Tolimati.cz

Dorazil jsem Dylanovy Kroniky, narozeninovej dárek od Jarmily. Nevím, jestli o tom má cenu ještě psát – ve všech relevantních médiích na tyhle útržkovitý deníky z dob dávných i nedávných pějou chválu horem dolem a těžko napíšu něco novýho, ale nešť. Ten chlap mě zase jednou dostal. Podle koncertů a koneckonců i poslední desky (Love and Theft) by se už nějakou dobu mohlo zdát, že se BD pomalu přesouvá do kategorie „génia-mimoně“, kterej sice fantasticky hraje, zpívá a píše svý písně, ale okolní svět moc nevnímá. Soudě podle Kronik to neplatí ani náhodou – ať už Dylan vzpomíná na začátek šedesátejch (start v New Yorku) nebo konec osmdesátejch let (nahrávání Oh Mercy), je zcela precizní, píše podrobně o tehdejší scéně v hudbě, divadle, výtvarným umění apod. (přečet jsem si na internetu nějaký rozbory dokládající, že všechny programy divadel, odehraný koncerty apod. seděj fakt na den přesně i po čtyřiceti letech) a tu i onde dokazuje, že mu to pálí jako málokomu. Specielně o šedesátých letech v americký kultuře jsem toho přečet mraky a opravdu jsem nečekal takhle neotřelej pohled na tehdejší scénu, navíc od člověka, kterýho rozhodně nikdo nemohl považovat za nestrannýho pozorovatele.

Vzhledem k týhle „analytičnosti“ by člověk čekal ucelený dílo pokrývající chronologicky celej Dylanův život. Ale smůla, skáče se po desítkách let tam i zpátky, notoricky známý pasáže jsou vynechaný. Napřed jsem to moc nechápal, pak se mi ta metoda zalíbila – formálních životopisů je k dispozici dost, tady je vidět, co je pro samotnýho BD z dnešního pohledu důležitý. (Z tohohle hlediska mám obrovskou radost z velkýho prostoru věnovanýho desce New Morning – vždycky jsem ji považoval za jednu z nejlepších a štvalo mě, že na ni ostatní včetně renomovaných kritiků zívali. A máte to, frajeři – v Chronicles dostala jednu ze čtyř hlavních kapitol.)

Na druhou stranu Chronicles rozhodně nedoporučuju nikomu, kdo ještě pořád považuje Dylana za „největšího autora protestsongů“, „mluvčího generace“ nebo nedejbože „člověka snažícího se zlepšit svět“. Způsob, jakým BD tuhle interpretaci svejch písniček odmítá a posílá do hajzlu všechny její potenciální nosiče, se dá přirovnat jen k útoku rozjetýho parního válce na barikádu ze slepičích vajíček – se stejným výsledkem. Ještě že už mám svoje hippie léta za sebou, asi bych to nerozchodil. Ovšem z pohledu mýho dnešního středněvěku je mi to velmi sympatický .

A ještě jedna věc je na tý knize výborná – překlad. Nikdy bych neřek, že si BD užiju jinak než v originále, zvláště pak po příšerně zkurveným (omlouvám se, ale to jinak napsat nejde) překladu Dylanovy biografie Behind the Shades od Clintona Heylina. Jenže Chronicles dělal geniální Jiří Popel. Když někdo žije v Americe coby neobeatnik emigrant, bydlí z ruky do huby a přitom má v hlavě harddisk, pak při troše štěstí Dylanův originál nezmrší, ale obohatí. Podobně povedenejch překladů je u nás málo – napadá mě Eisnerova i Přidalova verze Pana Kaplana, případně Zábranovy Chandlerovy detektivky. Senzační. Pokud vím, dělá teď Popel Kerouakovo On the Road – nemůžu se dočkat.

Óóó, veliký být švagr Vláďa, veliký být Lukoko! Galerie jede! Koho zajímají fotky, račte vstoupit, kromě stálých alb se tam budou objevovat i fotky z nejrůznějších akcí, víkendů, koncertů a tak… Welcome!

Příjemný překvapení nás dneska čekalo na procházce po městě. Jak jsme se tak batoumali centrem, navrhla Jarmila výstavu betlémů v Celetný („výstava Batmanů?“ zaradoval se Tomáš, než jsme mu vysvětlili, oč jde ). Měl jsem z toho trošku strach, čekal jsem takový to slizký lidovno po ladovsku, ale ono ne – výstava patří dvěma nadšencům podle vizáže z kategorie post-underground, zhruba ve třech místnostech je spousta vánočních motivů z nejrůznějších, z 90% procent přírodních materiálů, velká většina z nich je zcela kýčuprostá a při pohledu na ně člověk mýho typu jen trpce lituje, že má obě ruce volšový. Dřevo, textil, krajky, dřevo, sláma, dřevo, kukuřice, kov, dřevo… a samozřejmě hlavně dřevo. Všemu vévodí ručně vyřezaný vodní kolo, který maká jak o život na umělým potoce protékajícím galerií. Pokud máte chuť, zajděte si do 2. ledna do Hrzánský pasáže (Celetná, vedle KFC), litovat asi nebudete. Další informace najdete třeba tady. Doporučuju zejména Marjáně (která o tom ovšem předpokládám ví) a Lukokovi.

