Na málokterou akci jsem se v poslední době těšil tak jako na
koncert Rogera Waterse, aneb autora většiny repertoáru Pink Floyd a taky
několika skvělých sólovek. Jako všechny větší koncerty poslední doby se
odehrál v Hušákově Aréně ve Vysočanech, kterou fakt nemusím, ale
dneska mě vcelku příjemně překvapila – vstup byl relativně rychlej a
ochranku už očividně naučili slušnýmu chování, takže na rozdíl od
několika předešlých koncertů
nezačala akce opruzem.
Začátek byl výbornej – už v době, kdy se plocha plnila lidmi, se
na projekční ploše za pódiem rozsvítila stará monochromatická fotka
obývákovýho zátiší s antikvárním rádiem, popelníkem, flaškou
whisky a sklenicí. Dlouhou dobu vypadala jako běžná dekorace, jenže
přesně v 8 hodin ožila a objevila se v ní ruka, která
odklepla do popelníku popel z cigára, nalila panáka whisky a naladila na
rádiu stanici s nějakým swingem. Ten pak vystřídal rock’n’roll a
vzápětí Abba, což se ruce nelíbilo, chvíli přelaďovala a pak chytila
frekvenci, kde zrovna začínalo In the Flesh. A to už nebylo rádio, ale
Waters s kapelou na živo.
In the Flesh je vůbec výbornej otvírák, Watersův smysl pro humor je
nutno ocenit. (Pro neznalé: skladba z alba The Wall je vlastně monolog
fašistickýho diktátora na sjezdu věrných souputníků.) Bodový reflektory
křižovaly publikum a Waters do toho zpíval (a velmi srozumitelnou
gestikulací doprovázel) starej známej text: „Jsou tu v sále nějaký
buzny? Ke zdi s nima. Hele, támhleten se mi nelíbí – ke zdi
s ním. Tenhle vypadá jak židák, támhle je negr – kdo sem pustil
tuhle verbež? Tamten kouří jointa a tenhle má beďary – kdyby bylo po
mým, nechal bych vás všechny postřílet!“ Při posledním verši
samozřejmě hudba vygradovala a publikum vybuchlo nadšením, což Waterse
zjevně pobavilo. Mě taky
.
Následoval průřez Floydími písněmi, z The Wall přišla ještě
Mother, pak stařičká a skvělá Set the Controls for the Heart of the Sun.
Kapela hrála výborně, i když je fakt, že kromě Set the
Controls…, která s klarinetovým sólem a jazzovým spodkem
připomínala třeba Stinga, byly všechny věci hraný víceméně stejně jako
na desce a skoro žádný muzikantský překvapení se nekonaly. Velmi
příjemnou výjimkou byla Have a Cigar, aneb nářez jak svině. Při Shine On
You Crazy Diamond osprchovaly publikum bublinky z automatickýho bublifuku,
výborný Wish You Were Here zase doprovázel moc pěknej videoklip
s řadou svíček, který postupně sfoukával vítr.
Pak přišly dvě věci z Final Cut (Southampton Dock a Fletcher
Memorial Home) a koncert dostal trochu jinej směr, řekněme podstatně
političtější. Waters je pořád stejnej militantní pacifista jako
v době The Wall, jen v „obludáriu“ ve druhý ze jmenovaných
skladeb přibyly k Reaganovi, Thatcherový, Brežněvovi, Maovi nebo McCarthymu
novější postavy (bin Ládin, Saddám etc.) Pak přišla jediná (to je
škoda!) věc z Watersových sólovek, totiž Perfect Sense z Amused
to Death. Na CD mi připadalo, že zbytečně tlačí na pilu, ovšem tady se
stadionovým sborem dopadla skvěle, mrazí mě doteď. „Politická“ část
gradovala novinkou Leaving Beirut, v níž Waters oslovuje Blaira a Bushe
podobně adresně jako kdysi Thatcherovou, a Sheep z Animals, při níž se
halou proletělo obligátní gumový prase – ovšem popsaný protibushovskými
hesly. Jasně, místy to bylo trochu naivní, ovšem to k Watersovi
patřilo vždycky, rozhodně ho nelze podezírat z nějakýho
momentálního hurápostoje – ostatně za posledních třicet let, počínaje
albem Animals (1977), udělal jen jedinou zcela „apolitickou“ desku, totiž
The Pros and Cons of Hitch Hiking, ze který tu k mý veliký lítosti
nezazněla ani nota.
Po Sheep Waters ohlásil čtvrthodinovou pauzu (to jsem na velkých
koncertech taky zažil poprvý), po který následovalo živý provedení
kompletní Dark Side of the Moon. Provedení to bylo opravdu věrný, dokonce
mezi skladbami hrály z playbacku stejný promluvy jako na desce, Waters
zpíval jen svoje originální party, takže se k mikrofonu docela hodně
dostali i ostatní (zejména skvělej kytarista Dave Kilminster, kterej
sice vypadá jak člen hardrockový kapely z okresu Rakovník, ale hraje a
zpívá jak… no, jak Gilmour
). Na jednu stranu bylo
skvělý naživo zažít třeba „kosmickej let“ v On the Run nebo
famózní výkon sboristky v The Great Gig in the Sky, ovšem toho muzea
tam na mě možná bylo až příliš, hlavně v první půlce jsem si
místy říkal, jestli je fakt nutný, aby všechny noty hrály přesně stejně
jako na desce. Ovšem závěr dojem hodně vylepšil – Any Colour You Like
byla podstatně živější a taky delší než na albu a výborně vygradoval
i závěr Dark Side, tj. Brain Damage a Eclipse. A snad nejlepší
část koncertu přišla v přídavcích – byly výhradně z The
Wall (The Happiest Days of Our Lives, pochopitelně Another Brick in the Wall
pt2, Vera, Bring the Boys Back Home a Comfortably Numb) a kapela se při nich
vyřádila jak utržená ze řetězu (po tý archeologický práci v Dark
Side nebylo divu).
Jasně, v posledním roce jsem zažil pár muzikantsky
překvapivějších koncertů, Floydi nikdy nebyli žádní improvizátoři a
nějaký kapelní jiskření na pódiu se asi ani nedalo čekat. Na druhou
stranu to ani na vteřinu nesklouzlo do nudy, Watersovi to pořád skvěle
zpívá, zvuk byl famózní a koneckonců dvě a půl hodiny muziky čistýho
času (tu pauzu tam nepočítám), to dnes taky člověk zažije málokdy.
A především: ten člověk má opravdu neskutečný charisma, díky
kterýmu mu lze zcela bez problémů věřit každý slovo i v těch
naivnějších momentech. Hned bych si to dal znova.