Tolimati.cz

Dorazil jsem Dylanovy Kroniky, narozeninovej dárek od Jarmily. NevĂ­m, jestli o tom má cenu ještÄ› psát – ve všech relevantnĂ­ch mĂ©diĂ­ch na tyhle ĂştrĹľkovitĂ˝ denĂ­ky z dob dávnĂ˝ch i nedávnĂ˝ch pÄ›jou chválu horem dolem a těžko napíšu nÄ›co novĂ˝ho, ale nešť. Ten chlap mÄ› zase jednou dostal. Podle koncertĹŻ a koneckoncĹŻ i poslednĂ­ desky (Love and Theft) by se uĹľ nÄ›jakou dobu mohlo zdát, Ĺľe se BD pomalu pĹ™esouvá do kategorie „gĂ©nia-mimonÄ›“, kterej sice fantasticky hraje, zpĂ­vá a píše svĂ˝ pĂ­snÄ›, ale okolnĂ­ svÄ›t moc nevnĂ­má. SoudÄ› podle Kronik to neplatĂ­ ani náhodou – aĹĄ uĹľ Dylan vzpomĂ­ná na začátek šedesátejch (start v New Yorku) nebo konec osmdesátejch let (nahrávánĂ­ Oh Mercy), je zcela preciznĂ­, píše podrobnÄ› o tehdejší scĂ©nÄ› v hudbÄ›, divadle, vĂ˝tvarnĂ˝m umÄ›nĂ­ apod. (pĹ™eÄŤet jsem si na internetu nÄ›jakĂ˝ rozbory dokládajĂ­cĂ­, Ĺľe všechny programy divadel, odehranĂ˝ koncerty apod. sedÄ›j fakt na den pĹ™esnÄ› i po ÄŤtyĹ™iceti letech) a tu i onde dokazuje, Ĺľe mu to pálĂ­ jako málokomu. SpecielnÄ› o ĹˇedesátĂ˝ch letech v americkĂ˝ kultuĹ™e jsem toho pĹ™eÄŤet mraky a opravdu jsem neÄŤekal takhle neotĹ™elej pohled na tehdejší scĂ©nu, navĂ­c od ÄŤlovÄ›ka, kterĂ˝ho rozhodnÄ› nikdo nemohl povaĹľovat za nestrannĂ˝ho pozorovatele.

Vzhledem k tĂ˝hle „analytiÄŤnosti“ by ÄŤlovÄ›k ÄŤekal ucelenĂ˝ dĂ­lo pokrĂ˝vajĂ­cĂ­ chronologicky celej DylanĹŻv Ĺľivot. Ale smĹŻla, skáče se po desĂ­tkách let tam i zpátky, notoricky známĂ˝ pasáže jsou vynechanĂ˝. NapĹ™ed jsem to moc nechápal, pak se mi ta metoda zalĂ­bila – formálnĂ­ch ĹľivotopisĹŻ je k dispozici dost, tady je vidÄ›t, co je pro samotnĂ˝ho BD z dnešnĂ­ho pohledu dĹŻleĹľitĂ˝. (Z tohohle hlediska mám obrovskou radost z velkĂ˝ho prostoru vÄ›novanĂ˝ho desce New Morning – vĹľdycky jsem ji povaĹľoval za jednu z nejlepších a štvalo mÄ›, Ĺľe na ni ostatnĂ­ vÄŤetnÄ› renomovanĂ˝ch kritikĹŻ zĂ­vali. A máte to, frajeĹ™i – v Chronicles dostala jednu ze ÄŤtyĹ™ hlavnĂ­ch kapitol.)

Na druhou stranu Chronicles rozhodnÄ› nedoporuÄŤuju nikomu, kdo ještÄ› pořád povaĹľuje Dylana za „nejvÄ›tšího autora protestsongĹŻ“, „mluvÄŤĂ­ho generace“ nebo nedejboĹľe „ÄŤlovÄ›ka snažícĂ­ho se zlepšit svÄ›t“. ZpĹŻsob, jakĂ˝m BD tuhle interpretaci svejch pĂ­sniÄŤek odmĂ­tá a posĂ­lá do hajzlu všechny jejĂ­ potenciálnĂ­ nosiÄŤe, se dá pĹ™irovnat jen k Ăştoku rozjetĂ˝ho parnĂ­ho válce na barikádu ze slepiÄŤĂ­ch vajĂ­ÄŤek – se stejnĂ˝m vĂ˝sledkem. JeštÄ› Ĺľe uĹľ mám svoje hippie lĂ©ta za sebou, asi bych to nerozchodil. Ovšem z pohledu mĂ˝ho dnešnĂ­ho stĹ™ednÄ›vÄ›ku je mi to velmi sympatickĂ˝ .

A ještÄ› jedna vÄ›c je na tĂ˝ knize vĂ˝borná – pĹ™eklad. Nikdy bych neĹ™ek, Ĺľe si BD uĹľiju jinak neĹľ v originále, zvláštÄ› pak po příšernÄ› zkurvenĂ˝m (omlouvám se, ale to jinak napsat nejde) pĹ™ekladu Dylanovy biografie Behind the Shades od Clintona Heylina. JenĹľe Chronicles dÄ›lal geniálnĂ­ Jiří Popel. KdyĹľ nÄ›kdo Ĺľije v Americe coby neobeatnik emigrant, bydlĂ­ z ruky do huby a pĹ™itom má v hlavÄ› harddisk, pak pĹ™i troše štÄ›stĂ­ DylanĹŻv originál nezmrší, ale obohatĂ­. PodobnÄ› povedenejch pĹ™ekladĹŻ je u nás málo – napadá mÄ› Eisnerova i PĹ™idalova verze Pana Kaplana, případnÄ› Zábranovy Chandlerovy detektivky. SenzaÄŤnĂ­. Pokud vĂ­m, dÄ›lá teÄŹ Popel Kerouakovo On the Road – nemĹŻĹľu se doÄŤkat.