Tolimati.cz

NÄ›jakou dobu jsme teÄŹ v Praze nehráli, coĹľ mÄ›lo jedinĂ˝ účel – dostat pokudmoĹľno všechny skalnĂ­ froggies i příleĹľitostnĂ© milovnĂ­ky Ĺľab i dveří ve ÄŤtvrtek 3.5. od 20:00 do klubu Vagon na NárodnĂ­ třídÄ›. Nejsme tam sami, hraje s námi Carlos hned v nÄ›kolika inkarnacĂ­ch (X-Files, Faust), takĹľe zábavy snad bude dost. KdyĹľ pĹ™ijdete v hojnĂ©m poÄŤtu, tĹ™eba si ve Vagonu zahrajem ÄŤastÄ›ji.

A pokud se sem chodĂ­ dĂ­vat nÄ›kdo ze severnĂ­ch ÄŚech, komu se do Prahy nechce a pĹ™esto by nás rád vidÄ›l, má moĹľnost hned o den pozdÄ›ji – v pátek 4.5. hrajeme opÄ›t od 20:00 v zařízenĂ­ jmĂ©nem Pohoda v Kadani. Je to venku, proÄŤeĹľ je dobrĂ© dorazit vÄŤas – v deset je i v PohodÄ› policejnĂ­ hodina, ÄŤili budeme zaÄŤĂ­nat na mĂ­stnĂ­ pomÄ›ry nezvykle pĹ™esnÄ›, leÄŤ co nadÄ›láš, noÄŤnĂ­ klid nezrušíš. Tak doufejme, Ĺľe se lidi nezaÄŤnou trousit aĹľ po devátĂ˝ jako například v KotelnÄ› v ChomutovÄ› – tam to nevadĂ­.

Na málokterou akci jsem se v poslednĂ­ dobÄ› těšil tak jako na koncert Rogera Waterse, aneb autora vÄ›tšiny repertoáru Pink Floyd a taky nÄ›kolika skvÄ›lĂ˝ch sĂłlovek. Jako všechny vÄ›tší koncerty poslednĂ­ doby se odehrál v HušákovÄ› ArĂ©nÄ› ve VysoÄŤanech, kterou fakt nemusĂ­m, ale dneska mÄ› vcelku příjemnÄ› pĹ™ekvapila – vstup byl relativnÄ› rychlej a ochranku uĹľ oÄŤividnÄ› nauÄŤili slušnĂ˝mu chovánĂ­, takĹľe na rozdĂ­l od nÄ›kolika pĹ™edešlĂ˝ch koncertĹŻ nezaÄŤala akce opruzem.

Začátek byl vĂ˝bornej – uĹľ v dobÄ›, kdy se plocha plnila lidmi, se na projekÄŤnĂ­ ploše za pĂłdiem rozsvĂ­tila stará monochromatická fotka obĂ˝vákovĂ˝ho zátiší s antikvárnĂ­m rádiem, popelnĂ­kem, flaškou whisky a sklenicĂ­. Dlouhou dobu vypadala jako běžná dekorace, jenĹľe pĹ™esnÄ› v 8 hodin oĹľila a objevila se v nĂ­ ruka, která odklepla do popelnĂ­ku popel z cigára, nalila panáka whisky a naladila na rádiu stanici s nÄ›jakĂ˝m swingem. Ten pak vystřídal rock’n’roll a vzápÄ›tĂ­ Abba, coĹľ se ruce nelĂ­bilo, chvĂ­li pĹ™elaÄŹovala a pak chytila frekvenci, kde zrovna zaÄŤĂ­nalo In the Flesh. A to uĹľ nebylo rádio, ale Waters s kapelou na Ĺľivo.

In the Flesh je vĹŻbec vĂ˝bornej otvĂ­rák, WatersĹŻv smysl pro humor je nutno ocenit. (Pro neznalĂ©: skladba z alba The Wall je vlastnÄ› monolog fašistickĂ˝ho diktátora na sjezdu vÄ›rnĂ˝ch souputnĂ­kĹŻ.) BodovĂ˝ reflektory kĹ™iĹľovaly publikum a Waters do toho zpĂ­val (a velmi srozumitelnou gestikulacĂ­ doprovázel) starej známej text: „Jsou tu v sále nÄ›jakĂ˝ buzny? Ke zdi s nima. Hele, támhleten se mi nelĂ­bĂ­ – ke zdi s nĂ­m. Tenhle vypadá jak Ĺľidák, támhle je negr – kdo sem pustil tuhle verbeĹľ? Tamten kouří jointa a tenhle má beÄŹary – kdyby bylo po mĂ˝m, nechal bych vás všechny postřílet!“ PĹ™i poslednĂ­m verši samozĹ™ejmÄ› hudba vygradovala a publikum vybuchlo nadšenĂ­m, coĹľ Waterse zjevnÄ› pobavilo. MÄ› taky .

