Tolimati.cz

Desátý ročník oblíbené hry Lhota Trophy (o dvou předchozích si můžete přečíst tady a tady) se odehrál v sobotu 20.9. Tradice si žádá zápis formou kroniky…

Před akcí: Zní to skoro neuvěřitelně, ale letos snad úplně poprvé nedošlo během příprav k žádným zádrhelům, nikdo neonemocněl, nerozbilo se nám auto, dokonce jsme v den akce ani nezaspali. Po třech letech se tak Outlandos účastní v kompletním původním složení – captain Lukoko, chodící počítač Jana, teamový psycholog Jarmila, gumový muž Štěpán a volant já. Letos vypadá Lhota velmi slibně, poprvé v dějinách ji připravujou samý holky (loñský ročník vyhrála posádka Mobilní ženy), moc se nám líbily originální webový stránky, tradiční prolog (ukrytí informace o místu startu do vzdělávacího pořadu na ČT2 bylo fakt vtipný :)) i minimalisticky pojatá povinná výbava, díky níž jsme na rozdíl od loñska nemuseli týden dopředu tahat z kamarádů nezbytnosti typu nafukovacího člunu, plynové masky apod. :) V předvečer akce se v pohodě scházíme u nás doma a vesele ladíme formu.

4:00 Je tma jako v pytli, z autorádia duní Get a Grip od Aerosmith (tradice je tradice) a Outlandos směřují v Polárce po dálnici na Plzeñ a následně do Lhoty k Boru u Tachova. Dobrou náladu lehce kalí snad jen zima jak v psírně – loñská opalovačka se letos patrně konat nebude.

6:00 Na startu je 50 posádek, což je rekord Lhoty, zároveñ to ale působí až hrozivě – pokud se holkám tohle podaří organizačně zvládnout bez zádrhelů na jednotlivých stanovištích, bude to opravdu úctyhodnej výkon. Pár minut po šestý trháme první obálky a vrháme se na šifry. Buď jsou oproti loñsku o hodně náročnější, nebo jsme my o hodně tupější, každopádně tehdejší drtivej počáteční nástup se tentokrát nekonýá, ještě po půlhodině čučíme do většiny papírů jako husy do flašek a chytá se jen Jarmila se Štěpánem, úspěšně skládající fotku prošlou skartovačkou. Okolo půl osmý tedy vyrážíme za stálého lámání hlav na první stanoviště.

10:00 Pomalu, ale jistě se za občasné výpomoci kamarádů na telefonu (díky Karolíno, Stáño, Petře, Danielo, Báro, Míšo, Zdeñku, Ajo… zapomněl jsem na někoho?) a bohužel i první tržené nápovědy začínají rýsovat obrysy trasy. Ve chvíli, kdy jakž takž stanovujeme plán cesty a vyrážíme, ovšem dochází k nepříjemné patálii – Janina Nokia N95 zůstala na střeše auta, odkud se během jízdy odebrala do příkopu. Naštěstí to zjišťujeme záhy, nicméně místo odjezdu na stanoviště běháme mezi poli a hledáme telefon. Jarmila s Lukášem ho po nějaké době kupodivu (bez krytu baterky, ale aspon tak) nacházejí, přesto musíme změnit plán – půlka týmu sleduje Štěpána skotačícího na lanové stezce, já s Janou vyrážíme na další stanoviště, který je časově omezený a pak už bychom to nestihli. Musíme se tedy pro zbytek party vrátit, což znamená nepříjemný zdržení a spoustu kilometrů navíc. Ugh.

