Tolimati.cz

Stinga uĹľ jsme naĹľivo vidÄ›li mnohokrát – s velkou kapelou, s malou kapelou, s The Police, naposled se symfonickĂ˝m orchestrem. PokaĹľdĂ˝ to bylo dobrĂ˝, ještÄ› nikdy se ale neutkal s tak totálnÄ› hudebnÄ› neatmosfĂ©rickĂ˝m prostĹ™edĂ­m jako v KongresovĂ©m centru v Praze (naše generace zná spíš termĂ­n Pakul). Ten barák si postavili bolševici pro svĂ˝ sjezdy a je to na nÄ›m znát, strašlivĂ˝ koĹľenĂ˝ sedaÄŤky, umakartovĂ˝ stÄ›ny, nic moc akustika, zkrátka vĂ˝zva pro kaĹľdĂ˝ho rockera. Lou Reed nebo Patti Smith to kdysi pĹ™ebili nadlidskĂ˝m nasazenĂ­m, zato tĹ™eba Dylan nebo Knopfler se v tom trochu utopili. Co Sting?

Co jsme vÄ›dÄ›li dopĹ™edu: SouÄŤasnĂ˝ turnĂ© se jmenuje Back to Bass, tedy návrat k base a bigbeatu po pĹ™edchozĂ­m orchestrálnĂ­m aranĹľmá. Kapela je dvougeneraÄŤnĂ­, starou gardu tvoří kromÄ› pána principála dvornĂ­ kytarista Dominic Miller a bubenĂ­k Vinnie Colaiuta, kterej se ke Stingovi vrátil po mnoha letech, dřív hrál tĹ™eba se Zappou a hroznÄ› jsem se na nÄ›j těšil. Mladá sekce: druhej kytarista Rufus Miller aneb DominikĹŻv syn, houslista Peter Tickell a zpÄ›vaÄŤka Jo Lawry (tĂ©Ĺľ obÄŤas houslujĂ­cĂ­). TĂ­m (aspoñ moje) teoretická příprava konÄŤila, zbytkem jsem se hodlal nechat pĹ™ekvapit.

Na začátek pánovĂ© a dáma dali All This Time a zvukaĹ™ ponÄ›kud bojoval s koĹľenou akustikou sálu, takĹľe toho příliš slyšet nebylo, ale ještÄ› pĹ™ed koncem pĂ­sniÄŤky se vše vĂ­cemĂ©nÄ› srovnalo a dál byl zvuk docela dobrej. Celkem záhy se ukázalo, Ĺľe na rozdĂ­l od pĹ™edchozĂ­ch šñůr stojĂ­cĂ­ch zejmĂ©na na pĂ­sniÄŤkách Police je tohle turnĂ© zaměřenĂ˝ spíš na Stingovo sĂłlovou práci, s chvályhodnĂ˝m dĹŻrazem na míñ známĂ˝ kusy. JistÄ›, nÄ›jakĂ˝ policejnĂ­ hity zaznÄ›ly (hned druhá Every Little Thing She Does Is Magic, pak Demolition Man a ve finále Every Breath You Take a Message in the Bottle), ale jinak byl setlist fakt pĹ™ekvapivej – dokonce chybÄ›ly tutovky jako Englishman in New York, Brand New Day nebo Fragile, mĂ­sto toho se hodnÄ› hrálo tĹ™eba z desky Sacred Love (titulnĂ­ pĂ­señ, Stolen Car, Inside) nebo z Mercury Falling (The Hounds of Winter, I’m So Happy I Can’t Stop Crying?, I Hung My Head a tak). Kapela hrála skvÄ›le, o starĂ˝ch pákách (Colaiuta, Miller st.) snad ani nemá cenu mluvit, ovšem mlaÄŹoši, zejmĂ©na houslista Tickell, drĹľeli krok vĂ˝bornÄ›. ObÄŤas, tĹ™eba v Never Coming Home, bylo vĂ˝bornĂ˝ sledovat ty dva rĹŻznĂ˝ svÄ›ty – na jednĂ˝ stranÄ› Dominic Miller s Ăşspornou hrou a nadhledem, na druhĂ˝ exhibujĂ­cĂ­ Tickell drhnoucĂ­ stupnice coby motorová myš na amfetaminech. KaĹľdej zvlášť by moĹľná ÄŤasem zaÄŤal trochu nudit, ovšem dohromady to fungovalo skvÄ›le. Po muzikantskĂ˝ stránce tak asi nejlepší Sting ever, a to je teda co říct (dosud u mÄ› patrnÄ› vedlo turnĂ© nÄ›kdy pĹ™ed deseti lety, kdyĹľ bubnoval Manu KatchĂ©).

A jak teda dopadl pĹ™edeslanĂ˝ souboj Sting vs. Pakul? No, pán dÄ›lal co mohl a tĂ©měř se mu koĹľenost povedlo rozbĂ­t, je ale fakt, Ĺľe se mi hodnÄ›krát zastesklo po starĂ˝m dobrĂ˝m kotli pod pĂłdiem. Na minulĂ˝m symfonickĂ˝m koncertÄ› jsme taky sedÄ›li a tam mi to vĹŻbec nevadilo, ovšem teÄŹ je to mnohem vÄ›tší nářez a obÄŤas jsem si pĹ™ipadal jak v klecovĂ˝m lĹŻĹľku. Lze to nicmĂ©nÄ› vyĹ™ešit jednoduše – 25. ÄŤervna tu Sting hraje zas, tentokrát ovšem v O2 arĂ©nÄ› a lĂ­stkĹŻ na plochu je dost. My uĹľ máme svĹŻj doma :).

HlavnĂ­m dĹŻvodem, proÄŤ vyrazit na putovnĂ­ akci jmĂ©nem Rock Meets Classic do BerlĂ­na, je účast kamarádky Hanky (znáte napĹ™. z nepálskĂ˝ch denĂ­kĹŻ) v orchestru. PĹ™iznám se, Ĺľe jinak by mÄ› to asi moc nechytlo – jedinĂ˝m zajĂ­mavĂ˝m jmĂ©nem mezi hlavnĂ­mi hvÄ›zdami pro mÄ› byl Ian Gillan z Deep Purple. KromÄ› nÄ›j byl na seznamu Steve Lukather z Toto, kterĂ˝ mÄ› nikdy moc nebrali, a pak pár mnÄ› neznámĂ˝ch jmen (Google prozradil, Ĺľe jeden ze zpÄ›vákĹŻ má na svÄ›domĂ­ všudypĹ™itomnej hit Eye of the Tiger, coĹľ by mÄ› k návštÄ›vÄ› BerlĂ­na opravdu neponouklo). NicmĂ©nÄ› volñásky od Hanky byly příjemnĂ˝, Nika na koncert chtÄ›la a pĹ™ipojil se i Ĺ tÄ›pán, tak jsme vyrazili, aspoñ Nice ukážu kousek BerlĂ­na.

Zpočátku koncert pĹ™ipomĂ­nal spíš cirkus ve stylu Ein Kessel Buntes (mládeĹľi, UTFG), navĂ­c s pocitem, Ĺľe nÄ›kterĂ© hvÄ›zdy jejich práce bavĂ­ asi jako prodavaÄŤku z Tesca v pátek v 9 veÄŤer. OÄŤ míñ investovanĂ˝ energie, o to vĂ­c rádobyrockerskĂ˝ch gest nauÄŤenĂ˝ch z televize – zejmĂ©na Jimi Jamison, onen autor Eye of the Tiger, v tom vynikal.