Předvánoční víkendové miniturné je za námi. První koncert proběhl v pátek v Černým Petrovi na Žižkově, což je moc příjemnej novej klub s hospodou, nahoře normálně stoly a bar, dole sál s PA (skoro) a slušnou akustikou, prostě pohoda. Přišlo o něco méně lidí než třeba naposled do Škabety, vánoce a chřipky dělaj svoje, nicméně prázdno rozhodně nebylo. Samotnej koncert byl v pohodě, na rozdíl od zmíněný Škabety jsme měli na pódiu odposlech a tudíž se každej slyšel, publikum příslušně řádilo, sklidili jsme pochvaly od náhodných návštěvníků i vedení klubu, zkrátka pohoda. Budem muset nacvičit nějaký nový věci, nakonec už jsme neměli co přidávat .

Celej koncert opět velmi statečně fotil Michal Miskinh, fotky jsou podobně jako ve Škabetě moc pěkný. Už se mi sem skoro nechce psát, že je sem pověsím, až se rozjede galerie – mám pocit, že jsem prokletej, asi se jí nedočkám . Takže: Možná je někdy uvidíte, pokud by měl někdo velkej zájem, napište si…

V sobotu se turné přesunulo do Štěnapu (Štěchovice, viz report z 9.11.). Bohužel, páteční pohoda se moc neopakovala – z Prahy s námi přijelo všehovšudy 5 lidí (včetně 80-letý maminky Petra Z., které tímto gratuluju k heroickýmu výkonu) a kromě několika štamgastů a personálu nedorazili ani místní, takže jsme hráli téměř přesilovku. Krom toho bylo na pódiu takový vedro, že se tam nedalo vydržet – zkuste si zahrát L.A. Woman v sauně, navlečený do bot, kalhot a trika, a uvidíte, jaký to bylo :-/. Ale nešť – celkem to hrálo, těch pár věrných vypadalo spokojeně, prostě lepší než drátem do oka.

Peace Frog vám tedy tímto přeje veselé vánoce, Nový rok a tak… a těšíme se na příští koncert. Bude v sobotu 21. ledna v Černým Petrovi. Přijďte!

To se mi snad jenom zdá. Sotva jsem se vzpamatoval z posledního drtivýho zážitku při návštěvě Hušákova deklu neboli Sazka Areny (Collins, viz report níže), vypadá to, že jí zase neujdu – 20. července v ní totiž hraje sám velký Slowhand. Když už jsem neviděl v květnu v Londýně jednorázovej comeback Cream (lístky stály v přepočtu asi deset litrů a stejně bylo cca za hodinu od začátku prodeje vyprodáno), tak si Claptona dám aspon sólo, o tom žádná. Akorát musím pořádně naposlouchat poslední desku, já ostuda z ní zatím slyšel jen jedinou písničku.

Tak ještě naživo PJ Harvey, Kate Bush, Springsteena s E-Street Bandem a Waitse a budu spokojenej…

Přišel mi mailem zajímavej obrázek. Chodící hudební encyklopedie (Štěpán, Ondra P., Ondra T. etc.) se na něm můžou trochu potrénovat – v obrázku se skrývá cca 70 názvů současných i minulých kapel, resp. muzikantů. Takový Gorillaz pozná každej , ale některý jiný názvy jsou schovaný opravdu zajímavě – já jsem zatím někde u dvacky, ale neměl jsem moc čas, snad toho najdu víc. Tak do toho, a můžete psát třeba do komentářů… Odkaz tady.

Po Dylanově koncertě v Hušákově tichu (pro mimopražské: Sazka Arena) jsem tvrdil, že mě tam dlouho nikdo nedostane. No, a netrvalo to ani tři týdny a byli jsme tam zas, tentokrát s Jarmilou a na Collinsovi. Chtěl jsem o tom napsat hned, ale nějak mě k tomu nepustila práce, pak jsme byli na víkend v Mnichově… takže aspo�? se zpožděním.

A asi nepřekvapím, když zase začnu popisem dobývání toho kulatýho monstra ve Vysočanech. Začalo to docela dobře – u vchodů zdaleka nebyla taková fronta jako na Dylanovi a kokoti žlutý byli vcelku v klidu, jeden dokonce na půl huby pozdravil. Ale žádnej strach, problém se dostavil záhy. Na rozdíl od Dylana jsme totiž měli lístky ne jen na stání, ale na stání k pódiu. Cenovej rozdíl 250 na jeden (25%). Oba prostory jsou na ploše oddělený plotem, takže jsem si já vůl myslel, že prostě existuje nějakej samostatnej vchod u pódia a tam vás pustěj na plochu. Houby s octem.

