Tolimati.cz

Už jsem se tu několikrát rozčiloval nad debilními překlady názvů filmů, ovšem tohle opravdu nemá velkou konkurenci – originální název Lonely Hearts, česky Zabijáci osamělých srdcí. Na to by fakt měl bejt nějakej paragraf… ještě že jsem někde na webu narazil na recenzi, podle názvu bych soudil na nějakou kung-fu story. Kdyby Shakespeare napsal Krále Leara dneska, patrně by tu vyšel pod názvem „Hnusná stará svině Lear“ nebo tak nějak.

Jinak se mi ten film ale až překvapivě líbil. V podstatě jde o variaci na klasiku Bonnie & Clyde – zamilovaná dvojice v 50. letech, která má málo peněz a psychický problémy, tak vraždí. Na rozdíl od B+C tu má ale podstatně důležitější roli ženská postava, kterou famózně, ale opravdu famózně hraje Salma Hayek. Díky ní je vrchní záporačka zcela uvěřitelná, přitom ale ani na vteřinu nebudí falešnej soucit – přiznám se, že rozstřílený Bonnie ve finální scéně zmíněný klasiky mi bylo vždycky iracionálně líto, zatímco tady podobný pocity nehrozí, ač jsou závěrečný scény z elektrickýho křesla vizuálně fakt výživný a chvílemi jsem si vzpomněl na Kieślowskýho Krátký film o zabíjení (ne, nic jsem neprozradil, od první minuty je jasný, jak film skončí). Druhá linie z policejního prostředí, který se snaží vrahy dostat, není tak strhující, ale nenudí a kupodivu ani Travolta v roli hlavního policajta nepůsobí nijak trapně. Sečteno, podtrženo: pokud máte rádi klasický „příběhy o zločinu“ a nenecháte se odradit strašlivým názvem, půjčte si to, neolitujete.

United 93 (česky Let č.93 – ufff, to ještě jde, vzhledem k marketingové strategii českých distributorů bych se nedivil něčemu jako Brutální letadlo nebo Hrdinové z třiadevadesátky) vyhrál mnoho anket o nejlepší film lo�?ska a ani se nedivím. U mě sice pořád vede trio V for Vendetta – The Proposition – Potomci lidí, ale tenhle vizuálně-emocionální nářez není o moc dál. Z recenzí jsme věděli, že jde o dokumentárním stylem natočenej příběh letadla, který jako jediný 11. září 2001 nenabouralo, kam mělo, ovšem míra oný „dokumentárnosti“ mě až překvapila. Některý scény, zejména z letadla, připomínají díky roztřesený ruční kameře, která každou chvíli kamsi zajede nebo dokonce upadne, ze všeho nejvíc domácí video (pravda, natáčený na kameru za třičtvrtě miliónu :)) a klišé o tom, že „obraz vtahuje do děje“ se tu daří naplnit fakt nevídaně. Ale nejvíc mě dostalo tempo filmu. Celá první půlka je pomalá až běda, režisér se vyžívá v dlouhatánských záběrech z řídících center, kde dlouho neměli tušení, která bije (jak by taky mohli mít), a až v poslední třetině najednou se najednou všechno zrychlí do ďábelskejch obrátek a finální drama v letadle, který by každej správnej Hollywooďan natáhl jak žvejkačku, netrvá snad ani minutu. Kromě záběrů z CNN, kde letadla narážejí do World Trade Center, pár scén z letiště a jednoho v kontextu hodně silnýho záběru na kus Manhattanu se všechno odehrává v interiéru, místo závěrečný exploze je slyšet jen dlouhej smyčcovej akord, ačkoli je hudby jinak ve filmu naprostý minimum. Minimalistický pojetí prostě zase jednou vyšlo…

