Tolimati.cz

Jak někteří z vás pravděpodobně vědí, po dlouhém zvažování a přesvědčování ze strany mladších členů tolimatího týmu jsme se rozhodli posílit rodinné řady. Nový člen sestavy se jmenuje Fred z Vinice, jsou mu tři měsíce a je to krásnej hnědej labrador. První dojmy jsou úžasný, je učenlivej, veselej a zábavnej a my věříme, že se mu u nás bude líbit stejně, jako se on líbí nám. Pokud si chcete prohlídnout první fotky (ctihodné fotokolegy bych prosil o shovívavost při hodnocení kvality, světlo venku teď stojí za starou belu, časem bude lépe), kuk sem a sem.

Aktualizace 4.1.: chcete-li vidět prvních pár fotek, kuk sem.

…nemůže pocházet od nikoho jiného než od vrchního vyslance mimozemských civilizací na zemi, doc. MUDr. Petra Zacha, původně z jisté předaleké galaxie, nyní mj. z Peace Frog. Na hromadný rozesílání mailů mě neužije, ale tady ho s autorovým svolením přetiskuji v kompletní podobě (v původním znění a bez titulků, neanglofonním se omlouvám, ale o svátcích nepracuji :)).

INTERNATIONAL CHAMPIONSHIP IN „LETTING GO“

Dear friends,

with the end of year 2008, we are proud to announce, that Czech republic is organizing championship in pre-mortal and final „letting go“. Championship is being co-organized by UFOs friends from solar system Ceta Perseid, 120 AU far away. In order to participate, one is required to stay at home in between 24th December – 31th December. During this time aliens would slowly capture all your property and valuables using –273°C vacuum cleaning pump. The goal is to stay really cool during this process and not fall into the major trap of sadness being witness as your favourite TV set, forks, clothings, thoughts, emotions and other nice stuff slowly vanish. Whole process would be monitored by emotional plakodsTM, dispatched into random locations over whole Czech republic. The best three „let goers“ would receive intergalactic gift of terminal nakedness plus above mentioned –273°C vacuum cleaning pump. Results of championship are private, so if you do not receive any notice, you have been awarded 4th or lower score.

Behalf of organization committee, Petr Zach

Je mi jasný, že mě někteří z P.T. zdejších čtenářů právě začali považovat za magora. Zrovna nedávno jsem dostal hned dvě na sobě nezávislý (a oprávněný) mailový výtky, že v poslední době na filmy úplně kašlu, a teď to budu nahánět povídáním o romantickým muzikálu postaveným na skladbách od Abby? Poté, co jsem tu nenechal ani řádku na téma Tahle země není pro starý, Až na krev, The Savages (Divoši), Temný rytíř, případně Venkovský učitel atd., což by mě všechno vzhledem k tradičně oblíbeným žánrům mělo zajímat mnohem víc? Neuvěřitelné.

Ale ne, nezbláznil jsem se a ani vánoční atmosféra se na mně nijak nepodepsala. Všechny jmenovaný filmy se mi líbily nesmírně, ale nějak jsem necítil potřebu o nich psát – už to za mě udělala spousta jiných a jen bych papouškoval cizí názory. Navíc mě vlastně ničím nepřekvapily, čekal jsem zážitek určitýho typu a dostal jsem ho. Ovšem Mamma Mia byla překvapení par excellence. Samozřejmě se o ní taky psalo všude, letní blockbuster je letní blockbuster, milovníci shora jmenovaných titulů by ho ale mohli zasklít a to by byla velká škoda. Tedy aspoñ v případě, že si umíte užít i čistou, žádnou hlubokomyslností nedotčenou zábavu, ovšem na vysokánský úrovni. Famózní hereckej koncert (Meryl Streep, Pierce Brosnan, Colin Firth, Stellan Skarsgaard, ale i mnohem míñ známá jména… see imdb.com :)), až překvapivě zajímavý zpěvácký výkony týchž, spád jak Niagara, naprostá absence hluchých míst. Navíc občas zajímavý převrácení smyslu původních písní v zájmu příběhu (ne tak často a ne tak výrazně jako u Moulin Rouge, ale i tak moc hezky). Hlavně je ale celou dobu jasně vidět, že to všechny zúčastněný nesmírně bavilo a v podstatě si užili hezký prázdniny, což pro celkový vyznění filmu dělá hrozně moc (pokud tomu někdo nevěří, doporučuju si pustit po sobě první Dannyho parťáky a pak The Italian Job s Nortonem a Charlize Theron a rozdíl bude patrnej na první pohled). Že to všechno celou dobu balancuje na hraně absolutního kýče? Jistě, ale právě tohle je na Mamma Mia to nejlepší – kdo má tak jako já rád Neila Younga, Springsteena nebo třeba Mattovy nebo Kamarádovy fotky, ví, o čem mluvím. Pokud dokážete ocenit žánrovou čistotu i v případě, že se nejedná zrovna o váš šálek piva, vřele doporučuju.

