Tolimati.cz

Nějakou dobu jsme teď v Praze nehráli, což mělo jediný účel – dostat pokudmožno všechny skalní froggies i příležitostné milovníky žab i dveří ve čtvrtek 3.5. od 20:00 do klubu Vagon na Národní třídě. Nejsme tam sami, hraje s námi Carlos hned v několika inkarnacích (X-Files, Faust), takže zábavy snad bude dost. Když přijdete v hojném počtu, třeba si ve Vagonu zahrajem častěji.

A pokud se sem chodí dívat někdo ze severních Čech, komu se do Prahy nechce a přesto by nás rád viděl, má možnost hned o den později – v pátek 4.5. hrajeme opět od 20:00 v zařízení jménem Pohoda v Kadani. Je to venku, pročež je dobré dorazit včas – v deset je i v Pohodě policejní hodina, čili budeme začínat na místní poměry nezvykle přesně, leč co naděláš, noční klid nezrušíš. Tak doufejme, že se lidi nezačnou trousit až po devátý jako například v Kotelně v Chomutově – tam to nevadí.

Na málokterou akci jsem se v poslední době těšil tak jako na koncert Rogera Waterse, aneb autora většiny repertoáru Pink Floyd a taky několika skvělých sólovek. Jako všechny větší koncerty poslední doby se odehrál v Hušákově Aréně ve Vysočanech, kterou fakt nemusím, ale dneska mě vcelku příjemně překvapila – vstup byl relativně rychlej a ochranku už očividně naučili slušnýmu chování, takže na rozdíl od několika předešlých koncertů nezačala akce opruzem.

Začátek byl výbornej – už v době, kdy se plocha plnila lidmi, se na projekční ploše za pódiem rozsvítila stará monochromatická fotka obývákovýho zátiší s antikvárním rádiem, popelníkem, flaškou whisky a sklenicí. Dlouhou dobu vypadala jako běžná dekorace, jenže přesně v 8 hodin ožila a objevila se v ní ruka, která odklepla do popelníku popel z cigára, nalila panáka whisky a naladila na rádiu stanici s nějakým swingem. Ten pak vystřídal rock’n’roll a vzápětí Abba, což se ruce nelíbilo, chvíli přelaďovala a pak chytila frekvenci, kde zrovna začínalo In the Flesh. A to už nebylo rádio, ale Waters s kapelou na živo.

In the Flesh je vůbec výbornej otvírák, Watersův smysl pro humor je nutno ocenit. (Pro neznalé: skladba z alba The Wall je vlastně monolog fašistickýho diktátora na sjezdu věrných souputníků.) Bodový reflektory křižovaly publikum a Waters do toho zpíval (a velmi srozumitelnou gestikulací doprovázel) starej známej text: „Jsou tu v sále nějaký buzny? Ke zdi s nima. Hele, támhleten se mi nelíbí – ke zdi s ním. Tenhle vypadá jak židák, támhle je negr – kdo sem pustil tuhle verbež? Tamten kouří jointa a tenhle má beďary – kdyby bylo po mým, nechal bych vás všechny postřílet!“ Při posledním verši samozřejmě hudba vygradovala a publikum vybuchlo nadšením, což Waterse zjevně pobavilo. Mě taky .

Následoval průřez Floydími písněmi, z The Wall přišla ještě Mother, pak stařičká a skvělá Set the Controls for the Heart of the Sun. Kapela hrála výborně, i když je fakt, že kromě Set the Controls…, která s klarinetovým sólem a jazzovým spodkem připomínala třeba Stinga, byly všechny věci hraný víceméně stejně jako na desce a skoro žádný muzikantský překvapení se nekonaly. Velmi příjemnou výjimkou byla Have a Cigar, aneb nářez jak svině. Při Shine On You Crazy Diamond osprchovaly publikum bublinky z automatickýho bublifuku, výborný Wish You Were Here zase doprovázel moc pěknej videoklip s řadou svíček, který postupně sfoukával vítr.

Pak přišly dvě věci z Final Cut (Southampton Dock a Fletcher Memorial Home) a koncert dostal trochu jinej směr, řekněme podstatně političtější. Waters je pořád stejnej militantní pacifista jako v době The Wall, jen v „obludáriu“ ve druhý ze jmenovaných skladeb přibyly k Reaganovi, Thatcherový, Brežněvovi, Maovi nebo McCarthymu novější postavy (bin Ládin, Saddám etc.) Pak přišla jediná (to je škoda!) věc z Watersových sólovek, totiž Perfect Sense z Amused to Death. Na CD mi připadalo, že zbytečně tlačí na pilu, ovšem tady se stadionovým sborem dopadla skvěle, mrazí mě doteď. „Politická“ část gradovala novinkou Leaving Beirut, v níž Waters oslovuje Blaira a Bushe podobně adresně jako kdysi Thatcherovou, a Sheep z Animals, při níž se halou proletělo obligátní gumový prase – ovšem popsaný protibushovskými hesly. Jasně, místy to bylo trochu naivní, ovšem to k Watersovi patřilo vždycky, rozhodně ho nelze podezírat z nějakýho momentálního hurápostoje – ostatně za posledních třicet let, počínaje albem Animals (1977), udělal jen jedinou zcela „apolitickou“ desku, totiž The Pros and Cons of Hitch Hiking, ze který tu k mý veliký lítosti nezazněla ani nota.