Ovšem po pĹ™estávce bylo všechno ĂşplnÄ› jinak, naštÄ›stĂ­. ZaÄŤal Lukather, jako zpÄ›vák nic moc, ale naštÄ›stĂ­ to o sobÄ› vĂ­ a tak se nechal zastupovat doprovodnĂ˝mi vokalisty a o to lĂ­p hrál na kytaru. Jak říkám, Toto moc nemusĂ­m, ale tady se mi Africa i Hold the Line docela lĂ­bily. A pak pĹ™išel Gillan a já ÄŤumÄ›l jak puk – ani cirkus ve stylu prvnĂ­ pĹŻlky, ani Ĺľivá mrtvola podle nÄ›kterĂ˝ch záznamĹŻ na YouTube. MĂ­sto toho kĹ™ehkej, ale nesmĂ­rnÄ› sympatickej a Ĺľivej dÄ›da, kterej se sice v Highway Star chvĂ­li musel rozezpĂ­vávat, ale pak se chytil a šlo mu to i v tÄ›ch letech parádnÄ›. Milej, rozesmátej, neuvěřitelnÄ› vtipnej v prĹŻpovĂ­dkách mezi pĂ­snÄ›mi (nÄ›kterĂ˝ by mohly jĂ­t klidnÄ› na mehe blog). NavĂ­c se bÄ›hem Gillanova bloku vĂ˝raznÄ› vylepšilo aranĹľmá orchestru – žádnĂ˝ lacinĂ˝ doprovodnĂ˝ nytĂ­ v nejjednodušší harmonii, naopak vĂ˝bornĂ˝ a obÄŤas velmi originálnĂ­ nápady. TakĹľe nakonec velmi dobrá akce nejen dĂ­ky návštÄ›vÄ› toho prima mÄ›sta, ale i hudebnÄ›. DĂ­ky, Hanko.

Tomu říkám kombinace. PĂ­sniÄŤkářka z nejmilejších a k tomu mĹŻj nejoblĂ­benÄ›jší klub v Praze, navĂ­c lĂ©to, pohoda, dÄ›ti na táboĹ™e, to je nabĂ­dka, jaká se neodmĂ­tá. Suzanne uĹľ jsme naĹľivo vidÄ›li mnohokrát – s kapelou, samotnou, s basistou, na festivalu, ve StátnĂ­ opeĹ™e a bĹŻhvĂ­jak jinak, ale Beseda je Beseda. ZpÄ›vaÄŤka navĂ­c momentálnÄ› krouží svÄ›tem v doprovodu Gerryho Leonarda, kytaristy známĂ©ho svĂ˝mi hrátkami se smyÄŤkami a zvukovĂ˝mi experimenty všeho druhu. Ohlasy ze svÄ›ta (i z Moravy, kde Suzanne hrála dva veÄŤery pĹ™ed Prahou) byly skvÄ›lĂ©, naše natěšenost tudĂ­Ĺľ veliká.

Beseda byla tentokrát na stojáka, jen u pĂłdia stály tĹ™i Ĺ™ady ĹľidlĂ­ pro sponzory. Nic proti, bez sponzorskĂ˝ch penÄ›z by asi podobná akce těžko probÄ›hla, jen škoda, Ĺľe v KooperativÄ›, ÄŚedoku a dalších firmách nedostali volñásky lidi, kterĂ˝ by koncert opravdu zajĂ­mal. Takhle to vypadalo na dobrovolnÄ› povinnej podnikovej veÄŤĂ­rek pro lidi, kterĂ˝ chtÄ›li bĂ˝t nÄ›kde ĂşplnÄ› jinde nebo se pĹ™inejmenším rychle upravit Bohemkou na baru, aby jim to rychleji utĂ­kalo. NaštÄ›stĂ­ byli ve vĂ˝raznĂ˝ menšinÄ›.

Jako prvnĂ­ hrál ÄŚechomor, coĹľ nenĂ­ náhoda – Gerry Leonard jim produkoval poslednĂ­ desku. Já z toho mÄ›l trochu strach, tu kapelu jsem pĹ™estal sledovat uĹľ pĹ™ed pár lety s pocitem, Ĺľe se z nĂ­ stal vĂ˝dÄ›leÄŤnej kolovrátek hrajĂ­cĂ­ pořád to samĂ˝ a pořád míñ zajĂ­mavÄ›, a o to příjemnÄ›ji mÄ› pánovĂ© pĹ™ekvapili. Tohle fakt nenĂ­ žádnej folkloreÄŤek s bicĂ­ma – ÄŚechomor má poprvĂ© v historii basistu (Taras Voloshchuk) a dĂ­ky nÄ›mu a bubenĂ­kovi Martinovi Vajglovi (dřív Vltava nebo –123 min.) jede rytmika jako tank a ty lidovky majĂ­ koneÄŤnÄ› pořádnej spodek. Na zmĂ­nÄ›nĂ˝ novĂ˝ desce MĂ­steÄŤko pohostinsky basuje sám velkĂ˝ Tony Levin (!) a Voloshchuk hraje trochu jako on, takĹľe se chvĂ­lema slušnÄ› třásla podlaha. A dvojnásob, kdyĹľ se do pár skladeb zapojil i Leonard. NÄ›kterĂ˝ novĂ˝ vÄ›ci (Starala se máti má) uĹľ ani moc lidovkovitÄ› neznÄ›jĂ­, prostÄ› našlápnutej bigbĂ­t. Asi si MĂ­steÄŤko pořídĂ­m.

O pĹ™estávce se veÄŤĂ­rkáři nahrnuli na bar šťastnĂ­, Ĺľe si koneÄŤnÄ› zase mohou nerušenÄ› povĂ­dat o poslednĂ­ch trendech v marketingu, a neodradilo je od toho ani blikajĂ­cĂ­ svÄ›tlo hlásĂ­cĂ­ příchod hlavnĂ­ hvÄ›zdy. TakĹľe Suzanne Vega dosti nevěřícnÄ› zĂ­rala na tĹ™i liduprázdnĂ˝ Ĺ™ady u pĂłdia, za nimiĹľ aplaudovala našlapaná stojĂ­cĂ­ Beseda. Pronesla kousavou hlášku o invisible people a s Leonardem spustili tradiÄŤnĂ­ otvĂ­rák Marlene on the Wall. VeÄŤĂ­rkáči u baru zaregistrovali zvuky ze sálu a ponÄ›kud neochotnÄ› zaÄŤali klopĂ˝tat na svá mĂ­sta, dÄ›lajĂ­c u toho bordel Ĺľidlema. Ach jo. Pak uĹľ se ale chovali relativnÄ› slušnÄ›, omezili hlasitou konverzaci a ve finále dva tĹ™i z nich snad dokonce poznali Luku, ale to bychom pĹ™edbĂ­hali.