Předvánoční čas má magickou moc – už tradičně se nám v atmosféře cinkajících rolniček, bublajících koled a rejdících St. Clausů přihodí natrefit na film nebo divadlo ukazující lidi v úplně jiném světle než coby milující a úctyhodné vrcholy tvorstva :). Předloni do vánoční atmosféry úžasně zapadli Potomci lidí a The Proposition, loni jsem si udělal podobnou radost Verhoevenovou Černou knihou a letos jsme v rozmezí jednoho týdne zašli na dvě hry Martina McDonagha z jeho Connemarské trilogie. Napřed jsme si v Činoherním klubu dali Osiřelý západ, poté ve Švandově divadle Lebku z Connemary. Výživný zážitek. Oba příběhy se odehrávají kdesi v ultrazapadlém irském vidlákově, v obou vystupujou typově hodně podobný postavy (burani buď tupí od přírody, nebo zblblí časem po kořalce, případně syntéza obojího) a oba jsou postavený na hodně podobný zápletce. Ta spočívá v tutlaný vraždě, o který celá vesnice v podstatě ví vše podstatný, jenže zvyk velí vše zamést pod koberec, dát si dalšího panáka a jen čas od času sledovat, jak aktérům občas vylézají kostlivci ze skříní a následně s nima mlátěj démoni skrývaný po léta na dně flašky. A pokud se v tý společnosti čirou náhodou vyskytne někdo ještě aspoñ trochu normální (Girleen v Osiřelým západu), pak má jen dvě možnosti – zdrhnout někam na jinej konec světa nebo do toho spadnout taky.

McDonagh vládne neskutečně úderným černým humorem, kterej ale občas dožene ad absurdum do situace, kdy smích hodně rychle zamrzne a člověk si připadá jaksi nepatřičně, že se ještě před pár vteřinama na účet těch tupounů na pódiu královsky bavil. V Západu se mi to přihodilo hlavně při závěrečný hodně drsný variantě „hry na pravdu“, v Lebce ve chvíli, kdy se hlavní postavy dostanou do totální extáze při roztloukání exhumovaných koster a lebek za poslechu Marilyna Mansona s hlasitostí na doraz. Přes spoustu společných znaků ale mezi oběma kusy existuje jeden hodně podstatnej rozdíl. Západ se po první polovině tváří jako totálně nihilistická až misantropická záležitost, ve druhým dějství se ale jedna z postav (do který by to člověk věru neřekl) zmůže na překvapivě odvážnej (byť zoufalej) čin a díky tomu vlastně příběh nakonec vlastně nekončí tak depresivně, „vykupitelskej“ motiv dokonce působí silně křesťansky (hovoříme o víře, nikoli o církvi) a vlastně optimisticky. IQ se postavám sice nezvedne, ale jakous takous naději na přežití do budoucna mají a možná že se dokonce odrazily ode dna. Naproti tomu Lebka z Connemary, byť se rozjíždí pomaleji, ve finále připomíná spíš Proposition – tady už skutečně žádná naděje nezbývá. No prostě ideální předvánoční záležitost… ovšem zbývající díl trilogie, Krásku z Leenane, bych si snad přece jen raději dal až s nějakým odstupem .

Ve Škabetě se Žabička před lety vylíhla z pulcoidního stadia a poprvé zakvákala, pročež se sem musí minimálně jednou do roka vrátit, jinak by nad ní přestalo fungovat ochranné kouzlo a Morrison by mohl ze záhrobí utlouct Jenýka lahví Jima Beama za to, že zpívá jeho písně a přitom pije akorát tak nealkoholický pivo. Letos to vyšlo na minulou sobotu. První a největší pochvala před nastoupenou jednotkou patří zmíněnému Jenýkovi, neb ještě pár dnů před koncertem bojoval s docela hnusnou chorobou a nebylo vůbec jasný, jestli celá akce nepadne, leč nakonec vše zvládl zcela bez ztráty kytičky. Na rozdíl od minulýho Slamníku jsme se zvučeli sami a kupodivu se nám to povedlo tak, že každej slyšel každýho a ven to snad lezlo taky v pohodě. Navíc jsme po slamnických zkušenostech opět párkrát navštívili zkušebnu a snad i to bylo znát. Danielin saxofonový blok se postupně příjemně rozšiřuje, nadále ji uslyšíte mj. v Maggie M'Gill a taky v první nově nazkoušené písni po cca dvou letech – 20th Century Fox. A pokud zkouškový tempo udržíme i nadále, mělo by novinek záhy ještě přibýt, včetně jednoho velkého překvápka . Nálada na pódiu i pod ním byla skvělá, Škabeta přiměřeně plná, lidem se to podle všeho docela líbilo, celkově mimořádně povedený hraní, asi nejlepší za poslední rok. Pokud by si to chtěl někdo zopakovat, sledujte to tu, na leden a únor se něco rýsuje v Praze i v okolí, dáme vědět.

