Tolimati.cz

PĹ™iznám se, Ĺľe Asanace je pro mÄ› z mnoha dĹŻvodĹŻ srdeÄŤnĂ­ záleĹľitost. PĹ™ed pár dny jsem si ji znovu pĹ™eÄŤetl a ano, asi vážnÄ› nenĂ­ tak dobrá jako dva pĹ™edchozĂ­ Havlovy mistrovskĂ˝ kusy (Largo Desolato a PokoušenĂ­), oproti nim trochu šustĂ­ papĂ­rem a je asi i trochu schematiÄŤtÄ›jší. JenĹľe já na ni prostÄ› nedám dopustit – poprvĂ© jsem ji ÄŤetl coby novinku krátce po prvnĂ­m exilovĂ˝m vydánĂ­ (1988), ještÄ› za bolševika jsme se s kamarády domlouvali na jejĂ­m sehránĂ­, doteÄŹ mám doma salátovej vĂ˝tisk utopenej na jednĂ˝ památnĂ˝ vodě… prostÄ› jak říkám, vztah jak sviña. Ale naĹľivo jsem ji kupodivu nikdy nevidÄ›l, účast na ZábradlĂ­ (kde hru zaÄŤali chystat uĹľ na podzim, žádnej havlovskej posrmrtnej boom) byla proto povinná.

Tak trochu doufám, Ĺľe P.T. ÄŤtenáři Asanaci znajĂ­, protoĹľe se mi nechce popisovat dÄ›j a spíš mám chuĹĄ psát o jednotlivostech. OstatnĂ­m se tedy omlouvám za případnou nesrozumitelnost. Aspoñ v kostce: parta architektĹŻ chystá na ÄŤĂ­si rozkaz asanaci vesnice pod hradem, v nÄ›mĹľ pĹ™i práci architekti bydlej. HlĂ­dá je pĹ™itom „tajemnĂ­k“ aneb všemocnej tajnej, a zmĂ­nÄ›nĂ˝ rozkazy pĹ™icházej od „inspektorů“, tedy mĂ­stnĂ­ch papalášů. Ti se v prĹŻbÄ›hu hry nÄ›kolikrát vystřídaj a vlastnÄ› jsou nejdĹŻleĹľitÄ›jšíma postavama dÄ›je. Konec 80. let jak vyšitej.

Ze začátku byly dojmy trochu rozpaÄŤitĂ˝ – uĹľ v prvnĂ­ scĂ©nÄ› Kuzma Plechanov pĹ™inese na scĂ©nu mĂ­sto houslĂ­ ponÄ›kud „michalodavi­dovskej“ synťák a zaÄŤne na nÄ›j vyluzovat pomÄ›rnÄ› velkej rámus, na coĹľ jsem si musel chvĂ­li zvykat. K tomu skeptickĂ˝mu melancholikovi prostÄ› sedÄ›j housle mnohem vĂ­c, byĹĄ klávesy nakonec dojdou opodstatnÄ›nĂ­ (ale o tom dále). A nÄ›jakou dobu mi taky trvalo, neĹľ jsem rozchodil ponÄ›kud koĹľenĂ˝ dialogy – vlastnÄ› doteÄŹ nevĂ­m, jestli byli herci (hlavnÄ› Jiří Ornest a Kristina MadÄ›riÄŤová coby manĹľelĂ© Bergmanovi) ze začátku trochu svázanĂ­ a pak se pořádnÄ› rozjeli, nebo jestli jsem si prostÄ› zvykl na jistou nepĹ™irozenost, pro Havla ostatnÄ› typickou. To bych to asi musel vidÄ›t vĂ­ckrát.

Ovšem uĹľ nÄ›kdy v pĹŻlce prvnĂ­ pĹŻlky (zhruba od scĂ©ny s prvnĂ­m inspektorem, kterej mezi architekty vnese doÄŤasnej závan svobody ve stylu roku 1968) se mi počáteÄŤnĂ­ vĂ˝hrady zaÄŤaly rozpouštÄ›t a naopak jsem zaÄŤĂ­nal oceñovat vÄ›ci, kterĂ˝ mÄ› ze začátku trochu zarážely. TĹ™eba nÄ›kterĂ˝ hereckĂ˝ polohy. Alberta jsem vĹľdycky vnĂ­mal jako takovĂ˝ho idealistickĂ˝ho nemrcoucha a hele, maniakálnĂ­ poloha v podánĂ­ OndĹ™eje VeselĂ©ho mu nakonec velmi sedla. JeštÄ› vÄ›tší problĂ©m jsem zprvu mÄ›l s tajemnĂ­kem estĂ©bákem, kterĂ˝ho OndĹ™ej Mataj hraje jako takovĂ˝ mladiÄŤkĂ˝ ucho dychtivĂ˝ po moci a já mÄ›l pochybnosti, jestli by podobnej elĂ©v dokázal budit takovou hrĹŻzu. Postupem ÄŤasu mÄ› velmi pĹ™esvÄ›dÄŤil.

A za nÄ›kterĂ˝ vÄ›ci zasluhuje reĹľisĂ©r David Czesany pochvalu absolutnĂ­, neb se mu povedlo rozvinout pĹŻvodnĂ­ text do tvaru, kterej o totalitÄ› Ĺ™ekne vĂ­c neĹľ mraky slov. Asi vĹŻbec nejlepší je v tomhle smÄ›ru část od příchodu zmĂ­nÄ›nĂ˝ho prvnĂ­ho inspektora do konce prvnĂ­ pĹŻlky. TĹ™eba totálnÄ› smíšenĂ˝ pocity architektĹŻ z mĂ­stnĂ­ho grĂłfa, kterej má IQ tykve a chovánĂ­ Ĺ™eznickĂ˝ho psa, ale na druhou stranu neškodĂ­, ale pomáhá. OkamĹľitÄ› jsem si vzpomnÄ›l na to, jak cennĂ˝ byli tehdy hodnĂ˝ blbci ve vysokĂ˝ch funkcĂ­ch – za normálnĂ­ho reĹľimu by v ĹľivotÄ› neopustili kravĂ­n ÄŤi vĂ˝robnĂ­ linku, ovšem bolševik potĹ™eboval dÄ›lnickĂ˝ kádry a tak tihle lidi rozhodovali o spoustÄ› vÄ›cĂ­. Ovšem od přírody nemuseli bĂ˝t zlĂ­, na rozdĂ­l od chytrĂ˝ch šéfĹŻ – to byli vÄ›tšinou logicky svinÄ›. Nebo zpĹŻsob, jakĂ˝m šéfprojektant Bergman po počáteÄŤnĂ­m šoku vyrostl do fakticky dobrĂ˝ho manaĹľera, aby se po následnĂ˝m utaĹľenĂ­ šroubĹŻ opÄ›t propadl do role totálnĂ­ho slabocha. A vĂ˝bornÄ› se povedl i mejdan na oslavu svobody, na nÄ›mĹľ se stane mnoho dĹŻleĹľitĂ©ho pro další dÄ›j. Tady by housle nestaÄŤily, tudĂ­Ĺľ jsem KuzmĹŻv syntezátor pochopil.

