
Havlova Asanace na ZábradlĂ
Wednesday, February 29th, 2012
Přiznám se, že Asanace je pro mě z mnoha důvodů
srdečnà záležitost. Před pár dny jsem si ji znovu
přečetl a ano, asi vážně nenà tak dobrá jako dva
předchozà Havlovy mistrovský kusy (Largo Desolato a
PokoušenĂ), oproti nim trochu šustĂ papĂrem a je asi
i trochu schematiÄŤtÄ›jšĂ. JenĹľe já na ni prostÄ›
nedám dopustit – poprvé jsem ji četl coby novinku krátce po
prvnĂm exilovĂ˝m vydánĂ (1988), ještÄ› za bolševika
jsme se s kamarády domlouvali na jejĂm sehránĂ,
doteď mám doma salátovej výtisk utopenej na jedný památný
vodě… prostÄ› jak Ĺ™Ăkám, vztah jak sviña. Ale
naĹľivo jsem ji kupodivu nikdy nevidÄ›l, účast na ZábradlĂ
(kde hru začali chystat už na podzim, žádnej havlovskej posrmrtnej
boom) byla proto povinná.
Tak trochu doufám, Ĺľe P.T. ÄŤtenáři Asanaci znajĂ,
protoĹľe se mi nechce popisovat dÄ›j a spĂš mám chuĹĄ
psát o jednotlivostech. OstatnĂm se tedy omlouvám za
pĹ™Ăpadnou nesrozumitelnost. Aspoñ v kostce: parta
architektĹŻ chystá na ÄŤĂsi rozkaz asanaci vesnice pod hradem,
v nÄ›mĹľ pĹ™i práci architekti bydlej. HlĂdá je
pĹ™itom „tajemnĂk“ aneb všemocnej tajnej, a
zmĂnÄ›nĂ˝ rozkazy pĹ™icházej od „inspektorů“,
tedy mĂstnĂch papalášů. Ti se v prĹŻbÄ›hu hry
nÄ›kolikrát vystĹ™Ădaj a vlastnÄ› jsou
nejdĹŻleĹľitÄ›jšĂma postavama dÄ›je. Konec 80. let jak
vyšitej.
Ze začátku byly dojmy trochu rozpačitý – už
v prvnà scéně Kuzma Plechanov přinese na scénu
mĂsto houslĂ ponÄ›kud „michalodavidovskej“
synťák a začne na něj vyluzovat poměrně velkej rámus, na
coĹľ jsem si musel chvĂli zvykat. K tomu skeptickĂ˝mu
melancholikovi prostÄ› sedÄ›j housle mnohem vĂc, byĹĄ klávesy
nakonec dojdou opodstatněnà (ale o tom dále).
A nějakou dobu mi taky trvalo, než jsem rozchodil poněkud
koĹľenĂ˝ dialogy – vlastnÄ› doteÄŹ nevĂm, jestli byli
herci (hlavně Jiřà Ornest a Kristina Maděričová coby
manželé Bergmanovi) ze začátku trochu svázanà a pak se
pořádně rozjeli, nebo jestli jsem si prostě zvykl na jistou
nepřirozenost, pro Havla ostatně typickou. To bych to asi musel
vidÄ›t vĂckrát.
Ovšem už někdy v půlce prvnà půlky (zhruba od
scĂ©ny s prvnĂm inspektorem, kterej mezi architekty vnese
doÄŤasnej závan svobody ve stylu roku 1968) se mi počáteÄŤnĂ
vĂ˝hrady zaÄŤaly rozpouštÄ›t a naopak jsem zaÄŤĂnal
oceñovat věci, který mě ze začátku trochu zarážely.
Třeba některý herecký polohy. Alberta jsem vždycky
vnĂmal jako takovĂ˝ho idealistickĂ˝ho nemrcoucha a hele,
maniakálnà poloha v podánà Ondřeje Veselého mu
nakonec velmi sedla. Ještě většà problém jsem zprvu
mÄ›l s tajemnĂkem estĂ©bákem, kterĂ˝ho OndĹ™ej Mataj
hraje jako takový mladičký ucho dychtivý po moci a já měl
pochybnosti, jestli by podobnej elév dokázal budit takovou hrůzu.
Postupem času mě velmi přesvědčil.
