Tolimati.cz

PHOTOLOCOS TOUR 2007

Nějakou dobu jsem přemýšlel, jak zprávu o čtyřtýdenním putování na blogu pojmout. Samozřejmě by šlo napsat nějaký kratší povídání ex-post, jenže takový psaní je nevyhnutelně trochu stylizovaný (paměť je selektivní a některý věci pro jistotu vypouští) a navíc zpětnej pohled mění optiku – věci, který se při cestě jevily jako důležitý a pak na významu ztratily, se do líčení zpravidla nedostanou a vyprávění tak ztrácí na autentičnosti. Ale co, řekl jsem si nakonec, celou dobu jsem si psal podrobnej a aktuální deník, tak ho sem bez jakýchkoli úprav přepíšu a bude… Samozřejmě i tohle má svý nevýhody, především je to dost dlouhý a pro někoho nudný, ale věřím, že je ta autentická forma ze všech nejlepší, byť na nějakou stylistiku často… ehm… kašlal pes a kostrbatý formulace by taky ve slohovce neobstály. Takže pokud vás to nebude bavit, tak to čtěte ob-řádek nebo si jenom prohlížejte fotky v galerii anebo se na to vykašlete úplně…

Den první – středa 24.10.

Je 5:00, venku je kosa jak v ruským filmu, tma jak v ranci a my s Radimem vylézáme do brněnských ulic směr autobusové nádraží – Víde�? – Madrid – Peru & Bolívie. Cca rok připravovaný den D je tu.

Na nějakou slavnostní náladu ovšem není zrovna čas, musíme makat na autobus a po několika téměř probdělých nocích nad vánočními čísly T3 a Digitálního Fota funguju v tuhle hodinu vážně sotva na půl plynu. Nicméně dorážíme včas, vítáme se s Martinem a za chvíli už za stálého sledování Brada s Angelinou coby Mr. & Mrs. Smith dorážíme do Vídně. Je poněkud ucpaná, leč máme časovou rezervu a na letišti jsme dávnou před termínem odbavení. Chvíli čekáme na Marka, pak ale vítězí touha zbavit se báglů & tak je jdeme svěřit Iberii. A jak to tak bývá, asi tak minutu po odbavení se Infrastellar konečně zjevuje a tak si může celou frontu vystát znova sám �?�. Ještě dáváme kafe, prohlížíme Markův novej stroj Sony A700 a nastupujem do letadla.

Cesta probíhá v pohodě, já se na ni po 20 letech leteckýho okna (nepočítám-li předlo�?ský vznesení s Andulou do 4000 m & následný seskočení padákem) vcelku těším, ale jsou mraky, vidět je tudíž až na chvilkový okna (nějakej přístav v jižní Francii, možná Marseille) úplný kulový a tak si v Herald Tribune a El País čtu o tom, jak bolivijští povstalci zablokovali letiště v Santa Cruz. Hm. Na cestě domů tam máme mezipřistání, to jsem na to zvědavej.

Z četby mě vytrhuje hlášení kapitána a za chvíli už vystupujem na madridským letišti Barajas. Je šíleně veliký a my tu musíme najít kancelář, kde nám vystavěj voucher na ubytování, neb cesta pokračuje až zítra. Marek se toho statečně ujímá a za necelou hodinu je hotovo. Já mezitím stihl zjistit, že se ve Španělsku opravdu mluví tou řečí, kterou do mě Dana tlačila minulej půlrok, a že se docela chytám – Dano díky! Za chvíli už sedíme v mikrobusu a jedem do hotelu Senator España přímo v centru. Zahazujem do něj bágly a vyrážíme do ulic. Madrid je pěknej a živej, byť mi paradoxně ve srovnání třeba s Pamplonou nebo Barcelonou ani nepřipadá zrovna stylově španělskej – spousta ulic a domů by mohla stát třeba v Mnichově nebo v jiným podobným (tj. hodně zeleným) větším městě. Večeříme kebab, dáváme kafe a posléze v jedný hospodě párek piv, což je skvělá příležitost naučit Radima s Martinem pár základních frází ve španělštině, např. „Soy soltero y rico, tengo una casa grande y busco a una chica caliente.“ V Cuscu či La Paz je jistě užijí. No a posléze balíme a suneme se zpátky do hotelu, zítra nás čeká dlouhý let & Marek slibuje ponor do nočního života v Limě.

Den druhý – čtvrtek 25.10.

