Tolimati.cz

Minulý víkend se odehrál další fotosraz lidí z fotografovani.cz, tentokrát na Hoře svaté Kateřiny v Krušných horách. Dlouho jsem tam nebyl a potěšilo mě, že kdysi měsíční krajina vypadá dnes velmi k světu, po někdejších holinách ani památky a rašeliniště na náhorních plošinách jsou moc pěkný. Úderná jednotka Action 5 se bohužel sešla jen ze 2/5, Milan je nadlouho v Americe a Marek s Litou nemohli přijet, ale s Radimem jsme statečně drželi tradici, v čemž nám mimo jiné velmi účinně dopomohl pětilitrový demižónek skvělého tokaje dovezeného Martinem Š. (děkujeme!!!). A já jsem si při nakouknutí do Němec zcela soukromě užil cestu z Marienbergu na Horu sv. Šebestiána, kde jsme před necelýma 2 lety absolvovali horrorovou jízdu s Jarmilou na Stinga (první, zato příšerná listopadová vánice, 50 cm sněhu za 2 h, silničáři zaskočení nejen v Čechách, ale i v Německu, okolní hraniční přechody zavřený, viditelnost 5 m, šířka silnice mezi závějema 2 m, 60 km Chomutov – Chemnitz za 2 h, to vše na letních gumách…) V zapadajícím slunci babího léta to vypadalo úplně jinak…. Po fotografický stránce to nebyl takovej nářez jako v únoru v Tatrách, ale pár fotek se snad zdařilo, tak je najdete v galerii. Bohužel až po víkendu – zatím nejsou úplně vyřešený technický problémy, který galerku nedávno na čas úplně shodily, a nelze uploadovat. Zatím tedy ochutnávka tady a tady.

Peace Frog v poslední době koncertovala hlavně mimo Prahu, ale to se brzo napraví. V pátek 13. 10. hrajem v hospodě Na Václavce, což je na Smíchově ve stejnojmenný ulici (ta hlavní z Knížecí nahoru na Malvazinky, bus 137, 2. zastávka – Václavka). Začátek ve 20.00 (přesně, protože v 10 je policejní hodina), pokud vše dobře vyjde, máme na vás 2–3 dosud nehraný věci, tak se těšte. My se taky těšíme .

Tak jsem ještě ráno zvažoval, jestli jít či nejít na Pearl Jam, a nakonec zvítězila druhá varianta. Kromě toho, že mě jejich poslední desky (Riot Act a letošní eponymka) ve srovnání s těmi staršími zas tak neberou, se mi prostě strašně nechce do toho deklu ve Vysočanech, co se oficiálně jmenuje Sazka Arena a neoficiálně Hušákovo ticho. Po RedHotech a Claptonovi už je to potřetí, co tam nejdu, ač jsem to původně plánoval – nešlo by zase aspo�? nějakej větší koncert udělat někde jinde? Asi nešlo, já vim. Ach jo.

No ale ty nejlepší věci se neodehrávaj na velkejch koncertech – kromě Stinga v Blavě v mý soukromý live-parádě za letošek vedou Värtinnä v Akropoli, Reed v Pakulu a naposled Suzanne Vega v Opeře. A právě ta se dosti utajeně vrací za dva týdny ještě jednou, v pátek 6.10., tentokrát do Švandova divadla. Nevím jak vy, ale my s Jarmilou si ji po úžasným zážitku ze zmíněný Opery ujít rozhodně nenecháme. Lístky jsou za 800, což je v tomhle případě královská cena.

Proč o tom ale píšu, když je podobných filmů mnohem víc? Protože se to celý odehrává někdy v polovině 80. let, jeden ze synů rodiny chodí na gympl a mě až překvapilo, jak nápadně se ona fiktivní škola podobá gymplům z Prahy, resp. Česka těch let. A to jsme si v tý době mysleli, že je život v Americe někde úplně jinde. No řekněte: téměř všichni spolužáci jsou z rozvedenejch rodin a přou se, jaká úprava porozvodovejch vztahů je horší (protože dobrá není žádná), nejlepším dárkem pro adolescenta v rodině humanitních intelektuálů je první vydání Nahých a mrtvých od Mailera, holky se balej na Kafku a Fitzgeralda (známe – čtyřky na vysvědčení nehrajou roli, ale pokud neznáš nazpaměť první větu Proměny a nevíš, kdo je Amory Blaine, nesmíš do hospody), a když už někdo umí pár akordů na kytaru, dře floydí Hey You jak o život. Jen jednu věc jsem nepochopil – onen člověk uvedl zmíněnou písničku na školním koncertě jako svou vlastní a v celým sále se nenašel nikdo, slovy nikdo, kdo by na to v tu chvíli přišel. Stát se to v r. 1986 u nás, publikum by ho hromadně dořvalo dřív, než by zazpíval „Don’t Give In Without a Fight“.