A samotnej koncert byl prostÄ› vynikajĂ­cĂ­. Leonard hraje fakt vĂ˝bornÄ› – takovĂ˝hle ÄŤarovánĂ­ se zvukem se jen tak nevidĂ­, a kdyĹľ si zaÄŤal pořádnÄ› hrát s loopy (například v Tombstone nebo v Blood Makes Noise, coĹľ byla snad nejlepší vÄ›c ze všech), byl to rachot, jako kdyby na pĂłdiu stála celá kapela. Ale i klidnÄ›jších pĂ­snĂ­ch byl skvÄ›lej, zbyteÄŤnÄ› neexhiboval, hrál s citem, prostÄ› pro Suzanne minimálnÄ› stejnÄ› dobrej parťák jako basista Mike Visceglia, co s nĂ­ v duu hrál pĹ™ed lety. StarĂ˝ hity (Small Blue Thing, Caramel, nádhernÄ› zahraná Queen and the Soldier, Gypsy a mnoho dalších) se střídaly s novinkami, zejmĂ©na ze Suzanniny nedávnĂ˝ divadelnĂ­ hry Carson McCullers Talks About Love (Carson McCullers byla americká jiĹľanská spisovatelka, jejĂ­Ĺľ fyzická podoba se SV je mimochodem dosti neuvěřitelná). K nĂ­ Vega napsala i hudbu a navĂ­c hrála hlavnĂ­ roli, takĹľe koncert mĂ­sty zĂ­skával tĂ©měř divadelnĂ­ rozmÄ›r. NejvĂ­c mÄ› bavila pĂ­sniÄŤka Harper Lee (ano, autorka známĂ© knihy To Kill a Mockingbird alias Jako zabĂ­t ptáčka, s nĂ­Ĺľ mÄ›la Carson McCullers zjevnÄ› pár nevyřízenĂ˝ch osobnĂ­ch účtĹŻ :)).

JednĂ­m z vrcholĹŻ koncertu byla urÄŤitÄ› staĹ™iÄŤká Some Journey, v nĂ­Ĺľ se k hlavnĂ­ dvojici pĹ™idal i ÄŤechomoří houslista Karel Holas a dohromady jim to hrálo vĂ˝bornÄ›. Holas se pak ještÄ› vrátil na tradiÄŤnĂ­ závÄ›reÄŤnou Tom’s Diner, kterou Vega hraje pokaĹľdĂ˝, ale nikdy jsem ji neslyšel takhle dobĹ™e – Leonard opÄ›t udÄ›lal z kytary kapelu a strojovej rytmus tĂ˝ skladbÄ› sedĂ­ velice. PĹ™idávalo se vcelku dlouho (mj. In Liverpool a na Ăşplnej závÄ›r má oblĂ­bená Rosemary), leÄŤ vše krásnĂ© má svĹŻj konec a nÄ›kdy pĹ™ed pĹŻlnocĂ­ bylo hotovo. Ale bylo to skvÄ›lĂ˝. Beseda má ĂşdajnÄ› velkĂ˝ plány, co se slavnĂ˝ch jmen týče, takĹľe jsem zvÄ›dav, co pĹ™ijde příštÄ›. Co takhle Dylan? :)

Sade jsem hodnÄ› poslouchal kdysi na stĹ™ednĂ­ škole (tehdy mÄ›la venku prvnĂ­ dvÄ› desky, Diamond Life a Promise) a pak mi nÄ›jak sešla z uší, byĹĄ se mi to pořád lĂ­bilo. Jarmila ji má nicmĂ©nÄ› ráda velmi, poslouchá ji ÄŤasto a právÄ› dĂ­ky nĂ­ jsme se minulou sobotu vypravili do VysoÄŤan. ÄŚekal jsem příjemnej veÄŤer plnej vzpomĂ­nek na mládĂ­ a doufal jsem, Ĺľe to nebude „ušlechtilá nuda“ (copyright tehdejší skorospolužák Ondra Bezr).

Všechno zaÄŤala pĹ™edkapela Jolly Boys z Jamajky, která sice hrála do hodnÄ› studenĂ˝ atmosfĂ©ry (hala se teprve plnila), ale muzikantĹŻm to oÄŤividnÄ› vĹŻbec nevadilo. A my jen zĂ­rali. DÄ›dovĂ© s dready i bez vypadali jak starší a vypitÄ›jší braši Keithe Richardse (hned po návratu jsem zapátral, jestli nÄ›kdo fakt nehrál ve Wingless Angels… nehrál) a šlo jim to parádnÄ›. Kytara, banjo, maracas, taková divná ostrunÄ›ná krabice mĂ­sto basy a bicĂ­, k tomu repertoár dĂ­lem vlastnĂ­, dĂ­lem klasiky typu Perfect Day nebo Passenger, to vše v krásnÄ› uvolnÄ›nĂ˝m stylu mento (trochu jako cajun, ale ještÄ› ležérnÄ›jší). Paráda. Jestli fakt pĹ™ijedou na samostatnej koncert, jak slibovali, rozhodnÄ› to stojĂ­ za návštÄ›vu.

No a po pauze se otevĹ™elo nÄ›kolik dveří v podlaze pĂłdia a zespodu vyjela Sade z kapelou. A od prvnĂ­ch tĂłnĹŻ bylo jasnĂ˝, Ĺľe tohle tedy žádnej soft-pop nebude – takhle vibrujĂ­cĂ­ podlahu od basĹŻ jsem dlouho necĂ­til. UĹľ pĹ™i prvnĂ­ pĂ­sni (Soldier of Love z poslednĂ­ stejnojmennĂ˝ desky) bylo jasnĂ˝, jak bude koncert vypadat – dvoje vcelku tvrdĂ˝ a razantnĂ­ bicĂ­ a basa znÄ›ly jak stroje a hodnÄ› mi tĂ­m pĹ™ipomnÄ›ly rytmiku Petera Gabriela, nad tĂ­m jednoduchĂ˝ piano, dvÄ› kytary, vynikajĂ­cĂ­ jazzovej saxofon, obÄŤas flĂ©tna a sbory. A nad tĂ­m vším suverĂ©nnĂ­ zpÄ›v Sade, která je v padesáti snad lepší neĹľ v pÄ›tadvaceti. Nikdo se nikam necpal, pánovĂ© muzikanti si vzájemnÄ› dávali prostor a skvÄ›le se vyžívali v dynamickĂ˝ch zvratech – ševelenĂ­ v pianissimu střídaly hardrockovĂ˝ kytarovĂ˝ riffy, za kterĂ˝ by se nemusel stydÄ›t ani Jimmy Page. A aĹľ na obÄŤasnĂ˝ zjemnÄ›nĂ­ v tišších skladbách (tÄ›ch ale moc nebylo) se kapela tohohle schĂ©matu drĹľela celej koncert, ÄŤili kdo pĹ™išel na barovej pop, asi dost koukal. Já teda koukal taky, ale nadšenÄ› – tohle jsem fakt neÄŤekal.

Co se setlistu týče, hrála Sade v podstatÄ› nejvÄ›tší hity, takĹľe se vcelku chytal i nesystematickej posluchaÄŤ jako já. KromÄ› vĂ˝bornĂ˝ho Ăşvodu bych vypĂ­chl dynamicky mimořádnÄ› povedenou Is It a Crime, skvÄ›lou Smooth Operator s perfektnĂ­ jazzovou vloĹľkou se zmÄ›nou tempa, zpÄ›vaÄŤÄŤinu exhibici v Jezebel, nářez Nothing Can Come Between Us a tak. Vše vygradovalo pĹ™ed závÄ›rem s Pearls (tady si kapela dala pauzu a Sade zpĂ­vala na halfplayback, ale fantasticky, takĹľe to nevadilo), No Ordinary Love a By Your Side – asi nejlepší tĹ™i vÄ›ci koncertu, aspoñ pro mÄ›. Vše dotvářela uměřená, ale pĹ™ekvapivÄ› propracovaná vizuálnĂ­ show – nejzajĂ­mavÄ›jší byla poloprĹŻsvitná opona, která se obÄŤas spustila pĹ™ed pĂłdium, takĹľe kapela pĹ™ipomĂ­nala stĂ­novĂ˝ divadlo. Moc hezkĂ˝.