Po Sheep Waters ohlásil čtvrthodinovou pauzu (to jsem na velkých koncertech taky zažil poprvý), po který následovalo živý provedení kompletní Dark Side of the Moon. Provedení to bylo opravdu věrný, dokonce mezi skladbami hrály z playbacku stejný promluvy jako na desce, Waters zpíval jen svoje originální party, takže se k mikrofonu docela hodně dostali i ostatní (zejména skvělej kytarista Dave Kilminster, kterej sice vypadá jak člen hardrockový kapely z okresu Rakovník, ale hraje a zpívá jak… no, jak Gilmour ). Na jednu stranu bylo skvělý naživo zažít třeba „kosmickej let“ v On the Run nebo famózní výkon sboristky v The Great Gig in the Sky, ovšem toho muzea tam na mě možná bylo až příliš, hlavně v první půlce jsem si místy říkal, jestli je fakt nutný, aby všechny noty hrály přesně stejně jako na desce. Ovšem závěr dojem hodně vylepšil – Any Colour You Like byla podstatně živější a taky delší než na albu a výborně vygradoval i závěr Dark Side, tj. Brain Damage a Eclipse. A snad nejlepší část koncertu přišla v přídavcích – byly výhradně z The Wall (The Happiest Days of Our Lives, pochopitelně Another Brick in the Wall pt2, Vera, Bring the Boys Back Home a Comfortably Numb) a kapela se při nich vyřádila jak utržená ze řetězu (po tý archeologický práci v Dark Side nebylo divu).

Jasně, v posledním roce jsem zažil pár muzikantsky překvapivějších koncertů, Floydi nikdy nebyli žádní improvizátoři a nějaký kapelní jiskření na pódiu se asi ani nedalo čekat. Na druhou stranu to ani na vteřinu nesklouzlo do nudy, Watersovi to pořád skvěle zpívá, zvuk byl famózní a koneckonců dvě a půl hodiny muziky čistýho času (tu pauzu tam nepočítám), to dnes taky člověk zažije málokdy. A především: ten člověk má opravdu neskutečný charisma, díky kterýmu mu lze zcela bez problémů věřit každý slovo i v těch naivnějších momentech. Hned bych si to dal znova.

Doktor filosofie Zbyněk Fišer, aneb básník a spisovatel Egon Bondy, si tenhle náhrobní nápis napsal tuším už kdysi v mládí, verš ovšem nabyl platnosti až dneska. Mladá generace už toho o něm nejspíš mnoho neví (asi ani to, že byl „marxist levý“ – viz další dávná říkanka), ovšem lidem vyrůstajícím v 80. letech na jeho básničkách, epigramech i románech (a navíc v malostranských hospodách, kde byl EB jako doma) patrně tahle zpráva dokázala slušně zkazit den. Pro ty, kterým Bondyho jméno nic neříká: šlo o zásadní postavu domácího undergroundu už od 50. let, kdy psal zdánlivě naivní, nicméně nesmírně trefný básně a prózy – s přáteli jsme se shodli, že čtyřveršíky typu „Všechno je v prdeli/ve všední den i v neděli/jenom ty filmy sovětský/ty jsou vědecký“ nám o podstatě komunismu prozradily víc než traktáty Černého, Feierabenda apod. Za normalizace hráli jeho texty Plastic People, the rest is history. Když jsem někdy v sedmaosmdesátým četl pod lavicí Invalidní sourozence, byl to podobně iniciační zážitek jako první cigáro nebo koncert Nico dva roky předtím na Opatově. Jasně, na starý kolena (po revoluci) se Bondy trochu zbláznil a z disidenta, ač levicově založenýho, se stalo cosi koketujícího s komunistickou stranou, ale na rozdíl od jiných podobně postižených jedinců se nikdy nesnažil plíst do života ostatním a provozoval svůj názor víceméně akademicky, takže po něm zůstane to podstatný – práce z doby před zešílením. Něco mi říká, že podobný lidi můžou pořádně chybět v době, kdy slovo disident zase začíná budit shovívavej úsměv a v zemi v souladu s opakovaně vysloveným názorem pana prezidenta pomalu převládá pocit, že komunismus svrhla mlčící většina usilovným zíráním na Husákův portrét tak dlouho, až spadl…

Podle těch cca dvou recenzí, na který jsme před časem narazili v časopisech, jsme od tohohle filmu čekali temnou depresivní antiutopii – co taky chtít od zfilmovaný povídky Philipa K. Dicka (Blade Runner, Minority Report aj.). O to větší překvapení nás čekalo, když se po cca pětiminutovým drsným úvodu, kdy si navíc oči zvykaly na nezvyklý provedení (film byl natočenej normálně živě a pak převedenej do takový tý pseudokreslenosti, jako když to ve Photoshopu přeženete s filtrem Liquify), příběh zhoupl do dlouhý nesmírně zábavný pasáže, připomínající tu Pulp Fiction, tu Lock, Stock and Two Smoking Barrels (česky Sbal prachy a vypadni, grrrr…) apod. Ne, opravdu to není žádná komedie, námět je naopak velmi aktuální – v blízký budoucnosti bude nejen každej na drogách, ale navíc budete mít v bytě zabudovaných asi tak dvacet kamer snímajících každej váš pohyb a úřady vám budou tvrdit, že je to pro vaše bezpečí (podobnost s Minority Report není náhodná). Jen si to celý nějakou dobu na komedii velmi úspěšně hraje. A když už si začnete říkat, že autoři ten škleb dotáhnou až do závěrečných titulků, přijde ostrej střih a poslední čtvrtina je v podstatě klasická detektivka s několika zvraty v ději, byť s lehce deziluzivním koncem. Každopádně to stojí za vidění.