Tolimati.cz

KdyĹľ jsem se kdesi na webu pĹ™ed ÄŤasem poprvĂ© doÄŤetl, Ĺľe Peter Gabriel chystá po osmi letech novou desku, zaradoval jsem se jak malej. JenĹľe pak radost vystřídaly jistĂ˝ obavy – deska nemÄ›la obsahovat ani jednu vlastnĂ­ skladbu, tvoĹ™ily ji vĂ˝hradnÄ› pĹ™evzatiny sesbĂ­ranĂ˝ stylem „pejsek a koÄŤiÄŤka vaĹ™ili dort“ a navĂ­c Gabriela mĂ­sto jeho vynikajĂ­cĂ­ koncertnĂ­ kapely s Levinem, Rhodesem, Lynchem et al mÄ›l doprovázet symfonickej orchestr. ManÄ› jsem si vybavil rĹŻznĂ© hrĹŻznĂ© fĂşze popu a klasiky z poslednĂ­ch let, pĹ™idal nepříliš dobrou zkušenost z ÄŤetnĂ˝ch podobnĂ˝ch „krokĹŻ stranou“, kterĂ© pĂ­sniÄŤkáři v poslednĂ­ dobÄ› dÄ›lajĂ­ (Dylan, Sting, Iggy Pop atd. – vÄ›tšinou mÄ› to zas tak nebere) a natěšenĂ­ ochladlo. NaštÄ›stĂ­ se vrátilo hned potĂ©, co se mi album Scratch My Back dostalo prvnÄ› do ruky – je to ĂşplnÄ› jiná pohádka neĹľ výše zmĂ­nÄ›nĂ© projekty. A pak jsem od Jarmily spoleÄŤnÄ› s onĂ­m CD dostal i lĂ­stek na koncert PG do BerlĂ­na (turnĂ© k novĂ˝ desce má jen pár zastávek, ÄŚech se netĂ˝ká) a zaÄŤalo se blĂ˝skat na další velkej zážitek.

Scratch My Back je totiĹľ hodnÄ› zvláštnĂ­ album. Dokážete si na jednĂ˝ desce pĹ™edstavit Bowieho Heroes, The Boy in the Bubble od Simona a Youngovu Philadephii vedle pĂ­snĂ­ od Talking Heads, Arcade Fire nebo Reginy Spector, pĹ™iÄŤemĹľ to celĂ˝ má drĹľet pohromadÄ›? Já donedávna taky ne, ovšem Gabrielovi se to povedlo. NÄ›kterĂ˝ vÄ›ci zmÄ›nil k nepoznánĂ­, nÄ›kterĂ˝ míñ, všechny ovšem natolik pĹ™izpĹŻsobil svĂ˝ pĂ­sniÄŤkářskĂ˝ a pÄ›veckĂ˝ poloze, Ĺľe vĂ˝sledek (pokud by ÄŤlovÄ›k neznal originály) znĂ­ docela jako další autorská deska PG, jen s tĂ­m symfoñákem mĂ­sto kapely. Příklad za všechny: roztanÄŤenĂ˝ zydeco Boy in the Bubble je tu zredukovanĂ˝ vĂ­cemĂ©nÄ› na třítĂłnovĂ˝ rozloĹľenĂ˝ akordy piana, pĹ™iÄŤemĹľ ovšem vĹŻbec neztrácĂ­ pĹŻvodnĂ­ hybnost a hravost, jen se pĹ™estÄ›hovala nÄ›kam hodnÄ› pod povrch. Kdo neslyšel, neuvěří.

Koncert v BerlĂ­nÄ› se odehrával v hale O2 hodnÄ› pĹ™ipomĂ­najĂ­cĂ­ stejnojmennej podnik v Praze, sedÄ›l jsem nÄ›jakĂ˝ch 10 m od pĂłdia, vidÄ›t i slyšet bylo celou dobu vĂ˝bornÄ›. PrvnĂ­ch deset minut obstarala norská folkaĹ™ka Ane Brun, v podstatÄ› x-tej klon Joni Mitchell, budiĹľ, byĹĄ tedy coververze Big in Japan od Alphaville (já doufal, Ĺľe uĹľ zmizeli v propadlišti dÄ›jin) nenĂ­ zrovna to, za ÄŤĂ­m by ÄŤlovÄ›k cestoval do BerlĂ­na. Málokdo asi v tu chvĂ­li tušil, Ĺľe Anin ÄŤas ještÄ› pĹ™ijde :).