Po ránu se přesouváme na patrně nejluxusnější snídani, kterou jsem kdy měl, a v deset nás hotelovej bus veze na letiště. Barajas je obří komplex, víde�?skej Schwechat je proti němu malinkatej – od odbavovacích přepážek do odletový haly se jezdí speciálním metrem. Taky letadlo (Airbus 340 tuším) je proti včerejšímu obrovský – Martin tvrdí, že je to největší stroj na světě, každopádně je v něm lidí jak psů. Nicméně Marek už včera zařídil, že sedíme na jediných místech z celý turistický třídy, kde se daj natáhnout nohy, tj. před nouzovým východem. Cestovat s Markem má vůbec spoustu výhod – během chvilky stihl mj. obloudit letušku natolik, že nás všechny 4 zve dozadu do baru na whisky. I jinak ubíhá cesta vcelku příjemně, sledujem Bruce Willise v Die Hard 4 a poté ještě mnohem lepší kino v podobě nekonečných brazilských deštných pralesů, mezi kterýma se vine neuvěřitelně, ale fakt neuvěřitelně mohutná Amazonka, široká místy jak středně velký město. A po nějaký době už přistáváme v Limě. Jsme trochu nervózní, zda dorazej bágly – zejména Marek, kterej na ten svůj čeká snad 20 minut, ale nakonec je máme všichni. Lima je hustý město. Tolik aut v ulicích jsem ještě neviděl a takovej smrad dlouho necítil – tolik první dojem. Na letišti nás čeká Litin bratranec Werner s přítelkyní Wendy a telefonicky objednávají hotel, do kterýho následně jedem taxíkem skoro hodinu. Werner s Wendy jedou s náma, v hotelu zahazujeme batožinu a berem taxík do centra. Centrum vypadá mnohem líp než periférie, je na něm poznat, že Limu stavěli Španělé v době, kdy byli světová velmoc No.1 – takovou imperiální nádheru nemají ani ve Vídni. Na druhou stranu ale není zajímavý centrum nijak velký a já jsem rád, že už zítra ráno odlítáme, jeden večer mi bohatě stačí. V jednom baru si sedáme na něco k pití a hrozně se bavíme, neb tu mají zrovna týden v duchu bavorskýho Oktoberfestu a tak si připadáme, první večer v Americe, jako 350 km od Prahy. Dáváme Pisco Sour (takovej dobrej kyselejší drink z místního brandy), já v nějaký stuposoutěži vyhrávám kelímek s hracíma kostkama, Werner příšernou bavorskou hučku a je čas k návratu do hotelu, neb jsme už asi 24 hodin nespali. Na pokoji ještě dopíjíme Radimovu slivovici a Werner s Wendy se s ní slušně ožírají – on se kamsi ztrácí, ona se dost vlezle a zcela bez šance na úspěch pokouší sbalit Radima. Nakonec Marek Wernera kdesi objevuje a oba konečně mizí, z čehož máme radost, protože už je fakt nejvyšší čas spát – Cusco čeká.

Den třetí – pátek 26.10.