14:00 Není to úplně ideální, ale vcelku to jde. Štěpán si užívá svou kaskadérskou roli – po sjezdu na laně se na hradě Gutštejn noří do temný sklepní kobky zn. klaustrofobův sen a úspěšně zde zjišťuje kód umístěný na břiše živého švába. Jarmila zase oprašuje své dávné přírodovědecké znalosti a s pomocí doc. Petra Z. na telefonu se Štěpánem dolují kód z levé komory původně mraženého kuřecího srdce. Oč víc se nám líbí až překvapivě stylová atmosféra šifer i úkolů, o to víc nás mrzí, že děláme zbytečný chyby – trhli jsme zatím dvě nápovědy a poobakrát zjistili, že jsme byli na správný cestě, ale někde jsme to popletli. No nic, jedem dál.

16:00 Další kiks – vinou numerický chyby v jednom výpočtu jsme se při zadání GPS souřadnic sekli o nějakých 30 km, což znamená jediný – musíme objet, co se dá, a kašlat na úkoly (za prošvihnutí celýho stanoviště je mnohem horší penalizace než za nesplnění úkolu na něm). Což je strašná škoda, protože tím zkracujeme na nezbytný minimum posezení v nádherný pivovarský hospodě v Chodový Planý a úplně přicházíme o cachtání v bazénu v Kynžvartu – to se mi snad zdá, poprvý v životě se na Lhotě místo boje o život v peřejích nebo na skále můžem válet v sauně a my to nestihnem. Hlavně že Štěpán mohl obcovat se šváby . Carramba. Na poslední chvíli dorážíme aspoñ na okraj Mariánských Lázní, v tamější aleji je poslední stanoviště, který máme šanci stíhat. Příjezd po limitu znamená diskvalifikaci.

18:30 Zmíněný stanoviště se nacházelo v místě nazvaném „Alej svobody“ kousek od hotelovýho komplexu. Nevím jak vám, ale mně tahle představa evokuje lehkou odpolední procházku mezi babičkami s kočárky. Zlatý voči. „Alej“ je ve skutečnosti 2 km dlouhá lesní cesta vedoucí nahoru dolů jak na horský dráze (na mapě dýlka vypadala poloviční, neb mě nenapadlo se kouknout na vrstevnice). Jedinej způsob, jak to stíhat, je permanentní čtyřkilometrovej terénní běh – zlatej trénink ze smíchovskejch kopců. Přesto málem se Štěpánem vypouštíme duši. Jana s Jarmilou mezitím zjišťujou cíl a když na pokraji chcípnutí dorážíme s kódem k autu, zjišťujem, že podle navigace přijedeme cca 10 minut po limitu. NEVER! Události následující půlhodiny nechci blíže komentovat (nevím, zda tenhle deník nečte dopravní policie, a pokud ano, pak předesílám, že řídila osoba blízká, nebo osoba úplně jiná, nebo mé horší já, případně auto jelo tou stočtyřicítkou po okresce samo hnáno vůlí po vítězství), nicméně minutu po minutě stahujeme. Totální krize přichází cca 500 m před cílem, neb najednou na poslední křižovatce nevíme kudy. Zbývá snad minuta. Nakonec na kapitánův rozkaz riskujem jeden směr a je to tam, cíl se noří ze soumraku a těsně před diskvalifikací odevzdáváme cílovou kartu. UGH!

20:30 Sedíme v hospodě, večeříme (furt se mi klepou ruce a adrenalin stále stříká z uší po tom závěru) a bilancujem. Organizace: podtržená jednička s šesti hvězdičkama, best Lhota ever, jednoznačně. Stylový, nepřekomplikovaný, dokonce i víceméně s tematickou atmosférou, žádný prostoje, žádný chyby, žádný zádrhele, byť to celý bylo o dost náročnější než loni. I cílový místo je pěkný, navíc v sále začíná hrát živá kapela (The Showers, příjemnej revival 60's všeho druhu). Náš výkon: to už je slabší, viz výše. Na druhou stranu jsme nakonec fakt leccos nahnali. Tak uvidíme – teď záleží hodně na tom, co ostatní. Podle prvních průzkumů měl skoro každej svý problémy, tak si počkáme…