Taky jsme během svátků viděli Borata. Prima zábava, ale nebojte, nebudu opakovat po stotisící přemletý komentáře, o tomhle filmu už byly popsaný tuny papíru a stejně už jste ho asi většinou viděli. Ale jedna věc mě zaujala velice. Schválně, v kolika článcích nebo recenzích jste četli, že jednu z vrcholných scén filmu tvoří Boratovo vystoupení s kytarou v country baru kdesi v Alabamě, kde se mu povede rozezpívat místní burany popěvkem „Throw Jew Down the Well“ (Hoďte žida do studny)? Kolik recenzentů citovalo pasáž, že „u nás v Kazachstánu je první muž, pak ků�?, pes, pak žena a pak krysa“? Docela mě proto překvapilo, že nic z toho ve filmu není, očividně jde o vystřižený scény, který sice kolovaly po webu ještě před startem filmu v kinech, ale to je tak všechno. Tak si říkám, jestli ti inkriminovaní kritici vůbec zašli do kina nebo jestli ty recenze prostě obšlehli odjinud i s chybama s přesvědčením, že Borata mají na háku i bez koukání…

Ještě jsme si ani nestačili vyčistit hlavu od nářezu jménem The Proposition (viz níže) a absolvovali jsme, tentokrát v kině, další velmi optimistickej a pozitivní vánoční film. Tentokrát se odehrává (podobně jako další letošní perla V for Vendetta) v nepříliš vzdálený budoucnosti v Anglii a stejně jako Vendetta tu budoucnost předvádí v takových barvách, že se jí skutečně nemůžu dočkat.

Novinářům se Potomci lidí většinou dost líbili a tak jste asi v nějakým časopise zaregistrovali recenzi a jste tudíž v obraze, nicméně pro připomenutí: Rok 2027, svět je víceméně v rozkladu, jen Británie je jakžtakž stabilní – ovšem za cenu toho, že se změnila ve fašistickou diktaturu (opět analogie s Vendettou), ve který se s přistěhovalci zachází dost podobně jako s Židy v nacistickým Německu. Důvodů celosvětový krize je víc, ovšem jeden je zcela zásadní – už 18 let se na celý planetě nenarodilo jediný dítě a lidstvo chápe, že vymírá. Jednoho dne se ale v jedný poněkud zmatený spirituálně-teroristický komunitě objeví mladá černoška Kee (pochopitelně ilegálka) v osmým měsíci. Vůdkyně komunity se obrátí na bývalýho manžela Thea, dnes státního úředníka, s prosbou, aby holce pomohl ze země do bezpečí. Jenže se to celý sepsuje a Theo, ač v podstatě proti svý vůli, nakonec musí Kee zachranovat nejen před policií a armádou, ale i před bývalými kámoši.

Hlavní motiv (pár bezbranných proti všem) sám o sobě tedy není nijak dvakrát originální, jenže tenhle film točil geniální Mexičan Alfonso Cuarón a je to vidět. Fantasticky se tu pracuje hlavně s atmosférou a detaily. U filmů z budoucnosti, antiutopie typu Minority Report nevyjímaje, bývá zvykem předvádět nejrůznější dechberoucí technologie, jenže Cuarónova Anglie 2027 je špinavá, ošuntělá a zanedbaná (jako v Orwellově 1984) a nebýt futurologických elektronických hraček (navigace v autě, herní konzole etc.), vypadá jak Mostecko z 80. let. Taky se těším, až film přijde na DVD a budu si moct zastavit scénu s výstřižky z novin na zdi – i z těch pár vteřin na plátně je jasný, že v nich jsou celý dějiny od současnosti až do doby děje filmu (všiml jsem si třeba, že Rusko vyzkoušelo novou atomovku a tím zmizel z mapy Kazachstán). Hodně hustá je scéna příjezdu do sběrnýho lágru uprchlíků – nádraží připomíná osvětimskou rampu ze Sophiiny volby nebo Schindlerova seznamu, ovšem s přesně reprodukovanými výjevy z Guantanáma nebo Abu Ghraibu. A předzávěrečná bojová scéna má sílu úvodních 20 minut Vojína Ryana, jen s tím rozdílem, že dvě ústřední postavy jsou ozbrojený pouze novorozeným miminem.