Na rozdíl od Marka, kterýho nějak zmohl jet-lag a tak se příliš nevyspal, a Radima, jehož tělo nepříliš úspěšně zpracovalo kombinaci sedmihodinovýho časovýho posunu se slivovicí & problilo půlku noci, se budím až v 8 odpočatej jako rybička. Na letišti mi odmítají vzít stativ přivázanej na báglu do zavazadlovýho prostoru, takže si ho musím vzít s sebou do letadla – nic moc, bojím se, že mě tam s ním nepustěj, ale Peruánci jsou benevolentní a Velbon letí se mnou. Cesta je zajímavá (fotíme Andy seshora jak o život), ale taky poměrně dobrodružná, to když se v mracích dostanem do turbulence a najednou na nás vykoukne zasněženej štít ve výši letadla (a mně v tu nejméně vhodnou chvíli naskočí hláška z filmu Alive neboli Přežít: Are we supposed to fly this close to the mountains?). Nicméně za hodinu jsme v Cuscu. Seshora vypadá skoro ztracený v andským údolí, ovšem záhy po přistání se ukazuje, že Markova slova o nejkrásnějším městě na světě nemusí vypadat úplně přehnaně. Na letišti nás čeká Lita (pro neznalé: Markova manželka, rodem odtud z Cusca) se sestrou a autem a společně míříme do města. Podobně jako Limě i Cuscu vévodí velkolepě působící katedrály a další stavby španělský éry, mnohý z nich ovšem stojí na starých inckých základech a zdech. Oproti Limě je Cusco mnohem menší, výrazně čistší, klidnější a příjemnější. Pravda, turisti jsou tu tak trochu lovná zvěř a stroj na peníze, což zjišťujem už při přesunu z letištní haly do auta, ale na to jsme byli koneckonců připravení. Házíme bágly do hotelu Hostal Rojas, kterej pro nás Lita našla už předem, a cca v poledne vyrážíme do ulic. To ale není jen tak – Cusco je asi 3500 m vysoko uprostřed pouště, což znamená málo kyslíku a suchej vzduch a je to hodně znát. Zkušenej Marek kupuje pytlík plnej kokovejch lístků, což je zdejší univerzální lék na problémy s výškou. Usilovně žvýkáme a vida – dýchá se líp, srdce tolik nebuší a hlava nebolí. Teda aspoñ u většiny z nás to tak funguje, bohužel ne u Radima. Zatím se ale statečně drží a všichni dohromady míříme do tržnice, což je asi 100×100 m2 velkej prostor pod střechou, kde prodávaj vše včetně mescalinu a ayahuasky. No, my raději dáváme famózní džus z ananasu a kupujem stejně výborný manga, který následně jíme v kavárně Litiny tety (tady je každej Litin příbuznej nebo aspoñ kamarád) a k tomu pijem čaj, z čeho jinýho než z koky. Ale s Radimem ani tohle nic nedělá a tak ho doprovázíme do hotelu, aby se z aklimatizačních problémů vyspal. Ostatní následně míříme k Litě domů, kde se seznamujeme s paní Paz, pijem výborný místní víno (po 1 dl mám, pravda, pro dnešek dost), já z blízký internetový kavárny píšu maily rodině a kamarádům a celá návštěva končí hádejte čím – no přece čajem z koky. Ovšem tenhle je jednoznačně nejlepší a opět nás nakopává. Jdeme na večeři (výbornej kuřecí steak se sýrem a slaninou v housce) a pak fotíme večerní Cusco, neb ty krásně nasvícený kostely, baráky, fontány apod. za to stojej. Jen kdyby se nás na každým kroku někdo nesnažil stáhnout o prachy za cokoli. Okolo sedmý balíme a s Martinem jdem do hotelu, zatímco Marek pokračuje do své postýlky u Pazů. Zítra v 5 nás čeká ranní focení, pak výlet do hor a přesun do Aguas Calientes u Machu Picchu.

Den čtvrtý – sobota 27.10.