Asanace na ZábradlĂ­ zkrátka nenĂ­ ani puristickĂ˝m zachovánĂ­m originálnĂ­ho textu, ani razantnĂ­ reĹľisĂ©rskou Ăşpravou – tak nÄ›co mezi. NenĂ­ to ĂşplnÄ› dokonalĂ˝ a tĹ™eba poslednĂ­ch pÄ›t vteĹ™in bych klidnÄ› škrtl, rozhodnÄ› to ale stojĂ­ za vidÄ›nĂ­. A mnÄ› se to lĂ­bilo fakt dost.

Divadlo s ponÄ›kud paradoxnĂ­m názvem (nejvĂ­c komediálnĂ­ch prvkĹŻ jsem v nÄ›m zatĂ­m vidÄ›l asi v KafkovÄ› Procesu, coĹľ vÄ›ru nenĂ­ žádná Ĺ™achanda) se pustilo do adaptace klasickĂ©ho románu Josepha Conrada, kterĂ˝ stejnÄ› všichni znajĂ­ hlavnÄ› coby film Apocalypse Now od Coppoly. Jde o jeden z poslednĂ­ch poÄŤinĹŻ souÄŤasnĂ˝ho souboru pĹ™ed letnĂ­m rozpuštÄ›nĂ­m a pokud vám nevadĂ­ těžší podĂ­vaná, utĂ­kejte na to.

Pro ty, kdo to neznajĂ­, rychlej Ăşvod do dÄ›je: voják Marlowe dostane Ăşkol proniknout do africkĂ˝ (u Coppoly vietnamskĂ˝) dĹľungle a odchytit tam zbÄ›hlĂ˝ho plukovnĂ­ka Kurtze, kterej si tam vybudoval soukromĂ˝ impĂ©rium a stal se pro domorodce něčím mezi králem a bohem. Ăškol je to ponÄ›kud nestandardnĂ­ a všem z toho postupnÄ› zaÄŤĂ­ná vĂ­ce ÄŤi mĂ©nÄ›, ale spíš vĂ­ce, hrabat.

Co je dobrĂ˝ vÄ›dÄ›t: reĹľisĂ©r David JaĹ™ab se rozhodnÄ› nepustil do pietnĂ­ho oprášenĂ­ pĹŻvodnĂ­ho románu, tĂ­m mĂ©nÄ› filmu. Ono by to ani moc nešlo. V ConradovÄ› originálu z roku 1899 je Srdce temnoty hlavnÄ› drsná vĂ˝pověď o stĹ™etu západnĂ­ civilizace a africkĂ˝ divoÄŤiny v dobÄ›, kdy na mapách byla ještÄ› spousta lvĹŻ a vĂ˝prava do dĹľungle v Kongu byla skuteÄŤnÄ› o tÄ›lesnĂ˝ i duševnĂ­ zdravĂ­. Coppola pĹ™enesl dÄ›j do války ve Vietnamu a spojil tak exotickĂ˝ prostĹ™edĂ­ se situacĂ­, která je uĹľ z podstaty meznĂ­ a leckterĂ˝m Ăşchylkám se v nĂ­ velmi dobĹ™e daří. To je sice efektnĂ­ a silnĂ˝, ale taky dosti nepĹ™enosnĂ˝. Pokud JaĹ™ab chtÄ›l, aby jeho hra oslovila lidi i jinak neĹľ jako vzpomĂ­nka na knihu/film, nemohl využít ani jedno z tÄ›chhle pojetĂ­ – válka v dĹľungli tu nenĂ­ relevantnĂ­ a exotika uĹľ v dnešnĂ­m svÄ›tÄ› skoro neexistuje, v sebedivoÄŤejší zemi tĹ™etĂ­ho svÄ›ta vás do pĹŻl hodiny ubytujou v hotelu s teplou sprchou a nabĂ­dnou kulturnĂ­ program. Co s tĂ­m? Inu, staÄŤĂ­ obrátit celej příbÄ›h introvertnÄ› dovnitĹ™ a zbyde vám po ÄŤertech silná vĂ˝pověď o ĹˇĂ­lenstvĂ­ z odlouÄŤenĂ­ od spoleÄŤnosti a odtrĹľenĂ­ od hodnot, kterĂ˝ všichni okolo vás sdĂ­lĂ­. K tomu ovšem mĹŻĹľe dojĂ­t ĂşplnÄ› stejnÄ› v ÄŤinžáku na Ĺ˝iĹľkovÄ› jako v Kongu. ExotickĂ˝ prostĹ™edĂ­ je proto u JaĹ™aba jen zlehka a nenásilnÄ› nahozená kulisa, to dĹŻleĹľitĂ˝ z příbÄ›hu se mĹŻĹľe stát komukoli kdekoli. JaĹ™ab dokonce oslabil i leitmotiv pĹŻvodnĂ­ verze, tj. to, Ĺľe si Kurtz podmanil domorodce z cizĂ­ kultury – tady sice obÄŤas vystupuje nemluvĂ­cĂ­ ÄŤernoch, ale hlavnĂ­ patolĂ­zalská dvojka jsou „normální“ bÄ›loši ponÄ›kud úřednickĂ˝, leÄŤ standardnĂ­ vizáže a projevu. A co teda hra vlastnÄ› říká? 1) Z pocitu vlastnĂ­ dĹŻleĹľitosti a vĂ˝jimeÄŤnosti se lze zbláznit velmi snadno. 2) Je snadnĂ˝ a zároveñ nebezpeÄŤnĂ˝ podlehnout něčímu charismatu, zapomenout na vlastnĂ­ kritickej rozum a následovat onu autoritu bez pĹ™emýšlenĂ­. NebezpeÄŤnĂ˝ proto, Ĺľe ÄŤlovÄ›ku dřív nebo pozdÄ›ji spadnou klapky z oÄŤĂ­ a pak vÄ›tšinou následuje nÄ›jaká vypjatá (aĹľ krvavá) reakce. ObÄ› informace jsou sakra cennĂ˝ i tady a teÄŹ, Kongo nekongo.

