Archive for February, 2012

h1

Havlova Asanace na Zábradlí

Wednesday, February 29th, 2012

PĹ™iznám se, Ĺľe Asanace je pro mÄ› z mnoha dĹŻvodĹŻ srdeÄŤnĂ­ záleĹľitost. PĹ™ed pár dny jsem si ji znovu pĹ™eÄŤetl a ano, asi vážnÄ› nenĂ­ tak dobrá jako dva pĹ™edchozĂ­ Havlovy mistrovskĂ˝ kusy (Largo Desolato a PokoušenĂ­), oproti nim trochu šustĂ­ papĂ­rem a je asi i trochu schematiÄŤtÄ›jší. JenĹľe já na ni prostÄ› nedám dopustit – poprvĂ© jsem ji ÄŤetl coby novinku krátce po prvnĂ­m exilovĂ˝m vydánĂ­ (1988), ještÄ› za bolševika jsme se s kamarády domlouvali na jejĂ­m sehránĂ­, doteÄŹ mám doma salátovej vĂ˝tisk utopenej na jednĂ˝ památnĂ˝ vodě… prostÄ› jak říkám, vztah jak sviña. Ale naĹľivo jsem ji kupodivu nikdy nevidÄ›l, účast na ZábradlĂ­ (kde hru zaÄŤali chystat uĹľ na podzim, žádnej havlovskej posrmrtnej boom) byla proto povinná.

Tak trochu doufám, Ĺľe P.T. ÄŤtenáři Asanaci znajĂ­, protoĹľe se mi nechce popisovat dÄ›j a spíš mám chuĹĄ psát o jednotlivostech. OstatnĂ­m se tedy omlouvám za případnou nesrozumitelnost. Aspoñ v kostce: parta architektĹŻ chystá na ÄŤĂ­si rozkaz asanaci vesnice pod hradem, v nÄ›mĹľ pĹ™i práci architekti bydlej. HlĂ­dá je pĹ™itom „tajemnĂ­k“ aneb všemocnej tajnej, a zmĂ­nÄ›nĂ˝ rozkazy pĹ™icházej od „inspektorů“, tedy mĂ­stnĂ­ch papalášů. Ti se v prĹŻbÄ›hu hry nÄ›kolikrát vystřídaj a vlastnÄ› jsou nejdĹŻleĹľitÄ›jšíma postavama dÄ›je. Konec 80. let jak vyšitej.

Ze začátku byly dojmy trochu rozpaÄŤitĂ˝ – uĹľ v prvnĂ­ scĂ©nÄ› Kuzma Plechanov pĹ™inese na scĂ©nu mĂ­sto houslĂ­ ponÄ›kud „michalodavi­dovskej“ synťák a zaÄŤne na nÄ›j vyluzovat pomÄ›rnÄ› velkej rámus, na coĹľ jsem si musel chvĂ­li zvykat. K tomu skeptickĂ˝mu melancholikovi prostÄ› sedÄ›j housle mnohem vĂ­c, byĹĄ klávesy nakonec dojdou opodstatnÄ›nĂ­ (ale o tom dále). A nÄ›jakou dobu mi taky trvalo, neĹľ jsem rozchodil ponÄ›kud koĹľenĂ˝ dialogy – vlastnÄ› doteÄŹ nevĂ­m, jestli byli herci (hlavnÄ› Jiří Ornest a Kristina MadÄ›riÄŤová coby manĹľelĂ© Bergmanovi) ze začátku trochu svázanĂ­ a pak se pořádnÄ› rozjeli, nebo jestli jsem si prostÄ› zvykl na jistou nepĹ™irozenost, pro Havla ostatnÄ› typickou. To bych to asi musel vidÄ›t vĂ­ckrát.

Ovšem uĹľ nÄ›kdy v pĹŻlce prvnĂ­ pĹŻlky (zhruba od scĂ©ny s prvnĂ­m inspektorem, kterej mezi architekty vnese doÄŤasnej závan svobody ve stylu roku 1968) se mi počáteÄŤnĂ­ vĂ˝hrady zaÄŤaly rozpouštÄ›t a naopak jsem zaÄŤĂ­nal oceñovat vÄ›ci, kterĂ˝ mÄ› ze začátku trochu zarážely. TĹ™eba nÄ›kterĂ˝ hereckĂ˝ polohy. Alberta jsem vĹľdycky vnĂ­mal jako takovĂ˝ho idealistickĂ˝ho nemrcoucha a hele, maniakálnĂ­ poloha v podánĂ­ OndĹ™eje VeselĂ©ho mu nakonec velmi sedla. JeštÄ› vÄ›tší problĂ©m jsem zprvu mÄ›l s tajemnĂ­kem estĂ©bákem, kterĂ˝ho OndĹ™ej Mataj hraje jako takovĂ˝ mladiÄŤkĂ˝ ucho dychtivĂ˝ po moci a já mÄ›l pochybnosti, jestli by podobnej elĂ©v dokázal budit takovou hrĹŻzu. Postupem ÄŤasu mÄ› velmi pĹ™esvÄ›dÄŤil.