ÄŚekal jsem „jen“ příjemnej veÄŤer a doÄŤkal se jednoho z nejlepších koncertĹŻ poslednĂ­ch let. Snad jen texty byly trochu prostší – co zaÄŤali Beatles s â€śLove, love me do, you know I love you…“, to Sade vĂ­cemĂ©nÄ› dokonÄŤila. Ale co, aspoñ bylo vĂ­c prostoru na poslouchánĂ­ muziky. O to vĂ­c mÄ› pĹ™ekvapilo, jak jednotvárnÄ› o koncertÄ› psaly domácĂ­ noviny – podle recenzentĹŻ ÄŤi recenzentek šlo hlavnÄ› o romantickĂ˝ zážitek (uĹľ ty titulky: Hynku, VilĂ©me, Jarmilo, Sade, případnÄ› Láska na ÄŤtyĹ™i ÄŤi PraĹľskĂ© Ĺľeny svĂ© Sade rozumÄ›ly, romantika hrála prim – uf) a nejdĹŻleĹľitÄ›jší bylo, kolikrát se Sade za veÄŤer pĹ™evlĂ©kla. O muzice se nepsalo skoro nikde, jako kdyby novináře ani nezajĂ­mala. No nevĂ­m – já vidÄ›l nadupanou kapelu se skvÄ›lĂ˝mi muzikanty a famĂłznĂ­ zpÄ›vaÄŤkou a jsem tomu rád.

Je mi jasnĂ˝, Ĺľe jste si povĂ­dánĂ­ o jednom z nejvÄ›tších koncertĹŻ sezĂłny patrnÄ› pĹ™eÄŤetli uĹľ ve spoustÄ› renomovanÄ›jších a navĂ­c ponÄ›kud pohotovÄ›jších mĂ©diĂ­, ale nešť. PĹ™ece jen si dojmy z jednoho z nejvÄ›tších hudebnĂ­ch zážitkĹŻ uplynulĂ˝ch mÄ›sĂ­cĹŻ nechci nechat jen pro sebe.

PĹ™itom jsem mÄ›l dopĹ™edu urÄŤitĂ˝ pochybnosti, pramenĂ­cĂ­ z jistĂ©ho hrĹŻzyplnĂ©ho zážitku z ÄŤervence 1990. Tehdy jsme s Irenou L. (tehdy ještÄ› Ĺ .) u kamarádĹŻ v jednom severoitalskĂ©m mÄ›steÄŤku celĂ­ nadšenĂ­ veÄŤer sedli k televizi, abychom si vychutnali ĹľivĂ© boĹ™enĂ­ BerlĂ­nskĂ© zdi aneb Watersovo pĹ™edvedenĂ­ The Wall v nÄ›meckĂ© metropoli. Následovaly nesmĂ­rnÄ› smutnĂ© dvÄ› hodiny plnĂ© nesmyslnÄ› bombastickĂ˝ch scĂ©n, nesehranĂ˝ch muzikantĹŻ, příšernÄ› falešnĂ©ho zpÄ›vu (ten chlápek ze Scorpions, Cindy Lauper, bohuĹľel i SinĂ©ad O’Connor etc.) a vĹŻbec prĹŻser jak mraky. Kdyby se to tomu mÄ›lo pĹ™iblĂ­Ĺľit, snad Watersovi vlastnoruÄŤnÄ› pošlu ten drahej lĂ­stek k proplacenĂ­, říkal jsem si cestou do VysoÄŤan.

JenĹľe naštÄ›stĂ­ nebyl dĹŻvod. ĂšvodnĂ­ In the Flesh? znÄ›la moĹľná aĹľ příliš krotce (Waters s nĂ­ otvĂ­ral uĹľ minulej koncert a tam byla nÄ›jak razantnÄ›jší), ale od druhĂ˝ The Thin Ice uĹľ to po hudebnĂ­ stránce nemÄ›lo chybu. Kapela se od minulĂ˝ho turnĂ© příliš nezmÄ›nila, jen ĂşstĹ™ednĂ­ kytarista Dave Kilminster pĹŻsobĂ­ ještÄ› jistÄ›ji a dÄ›lá fakt minimálnÄ› 9/10 Gilmoura. A celĂ˝ partÄ› to hrálo skvÄ›le. PopravdÄ› Ĺ™eÄŤeno mÄ› bÄ›hem prvnĂ­ pĹŻlky (kdy kapela ještÄ› nehrála schovaná za zdĂ­) bavilo vĂ­c sledovat muzikanty neĹľ efekty a videoprojekce, takĹľe mi moĹľná nÄ›co ušlo. Ale pro mÄ› je The Wall zkrátka pĹ™edevším muzika a aĹľ pak divadlo.

A provedenĂ­ Zdi mi kupodivu pĹ™išlo o dost ĹľivÄ›jší neĹľ pĹ™ed tĹ™ema lety Dark Side of the Moon – tam šlo o ÄŤistÄ› archeologickou práci a kaĹľdej tĂłn znÄ›l stejnÄ› jako na desce, tady kapela obÄŤas opustila originál a vÄ›tšinou slušnÄ› pĹ™itvrdila. Například v Another Brick in the Wall pt.2 a 3 nebo ve zpomalenĂ˝, ale vyostĹ™enĂ˝ Mother. Asi nejsouÄŤasnÄ›ji znÄ›la skvÄ›lá One of My Turns. Gilmourovy pÄ›veckĂ˝ party zpĂ­val vÄ›tšinou Robbie Wyckoff – vypadal trochu jak z vĂ˝chodonÄ›meckĂ˝ estrády, ale pÄ›l skvÄ›le.

A ta bombastická a ponÄ›kud plakátová vĂ˝prava? Zopakuju, co jsem psal po minulĂ˝m WatersovÄ› koncertÄ›: za poslednĂ­ch 37 let (od Wish You Were Here) udÄ›lal jen jedno nepolitickĂ˝ album, jinak se holt ke svÄ›tu okolo hlasitÄ› vyjadĹ™uje. Berte, nebo nechte bĂ˝t – pokud vám vadĂ­ pomÄ›rnÄ› vysoká hladina patosu, existuje jistÄ› mnoho lepších zpĹŻsobĹŻ, jak utratit nÄ›jakĂ˝ dva litry. MnÄ› to nevadilo, vÄ›dÄ›l jsem, do ÄŤeho jdu.

DruhĂ© pĹŻlce (tĂ© za zdĂ­) pĹ™edcházela ÄŤtvrthodinová pĹ™estávka, coĹľ byla v podstatÄ› jediná vÄ›c, která mi na koncertÄ› nesedla – trochu tĂ­m spadl Ĺ™emen po tom počáteÄŤnĂ­m zápĹ™ahu a kapele zas chvĂ­li trvalo, neĹľ se dostala do tempa. Ale uĹľ bÄ›hem Hey You se vše srovnalo a koncert nadále probĂ­hal dle oÄŤekávánĂ­ – pĹ™i Nobody Home se ze zdi vysunul kompletnÄ› zařízenej pokoj s televizĂ­, stolem a kĹ™eslem, v nÄ›mĹľ sedÄ›l a zpĂ­val Waters, sĂłlo v Comfortably Numb zase odehrál Kilminster na samĂ˝m vrcholku zdi. Kapela se postupnÄ› pĹ™estÄ›hovala pĹ™ed zeÄŹ, která slouĹľila jako projekÄŤnĂ­ megaplátno, obÄŤas Waters pouĹľil známĂ˝ zábÄ›ry z Parkerova filmu The Wall (Waiting for the Worms nebo v prvnĂ­ pĹŻlce Empty Spaces), obÄŤas nÄ›co ĂşplnÄ› novĂ˝ho. No a pak uĹľ pĹ™išel The Trial (Waters ho odzpĂ­val celej sám a mnÄ› definitivnÄ› spadla ÄŤelist, jak mu to pĹ™ed sedmdesátkou jde), ZeÄŹ se zřítila a bylo to. ZávÄ›reÄŤnou Outside the Wall sám šéf odehrál na trubku, ostatnĂ­ si zazpĂ­vali a já byl normálnÄ› dojatej, coĹľ se mi pĹ™i podobnĂ˝ch spektáklech vÄ›tšinou nestává. Sakra, zas mÄ› dostal.