A za některý věci zasluhuje režisér David Czesany
pochvalu absolutnĂ, neb se mu povedlo rozvinout pĹŻvodnĂ text do
tvaru, kterej o totalitÄ› Ĺ™ekne vĂc neĹľ mraky slov. Asi
vůbec nejlepšà je v tomhle směru část od
pĹ™Ăchodu zmĂnÄ›nĂ˝ho prvnĂho inspektora do konce
prvnĂ pĹŻlky. TĹ™eba totálnÄ› smĂšenĂ˝ pocity
architektĹŻ z mĂstnĂho grĂłfa, kterej má IQ tykve a
chovánĂ Ĺ™eznickĂ˝ho psa, ale na druhou stranu neškodĂ,
ale pomáhá. Okamžitě jsem si vzpomněl na to, jak cenný byli
tehdy hodnĂ˝ blbci ve vysokĂ˝ch funkcĂch – za
normálnĂho reĹľimu by v ĹľivotÄ› neopustili kravĂn
či výrobnà linku, ovšem bolševik potřeboval
dělnický kádry a tak tihle lidi rozhodovali o spoustě
vÄ›cĂ. Ovšem od pĹ™Ărody nemuseli bĂ˝t zlĂ, na
rozdĂl od chytrĂ˝ch šéfĹŻ – to byli vÄ›tšinou
logicky svině. Nebo způsob, jakým šéfprojektant Bergman po
počáteÄŤnĂm šoku vyrostl do fakticky dobrĂ˝ho manaĹľera,
aby se po následným utaženà šroubů opět propadl do
role totálnĂho slabocha. A vĂ˝bornÄ› se povedl i mejdan
na oslavu svobody, na němž se stane mnoho důležitého pro
dalšà dÄ›j. Tady by housle nestaÄŤily, tudĂĹľ jsem
Kuzmův syntezátor pochopil.
Asanace na Zábradlà zkrátka nenà ani puristickým
zachovánĂm originálnĂho textu, ani razantnĂ
režisérskou úpravou – tak něco mezi. Nenà to
ĂşplnÄ› dokonalĂ˝ a tĹ™eba poslednĂch pÄ›t vteĹ™in bych
klidnÄ› škrtl, rozhodnÄ› to ale stojĂ za vidÄ›nĂ.
A mnÄ› se to lĂbilo fakt dost.
PĹ™iznám se, Ĺľe Asanace je pro mÄ› z mnoha dĹŻvodĹŻ srdeÄŤnĂ záleĹľitost. PĹ™ed pár dny jsem si ji znovu pĹ™eÄŤetl a ano, asi vážnÄ› nenĂ tak dobrá jako dva pĹ™edchozĂ Havlovy mistrovskĂ˝ kusy (Largo Desolato a PokoušenĂ), oproti nim trochu šustĂ papĂrem a je asi i trochu schematiÄŤtÄ›jšĂ. JenĹľe já na ni prostÄ› nedám dopustit – poprvĂ© jsem ji ÄŤetl coby novinku krátce po prvnĂm exilovĂ˝m vydánĂ (1988), ještÄ› za bolševika jsme se s kamarády domlouvali na jejĂm sehránĂ, doteÄŹ mám doma salátovej vĂ˝tisk utopenej na jednĂ˝ památnĂ˝ vodě… prostÄ› jak Ĺ™Ăkám, vztah jak sviña. Ale naĹľivo jsem ji kupodivu nikdy nevidÄ›l, účast na ZábradlĂ (kde hru zaÄŤali chystat uĹľ na podzim, žádnej havlovskej posrmrtnej boom) byla proto povinná.
Tak trochu doufám, Ĺľe P.T. ÄŤtenáři Asanaci znajĂ, protoĹľe se mi nechce popisovat dÄ›j a spĂš mám chuĹĄ psát o jednotlivostech. OstatnĂm se tedy omlouvám za pĹ™Ăpadnou nesrozumitelnost. Aspoñ v kostce: parta architektĹŻ chystá na ÄŤĂsi rozkaz asanaci vesnice pod hradem, v nÄ›mĹľ pĹ™i práci architekti bydlej. HlĂdá je pĹ™itom „tajemnĂk“ aneb všemocnej tajnej, a zmĂnÄ›nĂ˝ rozkazy pĹ™icházej od „inspektorů“, tedy mĂstnĂch papalášů. Ti se v prĹŻbÄ›hu hry nÄ›kolikrát vystĹ™Ădaj a vlastnÄ› jsou nejdĹŻleĹľitÄ›jšĂma postavama dÄ›je. Konec 80. let jak vyšitej.