Pominu-li Čtyřlístky a Rychlý šípy někdy v dávnověku, tak mě comics nikdy nijak zvlášť netáhly. Z mračna filmů, který se v posledních letech podle comics točej, se mi opravdu líbil asi jenom Constantine, V for Vendetta a Batman Begins, ani knížky mně v tomhle žánru většinou moc neříkaj. Ovšem desetidílná série Sandman od Neila Gaimana (jinak třeba Hvězdný prach, Nikdykde nebo scénář k nádhernýmu filmu Mirror Mask – pokud neznáte, utíkejte do nejbližší videopůjčovny), to je jiný kafe.

Celá série je v podstatě o tom, že svět a lidský osudy jsou do značný míry v rukou sedmi „nekonečných“ (Endless) mocností, tvořících dohromady poměrně vypečenou rodinku. Onou sedmičkou je Osud, Smrt, Sen, Touha, Destrukce, Zoufalství a Delirium, což byla původně Radost, ale v průběhu tisíců let se jaksi něco zvrtlo (v originále je vše zajímavější tím, že všechna jména začínají na písmeno D). Žádný abstraktní síly nečekejte, všechny mocnosti jsou sakra živočišný, třeba Osud je poněkud koženej a komisní Dušín beze smyslu pro humor, Touha androgynní zmetek připomínající mladýho Bowieho, Smrt krásná mladá punkerka a snad nejlepší je Delirium, holka neuvěřitelným způsobem podobná jedný dávný kamarádce, o níž zlé jazyky tvrdily, že se „nenarodila, ale vyskytla“ (modří vědí). No a titulní Sandman je jen jiný jméno pro Sen. Vtip je v tom, že prostí smrtelníci neustále procházejí „doménami“ jednotlivých mocností – když spíte, jste v říši Snu, jakmile něco hodně chcete, vstoupili jste do světa Touhy, v depresi jste v království Zoufalství atd., No a ta která mocnost si nás v těch chvílích opracovává dle vlastního uvážení, než nás nakonec všechny čeká nevyhnutelný rande s punkerkou (mimochodem by to snad podle všeho nemuselo bejt tak nepříjemný).

V deseti knihách se víceméně popisujou různý příběhy „nekonečných“ a z toho pramenící dopady na normální svět. Pomalu na každý stránce ale najdem odkazy na všechno možný od mytologie přes historii a literaturu až po současnou popkulturu, někdy je to hodně vtipný, jindy úsměv znenadání zamrzne na rtech. Vsadím se, že jste doteď netušili, jak komickou dvojkou dokážou být takoví Kain a Abel, kteří fakt místy připomínaj podobný týpky z Disneyho animáků, za shovívavýho dohledu mámy Evy. Taky příběh Orfea a Euridiky je tu podán poněkud jinak než v Petiškově verzi řecký mytologie. Lucifer předal řízení pekla andělům a provozuje v Los Angeles (ano, ve městě andělů) noční klub, starověký bohové, který už jejich práce nebavila, říděj dopravní společnosti nebo třeba pracujou jako striptérky v baru. Konečně se dozvíme, jak je možný, že toho Shakespeare dokázal za jeden jedinej život napsat tolik. Málokdo taky ví, že USA byly v jistým období absolutistickou monarchií v čele s císařem. A koneckonců i samotná rodinka Nekonečných má svou černou ovci – totiž veselýho chlapíka jménem Destrukce, kterej svou práci zabalil už někdy počátkem novověku s tím, že lidi dokážou docela dobře ničit sami, a od té doby se v ústraní na řeckým ostrově věnuje umělecký tvorbě všeho druhu (to mi osobně přijde jako jeden z nejlepších motivů celý série). A pokud vás doteď při čtení/sledování např. Snu noci svatojánské bavily kousky rošťáka Puka, patrně změníte názor…

Jenže ne všechno je taková zábava, jak se z prvních cca 5 dílů (v nichž se zdánlivě skáče z tématu na téma a jednotlivý příběhy spolu moc nesouvisejí) zdá. Přinejmenším od sedmičky se všechny motivy začínají spojovat a výsledkem je temný a tragický finále, proti kterýmu konec takovýho Matrixu vypadá jako letní idylka. I samotný supermocnosti řídící svět jsou nakonec pevně v rukou osudu (a ani Osud sám s tím nemůže nic udělat), navíc si ho sami předurčujou. Což pro smrtelníky asi není zrovna důvod k optimismu a přiznám se, že jsem měl po dočtení kataklyzmatickýho závěru pořádně divoký sny (ehm… radši nedomýšlet, co se se mnou v tu chvíli asi v Sandmanovo říši dělo). No ale co – ta punkerka je fakt sexy…

Česky zatím vyšly tuším jen první čtyři díly, překlad jsem neviděl, ale dělá ho Viktor Janiš, tak by snad měl bejt dobrej, ač je to vzhledem k výše řečenému určitě pořádná rachota. Pokud ale umíte anglicky, doporučuju spíš zabrousit na Amazon a vzít všechny díly najednou – sám jsem silnější příběh hodně dlouho nečetl, a že jde o pouhý „grafický román“ (autoři se sami termínu comics dost pečlivě vyhýbají), na věci vůbec nic nemění.