Lepší termĂ­n neĹľ 2. dubna si Van der Graaf Generator pro koncert v Praze opravdu vybrat nemohli – v poledne se běžel pĹŻlmaratĂłn a protoĹľe se stĹ™ednĂ­m vÄ›kem je nutnĂ© bojovat aktivnÄ›, tak jsem se ho poprvĂ© zúčastnil taky (ÄŤas 1:55, sláva :)). DvouhodinovĂ© stánĂ­ v našlapanĂ© a vydĂ˝chanĂ© Akropoli opravdu po podobnĂ©m zážitku nenĂ­ optimálnĂ­ veÄŤernĂ­ program, ovšem co by ÄŤlovÄ›k pro trochu pořádnĂ˝ muziky neudÄ›lal, Ĺľe. HlavnÄ› aĹĄ je to aspoñ stejnÄ› dobrĂ˝ jako pĹ™ed dvÄ›ma lety, říkali jsme si s Ondrou T., lapaje po dechu v davu. A ono bylo, dokonce asi ještÄ› lepší.

Kdyby nÄ›kdo nevÄ›dÄ›l, tak VdGG patĹ™ili v 70. letech k nejprogresiv­nÄ›jším kapelám britskĂ˝ nezávislĂ˝ scĂ©ny, v zásadÄ› vyšli z art-rocku Ĺ™eknÄ›me ranÄ› genesisovskĂ˝ho stĹ™ihu, ale vĹľdycky byli mnohem drsnÄ›jší (rádi se k nim hlásili i nastupujĂ­cĂ­ pankáči) a komerÄŤnÄ› daleko míñ ĂşspěšnĂ­. Pak se rozpadli a počátkem novĂ˝ho stoletĂ­ se dali znova dohromady. PodobnÄ› jako pĹ™ed dvÄ›ma lety tÄ›snÄ› pĹ™ed koncertnĂ­ šñůrou vydali novou desku – tehdy Trisector, letošnĂ­ novinka se jmenuje A Grounding in Numbers. Je o dost tvrdší neĹľ ta minulá a kapela ji má oÄŤividnÄ› dost ráda, pocházela z nĂ­ snad polovina setlistu. KromÄ› toho se hrály i vÄ›ci ze zmĂ­nÄ›nĂ˝ho Trisectoru a pĹ™edchozĂ­ho alba Present (2005), coĹľ znamená, Ĺľe se Generators stále mĂ©nÄ› a mĂ©nÄ› vracejĂ­ do svĂ˝ nejznámÄ›jší Ă©ry a hrajĂ­ hlavnÄ› vÄ›ci ze souÄŤasnosti. JeštÄ› pĹ™edloni byly novĂ˝ skladby ve vĂ˝raznĂ˝ menšinÄ›.

Celej koncert odpálily Interference Patterns ze Trisectoru. Po pár vÄ›cech z novinky (Mr. Sands nebo nejtišší vÄ›c veÄŤera Your Time Starts Now) se doÄŤkaly i starĂ˝ mániÄŤky, v Akropoli vĂ˝raznÄ› pĹ™evaĹľujĂ­cĂ­ – potěšili je Lemmings z desky Pawn Hearts (1971). Oproti originálu byla tahle verze hodnÄ› nabroušená, coĹľ platilo i pro další skladby – pánovĂ© hráli celkovÄ› o dost razantnÄ›ji neĹľ pĹ™ed dvÄ›ma lety. Zároveñ mÄ›li lepší zvuk, takĹľe ÄŤlovÄ›k slyšel kaĹľdej tĂłn a mohl se do tÄ›ch šílenejch polyrytmĹŻ náleĹľitÄ› zaposlouchat. UĹľ jsem to psal tehdy a napíšu to znova: pokud Hammill, Banton a Evans nemajĂ­ v hlavÄ› metronom kombinovanej s kalkulaÄŤkou, pocházej patrnÄ› z nÄ›jakĂ˝ jinĂ˝ planety, protoĹľe to se nedá ani spoÄŤĂ­tat, natoĹľ spoleÄŤnÄ› zahrát. PĹ™esto to všechno VdGG hrajou s neuvěřitelnou lehkostĂ­, jako by to byla tříakordová záleĹľitost k táboráku. NeskuteÄŤnĂ˝. A samostatnou kapitolou je HammillĹŻv zpÄ›v – minule zpĂ­val o dost agresivnÄ›ji a já to pĹ™iÄŤĂ­tal stárnutĂ­ hlasu, ovšem teÄŹ mi pĹ™ipadal mnohem uvolnÄ›nÄ›jší a krásnÄ› si hrál s vĂ˝razem i texty.

NovĂ˝ desky se mi obecnÄ› dost lĂ­bÄ›j, takĹľe mi nedostatek starších pecek nijak nevadil. To ovšem neplatilo pro část publika, která holt chtÄ›la slyšet Killera, Scorched Earth, Man-Erg nebo Still Life a ÄŤasem zaÄŤala na Hammilla a spol. nespokojenÄ› pokĹ™ikovat. Ach jo, zase ostuda. Setlist byl pĹ™itom sestavenej vĂ˝bornÄ›, dlouhĂ˝ vÄ›ci (tĹ™eba Over the Hill z Trisectoru, kterej se mimochodem zmĂ­nÄ›nĂ˝m legendárnĂ­m peckám v pohodÄ› vyrovná) se střídaly s krátkĂ˝ma ĂşdernĂ˝ma peckama (Nutter Alert z Present) a pořád bylo co poslouchat. No a pak pĹ™išlo naprosto dokonalĂ˝ finále v podobÄ› Childlike Faith in Childhood’s End – tenhle nietzschovskej epos mám od VdGG snad ĂşplnÄ› nejradši a ani jsem nedoufal, Ĺľe ho uslyším naĹľivo. A pánovĂ© se do toho opĹ™eli tak, Ĺľe publiku kolektivnÄ› a zcela hmatatelnÄ› spadla ÄŤelist. Ztichnul dokonce i ten debil vpravo uprostĹ™ed, kterej mÄ›l do tĂ˝ doby pocit, Ĺľe lidi pĹ™išli na nÄ›j, a tak poĹ™vával nÄ›jakĂ˝ pitomosti do kaĹľdĂ˝ klidnÄ›jší pasáže. In the death of mere humans life shall start… Pak uĹľ jen přídavek v podobÄ› další klasiky Sleepwalkers (mániÄŤky koneÄŤnÄ› ukojeny) a po hodinÄ› a pĹŻl byl konec. ParádnĂ­ koncert, příštÄ› pĹŻjdu zas…

Tak jsem koneÄŤnÄ› dorazil pamÄ›ti Keithe Richardse, asi nejlepší plod nedávnĂ˝ch Vánoc (dĂ­ky, Jarmilo :)). A aÄŤ normálnÄ› memoáry moc neÄŤtu a mám radši beletrii, vzpomĂ­nky kytaristy Rolling Stones mÄ› dostaly minimálnÄ› ze tří dĹŻvodĹŻ.

