Tolimati.cz

Je skvělý, když někdo úspěšnej a slavnej občas opustí osvědčený vyjetý koleje a pustí se do něčeho, co ho očividně baví, ačkoli se to vymyká obvyklýmu standardu a výsledek je po všech stránkách nejistej. Peter Gabriel takhle občas udělá skvělou scénickou nebo filmovou hudbu (Ovo apod.), Paul Verhoeven natočil po všech těch Terminátorech vynikající Černou knihu a v Dejvicích hrajou Debris od Dennise Kellyho. Po Tereminovi, Hamletovi, Dračím doupěti, 39 stupních atd. něco úplně jinýho, čistě z ekonomickýho hlediska možná krok vedle (nebylo vyprodáno, což je v Dejvicích unikát). Nicméně režírující Krobot zaslouží za odvahu pochvalu zvíci Kilimandžára.

Výše uvedené hry Dejvičáků se vyznačujou mimo jiné skvěle vystavěným příběhem a vcelku strhujícím dějem, na což u Debris můžete rovnou zapomenout. V celý hodinu a půl dlouhý hře se vyskytujou jen dvě postavy-sourozenci (Martha Issová a Václav Neužil), navíc si skoro nepovídaj, 90% času zabírají monology jednoho nebo druhýho. A hned první dva opravdu stojej za to – bratříček líčí bizarní sebevraždu otce (ukřižování), sestra zase smrt matky těsně před porodem (udušení kostí z kuřete). V podobným duchu se odvíjí spousta scén hry. Děj nečekejte, nejdůležitější myšlenka zní zhruba takhle: pokud vyrůstáte v dostatečně deformovaným prostředí, budou vám všechny deformace připadat v zásadě normální, ať si okolí myslí cokoli. Kdo chce, může hledat paralelu třeba s dětma vyrostlýma v ghettu v Terezíně nebo na podobných místech. Není úplně jasný, co je realita a co jen představa/halu­cinace/hra, ale když něčí život takjakotak připomíná noční můru, je to v podstatě jedno. Každopádně budete mít o čem cestou z divadla mluvit.

Hry podobnýho typu mají většinou v repertoáru hlavně amatérský divadla. Absolutně nic proti nim, ba naopak. Nicméně je skvělý vidět tenhle kus v totálně profesionáním provedení. Herci, zvuk, nasvícení, to nemělo chybu. Pokud vám nevadí experimenty, neváhejte. A nebojte se, o občasný hodně zábavný momenty tu není nouze – například píseñ Dead Puppies Aren't Much Fun (pokračování: They don't come when you call / They don't chase squirrels at all) nás rozchechtala zcela spolehlivě…

Název nejnovější Dylanovy desky je nechutně bilanční. Nebo si ho možná beru moc osobně – každopádně jsem si díky němu uvědomil, že od mých cca patnácti let snad neuplynul měsíc, kdy bych si nepustil některou z jeho desek (a většinou jich bylo víc). Takže na mě ten slogan sedí dokonale. O důvod víc si to album okamžitě pořídit (no, ne že bych nějakej extra důvod potřeboval, ale nešť).

Samozřejmě jsem už před vydáním alba přečetl pár recenzí a byl jsem docela zvědavej, zda jde skutečně o takovej rozdíl oproti posledním třem deskám tvořícím svýho druhu volnou trilogii – americký servery to tvrdily vcelku jednohlasně. No, já si to zas tak nemyslím. Jistě, v mnoha písničkách hraje dominantní roli akordeon Davida Hidalga (původně Los Lobos) a celý to posouvá trochu do texmex nebo do toho stylu, kterej hraje Dylanovo patrně velmi oblíbená kapela Calexico, ale pořád je to hlavně rhythm'n'blues ve stylu Muddyho Waterse či Willieho Dixona. Když budu hooodně kritickej, řeknu, že některý písně se kupříkladu desce Love and Theft podobají až příliš a taková Shake Shake Mama mi na to konto přijde poněkud laciná. Ale třeba úvodní Beyond Here Lies Nothing si taky na žádnou inovaci nehraje a přitom je to jedna z nejlepších věcí, který Dylan za poslední roky udělal.

Sám mám nejradši dvě věci, který se náladě posledních alb přece jen dost vymykají – Life Is Hard (tady mě fascinuje, jak do sebe fantasticky zapadá 3/4 rytmus hranej bicíma a 4/4 zpěv a kytara – pokud to kapela hraje takhle i naživo, všechna čest) a předposlední I Feel a Change Comin' On. Někde v Life nebo kde jsem se dočetl, že jde o Dylanovu reakci na zvolení Obamy prezidentem. Nevím, ale pokud ano, asi Obamovi pošlu děkovnej mail – takhle optimistickou písničku jsem od Dylana neslyšel dlouho a skladba se navíc opravdu dost liší od věcí na posledních deskách. Že by vážně pokus naznačit, jak bude hudba BD vypadat dál? Rád se nechám překvapit.

Pořád si na to nějak nemůžu zvyknout, ale výstava Hrozně blízko k nebi aneb Bolívie 2007 (viz zápis z letošního ledna) se dočkala druhého dějství. Tentokrát bude viset až do konce května v Klubu cestovatelů v Brně a na rozdíl od lednové pražské inkarnace na to nejsem sám, vystavujem společně s Markem P. Nemám tušení, kolik lidí z jihu Moravy to tu čte, ale pokud nemáte co dělat teď v sobotu (9.5.) a měli byste chuť na vernisáž, doražte, jste srdečně zváni. Více informací zde. Těším se!