Ze začátku byly dojmy trochu rozpaÄŤitĂ˝ – uĹľ v prvnĂ scĂ©nÄ› Kuzma Plechanov pĹ™inese na scĂ©nu mĂsto houslĂ ponÄ›kud „michalodavidovskej“ synťák a zaÄŤne na nÄ›j vyluzovat pomÄ›rnÄ› velkej rámus, na coĹľ jsem si musel chvĂli zvykat. K tomu skeptickĂ˝mu melancholikovi prostÄ› sedÄ›j housle mnohem vĂc, byĹĄ klávesy nakonec dojdou opodstatnÄ›nĂ (ale o tom dále). A nÄ›jakou dobu mi taky trvalo, neĹľ jsem rozchodil ponÄ›kud koĹľenĂ˝ dialogy – vlastnÄ› doteÄŹ nevĂm, jestli byli herci (hlavnÄ› Jiřà Ornest a Kristina MadÄ›riÄŤová coby manĹľelĂ© Bergmanovi) ze začátku trochu svázanĂ a pak se pořádnÄ› rozjeli, nebo jestli jsem si prostÄ› zvykl na jistou nepĹ™irozenost, pro Havla ostatnÄ› typickou. To bych to asi musel vidÄ›t vĂckrát.
Ovšem uĹľ nÄ›kdy v pĹŻlce prvnĂ pĹŻlky (zhruba od scĂ©ny s prvnĂm inspektorem, kterej mezi architekty vnese doÄŤasnej závan svobody ve stylu roku 1968) se mi počáteÄŤnĂ vĂ˝hrady zaÄŤaly rozpouštÄ›t a naopak jsem zaÄŤĂnal oceñovat vÄ›ci, kterĂ˝ mÄ› ze začátku trochu zarážely. TĹ™eba nÄ›kterĂ˝ hereckĂ˝ polohy. Alberta jsem vĹľdycky vnĂmal jako takovĂ˝ho idealistickĂ˝ho nemrcoucha a hele, maniakálnĂ poloha v podánĂ OndĹ™eje VeselĂ©ho mu nakonec velmi sedla. JeštÄ› vÄ›tšà problĂ©m jsem zprvu mÄ›l s tajemnĂkem estĂ©bákem, kterĂ˝ho OndĹ™ej Mataj hraje jako takovĂ˝ mladiÄŤkĂ˝ ucho dychtivĂ˝ po moci a já mÄ›l pochybnosti, jestli by podobnej elĂ©v dokázal budit takovou hrĹŻzu. Postupem ÄŤasu mÄ› velmi pĹ™esvÄ›dÄŤil.
A za nÄ›kterĂ˝ vÄ›ci zasluhuje reĹľisĂ©r David Czesany pochvalu absolutnĂ, neb se mu povedlo rozvinout pĹŻvodnĂ text do tvaru, kterej o totalitÄ› Ĺ™ekne vĂc neĹľ mraky slov. Asi vĹŻbec nejlepšà je v tomhle smÄ›ru část od pĹ™Ăchodu zmĂnÄ›nĂ˝ho prvnĂho inspektora do konce prvnĂ pĹŻlky. TĹ™eba totálnÄ› smĂšenĂ˝ pocity architektĹŻ z mĂstnĂho grĂłfa, kterej má IQ tykve a chovánĂ Ĺ™eznickĂ˝ho psa, ale na druhou stranu neškodĂ, ale pomáhá. OkamĹľitÄ› jsem si vzpomnÄ›l na to, jak cennĂ˝ byli tehdy hodnĂ˝ blbci ve vysokĂ˝ch funkcĂch – za normálnĂho reĹľimu by v ĹľivotÄ› neopustili kravĂn ÄŤi vĂ˝robnĂ linku, ovšem bolševik potĹ™eboval dÄ›lnickĂ˝ kádry a tak tihle lidi rozhodovali o spoustÄ› vÄ›cĂ. Ovšem od pĹ™Ărody nemuseli bĂ˝t zlĂ, na rozdĂl od chytrĂ˝ch šéfĹŻ – to byli vÄ›tšinou logicky svinÄ›. Nebo zpĹŻsob, jakĂ˝m šéfprojektant Bergman po počáteÄŤnĂm šoku vyrostl do fakticky dobrĂ˝ho manaĹľera, aby se po následnĂ˝m utaĹľenà šroubĹŻ opÄ›t propadl do role totálnĂho slabocha. A vĂ˝bornÄ› se povedl i mejdan na oslavu svobody, na nÄ›mĹľ se stane mnoho dĹŻleĹľitĂ©ho pro dalšà dÄ›j. Tady by housle nestaÄŤily, tudĂĹľ jsem KuzmĹŻv syntezátor pochopil.
Asanace na ZábradlĂ zkrátka nenĂ ani puristickĂ˝m zachovánĂm originálnĂho textu, ani razantnĂ reĹľisĂ©rskou Ăşpravou – tak nÄ›co mezi. NenĂ to ĂşplnÄ› dokonalĂ˝ a tĹ™eba poslednĂch pÄ›t vteĹ™in bych klidnÄ› škrtl, rozhodnÄ› to ale stojĂ za vidÄ›nĂ. A mnÄ› se to lĂbilo fakt dost.