Letošní léto horským výpravám docela přeje, ovšem trek po Friulských
Dolomitech (Dolomiti Friuliani, též Alpi Carniche), spunktovaný tradičním
souputníkem Karlem F., v lecčems ze zažitých zvyklostí vybočoval.
Tyhle hory jsou na chození o dost obtížnější než třeba Pirin, Rila
či pohoří na Slovensku, protože se v nich prakticky nevyskytují
klasické hřebenovky, na nichž se člověk pohybuje víceméně po vrstevnici.
Místo toho vylezete prudkým a většinou suťovitým svahem cca
500 výškových metrů do sedla, následně o tolik spadnete do
dalšího údolí a to celé se klidně za den opakuje pětkrát. Vrcholů, na
které se dá normálně vyjít, moc není, většinou jde o čistě
horolezeckej terén. Výhodou jsou zato dechberoucí scenérie s vysokými
vápencovými štíty, občas slušně adrenalinové pasáže a
v neposlední řadě i velmi slušně vybavené
„plechovky“ aneb bivaky na hřebenech, kde se dá pohodlně
přespat. Pokud ovšem nejsou plné, o čemž bude ještě řeč.
Výprava ve složení Karel, další tradiční parťák Martin V.,
novopečený horal Štěpán a moje maličkost vyrazila ve veselé náladě
ujišťována Karlem, že počasí v Dolomitech má jen dvě polohy –
slunečno a ještě slunečněji. Pravda, předpověď hned na druhý den
slibovala heavy rain, ale známe své zákopčaníky. Jenže oni měli
pravdu – sotva jsme vysupěli k prvnímu sedlu, spustil se chc…
ehm… slejvák jak v Jizerkách a během následujících cca
8 hodin sílil a sílil. Záhy jsme navíc zjistili, že původní cestu
zavřeli, neb spadly řetězy a bez jištění fakt nelze. No co, řekli jsme
si, dáme delší a obtížnější trasu a přespíme v bivaku na
hřebeni, kde nás zítra přivítá dramatický východ slunce. K bivaku
jsme dorazili cca v 6 večer mokří, zmrzlí a úplně hotoví,
místo přívětivých paland nás v něm ovšem přivítalo až příliš
mnoho šťastnějších a dříve dorazivších jedinců, momentálně
zabírajících veškeré volné místo. A následná cesta do náhradní
turistické chaty skončila cca 2hodinovým blouděním ve tmě, kdy už to
pomalu vypadalo na naše postupné rozpuštění a odplavení (déšť celou
dobu vesele sílil), neb značení nefungovalo jak mělo. Nakonec jsme ale chatu
našli a další 3 dny už proběhly ve velké pohodě, byť se vzhledem
k náročnosti terénu opravdu nejednalo o žádnou oddechovku. Pohled
z vrcholu Monte Pramaggiore (2475 m) opravdu stojí za to, stejně jako
náhodná blízká setkání s divokými kozorohy či světelné hrátky za
východu slunce. Vynikající trek, Karle, Martine, Štěpáne, dík moc. Pokud
vás to zajímá, fotky tady.