Zkrátka a dobře výtečnej film. Pokud vám tenhle temnej žánr vyhovuje, jděte na něj co nejrychleji, než zmizí z kin – v sále pro cca 250 lidí nás bylo asi 20. Minimálně poslední půlhodina si fakt zasluhuje velký plátno…

Na film, ke kterýmu psal hudbu i scénář Nick Cave, jsem se chystal už do kina, ovšem marně – dva nebo tři týdny po premiéře už po něm až na občasný promítání v klubech nebylo ani památky a dohromady ho vidělo asi tak pět a půl člověka. Jenže on je to dost drtivej zážitek i na DVD. The Proposition (česky v prvním plánu Návrh, ale to slovo má trochu širší význam ve smyslu myšlenky, teze, náhledu – sedí oba významy a možná je dobře, že to nepřeložili) je v podstatě čistej western, kterej ovšem připomíná spíš depresivní filmy Sama Peckinpaha než morality typu Tenkrát na Západě nebo V pravé poledne. A kromě Pata Garretta a Billyho Kida mi v mnohém připomínal Coppolovu Apokalypsu, což o jeho vyznění vypovídá vcelku dost.

Oč jde? Na australským venkově na konci 19. století řádí banda tří bráchů banditů, který jezděj krajem, kradou, zabíjej, znásil�?ujou a tak, jak už desperáti dělávají. Časem se ten nejstarší a nejhorší z nich stáhne do hor, kde si mezi domorodci vybuduje reputaci nedotknutelnýho poločlověka-polodémona (to mi připomnělo tu Apokalypsu) a zbylý dva jednoho dne padnou do zajetí místního šerifa. A ten vymyslí onen titulní návrh – nejmladší brácha Mikey zůstane pod zámkem, zatímco prostřední Charlie vyjede do hor a nejstaršího Arthura zabije. Pokud se podaří, dostanou Charlie i Mikey druhou šanci. Pokud ne, bude Mikey (stylově na Boží hod) viset. Charlie v bezvýchodný situaci přijímá…

Víc z děje nemá cenu prozrazovat, je ale jasný, že podobný nápady nikdy nemůžou dopadnout dobře. Příběh hodně pomalu teče k nevyhnutelný tragédii, zapojí se do něj poměrně hodně lidí – a každej z nich dostane příležitost ukázat to nejhorší, co v sobě má. Film nemá ani jednu kladnou postavu, ačkoli se zprvu zdá, že jediná pro příběh důležitá žena – šerifova manželka – by týhle kategorii vyhovovat mohla. Jenže právě ona má lví podíl na události, která jakýkoli naděje na aspo�? trochu přijatelný vyústění defïnitivně zdusí.

Po filmařský stránce nemá Proposition chybu – kamera, geniální hudba (a text ústřední básně/písně, která se filmem táhne), herci, to všechno je vynikající, jednoduchý a stylově čistý jako Caveovy nejlepší mordýřský balady (kdykoli odteď uslyším Mercy Seat, uvidím vychrtlýho fousatýho Guye Pearce – ačkoli žádná známá skladba ve filmu pochopitelně nezazní, Cave nemá ve zvyku vykrádat sám sebe). Mrazivý vyznění je tak ještě silnější – když se v jedný scéně Charlie potká s ožralým intelektuálem-lovcem lidí a ten mu vykládá o (tehdy čerstvý) Darwinově teorii přirozenýho výběru, napadlo asi nejen mě, že ten evoluční fotbal taky mohli vyhrát delfíni nebo kosatky nebo nějakej jinej inteligentní, ale mí�? hnusnej živočišnej druh než homo sapiens. Což z Proposition dělá, společně se stylovou závěrečnou vánoční scénou, ideální adventní film pro ty, které nechává chladnými všudypřítomné cinkání koled a řádění Santa Clausů…

