Tolimati.cz

Přiznám se, že jsem Pavlu Milcovou nikdy moc výrazně nesledoval – před lety jsme párkrát byli na koncertě, několikrát jsem slyšel desku Tarzan Pepé a to je víceméně všechno, ale pokaždý se mi to docela líbilo. Vánoční dárek od Jarmily v podobě lístků na koncert kapely Voices (P.M., tradičně Peter Binder na kytaru, Jaromír Honzák na basu a Martin Zbrožek na všechno možný) do Švandova divadla proto výrazně potěšil. Začátek byl takovej folko-jazzo-latinskej, místy to připomínalo třeba i starý Nerez, Milcová se Zbrožkem hodně a výborně scatovali a výborná byla pochopitelně i Binderova kytara – slovenskej Knopfler, řekla o něm Jarmila a velice to sedělo. Taky Zbrožek se mi moc líbil – každej ho zná jako lehce střelenýho moderátora a herce, ovšem coby houslista, pianista či kytarista neexhibuje vůbec, hraje důsledně „do kapely“ a mimo jiné velmi dobře zpívá. Místy jsem trochu bojoval s texty, občas mi připadaly takový chtěně ulítlý (ne tak hrozně jako u Buty, ale trochu tím směrem), ale muzika je většinou přehlušila, takže se úspěšně daly neposlouchat. V druhý půlce se trochu přitvrdilo, moc se mi líbila Rosemary s citací Bachova Preludia v D-dur (nebo chcete-li Whiter Shade of Pale od Procol Harum), nakonec došlo i na starý hitovky (Otče!), celkově moc dobrej klubovej koncert. Takhle nějak bych si představoval ideální střední proud…

To se mi takhle občas v lednu přihodí, že kolem sebe vidím divný racky. Loni mi k nim pomohla poslední deska Kate Bush a vznikla z toho Aerial Series, letos si tak jdu nocí, poslouchám pro změnu Still Life od Van der Graaf Generator (poprvé asi tak po 15 letech :)) a najednou vidím sněm duchoptáků. Tak jsem je párkrát cvaknul, pokud vás zajímají, kuk sem.

Hospoda na Slamníku patří k těm málo lokálům v Praze, kam lidi přijdou i ve všední den a navíc očividně překypujou chutí se bavit, pročež tu hrajeme velmi rádi. A na včerejší koncert jsme si navíc nachystali hned dvě překvápka (a dokonce jsme proto během 10 dnů 3× zkoušeli, což se nám naposledy povedlo někdy předloni :)). Vše začali X-Files a rád prohlašuju, že jsem je v takovýhle formě ještě neviděl, ač spolu hrajeme vcelku často – hrálo jim to fantasticky a že uvidím Carlose, an skáče během sóla z pódia do lidí a předvádí kreace až springsteenovský, toho bych se věru nenadál. Klidně bych si je dal dvakrát delší, ale začalo se později než plánováno a ke strojům jsme záhy museli my. Prvním nestandardním momentem byly oslavy 40 let pobytu Petra Z. v pozemském těle (záměrně nepíšu nic o narozeninách, neboť u mimozemšťanů to mají jinak), dort a Bohemia Sekt na pódiu hned po oslavencově božském sóle v Riders, mně se to moc líbilo, snad i publiku. A vzápětí přišel moment M, jehož kořeny leží kdesi na dávném koncertě tuším v Jet Clubu. Naše nehrající kapitánka Daniela tehdy prohlásila, že má od Doors nejraději Touch Me a jestli ji náhodou nechceme hrát. Odbyli jsme ji s tím, že je tam důležitej part na saxofon vrcholící závěrečným sólem a že to tudíž, nemajíc saxofonistu, hrát nemůžem (ani jsme nechtěli, ta skladba je dost těžká a my staří a líní). Odpověděla, že se na saxofon naučí. My se zasmáli dobrému vtipu a na celou věc na nějakou dobu zapomněli. Nicméně Daniela saxofon skutečně zakoupila, začala chodit do hudebky a… zbytek už asi každýmu došel, zkrátka včera měla Touch Me premiéru i s ní. Musím říct, že mě fakt dostala… takže Peace Frog má nyní 6 členů a písní se saxofonem bude víc, uvidíte příště . Zbytek koncertu proběhl ve veselé náladě, jen škoda, že se hospoda ve finále vyprázdnila jak mávnutím proutku – poslední metro je v Praze bohužel nepřekonatelnou překážkou. Už se těším na příště…

