Tolimati.cz

Když Jarmila přišla s nápadem jít do Roxy na koncert moderně-folklórní bulharský muziky, čekal jsem něco na způsob Bregoviće, zkrátka to, čemu se říká „balkánská dechovka“ a bejvá to většinou hroznej nářez. Proto mě překvapilo, že celej orchestr tvořili 2 hráči, harmonikář a… ne dirigent, ale houslista . Harmonikář Ralčev ovšem nebyl ledajakej, píše se o něm jako o jednom z nejlepších akordeonistů v Evropě a ačkoli tomu nástroji nijak zvlášť nerozumím, přišel mi hodně dobrej. Houslista Janev jakbysmet, akorát by mohl semtam zpomalit, místy jeho hra připomínala bluegrassový pidlikání. Nicméně pokud si oba sedli, bylo to fakt zajímavý. Místní Bulhaři, kterých se v Roxy sešlo docela dost, si párkrát zatančili choro, mě víc bavily méně tradiční věci – hlavně jedna Janevova skorobluesovka (hráli ji druhou v pořadí) a pak lidovka z Varny, kterou pánové rozdělali asi na 15 minut a nejdelší a nejlepší část tvořila hodně rytmická pasáž ve střídavým 5/4 a 7/4 taktu – ze všeho nejvíc mi to připomínalo Chicka Coreu s Return to Forever, což je při dvou nástrojích docela dobrý . Tou bohužel končila dobrá část koncertu – poslední cca čtvrtka padla na takový ty bezpohlavní mixy lidovýho čehokoli (dobrej postřeh měla skorošvagrová Jana, která si v jednu chvíli postěžovala, že je to takový Bavorsko – a Bulhaři v tu chvíli začali hrát upravený Proč bychom se netěšili. Sehr gut, Herr Smetana… ). Ale i tak to bylo zajímavý.

Znáte to rčení o 60. letech? Kdo tvrdí, že si je pamatuje, ten je nezažil. Nevím proč, ale podobný asociace mě napadaj teď při vzpomínání (no, vzpomínání… ) na páteční Škabetu. Takhle natřískáno tam podle slov majitelky Niny dlouho neměli, Jarmilka s Helčou oslavily svoje doublenarozeniny opravdu velkolepě. Napřed hrál Rychlej konec, zase jednou jim to šlo výborně, Iggy bubnuje jak pámbu, ostatním to taky sedlo, prostě pohoda. Snad nejlepší byla Pod duchnou, Jaro a samosebou opus magnum Černá. Trochu jsem měl strach o Honzu, protože už v půlce RK vypadal, že vyplivne hlasivky, a to ho čekalo druhý kolo s Peace Frog. Ale ustál to.

Pak jsme na to vlítli my. Dlužno říct, že v sále byl díky bednám a mixáku hradeckýho zvukaře Jeníka zvuk parádní, o to horší to ale bylo na pódiu, hlavně vzadu u bicích. Odposlechy žádný, basová bedna daleko a otočená na opačnou stranu, klávesy a zpěv v lajně. Jinými slovy, neslyšel jsem nic, respektive jen šílenej rachot bez jakýhokoli rozlišení. Ale jelo to, pochválit se musí hlavně publikum, řádili jak pominutý (zejména mládež táborová, dorazivší tentokrát v počtu větším než malém). Kiksů v tom zvukovým bordelu nebylo málo, ale zaplaťpámbu nebyly (prý) slyšet. Premiéru měly hned 4 songy, Soul Kitchen, The Changeling, Peace Frog a Back Door Man, dvakrát se přidávalo, zkrátka vše zcela OK. No a po koncertě se ještě dlouho a intenzivně slavilo, takže ty vzpomínky jsou nad ránem poněkud rozmlženější než obvykle.

Jo, a musím tu veřejně pochválit Michala Miskinha, fotil jak o život a to zatraceně dobře. A protože se SNAD zase přiblížilo spuštění fotogalerie tady na Tolimatech, můžete se pochopitelně těšit, fotky tu budou.

Pokud tenhle vstup chápete jako reklamu na koncert Peace Frog 16.12. v Černým Petrovi, chápete správně…

Je to k nevíře, ale kromě již ohlášených hraní nás do konce roku čeká ještě jedna akce – v pátek 16.12. hraje Peace Frog v Černým Petrovi na Žižkově (viz report o koncertu Loco Mosquito). Je to na adrese Koněvova 43 a přijďte všichni, asi to pojmu taky jako svoje pětatřicátiny (fuj, to je hnusný číslo…) Mimochodem to bude fakt dobrej víkend, pátek Petr, sobota Štěnap… no snad to přežijem.

