Tolimati.cz

Newslettery jsou dobrá věc. Kdyby mi jeden nechodil z adresy ?/…rgabriel.com, určitě by mi uniklo, že inkriminovaný muzikant dělá trochu utajený miniturné po Evropě a zavítá i za humna do Drážďan. Ale informace přišla a tak jsme se Štěpánem vyrazili zjistit, jak se letošní verze kapely a koncertu liší od famózních turné v letech 2003–2004 – tehdejší koncerty patřej k tomu nejlepšímu, co jsem kdy v životě viděl.

První překvapení přišlo hned na začátku. Akce se konala na otevřený scéně v městským parku a dopředu jsem čekal nějakej středně velkej stadión, ale ono ne – Freilichtsbühne je takovej malej amfiteátr s obyčejným, nikterak velkým pódiem, lavicemi v řadách do kopce a kotlem pro spíš desítky než stovky lidí. Dohromady při plným stavu odhadem tak třítisícová kapacita. Okamžitě mi to připomnělo festivalový scény ve Chvaleticích nebo v Trutnově, ten je ale větší. Přišli jsme asi 40 minut před plánovaným začátkem a v pohodě obsadili místa v onom kotýlku před pódiem, cca tři metry od jeho hrany. Už jen tohle výrazně zavánělo výjimečným zážitkem.

Jak jsme tak zblízka obhlíželi pódium, překvapení rostlo – scéna byla totiž úplně jednoduchá, až spartánská. Na vysvětlenou pro neznalé: Gabrielovy koncerty jsou už cca 15 let v podstatě divadelní představení s milióny rekvizit, projekčních pláten, otočných ploch, lešení, vysouvacích konstrukcí apod. Tohle pódium vypadalo… no, jako v těch Chvaleticích, pár světel a dost. Dokonce ani to projekční plátno. Z úvah, jak bude asi koncert vypadat, nás vytrhl slušně intenzivní deštík a zpráva, že se kapele někde podělalo auto a začátek se cca o půlhodinu opozdí. Ovšem krátce před osmou pršet přestalo, těch pár světel se rozsvítilo, na pódium napochodovala skoro stejná kapela jako na předchozím turné (jen klávesistku Rachel Z. nahradila nová tvář jménem Angie) a koncert začal.

Začátek obstarala trojice otvíráků z „číslovaných“ alb, tj. The Rhythm of the Heat, On the Air a jasnej první vrchol večera Intruder. A hned bylo jasný, že koncert nebude takovou přehlídkou greatest hits jako zmíněný poslední dva – Gabriel sám hned zkraje řekl, že dostal chuť zahrát si hlavně starý věci, na který živě dlouho nedošlo. A to zcela civilně, bez oněch obvyklých divadelních prvků. Celý vystoupení tak od začátku připomínalo klubovej koncert – žádná show, žádná choreografie, prostě parta famózních muzikantů, která hraje jak o život a parádně se přitom baví. Pokud někdo pod dojmem nedávných DVD přišel na Gabriela skákajícího v gumový kouli, chodícího hlavou dolů po stropě nebo jezdícího kolem pódia na kole, měl smůlu. Nejvýraznějším, ovšem naprosto dokonalým efektem byla duha, která se zhruba ve třetině koncertu objevila na nebi a vydržela snad pět písniček, jako by si ji kapela objednala. Jinak to byla čistě hudební záležitost.

A že bylo co poslouchat. Mě málem kleplo nadšením při Blood of Eden – mám ji rád i se Sinéad O'Connor nebo Paulou Cole, ale v současný kapele zpívá Gabrielova dcera Melanie a ač jistě není lepší zpěvačka než ony dvě dámy, funguje mezi ní a PG taková energie, že mi stály všechny chlupy na zádech. Melanie byla výborná i v Mother of Violence, kterou odzpívala celou sama. Celá kapela hrála hodně nabroušeně, i westcoastovky typu Humdrum, DIY nebo On the Air zněly dost hutně, takže si jistě dokážete představit, jak duněl Intruder, I Don't Remember, Steam nebo Big Time. Podobně jako minule v Berlíně došlo i na němčinu – Family Snapshot bych si, pravda, dal raději v originále, ovšem No Self Control s tvrdým strojovým rytmem a refrénem „Keine Selbstkontrolle“ (zbytek byl normálně anglicky) zněl skvěle – Blixa Bargeld by měl radost.

Muzikanti? Bubeník Ged Lynch hrál ještě razantněji než minule, tj. bicí v tom komorním prostoru téměř nebylo potřeba zvučit, ovšem někoho tak přesnýho aby člověk pohledal. Powerhouse, řekl o něm Gabriel a měl recht. Multiinstrumen­talista Richard Evans si ke kytaře, mandolíně a flétně přibral marimbu, hrál na ni skoro v každý písni a bylo to výborný. Klávesistka Angie sice nebyla tak výrazná jako předchůdkyně Rachel Z., ale svý si odehrála a navíc výborně zpívala. O Melanii už řeč byla, kytaristu Davida Rhodese a basáka Tonyho Levina vychvalovat netřeba, v Aténách maj sov dost.

Po dvou hodinách a čtvrthodině navrch končil koncert vynikající Lay Your Hands on Me a následným přídavkovým blokem Solsbury Hill, Biko, Sledgehammer a In Your Eyes (aneb aspon v závěru pár povinných hitovek). In Your Eyes byla trochu ochuzená oproti verzi z předchozích turné, při absenci hostujících zpěváků to bohužel jinak nešlo, Melanie se do vokálních divočin moc nepouštěla. Přesto jsem byl nadšením bez sebe – viděl jsem z pěti metrů, jak funguje muzikantsky nejspíš nejnadupanější kapela, jakou jsem kdy zažil živě, a jen mi bylo líto, že místo dvou hodin netrvalo vystoupení přinejmenším dvojnásobek. Jistou naději ovšem skýtá samotný jméno turné – pokud tohle bylo jen „zahřívací kolo“, jak bude vypadat hlavní chod?