Tolimati.cz

Přiznám se, že Asanace je pro mě z mnoha důvodů srdeční záležitost. Před pár dny jsem si ji znovu přečetl a ano, asi vážně není tak dobrá jako dva předchozí Havlovy mistrovský kusy (Largo Desolato a Pokoušení), oproti nim trochu šustí papírem a je asi i trochu schematičtější. Jenže já na ni prostě nedám dopustit – poprvé jsem ji četl coby novinku krátce po prvním exilovým vydání (1988), ještě za bolševika jsme se s kamarády domlouvali na jejím sehrání, doteď mám doma salátovej výtisk utopenej na jedný památný vodě… prostě jak říkám, vztah jak sviña. Ale naživo jsem ji kupodivu nikdy neviděl, účast na Zábradlí (kde hru začali chystat už na podzim, žádnej havlovskej posrmrtnej boom) byla proto povinná.

Tak trochu doufám, že P.T. čtenáři Asanaci znají, protože se mi nechce popisovat děj a spíš mám chuť psát o jednotlivostech. Ostatním se tedy omlouvám za případnou nesrozumitelnost. Aspoñ v kostce: parta architektů chystá na čísi rozkaz asanaci vesnice pod hradem, v němž při práci architekti bydlej. Hlídá je přitom „tajemník“ aneb všemocnej tajnej, a zmíněný rozkazy přicházej od „inspektorů“, tedy místních papalášů. Ti se v průběhu hry několikrát vystřídaj a vlastně jsou nejdůležitějšíma postavama děje. Konec 80. let jak vyšitej.

Ze začátku byly dojmy trochu rozpačitý – už v první scéně Kuzma Plechanov přinese na scénu místo houslí poněkud „michalodavidov­skej“ synťák a začne na něj vyluzovat poměrně velkej rámus, na což jsem si musel chvíli zvykat. K tomu skeptickýmu melancholikovi prostě seděj housle mnohem víc, byť klávesy nakonec dojdou opodstatnění (ale o tom dále). A nějakou dobu mi taky trvalo, než jsem rozchodil poněkud kožený dialogy – vlastně doteď nevím, jestli byli herci (hlavně Jiří Ornest a Kristina Maděričová coby manželé Bergmanovi) ze začátku trochu svázaní a pak se pořádně rozjeli, nebo jestli jsem si prostě zvykl na jistou nepřirozenost, pro Havla ostatně typickou. To bych to asi musel vidět víckrát.

Ovšem už někdy v půlce první půlky (zhruba od scény s prvním inspektorem, kterej mezi architekty vnese dočasnej závan svobody ve stylu roku 1968) se mi počáteční výhrady začaly rozpouštět a naopak jsem začínal oceñovat věci, který mě ze začátku trochu zarážely. Třeba některý herecký polohy. Alberta jsem vždycky vnímal jako takovýho idealistickýho nemrcoucha a hele, maniakální poloha v podání Ondřeje Veselého mu nakonec velmi sedla. Ještě větší problém jsem zprvu měl s tajemníkem estébákem, kterýho Ondřej Mataj hraje jako takový mladičký ucho dychtivý po moci a já měl pochybnosti, jestli by podobnej elév dokázal budit takovou hrůzu. Postupem času mě velmi přesvědčil.

A za některý věci zasluhuje režisér David Czesany pochvalu absolutní, neb se mu povedlo rozvinout původní text do tvaru, kterej o totalitě řekne víc než mraky slov. Asi vůbec nejlepší je v tomhle směru část od příchodu zmíněnýho prvního inspektora do konce první půlky. Třeba totálně smíšený pocity architektů z místního grófa, kterej má IQ tykve a chování řeznickýho psa, ale na druhou stranu neškodí, ale pomáhá. Okamžitě jsem si vzpomněl na to, jak cenný byli tehdy hodný blbci ve vysokých funkcích – za normálního režimu by v životě neopustili kravín či výrobní linku, ovšem bolševik potřeboval dělnický kádry a tak tihle lidi rozhodovali o spoustě věcí. Ovšem od přírody nemuseli být zlí, na rozdíl od chytrých šéfů – to byli většinou logicky svině. Nebo způsob, jakým šéfprojektant Bergman po počátečním šoku vyrostl do fakticky dobrýho manažera, aby se po následným utažení šroubů opět propadl do role totálního slabocha. A výborně se povedl i mejdan na oslavu svobody, na němž se stane mnoho důležitého pro další děj. Tady by housle nestačily, tudíž jsem Kuzmův syntezátor pochopil.