Následoval prĹŻĹ™ez FloydĂ­mi pĂ­snÄ›mi, z The Wall pĹ™išla ještÄ› Mother, pak staĹ™iÄŤká a skvÄ›lá Set the Controls for the Heart of the Sun. Kapela hrála vĂ˝bornÄ›, i kdyĹľ je fakt, Ĺľe kromÄ› Set the Controls…, která s klarinetovĂ˝m sĂłlem a jazzovĂ˝m spodkem pĹ™ipomĂ­nala tĹ™eba Stinga, byly všechny vÄ›ci hranĂ˝ vĂ­cemĂ©nÄ› stejnÄ› jako na desce a skoro žádnĂ˝ muzikantskĂ˝ pĹ™ekvapenĂ­ se nekonaly. Velmi příjemnou vĂ˝jimkou byla Have a Cigar, aneb nářez jak svinÄ›. PĹ™i Shine On You Crazy Diamond osprchovaly publikum bublinky z automatickĂ˝ho bublifuku, vĂ˝bornĂ˝ Wish You Were Here zase doprovázel moc pÄ›knej videoklip s Ĺ™adou svĂ­ÄŤek, kterĂ˝ postupnÄ› sfoukával vĂ­tr.

Pak pĹ™išly dvÄ› vÄ›ci z Final Cut (Southampton Dock a Fletcher Memorial Home) a koncert dostal trochu jinej smÄ›r, Ĺ™eknÄ›me podstatnÄ› politiÄŤtÄ›jší. Waters je pořád stejnej militantnĂ­ pacifista jako v dobÄ› The Wall, jen v â€žobludáriu“ ve druhĂ˝ ze jmenovanĂ˝ch skladeb pĹ™ibyly k Reaganovi, ThatcherovĂ˝, BreĹľnÄ›vovi, Maovi nebo McCarthymu novÄ›jší postavy (bin Ládin, Saddám etc.) Pak pĹ™išla jediná (to je škoda!) vÄ›c z WatersovĂ˝ch sĂłlovek, totiĹľ Perfect Sense z Amused to Death. Na CD mi pĹ™ipadalo, Ĺľe zbyteÄŤnÄ› tlaÄŤĂ­ na pilu, ovšem tady se stadionovĂ˝m sborem dopadla skvÄ›le, mrazĂ­ mÄ› doteÄŹ. „Politická“ část gradovala novinkou Leaving Beirut, v nĂ­Ĺľ Waters oslovuje Blaira a Bushe podobnÄ› adresnÄ› jako kdysi Thatcherovou, a Sheep z Animals, pĹ™i nĂ­Ĺľ se halou proletÄ›lo obligátnĂ­ gumovĂ˝ prase – ovšem popsanĂ˝ protibushovskĂ˝mi hesly. JasnÄ›, mĂ­sty to bylo trochu naivnĂ­, ovšem to k Watersovi patĹ™ilo vĹľdycky, rozhodnÄ› ho nelze podezĂ­rat z nÄ›jakĂ˝ho momentálnĂ­ho hurápostoje – ostatnÄ› za poslednĂ­ch tĹ™icet let, poÄŤĂ­naje albem Animals (1977), udÄ›lal jen jedinou zcela „apolitickou“ desku, totiĹľ The Pros and Cons of Hitch Hiking, ze kterĂ˝ tu k mĂ˝ velikĂ˝ lĂ­tosti nezaznÄ›la ani nota.