Jo a ještě něco: tentokrát se ve Škabetě sešla velmi silná fotografická sestava a cvakala jak o život, takže časem jistě budou nějaký obrázky. Až se tak stane, dám sem odkaz, sám jsem zvědavej… :)

Tak jsem se zas jednou podíval po webu, co nás čeká za koncerty, a teď z toho mám předčasný vánoce – ve čtvrtek 22.1. hrajou v Akropoli obnovení Van der Graaf Generator. Modří samosebou vědí, ale asi jich je dneska už žalostně málo, takže telegraficky: jedna z nejzajímavějších anglických kapel 70. let, která by hoooodně hrubou optikou šla zařadit asi nejspíš do artrockový škatulky, ale to je fakt nemístný zjednodušení. Na studiových deskách až na výjimky (to když u nich hostoval legendární Robert Fripp z King Crimson) neměli kytaru, muzika stála na Hammondech, saxofonech a virtuózní rytmice (tím opravdu nemyslím sólistický onanie, ale prostě poctivý a sakra těžký rytmy). Hlavní postavou byl (a je) skladatel a zpěvák Peter Hammill, kterýho charakterizoval hlavně obří rozsah a taky schopnost přejít během dvou dob z jemnýho falzetu do agresivního hlubokýho zpěvu-řevu, vedle něhož zní lecjakej rádobynaštvanej metalista pomalu jako Michal David. Skladby měly nezřídka přes deset minut, studiový verze znějí na dnešní poměry občas trochu krotce, zato jedinej oficiální živák Vital z r. 1977 (víc toho naživo neznám) je místy čistej hardrock, mimo jiné i proto, že Hammill celou dobu hraje na pořádně naboostrovanou kytaru. Pravda, občas to chce neposlouchat až příliš hlubokomyslný texty, ale 70. léta holt takový byly a s tím se dá žít. VdGG hráli v podstatě pořád jen v klubech, na stadióny byli málo komerční a moc divoký, zaplaťpámbu za to. V původní podobě si je lze poslechnout třeba tady (jeden z největších hitů kapely Killer) a pokud na YouTube trochu zapátráte, asi zjistíte, že se náboj ani v současnosti nevytrácí. No, v lednu v Akropoli uvidíme… už se těším.

Po několika víceméně mastñáckých fotocestách do slovenských hor (autem až k penziónu někde v údolí) jsme se tentokrát s Markem, Karlem, Pepčokem a drsným místním horalem Janem rozhodli projít Nízký Tatry poněkud dobrodružněji. Coby skvělá základna nám posloužila chata M.R.Štefánika ležící v 1740 m na skvělým místě v sedle pod Ďumbierem, jen nástup byl drsnější – z parkoviště u dolní stanice lanovky na Chopok se jde cca 2 hodiny furt nahoru, my vyšli až za tmy (pátek odpoledne) a poslední úsek stál opravdu za to. Sněhová vánice jak v Antarktidě, tma jak v pytli, s čelovkama bylo vidět tak na tři metry a hlavně jsme jaksi nevěděli, jestli ty tyče, podle kterých po tom hřebeni jdeme, vedou fakt k chatě a ne třeba na 5 km vzdálenej Chopok, kde bychom se patrně stali potravou pro medvědy. Naštěstí vedly k chatě . V sobotu nás počasí odměnilo tím nejlepším, co se dá v zimě v Tatrách na focení potkat – střídavý mraky a zářivý slunce, dole v údolí inverzní koberec, okolo fantastický modro a bílo. Jen škoda, že nevyšel východ slunce – mraky se roztrhaly až pak, ale to už bychom chtěli asi moc. Fyzicky to bylo docela náročný, pěší divokou hřebenovku jsem v zimě v Tatrách ještě nedělal, kosa byla jak v ruským filmu, vichr taky a celou dobu jsme se pohybovali nebezpečně blízko navátýmu sněhu na lomu hřebene, což málem odnesl nejmenovaný člen výpravy letem plavmo až na Liptovskou Maru, ale zážitek to byl parádní a výsledky snad stojej za to. Díky Štefánikovcům za dokonalej azyl a výbornej buřtguláš, pánům z fotoparty za skvělou společnost a Tatrám za vše ostatní, pokud máte zájem, mrkněte sem.