Filmy Woodyho Allena ze 70. a 80. let mám dost rád, třeba Manhattan, Purpurová růže z Káhiry a najmě pak Všechno, co potřebujete vědět o sexu… se mi líbily velice, ale přiznám se, že mě Allen poslední dobou moc nebavil a po Hollywood Ending jsem si pomyslel, že má už asi všechno zajímavý za sebou a dál ho sledovat nepotřebuju (tzv. Jethro Tull Syndrom ). A hele, ono ne. Match Point je film, kterej starý Allenovky připomene snad jen v jediný hlášce o neurózách, jinak je to úplně jinej styl. Začíná to jako klasická lovestory o chlápkovi, kterej volí mezi vrabčicí v hrsti a holubicí na hóódně nebezpečný střeše (pohodová manželka z bohatý rodiny vs. femme fatale aspirující na švagrovou), pak se ale žánr láme směrem k temnýmu příběhu o zločinu (ten zlom je hodně ostrej) a končí to v podstatě mrazivou zprávou, že když jste opravdu velká svině a víte o tom, projde vám všechno. Dost se tu odkazuje na klasiku – kromě Zločinu a trestu (přímej citát a motiv „náhodný oběti“) mi celej film silně připomněl bohužel trochu pozapomenutý knihy Patricie Highsmith (jasně, Talentovanýho pana Ripleye zná díky filmu leckdo, ale třeba Cizince ve vlaku, imho mnohem lepší, čte dneska málokdo, navzdory Hitchcockovu filmovýmu zpracování). Prostě si to půjčte a uvidíte… jen nečekejte konverzační komedii ve stylu posledních filmů W.A., možná by se vám blbě usínalo.

Proč o tom ale píšu, když je podobných filmů mnohem víc? Protože se to celý odehrává někdy v polovině 80. let, jeden ze synů rodiny chodí na gympl a mě až překvapilo, jak nápadně se ona fiktivní škola podobá gymplům z Prahy, resp. Česka těch let. A to jsme si v tý době mysleli, že je život v Americe někde úplně jinde. No řekněte: téměř všichni spolužáci jsou z rozvedenejch rodin a přou se, jaká úprava porozvodovejch vztahů je horší (protože dobrá není žádná), nejlepším dárkem pro adolescenta v rodině humanitních intelektuálů je první vydání Nahých a mrtvých od Mailera, holky se balej na Kafku a Fitzgeralda (známe – čtyřky na vysvědčení nehrajou roli, ale pokud neznáš nazpaměť první větu Proměny a nevíš, kdo je Amory Blaine, nesmíš do hospody), a když už někdo umí pár akordů na kytaru, dře floydí Hey You jak o život. Jen jednu věc jsem nepochopil – onen člověk uvedl zmíněnou písničku na školním koncertě jako svou vlastní a v celým sále se nenašel nikdo, slovy nikdo, kdo by na to v tu chvíli přišel. Stát se to v r. 1986 u nás, publikum by ho hromadně dořvalo dřív, než by zazpíval „Don’t Give In Without a Fight“.

To není fér. V celý kinematografii snad neexistuje větší klišé, než americký životopisný filmy. Když si tak vezmu pár věcí jen z posledních let, napadne mě třeba Čistá duše, Pollock, samozřejmě Cinderella Man, klidně starší Stoneovi The Doors, Ray a teď Walk the Line (nešahat na Fridu, to je výjimka). Všechno je to stejný – dětství většinou s nějakým traumatem, pak objevení talentu, cesta nahoru, průser v podobě konfliktu geniálního, leč labilního jedince s drsnou realitou, prohloubení průseru pomocí chlastu/drog/chu­doby/schizofre­nie etc., vytažení z bryndy prostřednictvím milující bytosti, ideálně manželky, a následně finální triumf (OK, mimo The Doors :)). Jak Baťa cvičky. A přesto mě minimálně tři poslední ze jmenovanejch filmů praštily do palice – ovšem jen a pouze díky muzice, pro kterou člověk zapomene na všechno ostatní.