A ještÄ› jedna vÄ›c: hroznÄ› se mi lĂ­bĂ­, jak v Komedii pracujou s fyzickĂ˝m herectvĂ­m na pĂłdiu. NÄ›jak jsme se po pĹ™edstavenĂ­ shodli, Ĺľe jinĂ˝ praĹľskĂ˝ divadla, do kterĂ˝ch chodĂ­me (ÄŚinoherák, Dejvice, Ĺ vanda, Dlouhá atd.) majĂ­ vĂ˝raz postavenej hlavnÄ› na konverzaci, tady se ovšem nebojĂ­ hrát všemi Ăşdy (v případÄ› Romana Zacha alias Kurtze opravdu všemi). OdvážnĂ© a sympatickĂ©. Tohohle divadla bude škoda.

Tak jsem koneÄŤnÄ› dorazil pamÄ›ti Keithe Richardse, asi nejlepší plod nedávnĂ˝ch Vánoc (dĂ­ky, Jarmilo :)). A aÄŤ normálnÄ› memoáry moc neÄŤtu a mám radši beletrii, vzpomĂ­nky kytaristy Rolling Stones mÄ› dostaly minimálnÄ› ze tří dĹŻvodĹŻ.

TĂ­m nejdĹŻleĹľitÄ›jším je pochopitelnÄ› muzika. MoĹľná jsem naivnĂ­ a urÄŤitÄ› starej, ale prostÄ› mi pĹ™ijde skvÄ›lĂ˝ v dobÄ› poÄŤĂ­taÄŤĹŻ a selektorĹŻ ÄŤĂ­st o tom, jak osmnáctiletej Keith trávil hodiny a hodiny poslouchánĂ­m chicagskĂ˝ho blues padesátĂ˝ch let a nekoneÄŤnĂ˝m zkoušenĂ­m, jak napodobit ten ÄŤi onen kytarovej lauf. Nedal pokoj, dokud na to nepĹ™išel, a pamatuje si to tak dobĹ™e, Ĺľe to dokáže pĹ™esnÄ› rekonstruovat i po 50 letech a po všem, co k nim patĹ™ilo. A vĂ­cemĂ©nÄ› mu to vydrĹľelo dodnes. ÄŚlovÄ›k, kterej se uĹľ pĹŻl stoletĂ­ ĹľivĂ­ hranĂ­m, stal se legendou a miliĂłny pĹ™ehazuje vidlema, je i na prahu sedmdesátky schopnej ÄŤistĂ˝ho nadšenĂ­ z obyÄŤejnĂ˝ho jam session s nÄ›jakĂ˝m neznámĂ˝m JamajÄŤanem, protoĹľe se mu prostÄ› lĂ­bÄ›j jeho kytarovĂ˝ sĂłla, a tak to protáhne do pĹŻlroÄŤnĂ­ho turnĂ©. V dobÄ› Superstar neuvěřitelnĂ˝.

Za druhĂ˝ je Life samozĹ™ejmÄ› vĂ˝teÄŤnĂ˝m dokumentem o ĹˇedesátĂ˝ch a sedmdesátĂ˝ch letech v muzice i ve vÄ›cech okolo nĂ­. Trochu jsem ÄŤekal, Ĺľe Keith bude okolo drog a dalších prĹŻserĹŻ mlĹľit jako kdysi Bill Wyman ve Stone Alone, ale ne, on na sebe všechno práskne naplno. MnÄ› to popravdÄ› Ĺ™eÄŤeno ÄŤasem pĹ™estalo bavit a pasáže lĂ­ÄŤĂ­cĂ­ excesy všeho druhu jsem obÄŤas pĹ™eskoÄŤil, ale pokud chcete vÄ›dÄ›t, kdy a kde Keith poprvĂ© ojel Anitu Pallenberg a jak si v pĹŻlce 70. let shánÄ›l ÄŤistej koks, dozvĂ­te se to.

A tĹ™etĂ­ vÄ›c – vztahy. Sám uĹľ dlouho tvrdĂ­m, Ĺľe bigbĂ­tová kapela tvoří spoleÄŤenstvĂ­ vyššího řádu, a jsem rád, Ĺľe to mám od Keithe potvrzenĂ˝. Dostala mÄ› jedna pasáž z 80. let – Richards popisuje hádky s Jaggerem a pak se dostane ke stránkovĂ˝mu vylĂ­ÄŤenĂ­ všeho, v ÄŤem ho Jagger sere. Nenechá na nÄ›m suchej chlup od dÄ›tstvĂ­ aĹľ do souÄŤasnosti. A celĂ˝ to zakonÄŤĂ­ slovy: „Takhle Micka Jaggera vidĂ­m já. Nikdo další mu ale nadávat nebude – jak uslyším, Ĺľe si nÄ›jakej kokot na Micka otvĂ­rá hubu, podříznu mu krk.“ Jaj…

K adventnĂ­mu obdobĂ­ patří správnÄ› depresivnĂ­ kulturnĂ­ zážitek jako k velbloudovi hrby – v minulĂ˝ch letech tĹ™eba The Proposition nebo Lebka z Connemary, teÄŹ Dogville. MĹŻj oblĂ­benĂ˝ film Larse von Triera si o divadelnĂ­ zpracovánĂ­ říká sám, v podstatÄ› se totiĹľ na divadle odehrává, takĹľe jevištnĂ­ adaptace vÄ›ru nemohla bĂ˝t sloĹľitá. K tomu dĹŻstojnĂ© prostĹ™edĂ­ StavovskĂ©ho divadla a hlavnÄ› režírujĂ­cĂ­ Krobot z Dejvic, takto záruka kvality a osobitosti i u pĹ™ejatĂ˝ch vÄ›cĂ­. Tohle musĂ­ vyjĂ­t. A… ono to zas tak nevyšlo.

