
Dylan: Chronicles
Friday, December 30th, 2005
Dorazil jsem Dylanovy Kroniky, narozeninovej dárek od Jarmily.
NevĂm, jestli o tom má cenu ještÄ› psát – ve
všech relevantnĂch mĂ©diĂch na tyhle ĂştrĹľkovitĂ˝
denĂky z dob dávnĂ˝ch i nedávnĂ˝ch pÄ›jou
chválu horem dolem a těžko napĂšu nÄ›co novĂ˝ho, ale
nešť. Ten chlap mě zase jednou dostal. Podle koncertů a
koneckoncĹŻ i poslednĂ desky (Love and Theft) by se uĹľ
nějakou dobu mohlo zdát, že se BD pomalu přesouvá do kategorie
„gĂ©nia-mimonÄ›“, kterej sice fantasticky hraje,
zpĂvá a pĂše svĂ˝ pĂsnÄ›, ale okolnĂ
svÄ›t moc nevnĂmá. SoudÄ› podle Kronik to neplatĂ ani
náhodou – aĹĄ uĹľ Dylan vzpomĂná na začátek
šedesátejch (start v New Yorku) nebo konec osmdesátejch let
(nahrávánĂ Oh Mercy), je zcela preciznĂ, pĂše
podrobně o tehdejšà scéně v hudbě, divadle,
výtvarným uměnà apod. (přečet jsem si na internetu
nÄ›jakĂ˝ rozbory dokládajĂcĂ, Ĺľe všechny programy
divadel, odehraný koncerty apod. seděj fakt na den přesně
i po čtyřiceti letech) a tu i onde dokazuje, že mu to
pálà jako málokomu. Specielně o šedesátých letech
v americký kultuře jsem toho přečet mraky a opravdu jsem
nečekal takhle neotřelej pohled na tehdejšà scénu,
navĂc od ÄŤlovÄ›ka, kterĂ˝ho rozhodnÄ› nikdo nemohl
považovat za nestrannýho pozorovatele.
Vzhledem k tĂ˝hle „analytiÄŤnosti“ by ÄŤlovÄ›k
ÄŤekal ucelenĂ˝ dĂlo pokrĂ˝vajĂcĂ chronologicky celej
DylanĹŻv Ĺľivot. Ale smĹŻla, skáče se po desĂtkách let tam
i zpátky, notoricky známý pasáže jsou vynechaný.
NapĹ™ed jsem to moc nechápal, pak se mi ta metoda zalĂbila –
formálnĂch ĹľivotopisĹŻ je k dispozici dost, tady je
vidÄ›t, co je pro samotnĂ˝ho BD z dnešnĂho pohledu
důležitý. (Z tohohle hlediska mám obrovskou radost
z velkĂ˝ho prostoru vÄ›novanĂ˝ho desce New Morning –
vĹľdycky jsem ji povaĹľoval za jednu z nejlepšĂch a štvalo
mě, že na ni ostatnà včetně renomovaných kritiků
zĂvali. A máte to, frajeĹ™i – v Chronicles dostala
jednu ze ÄŤtyĹ™ hlavnĂch kapitol.)
Na druhou stranu Chronicles rozhodnÄ› nedoporuÄŤuju nikomu, kdo
ještÄ› pořád povaĹľuje Dylana za „nejvÄ›tšĂho
autora protestsongĹŻ“, „mluvÄŤĂho generace“ nebo
nedejboĹľe „ÄŤlovÄ›ka snaĹľĂcĂho se zlepšit
svÄ›t“. ZpĹŻsob, jakĂ˝m BD tuhle interpretaci svejch
pĂsniÄŤek odmĂtá a posĂlá do hajzlu všechny
jejà potenciálnà nosiče, se dá přirovnat jen
k Ăştoku rozjetĂ˝ho parnĂho válce na barikádu ze
slepiÄŤĂch vajĂÄŤek – se stejnĂ˝m vĂ˝sledkem.
Ještě že už mám svoje hippie léta za sebou, asi bych to
nerozchodil. Ovšem z pohledu mĂ˝ho dnešnĂho
středněvěku je mi to velmi sympatický
.
A ještÄ› jedna vÄ›c je na tĂ˝ knize vĂ˝borná –
překlad. Nikdy bych neřek, že si BD užiju jinak než
v originále, zvláštÄ› pak po přÚernÄ›
zkurveným (omlouvám se, ale to jinak napsat nejde) překladu Dylanovy
biografie Behind the Shades od Clintona Heylina. Jenže Chronicles dělal
geniálnà Jiřà Popel. Když někdo žije
v Americe coby neobeatnik emigrant, bydlĂ z ruky do huby a
přitom má v hlavě harddisk, pak při troše
štÄ›stĂ DylanĹŻv originál nezmršĂ, ale
obohatĂ. PodobnÄ› povedenejch pĹ™ekladĹŻ je u nás málo
– napadá mÄ› Eisnerova i PĹ™idalova verze Pana Kaplana,
pĹ™ĂpadnÄ› Zábranovy Chandlerovy detektivky. SenzaÄŤnĂ.
Pokud vĂm, dÄ›lá teÄŹ Popel Kerouakovo On the Road –
nemĹŻĹľu se doÄŤkat.