Walk the Line (aneb život a dílo Johnnyho Cashe s obzvláštním přihlédnutím k jeho druhé manželce June Carter) se podobá o rok staršímu Rayovi tak, až to hezký není. Jasně, do jistý míry v tom hraje roli podobná událost v životě obou geniálních muzikantů – oběma umřel v dětským věku starší a lepší brácha a oba se s tím celej život vyrovnávali. Jenže filmaři tenhle motiv akcentovali tak naprosto shodným způsobem, až má člověk pocit, že se dívá na remake stejnýho filmu. Ještě že Cash má proti Rayovi navíc prudivýho otce a netolerantní vochechuli coby první manželku, aspon nějak se liší.

Jinak je Walk the Line mnohem víc love story a přitom je učesanější než Ray, ale to je v podstatě jedno. To hlavní se totiž odehrává v hudebních číslech. Nevím jak ostatní, ale mě dostala už představa koncertu, kde se na pódiu vystřídá Carl Perkins s Jerry Lee Lewisem, pak přijde Cash, po něm Roy Orbison a všechno dorazí mladej Elvis, zkrátka celá tehdejší parta ze Sun Records. Pokud jde o mě, po něčem podobným už bych mohl umřít . Mimochodem Joaquin Phoenix a Reese Witherspoon (ani jednoho jsem doteď nijak nemusel) zazpívali skvěle, hlavně Joaquin se Cashovi opravdu hodně přiblížil.

A ještě jedna věc. Pokud někdo zná country jen od Zelenáčů, Rangers, Schovanek a podobnejch podvodů, možná nad tím ohrnuje nos. Ó ne. Je to stejně životná muzika jako starý r'n'blues a koneckonců fúze těchhle dvou stylů udělala rock'n'roll. (Ve filmu je tohle mimochodem velmi dobře vidět právě na koncertech zmíněný party ze Sun Records – pro mladý nebo zapomnětlivý je to ideální procházka jednou z nejdůležitějších etap hudební historie.) Takový koule, jaký má Phoenix třeba v I Got Stripes (přes proklamovanou ožralost!), I Walk the Line, Ring of Fire nebo Cocaine Blues, takový bych přál mnohejm dnešním tvrdejm rockerům typu Linkin' Park, určitě by nezněli tak trapně.

Lidi, kterým se tenhle tříoscarovej film (česky nesmyslně Těžká váha, asi založím společnost pro potírání dementních překladů názvů filmů) líbil, mě nebudou mít rádi, obzvlášť jedna moje dobrá kamarádka žijící t.č. ve Vídni, ale nemůžu jinak – snad nikdy v životě jsem neviděl větší snůšku klišé ve dvou hodinách (a to znám Casablanku, všechny bondovky, Con Air, Pretty Woman i Pána přílivu). Situace: Velká hospodářská krize 1929–1933, New York, boxerskej šampión ztratí práci a jde ekonomicky do kopru. Doma čeká milující manželka a hladový dětičky. Dohromady něco mezi sólovým výstupem Mirka Dušína po odchodu z Rychlých šípů, Karafiátovými broučky a Malým Bobšem. Boxer (Jim Braddock, hraje Russell Crowe) se samozřejmě otřese a dá dohromady, na cestě k vysněnému trůnu světového šampiona ho ovšem čeká řada nepříjemností, se kterými se pochopitelně bez zaváhání vyrovná. Libo vážný rozhovor tatínka se synem o tom, že ač jsme chudí, krást se nesmí? Prosím, jako přídavek si užijete vážné potřesení rukou obou jmenovaných před boxerským finále. Jak se chová správná manželka? Správně, chlapa za všech okolností podrží, sice se o něj bojí (a jde se za něj modlit do kostela, to je nadmíru důležité), ale na druhou stranu klidně chrstne whisku do ksichtu hnusnýmu soupeři (navíc nějakej Latino, fuj). Nechybí pochopitelně manažer, kterej napřed hrdinu nechá ve štychu, aby za něj pak bojoval s cynickým majitelem boxerskýho klubu, ani původně zlej a pak napravenej novinář, kterej celej comeback v pravou chvíli zařídí. Ale nejlepší je kamera: jakmile se boxeři vzájemně bouchnou, už je tam přesvícení a zpomalení, rozhodující direkty jsou navíc provázený flashbacky na trpící hrdinovy dětičky, aby bylo jasný, že to Braddock nedělá pro sebe, ale pro uživení rodiny. Celou dobu jsem doufal, že nakonec aspon toho nechutně kladnýho hrdinu soupeř v ringu zabije, nebo nad ním přinejmenším vyhraje nebo cokoli – ale ne, navíc se ještě v závěrečných titulcích dozvíme, že se Braddock stal hrdinou ve 2. světový válce (jak jinak taky). Ach jo… asi si budu muset pustit South Park – Bigger Longer Uncut, abych se zbavil toho pocitu ulepenosti…