Pro neznalĂ©: Dogville je o tom, Ĺľe do coloradskĂ˝ho buranova ve 30. letech dorazĂ­ mladá kráska na ĂştÄ›ku, požádá mĂ­stnĂ­ o azyl a následnÄ› cca 2 hodiny sledujeme, jak jĂ­ celĂ˝ mÄ›sto vĂ­c a vĂ­c ubliĹľuje – napĹ™ed nesmÄ›le, pak ÄŤĂ­m dál tĂ­m brutálnÄ›ji, využívaje jejĂ­ bezmocnosti. AĹľ to celĂ˝ dospÄ›je k hodnÄ› pĹ™ekvapivĂ˝mu, drsnĂ˝mu a ponÄ›kud nekonvenÄŤnÄ› moralistickĂ˝mu závÄ›ru. VĂ­ce Google, příbÄ›h je známej dost. Z programu jsem vÄ›dÄ›l, Ĺľe je hra oproti filmu zhruba o hodinu zkrácená, a moc mÄ› zajĂ­malo, co Krobot vypustĂ­, co naopak akcentuje a hlavnÄ› kam celĂ˝ pĹ™edstavenĂ­ oproti pĹ™edloze posune, aby tomu dal novou tvář a nejlĂ©pe i vĂ˝znam. UmĂ­ to jak málokdo, viz MuĹľ bez minulosti v rodnĂ˝ch DejvicĂ­ch, ale tĹ™eba i Hamlet tamtĂ©Ĺľ, patrnÄ› má nejmilejší „netradiÄŤnĂ­“ shakespearovská adaptace vĹŻbec. JenĹľe tady jakoby mu stála za zády komise hlĂ­dajĂ­cĂ­ totálnĂ­ vÄ›rnost originálu. Je pravda, Ĺľe jsem film vidÄ›l naposled nÄ›kdy pĹ™ed rokem a rozhodnÄ› si nepamatuju kaĹľdou scĂ©nu, ale v mnoha případech mi pĹ™ipadalo, jako kdyby autor adaptace používal pĹ™i práci s originálnĂ­m filmovĂ˝m scĂ©nářem hlavnÄ› metodu „copy and paste“ – nÄ›kterĂ˝ klĂ­ÄŤovĂ˝ repliky byly snad vážnÄ› slovo od slova stejnĂ˝. To zmĂ­nÄ›nĂ˝ zkrácenĂ­ jsem nijak zvlášť nepostĹ™ehl. JistÄ›, ve hĹ™e na rozdĂ­l od filmu chybĂ­ vypravěč a ĂşstĹ™ednĂ­ Dogvillan Tom Edison tak dostává vÄ›tší prostor, ale tĂ­m rozdĂ­ly vĂ­cemĂ©nÄ› konÄŤĂ­. Žádnej posun se nekoná ani zdálky.

No dobĹ™e, tak tedy originál zĹŻstal puristicky zachován, taky Ĺ™ešenĂ­. V tom případÄ› vše stojĂ­ a padá s herci, tedy pĹ™edevším s hlavnĂ­ hrdinkou Grace. No a tady je druhej kámen Ăşrazu. Nicole Kidman ve filmu fantasticky pracovala s ĂşspornĂ˝m vĂ˝razem a gesty, ÄŤlovÄ›k (teda pĹ™inejmenším já) podvÄ›domÄ› od začátku cĂ­til, Ĺľe nenĂ­ všechno tak jak se jevĂ­, a ve zmĂ­nÄ›nĂ˝ pointÄ› uĹľ jen vše zapadlo na správnĂ˝ mĂ­sto, aĹľ to cvaklo. Lucie Žáčková naproti tomu kolikrát aĹľ zbyteÄŤnÄ› pĹ™ehrává, kaĹľdou chvĂ­li teatrálnÄ› cosi vykĹ™ikuje nebo se hroutĂ­ a ve finále tak nepĹŻsobĂ­ příliš uvěřitelnÄ›. Jinak se na pĂłdiu sešlo hodnÄ› slavnĂ˝ch jmen a samozĹ™ejmÄ› hrajou dobĹ™e (hlavnÄ› František NÄ›mec nemá chybu), stejnÄ› se ale nemĹŻĹľu zbavit dojmu, Ĺľe ansámbl takovĂ˝ch Dejvic nebo ÄŚinoheráku souÄŤasnou sestavu ZlatĂ˝ kapliÄŤky ještÄ› o nÄ›co pĹ™edÄŤĂ­.

Ne Ĺľe by to byl vyslovenej průšvih jako napĹ™. Marie Stuartovna na Vinohradech – pokud nÄ›kdo film nezná, v podstatÄ› dostane oĹ™ezanou verzi tĂ©hoĹľ a příbÄ›h ho jistÄ› zasáhne velmi podobnÄ›. Pokud ale máte Dogville doma na DVD, klidnÄ› si ho pusĹĄte a do divadla mĹŻĹľete jĂ­t na nÄ›co jinĂ˝ho…

Dámy a pánovĂ©, tak tohle je nářez. MĂłda divadelnĂ­ch adaptacĂ­ filmĹŻ (vĹŻbec zajĂ­mavá vÄ›c, osobnÄ› se těším hlavnÄ› ke Ĺ vandovi na Kurs negativnĂ­ho myšlenĂ­) dorazila i do Dejvic, capo di tutti capi Krobot se chopil Kaurismäkiho příbÄ›hu o ztrátÄ› a znovuhledánĂ­ pamÄ›ti a stvoĹ™il tak zábavnou a hravou dvouhodinovku, Ĺľe staÄŤĂ­ pomyslet v podstatÄ› na libovolnou scĂ©nu a hned dostávám lepší náladu. IdeálnĂ­ záleĹľitost do deštivĂ˝ho jara.