A za nÄ›kterĂ˝ vÄ›ci zasluhuje reĹľisĂ©r David Czesany pochvalu absolutnĂ­, neb se mu povedlo rozvinout pĹŻvodnĂ­ text do tvaru, kterej o totalitÄ› Ĺ™ekne vĂ­c neĹľ mraky slov. Asi vĹŻbec nejlepší je v tomhle smÄ›ru část od příchodu zmĂ­nÄ›nĂ˝ho prvnĂ­ho inspektora do konce prvnĂ­ pĹŻlky. TĹ™eba totálnÄ› smíšenĂ˝ pocity architektĹŻ z mĂ­stnĂ­ho grĂłfa, kterej má IQ tykve a chovánĂ­ Ĺ™eznickĂ˝ho psa, ale na druhou stranu neškodĂ­, ale pomáhá. OkamĹľitÄ› jsem si vzpomnÄ›l na to, jak cennĂ˝ byli tehdy hodnĂ˝ blbci ve vysokĂ˝ch funkcĂ­ch – za normálnĂ­ho reĹľimu by v ĹľivotÄ› neopustili kravĂ­n ÄŤi vĂ˝robnĂ­ linku, ovšem bolševik potĹ™eboval dÄ›lnickĂ˝ kádry a tak tihle lidi rozhodovali o spoustÄ› vÄ›cĂ­. Ovšem od přírody nemuseli bĂ˝t zlĂ­, na rozdĂ­l od chytrĂ˝ch šéfĹŻ – to byli vÄ›tšinou logicky svinÄ›. Nebo zpĹŻsob, jakĂ˝m šéfprojektant Bergman po počáteÄŤnĂ­m šoku vyrostl do fakticky dobrĂ˝ho manaĹľera, aby se po následnĂ˝m utaĹľenĂ­ šroubĹŻ opÄ›t propadl do role totálnĂ­ho slabocha. A vĂ˝bornÄ› se povedl i mejdan na oslavu svobody, na nÄ›mĹľ se stane mnoho dĹŻleĹľitĂ©ho pro další dÄ›j. Tady by housle nestaÄŤily, tudĂ­Ĺľ jsem KuzmĹŻv syntezátor pochopil.

Asanace na ZábradlĂ­ zkrátka nenĂ­ ani puristickĂ˝m zachovánĂ­m originálnĂ­ho textu, ani razantnĂ­ reĹľisĂ©rskou Ăşpravou – tak nÄ›co mezi. NenĂ­ to ĂşplnÄ› dokonalĂ˝ a tĹ™eba poslednĂ­ch pÄ›t vteĹ™in bych klidnÄ› škrtl, rozhodnÄ› to ale stojĂ­ za vidÄ›nĂ­. A mnÄ› se to lĂ­bilo fakt dost.

h1

Sting, KC Praha, 18. 2. 2012

Monday, February 27th, 2012

Stinga uĹľ jsme naĹľivo vidÄ›li mnohokrát – s velkou kapelou, s malou kapelou, s The Police, naposled se symfonickĂ˝m orchestrem. PokaĹľdĂ˝ to bylo dobrĂ˝, ještÄ› nikdy se ale neutkal s tak totálnÄ› hudebnÄ› neatmosfĂ©rickĂ˝m prostĹ™edĂ­m jako v KongresovĂ©m centru v Praze (naše generace zná spíš termĂ­n Pakul). Ten barák si postavili bolševici pro svĂ˝ sjezdy a je to na nÄ›m znát, strašlivĂ˝ koĹľenĂ˝ sedaÄŤky, umakartovĂ˝ stÄ›ny, nic moc akustika, zkrátka vĂ˝zva pro kaĹľdĂ˝ho rockera. Lou Reed nebo Patti Smith to kdysi pĹ™ebili nadlidskĂ˝m nasazenĂ­m, zato tĹ™eba Dylan nebo Knopfler se v tom trochu utopili. Co Sting?