Včera jsem si liboval, jak jsem až na lehkou mimózu a neschopnost pohybu hezky zvládl přesun přes 7 časových pásem a následně do 3500 mnm. Já vůl naivní. Po dopsání deníku jsem sebou v Hostal Rojas řachl cca v 10, v klidu okamžitě usnul… a následně se vzbudil za 10 půlnoc, úplně mrtvej, nicméně neschopnej usnout až do 4:44, kdy zazvonily budíky a vstávali jsme na ranní focení Cusca. Tak blbě mi nebylo ani nepamatuju. Čili: je 5 ráno, stojíme u moc hezký katedrály nad městem, vychází slunce a já jsem totálně na odpis. Po chvíli procházíme městem (naštěstí jen dolů, mít za úkol vyjít 1 blok do kopce, asi si beru taxíka), jdem na snídani, ze který do sebe stěží nasoukám čtvrtinu, a přemýšlím zda si vzít Ibalgin přesto, že mě nic konkrétního nebolí, ale třeba by mohl zafungovat jako antidepresivum. Nakonec na něj kašlu, jdem do hotelu a balíme na cestu do Aguas Calientes. Nejsem schopnej se soustředit, takže zapomínám na rezervní triko, ale to zjistím až zítra. Zbylý věci házíme k Litě a nasedáme do Pazovic 7místný Toyoty, kterou hodláme celý den jezdit po okolí. Z hotelu do Litina domu řídí Marek a je to docela náročný, autu blbne plyn a místy odmítá jet. U Lity ho přebírá señor Paz, auto blbne furt, ale on mu nějak dokáže domluvit a jedem. Na horním okraji údolí, v němž leží Cusco, čeká první velkej kulturní šok výpravy – favela. Viděl jsem chudinský čtvrti v Rumunsku i Sýrii, ale tohle se totálně vymyká – vrchol je cca 10 m vysoká hromada odpadků, po který leze asi 5 psů a mezi nima leží rodina s dětma. Ty vole. Pokračujem do archeologickýho naleziště Chinchero a mě konečně po půldni přechází těžká chmura – je tu hezky, ač jsme pekelně (3800 m) vysoko, tak se mi dělá líp, od místních dětí kupuju za pár šupů hezký vlněný zvířátka pro děti doma, povídáme si s místníma Indiánkama a vůbec se daří. Mimochodem základní architektonickej princip Chinchera (ale i části Cusca a zjevně i dalších měst v okolí) je prostej – základy a podezdívky tvoří zbytky původních staveb Inků z 15./16. století. Ty pak Španělé s typicky dobyvatelským citem pro původní prostředí zbořili a na zmíněných základech/podez­dívkách postavili kostely, domy atd. Dost brutální přístup, ale dneska už ta kombinace vypadá zcela organicky – jen si říkám, co by na to řekli třeba lidi z takovýho Klubu za starou Prahu :). Po nějaký době pokračujem za občasnýho focení k solným plantážím Salineras, což je ještě větší zážitek – Inkové před 600 lety našli slanou říčku, postavili na ní nádržky na zachytávání soli a funguje to dodnes, akorát se celá plantáž rozrostla na cca 100×500 m. Už je mi docela dobře, takže si dokážu představit dokonce i večeři, kterou dáváme ve městě Urubamba. Jenže zase pro změnu přichází zle na Marka, blije jak o život a cestu vlakem do Aguas Calientes (se señorem Pazem jsme se s tisícerými díky rozloučili po zmíněný večeři) zvládá jen s velkými obtížemi a za stálého odbíhání, jak říká, grcať.V Aguas Calientes nás čeká Litin bratr Tito, průvodce po místních pamětihodnostech a zejména po Machu Picchu, kam s ním hodláme vyrazit hned prvním autobusem v 5:30 ráno. Teď ještě aby byl Marek dobrej. A spát!

Den pátý – neděle 28.10.

Marek dobrej není – v 5 ráno otvírá jedno oko v zelené tváři a posílá nás na Machu Picchu samotný. Ovšem ani Martin na tom není zrovna nejlíp. Nicméně vyráží s náma, tj. s Titem, Litou, Radimem a mnou. Platíme 6 USD za bus, kterej by podle všeho měl bejt v tuhle hodinu prázdnej, ale není – resp. jsou tu asi 4 busy a všechny narvaný. No, tak na liduprázdný Machu Picchu můžeme zapomenout. Navíc v mlze není vidět na krok, což na náladě tak úplně nepřidává. Nicméně samozřejmě jedem, posléze platíme 120 soles za vstup (cca 40 USD, leč dolary nepochopitelně neberou, takže se vydáváme z posledních peruánských peněz), stojíme dlouhou frontu a konečně se dostáváme dovnitř, stále nevidíc na krok. Tito nás ale uklid�?uje, že se mraky určitě vyberou a taky že jo – najednou se mezi nimi objevuje krajina známá z fotek a do cárů mlhy navíc fantasticky svítí ranní slunce. Já vím, okolo je lidí jak psů a asi bych tu měl trousit pohrdavý řeči o Václaváku, ale sorry, to nejde – první spatření Machu Picchu je přes veškerou turističnost famózní zážitek a to mrakový entrée to jenom umoc�?uje. Nejde jen o samotný město (je skvělý, ale takových je víc), ale hlavně o jeho okolí – vysoký homole porostlý zelení, okolo ještě vyšší hory už v pásmu mlžnýho pralesa, to prostě nemá chybu. Skvělej dojem umoc�?uje výbornej komentář Tita, jako průvodce je dokonalej, stručnej, zajímavej, vševědoucí. Inkové byli neskuteční machři, ať už jde o práci s kamenem, komunikační schopnosti nebo třeba symboliku staveb. Vysoko nad Machu Picchu kupříkladu leží horský sedlo, ve kterým postavili Bránu slunce – kameny, skrz něž za úsvitu o slunovratu dopadá první sluneční paprsek přímo do srdce města, tedy do Chrámu slunce. A perlička: už je mi konečně jasný, kde vzal Peter Jackson inspiraci pro design Minas Tirith v LotRovi. Podoba je zřejmá, včetně hor s věčnými mraky v pozadí, pozoruhodným štafetovým systémem dorozumívání až do Cusca (hele, Gondorský ohně) a nádherným košatým stromem uprostřed jednoho z hlavních náměstí. �?íkám to Titovi a ten se uchechtne – strom je náletovej a na svým místě roste čirou náhodou. No, jestli je to tak, tak asi inckej bůh slunce Inti dobře věděl, kam inkriminovaný semínko posílá…

