Tolimati.cz

Klávesista Petr Z. se nám vrátil šťastný a vyrovnaný z měsíční meditace v buddhistickém klášteře kdesi ve Francii, takže se může rozjet nová koncertní sezóna. Na úvod jsme měli hrát tenhle pátek v naší oblíbené klubohospodě Pohoda v Kadani, ale počasí se rozhodlo oslavit státní svátek takovou slotou, že to nevydrželi ani drsní severáci a hraní odvolali s tím, že nemají neopreny pro 200 lidí a nemůžou si vzít na triko, že se jim v těch provazech deště nezaopatření návštěvníci utopěj. Tak jsme zahájili sezónu až o den později ve Vagóně coby hosté soundmastera Carlose a jeho četných kapel. Lidí přišlo vcelku dost, nicméně Pražáci jsou – jak už tu píšu asi tak potisící – studený čumáci, tudíž publikum bylo takový vlažnější, ale s tím už se tak nějak počítá. Ovšem jedna význačná událost se přece jen odehrála – ve Vagóně rozjeli vysílání koncertů po internetu a tak případní nedorazivší příznivci (tedy ti, kterým jsme o tom stihli dát vědět :)) mohli sledovat první vystoupení Peace Frog v přímém přenosu. A po koncertě jsme dostali záznam na DVD, takže pokud ho Štěpán cestou domů neztratil nebo nepropil, možná máme první koncertní konzervu… Další koncert v Praze plánujeme až na 1.prosince do Škabety, pokud by nás někdo nutně potřeboval slyšet v bližší budoucnosti, jste srdečně zváni 19. října na festival do Vejprt.

V sobotu proběhl devátý ročník Lhota Trophy. Začínám se z toho pomalu vzpamatovávat – podobně jako loni bude asi nejlepší reportáž formou kroniky…

Červenec - Lhota Trophy IX vyhlášena na 22. září, což bohužel znamená, že z nadějného týmu Outlandos hned zkraje vypadává Jarmila. Má na ten den domluveno cosi pracovního. Mezi Outlandos je vzápětí draftována mladá krev Eliška (jinak též bývalá avisácká tábornice a význačná členka volného sdružení Žereme si solidně). Dále tým tradičně tvoří captain Lukoko, chodící počítač Jana, Čínan Štěpán (kdo viděl libovolné Dannyho parťáky, chápe) a já coby řidič Polárky.

Den –7 - Captain Lukoko po lonských zkušenostech (angínová redukce týmu na 3 lidi) vyhlásil již dlouho před akcí pod strašlivými tresty přísný zákaz nemocí a antibiotik. Proto v podstatě nikoho nepřekvapuje, že týden před závodem zachvátila angína právě jeho. Jako správný kapitán ale odmítá připustit neúčast a drtí bacily kromě antibiotik i důslednou ignorancí.

Den –6 až –1 – Celý týden intenzivně sháníme doporučenou výbavu (mj. plynovou masku, horolezecké lano s úvazem či člun). Jeden člen týmu má mít i společenský oděv – celkem ochotně to na sebe bere Eliška, coby závodní tanečnice se patrně vidí kdesi na parketu. Ve čtvrtek absolvujeme tradiční prolog a díky němu víme, že se závod letos odehraje v Orlických horách a okolí.

Předvečer – Po lonském stresíku jsme rozhodnuti začít závod v klidu a večer máme sraz u Jany a Lukoka, abychom v pohodě dodělali poslední přípravy a šli včas spát. Naše plány ovšem zhruba ve 21 h během svážení materiálu a Elišky kříží hnusný zvuk, který se ozývá od zadních kol Polárky. Právě odešly brzdové destičky. Horečně sháníme náhradní vozidlo a když už to vypadá, že celou akci budeme muset odpískat, zasahují Aja s Mishkinem se svým Picassem. Díky, díky a ještě asi 1000× díky. Také díky Eliščiným rodičům, kteří odvážejí svou dceru a kompletní výbavu k Lukášovi a Janě, zatímco já vezu Polárku z Ládví na Bílou Horu do opravy (už jste někdy ujeli 20 km po Praze bez šlápnutí na brzdy?). Ke Kokům dorážím po půlnoci a plány na klidnou noc s dlouhým spánkem jsou ve psí.

3:30 Vstáváme tentokrát včas a suneme se do Lhoty u Nahořan kousek od Náchoda.

6:00 Start! Na sraz dorazilo všech 42 přihlášených posádek. Otevíráme první obálky a záhy zjišťujem, že nám letos šifry kupodivu jdou – chviličku po půl sedmé máme vyřešenou první trojici a vyrážíme plnit úkoly.

10:00 Máme za sebou první patro ze tří, což je skvělé, a máme vyřešené šifry pro patro č.2, což je ještě lepší. Úspěšně jsme si zahráli na daktyloskopy, já se projel v kajaku po Rozkoši, Štěpán si popovídal s Babičkou v Babiččině údolí a Lukáš vypadá, že chytil luštitelskou slinu – většinu šifer si nestačíme ani prohlídnout a má je vyřešený. Navíc je krásné počasí a Orlické hory jsou rozhodně krásnější než hnědouhelné pánve u Sokolova loni. Ještě aby nám to vydrželo. Eliška se převléká do společenských šatiček a tanečních střevíčků, během následujícího úkolu je bude potřebovat.