V příbÄ›hu o bezvĂ˝znamnĂ˝m chlápkovi, kterĂ˝ho na nádraží pĹ™epadne parta zlodÄ›jĹŻ s baseballovou pálkou a on spoleÄŤnÄ› s doklady pĹ™ijde i o paměť, kupodivu nehraje žádnou zvláštnĂ­ roli samotná dÄ›jová linka – hlavnĂ­ postava se prostÄ› motá Ĺľivotem za asistence Armády spásy a pĹ™emýšlĂ­ co se sebou, jistá zápletka se z toho po ÄŤase vyloupne (a ano, odehraje do konce), ale v podstatÄ› by se to celĂ˝ dalo odvyprávÄ›t pomocĂ­ tří vÄ›t. Mnohem dĹŻleĹľitÄ›jší je forma – MuĹľ bez minulosti je tĂ©měř regulĂ©rnĂ­ muzikál, navĂ­c vÄ›tšinou s Ĺľivou kapelou (kytaru, basu, piano, harmoniku i perkuse obstarávajĂ­ sami Dejvičáci, playback do toho znĂ­ jen vĂ˝jimeÄŤnÄ›). HudebnĂ­ vĂ˝stupy se skvÄ›lĂ˝mi zpÄ›vy (ty sbory obÄŤas znÄ›ly vážnÄ› ĂşchvatnÄ›) se střídajĂ­ s mĂ­rnÄ› stĹ™elenĂ˝mi jevištnĂ­mi epizodkami, mezi nimiĹľ u mÄ› osobnÄ› vede scĂ©na na policii – z tĂ˝ by mÄ›lo radost i samotnĂ© Ministerstvo švihlĂ© chĹŻze. Ale i jindy jsem si obÄŤas vybavil Monty Pythony, hlavnÄ› asi Meaning of Life. Takovej Martin MyšiÄŤka by k nim mohl z fleku nastoupit, kdyby se ještÄ› nÄ›kdy dali dohromady.

CoĹľ mÄ› pĹ™ivádĂ­ k tomu nejdĹŻleĹľitÄ›jšímu – k hercĹŻm. Takovej All Star Team se na jednom jevišti jen tak nevidĂ­. HlavnĂ­ role hrajou David NovotnĂ˝ a Tatiana Vilhelmová, kolem nich krouží v podstatÄ› všechno, co v má DejvicĂ­ch nohy – zmĂ­nÄ›nej MyšiÄŤka, Trojan, Plesl, NeuĹľil, Melíšková, Babčáková, Martha Issová a mnoho dalších. JinĂ˝mi slovy prvnĂ­ liga. A pĹ™itom pĹŻlka tÄ›chhle hvÄ›zd (v nejlepším smyslu toho slova) hraje v podstatÄ› totálnĂ­ kĹ™ovĂ­, tĹ™eba trio Babčáková – Melíšková – Issová nemá snad ani jednu repliku, jen zpĂ­vá, případnÄ› se stavĂ­ na hlavu nebo dÄ›lá mosty. A to bohatÄ› staÄŤĂ­ k tomu, aby kaĹľdĂ˝ ze jmenovanĂ˝ch na jevišti doslova zářil. Minimalistickej hereckej koncert ukáznÄ›nosti, pokory a sluĹľby celku. V DejvicĂ­ch momentálnÄ› funguje svÄ›tová sestava. (A to nemluvĂ­m o tom, Ĺľe mezi nejvÄ›tší superstars pĹ™edstavenĂ­ patří… pes. Jeho vĂ˝kon je fakt nadpozemskej, coby majitelĂ© pubertálnĂ­ho labradora jsme opravdu jen zĂ­rali.)

Nedávno jsme absolvovali velmi smutnej zážitek na hĹ™e, která byla vlastnÄ› formálnÄ› docela podobná – v Semaforu na LysistratÄ› (ještÄ› dnes se z toho trochu osypávám). MoĹľná by se Jiří SuchĂ˝ etc. mohli zajĂ­t podĂ­vat o pár ulic dál, jak se to vlastnÄ› má dÄ›lat…

Na Marii Stuartovnu na Vinohrady (reĹľie Daniel Ĺ pinar) nás pĹ™ivedla hlavnÄ› zvÄ›davost a chuĹĄ vidÄ›t po tÄ›ch mnoha DejvicĂ­ch, Ĺ vandách i ÄŚinoherácĂ­ch zase jednou nÄ›co na velkĂ˝, Ĺ™eknÄ›me oficiálnÄ›jší scĂ©nÄ›, abychom nezapomnÄ›li, jak takovĂ˝ prostĹ™edĂ­ vlastnÄ› vypadá (naposledy jsme v něčem podobnĂ˝m byli pĹ™ed 2,5 lety na KohoutovÄ› Eine Kleine Machtmusik). NuĹľe, pĹ™išli jsme, vidÄ›li jsme a teÄŹ se zase mĹŻĹľeme v klidu na nÄ›kolik let vrátit zpátky do tÄ›ch Dejvic.