Po cca 3 hodinách máme město projitý a už bez Tita míříme na Waynapicchu, což je ta vysoká hora tvořící pozadí vlastního města (znáte z fotek). Výšlap připomíná tak polovinu cesty z Watzmannhausu na Hocheck (příkrý stoupání, převýšení cca 400 mm). Jde se mi skvěle (zapomněl jsem na důležitou věc: celý Machu Picchu je docela nízko, Waynapicchu má asi jen 2650 m a výšková nemoc tu nehrozí), zato Radim s Martinem mají nějak dost. Nicméně nahoru nakonec dorážíme všichni. Rozhled je krásnej, za chvíli ale berem dráhu dolů – z Mordoru jdou hodně černý mraky a příkrá cesta by za deště mohla dělat problémy. Dole se potkáváme s Titem, v bufáči kecáme s nějakými Němkami a posléze vítězí varianta přesunout se busem do Aguas Calientes, vyzvednout Marka, zajít na večeři a následně do horkých lázní, po nichž město dostalo jméno. Po cestě nám vyráží dech mladej chaski neboli inckej běžec, kterej běží z kopce až do Aguas Calientes spolu s busem (pravda, bus jel serpentinou a chaski běžel přímo, ale to jeho výkon nijak nesnižuje). Bylo mu tak 10, celý cca 2 km běžel v tradičním kroji a v sandálech a celý to zakončil skokem do busu a následným provoláním slávy v inčtině, což mu po zásluze vyneslo mnoho soles. V Aguas Calientes nás čeká již podstatně lépe vypadající Marek, dáváme sprchu a suneme se na skvělou večeři do prima restaurace El Toldo (všem travellerům vřele doporučuju). Pak se loučíme s Titem, kterej jede provádět na jezero Titicaca, kam máme namířeno pozítří, a chystáme se na koupačku. Jenže ono začíná pršet a prameny jsou outdoor, do čehož se nám nechce a tak místo koupání dáváme v jedný hospodě lehce předraženou sedmičku vína. No a pak už jdeme bydlet, píšem deníky a posléze usínáme, zítra vstáváme pro změnu před pátou a chytáme vlak do Cusca.

Den šestý – pondělí 29.10.

Před šestou skutečně odjíždíme vlakem do Ollantatayamba, kde jen tak na dálku prohlížíme místní incký ruiny a musíme se rychle rozhodnout, zda do Cusca pojedeme taxíkem nebo autobusem. V rámci šetření vítězí bus, čehož záhy poněkud litujeme – na sedadlech i pod nimi je hodně málo místa a ze všech stran na nás padají spící Peruánci. Stoupáme do výšek, mně začíná bušit ve spáncích a přepadá mě lehká chmura, neb se mi rozhodně nechce zažít předvčerejší problémy. Leč sláva – známá rána do palice se po vystoupení z busu téměř nekoná, po chvíli divnej pocit ustupuje zcela a vypadá to, že 3400 m už zvládáme v pohodě. Ale nechci to zakřiknout – uvidíme v noci. Zatím dorážíme k Pazům, berem bágly a pak taxík do známýho hotelu Hostal Rojas, tam bágly shazujem a po chvíli válení (zrovna prší, což je tu zjevně v současným ročním období každodenní záležitost, ovšem vždy tak na 20 minut) míříme na tržiště nakoupit nějaký dárky domů. Je to jiný tržiště než s jídlem (viz páteční zápis) a je tu věcí, až oči přecházej. Fantastický je zejména zimní oblečení z alpak, jemný a přitom teplejší než péřovka. Nakonec každej něco kupujem a pomalu se přesouváme k Pazům, neb nás Litina maminka dneska pozvala na oběd. Zmíněná señora se nás patrně rozhodla zničit, protože fasujem obří porce vepřový krkovice, předtím polívku a navrch broskvovej kompot a jestli jsem tu doteď moc nejedl, tak takhle přežranej jsem nebyl ani nepamatuju. Ale o zdaru klimatizace svědčí nejlíp to, že poprvý od letiště v Limě dávám kafe (jo, nekecám, 3 a půl dne bez kafe, to se mi povedlo naposled někdy na základní škole). Naprosto přesyceni odcházíme do internetový kavárny, píšu mail domů a čtu milý zprávy od Jarmily a dalších, pak trochu zlobíme kolegy na ?/…grafovani.cz a pak berem za tradiční cenu 2,50 (něco jako 17–18 Kč) taxíka a jedem do hotelu, abychom byli čerstvý na večer. Lita s kamarády na nás totiž upekli nějaký tančení, z čehož jde trochu strach, uvidíme…

Den sedmý – úterý 30.10.