Kde jinde otevřít koncertní rok 2008 než v našem patrně nejoblíbenějším pražském působišti, tedy na Slamníku. Dojde k tomu ve čtvrtek 17.1., začátek 20 h, možná si s námi zahraje Carlos s některým ze svých četných uskupení. A pozor – koncert nebude ledajaký, pokud se vše podaří jak má, dočkáte se malého překvapení. Tudíž doporučuju dorazit (a taky proto, že na Slamníku je prima a kdoví, kdy zase bude nějaký hraní v Praze… :))

Dvě z našich nejlepších zpěvaček na unikátním sesterským koncertě s jazzovým programem, k tomu superkapela s lidmi jako George Mraz, David Dorůžka nebo Marian Ševčík, to nemůže dopadnout jinak než skvěle, říkal jsem si cestou do Lucerny, kam mě na poslední chvíli vytáhla Stána K. se svou suitou. A teď sedím doma pár hodin po koncertě a přemýšlím, jak nejlíp dostat do slov ty rozpaky, který ve mně akce zanechala. Neboť lepší ilustraci slavné Cimrmanovy teorie o střídajících se momentech očekávání a zklamání aby člověk pohledal.

Předesílám: tradiční jazz rozhodně není moje parketa. Ačkoli mi ani v nejmenším nevadí, moc se v něm nevyznám a tak nemohu sloužit porovnáním známých písní v podání obou zpěvaček s verzemi odjinud, neb je skutečně nemám příliš naposlouchaný. Čímž zároven přiznávám, že mi mohla uniknout spousta interních muzikantských vtípků, který bych na koncertě takovýho Dylana či Gabriela vnímal bez problémů, a tudíž můj zážitek může být oproti odborníkům výrazně ochuzen. Ale co snad vnímat umím, je atmosféra. A tady byl hlavní zakopanej pes.

Ona se totiž hudební dramaturgie koncertu zásadně nepotkala s jeho celkovou image. Přeloženo do češtiny: hudba byla laděná silně do klubova, koncert se ovšem odbýval ve veliký, načančaný a přesvícený Lucerně a jeho nehudební složka byla tak pompézní, až to bolelo. Všichni na pódiu byli ve večerním jak na Plese v Opeře, celou show konferoval příšerně koženým způsobem Mr. Ladislav Špaček a třeba pauzy mezi skladbama byly tak dlouhý, že koncertu spolehlivě padal řemen. Ale hlavně: muzikanti na pódiu hráli opravdu jako v klubu, tj. potichu a soustředěně, ovšem v tý ratejně to (přinejmenším vzadu, kde jsme stáli) vůbec nevyznělo tak jak mělo. Do Lucerny by se mnohem víc hodil pořádnej swingovej bigband s nabroušenou dechovou sekcí, kterej by to tam rozpálil naplno a zaplnil ten prostor. Tenhle koncert patřil do Reduty a tam by byl fantastickej.

Muzikantsky to ovšem bylo žrádlo. O kvalitách Mraze, Ševčíka etc. netřeba psát, nicméně Davida Dorůžku jsem viděl poprvý a šel jsem z něj do kolen – takhle zpívající kytaru jsem dlouho neslyšel. Výborný byly i cikánsky znějící housle Ivana Heráka. I sestry zpívaly skvěle, Kelarová zněla řekněme standardněji jazzově a byla fantastická třeba v I Got the World on a String nebo Georgia on My Mind, ještě zajímavější mi ale přišla Bittová – nikdy bych neřekl, jak skvěle může její typickej expresivní zpěv ladit s takovou My Funny Valentine (a dalšími standardy, jejichž jmény bohužel nemůžu z výše popsaných důvodů sloužit). Jen škoda, že velkou většinu koncertu tvořila v podstatě sólová čísla jedný nebo druhý zpěvačky – společně se sešly až na poslední tři písně. Ovšem ani při nich, ačkoli jim to ladilo fantasticky, se jim ani kapele nepovedlo to hlavní – dostat do studenýho sálu něco víc než jenom skvělou techniku a výraz. Jako kabinetní ukázka zajímavýho pojetí jazzových standardů to nemělo chybu, leč emocionální zážitek se jaksi nedostavil. V libovolným slušným klubu s dobrým zvukem by člověku patrně běhali mravenci po zádech od první do poslední skladby, nicméně vyfintěná Lucerna a zbytečně bombastická podoba celý akce to trochu zazdily. Škoda…