Tolimati.cz

Newslettery jsou dobrá věc. Kdyby mi jeden nechodil z adresy ?/…rgabriel.com, určitě by mi uniklo, že inkriminovaný muzikant dělá trochu utajený miniturné po Evropě a zavítá i za humna do Drážďan. Ale informace přišla a tak jsme se Štěpánem vyrazili zjistit, jak se letošní verze kapely a koncertu liší od famózních turné v letech 2003–2004 – tehdejší koncerty patřej k tomu nejlepšímu, co jsem kdy v životě viděl.

První překvapení přišlo hned na začátku. Akce se konala na otevřený scéně v městským parku a dopředu jsem čekal nějakej středně velkej stadión, ale ono ne – Freilichtsbühne je takovej malej amfiteátr s obyčejným, nikterak velkým pódiem, lavicemi v řadách do kopce a kotlem pro spíš desítky než stovky lidí. Dohromady při plným stavu odhadem tak třítisícová kapacita. Okamžitě mi to připomnělo festivalový scény ve Chvaleticích nebo v Trutnově, ten je ale větší. Přišli jsme asi 40 minut před plánovaným začátkem a v pohodě obsadili místa v onom kotýlku před pódiem, cca tři metry od jeho hrany. Už jen tohle výrazně zavánělo výjimečným zážitkem.

Jak jsme tak zblízka obhlíželi pódium, překvapení rostlo – scéna byla totiž úplně jednoduchá, až spartánská. Na vysvětlenou pro neznalé: Gabrielovy koncerty jsou už cca 15 let v podstatě divadelní představení s milióny rekvizit, projekčních pláten, otočných ploch, lešení, vysouvacích konstrukcí apod. Tohle pódium vypadalo… no, jako v těch Chvaleticích, pár světel a dost. Dokonce ani to projekční plátno. Z úvah, jak bude asi koncert vypadat, nás vytrhl slušně intenzivní deštík a zpráva, že se kapele někde podělalo auto a začátek se cca o půlhodinu opozdí. Ovšem krátce před osmou pršet přestalo, těch pár světel se rozsvítilo, na pódium napochodovala skoro stejná kapela jako na předchozím turné (jen klávesistku Rachel Z. nahradila nová tvář jménem Angie) a koncert začal.

Začátek obstarala trojice otvíráků z „číslovaných“ alb, tj. The Rhythm of the Heat, On the Air a jasnej první vrchol večera Intruder. A hned bylo jasný, že koncert nebude takovou přehlídkou greatest hits jako zmíněný poslední dva – Gabriel sám hned zkraje řekl, že dostal chuť zahrát si hlavně starý věci, na který živě dlouho nedošlo. A to zcela civilně, bez oněch obvyklých divadelních prvků. Celý vystoupení tak od začátku připomínalo klubovej koncert – žádná show, žádná choreografie, prostě parta famózních muzikantů, která hraje jak o život a parádně se přitom baví. Pokud někdo pod dojmem nedávných DVD přišel na Gabriela skákajícího v gumový kouli, chodícího hlavou dolů po stropě nebo jezdícího kolem pódia na kole, měl smůlu. Nejvýraznějším, ovšem naprosto dokonalým efektem byla duha, která se zhruba ve třetině koncertu objevila na nebi a vydržela snad pět písniček, jako by si ji kapela objednala. Jinak to byla čistě hudební záležitost.

A že bylo co poslouchat. Mě málem kleplo nadšením při Blood of Eden – mám ji rád i se Sinéad O'Connor nebo Paulou Cole, ale v současný kapele zpívá Gabrielova dcera Melanie a ač jistě není lepší zpěvačka než ony dvě dámy, funguje mezi ní a PG taková energie, že mi stály všechny chlupy na zádech. Melanie byla výborná i v Mother of Violence, kterou odzpívala celou sama. Celá kapela hrála hodně nabroušeně, i westcoastovky typu Humdrum, DIY nebo On the Air zněly dost hutně, takže si jistě dokážete představit, jak duněl Intruder, I Don't Remember, Steam nebo Big Time. Podobně jako minule v Berlíně došlo i na němčinu – Family Snapshot bych si, pravda, dal raději v originále, ovšem No Self Control s tvrdým strojovým rytmem a refrénem „Keine Selbstkontrolle“ (zbytek byl normálně anglicky) zněl skvěle – Blixa Bargeld by měl radost.