22:30 Začíná vyhlašování. 12 posádek dojelo po limitu, maj smůlu. Držíme si palce na první dvacítku. Jo! Sedmnáct… patnáct… třináct… pořád ani stopa po Outlandos. Adrenalin stoupá jak v serpentinách před cílem. Deset! Pořád nic. 9… 8… 7… to už je divný, začínáme po sobě vyděšeně koukat, jestli jsme nevypadli z pořadí. JOOO! Jsme pátý!!! Teda to by nás nenapadlo ani ve snu. Totální výbuch nadšení, snad ještě větší než po loñským stříbru. Tam jsme věděli, že jsme na tom hodně dobře, tady to taky mohla být třicítka. Fantazie!!! Vyhrává tradičně Aurora Petra Halíka (ten byl mimochodem jmenován jako první člověk do nově zřízené Síně slávy LT) s obrovským náskokem před druhou posádkou, ale to vnímám skrz závoj euforie. Panáky, tanec, divoký oslavy. A po čase přesun do zaslouženýho pelechu, byla to fakt síla. Ne že bychom neměli napříště co zlepšovat, ale na druhou stranu – až se tak stane, těš se, Lhoto č. 11… Outlandos tam pochopitelně budou.

Havlovo Odcházení patří k mediálně nejsledovanějším událostem sezóny a pokud vás podobný věci aspoñ okrajově zajímaj, četli jste už určitě pár recenzí od mnohem povolanějších lidí, takže jen telegraficky: opravdu to událost je a představení v Arše určitě stojí za vidění, byť bývá většinou vyprodáno (lze mít ale štěstí – my sehnali lístky na poslední chvíli ze dne na den na telefonickej dotaz, patrně někdo zrušil rezervaci). Příběh vychází tu z Višñovýho sadu, tu z Leara a najmě pak z patrně zcela osobní zkušenosti vysloužilýho, vyhořelýho a okolním světem poněkud převálcovanýho politika (byť původní verze vznikla už v roce 1989). Celý je to víceméně o tom, že ztráta moci a vlivu mívá dost destruktivní vliv i na psychiku – odstupující kancléř Rieger (výbornej Tříska, letos v létě máme vůbec nějak natřískáno, napřed Kaliban v Bouři a teď tohle) je na začátku hry ještě pořád okouzlující světák obklopenej družinou připomínající starý královský dvory, aby o dvě hodiny později skončil jako bezmocná, směšná, opuštěná a blekotající troska téměř neschopná samostatnýho života. Nekonaj se žádný dějový zvraty ani dramatickej vývoj postav, celý je to v podstatě hodně jednoduchý, kouzlo je spíš v oblíbenejch havlovskejch kudrlinkách (tradiční hry s frázema jak z Vyrozumění, periodicky se opakující situace, citace všeho možnýho, předzávěrečné „balábile“ aneb chaotickej rej postav hláškujících různý repliky ze hry…), v bezchybným hraní (kromě Třísky třeba Zuzana Stivínová, Petra Lustigová, Jan Skopeček a spousta dalších, postav tam opravdu není málo) nebo v zajímavý a hodně výpravný scénografii (déšť na pódiu, moc hezký nasvícení nebo třeba závěrečnej fór s odcházením ze scény – nechte se překvapit). Hodně odvážnej je nápad s občasnýma scénickýma poznámkama nebo úvahama o hře, který ze záznamu pronáší hlas samotnýho Havla – občas mi to připadalo hodně na hraně samoúčelnosti nebo dokonce samožerství, ale nikdy ji to podle mě nepřekročilo, takže to nakonec působilo velmi dobře. A kdo chce, může si tam najít i vcelku sžíravou kritiku jistých poměrů/osob v současný politice (jistě, o slizkým nástupci Kleinovi podepisujícím svou knihu „Demokracie, svoboda, trh a já“ se psalo povinně v každý recenzi a někomu to může připadat dost laciný, ale to nemění nic na tom, že v daný situaci celý divadlo smíchy jen heklo, nás nevyjímaje). Absolutně ale nejde o žádnou povrchní satiru svázanou s konkrétní dobou – téma Odcházení je dokonale nadčasový a hra bude srozumitelná i v době, kdy po reáliích z časů jejího vzniku neštěkne pes. Teda aspoñ doufám (že neštěkne).