Tančení se nakonec nekonalo – naštěstí, neb jsme se na něj skutečně nikdo necítili. Místo toho jsme se večer prošli po hlavní, hezký a živý třídě Avenida del Sol a pak jsme poseděli v hospodě s Litinými kamarády, dali pizzu a Pisco Sour, popřáli jedné z kamarádek k narozeninám a pak se nechali trochu (no dobře, já docela hodně) znervóznit jedním ze spolustolovníků, který nás začal krmit historkami o tom, jak je v Bolívii na spadnutí převrat, všude jsou blokády, nic nefunguje a ať tam nejezdíme, že to bude jeden velkej opruz a nakonec se nedostanem domů, neb nepoletí letadlo. Šli jsme se podívat na zprávy na internet a nic o problémech tam nenašli, ale nervozita nezmizela. Ráno se proto budím s mírně paranoidním pocitem a přemýšlím, zda by nestálo za to přehodit plán a letenky, zajistit odlet z Limy místo z La Paz a zbytek času vyplnit programem v Peru, kde problémy podle všeho nehrozej žádný. Svěřuju se s tím Markovi a kupodivu ani jemu to nepřijde jako úplná blbost, asi je taky poněkud nahlodán. Jenže záhy telefonicky zjišťujeme, že změna letenek by byla obtížná, do toho píše mnou kontaktovanej otčím Bonny (takto vysoký úředník MZV), že spíš než převrat hrozí okradení (to víme) a nakonec se jednohlasně vracíme k původnímu plánu, budiž nám incká i další božstva milostiva. Zakupujeme tedy jízdenky na noční bus do Copacabany, což je město na bolivijským břehu jezera Titicaca.

Zbytek dne vypl�?ujeme procházkou po moc pěkný části Cusca jménem Qorichanka (okamžitě překřtěno na Korytnačku), marným hledáním vhodné kšiltovky pro Radima (na tržišti asistuje Litina sestra Nancy s šestnáctiletou dcerou Gabrielou a všichni dohromady se Radimovi velmi smějeme, neb si vybírá tak dlouho, až zavřou) a zejména pak fotovýpravou do bývalé incké pevnosti Sacsayhuaman (stejně jí všichni říkáme Sexy Woman). Stojí na kopci nad městem a působí monumentálně, má ale jednu chybu – drahý vstupný, který se nám nechce platit. Sice bychom lístek mohli využít i na jiný památky v Cuscu a okolí a pak by cena byla OK, ale to už nestíháme. Nakonec nás dovnitř se slevou dostává jakýsi mlaďas, který se zakecává s Litou, nachází s ní několik společných známých a je vymalováno. Fotíme, radujem se z duhy nad Cuscem a pak se do mě, Lity a Radima dává zima, pročež táhneme procházkou do města na maté de coca. Pijeme ho ve stříbrařském krámku dnes již zmíněné Nancy, poté se všichni dohromady scházíme na večeři v Bembosu (kuřecí steak v housce, viz den třetí) a pak se dílem pěšky, dílem taxíkem naposledy sunem k Pazům, pokoušejíc se mezitím Radima oženit s jednou fešnou krasavicí s místního hotelu. Vyfotit se s ní nechá milerád, ale nic dalšího z něj neleze. U Pazů pijem čokoládu, kecáme o všem možným, zábavu oživuje další Litin kamarád Marco aneb průvodce deštnými pralesy, no a po desátý jedem na autobusový nádraží na bus do Copacabany. Je vcelku pohodlnej – sklápěcí opěradla a podnožky potěšej, akorát zrovna moje opěradlo se sklápí i v zajištěný poloze, což asi moc netěší za mnou sedícího Martina, neb mu každou chvíli spočinu zády na stehnech. Co naděláš – jsme ztahaní a já rychle usínám, i když se mi v tom snaží bránit španělsky řvoucí Arnold Sch. v Collateral Damage. Má smůlu.