Tolimati.cz

A ještě jedna ptákovinka. Když má milovník bodypaintingu doma pár desek Pink Floyd a k ruce ochotný materiál, může z toho vzniknout docela hezká kolekce…

Už dlouho jsem sem nedal žádnou pořádnou ptákovinu, tak to teď napravím. Užijou si ji sice jen anglicky hovořící, ale zato pořádně – já asi tak čtvrt hodiny nekontrolovatelně hýkal smíchy a děti se vyběhly podívat z pokoje v domnění, že se tatínek dusí. Jestli to znáte, sorry. Stahujte zde…

Tak máme za sebou první pražskej koncert po bezmála čtyřech měsících – na Smíchově na Václavce. Zpočátku nás ovládly tak trochu smíšený pocity – podle rezervací z předchozího dne to vypadalo, že bude v sále tak nabito, že si budou lidi stát na hlavách, jenže ještě v okamžiku plánovanýho začátku (20.00) bylo víceméně (až na neúnavnou partu okolo Lukáše, Jany, Karolky etc.) prázdno, taky zvuk se navzdory hezkýmu interiéru pořád nedařilo vyladit… ale nakonec to dopadlo vcelku v pohodě. Sál se zaplnil téměř podle původního plánu, znělo to taky slušně a když jsem si zhruba po 3 písních zvykl na to, že se ke mně vrací echo od stropu cca s 1/2 vteřinovým zpožděním a že to tudíž není chyba v rytmu, tak problémy pominuly zcela . Atmosféra byla výborná, oficiální koncertní premiéru měly Land Ho!, Maggie McGill a When the Music's Over a nakonec jsme museli na žádost publika opakovat Light My Fire, páč po přídavcích už nebylo co hrát. Na Václavku se pravděpodobně vrátíme začátkem prosince, kdy Honzu čeká čtyřicítka (věk, ne horečka… )

V sobotu 7. října se jel osmý ročník oblíbeného závodu Lhota Trophy (kdo to neznáte, informace a pravidla zde). Něco podobného se neděje každý den, proto si protentokrát dovolím trochu podrobnější pojetí…

Září: Lhota Trophy 8 slavnostně vyhlášena. Nadějná posádka Outlandos ve složení Jarmila, Jana, Lukáš, Štěpán a já se začíná připravovat na velké výkony.

Den –5: Po 2 dnech teplot a bolavýho krku se Jarmila vrací od doktora s prima zprávou – má angínu, antibiotika a co se Lhoty týče, tak i smůlu. Zkoušíme všechny možný i nemožný náhrady, ale nikdo nemá čas.

Den –3: Volá mi Štěpán a poněkud nepublikovatelnými výrazy mi oznamuje, že má angínu a antibiotika. Tvrdí ale, že do soboty bude určitě dobrej. Jeho optimismus mě těší, ale neuklid�?uje. Volám Janě, která mi hned zatepla oznámí, že jí od rána bolí v krku, má rýmu a je jí blbě. Raději se zdržuji komentáře.

Den –2: S Lukášem a Janou se účastníme tradičního prologu akce, kde se zjišťuje dosud tajné místo startu. Se slepou mapou nemáme nejmenší problém, se Štěpánovou nelepšící se angínou ano. Jana vypadá, že nedožije rána. S Lukášem zvažujeme změnu názvu na 10 malých černoušků, případně Poslední zhasne.

Den –1: Štěpán definitivně hlásí, že nejede. Po krátké debatě, zda účast celého týmu odvolat nebo ne, vítězí druhá varianta. Po skvělém koncertu Suzanne Vega (viz minulý report) tedy těsně před půlnocí odjíždím do Strašnic za Janou a Lukášem, jejichž byt letos slouží jako předstartovní základna. V 5.00 máme být ve Lhotě u Kladna. Před druhou ráno dokončujeme poslední přípravy, dáváme vítězného panáčka Jamesona a jdem spát, budík na 3:30 (tvrdí Jana).

