Tolimati.cz

Letošní léto je skutečně legrační – když člověk vyrazí na vodu, je kosa jak v Minsku na nádraží v půlce listopadu a leje a leje. A jakmile začne normální pracovní proces, atakujou teploty čtyřicítku, vzduch se nedá dejchat a o přežití lze uvažovat jen v případě, že máte klimatizovanou kancelář nebo bazén na zahradě (ani jedno v případě našeho podkroví nehrozí), ujedete na nějaké snesitelnější místo (třeba do Káhiry nebo tam někam, prý tam bylo o 2 stupně mí�? než v Klementinu) nebo se vám podaří prosekat se davem podobně postižených do nejbližšího bazénu (úspěšně vyzkoušeno v Radlicích). No a ze všeho vůbec nejlepší nápad je domluvit v podobným počasí koncert, nejlépe v nějaký pořádně zahulený a vyžhavený hospodě typu Slamníku . Akci organizovala kapela Elektrický oslík čili bývalí spoluhráči našeho mistra basů Petra M. a organizace to byla skutečně vynikající – výborná aparatura, výbornej zvuk, prima zvukaři, všechno včas, s ničím nebyl problém (osobně velmi děkuju bubeníkovi za ochotu při štelování všeho), zkrátka díky moc za výtečnej servis. Bohužel nemůžu příliš sloužit názorem na samotnou muziku EO, protože jsme hráli první a když jsme po hodině a půl stekli z pódia, na kterým bylo pod sálajícím reflektorem asi tak 60 stup�?ů, tak by mě vevnitř opravdu nikdo neudržel, zvláště když na zahrádce točili pivo a bylo tam neskutečně příjemně. Nicméně lidí byl plnej barák, čili atmosféra skvělá, nám se hraní až na občasné žertovné momenty (nebudu jmenovat, modří vědí) snad taky povedlo, zkrátka výtečnej večírek. Slamník se prej má prodávat, což by mě mrzelo, hraje se tam fakt dobře…

Dlouho jsem sem nedal žádnej tip na zajímavou fotogalerii, tak to napravím. Pokud máte rádi fotky přírody a nejste zastánci realistickýho pojetí za každou cenu, tj. pokud se vám líběj spíš sytý barvy než odstíny šedi, patrně si Michaela Andersona oblíbíte. Pro krajináře je to téměř povinná záležitost, taková škola světla a kompozice se jen tak nevidí – Anderson se podobně jako třeba Guy Edwardes nebo Ladislav Kamarád drží osvědčených kompozičních zásad a podobně jako jmenovaní mistři dokazuje, že ne všechna pravidla se hodí jen k tomu, aby se porušovala. No a já jen očarovaně zírám a děkuju Markovi do Bratislavy za tip…

Na nejnovější Formanův film čekali novináři ve frontě a pak ho kolektivně (až na výjimky) roztrhali na kusy, což, přiznám se, vůbec nechápu. Ano, Přízraky jsou do jistý míry „neformanovský“ – pokud někdo čekal tradiční příběh na téma „boj nekonformního individua se světem“ ve stylu Kukaččího hnízda, Amadea, Hair (jasně, tady byla místo individua celá subkultura, ale námět je stejnej) Larryho Flynta a koneckonců i Muže na Měsíci, asi byl zklamanej, ale kde je proboha psáno, že se autor musí držet jedinýho tématu? Tenhle film není o vzpouře a už vůbec nejde o nějakou životopisnou záležitost, slavnej malíř je v něm použitej v podstatě jako kulisa, nepopiratelně dobrej, ale na druhou stranu poněkud bezpáteřnej kumštýř, kterej se v podstatě omylem připletl do důležitejch dějin, pozorně sleduje cvrkot okolo, občas se veze na vlně a občas ho to málem spláchne, nicméně za všech okolností dokáže přežít a udržet se v kategorii elity. Pokud vám tenhle popis připomíná všechny ty Gotty, Kainary, Páraly, Otakary Vávry a tak, vnímáme to velmi podobně (otázka je, jestli si to skutečnej historickej Goya zaslouží, ale to fakt netuším, tolik o něm nevím). Mnohem větší roli než jednotlivý postavy hrajou ve filmu dějiny jako takový a příběh rozhodně nevyznívá nijak optimisticky – jakákoli, byť původně pozitivní společenská změna nakonec dopadne blbě, protože nový pořádky do sebe nasajou to nejhorší z předchozího režimu a přidají k tomu vlastní zvěrstva, spolehlivě ubíjející vše dobrý. Jistě, inkvizitorskýmu režimu ve Španělsku v končícím 18. století nemůže fandit fakt nikdo – tehdy už opravdu nebylo v Evropě zvykem vymlacovat z lidí mučením nesmyslný přiznání k judaismu a na jeho základě je pak na doživotí věznit, o tom žádná. Jenže i „osvobození“ francouzskou Napoleonovou armádou smrdí od začátku do konce svinstvem a závěrečný svržení napoleonskýho režimu Angličany taky moc šancí na zlepšení nedává, vzhledem k tomu, že se starý hajzli opět vrátili na svý místa. A „lidská“ linie nevinně odsouzený Inez a následně její dcery tenhle historickej pesimismus jen podporuje. Pokud se vám film líbil, doporučuju přečíst Srpnovské pány Vladimíra Neffa – odehrávají se ve středověku, nicméně vyprávějí v podstatě o tomtéž a že mají cca 400 stran, tak jsou možná ještě o něco působivější. Nicméně Formanova skeptická vize mě taky velmi zaujala.

Onehdy jsem tu vedl rouhavé řeči o tom, že na výletních akcích v posledních měsících až podezřele často vychází počasí. A jak to tak bývá, rouhání bylo po zásluze potrestáno . Volné sdružení Žereme si solidně (dříve táborová parta Avisu) uspořádalo druhý ročník červencové vody, po lo�?ské pohodové Vltavě jsme tentokrát zaměřili pozornost na Ohři. Což mělo vcelku jednoznačný efekt – zatímco se zbytek země pekl ve třicetistup�?ových vedrech a přemýšlel o emigraci na Špicberky, na nás padaly provazy deště a teplota se zbaběle krčila někde mezi desítkou a patnáctkou. Po pár dnech dorazila kosa a déšť i do dalších oblastí Česka, jenže to už jsme toho měli akorát tak plný promočený kecky, hodili ručník do ringu (stejně se dal ždímat), předčasně vrátili lodě a odrazili někam, kde to tolik nepřipomíná Niagarské vodopády zespodu. Zvítězila Kokoškovic chaloupka na Brdech – Kokům tímto patří vřelé díky za azyl, akce mohla pokračovat jinými prostředky, my s elánem sobě vlastním vyžrali místní krám, hospodu i les (ty houby byly vážně skvělý) a nakonec vše dopadlo k obecné spokojenosti, ačkoli lehká hořkost z nepovedený vody, na kterou jsem se těšil rok, přece jen úplně nezmizela. No nic, příští rok vsadíme na jistotu – na výběr je zatím Eufrat a Tigris, další nápady vítány…