Tolimati.cz

A když jsme u těch muzikantů seniorů, nelze se nezmínit o koncertu tohohle slavnýho bigbandu z Havany (kdo má rád latinskou muziku, patrně viděl stejnojmennej Wendersův film nebo z něj aspo�? slyšel soundtrack, pro ostatní: BVSC není ani tak regulérní kapela jako spíš volný a proměnlivý sdružení hudebníků hrajících ve zmíněným klubu, největší hvězdou byl zpěvák Ibrahim Ferrer, po jeho smrti občas parta muzikantů z klubu vyjede do světa bez něj). Kapela vystupovala v Kongresovým centru alias Pakulu a já byl před začátkem trochu skeptickej, jestli se v tomhle studeným a sterilním prostředí vůbec podobná muzika může chytit, ale naštěstí se obavy nepotvrdily a Orquesta (podobně jako kdysi Patti Smith nebo Lou Reed) tu koženou atmosféru rychle rozbila. Pravda, podle prvních dvou skladeb by se mohlo zdát, že koncert pojede podle populárního jazzovýho schématu chorus na čtyři akordy – mraky sól – chorus – konec, což mě obecně moc nebaví, ale zhruba od třetí písně sólový exhibice hodně ustoupily, muzikanti začali hrát mnohem víc do kapely a byla to vážně paráda. Podle plakátů byli hvězdami orchestru především elektrickej kytarista Manuel Galbán, trumpetista Guajiro Mirabal, trombonista Aguaje Ramos a basák Cachaito López, parádní práci ale odvedli i ostatní – např. oba o generaci mladší zpěváci (jména si nepamatuju), podobně mladej pianista Chocolatito nebo akustickej kytarista/man­dolinista (nebo co to bylo za nástroj) Barbarito Torres. A mě z pochopitelných důvodů totálně odvařila rytmická sekce tvořená třemi perkusisty- každej z nich hrál většinou něco úplně jinýho a v pravidelných intervalech se všichni sešli dohromady, což kupodivu absolutně nepůsobilo chaoticky, naopak to písním dodávalo nesmírně zajímavej spodek. No, z některejch těch rytmů se mi nohy klepaly ještě ráno po koncertě. Pánové navíc navzdory vysokýmu věku hráli skoro dvě a půl hodiny, pod pódiem se zhruba od půlky tančilo jak o život, zkrátka skvělej zážitek. Ale stejně… to by to fakt příště nešlo udělat třeba v Lucerně?

Loni v létě jsem udělal jedno z nejpitomějších rozhodnutí v životě vůbec. Zvažoval jsem, zda jít či nejít na Cohena do Sportovky, a zvítězila varianta č.2 – nechtělo se mi na tak komorní muziku do velký haly, lístky byly drahý jak pes a navíc jsem si říkal, že pán už je přece jen za zenitem a nechce se mi sledovat, jak se na pódiu hodinku trápí a pak s úlevou zmizí v zákulisí.

Jak to nakonec dopadlo, všichni víme – pán odehrál strhující tři hodiny, účastníci jednohlasně mluvili i psali o životním zážitku a já cca 2 měsíce reagoval na slovo Cohen temným vrčením a zhoršením nálady o 250% s pocitem, že druhou šanci nedostanu (psalo se o posledním turné, tentokrát na rozdíl od různých Philů Collinsů velmi uvěřitelně) a ani si ji, jsa pochybovačným debilem, nezasloužím. A hele, spravedlnost neexistuje, i my nehodní budeme mít příležitost k reparátu. Konkrétně nejspíš 29. srpna v Praze ve Vysočanech – na webu O2 arény, nebo jak se teď ta hala vlastně jmenuje, se píše o koncertu jako o hotový věci a ve středu maj začít prodávat lístky. Sám Cohen na svých stránkách Prahu v itineráři zatím nemá, ale Bratislava o den dřív je podle všeho jistá, takže kdyby náhodou Praha nevyšla, mizím koncem prázdnin coby žíznivá čára k Dunaji. Asi začnu stříhat metr.

Aktualizace 28.4.: Cestovat netřeba, Praha už je i na Cohenovo oficiálním webu. Od zítřka se prodávají lístky. Doporučuje se neotálet .

Dvouměsíční interval pro fotovýpravy do hor se pomalu stává standardem, což je dobře (pravda, dal bych si klidně i častěji, ale holt praotec Č. se místo pod horama usadil v placce, cíle jsou tudíž daleko a já můžu akorát tak závidět Markovi a jemu podobným, kteří to mají málem za barákem). Tentokrát to padlo na Malou Fatru. Naposled jsem tam byl někdy v hloubi bolševika na gymplu a v podstatě skoro nic jsem si z toho nepamatoval, takže mě až překvapilo, jak je to tam příjemný (skalnatej Rozsutec, travnatej a zvlněnej hlavní hřeben, famózní viditelnost na všechny strany apod.). K zajímavý atmosféře přispělo i jarní klima, dole bylo na koupání, nahoře se poslední skifanatici ještě pokoušeli lyžovat na zbytcích sněhu. Bydleli jsme ve Štefanové pod sedlem Medziholie, ranní východovka byla o něco náročnější než minule na Chopku (dlouhej nástup dolinou), počasí vyšlo (už tradičně – knock knock) fantasticky, setkání s kamarády (s některými po půlroce) potěšilo, skvělá česnečka dtto a výsledky můžete případně najít tady.