TĂ­m nejdĹŻleĹľitÄ›jším je pochopitelnÄ› muzika. MoĹľná jsem naivnĂ­ a urÄŤitÄ› starej, ale prostÄ› mi pĹ™ijde skvÄ›lĂ˝ v dobÄ› poÄŤĂ­taÄŤĹŻ a selektorĹŻ ÄŤĂ­st o tom, jak osmnáctiletej Keith trávil hodiny a hodiny poslouchánĂ­m chicagskĂ˝ho blues padesátĂ˝ch let a nekoneÄŤnĂ˝m zkoušenĂ­m, jak napodobit ten ÄŤi onen kytarovej lauf. Nedal pokoj, dokud na to nepĹ™išel, a pamatuje si to tak dobĹ™e, Ĺľe to dokáže pĹ™esnÄ› rekonstruovat i po 50 letech a po všem, co k nim patĹ™ilo. A vĂ­cemĂ©nÄ› mu to vydrĹľelo dodnes. ÄŚlovÄ›k, kterej se uĹľ pĹŻl stoletĂ­ ĹľivĂ­ hranĂ­m, stal se legendou a miliĂłny pĹ™ehazuje vidlema, je i na prahu sedmdesátky schopnej ÄŤistĂ˝ho nadšenĂ­ z obyÄŤejnĂ˝ho jam session s nÄ›jakĂ˝m neznámĂ˝m JamajÄŤanem, protoĹľe se mu prostÄ› lĂ­bÄ›j jeho kytarovĂ˝ sĂłla, a tak to protáhne do pĹŻlroÄŤnĂ­ho turnĂ©. V dobÄ› Superstar neuvěřitelnĂ˝.

Za druhĂ˝ je Life samozĹ™ejmÄ› vĂ˝teÄŤnĂ˝m dokumentem o ĹˇedesátĂ˝ch a sedmdesátĂ˝ch letech v muzice i ve vÄ›cech okolo nĂ­. Trochu jsem ÄŤekal, Ĺľe Keith bude okolo drog a dalších prĹŻserĹŻ mlĹľit jako kdysi Bill Wyman ve Stone Alone, ale ne, on na sebe všechno práskne naplno. MnÄ› to popravdÄ› Ĺ™eÄŤeno ÄŤasem pĹ™estalo bavit a pasáže lĂ­ÄŤĂ­cĂ­ excesy všeho druhu jsem obÄŤas pĹ™eskoÄŤil, ale pokud chcete vÄ›dÄ›t, kdy a kde Keith poprvĂ© ojel Anitu Pallenberg a jak si v pĹŻlce 70. let shánÄ›l ÄŤistej koks, dozvĂ­te se to.

A tĹ™etĂ­ vÄ›c – vztahy. Sám uĹľ dlouho tvrdĂ­m, Ĺľe bigbĂ­tová kapela tvoří spoleÄŤenstvĂ­ vyššího řádu, a jsem rád, Ĺľe to mám od Keithe potvrzenĂ˝. Dostala mÄ› jedna pasáž z 80. let – Richards popisuje hádky s Jaggerem a pak se dostane ke stránkovĂ˝mu vylĂ­ÄŤenĂ­ všeho, v ÄŤem ho Jagger sere. Nenechá na nÄ›m suchej chlup od dÄ›tstvĂ­ aĹľ do souÄŤasnosti. A celĂ˝ to zakonÄŤĂ­ slovy: „Takhle Micka Jaggera vidĂ­m já. Nikdo další mu ale nadávat nebude – jak uslyším, Ĺľe si nÄ›jakej kokot na Micka otvĂ­rá hubu, podříznu mu krk.“ Jaj…

NenĂ­ to ĂşplnÄ› ÄŤerstvá zpráva, ale dřív to v návalu práce nešlo. TakĹľe: stejnÄ› jako cca 15 tisĂ­c dalších lidĂ­ jsme v našvihanĂ˝ vysoÄŤanskĂ˝ hale vidÄ›li Stinga se symfoñákem. Desku Symphonicity, která pĹ™ed svÄ›tovĂ˝m turnĂ© vznikla, jsme si zcela zámÄ›rnÄ› ani jednou nepustili, abychom nepĹ™išli o pĹ™ekvapenĂ­. PĹ™ed akcĂ­ jsem si mnohokrát vzpomnÄ›l na bĹ™eznovĂ˝ho Gabriela s podobnĂ˝m ansámblem v BerlĂ­nÄ›, coĹľ dodnes povaĹľuju za jeden z nejvÄ›tších koncertnĂ­ch zážitkĹŻ v ĹľivotÄ›, a říkal jsem si, jestli Sting bude srovnatelnÄ› odvážnej v aranĹľmá notoricky známĂ˝ch vÄ›cĂ­, nebo jestli pĹŻjde o kýčovitou cukrkandlovou smyÄŤcovou vatu ve stylu Metalliky apod…

ÄŚelist mi spadla uĹľ pĹ™i prvnĂ­ pĂ­sni – If I Ever Lose My Faith in You. Jedna z nejtěžších vÄ›cĂ­, kterou Sting kdy udÄ›lal – jsem lĂ­nej poÄŤĂ­tat, o kolik tĂłnĹŻ v tĂ˝ frázi na začátku refrĂ©nu vyleze, ale o hodnÄ› a sakra vysoko. Copak se, sakra, tohle dá takhle na začátek zvládnout v 59 letech? No, dá, a bez chyby. VzpomnÄ›l jsem si na koncerty (tehdy) mnohem mladších kapel a zpÄ›vákĹŻ, kterĂ˝ v mládĂ­ hodnÄ› bazĂ­rovali na hlasovĂ˝ virtuozitÄ›. Jethro Tull, Deep Purple, Robert Plant a bĹŻhvĂ­kdo ještÄ›. Všechno jen odlesk minulosti. Tady jsem mÄ›l (podobnÄ› jako u toho Gabriela) pocit, Ĺľe ÄŤĂ­m starší, tĂ­m lepší. ParádnĂ­ začátek.