KdyĹľ se inscenuje nÄ›co tak klasickĂ©ho jako tahle Schillerova hra, lze to udÄ›lat pietnÄ› tradiÄŤnÄ›, na ÄŤemĹľ nevidĂ­m nic špatnĂ©ho, tĹ™eba Othello na ShakespearovskĂ˝ch slavnostech byl právÄ› takovej a lĂ­bil se mi. Nebo se to dá pĹ™ekopat a aktualizovat – a v tom případÄ› je dobrĂ˝, kdyĹľ se toho chopĂ­ reĹľisĂ©r, kterej jaksi chápe velikost originálu a nevyzĂ˝vá ho na souboj, ale spíš se ho snaží ukázat z nÄ›jakĂ˝ho nezvyklĂ˝ho Ăşhlu. To udÄ›lal tĹ™eba Krobot s Hamletem nebo PitĂ­nskĂ˝ s GoethovĂ˝mi SpříznÄ›nĂ˝mi volbou (obojĂ­ Dejvice), prvnĂ­ vÄ›c se mi lĂ­bila obrovsky, druhá tolik ne, ale pořád to splñovalo výše Ĺ™eÄŤenĂ©. Marie Stuartovna ale naproti tomu patĹ™ila jednoznaÄŤnÄ› do kategorie „reĹľisĂ©r pĹ™edvádĂ­ vlastnĂ­ ego“. A to jak vizuálnÄ›, tak (pĹ™edevším) akusticky. Nic proti modernĂ­mu nábytku, obleÄŤenĂ­ a rekvizitám u klasickĂ˝ hry. Královnu AlĹľbÄ›tu na obrovskĂ˝m bĂ­lĂ˝m plastovĂ˝m (nebo sádrovĂ˝m?) koni jsem moc nepochopil, nepĹ™ipadala mi aĹľ tak dÄ›tinská, ale budiĹľ. Snad i ty golfovĂ˝ hole mĂ­sto meÄŤĹŻ bych pĹ™eĹľil, i kdyĹľ ani tam nechápu smysl a pĹ™ijde mi to jako hóóódnÄ› lacinej symbol. Ale proboha, to na sebe všichni museli od začátku do konce jen hystericky Ĺ™vát? To opravdu Ĺ pinar nevěří, Ĺľe by Dagmar Havlová a další umÄ›li vyjádĹ™it nÄ›jakĂ˝ emoce jinak? A ze všeho nejstrašnÄ›jší byla hudba a další zvukovĂ˝ efekty – akustickĂ˝ vazbenĂ­ mÄ›lo asi navozovat pocit napÄ›tĂ­, mnÄ› ale navodilo pĹ™edevším bolenĂ­ hlavy. A ty pĂ­snÄ›… nejsem znalec nÄ›meckĂ©ho techna a tak nevĂ­m, jestli pouĹľitá skladba nemá nÄ›jakej skrytej kontext, ale kdyĹľ se nejmĂ©nÄ› 1× za 5 minut ozval strojovej rytmus a rapovánĂ­ „Du hast mich gefragt, und ich hab' nichts gesagt“, uĹľ jsem definitivnÄ› nÄ›jakej smysl pĹ™estal hledat. Mariinu popravu doprovázĂ­ Ăşryvek z Like a Virgin od Madonny, coĹľ by pro absolutnĂ­ lacinost zavrhl snad i divadelnĂ­ krouĹľek ZĹ  DolnĂ­ KotÄ›hĹŻlky, a pokud v publiku sedÄ›l nÄ›jakej Brit, tak mám chuĹĄ se mu za Ĺ pinarovo rádobyironickĂ˝ zprznÄ›nĂ­ God Save the Queen omluvit, to uĹľ bylo fakt moc.

Ne Ĺľe by to celĂ˝ nemÄ›lo dobrĂ˝ momenty – samotná hra je skvÄ›lá a kdyĹľ se herci vĂ˝jimeÄŤnÄ› trochu ztišili a zaÄŤali hrát a ne kĹ™iÄŤet, bylo to najednou ĂşplnÄ› jinĂ˝ a ÄŤlovÄ›k se mohl ponoĹ™it do příbÄ›hu o tĂ­ze moci a odpovÄ›dnosti, kterej rozhodnÄ› nenĂ­ nijak zastaralej ani po dvou stoletĂ­ch. Nikdy to ale netrvalo dlouho, protoĹľe reĹľisĂ©r záhy usoudil, Ĺľe uĹľ bylo dost Schillera a pĹ™išel ÄŤas zase trochu upozornit na sebe, ozvalo se Du hast mich gefragt… a bylo po ponoĹ™enĂ­. Chudák Schiller, chudák Marie.

Asi ještÄ› nikdy jsem nebyl v kinÄ› na přímĂ˝m pĹ™enosu divadelnĂ­ho pĹ™edstavenĂ­. NicmĂ©nÄ› londĂ˝nskĂ© NárodnĂ­ zaÄŤalo pĹ™enášet svĂ© premiĂ©ry do vybranĂ˝ch kin po celĂ©m svÄ›tÄ› a kamarádka KarolĂ­na si toho chvályhodnÄ› všimla, toĹľ jsme vyrazili na hru Nation od Terryho Pratchetta v ĂşpravÄ› a reĹľii nemĂ©nÄ› slavnĂ©ho Marka Ravenhilla. Na rozdĂ­l od Jarmily, kterou pĹ™ivábilo uĹľ jmĂ©no autora, jsem nikdy nebyl žádnej velkej fanoušek ZemÄ›plochy, Pratchetta jsem odjinud neznal a tak jsem od hry ÄŤekal jakousi parodickou fantasy s odkazy na popkulturnĂ­ ikony a vĂ­c nic moc. No, skepticismus bĂ˝vá obÄŤas po zásluze potrestán ranou do palice :). Nation je v podstatÄ› klasickĂ˝ postkatastrofickĂ˝ drama typu Cesty od McCarthyho, Dnu TrifidĹŻ nebo tĹ™eba Kingova SvÄ›dectvĂ­, akorát se odehrává v 19. stoletĂ­, ale to je vĂ­cemĂ©nÄ› jedno. ZákladnĂ­ dÄ›j: bohatá šlechtická dcerka po tsunami ztroskotá na tropickĂ˝m ostrovÄ›, na kterĂ˝m stejná pohroma zdecimovala mĂ­stnĂ­ obyvatelstvo, zĹŻstal jedinej dospĂ­vajĂ­cĂ­ kluk a pár domorodcĹŻ z okolnĂ­ch ostrĹŻvkĹŻ a teÄŹ spolu musejĂ­ dát nÄ›jak dohromady základy novĂ˝ civilizace. AĹľ na obÄŤasnĂ˝ tĹ™eskutÄ› vtipnĂ˝ záblesky (mnoho z nich obstarává sleÄŤnin papoušek, kterĂ˝ho vlna taky nedostala) bych v tom Pratchetta nehledal ani náhodou, je to mnohem vážnÄ›jší a – aÄŤ to slovo nemám moc rád – hlubší, kdo chce, mĹŻĹľe za velmi rychle odsĂ˝pajĂ­cĂ­m dÄ›jem a spektakulárnĂ­mi scĂ©nami najĂ­t zajĂ­mavĂ˝ Ăşvahy na tĂ©ma, jak se vlastnÄ› utváří základnĂ­ lidskĂ˝ spoleÄŤenstvĂ­, jakĂ˝mi pravidly by se mÄ›lo řídit a zda jsou ty zásady kulturnÄ› pĹ™enosnĂ˝ ÄŤi nikoli. Snad nejvÄ›tším zážitkem je ale famĂłznĂ­ inscenace – scĂ©na, herci, zvuk, svÄ›tla, to všechno bere dech. Ze začátku jsem mÄ›l dojem, Ĺľe si holt v National Theatre mĹŻĹľou dovolit špiÄŤkovou vĂ˝pravu, na kterou naše divadla nemajĂ­, ale KarolĂ­na mÄ› coby bĂ˝valá produkÄŤnĂ­ vyvedla z omylu, vlastnÄ› na tom nic sloĹľitĂ˝ho nebylo. TeÄŹ se trochu bojĂ­m, aby na mÄ› zdejší „velký“ produkce nepĹŻsobily po tomhle zážitku zoufale amatĂ©rsky – ve ÄŤtvrtek jdeme na Vinohrady na Marii Stuartovnu, tak uvidĂ­me.