Po Sheep Waters ohlásil ÄŤtvrthodinovou pauzu (to jsem na velkĂ˝ch koncertech taky zaĹľil poprvĂ˝), po kterĂ˝ následovalo ĹľivĂ˝ provedenĂ­ kompletnĂ­ Dark Side of the Moon. ProvedenĂ­ to bylo opravdu vÄ›rnĂ˝, dokonce mezi skladbami hrály z playbacku stejnĂ˝ promluvy jako na desce, Waters zpĂ­val jen svoje originálnĂ­ party, takĹľe se k mikrofonu docela hodnÄ› dostali i ostatnĂ­ (zejmĂ©na skvÄ›lej kytarista Dave Kilminster, kterej sice vypadá jak ÄŤlen hardrockovĂ˝ kapely z okresu RakovnĂ­k, ale hraje a zpĂ­vá jak… no, jak Gilmour ). Na jednu stranu bylo skvÄ›lĂ˝ naĹľivo zažít tĹ™eba „kosmickej let“ v On the Run nebo famĂłznĂ­ vĂ˝kon sboristky v The Great Gig in the Sky, ovšem toho muzea tam na mÄ› moĹľná bylo aĹľ příliš, hlavnÄ› v prvnĂ­ pĹŻlce jsem si mĂ­sty říkal, jestli je fakt nutnĂ˝, aby všechny noty hrály pĹ™esnÄ› stejnÄ› jako na desce. Ovšem závÄ›r dojem hodnÄ› vylepšil – Any Colour You Like byla podstatnÄ› ĹľivÄ›jší a taky delší neĹľ na albu a vĂ˝bornÄ› vygradoval i závÄ›r Dark Side, tj. Brain Damage a Eclipse. A snad nejlepší část koncertu pĹ™išla v přídavcĂ­ch – byly vĂ˝hradnÄ› z The Wall (The Happiest Days of Our Lives, pochopitelnÄ› Another Brick in the Wall pt2, Vera, Bring the Boys Back Home a Comfortably Numb) a kapela se pĹ™i nich vyřádila jak utrĹľená ze Ĺ™etÄ›zu (po tĂ˝ archeologickĂ˝ práci v Dark Side nebylo divu).

JasnÄ›, v poslednĂ­m roce jsem zaĹľil pár muzikantsky pĹ™ekvapivÄ›jších koncertĹŻ, Floydi nikdy nebyli žádnĂ­ improvizátoĹ™i a nÄ›jakĂ˝ kapelnĂ­ jiskĹ™enĂ­ na pĂłdiu se asi ani nedalo ÄŤekat. Na druhou stranu to ani na vteĹ™inu nesklouzlo do nudy, Watersovi to pořád skvÄ›le zpĂ­vá, zvuk byl famĂłznĂ­ a koneckoncĹŻ dvÄ› a pĹŻl hodiny muziky ÄŤistĂ˝ho ÄŤasu (tu pauzu tam nepoÄŤĂ­tám), to dnes taky ÄŤlovÄ›k zaĹľije málokdy. A pĹ™edevším: ten ÄŤlovÄ›k má opravdu neskuteÄŤnĂ˝ charisma, dĂ­ky kterĂ˝mu mu lze zcela bez problĂ©mĹŻ věřit kaĹľdĂ˝ slovo i v tÄ›ch naivnÄ›jších momentech. Hned bych si to dal znova.