4:14 Když mě budí Janin rozčilený hlas, vidím nad sebou svítit právě tahle čísla. A není to šifra, ale aktuální čas. Trošičku jsme zaspali. Lze stihnout vzdálenost 53 km přes celou Prahu za 46 minut od rozlepení víček? Víceméně lze. Doufám, že tento deník nečte dopravní policie? Doufám.

5:08 Jsme na sraze, přebíráme obálky se šiframi a další nutný materiály, závod začíná. Účelem je dorazit do zatím neznámého cíle, zbytečně přitom nebloudit a nevyužívat nápovědy k šifrám s průběžnými stanovišti, po cestě vykonat řadu šíleností a to celý si ohromně užít. Podle prvních šifer je jasný, že musíme na západ, první kola se odehrávají v okolí Karlových Varů. Lukáš při improvizované snídani málem polyká jednu klíčovou indicii (organizátoři měli fakt dobrej nápad zapíct obrázek na pečícím papíře do Karlovarských oplatků :)). Po ranním stresíku nejsme zrovna ve formě a tudíž nám i s jednou z lehkých úvodních šifer musí pomoci přítel na telefonu Karolína, ale od toho koneckonců člověk přátele na telefonu má. (Tímto děkujeme – bez pořadí důležitosti – kromě Karolíny i Miskinhovi, Katce Ž., Jarmile, Marjáně, Petře H., Honzovi R., Pekokovi, Yasarovi a dalším, které jsme během dne otravovali.)

11:00 Zatím to vypadá hodně dobře. Do limitu na splnění první třetiny závodu zbývá hodina a máme hotovo. Ohromně jsem si užil splutí peřeje Hubertus (pravda, mít laminátku, tak bych se na rozdíl od gumový Pálavy nejspíš necvakl, ale nešť), zato z lanový lávky jsem v Lokti letěl do Ohře jak zralá (a dost mokrá) hruška. Jana zas nadává, že jí smrdí kapsa becherovkou poté, co její kapesník posloužil coby lakmusový papírek při rozpoznávání 13. karlovarského pramenu v lahvičce zatavené v montážní pěně. Překypujeme optimismem a trousíme řeči o černých koních soutěže.

12:00 – 14.00 První problémy. Jednou z indicií je CD s počítačovou hrou The Prince of Lhota, po jejímž úspěšném dohrání se zobrazí místo dalšího stanoviště. Bohužel s sebou máme Lukášovo Maca, zatímco hra je určená jen pro Windows. Po marné snaze absolvovat hru v recepci hotelu kdesi v Nejdku, jehož šéfová podlehla našemu kouzlu a pustila Lukáše k hotelovému PC, vymýšlí Lukáš složitý manévr spočívající v přeposlání celé hry přes mail bráchovi, který ji snad následně dohraje v počítači doma. Celé je to velmi vynalézavé, nicméně trošku zdlouhavé.

O další problém se opět stará technika. Po 2,5 letech vlastnictví údajně moderního, skvělého a kdesicosi autorádia Seat Alana zjišťuju, že mě ten šmejd nenechá ručně naladit frekvenci, na který není dostatečně silnej signál. Informaci o dalším kódu tudíž neslyšíme, zatímco se okolo nás rojí konkurenční posádky s tranzistorky u uší a vesele poslouchají. Optimismus mizí rychlostí blesku, čemuž odpovídá i počasí – konečně začíná lejt.

15:00 Problém s Princem vyřešen, Pekoko zabodoval, nálada se opět zvedá. Zárove�? ale děláme rozhodující chybu – při pátrání po jednom starým kostelu z fotky si necháváme špatně poradit a odjíždíme asi 50 km do prčic, čímž ztrácíme spoustu času, sbíráme zbytečný kilometry a je jasný, že všechno nestihnem. Když se konečně dozvídáme, kde kostel leží, je jasný, že tam nestačíme dojet, pokud bychom neunesli letadlo. Nálada klesá kamsi do záporných hodnot, z černýho koně je polochcíplá třínohá herka. Únava vítězí, 3 lidi jsou fakt málo.