PĹ™iznám se, Ĺľe z adaptace slavnĂ˝ho von Trierova filmu v divadle Rokoko jsem mÄ›l pĹ™edem trochu obavy – Rokoko jsem si (asi neprávem, omlouvám se) spojoval spíš s lehÄŤĂ­m žánrem a provedenĂ­m a doÄŤkat se něčeho podobnĂ©ho jako Dona Quijota na FidlovaÄŤce, to uĹľ opravdu nikdy nemusĂ­m. Ještěže šlo o planĂ˝ obavy. (Jednu vĂ˝hradu k divadlu si ale neodpustĂ­m: ten kýčovitej rudej naÄŤanÄŤanej interiĂ©r je vážnÄ› příšernej, esteticky zhruba na Ăşrovni pohraniÄŤnĂ­ho stánku s trpaslĂ­kama…)

Ale k Vlnám. Pro ty, kdo neznajĂ­ film: příbÄ›h se odehrává v zapadlĂ© skandinávskĂ© vesnici u moĹ™e nedaleko ropnĂ˝ch plošin, kde Ĺľije uzavĹ™ená a dost puritánská komunita, která mezi sebe jen tak nÄ›koho nepustĂ­. Do toho si mladá a lehce retardovaná holka Bess pĹ™ivede chlapa právÄ› z onĂ© plošiny, pro mĂ­stnĂ­ honoraci tĂ©měř symbol zlĂ˝ho svÄ›ta venku. ObÄ› prostĹ™edĂ­ o sebe pochopitelnÄ› křísnou, tady uĹľ se ale divadelnĂ­ pojetĂ­ od filmu lehce odchyluje: zatĂ­mco ve von TrierovÄ› podánĂ­ je Bess vĂ­cemĂ©nÄ› jednoznaÄŤná oběť narážejĂ­cĂ­ na nechápajĂ­cĂ­ a netolerantnĂ­ „systĂ©m“, v Rokoku se zpočátku jevĂ­ spíš jako mimĂłznĂ­ nezralĂ˝ dĂ­tÄ› dÄ›lajĂ­cĂ­ blbiny, kterĂ˝mu se okolĂ­ snaží, byĹĄ ponÄ›kud specifickĂ˝m zpĹŻsobem, pomoct. Trochu mi to pĹ™ipomnÄ›lo tĹ™eba Sherrybaby. Ve druhĂ˝ části se dÄ›j zamotává, z generaÄŤnĂ­ho nebo spíš spoleÄŤenskĂ˝ho konfliktu se stává příbÄ›h o obÄ›továnĂ­ aĹľ za hranici sebezniÄŤenĂ­, mnohĂ© postavy procházejĂ­ zajĂ­mavĂ˝m vĂ˝vojem, ale nechci tu všechno vykecat (to na to radÄ›ji jdÄ›te nebo si pĹŻjÄŤte film). Oproti von Trierovi ale konec vyznĂ­vá aĹľ pĹ™ekvapivÄ› pozitivnÄ› a smĂ­Ĺ™livÄ›, v podstatÄ› jako uÄŤebnicovej příklad katarze. KromÄ› povedenĂ˝ adaptace příbÄ›hu se mi moc lĂ­bila jednoduchá scĂ©na a herci, mnÄ› dosud vÄ›tšinou neznámĂ­ (hlavnÄ› ĂşstĹ™ednĂ­ dvojka Lucie Pernetová a Hynek ÄŚermák). Dobrá vÄ›c…

Je skvÄ›lĂ˝, kdyĹľ nÄ›kdo Ăşspěšnej a slavnej obÄŤas opustĂ­ osvÄ›dÄŤenĂ˝ vyjetĂ˝ koleje a pustĂ­ se do něčeho, co ho oÄŤividnÄ› bavĂ­, aÄŤkoli se to vymyká obvyklĂ˝mu standardu a vĂ˝sledek je po všech stránkách nejistej. Peter Gabriel takhle obÄŤas udÄ›lá skvÄ›lou scĂ©nickou nebo filmovou hudbu (Ovo apod.), Paul Verhoeven natoÄŤil po všech tÄ›ch Terminátorech vynikajĂ­cĂ­ ÄŚernou knihu a v DejvicĂ­ch hrajou Debris od Dennise Kellyho. Po Tereminovi, Hamletovi, DraÄŤĂ­m doupÄ›ti, 39 stupnĂ­ch atd. nÄ›co ĂşplnÄ› jinĂ˝ho, ÄŤistÄ› z ekonomickĂ˝ho hlediska moĹľná krok vedle (nebylo vyprodáno, coĹľ je v DejvicĂ­ch unikát). NicmĂ©nÄ› režírujĂ­cĂ­ Krobot zaslouží za odvahu pochvalu zvĂ­ci Kilimandžára.