Co jsme vÄ›dÄ›li dopĹ™edu: SouÄŤasnĂ˝ turnĂ© se jmenuje Back to Bass, tedy návrat k base a bigbeatu po pĹ™edchozĂ­m orchestrálnĂ­m aranĹľmá. Kapela je dvougeneraÄŤnĂ­, starou gardu tvoří kromÄ› pána principála dvornĂ­ kytarista Dominic Miller a bubenĂ­k Vinnie Colaiuta, kterej se ke Stingovi vrátil po mnoha letech, dřív hrál tĹ™eba se Zappou a hroznÄ› jsem se na nÄ›j těšil. Mladá sekce: druhej kytarista Rufus Miller aneb DominikĹŻv syn, houslista Peter Tickell a zpÄ›vaÄŤka Jo Lawry (tĂ©Ĺľ obÄŤas houslujĂ­cĂ­). TĂ­m (aspoñ moje) teoretická příprava konÄŤila, zbytkem jsem se hodlal nechat pĹ™ekvapit.

Na začátek pánovĂ© a dáma dali All This Time a zvukaĹ™ ponÄ›kud bojoval s koĹľenou akustikou sálu, takĹľe toho příliš slyšet nebylo, ale ještÄ› pĹ™ed koncem pĂ­sniÄŤky se vše vĂ­cemĂ©nÄ› srovnalo a dál byl zvuk docela dobrej. Celkem záhy se ukázalo, Ĺľe na rozdĂ­l od pĹ™edchozĂ­ch šñůr stojĂ­cĂ­ch zejmĂ©na na pĂ­sniÄŤkách Police je tohle turnĂ© zaměřenĂ˝ spíš na Stingovo sĂłlovou práci, s chvályhodnĂ˝m dĹŻrazem na míñ známĂ˝ kusy. JistÄ›, nÄ›jakĂ˝ policejnĂ­ hity zaznÄ›ly (hned druhá Every Little Thing She Does Is Magic, pak Demolition Man a ve finále Every Breath You Take a Message in the Bottle), ale jinak byl setlist fakt pĹ™ekvapivej – dokonce chybÄ›ly tutovky jako Englishman in New York, Brand New Day nebo Fragile, mĂ­sto toho se hodnÄ› hrálo tĹ™eba z desky Sacred Love (titulnĂ­ pĂ­señ, Stolen Car, Inside) nebo z Mercury Falling (The Hounds of Winter, I’m So Happy I Can’t Stop Crying?, I Hung My Head a tak). Kapela hrála skvÄ›le, o starĂ˝ch pákách (Colaiuta, Miller st.) snad ani nemá cenu mluvit, ovšem mlaÄŹoši, zejmĂ©na houslista Tickell, drĹľeli krok vĂ˝bornÄ›. ObÄŤas, tĹ™eba v Never Coming Home, bylo vĂ˝bornĂ˝ sledovat ty dva rĹŻznĂ˝ svÄ›ty – na jednĂ˝ stranÄ› Dominic Miller s Ăşspornou hrou a nadhledem, na druhĂ˝ exhibujĂ­cĂ­ Tickell drhnoucĂ­ stupnice coby motorová myš na amfetaminech. KaĹľdej zvlášť by moĹľná ÄŤasem zaÄŤal trochu nudit, ovšem dohromady to fungovalo skvÄ›le. Po muzikantskĂ˝ stránce tak asi nejlepší Sting ever, a to je teda co říct (dosud u mÄ› patrnÄ› vedlo turnĂ© nÄ›kdy pĹ™ed deseti lety, kdyĹľ bubnoval Manu KatchĂ©).

A jak teda dopadl pĹ™edeslanĂ˝ souboj Sting vs. Pakul? No, pán dÄ›lal co mohl a tĂ©měř se mu koĹľenost povedlo rozbĂ­t, je ale fakt, Ĺľe se mi hodnÄ›krát zastesklo po starĂ˝m dobrĂ˝m kotli pod pĂłdiem. Na minulĂ˝m symfonickĂ˝m koncertÄ› jsme taky sedÄ›li a tam mi to vĹŻbec nevadilo, ovšem teÄŹ je to mnohem vÄ›tší nářez a obÄŤas jsem si pĹ™ipadal jak v klecovĂ˝m lĹŻĹľku. Lze to nicmĂ©nÄ› vyĹ™ešit jednoduše – 25. ÄŤervna tu Sting hraje zas, tentokrát ovšem v O2 arĂ©nÄ› a lĂ­stkĹŻ na plochu je dost. My uĹľ máme svĹŻj doma :).