Zmasírováni nadšenými recenzemi v Cinemě, na Filmpubu a jinde jsme si půjčili Dějiny násilí aneb nejnovější film Davida Cronenberga (např. Pavouk nebo Crash, ale ne ten Crash s Oscarem). A když to skončilo, tak jsme se shodli na tom, že existujou jen 2 možnosti – a) viděli jsme jinej film než recenzenti, b) recenzenti ulítávají na modrých očích Vigga Mortensena a to jim mlží úsudek. Místo slibovanýho dramatu s bezmála existenciálním přesahem, o kterým se často píše, jde o běžnou rodinně-gangsterskou historku o tom, že jak se jednou zapleteš, osudu neunikneš. Příběh přímočarej, vzhledem k poměrně značným logickým dírám lehce nevěrohodnej, nicméně vše v rámci hollywoodskýho standardu. Trochu mi to připomínalo Road to Perdition, ovšem s jedním podstatným rozdílem – ta byla mnohem líp zahraná. Viggo je zkrátka tuhej jako prkno, což modří vědí už od Pána Prstenů, jenže tam se schoval za armádu herců a hereček z první ligy – vedle McKellena, Serkise, Weavinga, Beana, Astina, Hilla, Mirandy Otto a koneckonců i Liv Tyler nebo Elijaha Wooda se ztratí lecjakej matnej výkon. Tady ne – a Mortensen je většinu filmu tak zoufale bezradnej, že mu člověk nevěří ani jednu z jeho poloh, ani rodinnou, ani gangsterskou. Velmi dobře ho v tom dopl�?uje snad ještě prkennější zbytek rodiny, zejména děti (na Dakotu Fanning asi v rozpočtu nezbylo). A jedinej dobrej Ed Harris toho moc nevytrhne…

A ještě jednu věc si neodpustím: překlad názvu. Když se řekne Dějiny násilí, tak si člověk představí něco opravdu monumentálního, osobně jsem čekal cosi na úrovni famózních Gangů z New Yorku (aneb i Leonardo di Caprio umí hrát, když chce). Tohle s tím nemá nic společnýho, ovšem autor je v tom nevinně – „history of violence“ totiž s dějinami nijak nesouvisí, zjevně se tím myslí „personal history“ čili něco jako „(osobní) minulost plná násilí“. Ano, je to záměrnej dvojsmysl, překlad není jednoduchej a asi bych si nad tím dlouho lámal hlavu, ovšem od toho je člověk překladatel, ne od toho, aby od boku vypálil doslovnej převod a s významem se nepáral. Pak nemá mít neinformovanej divák přehnaný očekávání.