Výše uvedenĂ© hry DejvičákĹŻ se vyznaÄŤujou mimo jinĂ© skvÄ›le vystavÄ›nĂ˝m příbÄ›hem a vcelku strhujĂ­cĂ­m dÄ›jem, na coĹľ u Debris mĹŻĹľete rovnou zapomenout. V celĂ˝ hodinu a pĹŻl dlouhĂ˝ hĹ™e se vyskytujou jen dvÄ› postavy-sourozenci (Martha Issová a Václav NeuĹľil), navĂ­c si skoro nepovĂ­daj, 90% ÄŤasu zabĂ­rajĂ­ monology jednoho nebo druhĂ˝ho. A hned prvnĂ­ dva opravdu stojej za to – bratříček lĂ­ÄŤĂ­ bizarnĂ­ sebevraĹľdu otce (ukĹ™iĹľovánĂ­), sestra zase smrt matky tÄ›snÄ› pĹ™ed porodem (udušenĂ­ kostĂ­ z kuĹ™ete). V podobnĂ˝m duchu se odvĂ­jĂ­ spousta scĂ©n hry. DÄ›j neÄŤekejte, nejdĹŻleĹľitÄ›jší myšlenka znĂ­ zhruba takhle: pokud vyrĹŻstáte v dostateÄŤnÄ› deformovanĂ˝m prostĹ™edĂ­, budou vám všechny deformace pĹ™ipadat v zásadÄ› normálnĂ­, aĹĄ si okolĂ­ myslĂ­ cokoli. Kdo chce, mĹŻĹľe hledat paralelu tĹ™eba s dÄ›tma vyrostlĂ˝ma v ghettu v TerezĂ­nÄ› nebo na podobnĂ˝ch mĂ­stech. NenĂ­ ĂşplnÄ› jasnĂ˝, co je realita a co jen pĹ™edstava/ha­lucinace/hra, ale kdyĹľ něčí Ĺľivot takjakotak pĹ™ipomĂ­ná noÄŤnĂ­ mĹŻru, je to v podstatÄ› jedno. KaĹľdopádnÄ› budete mĂ­t o ÄŤem cestou z divadla mluvit.

Hry podobnĂ˝ho typu majĂ­ vÄ›tšinou v repertoáru hlavnÄ› amatĂ©rskĂ˝ divadla. AbsolutnÄ› nic proti nim, ba naopak. NicmĂ©nÄ› je skvÄ›lĂ˝ vidÄ›t tenhle kus v totálnÄ› profesionánĂ­m provedenĂ­. Herci, zvuk, nasvĂ­cenĂ­, to nemÄ›lo chybu. Pokud vám nevadĂ­ experimenty, neváhejte. A nebojte se, o obÄŤasnĂ˝ hodnÄ› zábavnĂ˝ momenty tu nenĂ­ nouze – například pĂ­señ Dead Puppies Aren't Much Fun (pokraÄŤovánĂ­: They don't come when you call / They don't chase squirrels at all) nás rozchechtala zcela spolehlivÄ›…

Zase jednou Ĺ vandovo divadlo, tentokrát autorská hra zdejšího kmenovĂ©ho reĹľisĂ©ra Michaela Langa (na jeho punkovou kapelu Masomlejn jsme chodili v 80. letech na Chmelnici). „GrotesknĂ­ thriller s prvky fantasy“ vyprávĂ­ v podstatÄ› o hledánĂ­ a znovushledánĂ­ jednĂ© rodiny, aĹľ na to, Ĺľe to nenĂ­ rodina ledajaká – aÄŤ to na prvnĂ­ pohled nenĂ­ poznat, nejsou to tak ĂşplnÄ› lidĂ©, říkajĂ­ si DávnĂ­kovĂ©, pocházejĂ­ ze starĂ˝ho Egypta, v souÄŤasnosti mluvĂ­ po šlonzácku (jako v JablunkovÄ› a okolĂ­) a mĂ­sto umĂ­ránĂ­ se mÄ›nĂ­ v ptáky a odlĂ©tajĂ­ kamsi. KdyĹľ se to napíše takhle, mohla by z toho bĂ˝t poetická pohádka nebo taky horror, Ĺ vandĹŻm se ale aĹľ pĹ™ekvapivÄ› dobĹ™e povedlo vybalancovat akÄŤnĂ­ dÄ›j (mĂ­sty docela drsnej) se skvÄ›lou situaÄŤnĂ­ a jazykovou komikou, takĹľe se hodnÄ› veselĂ˝ pasáže střídaj s momenty, kdy smĂ­ch tuhne na rtech… to mám rád. AtmosfĂ©rou a koneckoncĹŻ i tĂ©matem to obÄŤas docela pĹ™ipomĂ­ná Gaimanova Sandmana, chvĂ­lema zase Addamsovu rodinu a v jistĂ˝ch pasážích tĹ™eba i Dogville. Kdo chce, mĹŻĹľe se celou dobu bavit velmi slušnÄ› odsĂ˝pajĂ­cĂ­m dÄ›jem, zároveñ je ale i o ÄŤem pĹ™emýšlet – tĹ™eba o tom, jak je obtĂ­ĹľnĂ˝/nemoĹľnĂ˝ uniknout vlastnĂ­m koĹ™enĹŻm dokonce i v tom případÄ›, Ĺľe je pĹ™ed vámi ĂşspěšnÄ› utajili. VĂ˝bornĂ˝ vĂ˝kony podávajĂ­ (mnÄ› doteÄŹ zcela neznámĂ­) herci, lĂ­bila se nám i scĂ©na a skvÄ›lá je i hudba z dĂ­lny samotnĂ©ho autora/reĹľisĂ©ra. Pro mÄ› zkrátka jedno z nejlepších divadelnĂ­ch pĹ™ekvapenĂ­ za poslednĂ­ dobu.