Nová koncertní sezóna pro Žabičku začala hraním na Vlkstocku aneb soukromé, nicméně velmi hojně navštívené akci u Veselí nad Lužnicí. Příjemnější prostředí jen tak nevidět – krásnej opravenej statek, velká zahrada, rybník, les, sud piva, prase na rožni nad ohněm, hromady dětí, k tomu krásný počasí, prostě název seděl. Celý to organizovali bývalí gymnaziální spolužáci basáka Petra M. a tudíž i Jarmily, ale protože je svět malej, tak jsme se potkali i se známými úplně odjinud (sem patří třeba obě Knopí rodiny, s nimiž jsme si letos užili prima zimní lyžovačku). Před námi i po nás hrála kapela Basement Jirky Švarce, což je velmi pohodová mejdanová záležitost hrající všechno možný od Ivana Hlase přes Stones (velmi mě potěšili s parádním podáním Wild Horses), Younga nebo Iggyho Popa (hlavně Lust for Life byla skvělá) až po Sex Pistols, na které bohužel podle očitých svědectví došlo až po našem odjezdu. Zkrátka a dobře ideální start do novýho roku. Díky!

Skoro měsíc tu bylo mrtvo, což mělo hlavně jeden důvod – vyjeli jsme na tradiční srpnovej výlet do Gargana v jižní Itálii. Od časů lo�?ský výpravy se toho mnoho nezměnilo, dokonce i obsazení bylo naprosto stejný (Libiši, Foltýni, Martina s holkama a my), jen Jarmila nás opustila v půlce pobytu a jela dokončit psychoterapeutickej výcvik do Brna. Počasí na rozdíl od bouřlivýho lo�?ska víceméně (až na jednu bouřku, která ale stála za to) odpovídalo běžnýmu jihoitalskýmu standardu, tj. sucho a vedro. To nám mimo jiné umožnilo podniknout tradiční výlet do potápěčského/šnor­chlařského ráje na ostrovy Tremiti, což byl zážitek zejména pro Toma – tolik ryb v životě neviděl, o mořských ježcích ani nemluvě (ze začátku z nich měl trochu strach a tak jsem radši takticky pomlčel o tom, že ta věc o 50 m dál při hladině, kterou jsem nejdřív považoval za odhozenou igelitku, byla ve skutečnosti medúza velikosti zmíněný igelitky a přišel jsem na to cca 10 cm od prvního chapadla ).

Jinak o Garganu stále (naštěstí) platí většina z toho, co jsem psal loni, jen bych snad přidal ještě pár věcí, na který tehdy nedošlo a který mě teď při toulání po okolí zaujaly:

# Na to, jak je to malej kus země, je v něm až překvapivý množství liduprázdný krajiny. Kdo je zvyklej na střední Evropu nebo třeba Pádskou nížinu, kde jedna vesnice málem plynule přechází v druhou, tomu to přijde hodně zvláštní – jedete třeba 40 km a nepotkáte fakt ani jedinej obydlenej barák.

# Zvláštní je taky výrazná uzavřenost měst, myšleno z hlediska území. Když se na typický garganský město díváte seshora s kopců, vypadá jak jasně ohraničenej bílej flek (místní obyvatelé hovoří o ptačích cákancích, sám bych si coby host podobný přirovnání nedovolil, ale sedí ). Neexistuje, že by se na krajích rozlejzaly průmyslový nebo obchodní zóny velký jak půlka samotnýho města, což je u nás běžný i u městeček velikosti takovýho Rumburku (garganský města jsou zpravidla o něco větší). Myslel jsem si, že za to může národní park, ale místní mě vyvedli z omylu na názorným příkladu Cagnana, který v NP není a je na tom stejně. Jedinou výjimkou je San Giovanni Rotondo, do kterýho ale stejně nemá vzhledem k turistický přeplácanosti moc smysl jezdit, pokud tedy nepotřebujete nutně vidět hrob Padre Pia nebo se vám nestýská po hypermarketech.

# Jedna z věcí, který na jihu Itálie miluju, je schopnost dostat vynikající kafe na nejneuvěřitel­nějších místech. Kavárny/bary jsou jasný, tak jsem letos zkoušel místa, kde u nás většinou maj sotva turka – namátkou kiosek u jeskyně San Michele nad jezerem Varano, minipumpu kdesi u Apriceny (jeden stojan s benzínem a plechová budka, dieslaři mají smůlu) a dokonce veřejnou prádelnu v Ischitelle. Všude měli výtečný presso, nad vším ale asi ční loď na zmíněný Isole Tremiti, na který dělaj božský cappucino za 90 centů – co na tom, že do plastovýho kelímku.

Jinak foťák samozřejmě makal, potěšilo mě, že focení a věci okolo začíná bavit i děti – je prima, když se okolo vás hned dva lidi perou, kdo vám složí stativ nebo podrží objektiv při výměně (tímto děkuji). Koho by fotky zajímaly, většina jich je tady , případně tady a tady.

No, hned bych se tam vrátil…