16:30 Za 2 hodiny je definitivní konec, kdo ho nestihne, má po ptákách. Jestli nechcem skončit jak sedláci u Chlumce, musíme do tý doby objet co nejvíc stanovišť. Rezignujem proto na luštění šifer, otevíráme obálky s řešením, Jana nadává jak špaček, neb byla asi tak půlkrůček od řešení moc hezký šifry, nicméně jí to nedocvaklo. Zjišťujeme, že organizátoři splnili hrozby a 2 stanoviště leží v Německu. Naštěstí máme občanky.

17:00 – 19:00 Objíždíme, co se dá. Na hranicích z nás mají policajti srandu, neb už jsme asi třicátí, ale co, konečně aspo�? něco stíháme. Nicméně do cíle v Bublavě dorážíme poměrně skleslí a při naslouchání okolních historek o tom, jak kdo co zvládl, očekáváme vyhlášení výsledků s dost výraznou obavou, abychom nebyli úplně poslední.

22:00 A je to venku – z 36 posádek jsme 23. No, ze začátku to vypadalo líp, ale koneckonců pořád je to relativně klidnej střed pole a na to, že jsme to celý odjeli ve třech, tak je to vlastně docela v pohodě. Rázem je svět veselejší, blahopřejem vítězům, děkujem organizátorům a pomalu balíme, neb na rozdíl od většiny přespávajících účastníků potřebujem domů. Cesta je dlouhá, nakonec vypínám motor před barákem ve 2:49 a mám toho úplně, ale úplně plný kecky.

Nuže: díky teamu Vokozy za prima závod a těšte se – příští rok budou Outlandos kompletní a pak to bude jiný kafe…

Pátej koncert Suzanne Vega, kterej jsme s Jarmilou viděli, se konečně odehrál v odpovídajícím prostředí. Po dvou Pakulech, jednom letním festivalu a nedávný Státní opeře to bylo prima, prostředí ve Švandově divadle je moc pěkný a člověk konečně mohl koukat nejen na scénu, ale taky okolo (a ocenit třeba moc zajímavou malbu na stropě). Podobně jako v Opeře hrála Suzanne jen s basákem Viscegliou, ani playlist se až na výjimky neměnil, přesto jsme si místy říkali, že jim to hraje snad ještě líp než minule. Úvodní Marlene on the Wall měla určitě větší šťávu, stejně jako minule mě velmi potěšila má oblíbená a čím dál tím rozhoupanější In Liverpool, ale tentokrát jsem si nevímproč nejvíc užil písničky z poslední desky Songs in Red and Gray, zejména Penitent a I'll Never Be Your Maggie May (na ironický úvody k týhle písni by Suzanne měla mít zbrojní pas, viděl jsem ji potřetí a pokaždý jsem šel do kolen smíchem). Taky Left of Center (jen parádní basa a hlas), kterou jsem minule nějak moc nevnímal, byla výborná. Trošku to zaskřípalo na závěr v Tom's Diner, kdy jeden vtipálek během stoptime dospěl k názoru, že je právě teď čas na vtipné hlášky, ale Suzanne to ustála s přehledem. Jen místo skvělý Calypso se v přídavku hrála Tired of Sleeping, která mě před časem moc nebavila, ale po přečtení Sandmana jsem k ní nějak změnil vztah a tady vyšla pěkně. Čili (opět) velká spokojenost – nic překvapivýho, ale velká pohoda. Za měsíc bych šel znova, víc to pochválit neumím…

Jsem ostuda – nejnovější Dylanovu desku jsem si obstaral až víc než měsíc poté, co vyšla. Takže ji už pochopitelně všichni, který Song'n'Dance Man ještě zajímá, znají nazpaměť nebo přinejmenším četli desítky recenzí ve všech médiích, v nichž ještě jakž takž funguje kulturní rubrika. Ale nešť, stejně si pár věcí neodpustím.