Muzikanti? Bubeník Ged Lynch hrál ještě razantněji než minule, tj. bicí v tom komorním prostoru téměř nebylo potřeba zvučit, ovšem někoho tak přesnýho aby člověk pohledal. Powerhouse, řekl o něm Gabriel a měl recht. Multiinstrumen­talista Richard Evans si ke kytaře, mandolíně a flétně přibral marimbu, hrál na ni skoro v každý písni a bylo to výborný. Klávesistka Angie sice nebyla tak výrazná jako předchůdkyně Rachel Z., ale svý si odehrála a navíc výborně zpívala. O Melanii už řeč byla, kytaristu Davida Rhodese a basáka Tonyho Levina vychvalovat netřeba, v Aténách maj sov dost.

Po dvou hodinách a čtvrthodině navrch končil koncert vynikající Lay Your Hands on Me a následným přídavkovým blokem Solsbury Hill, Biko, Sledgehammer a In Your Eyes (aneb aspon v závěru pár povinných hitovek). In Your Eyes byla trochu ochuzená oproti verzi z předchozích turné, při absenci hostujících zpěváků to bohužel jinak nešlo, Melanie se do vokálních divočin moc nepouštěla. Přesto jsem byl nadšením bez sebe – viděl jsem z pěti metrů, jak funguje muzikantsky nejspíš nejnadupanější kapela, jakou jsem kdy zažil živě, a jen mi bylo líto, že místo dvou hodin netrvalo vystoupení přinejmenším dvojnásobek. Jistou naději ovšem skýtá samotný jméno turné – pokud tohle bylo jen „zahřívací kolo“, jak bude vypadat hlavní chod?

V květnu a červnu odpadlo z různých důvodů hned několik plánovaných hraní, takže jsme v poslední době měli jen jediný vystoupení – došlo k němu 16. června v Ríhově domě v Chlumci nad Cidlinou. Hráli jsme sami a provozovatelé si výslovně objednali vystoupení od devíti až do půl jedný, z čehož plynulo, že jsme vlastně poprvé v historii Peace Frog dělali klasickou vesnickou zábavu – set z pár písní, dlouhá pauza, zase pár věcí, zase pauza a tak celej večer. No nevím, v kapele na podobnou činnost panují různé názory, mně tenhle systém moc nesedí – připadá mi, že jakmile se nálada dostane na slušnou úrove�?, spadne řemen. Během první půlky večera jsme hráli téměř do prázdnýho sálu, to se ale ve finále výrazně zlepšilo, lidí se před pódium nahrnulo docela slušný množství a nakonec nás nechtěli pustit domů, čili závěr velmi povedenej. Přesto by bylo myslím podstatně lepší, kdyby hrály kapely dvě a obě udělaly normální půldruhahodinovej koncert – a akorát by to vyšlo…

A přesně tohle se chystá 18. července na téměř ideálním místě, totiž v legendární hospodě Na Slamníku (Praha 6, Wolkerova 12, kdyby někdo nevěděl). Hrajem s kapelou Elektrický oslík, což je podle všeho taky taková klasicko-bigbeatová parta, tudíž by to měla být všestranně příjemná záležitost a navíc patrně jedinej koncert Peace Frog během prázdnin. Začátek ve 20.00, asi hrajem první, tož přijďte včas. A těšíme se!

Letní chození po Tatrách jsem nezažil mraky let a když jsme s Markem, Litou, Radimem a dalšími dobrodruhy z Fotografovani.cz domluvili letní pětidenní výlet do Roháčů, těšil jsem se jak malej. Opět se mimochodem potvrdilo, že se dovolená na Slovensku vyplatí z mnoha důvodů – bydleli jsme v chatkový osadě Krajinka za Zubercem ve výšce cca 900 mnm přímo pod horami za ceny, za který vás v Čechách nechají tak postavit stan u vody, a ubytování bylo přitom poměrně (no, spíš velmi) komfortní – v každý chatce dvě dvoulůžkový ložnice, obývák, kuchynka, sprcha a WC, v areálu hospoda, ohniště a potok, prostě pohoda. Po zahřívací procházce po Roháčských plesech přišel vrchol výpravy – start ve 2 ráno, abychom stihli východ slunce na hřebenech (což obnášelo příjemnej, leč poněkud dobrodružnej dvouhodinovej noční vejšlap o cca 900 výškových metrů, přičemž jsme celou cestu přemýšleli, kterej ze stínů za stromem je ten hladovej medvěd, co jsou teď v Roháčích přemnožení), pak parádní cesta po hřebenech z Brestové přes Salatín, Spálenou a Pacholu až na Baníkovský sedlo, cca 30 km, převýšení radši ani nepočítám, počasí přálo, skvělá cesta. Ještě jednou obří díky Markovi, Litě, Petře, Karlovi a dalším dobrodruhům, taktéž tatranskému počasí, medvědům za absenci, penzionu Šindlovec za výhodnou polohu při návratu, prima chatárce… už se tam těším znova, druhá půlka toho hřebene nám ještě zbývá. Jo a fotky tady.

