Tolimati.cz

A po týdnu opět Dejvice, tentokrát na jednom z hitů sezóny v režii Davida Ondříčka. Komediální (místy až groteskní) adaptace stejnojmennýho Hitchcockova filmu ze 30. let (neviděl jsem, nemohu sloužit srovnáním) má vlastně až překvapivě jednoduchej děj, rozhodně nemá smysl čekat žádnou detektivku s častýma překvapeníma, třeba to Dračí doupě minulej pátek mělo svým způsobem o dost propracovanější příběh. Jasně, i 39 stupñů má zajímavou pointu, jeho síla je ale podle mě jinde – v hravosti, s jakou Ondříček suverénně zvládá převod klasických filmových scén na jeviště. Na těch pár metrech se pak odehrává například úprk z vlaku oknem za jízdy a následná honička po střeše vagónů zakončená zachycením hlavní postavy (Jaroslav Plesl, v trochu podobný poloze jako v Hrdinovi Západu v Činoheráku, kde vlastně taky furt prchá před zákonem) na mostě přes trať, jízda autem s kolizí se stádem ovcí, úprk psanců skotskou Vysočinou apod., vše naprosto věrně zvládnutý. A ještě jedna technická lahůdka: hra má postav jak na orloji, ovšem všechno to v pohodě zvládaj čtyři herci (kromě Plesla klasicky David Novotný, pak Simona Babčáková a Václav Neužil, oba jsem viděl poprvý) a střídání rolí místy vyžaduje opravdu přesnou koordinaci, nicméně probíhá zcela bezchybně. Tím vším mi, asi trochu paradoxně, Stupně připomínaly úplně jinej kus, totiž dětskou Školu malého stromu Ivety Duškové v divadle Lávka. Mám tenhle způsob hraní rád.

(Jen jedna věc kazila dojem: poslední dvě řady, bohužel hned za náma, obsadila mládež z jakési školy, podle projevů patrně ze školy pomocné. Asi to měli zadarmo v rámci vzdělávání, každopádně být jejich učitelkou, raději je vezmu do kina na Hele vole kde mám káru 3 nebo Kameñák 7, tohle bylo zjevně nad jejich síly. V první půlce jen občas převtipně komentovali děj, v druhý už jim došla vyrovnávací paměť, takže museli pořádat semináře na téma „co to řek“ nebo „jak to mluví, vole“ /pár postav hovoří záměrně s cizím přízvukem/. Jasně, puberťáci blbnou a my na gymplu taky vyváděli na výchovných sovětských filmech o Mladý gardě apod. různý věci, ale tam nebylo civilní publikum…)

Dračí doupě aneb nepočítačovou fantasy hru na hrdiny jsme kdysi v počátcích 90. let občas hrávali, ale nikdy jsme tomu nepropadli ani zdaleka tolik jako spousta jiných – nikdy jsem se do toho nedokázal ponořit tak jako někteří kamarádi či známí, kteří pak chodili i po Praze v čemsi připomínajícím středověké hábity, nosili s sebou meče/alchymistické váhy/kouzelné hůlky a alternativní svět je úplně pohltil. Tahle hra teď posloužila slovenskému dramatikovi Viliamu Klimáčkovi jako velmi zajímavá metafora na téma rolí, úniků, manipulace a skrývání nejrůznějších kostlivců ve skříních. Nechce se mi tu moc rozepisovat o ději, poměrně velkou roli v něm hrajou různý překvapující prvky, takže by byla škoda cokoli vykecávat. Tudíž napíšu jen, že máloco je ve skutečnosti tím, jak se to zprvu tváří, a během první půlky dávejte (mezi výbuchy smíchu, protože úvod Doupěte fakt patří k tomu nejvtipnějšímu, co jsem v Dejvicích kdy viděl) pozor na detaily, můžou se vám po přestávce hodit . O kvalitě herců v tomhle divadle je skoro zbytečný mluvit, kromě standardně velmi dobrýho Trojana v hlavní roli nás moc potěšil čím dál tím zajímavější David Novotný (tuhle jsme si doma pustili O rodičích a dětech a bylo to vážně příjemný překvapení, ale to sem teď nepatří), výborný jsou i dámy (Klára Issová, Klára Melíšková), nicméně mě osobně nejvíc překvapil Martin Myšička – kdo ho znáte hlavně jako submisivního Aljošu Karamazova nebo estéta-dirigenta z Teremina, budete koukat, jaký polohy v sobě má.

Už to sem píšu po několikátý, ale Slamník je záhadný místo – obyčejná hospoda se sálem, jakých je všude spousta, spíš nižší kategorie, navíc poměrně zastrčená, metro 15 minut pěšky, poblíž zastávka jediný autobusový linky, zkrátka nic, kde by se v tradičně mrtvý Praze dala předpokládat nějaká velká návštěva na koncertě v listopadu v pondělí. Přesto bylo už krátce po osmý narváno tak, že se sálem nedalo projít k výčepu a když člověk vstal ze židle, neměl jistotu, že si na ni ještě někdy ten večer sedne. Neuvěřitelné.

S Elektrickým oslíkem už jsme tu hráli zhruba před půldruhým rokem a opět jsme se shodli, že to byl pravděpodobně nejlepší koncert v historii Peace Frog vůbec (Štěpán si to nemyslí, ale je v menšině :)). Tentokrát začínali oni, hrajou totální všehomix od 60. let až po nedávný hity od Jumpin' Jack Flash přes Kalandru až po bizarnosti typu Video Killed the Radio Star, ze sálu mě vyhnala pouze dvojí Plešatá zpěvačka (Olympic), jinak prima, kupříkladu Tubthumping od Chumbawamby byl přímo vynikající. Pánů je jak psů (8), což nás přivedlo k úvahám, jak vůbec můžou fungovat, my v šesti máme problém domluvit se na zkoušce. Moc příjemná záležitost, jen jeden prvek byl maličko diskutabilní – v zájmu show si Oslík přivezl umělý dým, ovšem v množství dimenzovaném spíš na halu než na Slamník, takže sál občas připomínal bunkr při chemickém útoku. Jinak těžká pohoda.

My začínali v hodně rozjetý atmosféře až někdy v půl jedenáctý, od začátku to bylo divočejší než jindy a asi bylo chvílema znát, že jsme teď dlouho nehráli (nicméně podle pozdějších ohlasů publika se občasný kiksy v tý náladě naštěstí docela rozplynuly). Na pódiu bylo blbě slyšet, ale celkově se lidi (až na výjimky, který si po pár skladbách vyřvávaly návrat Oslíka, ale pak toho nechaly) nejspíš bavili dobře, pod pódiem se slušně juchalo, dvakrát jsme přidávali, zkrátka docela dobrej, byť trochu neurovnanej koncert. A jak to vypadá, líbilo se i Oslíkovi, takže by se tahle zvířecí dvojka měla na Slamníku objevovat častěji – sledujte to tu, dozvíte se víc. Každopádně už teď můžem všechny pozvat na příští koncert Peace Frog, kterej se koná 13. prosince ve Škabetě (roh Zborovský a Vodní, Smíchov).