Tolimati.cz

Skupinu Koa jsme s Jarmilou naposled viděli ještě se Zuzanou Navarovou na podzim 2004 a moc jsme se těšili na další koncert po vánocích. Jenže jednoho hnusného prosincového rána přišla zpráva, že už žádný další vystoupení v původní sestavě nikdy nebude, a já nějakou dobu vůbec netušil, že kapela smrt svý zpěvačky, autorky a duše přežila a hraje dál. Nedávno jsem ale zaregistroval docela pochvalnou recenzi na novou desku a tak jsme se vyrazili podívat, jak to Mario Bihári, Omar Khaouaj, František Raba a Camilo Caller po těch letech zvládají.

Začátek byl docela prima, během první písničky (názvem podobně jako u 90% repertoáru nemohu z výše uvedených důvodů sloužit) se ve zpěvu vystřídali všichni čtyři muzikanti a když zvukaři po chvíli váhání zesílili i Maria tak, aby byl slyšet, znělo to skvěle. Muzikantsky celá kapela za ty roky hodně vyrostla, pánové jsou sehraní na jedničku a v nejlepších momentech jsme si oba s Jarmilou vybavili nedávnej londýnskej zážitek s kapelou Solenca – o moc víc už chválit neumím. Po instrumentální stránce jsou na tom všichni výborně a bubeník Camilo asi nejlíp (bez záruky, Štěpán by možná totéž tvrdil o kytaristovi Omarovi :)).

Jenže hráčská virtuozita není všechno a Koa dřív stála především na skvělých písničkách, což je dneska bohužel trochu problém. Ne že by Bihári a spol. nedokázali napsat silnou melodii, ale čas od času hodně ujíždějí ke kýči – v navarovských časech se písničky typu Amen nebo E drabára zastavily těsně před jeho hranicí, dneska už jsou místy daleko za ní a pár věcí mi připadalo jako slušná nedvědovina. A další problém je zpěv. Mario Bihári samozřejmě nemá problém s technikou, ale to jeho plačtivý tremolo mi vadilo už před lety a když teď funguje jako hlavní frontman, je toho sirupu v hlase trochu moc. Druhým zpěvákem je basista Raba, ten s výrazem problém nemá, ale s intonací občas bohužel ano. Ve výsledku se buď nyje a mužně trpí, nebo „jasnopákovsky“ deklamuje. Obojí je dost smutný u kapely, ve který zpívala Navarová.

Obecně lze říct, že rytmičtější a tvrdší věci zněly velmi dobře, jakmile se ovšem kapela ztišila, nastal problém. V první půlce bohužel převažovaly pomalejší skladby, po přestávce se kapela slušně rozjela a konec normální hrací doby byl skvělej. Jenže v přídavcích Koa zahrála Soske a Taši delé (Caller zpíval docela slušně part Navarový) a mně došlo, co mi celej koncert pocitově připomínal – totiž ty dvě desky, který udělali Doors po Morrisonově smrti. Virtuózní hráči, špičkový instrumentální výkony, ale chybí tomu vůdčí myšlenka, pevný autorství a hlavně dotek génia. Kapela hraje skvěle, ale jakoby nevěděla, co chce vlastně hrát – dala se dohromady jako doprovodná skupina geniální autorky a její místo nedokáže nikdo ze současných členů nahradit. Bylo by skvělý, kdyby se nakonec prosadila ta tvrdší a rytmičtější podoba, ovšem v tom případě by musel zpívat někdo jinej než Mario a těžko říct, kdo by na to vlastně měl. Každopádně jsme se shodli, že za dalších pár let vyrazíme na Kou znovu a uvidíme, jestli se to někam vyvinulo…

Zimní dovolená s Knopy, Trachty, Zachy, Preissy a Pěnkavami už je třetím rokem příjemnou tradicí, letos jsme ale vážně přemýšleli, zda nemáme nahradit lyžařskou výbavu herbářem, košíkem na houby a opalovacím krémem. Dva dny před odjezdem se v Praze totiž navzdory únorovému datu dalo chodit v triku a letní bundě, zlatý déšť kvetl jak o život a sníh na horách vypadal na rychlou kapitulaci. Jenže pak přišel uragán Emma a na Černé hoře v Krkonoších, kde jsme se pro letošek upíchli, mohli konečně začít zasněžovat z děl. Do toho občas sněžilo i z normálních mraků, zbytek času svítilo slunce a výsledkem byl fantastickej týden. Vše začalo dobrodružným výstupem na Černou horu na sněžnicích, zbytek týdne už jsme strávili na sjezdovkách, Tomáš se definitivně etabloval coby regulérní lyžař, na červených sjezdovkách jsem mu stěží stačil, v pohodě jsme zvládli i společný ježdění na kotvě, už si vážně můžem dát ty Alpy. Po večerech jely Aktivity a další zábavy, vypila se spousta vína, celej pobyt zakončil Ada úžasným tatarákem… zkrátka všechno jak má být a vypadá to, že se do penzionu Švýcarský dvůr vrátíme i napřesrok.

Počasí tentokrát fotkám vcelku přálo, ale mě moc nebavilo tahat stroj na sjezdovku, tudíž je snímků málo a většina z nich pochází z dětskýho karnevalu večer před odjezdem. Koho to zajímá, mrkněte sem.

Tomuhle tedy říkám dobrá zpráva – 10. srpna zahraje v Praze na Hradě (zatím netuším kde, ale to je vcelku jedno) sám velký Leonard Cohen. Další komentář snad není zapotřebí, vůbec jsem nedoufal, že bych ho mohl někdy vidět naživo. Že by se zase zablesklo na lepší časy a po předloñské famózní koncertní sezóně a loñském polomrtvu (s čestnou výjimkou Waterse) sem znovu začala jezdit první liga? V květnu hraje ve Vysočanech Cave (jasně, ten už je tu asi podesátý, ale já ho ještě neviděl, zatím mi do toho vždycky něco vlezlo), teď tohle, tak ještě tu PJ Harvey a bude to rok jako víno…

Sakra, nějak jsem sem zapomněl pověsit link na fotky z níže popsaného londýnského víkendu, ač už na galerii visí přes týden. Nuže, koho zajímají, koukněte sem – odshora až po fotku The City 3, zbytek jsou zas jiný města. Enjoy!