Věc č.1: Potvrzuje se, co tvrdím dávno a co pořád spousta lidí nechápe – počínaje geniálním albem Time Out of Mind (1997) tu máme nový Dylanovo hvězdný období, srovnatelný s půlkou šedesátých a sedmdesátých let, ač mnohem méně nápadný. Time Out of Mind, Love & Theft i Modern Times lze klidně poslouchat jako stále prohlubovanou variaci na jediný téma – hledání muziky, na který Dylan vyrostl, tj. městskýho blues druhý poloviny 50.let (mj. Muddy Waters, Buddy Guy, Howlin' Wolf, Little Walter, Willie Dixon etc.). Hudební archeologie 65letýho autora samozřejmě pro svět není tak zajímavá jako vytváření novýho stylu v časech Highway 61 Revisited, vzniká při ní ale skvělá muzika. Time Out of Mind byla hodně písničkářská, na Love & Theft se myslelo hlavně na autentickej sound a energii, Modern Times je imho něco mezi. Oproti Love & Theft není tak tvrdá, skvělý jsou například jemnější věci When the Deal Goes Down nebo Nettie Moore, i když to sem tam samozřejmě taky hodně r'n'bluesově duní. Dost se pracuje s vypůjčenými a „obecně známými“ motivy, což k blues patřilo vždycky, nicméně autorský přivlastnění Rollin' and Tumblin' mě fakt pobavilo.

Věc č 2: Na nový desce si Dylan víc než kdy v poslední době (zejména oproti Love & Theft) dal záležet na textech. Takový věci jako When the Deal Goes Down, Workingman's Blues nebo Ain't Talkin' lze klidně srovnat s klasikou ze „zlatý éry“. Tedy textově, samozřejmě.

Věc č.3: Hudba, kterou Dylan už minimálně 10 let dělá, se moc nehodí pro jeho typický koncertní prostory, tj. haly pro 10000 lidí. Ono není divu, že z Time Out of Mind nehraje skoro nic a z Love & Theft toho má v playlistu sice hodně, ale jen coby rychlý pecky na rozproudění nálady. Ve velký hale vyzněj mnohem líp písně, který vznikly s tím, že oslověj spoustu lidí najednou – tedy celý Dylanovy 60. a 70. léta. Poslední desky jsou přiznaně a záměrně menšinový, žádnej hit typu Like a Rolling Stone už Dylan asi nikdy nenapíše (i když Love Sick …). Jsem zvědavej, jestli on sám cítí něco podobnýho a tudíž postupně stáhne kapelu do klubů pro pár stovek lidí, který budou přesně vědět, oč jde, anebo jestli dál bude hrát v těch halách. Při druhý variantě má jedinou možnost – obehrávat sto let starý hity (ač jinak a hodně zajímavě, s tím novým důrazem na r'n'b pojetí) a sem tam je proložit něčím čerstvým. To je samozřejmě OK – minulej koncert v HušákTichu byl přesně takovej a naprosto mě nadchnul. Přesto si troufám říct, že možnost č. 1 by byla ještě o něco lepší…

Nejsem si úplně přesně jist, zda jsou písně The Doors vhodnou kulisou ke svatebnímu večírku, nicméně naše kamarádka Aja H. si to očividně myslí a tak nás potají přitáhla, coby překvápko, na svatbu své spoluprůvodkyně z hradu Kost (společně nás viděly ve Špajzu a nevěstě jsme se prý výrazně líbili). Aja to měla zařízený moc pěkně – do slušně naplněnýho sálu s připravenou Žábou u nástrojů přivedli s Miskinhem oba novomanžele se zavázanýma očima, usadili je na židle v první řadě a šátky jim sundali až po pár taktech Break on Through. Následná nevěstina radost nás asi všechny docela potěšila . Hraní se vcelku vyvedlo – pravda, už jsme asi měli lepší koncerty, ale na druhou stranu se zase po nějaký době hrály novinky a taková When the Music's Over se podařila líp, než jsme asi všichni po pakárně ve zkušebně doufali. Čímž a) za celou kapelu děkuji zmíněné Aje, b) nenápadně propaguju blížící se koncert 13.10. na Václavce…