10:30 Ajta krajta. Společenskou událostí není bál, ale casino. Kód k následujícímu úkolu je nutno vyhrát v pokeru, kterej Eliška v životě nehrála. Já bych si zahrál, ale nemám šanci – bez patřičného úboru nepouštějí (jeden nešťastník z konkurenčního týmu bláhově myslel, že stačí kravata na triko, a teď musí žebrat půjčení košile na číšníkovi z přilehlé hospody). Situaci lze řešit jediným možným způsobem – do Eliščiných šatů a střevíčků se navléká Jana (rozdíl ve výšce cca 30 cm, ve velikosti bot cca 5 čísel). Po půlminutě je hotovo a Jana úspěšně opouští casino, to ale skoro nevidíme, neb všichni slzíme smíchy – jeden z vrcholů hry je za námi .

12:00 Další význačný moment – Štěpán navléká plynovou masku a spouští se do armádního bunkru zamořeného dýmovnicí, aby se po čtvrthodině vynořil mírně zfetován, leč s kódem. Lukáš s Eliškou mezitím rekordním tempem luští další šifry a přesouváme se o pár kiláků dál, kde přichází velká chvíle kapitána – stavba tranzistorového přijímače mu trvala jenom pár minut a další kód je doma. Ve dvě odpoledne luštíme poslední šifru a nevěříme – čekají nás 3 stanoviště 3. patra, jejichž polohu už známe, a máme hotovo.

17:30 Je to doma! Poslední kód nám dal asi nejvíc práce, ale nakonec jsme ho po několika marných pokusech (čítajících mj. spuštění zavilého arachnofoba Štěpána na laně do superhnusné drenážní roury obývané asi tak miliónem pavouků) našli a jedem do cíle. Bilance: ani jedna tržená nápověda, všechny kódy v kapse a nesmírně hřejivej pocit z toho, že jsme to až na 1 šifru (díky Vláďo) zvládli vlastní silou, dokonce v podstatě bez internetu a dalších technologií. Pravda, jednou jsme trochu zabloudili, ale i tak oproti lo�?sku obrovskej rozdíl – pomalu si začínáme říkat, že by nám poprvý v dějinách Outlandos první desítka neměla uniknout. A navíc to celý bylo mnohem zábavnější než v minulých letech – jak šifry, tak úkoly…

do 23:00 Sedíme v restauraci v cílové vesnici, jíme, pijem (zvláště pak někteří a Eliška to není :)), kecáme s ostatními a velmi, velmi napjatě čekáme, až pořadatelé konečně spočítají výsledky. Hrozně se to najednou vleče.

23:30 A je to tady – Outlandos získávají fantastický druhý místo! Bouchá sekt, dostáváme dort, křičíme nadšením a jsme pekelně šťastný. Vyhrály 4 holky jménem Mobilní ženy, což je taky unikát, tudíž jim samozřejmě ze srdce blahopřejem. A hlavně nevěříme, že to fakt dopadlo takhle – před akcí jsme si sice říkali, že by to chtělo úspěch, ale to jsme si říkali už loni a jaký jsme byli. No, už se nemůžem dočkat LT10 za rok…

Dlouho se tu nic neobjevilo, což mělo podobně jako každé léto jediný důvod – tradiční mnoharodinovou výpravu na jih Itálie do Gargana. Letos proběhla už podesáté, ovšem místo pokojné oslavy jubilea začala přinejmenším pro nás poněkud dramatičtěji – vinou sviní bakterií jsme dva dny po plánovaným termínu odjeli jen my s Dominikou a dalo se mluvit o velkým štěstí, že za náma mohli Jarmila s Tomem dorazit na druhej týden. Zatracený malý brebery… ale nakonec se zadařilo aspon z poloviny, dobře tak.

Samotný Gargano patřilo tentokrát k nejlenivějším v dějinách, na čemž se podepsalo především počasí – takový vedro nepamatuju, pokud nepočítám cca 17 kapek předposlední den, tak celou dobu nesprchlo, mraky jsme za těch 14 dní viděli asi tak dva. Relaxuje se v tom dobře, ovšem moje obvyklé okružní jízdy po vnitrozemí přišly výrazně zkrátka, do auta jsem se dokopal všehovšudy jednou. Po čtyřech letech jsem tak vynechal svou oblíbenou Ischitellu, za což se jí dodatečně na dálku omlouvám (pro neznalé: klídek, Ischitella je město, ne osoba :)). Nezdarem skončil i pokus o pěší zdolání nejvyšší garganské hory Monte Calvo, protože teplota ve stínu (kterej tam nikde nebyl) atakovala čtyřicítku, nad pekelně vzdáleným vrcholem pražilo slunce a pod ním kroužily nějaký okřídlený potvory, asi ne přímo supi, ale vypadaly podobně a na náladě nepřidaly. Takže jsme se tentokrát intenzivně věnovali válení na pláži a vyžírání rodianských zmrzlináren, na dobrodružství dojde jindy.

Čímž chci naznačit, že ani fotky tentokrát nedopadly bůhvíjak, nádherný bouřkový mraky posledních let jsem si mohl tak akorát představovat, slunce pralo a pralo, zkrátka většina pokusů se omezovala na východy/západy slunce a zkoumání, jak nejlépe umístit stativ do vln, aby to na fotce vypadalo dobře a přitom to foťák přežil . Nicméně koho to zajímá, může se podívat sem, a pokud byste chtěli vidět řádění dětí na pláži či další momentky z natáčení, koukněte na pár fotek sem nebo sem.