Tolimati.cz

Když jsem se kdesi na webu před časem poprvé dočetl, že Peter Gabriel chystá po osmi letech novou desku, zaradoval jsem se jak malej. Jenže pak radost vystřídaly jistý obavy – deska neměla obsahovat ani jednu vlastní skladbu, tvořily ji výhradně převzatiny sesbíraný stylem „pejsek a kočička vařili dort“ a navíc Gabriela místo jeho vynikající koncertní kapely s Levinem, Rhodesem, Lynchem et al měl doprovázet symfonickej orchestr. Maně jsem si vybavil různé hrůzné fúze popu a klasiky z posledních let, přidal nepříliš dobrou zkušenost z četných podobných „kroků stranou“, které písničkáři v poslední době dělají (Dylan, Sting, Iggy Pop atd. – většinou mě to zas tak nebere) a natěšení ochladlo. Naštěstí se vrátilo hned poté, co se mi album Scratch My Back dostalo prvně do ruky – je to úplně jiná pohádka než výše zmíněné projekty. A pak jsem od Jarmily společně s oním CD dostal i lístek na koncert PG do Berlína (turné k nový desce má jen pár zastávek, Čech se netýká) a začalo se blýskat na další velkej zážitek.

Scratch My Back je totiž hodně zvláštní album. Dokážete si na jedný desce představit Bowieho Heroes, The Boy in the Bubble od Simona a Youngovu Philadephii vedle písní od Talking Heads, Arcade Fire nebo Reginy Spector, přičemž to celý má držet pohromadě? Já donedávna taky ne, ovšem Gabrielovi se to povedlo. Některý věci změnil k nepoznání, některý míñ, všechny ovšem natolik přizpůsobil svý písničkářský a pěvecký poloze, že výsledek (pokud by člověk neznal originály) zní docela jako další autorská deska PG, jen s tím symfoñákem místo kapely. Příklad za všechny: roztančený zydeco Boy in the Bubble je tu zredukovaný víceméně na třítónový rozložený akordy piana, přičemž ovšem vůbec neztrácí původní hybnost a hravost, jen se přestěhovala někam hodně pod povrch. Kdo neslyšel, neuvěří.

Koncert v Berlíně se odehrával v hale O2 hodně připomínající stejnojmennej podnik v Praze, seděl jsem nějakých 10 m od pódia, vidět i slyšet bylo celou dobu výborně. Prvních deset minut obstarala norská folkařka Ane Brun, v podstatě x-tej klon Joni Mitchell, budiž, byť tedy coververze Big in Japan od Alphaville (já doufal, že už zmizeli v propadlišti dějin) není zrovna to, za čím by člověk cestoval do Berlína. Málokdo asi v tu chvíli tušil, že Anin čas ještě přijde :).

O pár minut později nastoupil na scénu sám PG s orchestrem a začalo to. Hned zkraje Gabriel ohlásil, že Scratch My Back zazní celý, a záhy bylo jasný, že tím myslí i pořadí skladeb, prostě to celý odehráli od začátku do konce. Během první skladby (Heroes) se PG trochu hlasově hledal, naštěstí mu to ale moc dlouho netrvalo a vše bylo OK. Obecně mám spíš rád, když koncerty člověka trochu překvapí a tak jsem se chvilku smiřoval s tím, že z pódia uslyším desku, ale nakonec mi to vůbec nevadilo hlavně proto, že je to nová věc a ještě ji nemám tak naposlouchanou. A hrálo to fantasticky, třeba Listening Wind (původně od Talking Heads) se povedl ještě líp než na desce, totéž vypjatá Apres Moi Reginy Spector nebo The Book of Love mně zcela neznámých Magnetic Fields. A snad nejlepší byla My Body Is a Cage od Arcade Fire, která mi od prvního poslechu silně připomíná Darkness z Up a tady se povedla přímo fantasticky. Velkou radost mi taky udělalo zjevení dvou vokalistek, hlavně Gabrielovy dcery Melanie, pro kterou už mám léta slabost :). No a ta druhá byla již zmíněná předzpěvačka Ane.

A po přestávce přišel výběr z vlastních skladeb PG a já okolo toho nebudu zbytečně chodit – takovej koncertní zážitek mi v posledních letech připravil jenom Cohen loni. Začalo to San Jacintem a playlist se mi dokonale trefil do vkusu – že na jednom koncertě uslyším pohromadě třeba Blood of Eden, Signal to Noise, Darkness, Downside Up a The Rhythm of the Heat, to jsem fakt nečekal. U některých věcí (San Jacinto, Signal to Noise) se symfonická instrumentace víceméně nabízela sama, ovšem zkuste si představit takovou Digging in the Dirt bez rytmiky. Nejde? Ale jde, a navíc si aranžéři pohráli s dynamikou tak, že hlasitost klesala právě tam, kde normálně graduje, a naopak, aniž by to ztrácelo tah. Nebo Rhythm of the Heat: celou dobu jsem si říkal, jak se asi vylžou z polyrytmický africký zběsilosti na závěr. No jak by, zahráli ji do posledního úderu… na smyčce. K tomu obvyklý rodinný jiskření mezi Gabrielem a Melanií (Downside Up, Blood of Eden) a důkaz, že i symfoñák umí hrát k tanci (Solsbury Hill). No a to nejlepší přišlo v přídavcích – po povinný, leč skvělý In Your Eyes (proč by mělo pianovej riff hrát piano, když to zvládnou smyčce, že) mi Gabriel definitivně splnil všechna přání s Don’t Give Up, ke který jsem ho v duchu překecával na každým ze tří dosavadních navštívenejch koncertů za posledních sedm let, ale dočkal jsem se až tady. Part Kate Bush odzpívala velmi dobře Ane, dokonale tak odčinila ten Big in Japan z úvodu a já byl naměkko jak vajíčko k snídani.

Na čtyřhodinovou noční šichtu za volantem z Berlína do Prahy jsem se fakt upřímně netěšil, ale fantastickej koncert mě nakopl takovým způsobem, že únava přišla až někde u Kralup v půl čtvrtý ráno, byť mi v autě dělal společnost jen CD přehrávač. Příští rok má Gabriel vydat normální autorskou desku a turné s New Blood Orchestra tak asi zůstane jenom jednorázovou záležitostí, což mi teď připadá jako škoda. Dal bych si to ještě přinejmenším jednou, tak snad vyjde aspoñ CD z každýho koncertu, jak u Gabriela bývá zvykem…