Tolimati.cz

Víkend v Londýně byl Jarmilin nápad, bez diskuse vynikající. Letadlo nám z Ruzyně letělo v pátek před sedmou ráno, vraceli jsme se v neděli večer, což znamenalo něco přes dva dny v tom fantasticky živým, barevným a příjemným městě – jasně, není to moc, ale když se člověk snaží, vidí toho spoustu. Dobrá rada pro podobné situace: vykašlete se na hromadnou dopravu (stejně je drahá, jako ostatně v Londýně všechno) a choďte pěšky, uvidíte toho mnohem víc a dostanete se k věcem, který byste jinak přehlídli.

Příklad: kdybychom nebyli v jednu chvíli v pátek po poledni celí uchození, nesedli bychom si na lavičku na nábřeží naproti Parlamentu a určitě bychom tak přehlídli nenápadnej plakát zvoucí na stejnej den v podvečer do Queen Elisabeth Hall na koncert kapely Solenca, údajně hrající fusion soulu a world music. Nic nám to neříkalo, ta charakteristika dnes platí na každou druhou kapelu, ale přišlo nám to jako zajímavá možnost, jak strávit kus dne, tak jsme zašli. A rovnou řeknu, že tak dobrej koncert jsem neviděl od lo�?skýho letního Gabriela v Drážďanech. Plakát nelhal, soulu tam znělo hodně a severoafrických rytmů taky, ale hlavně to byla úžasně svobodná a barevná muzika, nesvázaná žádnými rockovými, popovými ani žádnými jinými klišé, hravá, krásně dynamická a přitom skvěle zahraná. Hodně se sólovalo (hlavně kytarista a dechař střídající saxofon s klarinetem), ale přitom nikdo zbytečně neexhiboval, sóla byly relativně krátký a hlavně chytře vystavěný, žádný pidlikání ve stupnicích odshora dolů. Bubny a basa šlapaly jak vlak a nad vším poletovala vynikající zpěvačka Claudia Kennaugh, která (jak jsem se po návratu dočetl) zpívala třeba s Dominikem Millerem (Stingovo kytarista). Vynikající, přesně takhle si představuju ideální moderní muziku. Pokud sem někdy přijedou, neváhejte.

Tím londýnský zážitky samozřejmě nekončily. K těm dalším výrazným patřila třeba instalace Shibboleth v galerii Tate Modern, kterou tam pořídila kolumbijská sochařka Doris Salcedo. Něco takovýho jsem ještě neviděl – je to prasklina vyfrézovaná do betonový podlahy po celý dýlce velkýho sálu Turbine Hall (Tate Modern je bývalá elektrárna a ta hala má snad 100 metrů na dýlku). Prasklina se sálem táhne jak miniaturní řeka, zpočátku nepatrná, na konci tak 30 čísel široká a metr hluboká. Není nijak ohraničená, lidi jí přeskakujou nebo do ní stoupaj, malý děti se v ní zkoušej schovat, zblízka vypadá úplně jinak než třeba z balkónu. Význam si v tom může najít každej sám, autorčin „návod k použití“ je třeba tady, my tam strávili snad hodinu a tak nás to naplnilo dojmy, že už se do nás pak nevešla ani výstava surrealistů v hořejším patře, jinak jistě zajímavá. Ani tohle samozřejmě nebylo všechno – výborný byli i performeři na nábřeží u obřího kola London Eye, výstava fotek mých oblíbených anglických krajinářů (Guy Edwardes, Joe Cornish, David Ward etc.) v galerii Oxo, noční pohled na mosty přes Temži, procházka v City aneb od středověku k hypermoderní architektuře během deseti metrů, slavnostní výzdoba k čínskýmu novýmu roku v Soho – byla toho spousta.

Foťák byl samozřejmě celou dobu v pohotovosti, byť tedy počasí nebylo zrovna ideální – slunce za celou dobu svítilo asi tak hodinu v neděli dopoledne, jinak bylo klasicky olověný nebe (zas ale naštěstí nepršelo). Vzhledem k momentálnímu návalu práce asi fotky nebudou úplně hned, ale až je zpracuju, určitě nějaký pověsím do galerie a tady dám vědět. Každopádně Londýn vřele doporučuju – ten víkend vydal za dva běžný týdny, co se zážitků týče. Už se tam těším znova.

Pokud vám psaní o rok a půl starým filmu připadá jako objevování Ameriky, máte asi pravdu, ale on se po úspěchu ve Varech 2006 tuším vůbec nedostal do normální distribuce, pak najednou běžel asi tak 3 týdny v kinech a teprve přednedávnem ho začali půjčovat, takže jsme se k němu zkrátka dřív nedostali. Nicméně lepší pozdě než vůbec. Děj je jednoduchej – bývalá zlodějka a narkomanka Sherry se vrací na podmínku z vězení, nějak si potřebuje srovnat život a dát se dohromady se svou cca čtyřletou dcerou. To ale samozřejmě není snadný, režim podmínečnýho propuštění je vcelku přísnej, práce se se škraloupem shání hodně těžko a dceřina náhradní rodina (Sherryin bratr s manželkou) nejsou zrovna nadšený z toho, že by se o holku měl zase začít starat někdo, kdo má za sebou tolik průšvihů. V tuhle chvíli by se to mohlo zhoupnout do melodramatu o tom, jak napravená hříšnice bojuje se zlým světem, ale k tomu naštěstí nedojde – naopak se postupně ukazuje, že kolem Sherry žádní vyložení záporáci nejsou a jejím hlavním problémem je v podstatě jen ona sama, resp. její asi dost ulítlá rodina (viz silná scéna, ve který rodiče nutěj dospělou Sherry zpívat na rodinný oslavě jako malou holku, načež dojde i na horší věci – nebudu prozrazovat, to bych to mohl rovnou odvyprávět celý). V poslední třetině mi film trochu připomínal výbornou a podobně nedoceněnou 25. hodinu s Edwardem Nortonem, nakonec to končí aspon částečně dobře, byť tedy na šťastnou budoucnost všech zúčastněných bych si fakt nevsadil. Každopádně pokud vám podobný filmy vyhovujou a máte tak jako já slabost pro Maggie Gyllenhall (90 minut nesleze z plátna a je úžasná), resp. Dannyho Treja (stráví na plátně asi 10 minut, ale je snad ještě úžasnější :)), určitě si to půjčte.