Od začátku bylo jasnĂ˝, Ĺľe tenhle koncert nebude tak pĹ™evratnej jako zmĂ­nÄ›nej Gabriel – ten dal celĂ˝mu turnĂ© název „No Drums, No Guitars“ a využívá tak jen tradiÄŤnĂ­ch nástrojĹŻ. Sting naproti tomu bicĂ­ i kytary má, orchestr za nĂ­m vlastnÄ› jen doplñuje klasickou kapelu. Zpočátku se zdálo, Ĺľe s dirigentem Stevenem Mercuriem vybrali hlavnÄ› vÄ›ci, kterĂ˝ si o symfonickĂ˝ pĹ™earanĹľovánĂ­ samy říkaly – Every Little Thing She Does Is Magic nebo Englishman in New York znÄ›ly vĂ˝teÄŤnÄ›, ale nepĹ™ekvapivÄ›. Pro mÄ› pĹ™išel prvnĂ­ vrchol s Roxanne, která mÄ› na poslednĂ­ch StingovĂ˝ch koncertech moc nebavila, ale tady byla parádnĂ­. Tvrdej rytmus originálu ĂşplnÄ› zmizel, smyÄŤce to hrály jako tango (inspirace Moulin Rouge?), bÄ›hem celĂ˝ pĂ­snÄ› vlastnÄ› vĹŻbec nedošlo na refrĂ©n. PodobnÄ› vynikla má oblĂ­bená „murder ballad“ I Hung My Head – opÄ›t ĂşspornĂ˝ aranĹľmá, kdy jedinej pořádnej Ăşder na virbl fakt nahnal husĂ­ kĹŻĹľi. A monumentálnĂ­ Russians, kterĂ˝ by se lĂ­bili i Prokofjevovi. Do poloÄŤasovĂ˝ pĹ™estávky si Sting vybral i povinnej přídÄ›l slaďákĹŻ, kterĂ˝ by si pro mÄ› mohl odpustit, ale ohlas mÄ›ly velkej (When We Dance, Fields of Gold). NicmĂ©nÄ› tÄ›snÄ› pĹ™ed pauzou pĹ™išel další (pro mÄ› moĹľná nejvÄ›tší) vrchol – punkovka Next to You z prvnĂ­ho alba. Dokážete si pĹ™edstavit, jak osmitaktovĂ˝ kytarovĂ˝ sĂłlo ve zbÄ›silĂ˝m tempu hraje symfoñák ve stylu „mexická vlna“ podle toho, kde kdo sedĂ­, tedy postupnÄ› napĹ™ed housle, pak dĹ™evÄ›nĂ˝ dechy, ĹľestÄ› a nakonec cella a dokonale to sedne, aÄŤ na kaĹľdou skupinu vybyde pár vteĹ™in? NeuvěřitelnĂ˝.

Po pĹ™estávce koncert gradoval. Hned na začátek má milovaná A Thousand Years, pak vynikajĂ­cĂ­ Moon Over Bourbon Street s autenticky horrorovou filmovou muzikou a StingovĂ˝m skvÄ›lĂ˝m sĂłlem na theremin, nemĂ©nÄ› skvÄ›lá Whenever I Say Your Name, ve finále King of Pain a Every Breath You Take a v přídavcĂ­ch tĹ™eba Desert Rose – vše bez chyby. CelkovÄ› to bylo ĂşplnÄ› jinĂ˝ neĹľ ten Gabriel – dobĹ™e, ne tak revoluÄŤnĂ­ v aranĹľmá, ale zase na druhou stranu tĹ™eba takovej skupinovej odvaz jako v Next to You jsem ještÄ› nevidÄ›l. U ÄŤlovÄ›ka, kterej by uĹľ do konce Ĺľivota mohl hrát s jednou kapelou a lidi by na nÄ›j chodili stejnÄ›, je takováhle snaha o nÄ›co novĂ˝ho skvÄ›lá, a na celou halu bylo vidÄ›t, jak to hlavnĂ­ho aktĂ©ra i všechny ostatnĂ­ bavĂ­. VĂ˝bornej koncert a bez diskuse jedna z akcĂ­ roku.

Moc příjemnej koncert jsme zaĹľili ve ÄŤtvrtek v MÄ›stskĂ˝ knihovnÄ›. Tonye Graves zjevnÄ› nestaÄŤĂ­ hranĂ­ s Monkey Business a tak se vrhla na zpĂ­vánĂ­ se swingovĂ˝m bigbandem, kterĂ©mu šéfuje Ĺ tÄ›pán Smetáček (kdysi tĹ™eba Wanastowy Vjecy a mraky jinĂ˝ch, ÄŤasto dost tvrdĂ˝ch kapel). ZnĂ­ to trochu nesourodÄ›, ale po Gabrielovi v BerlĂ­nÄ› uĹľ věřím na fĂşze všeho druhu – a opÄ›t to vyšlo :). Tonya je samozĹ™ejmÄ› bluesová a soulová hvÄ›zda a hodnÄ› nabroušenĂ˝ dechy za zády jĂ­ sluší nadmĂ­ru, hodnÄ› se mi to lĂ­bilo aranžérsky, žádnej konvenÄŤnĂ­ model „chorus – sĂłlo – chorus“, dechy si s kytarou a klávesama pÄ›knÄ› odpovĂ­daly a vĂ˝sledek vĹŻbec neznÄ›l nijak muzeálnÄ›, naopak. OstatnÄ› ani vĂ˝bÄ›r pĂ­snĂ­ nebyl zas tak pietnĂ­ – jistÄ›, hrál se Mackie Messer nebo pár soulovĂ˝ch standardĹŻ, ale taky Manic Depressions (Hendrix) nebo Aqualung (Jethro Tull) a obÄ› patĹ™ily vĹŻbec k nejlepším. I Smetáček umĂ­ swingovat velmi dobĹ™e, coĹľ je u bĂ˝valĂ˝ho punkera/metalis­ty/bigbíťáka příjemnĂ˝ pĹ™ekvapenĂ­. Snad jen škoda tĂ˝ ponÄ›kud koĹľenÄ› pĹŻsobĂ­cĂ­ knihovny, kdyby si u toho ÄŤlovÄ›k mohl trochu zaskákat tĹ™eba v Lucerna Music Baru nebo v Akropoli, bylo by to ještÄ› lepší, ale i takhle moc příjemná vÄ›c.

KdyĹľ jsem se kdesi na webu pĹ™ed ÄŤasem poprvĂ© doÄŤetl, Ĺľe Peter Gabriel chystá po osmi letech novou desku, zaradoval jsem se jak malej. JenĹľe pak radost vystřídaly jistĂ˝ obavy – deska nemÄ›la obsahovat ani jednu vlastnĂ­ skladbu, tvoĹ™ily ji vĂ˝hradnÄ› pĹ™evzatiny sesbĂ­ranĂ˝ stylem „pejsek a koÄŤiÄŤka vaĹ™ili dort“ a navĂ­c Gabriela mĂ­sto jeho vynikajĂ­cĂ­ koncertnĂ­ kapely s Levinem, Rhodesem, Lynchem et al mÄ›l doprovázet symfonickej orchestr. ManÄ› jsem si vybavil rĹŻznĂ© hrĹŻznĂ© fĂşze popu a klasiky z poslednĂ­ch let, pĹ™idal nepříliš dobrou zkušenost z ÄŤetnĂ˝ch podobnĂ˝ch „krokĹŻ stranou“, kterĂ© pĂ­sniÄŤkáři v poslednĂ­ dobÄ› dÄ›lajĂ­ (Dylan, Sting, Iggy Pop atd. – vÄ›tšinou mÄ› to zas tak nebere) a natěšenĂ­ ochladlo. NaštÄ›stĂ­ se vrátilo hned potĂ©, co se mi album Scratch My Back dostalo prvnÄ› do ruky – je to ĂşplnÄ› jiná pohádka neĹľ výše zmĂ­nÄ›nĂ© projekty. A pak jsem od Jarmily spoleÄŤnÄ› s onĂ­m CD dostal i lĂ­stek na koncert PG do BerlĂ­na (turnĂ© k novĂ˝ desce má jen pár zastávek, ÄŚech se netĂ˝ká) a zaÄŤalo se blĂ˝skat na další velkej zážitek.