Asanace na Zábradlí zkrátka není ani puristickým zachováním originálního textu, ani razantní režisérskou úpravou – tak něco mezi. Není to úplně dokonalý a třeba posledních pět vteřin bych klidně škrtl, rozhodně to ale stojí za vidění. A mně se to líbilo fakt dost.

Stinga už jsme naživo viděli mnohokrát – s velkou kapelou, s malou kapelou, s The Police, naposled se symfonickým orchestrem. Pokaždý to bylo dobrý, ještě nikdy se ale neutkal s tak totálně hudebně neatmosférickým prostředím jako v Kongresovém centru v Praze (naše generace zná spíš termín Pakul). Ten barák si postavili bolševici pro svý sjezdy a je to na něm znát, strašlivý kožený sedačky, umakartový stěny, nic moc akustika, zkrátka výzva pro každýho rockera. Lou Reed nebo Patti Smith to kdysi přebili nadlidským nasazením, zato třeba Dylan nebo Knopfler se v tom trochu utopili. Co Sting?

Co jsme věděli dopředu: Současný turné se jmenuje Back to Bass, tedy návrat k base a bigbeatu po předchozím orchestrálním aranžmá. Kapela je dvougenerační, starou gardu tvoří kromě pána principála dvorní kytarista Dominic Miller a bubeník Vinnie Colaiuta, kterej se ke Stingovi vrátil po mnoha letech, dřív hrál třeba se Zappou a hrozně jsem se na něj těšil. Mladá sekce: druhej kytarista Rufus Miller aneb Dominikův syn, houslista Peter Tickell a zpěvačka Jo Lawry (též občas houslující). Tím (aspoñ moje) teoretická příprava končila, zbytkem jsem se hodlal nechat překvapit.

Na začátek pánové a dáma dali All This Time a zvukař poněkud bojoval s koženou akustikou sálu, takže toho příliš slyšet nebylo, ale ještě před koncem písničky se vše víceméně srovnalo a dál byl zvuk docela dobrej. Celkem záhy se ukázalo, že na rozdíl od předchozích šñůr stojících zejména na písničkách Police je tohle turné zaměřený spíš na Stingovo sólovou práci, s chvályhodným důrazem na míñ známý kusy. Jistě, nějaký policejní hity zazněly (hned druhá Every Little Thing She Does Is Magic, pak Demolition Man a ve finále Every Breath You Take a Message in the Bottle), ale jinak byl setlist fakt překvapivej – dokonce chyběly tutovky jako Englishman in New York, Brand New Day nebo Fragile, místo toho se hodně hrálo třeba z desky Sacred Love (titulní píseñ, Stolen Car, Inside) nebo z Mercury Falling (The Hounds of Winter, I’m So Happy I Can’t Stop Crying?, I Hung My Head a tak). Kapela hrála skvěle, o starých pákách (Colaiuta, Miller st.) snad ani nemá cenu mluvit, ovšem mlaďoši, zejména houslista Tickell, drželi krok výborně. Občas, třeba v Never Coming Home, bylo výborný sledovat ty dva různý světy – na jedný straně Dominic Miller s úspornou hrou a nadhledem, na druhý exhibující Tickell drhnoucí stupnice coby motorová myš na amfetaminech. Každej zvlášť by možná časem začal trochu nudit, ovšem dohromady to fungovalo skvěle. Po muzikantský stránce tak asi nejlepší Sting ever, a to je teda co říct (dosud u mě patrně vedlo turné někdy před deseti lety, když bubnoval Manu Katché).

A jak teda dopadl předeslaný souboj Sting vs. Pakul? No, pán dělal co mohl a téměř se mu koženost povedlo rozbít, je ale fakt, že se mi hodněkrát zastesklo po starým dobrým kotli pod pódiem. Na minulým symfonickým koncertě jsme taky seděli a tam mi to vůbec nevadilo, ovšem teď je to mnohem větší nářez a občas jsem si připadal jak v klecovým lůžku. Lze to nicméně vyřešit jednoduše – 25. června tu Sting hraje zas, tentokrát ovšem v O2 aréně a lístků na plochu je dost. My už máme svůj doma :).