O pár minut pozdÄ›ji nastoupil na scĂ©nu sám PG s orchestrem a zaÄŤalo to. Hned zkraje Gabriel ohlásil, Ĺľe Scratch My Back zaznĂ­ celĂ˝, a záhy bylo jasnĂ˝, Ĺľe tĂ­m myslĂ­ i poĹ™adĂ­ skladeb, prostÄ› to celĂ˝ odehráli od začátku do konce. BÄ›hem prvnĂ­ skladby (Heroes) se PG trochu hlasovÄ› hledal, naštÄ›stĂ­ mu to ale moc dlouho netrvalo a vše bylo OK. ObecnÄ› mám spíš rád, kdyĹľ koncerty ÄŤlovÄ›ka trochu pĹ™ekvapĂ­ a tak jsem se chvilku smiĹ™oval s tĂ­m, Ĺľe z pĂłdia uslyším desku, ale nakonec mi to vĹŻbec nevadilo hlavnÄ› proto, Ĺľe je to nová vÄ›c a ještÄ› ji nemám tak naposlouchanou. A hrálo to fantasticky, tĹ™eba Listening Wind (pĹŻvodnÄ› od Talking Heads) se povedl ještÄ› lĂ­p neĹľ na desce, totĂ©Ĺľ vypjatá Apres Moi Reginy Spector nebo The Book of Love mnÄ› zcela neznámĂ˝ch Magnetic Fields. A snad nejlepší byla My Body Is a Cage od Arcade Fire, která mi od prvnĂ­ho poslechu silnÄ› pĹ™ipomĂ­ná Darkness z Up a tady se povedla přímo fantasticky. Velkou radost mi taky udÄ›lalo zjevenĂ­ dvou vokalistek, hlavnÄ› Gabrielovy dcery Melanie, pro kterou uĹľ mám lĂ©ta slabost :). No a ta druhá byla jiĹľ zmĂ­nÄ›ná pĹ™edzpÄ›vaÄŤka Ane.

A po pĹ™estávce pĹ™išel vĂ˝bÄ›r z vlastnĂ­ch skladeb PG a já okolo toho nebudu zbyteÄŤnÄ› chodit – takovej koncertnĂ­ zážitek mi v poslednĂ­ch letech pĹ™ipravil jenom Cohen loni. ZaÄŤalo to San Jacintem a playlist se mi dokonale trefil do vkusu – Ĺľe na jednom koncertÄ› uslyším pohromadÄ› tĹ™eba Blood of Eden, Signal to Noise, Darkness, Downside Up a The Rhythm of the Heat, to jsem fakt neÄŤekal. U nÄ›kterĂ˝ch vÄ›cĂ­ (San Jacinto, Signal to Noise) se symfonická instrumentace vĂ­cemĂ©nÄ› nabĂ­zela sama, ovšem zkuste si pĹ™edstavit takovou Digging in the Dirt bez rytmiky. Nejde? Ale jde, a navĂ­c si aranžéři pohráli s dynamikou tak, Ĺľe hlasitost klesala právÄ› tam, kde normálnÄ› graduje, a naopak, aniĹľ by to ztrácelo tah. Nebo Rhythm of the Heat: celou dobu jsem si říkal, jak se asi vylĹľou z polyrytmickĂ˝ africkĂ˝ zbÄ›silosti na závÄ›r. No jak by, zahráli ji do poslednĂ­ho Ăşderu… na smyÄŤce. K tomu obvyklĂ˝ rodinnĂ˝ jiskĹ™enĂ­ mezi Gabrielem a MelaniĂ­ (Downside Up, Blood of Eden) a dĹŻkaz, Ĺľe i symfoñák umĂ­ hrát k tanci (Solsbury Hill). No a to nejlepší pĹ™išlo v přídavcĂ­ch – po povinnĂ˝, leÄŤ skvÄ›lĂ˝ In Your Eyes (proÄŤ by mÄ›lo pianovej riff hrát piano, kdyĹľ to zvládnou smyÄŤce, Ĺľe) mi Gabriel definitivnÄ› splnil všechna přánĂ­ s Don’t Give Up, ke kterĂ˝ jsem ho v duchu pĹ™ekecával na kaĹľdĂ˝m ze tří dosavadnĂ­ch navštĂ­venejch koncertĹŻ za poslednĂ­ch sedm let, ale doÄŤkal jsem se aĹľ tady. Part Kate Bush odzpĂ­vala velmi dobĹ™e Ane, dokonale tak odÄŤinila ten Big in Japan z Ăşvodu a já byl namÄ›kko jak vajĂ­ÄŤko k snĂ­dani.

Na ÄŤtyĹ™hodinovou noÄŤnĂ­ šichtu za volantem z BerlĂ­na do Prahy jsem se fakt upřímnÄ› netěšil, ale fantastickej koncert mÄ› nakopl takovĂ˝m zpĹŻsobem, Ĺľe Ăşnava pĹ™išla aĹľ nÄ›kde u Kralup v pĹŻl ÄŤtvrtĂ˝ ráno, byĹĄ mi v autÄ› dÄ›lal spoleÄŤnost jen CD pĹ™ehrávaÄŤ. PříštĂ­ rok má Gabriel vydat normálnĂ­ autorskou desku a turnĂ© s New Blood Orchestra tak asi zĹŻstane jenom jednorázovou záleĹľitostĂ­, coĹľ mi teÄŹ pĹ™ipadá jako škoda. Dal bych si to ještÄ› pĹ™inejmenším jednou, tak snad vyjde aspoñ CD z kaĹľdĂ˝ho koncertu, jak u Gabriela bĂ˝vá zvykem…