Několikatýdenní nečinnost tohoto deníku nebyla výjimečně způsobena leností ani totální neschopností autora, jak se podle mailových ohlasů někteří (patrně nikoli bezdůvodně) domnívali. Důvody byly kupodivu ryze technické – webmaster Lukoko se na mé úpěnlivé prosby pokusil blogovací systém aktualizovat, vylepšit a odstranit jeho častou padavost, což se mu sice povedlo (díky!), ale novou verzi zase nerozchodil server (tímto pozdravuji poskytovatele hostingu a dovoluji si vzkázat, že pokud si v dohledné době nepořídí lepší stroje, už fakt zdrhnu jinam). Takže padání bude vesele pokračovat, ale přísun nových výšplechtů snad taky…

Vždycky znova mě dostane, když někdo vezme nějaký totální stokrát provařený klišé, v podstatě bez nějakejch zásadních úprav ho zpracuje… a vznikne výborná věc dokazující, že žádná forma není předem ztracená, když se naplní slušným obsahem. Neil Young, country a deska Harvest Moon. Marian Matta, západy slunce a série horských panoramat. A teď taky Danny Boyle, sci-fi a Sunshine.

Stupidnější námět by nedokázali vymyslet ani autoři Armageddonu nebo Jádra. Vzdálená budoucnost, Slunce vyhasíná, na Zemi je proto věčná zima a pokud se nepovede milé sluníčko znova nakopnout k životu, sbohem a šáteček. I najde se parta hrdinů, kteří sednou do rakety vybavené atomovkou zvíci Manhattanu a vydají se ke Slunci, aby ho řetězovou reakcí probudili. Potud story, která by fakt slušela céčkovýmu filmu vysílanýmu na Primě někdy v 11 dopoledne ve všední den (předpokládám, že tam v tý době choděj takový věci, pokud ne, sorry).

Tímto chci poděkovat Reflexu – kdyby v něm nevyšla nadšená recenze, určitě bychom na Sunshine nešli a přišli bychom tak o skvělej zážitek. Ne že by film z výše popsanýho klišé nějak vybočil po dějový stránce – ta se v podstatě od zmíněnýho Jádra zas tak neliší, včetně toho, že celej film odpadá postava za postavou jak v 10 malých černoušcích. Ovšem způsob, jakým je to natočený, bere dech. Dokážete si představit, jaký to může bejt, když vás zavřou do cca půltunovýho skafandru s průzorem pro oči, vidíte v minimálním úhlu a blbě se vám dýchá, a v tomhle monstru vás vykopnou do kosmickýho vzduchoprázdna, kde se musíte krýt za lodí, protože jakmile na dvě vteřiny vyplujete z jejího stínu, shoříte jako sirka? Po zhlédnutí Sunshine to budete vědět naprosto přesně. Virtuální realita hadr. A takových scén je tam mnohem víc. Kromě toho celá posádka vypadá tak trochu nepřípadně – žádný supermani, žádnej Bruce Willis, Zemi letí spasit parta nervově lehce labilních třicátníků. Tím líp, celý to působí zcela realisticky. A navíc zdaleka nejde jen o vizuální orgie – z těch charakterovejch střípků, který jsou na omezeným prostoru k dispozici, se podařilo sestavit velmi zajímavej příběh, přirovnání k Solaris rozhodně není nijak zcestný. Akorát se to špatně vysvětluje, tak se o to ani nebudu pokoušet.

Zkrátka na to jděte, nejlépe do kina – některý scény, pokud doma nemáte třímetrovou plazmu, budou na televizní obrazovce stát na prd. Jen doporučuju pospíchat – když jsme na tom byli před týdnem my, bylo nás v kině dohromady tak 20…