Tolimati.cz

Dvě z našich nejlepších zpěvaček na unikátním sesterským koncertě s jazzovým programem, k tomu superkapela s lidmi jako George Mraz, David Dorůžka nebo Marian Ševčík, to nemůže dopadnout jinak než skvěle, říkal jsem si cestou do Lucerny, kam mě na poslední chvíli vytáhla Stána K. se svou suitou. A teď sedím doma pár hodin po koncertě a přemýšlím, jak nejlíp dostat do slov ty rozpaky, který ve mně akce zanechala. Neboť lepší ilustraci slavné Cimrmanovy teorie o střídajících se momentech očekávání a zklamání aby člověk pohledal.

Předesílám: tradiční jazz rozhodně není moje parketa. Ačkoli mi ani v nejmenším nevadí, moc se v něm nevyznám a tak nemohu sloužit porovnáním známých písní v podání obou zpěvaček s verzemi odjinud, neb je skutečně nemám příliš naposlouchaný. Čímž zároven přiznávám, že mi mohla uniknout spousta interních muzikantských vtípků, který bych na koncertě takovýho Dylana či Gabriela vnímal bez problémů, a tudíž můj zážitek může být oproti odborníkům výrazně ochuzen. Ale co snad vnímat umím, je atmosféra. A tady byl hlavní zakopanej pes.

Ona se totiž hudební dramaturgie koncertu zásadně nepotkala s jeho celkovou image. Přeloženo do češtiny: hudba byla laděná silně do klubova, koncert se ovšem odbýval ve veliký, načančaný a přesvícený Lucerně a jeho nehudební složka byla tak pompézní, až to bolelo. Všichni na pódiu byli ve večerním jak na Plese v Opeře, celou show konferoval příšerně koženým způsobem Mr. Ladislav Špaček a třeba pauzy mezi skladbama byly tak dlouhý, že koncertu spolehlivě padal řemen. Ale hlavně: muzikanti na pódiu hráli opravdu jako v klubu, tj. potichu a soustředěně, ovšem v tý ratejně to (přinejmenším vzadu, kde jsme stáli) vůbec nevyznělo tak jak mělo. Do Lucerny by se mnohem víc hodil pořádnej swingovej bigband s nabroušenou dechovou sekcí, kterej by to tam rozpálil naplno a zaplnil ten prostor. Tenhle koncert patřil do Reduty a tam by byl fantastickej.

Muzikantsky to ovšem bylo žrádlo. O kvalitách Mraze, Ševčíka etc. netřeba psát, nicméně Davida Dorůžku jsem viděl poprvý a šel jsem z něj do kolen – takhle zpívající kytaru jsem dlouho neslyšel. Výborný byly i cikánsky znějící housle Ivana Heráka. I sestry zpívaly skvěle, Kelarová zněla řekněme standardněji jazzově a byla fantastická třeba v I Got the World on a String nebo Georgia on My Mind, ještě zajímavější mi ale přišla Bittová – nikdy bych neřekl, jak skvěle může její typickej expresivní zpěv ladit s takovou My Funny Valentine (a dalšími standardy, jejichž jmény bohužel nemůžu z výše popsaných důvodů sloužit). Jen škoda, že velkou většinu koncertu tvořila v podstatě sólová čísla jedný nebo druhý zpěvačky – společně se sešly až na poslední tři písně. Ovšem ani při nich, ačkoli jim to ladilo fantasticky, se jim ani kapele nepovedlo to hlavní – dostat do studenýho sálu něco víc než jenom skvělou techniku a výraz. Jako kabinetní ukázka zajímavýho pojetí jazzových standardů to nemělo chybu, leč emocionální zážitek se jaksi nedostavil. V libovolným slušným klubu s dobrým zvukem by člověku patrně běhali mravenci po zádech od první do poslední skladby, nicméně vyfintěná Lucerna a zbytečně bombastická podoba celý akce to trochu zazdily. Škoda…