Tak jsem konečně dorazil paměti Keithe Richardse, asi nejlepší plod
nedávných Vánoc (díky, Jarmilo :)). A ač normálně memoáry moc
nečtu a mám radši beletrii, vzpomínky kytaristy Rolling Stones mě dostaly
minimálně ze tří důvodů.
Tím nejdůležitějším je pochopitelně muzika. Možná jsem naivní a
určitě starej, ale prostě mi přijde skvělý v době počítačů a
selektorů číst o tom, jak osmnáctiletej Keith trávil hodiny a hodiny
posloucháním chicagskýho blues padesátých let a nekonečným zkoušením,
jak napodobit ten či onen kytarovej lauf. Nedal pokoj, dokud na to nepřišel,
a pamatuje si to tak dobře, že to dokáže přesně rekonstruovat i po
50 letech a po všem, co k nim patřilo. A víceméně mu to
vydrželo dodnes. Člověk, kterej se už půl století živí hraním, stal se
legendou a milióny přehazuje vidlema, je i na prahu sedmdesátky schopnej
čistýho nadšení z obyčejnýho jam session s nějakým neznámým
Jamajčanem, protože se mu prostě líběj jeho kytarový sóla, a tak to
protáhne do půlročního turné. V době Superstar neuvěřitelný.
Za druhý je Life samozřejmě výtečným dokumentem o šedesátých a
sedmdesátých letech v muzice i ve věcech okolo ní. Trochu jsem
čekal, že Keith bude okolo drog a dalších průserů mlžit jako kdysi Bill
Wyman ve Stone Alone, ale ne, on na sebe všechno práskne naplno. Mně to
popravdě řečeno časem přestalo bavit a pasáže líčící excesy všeho
druhu jsem občas přeskočil, ale pokud chcete vědět, kdy a kde Keith poprvé
ojel Anitu Pallenberg a jak si v půlce 70. let sháněl čistej koks,
dozvíte se to.
A třetí věc – vztahy. Sám už dlouho tvrdím, že bigbítová
kapela tvoří společenství vyššího řádu, a jsem rád, že to mám od
Keithe potvrzený. Dostala mě jedna pasáž z 80. let – Richards
popisuje hádky s Jaggerem a pak se dostane ke stránkovýmu vylíčení
všeho, v čem ho Jagger sere. Nenechá na něm suchej chlup od dětství
až do současnosti. A celý to zakončí slovy: „Takhle Micka Jaggera
vidím já. Nikdo další mu ale nadávat nebude – jak uslyším, že si
nějakej kokot na Micka otvírá hubu, podříznu mu krk.“ Jaj…