Tenhle víkend se otevíral příjemnej bar/klub Černý Petr na Koněvce na Žižkově. Patří Radimu Maříkovi, což je jeden z organizátorů letošní Lhota Trophy (výborná hra, kterou jsme přednedávnem absolvovali a o který sem určitě taky něco napíšu, až k tomu uzraju). Prima prostředí, docela dobrá akustika a tak, ale mně se hlavně líbil koncert Loco Mosquito, což je momentální název již dlouho hrající kapely švagra Vládi, Jakuba Lepše a tak. Už jsem je viděl, dokonce jsme kdysi (ještě s Rychlým koncem) hráli na nějaký akci společně, ale teď je to mnohem lepší, Lepši. Klasická mejdanová záležitost, pecky typu Jumpin' Jack Flash, Venus nebo tak, ale hraje to skvěle. Že budu při Rockin' in the Free World nadšenej jak před deseti lety při koncertu Younga s Pearl Jam ve Sportovce, to jsem fakt nečekal. A ta Are You Gonna Go My Way? na závěr byla taky parádní. Mám z toho nějaký fotky, tak je sem pověsím, až tu konečně bude v provozu ta zatracená galerie. Jen škoda, že LM budou mít vzhledem k pokročilýmu těhotenství zpěvačky Jany asi nějakou dobu „tvůrčí pauzu“…

Jak psal onehdy švára Vláďa o své kapele, dva koncerty za měsíc, to už je skoro turné. A my to taky stihnem! O prsa, ale přece.

Nejbližší hraní se chystá v pátek 18.11. ve Škabetce, což je známý a oblíbený bar na rohu Zborovské a Vodní. Spolu s náma tam hraje Rychlej konec, zároven je to oslava narozenin Jarmily a Helči Tučkový – no zkrátka ideální příležitost. Zárove�? to bude první výročí koncertní kariéry Peace Frog, neboť právě na minulých narozkách J&H jsme poprvý vylezli před lidi (zhruba 10 dní poté, co se ke kapele přidal zpěvák Honza). Takže to budou vlastně troje narozky v jednom . A chystáme pár překvápek, tak se těšte.

No a v sobotu 17.12. se hraje opět u Zdenka ve Štěnapu ve Štěchovicích, kde se cca před měsícem konal první koncert bandu po zmrtvýchvstání. V návalu práce jsem tu o něm ani nenapsal ani řádku, tak to teď napravím. Nuže – byla to těžká pohoda, hlavně pro kapelu, neb Štěnap je skvěle vybaven, takže třeba já jsem si vez jenom virbl a paličky. Ještě líp na tom byl Štěpán, neb nevezl vůbec nic, protože na koncertech hraje na Honzovu kytaru. Výbornej zvuk, odposlechy pro každýho zvlášť, no paráda. Komická vložka přišla hned po úvodní Love Her Madly, neb Těp trhl strunu. Když Doors, tak Doors, řekl si zbytek kapely a začal improvizovat nějaký blues, do čehož měl Honza coby Morrison recitovat básně. Pravda, místo American Prayer si vybral poezii Karla Plíhala, ale vůbec to nevadilo.

Zbytek hraní už byl OK, je krásný při koncertě slyšet sebe i ostatní a vědět, že zvukař nedělá blbosti jako v Rumburku (modří vědí) . Honza se dokonce natolik odvázal, že chvíli před koncem během sóla v Light My Fire seskočil z pódia a jal se s několika fanoušky provozovat morrisonovské medvědí tance na parketu – možná je to jistá předzvěst věcí příštích, nechte se překvapit. Tak se nám akce líbila, že jsme se ji rozhodli zopáknout, tudíž 17.12. vzhůru do Štěchovic. Pokusím se sem časem pověsit nějakou mapku, protože Štěnap je v podstatě soukromej barák a dost špatně se hledá, i když ho místní většinou znaj. Doražte!

Tak je to za náma. Chvilku mi trvalo, než jsem už čtvrtej koncert jednoho z nejdůležitějších lidí v dějinách muziky strávil, nicméně už jsem schopen se podělit o zážitky.

Všechno to začalo dost hrozně. Už předem jsem ventiloval obavy z Hušák arény (dále jen HA), ve který jsem v životě nebyl a slyšel jsem o ní jen to nejhorší. A marně jsem se utěšoval, že kamarádi, co na HA nadávali, přeháněli. No, nepřeháněli. Takže pro zájemce o další koncerty v onom svatostánku: Napřed se tísníte asi tak půl hodiny v davu před vchodem, kterej se zmenšující se vzdáleností ode dveří houstne natolik, že klaustrofobici rovnou omdlévají a mě naskakovaly reminiscence z listopadu 89 (podobně těsno, tehdy ale větší sranda). Příčina je jednoduchá – bobečci z ochranky otevřeli jen půlku vchodů, proč, ví asi jenom Hušák. Když se konečně procedíte ke vchodu, čeká vás bezpečnostní rám jak na letišti, před a za kterým stojej ony vrcholy inteligence ve žlutých bundách a stylem, kterej si fakt pamatuju snad naposled ze Školský (poznámka pro mladší: kdysi známá služebna policie, resp. VB, a častá cílová stanice demonstrantů z Václaváku), na vás vyštěknou: Dej sem klíče mobil! (a posunkem ukážou na nějakej pás, po kterým jmenovaný věci musej projet, než si je zase můžete sebrat). Přiznám se, že mě to v tu chvíli tak odrovnalo, že jsem na něj ani nezařval: „KOMU TYK�?Š, LOKAJI?“, což mě mrzí doteď. No, zevnitř už se ozývaly neklamné známky začátku koncertu (celá vstupní procedura trvala minimálně půlhodinu), takže jsme se Štěpánem radši rychle zdrhali na plochu. Nicméně ten Hušák by se fakt měl křestním jménem jmenovat Guštav.