P.S. Ale jedním ryze privátním vtipem nás Havel dostal – do Archy jsme vyrazili za účelem oslavy jistého (skoro) kulatého výročí jisté dávné, pro nás s Jarmilou vcelku významné události, a že se nämlich ta samá situace objeví (pravda, v poněkud jiném kontextu) i na pódiu, to jsme teda nečekali… :)

Letos jsme to s letními cestami pojali skutečně velkoryse – proč jezdit na jih jen jednou, když to jde dvakrát, že ano . Takže jsme na konci července nevyrazili tradičně do Jizerek nebo tam někam, ale k Jarmilině babičce a dědovi do Razgradu, což je město zvíci cca Berouna na severu Bulharska, cca 120 km od moře. Pravda, zpočátku se tam dalo akorát tak ležet v bazénu (pokud si člověk nechtěl hrát na zvolna grilovaný kuře), ale po pár dnech výhně se tam udělalo velmi příjemně, takže jsme mohli jezdit po okolí, zkoumat místní atrakce (zejména vykopávky starořímskýho města Abritus), sledovat koncerty v rámci místního Festivalu kyselýho mlíka (ano, čtete správně) apod. No a následnej týden u moře ve Varně byl taky prima – za zmínku stojí delfinárium nebo mořský akvárium, výborná zmrzlina (podobně dobrou mají akorát v Itálii – v tomhle mě Bulharsko velice překvapilo), dobrý víno a tak. Hodně zajímavá byla výstava fotek Alexandra Ivanova, kterej fotí Bulharsko z výšky (většinou z paraglidů) podobně jako mnohem slavnější Yann Arthus-Bertrand zbytek světa. Já taky trochu trápil foťák, ale víceméně jen reportážně – koho to zajímá, mrkněte sem.

No a druhá půlka srpna tradičně patřila jihoitalskýmu Garganu. Podobně jako vloni (a na rozdíl od předchozích let) jsme tam letos v podstatě nepotkali mrak, což je ideální pro válení na pláži, relaxování, dobíjení baterek a výrobce zmrzliny, kterou se tam v tomhle počasí člověk musí vážně cpát na kila, jinak se upeče. Méně ideální je takový vedro pro výlety do okolí a focení bouřkovýho nebe, takže jsem se s foťákem tentokrát omezil hlavně na východy a západy slunce. Velmi příjemným zážitkem byl zas po dvou letech výlet na ostrovy Tremiti, kde moře kupodivu nezvykle bouřilo a nedalo se tak potápět na některých oblíbených místech, ale zase se na to krásně koukalo. Tomáše tentokrát (zaplaťpámbu) netrápila žádná nemoc a tak si mohutně užíval moře i další radovánky, Nika se staronovou parťačkou Anežkou podnikaly nájezdy na místní trhy s korálky, kabelkami a dalšími ozdobičkami, jednou se nám ve vlnách málem povedlo převrátit půjčený šlapadlo, prostě tradiční pohoda. Jinak se Rodi docela mění – tamější konšelé se konečně rozhodli dotáhnout konkurenční Peschici a Vieste a postavit pořádný molo s vlnolamem, čímž se tradiční panorama změnilo ve staveniště. Příští rok má být hotovo a zprovozněno, tak uvidíme, co to s atmosférou ve městě udělá…

Vzhledem ke zmíněnýmu výletu na ostrovy si tentokrát fotostroj docela užil a jsou z toho hned dvě galerie, takže pokud chcete, koukněte sem. A tady, resp. tady zase najdete tradičních pár cvaků rodiny a kamarádů. Enjoy!