Tolimati.cz

Titulek (bohužel) nelže – spolupráce s druhdy oblíbeným klubem se, zdá se, na nějakou dobu zadrhla. Už v reportu o minulým koncertu jsem si trochu zanadával na zvukaře, kterej svou práci příliš nezvládal a dost výrazně utopil zpěv, což je u Doors trochu problém. Tehdy se majitel Radim o celou situaci dost živě zajímal a po našem nenadšení slíbil, že už onoho člověka nenajme a příště to bude lepší. A cca měsíc po onom vystoupení mi dramaturg z Černýho Petra volal s tím, že má klub novej výbornej PA systém a kdy že budem hrát. Domluvili jsme koncert, od tý doby jsme si několikrát volali a pán ujišťoval, že apáro bude… takže nás poněkud zarazilo, že se v klubu v inkriminovanej den objevil (navíc cca hodinu po domluveným srazu) onen nepříliš schopný chlapec a hned na úvod nás dorazil upozorněním: „Dneska to bohužel bude bez odposlechů…“

No, nějak jsme to odehráli, snad ne úplně zle, klub byl našvihanej k rupnutí a nálada byla skvělá – o to víc nás mrzelo, že se neslyšíme a že zpěv do sálu připomínal rozhlas po drátě v hale ČKD uprostřed pracovní směny. Mít dobrej zvuk, bylo by to ještě lepší, ačkoli lidi byli skvělí a užívali si to i tak. Tudíž děkujeme a přijďte na nás příště někam jinam, bohužel zatím není, co se Prahy týče, jasný kam. Dobrodružnější povahy můžou dorazit v sobotu 13.5. do Popovic u Benešova (ne tam, co dělaj Kozla, to jsou jiný Popovice) – až budu vědět podrobnosti, tak tu budou.

Naši éru v ČP prozatím zakončila hodně nedůstojná a nepříjemná hádka s poněkud nablblou barmankou (jak jinak nazvat osobu, která v zařízení říkajícím si „kulturní bar“ odmítá během večera obsloužit cizince, protože neumí čéééésky?!) o pár kaček za kapelní pivo, což osobně považuju za trochu smutnou tečku. No, nic není definitivní, až jmenovaný problémy pominou, třeba se ještě Peace Frog s Černým Petrem potkaj… ale chce to změnu.

Další ročník tradiční hry Brány se odehrával v sobotu 22. dubna v Táboře. Byli bychom se tak jako loni účastnili, ale Jarmila měla přes víkend práci, tak jsem se pořadateli Vláďovi nabíd coby spolupořadatel. Zadařilo se, na rozdíl od lo�?ska bylo nádherný počasí, Tábor je prima město, účastníci si užili mnoha šifer a úkolů od stavění horkovzdušných balónů přes tvorbu origami s pravým živým Japoncem až třeba po skládání psích vnitřností správným způsobem do útrob nešťastného čtvernožce (pravda, jen na papíře). Pár fotek zde.

Letos je vážně dobrej rok. Ještě není konec dubna a už proběhly minimálně dva výtečný koncerty – v březnu Lou Reed, teď Värttinä.

OK, vezmeme to od začátku. Na rozdíl od lo�?skýho května měli Finové a Finky v Akropoli předkapelu. Vzal to na sebe Njorek, tj. nová kapela okolo Olina Nejezchleby. Hodně jsem o nich četl a byl jsem na ně proto patřičně zvědavej – a bohužel i adekvátně zklamanej. Věděl jsem, že jde v podstatě o moravskej folklór, ale nevimproč jsem čekal nějakej hudební přesah podobnej třeba tomu, co předvedl Ralčev s Janevem tuhle v Roxy s lidovkama s Bulharska. Oproti tomu je ale Olinovo pojetí takový bezkonfliktní a ve složení kytara-citera-cello ty písničky zněj bohužel hodně banálně – Jarmila to nazvala nedvědovinou a měla recht.

Zato Värttinä zatloukla publikum do země od první písně. Oproti lo�?sku kapela výrazně proměnila repertoár – loni šlo v podstatě o Greatest Hits Tour, letos se představovala hlavně nová deska Miero a na starší kusy došlo ve větším množství až v závěru. Nová muzika je mnohem tvrdší, folklórní motivy se místy zcela vytrácej, mít kapela elektrickou kytaru, asi by ji mnozí považovali za hardrock. Holky se svým fantastickým trojhlasem zpívaly naprosto senzačně, celá kapela vypadala, že ji hraní hodně baví, známější věci měly podstatně větší odpich než na studiových verzích. Jen jednou hrozilo, že koncertu spadne řemen – to když se bubeník rozhodl předvíst, co se naučil ve zkušebně s nohama a rukama, a cca 5 minut hrál zcela zbytečný sólo na téma „už jsem zkoušel i septoly“. Naštěstí ho z toho holky rychle dostaly a bubeník patřil až na tenhle exces k nejlepším hráčům celý kapely.

Asi nejvíc mě dostala Aitara – původní lidovou halekačku upravila Värttinä do elektronický podoby, se strojovým rytmem a samply a vším potřebným. Jenže to nehrála elektronika, ale hudebníci naživo. V přídavkách se hrály už jen známý pecky (neumím finsky, tak nemůžu sloužit názvy) a bylo vidět, že si koncert užívaj návštěvníci i účinkující. Zkrátka až na zmíněnou drum-masturbaci skvělá věc. Ideální dobíječka energie. Dneska začlo jaro definitivně.