Scratch My Back je totiĹľ hodnÄ› zvláštnĂ­ album. Dokážete si na jednĂ˝ desce pĹ™edstavit Bowieho Heroes, The Boy in the Bubble od Simona a Youngovu Philadephii vedle pĂ­snĂ­ od Talking Heads, Arcade Fire nebo Reginy Spector, pĹ™iÄŤemĹľ to celĂ˝ má drĹľet pohromadÄ›? Já donedávna taky ne, ovšem Gabrielovi se to povedlo. NÄ›kterĂ˝ vÄ›ci zmÄ›nil k nepoznánĂ­, nÄ›kterĂ˝ míñ, všechny ovšem natolik pĹ™izpĹŻsobil svĂ˝ pĂ­sniÄŤkářskĂ˝ a pÄ›veckĂ˝ poloze, Ĺľe vĂ˝sledek (pokud by ÄŤlovÄ›k neznal originály) znĂ­ docela jako další autorská deska PG, jen s tĂ­m symfoñákem mĂ­sto kapely. Příklad za všechny: roztanÄŤenĂ˝ zydeco Boy in the Bubble je tu zredukovanĂ˝ vĂ­cemĂ©nÄ› na třítĂłnovĂ˝ rozloĹľenĂ˝ akordy piana, pĹ™iÄŤemĹľ ovšem vĹŻbec neztrácĂ­ pĹŻvodnĂ­ hybnost a hravost, jen se pĹ™estÄ›hovala nÄ›kam hodnÄ› pod povrch. Kdo neslyšel, neuvěří.

Koncert v BerlĂ­nÄ› se odehrával v hale O2 hodnÄ› pĹ™ipomĂ­najĂ­cĂ­ stejnojmennej podnik v Praze, sedÄ›l jsem nÄ›jakĂ˝ch 10 m od pĂłdia, vidÄ›t i slyšet bylo celou dobu vĂ˝bornÄ›. PrvnĂ­ch deset minut obstarala norská folkaĹ™ka Ane Brun, v podstatÄ› x-tej klon Joni Mitchell, budiĹľ, byĹĄ tedy coververze Big in Japan od Alphaville (já doufal, Ĺľe uĹľ zmizeli v propadlišti dÄ›jin) nenĂ­ zrovna to, za ÄŤĂ­m by ÄŤlovÄ›k cestoval do BerlĂ­na. Málokdo asi v tu chvĂ­li tušil, Ĺľe Anin ÄŤas ještÄ› pĹ™ijde :).

O pár minut pozdÄ›ji nastoupil na scĂ©nu sám PG s orchestrem a zaÄŤalo to. Hned zkraje Gabriel ohlásil, Ĺľe Scratch My Back zaznĂ­ celĂ˝, a záhy bylo jasnĂ˝, Ĺľe tĂ­m myslĂ­ i poĹ™adĂ­ skladeb, prostÄ› to celĂ˝ odehráli od začátku do konce. BÄ›hem prvnĂ­ skladby (Heroes) se PG trochu hlasovÄ› hledal, naštÄ›stĂ­ mu to ale moc dlouho netrvalo a vše bylo OK. ObecnÄ› mám spíš rád, kdyĹľ koncerty ÄŤlovÄ›ka trochu pĹ™ekvapĂ­ a tak jsem se chvilku smiĹ™oval s tĂ­m, Ĺľe z pĂłdia uslyším desku, ale nakonec mi to vĹŻbec nevadilo hlavnÄ› proto, Ĺľe je to nová vÄ›c a ještÄ› ji nemám tak naposlouchanou. A hrálo to fantasticky, tĹ™eba Listening Wind (pĹŻvodnÄ› od Talking Heads) se povedl ještÄ› lĂ­p neĹľ na desce, totĂ©Ĺľ vypjatá Apres Moi Reginy Spector nebo The Book of Love mnÄ› zcela neznámĂ˝ch Magnetic Fields. A snad nejlepší byla My Body Is a Cage od Arcade Fire, která mi od prvnĂ­ho poslechu silnÄ› pĹ™ipomĂ­ná Darkness z Up a tady se povedla přímo fantasticky. Velkou radost mi taky udÄ›lalo zjevenĂ­ dvou vokalistek, hlavnÄ› Gabrielovy dcery Melanie, pro kterou uĹľ mám lĂ©ta slabost :). No a ta druhá byla jiĹľ zmĂ­nÄ›ná pĹ™edzpÄ›vaÄŤka Ane.

A po pĹ™estávce pĹ™išel vĂ˝bÄ›r z vlastnĂ­ch skladeb PG a já okolo toho nebudu zbyteÄŤnÄ› chodit – takovej koncertnĂ­ zážitek mi v poslednĂ­ch letech pĹ™ipravil jenom Cohen loni. ZaÄŤalo to San Jacintem a playlist se mi dokonale trefil do vkusu – Ĺľe na jednom koncertÄ› uslyším pohromadÄ› tĹ™eba Blood of Eden, Signal to Noise, Darkness, Downside Up a The Rhythm of the Heat, to jsem fakt neÄŤekal. U nÄ›kterĂ˝ch vÄ›cĂ­ (San Jacinto, Signal to Noise) se symfonická instrumentace vĂ­cemĂ©nÄ› nabĂ­zela sama, ovšem zkuste si pĹ™edstavit takovou Digging in the Dirt bez rytmiky. Nejde? Ale jde, a navĂ­c si aranžéři pohráli s dynamikou tak, Ĺľe hlasitost klesala právÄ› tam, kde normálnÄ› graduje, a naopak, aniĹľ by to ztrácelo tah. Nebo Rhythm of the Heat: celou dobu jsem si říkal, jak se asi vylĹľou z polyrytmickĂ˝ africkĂ˝ zbÄ›silosti na závÄ›r. No jak by, zahráli ji do poslednĂ­ho Ăşderu… na smyÄŤce. K tomu obvyklĂ˝ rodinnĂ˝ jiskĹ™enĂ­ mezi Gabrielem a MelaniĂ­ (Downside Up, Blood of Eden) a dĹŻkaz, Ĺľe i symfoñák umĂ­ hrát k tanci (Solsbury Hill). No a to nejlepší pĹ™išlo v přídavcĂ­ch – po povinnĂ˝, leÄŤ skvÄ›lĂ˝ In Your Eyes (proÄŤ by mÄ›lo pianovej riff hrát piano, kdyĹľ to zvládnou smyÄŤce, Ĺľe) mi Gabriel definitivnÄ› splnil všechna přánĂ­ s Don’t Give Up, ke kterĂ˝ jsem ho v duchu pĹ™ekecával na kaĹľdĂ˝m ze tří dosavadnĂ­ch navštĂ­venejch koncertĹŻ za poslednĂ­ch sedm let, ale doÄŤkal jsem se aĹľ tady. Part Kate Bush odzpĂ­vala velmi dobĹ™e Ane, dokonale tak odÄŤinila ten Big in Japan z Ăşvodu a já byl namÄ›kko jak vajĂ­ÄŤko k snĂ­dani.

Na ÄŤtyĹ™hodinovou noÄŤnĂ­ šichtu za volantem z BerlĂ­na do Prahy jsem se fakt upřímnÄ› netěšil, ale fantastickej koncert mÄ› nakopl takovĂ˝m zpĹŻsobem, Ĺľe Ăşnava pĹ™išla aĹľ nÄ›kde u Kralup v pĹŻl ÄŤtvrtĂ˝ ráno, byĹĄ mi v autÄ› dÄ›lal spoleÄŤnost jen CD pĹ™ehrávaÄŤ. PříštĂ­ rok má Gabriel vydat normálnĂ­ autorskou desku a turnĂ© s New Blood Orchestra tak asi zĹŻstane jenom jednorázovou záleĹľitostĂ­, coĹľ mi teÄŹ pĹ™ipadá jako škoda. Dal bych si to ještÄ› pĹ™inejmenším jednou, tak snad vyjde aspoñ CD z kaĹľdĂ˝ho koncertu, jak u Gabriela bĂ˝vá zvykem…