Místo toho se na plochu leze vchodem, kterej je sice vyhrazenej pouze lidem k pódiu, ale je cca v půlce normálního pole. Ovšem napřed vás musej označkovat barevnou páskou na zápěstí. O to se nestaraj žlutý kokoti, ale slepice v černejch kostýmkách. Než po mně nějaká feministka hodí vidlema, dovolím si obhájit termín slepice. Nuže: jsou čtyři, jedna z nich drží v ruce štos pásek a lepí je lidem na ruce. Lidí jsou mraky, pásky ubejvaj. Tři slepice stojej a zblízka koukaj, jak pásky docházej. Ve chvíli, kdy dojdou definitivně, oznámí hlavní slepice udiveně ostatním, že pásky došly. Krátká porada a jedna z vedlejších slepic ppoommaalluu odchází kamsi. Na nasranou poznámku, že to je za ty prachy teda fakt chytrej systém, hlavní slepice odtuší, že za to přece nemůže, to voni. Po delší chvíli se vedlejší slepice vrací s asi dvaceti páskama, ačkoli ve chvíli, kdy pro ně odcházela, bylo na místě minimálně čtyřicet čekajících. Dál to neznám, protože jsem pronesl něco tak štěpnýho, že jsme dostali pásky první s poznámkou, aby se pán nezbláznil.

Pokud se vám podaří se nechat opáskovat, pustí vás ochranka na plochu daleko, daleko od pódia s radou, ať se podél mantinelu proboxujete dopředu. Po asi deseti minutách a mnoha modřinách se povedlo, kokot u úzkýho průchodu v plotu si prohlídl pásky a procedil nás dírou za plot. Dál jsme se nedostali, takže za 500 a pakárnu jsme byli asi tak o 2 m blíž pódiu než na Dylanovi . Ještě má někdo pocit, že v tom baráku panuje normální systém?

No a pak konečně začal koncert. První přišel Collins a asi pět minut hrál sólo na bicí. Sólo toho typu, kdy bubeník nedrží rytmus a jen předvádí rychlý ruce a nohy, což mě moc nebere. Pak přišel Chester Thompson a udělal víceméně totéž, jen trochu líp. Zato potom. Na pódium přišel ještě jeden perkusák (2 bonga, 2 nádherný conga, nějakej virbl) a rozjeli to spolu všichni 3. Je jasný, že když hrajou 3 bubeníci dohromady, tak ten rytmus prostě držet musej. A tohle teda byla jízda. Asi 10 minut, Collins držel spodek, Thompson do toho hrál takový protipohyby, ten perkusák něco jako melodický sóla. Nádhera, paráda, dokonalost sama. V tu chvíli to mohlo skončit a za ty prachy by to snad i stálo.

Pak začal normální koncert. Začátek byl dobrej, Something Happened on My Way to Heaven, pak Against All Odds. Dvě kytary, basa (basák vypadal jak Brumbál), klávesy, výborný dechový kvarteto, šestičlennej sbor. Skvělej zvuk a přiměřeně spektakulární scéna (tu i onde bylo vidět, že PC v mládí pásal kozy s jistým Peterem Gabrielem). Bohužel počáteční pecky vystřídala nesmírně nudná One More Night a pak to bylo jak na houpačce – chvíli jízda, chvíli zívačka. Ke světlejm místům patřila In the Air Tonight opět s Collinsem za bubnama, Dance into the Light, Wear My Hat (zněla jako něco z desky The Rhythm of the Saints od Simona) závěrečný Sussudio (hodně zrychlený) nebo přídavek Take Me Home. Naopak mě hodně zklamala uuttaahhaannáá Another Day in Paradise, kterou jinak docela můžu, nebo takový ty rádiový hitovky typu You Can't Hurry Love, totálně sterilní. Místy byla hodně znát ta zmíněná inspirace Gabrielem, ovšem tam, kde z koncertu PG tryskaj emoce až před halu, byl Collins i se skvělou kapelou studenej. Nejlepší příklad byla taková tichá sborovka jen s akustikou, jméno si nepamatuju, ale začátek (včetně choreografie) byl úplně stejnej jako u Gabrielovy Mercy Street z DVD Growing Up Live. Až na to, že tohle bylo umělohmotný.

Takže nakonec smíšený pocity. Určitě nelituju, že jsem Collinse viděl, ale podruhý bych na něj nešel. A o to víc doufám, že se mi ještě aspo�? jednou poštěstí zajít na Gabriela, než se mu současná fantastická kapela rozprchne do světa…