Z těch několika velikonočních přání, co se u nás letos sešly, se mi nejvíc líbilo tohle. Tak si to užijte .

Když začal před rokem po víc než dvouletý vynucený pauze (ty pokusy mezi tím se nedaj brát vážně) vycházet znova Rock & Pop, radoval jsem se jak malej – konečně budu mít zase co číst o muzice, říkal jsem si, oprašovaje kompletní kolekci R&P od roku 1996 (starší kusy bohužel sežrala lokální povode�? v butovickým sklepě). Po roce je mi spíš smutno.

Upoutávka na obalu jednoho z minulých čísel láká k přečtení velkýho rozhovoru se Sámerem Issou, ve Volbách ro©ku máme na druhým místě Petra Koláře, vítězí Chinaski a Aneta Langerová – člověk by řekl, že by se časopis mohl z Rock&Popu rovnou přejmenovat na Show&Biz. Ale to by se ještě dalo přežít, někdo to vydávání zaplatit musí. Horší je, že se do dříve precizního časopisu začíná dostávat chyba za chybou v množství rozhodně větším než malém – když dřív někde v bulváru udělali z Alice Coopera holku, většinou si na tom R&P smlsnul nějakou jízlivou poznámkou, teď se v něm lze dočíst o „slavné zpěvačce Merle Haggardové“. Ještě že to Haggard neví, jak jsem o něm tak různě četl, asi by se ho to dost dotklo. A našlo by se toho mnohem víc…

A ke všemu se nová parta redaktorů vyznačuje dost divným přístupem k psaní, což se týká faktů, stylistiky i třeba pravopisu. Nejslavnější deska Beach Boys se jmenuje Pet Sounds a ne Sound, taky název písně Be My Bayb by asi neměl projít korekturou – slovo Baby umí dnes správně napsat i prv�?ák. Navíc to zpívaly holky ve skupině Ronnettes, ne Ronnets. Vše pochází z článku o Philu Spectorovi z aktuálního čísla, v němž se člověk mj. dozví, že „práce na (beatlovském) albu Let It Be znamenala mravenčí, únavnou práci poslouchat a editovat desítky hodin průměrné hudby.“ No, historie natáčení týhle desky je známá dost a podobnej názor jsem ještě nečetl. Vrcholem čísla je ale článek o Davidu Gilmourovi, autor Peter Sládeček. Dvoustránka nepřináší nic, co by průměrnej posluchač Pink Floyd dávno nevěděl, zato se vyznačuje skutečnými perlami stylistiky. Co třeba tohle: „Závazek, který na sebe vstupem do kapely přebral, však šlo uspokojit jedině neustálým hledáním a experimentem. Tak vznikl typický teplý kulatý zvuk, který Gilmour dokázal ze svého stratocastru vyždímat asi jako jediný, a plochy zvuků, které mnozí dodnes asi nepřipisují na vrub kytaře.“ Anebo malé cvičení v logice: „S Wrightem utonulým v depresích a oficiálně odejitým z kapely po nahrávání The Wall, Masonem bez jakéhokoli hráčského sebevědomí (ehmmmm… pozn. RT) a Gilmourem v naprosté názorové opozici, rozhodl se Waters, že všichni z kapely odejdou a Pink Floyd zůstane on sám. David se však nevzdal, a když Waters odešel, čímž kapela fakticky přestala existovat, pustil se do práce na nové desce.“

Dál už se mi o tom nechce rozepisovat, ale do příštího čísla už těch 69 Kč asi nevrazím. Škoda. Velká.

Právě jsme se vrátili z Hra…. ehh, z Chomutova, máme za sebou vystoupení odehraný v tamějším HuHu Baru. Prokletí prolomeno, nikdo nás nezakázal ani nám nevypnuli proud, koncert se naopak velmi podařil. K pozoruhodnostem patřila Love Her Madly odehraná díky Štěpánově nástupu skutečně madly, tj. v tempu, které by ocenil zběsilý pankáč čerstvě bodnutý sršněm, já se zase (naštěstí bezúspěšně) pokusil skalpovat Petra M. letícím činelem (křídlová matička se odebrala do paďous během druhé skladby). Nejpopulárnější byl jako už tolikrát velký Petr Z., pod nímž se hned zkraje koncertu zformoval houf nadšených fanoušků a prokřičel se až k závěrečný Alabamě. Prý se do Chomoutova ještě vrátíme…

Komu se líbí filmy jako Dveře v podlaze, V ložnici nebo třeba Ledová bouře, ten by měl Malou rybu vyzkoušet. Žánrově nejde o nic zas tak originálního – pomalý a hodně atmosférický drama jedný rodiny, trauma z minulosti, flashbacky, propletený osudy postav, vyhrocení a katarze na závěr, to všechno už tu bylo mockrát. Nicméně Ryba vyniká ve dvou ohledech – jednak hodně netypickým prostředím (australsko-vietnamská komunita v Sydney) a za druhý naprosto dokonalým castingem. Jeff Bridges a Kim Basinger ve Dveřích v podlaze hráli skvěle, ten houf tehdy dětských a dneska současných hvězd v Ledový bouři taky, ale tohle… Tři hlavní postavy jsou obsazený, jak se říká, proti typu: jako vždy úžasná Cate Blanchett hraje sotva vyléčenou a hodně nezakotvenou narkomanku snažící se takříkajíc zařadit, ze Sama Neilla se stal hnusnej slizkej mafiánskej hajzl a nejlepší je Hugo Weaving – kdo ho má zapsanýho jako Elronda nebo agenta Smithe, bude se asi hodně bavit.