Tolimati.cz

Dorazil jsem Dylanovy Kroniky, narozeninovej dárek od Jarmily. Nevím, jestli o tom má cenu ještě psát – ve všech relevantních médiích na tyhle útržkovitý deníky z dob dávných i nedávných pějou chválu horem dolem a těžko napíšu něco novýho, ale nešť. Ten chlap mě zase jednou dostal. Podle koncertů a koneckonců i poslední desky (Love and Theft) by se už nějakou dobu mohlo zdát, že se BD pomalu přesouvá do kategorie „génia-mimoně“, kterej sice fantasticky hraje, zpívá a píše svý písně, ale okolní svět moc nevnímá. Soudě podle Kronik to neplatí ani náhodou – ať už Dylan vzpomíná na začátek šedesátejch (start v New Yorku) nebo konec osmdesátejch let (nahrávání Oh Mercy), je zcela precizní, píše podrobně o tehdejší scéně v hudbě, divadle, výtvarným umění apod. (přečet jsem si na internetu nějaký rozbory dokládající, že všechny programy divadel, odehraný koncerty apod. seděj fakt na den přesně i po čtyřiceti letech) a tu i onde dokazuje, že mu to pálí jako málokomu. Specielně o šedesátých letech v americký kultuře jsem toho přečet mraky a opravdu jsem nečekal takhle neotřelej pohled na tehdejší scénu, navíc od člověka, kterýho rozhodně nikdo nemohl považovat za nestrannýho pozorovatele.

Vzhledem k týhle „analytičnosti“ by člověk čekal ucelený dílo pokrývající chronologicky celej Dylanův život. Ale smůla, skáče se po desítkách let tam i zpátky, notoricky známý pasáže jsou vynechaný. Napřed jsem to moc nechápal, pak se mi ta metoda zalíbila – formálních životopisů je k dispozici dost, tady je vidět, co je pro samotnýho BD z dnešního pohledu důležitý. (Z tohohle hlediska mám obrovskou radost z velkýho prostoru věnovanýho desce New Morning – vždycky jsem ji považoval za jednu z nejlepších a štvalo mě, že na ni ostatní včetně renomovaných kritiků zívali. A máte to, frajeři – v Chronicles dostala jednu ze čtyř hlavních kapitol.)

Na druhou stranu Chronicles rozhodně nedoporučuju nikomu, kdo ještě pořád považuje Dylana za „největšího autora protestsongů“, „mluvčího generace“ nebo nedejbože „člověka snažícího se zlepšit svět“. Způsob, jakým BD tuhle interpretaci svejch písniček odmítá a posílá do hajzlu všechny její potenciální nosiče, se dá přirovnat jen k útoku rozjetýho parního válce na barikádu ze slepičích vajíček – se stejným výsledkem. Ještě že už mám svoje hippie léta za sebou, asi bych to nerozchodil. Ovšem z pohledu mýho dnešního středněvěku je mi to velmi sympatický .

A ještě jedna věc je na tý knize výborná – překlad. Nikdy bych neřek, že si BD užiju jinak než v originále, zvláště pak po příšerně zkurveným (omlouvám se, ale to jinak napsat nejde) překladu Dylanovy biografie Behind the Shades od Clintona Heylina. Jenže Chronicles dělal geniální Jiří Popel. Když někdo žije v Americe coby neobeatnik emigrant, bydlí z ruky do huby a přitom má v hlavě harddisk, pak při troše štěstí Dylanův originál nezmrší, ale obohatí. Podobně povedenejch překladů je u nás málo – napadá mě Eisnerova i Přidalova verze Pana Kaplana, případně Zábranovy Chandlerovy detektivky. Senzační. Pokud vím, dělá teď Popel Kerouakovo On the Road – nemůžu se dočkat.