Dorazil jsem Dylanovy Kroniky, narozeninovej dárek od Jarmily. NevĂm, jestli o tom má cenu ještÄ› psát – ve všech relevantnĂch mĂ©diĂch na tyhle ĂştrĹľkovitĂ˝ denĂky z dob dávnĂ˝ch i nedávnĂ˝ch pÄ›jou chválu horem dolem a těžko napĂšu nÄ›co novĂ˝ho, ale nešť. Ten chlap mÄ› zase jednou dostal. Podle koncertĹŻ a koneckoncĹŻ i poslednĂ desky (Love and Theft) by se uĹľ nÄ›jakou dobu mohlo zdát, Ĺľe se BD pomalu pĹ™esouvá do kategorie „gĂ©nia-mimonÄ›“, kterej sice fantasticky hraje, zpĂvá a pĂše svĂ˝ pĂsnÄ›, ale okolnĂ svÄ›t moc nevnĂmá. SoudÄ› podle Kronik to neplatĂ ani náhodou – aĹĄ uĹľ Dylan vzpomĂná na začátek šedesátejch (start v New Yorku) nebo konec osmdesátejch let (nahrávánĂ Oh Mercy), je zcela preciznĂ, pĂše podrobnÄ› o tehdejšà scĂ©nÄ› v hudbÄ›, divadle, vĂ˝tvarnĂ˝m umÄ›nĂ apod. (pĹ™eÄŤet jsem si na internetu nÄ›jakĂ˝ rozbory dokládajĂcĂ, Ĺľe všechny programy divadel, odehranĂ˝ koncerty apod. sedÄ›j fakt na den pĹ™esnÄ› i po ÄŤtyĹ™iceti letech) a tu i onde dokazuje, Ĺľe mu to pálĂ jako málokomu. SpecielnÄ› o šedesátĂ˝ch letech v americkĂ˝ kultuĹ™e jsem toho pĹ™eÄŤet mraky a opravdu jsem neÄŤekal takhle neotĹ™elej pohled na tehdejšà scĂ©nu, navĂc od ÄŤlovÄ›ka, kterĂ˝ho rozhodnÄ› nikdo nemohl povaĹľovat za nestrannĂ˝ho pozorovatele.
Vzhledem k tĂ˝hle „analytiÄŤnosti“ by ÄŤlovÄ›k ÄŤekal ucelenĂ˝ dĂlo pokrĂ˝vajĂcĂ chronologicky celej DylanĹŻv Ĺľivot. Ale smĹŻla, skáče se po desĂtkách let tam i zpátky, notoricky známĂ˝ pasáže jsou vynechanĂ˝. NapĹ™ed jsem to moc nechápal, pak se mi ta metoda zalĂbila – formálnĂch ĹľivotopisĹŻ je k dispozici dost, tady je vidÄ›t, co je pro samotnĂ˝ho BD z dnešnĂho pohledu dĹŻleĹľitĂ˝. (Z tohohle hlediska mám obrovskou radost z velkĂ˝ho prostoru vÄ›novanĂ˝ho desce New Morning – vĹľdycky jsem ji povaĹľoval za jednu z nejlepšĂch a štvalo mÄ›, Ĺľe na ni ostatnĂ vÄŤetnÄ› renomovanĂ˝ch kritikĹŻ zĂvali. A máte to, frajeĹ™i – v Chronicles dostala jednu ze ÄŤtyĹ™ hlavnĂch kapitol.)
Na druhou stranu Chronicles rozhodnÄ› nedoporuÄŤuju nikomu, kdo
ještÄ› pořád povaĹľuje Dylana za „nejvÄ›tšĂho
autora protestsongĹŻ“, „mluvÄŤĂho generace“ nebo
nedejboĹľe „ÄŤlovÄ›ka snaĹľĂcĂho se zlepšit
svÄ›t“. ZpĹŻsob, jakĂ˝m BD tuhle interpretaci svejch
pĂsniÄŤek odmĂtá a posĂlá do hajzlu všechny
jejà potenciálnà nosiče, se dá přirovnat jen
k Ăştoku rozjetĂ˝ho parnĂho válce na barikádu ze
slepiÄŤĂch vajĂÄŤek – se stejnĂ˝m vĂ˝sledkem.
Ještě že už mám svoje hippie léta za sebou, asi bych to
nerozchodil. Ovšem z pohledu mĂ˝ho dnešnĂho
středněvěku je mi to velmi sympatický .
A ještÄ› jedna vÄ›c je na tĂ˝ knize vĂ˝borná – pĹ™eklad. Nikdy bych neĹ™ek, Ĺľe si BD uĹľiju jinak neĹľ v originále, zvláštÄ› pak po přÚernÄ› zkurvenĂ˝m (omlouvám se, ale to jinak napsat nejde) pĹ™ekladu Dylanovy biografie Behind the Shades od Clintona Heylina. JenĹľe Chronicles dÄ›lal geniálnĂ Jiřà Popel. KdyĹľ nÄ›kdo Ĺľije v Americe coby neobeatnik emigrant, bydlĂ z ruky do huby a pĹ™itom má v hlavÄ› harddisk, pak pĹ™i troše štÄ›stĂ DylanĹŻv originál nezmršĂ, ale obohatĂ. PodobnÄ› povedenejch pĹ™ekladĹŻ je u nás málo – napadá mÄ› Eisnerova i PĹ™idalova verze Pana Kaplana, pĹ™ĂpadnÄ› Zábranovy Chandlerovy detektivky. SenzaÄŤnĂ. Pokud vĂm, dÄ›lá teÄŹ Popel Kerouakovo On the Road – nemĹŻĹľu se doÄŤkat.