Do haly jsme dorazili s posledními tóny otevírací Maggie's Farm a mně, v tom vzteku z předcházející pakárny, cca 3 písně trvalo, než jsem se dostal do nálady, pročež jsem měl pocit, že se Dylanovi I'll Be Your Baby Tonight, Lay Lady Lay a před nima ještě jedna, kterou jsme nikdo neidentifikovali, moc nepovedla. Po koncertě mi ale Ondra T. říkal, že to bylo dobrý už od začátku, takže za mý pocity fakt můžou ty kokoti žlutý. No, pak každopádně vše nakopla It's Allright Ma (I'm Only Bleeding), stejně jako před dvěma lety jeden z vrcholů koncertu. Dylan to dneska hraje jako takový zemitý r'n'b, jako ostatně spoustu věcí (pro nejmladší ročníky: rhythm'n'blues je to, co hrál Bo Diddley a Muddy Waters, ne to, co produkuje ten Kásim nebo Azíz nebo Sámer nebo jak se jmenuje, jakkoli to tak k mýmu zděšení někdo nazval v MF Dnes). Stejně skvělá byla následující I Don't Believe in You (She Acts Like We Have Never Met) a pak už to jelo.

Stejně jako před dvěma lety se Dylan prakticky nehnul od piána – tehdy ve Sportovce vzal tuším na 2–3 kusy do ruky kytaru, tady ani jednou. Kapela mi přišla mírně obměněná, zůstal samozřejmě basák Tony Garnier a myslím i bubeník, u kytaristů si nejsem jistej (byli 2 plus jeden sympatickej dělník střídající steelku, housle, kytaru a nějakou mandolínu nebo co to bylo). Kdyžtak se to dá určitě někde najít. Celkově byl letošní koncert o něco tišší než ten předlo�?skej, určitě i kvůli tomu, že ve Sportovce kapela sázela jednu pecku z Love and Theft za druhou, zatímco tady dali pánové jen 3 kusy včetně ploužáčku Moonlight. (Mimochodem, v rámci pokoncertního chilloutu jsem si včera sjel pár řadovek a Love and Theft z toho vyšla jako opus magnum, nechápu, co proti ní kdo má…)

Celej ten r'n'b základ zajel tentokrát hodně často někam, odkud je už na dohled country (opět prosím nemást pojmy, country je Jimmie Rogers nebo Hank Williams, taky Merle Haggard a pochopitelně Johnny Cash, a naposledek klidně Norah Jones, ale určitě ne ráčkující Vyčítal nebo ty dva tlustý bráchové, co kdysi kempovali na Strahově). Hlavně Stuck Inside of Mobile (Memphis Blues Again) a Simple Twist of Fate se táhly jak med, i když hlavně v tý druhý už by si Dylan možná mohl odpustit do vytahování každý fráze na konci do vejšky – ale co, aspo�? to má ksicht. Ovšem já si nejvíc užil pecku, kterou jsem absolutně nedoufal, že bych mohl někdy slyšet živě – Visions of Johanna, mou jednoznačně nejoblíbenější věc z Blonde on Blonde. (Na gymplu jsem s jejím textem strávil celý hodiny, ne že bych mu někdy porozuměl úplně, ale stejně mě dostával – a vůbec, pro mě z mnoha důvodů hodně osobní záležitost, navíc na tom koncertě doslova tekla, jeden z kytaristů ji fantasticky táhl na španělku, no prostě jsem vylítl až někam ke stropu, Bobe díky…) Taky to ale na pódiu občas slušně dunělo, zejména pak při Highway 61 Revisited (tak bloomfieldovskej zvuk kytary jsem slyšel naposled v originální verzi) a Summer Days z Love and Theft, která místy zněla jak Rock'n'Roll od Zeppelinů . Tou bohužel základní část končila. Trochu brzo , ale což, Mistrovi bude 65, hodina a půl už mu asi stačí. Dva přídavky byly senzační, Don't Think Twice a hodně, hodně, hodně nabroušená All Along the Watchtower, asi vůbec nejtvrdší kus večera (inspirace Hendrixem je jasná už dlouho, ale tady jako bych slyšel i způsob, jakým to hráli U2 na Rattle and Hum. Nebo Rychlej konec na Slamníku .

Nuže. Nějaké výtky, když pominu HA? Jasně, mohlo to bejt dvojnásob dlouhý a místo I'll Be Your Baby Tonight bych bral cokoli jinýho. A vůbec nechápu, proč Dylan nehraje nic z geniální desky Time Out of Mind. Ale třeba si to šetří na příště. Tak zase za 2 roky? Nebo dřív? Klidně…