Doktor filosofie ZbynÄ›k Fišer, aneb básnĂ­k a spisovatel Egon Bondy, si tenhle náhrobnĂ­ nápis napsal tuším uĹľ kdysi v mládĂ­, verš ovšem nabyl platnosti aĹľ dneska. Mladá generace uĹľ toho o nÄ›m nejspíš mnoho nevĂ­ (asi ani to, Ĺľe byl „marxist levĂ˝“ – viz další dávná říkanka), ovšem lidem vyrĹŻstajĂ­cĂ­m v 80. letech na jeho básniÄŤkách, epigramech i románech (a navĂ­c v malostranskĂ˝ch hospodách, kde byl EB jako doma) patrnÄ› tahle zpráva dokázala slušnÄ› zkazit den. Pro ty, kterĂ˝m Bondyho jmĂ©no nic neříká: šlo o zásadnĂ­ postavu domácĂ­ho undergroundu uĹľ od 50. let, kdy psal zdánlivÄ› naivnĂ­, nicmĂ©nÄ› nesmĂ­rnÄ› trefnĂ˝ básnÄ› a prĂłzy – s přáteli jsme se shodli, Ĺľe ÄŤtyĹ™veršíky typu „Všechno je v prdeli/ve všednĂ­ den i v nedÄ›li/jenom ty filmy sovÄ›tskĂ˝/ty jsou vÄ›deckĂ˝“ nám o podstatÄ› komunismu prozradily vĂ­c neĹľ traktáty ÄŚernĂ©ho, Feierabenda apod. Za normalizace hráli jeho texty Plastic People, the rest is history. KdyĹľ jsem nÄ›kdy v sedmaosmdesátĂ˝m ÄŤetl pod lavicĂ­ InvalidnĂ­ sourozence, byl to podobnÄ› iniciaÄŤnĂ­ zážitek jako prvnĂ­ cigáro nebo koncert Nico dva roky pĹ™edtĂ­m na OpatovÄ›. JasnÄ›, na starĂ˝ kolena (po revoluci) se Bondy trochu zbláznil a z disidenta, aÄŤ levicovÄ› zaloĹľenĂ˝ho, se stalo cosi koketujĂ­cĂ­ho s komunistickou stranou, ale na rozdĂ­l od jinĂ˝ch podobnÄ› postiĹľenĂ˝ch jedincĹŻ se nikdy nesnaĹľil plĂ­st do Ĺľivota ostatnĂ­m a provozoval svĹŻj názor vĂ­cemĂ©nÄ› akademicky, takĹľe po nÄ›m zĹŻstane to podstatnĂ˝ – práce z doby pĹ™ed zešílenĂ­m. NÄ›co mi říká, Ĺľe podobnĂ˝ lidi mĹŻĹľou pořádnÄ› chybÄ›t v dobÄ›, kdy slovo disident zase zaÄŤĂ­ná budit shovĂ­vavej ĂşsmÄ›v a v zemi v souladu s opakovanÄ› vyslovenĂ˝m názorem pana prezidenta pomalu pĹ™evládá pocit, Ĺľe komunismus svrhla mlÄŤĂ­cĂ­ vÄ›tšina usilovnĂ˝m zĂ­ránĂ­m na HusákĹŻv portrĂ©t tak dlouho, aĹľ spadl…

Podle tÄ›ch cca dvou recenzĂ­, na kterĂ˝ jsme pĹ™ed ÄŤasem narazili v ÄŤasopisech, jsme od tohohle filmu ÄŤekali temnou depresivnĂ­ antiutopii – co taky chtĂ­t od zfilmovanĂ˝ povĂ­dky Philipa K. Dicka (Blade Runner, Minority Report aj.). O to vÄ›tší pĹ™ekvapenĂ­ nás ÄŤekalo, kdyĹľ se po cca pÄ›timinutovĂ˝m drsnĂ˝m Ăşvodu, kdy si navĂ­c oÄŤi zvykaly na nezvyklĂ˝ provedenĂ­ (film byl natoÄŤenej normálnÄ› ĹľivÄ› a pak pĹ™evedenej do takovĂ˝ tĂ˝ pseudokreslenosti, jako kdyĹľ to ve Photoshopu pĹ™eĹľenete s filtrem Liquify), příbÄ›h zhoupl do dlouhĂ˝ nesmĂ­rnÄ› zábavnĂ˝ pasáže, pĹ™ipomĂ­najĂ­cĂ­ tu Pulp Fiction, tu Lock, Stock and Two Smoking Barrels (ÄŤesky Sbal prachy a vypadni, grrrr…) apod. Ne, opravdu to nenĂ­ žádná komedie, námÄ›t je naopak velmi aktuálnĂ­ – v blĂ­zkĂ˝ budoucnosti bude nejen kaĹľdej na drogách, ale navĂ­c budete mĂ­t v bytÄ› zabudovanĂ˝ch asi tak dvacet kamer snĂ­majĂ­cĂ­ch kaĹľdej váš pohyb a úřady vám budou tvrdit, Ĺľe je to pro vaše bezpeÄŤĂ­ (podobnost s Minority Report nenĂ­ náhodná). Jen si to celĂ˝ nÄ›jakou dobu na komedii velmi ĂşspěšnÄ› hraje. A kdyĹľ uĹľ si zaÄŤnete říkat, Ĺľe autoĹ™i ten škleb dotáhnou aĹľ do závÄ›reÄŤnĂ˝ch titulkĹŻ, pĹ™ijde ostrej stĹ™ih a poslednĂ­ ÄŤtvrtina je v podstatÄ› klasická detektivka s nÄ›kolika zvraty v dÄ›ji, byĹĄ s lehce deziluzivnĂ­m koncem. KaĹľdopádnÄ› to stojĂ­ za vidÄ›nĂ­.