Tolimati.cz

Povídá se, že středoškolský roky patřej v životě k nejdůležitějším, a já s tím docela souhlasím – pamatuju si z nich daleko víc než z leckterý doby potom, prožil jsem v nich mnohý ze zásadních životních zážitků a mimo jiné jsme se na jejich konci poznali s Jarmilou. Všechno se to odehrávalo v druhý půlce 80. let a já od tý doby čekal na film, hru, písničku nebo cokoli podobnýho, co by tohle období z pohledu tehdejších gymnazistů opravdu věrně zachytilo. A po mnoha marných pokusech se konečně zadařilo – hru Oněgin byl Rusák napsala Irena Dousková, hraje ji Divadlo v Dlouhé a kdyby autorka nebyla cca o pět let starší a nechodila na jinej pražskej gympl, asi bych nevěřil, že nejsme spolužáci, natolik je to přesný.

Hra v podstatě nemá žádnej zvláštní děj, spíš jde o takový souvislý pásmo tehdejších typických motivů a zážitků, ovšem fantasticky věrně podaných. Modří (tedy pamětníci vrstevníci) vědí a tak mohou srovnávat: taky jste měli ve škole učitele(-ky) v rozsahu od hnusných všeho schopných bolševiček přes relativně hodný, ale ustrašený páprdy až po slušný lidi, co sice dávno přišli o iluze, ale ještě dokázali v nejhorším pomoct? Taky jste se snažili dělat cokoli (muziku, divadlo, básničky, recitaci, co já vím) a vedli dlouhý debaty o Dostojevským a Čechovovi, protože oficiální náplñ studia byla k uzoufání na nic? Taky jste sedávali na Karlově mostě, poslouchali (nebo hráli) Chytit vítr od Merty, sledovali onoho maniakálního portétistu (sedal zhruba 3 sochy před Nepomuckým směrem z Malý Strany) a připadali si děsně romanticky? A taky jste se po svých pokusech o cokoli svobodnýho (koncert, divadlo,….) dostávali do (dnes nepředstavitelně absurdních) průserů a po vybruslení s odřenýma ušima a nabouraným sebevědomím zjišťovali, že fakt žijete v kleci a pomalu se opracováváte do tvaru zkrocených zvířátek, který mají jen tři možnosti – zdrhnout, definitivně se přizpůsobit nebo dostávat přes hubu? Ano? Pak si rozumíme a budete ze hry patrně stejně nadšení jako my. A nadšení se zdvojnásobí, pokud máte rádi muziku – pódiová kapela hraje výborně Jasnou páku, Pražský výběr, Paniku, Mišíka, The Doors (asi Honzovi navrhnu jistou vizuální úpravu Break on Through ) apod., což dodává hře minimálně jeden rozměr navíc.

Přes zmíněný hlubší tóny je Oněgin neskutečně zábavnej, bránice měla celý tři hodiny co dělat. Akorát mám trochu strach, že hře dokážou pořádně porozumět jen ti, o nichž vypráví – případné mladší generace tímto prosím o komentář, jak to působilo na ně. Pokud se mýlím a Oněgin je generačně přenosnej, tím líp – mimo jiný jsem přesvědčenej, že nikdo z těch, kdo tenhle kus uvidí a pochopí, už nikdy nebude koketovat s myšlenkou volit komunisty. Nebo byste si to s těmi mávátky snad chtěli vyzkoušet v praxi? Tak vidíte.

Už jsem to sem psal – až doteď jsem byl patrně jedním z posledních lidí u nás, kteří poslouchají Nicka Cavea a ještě ho neviděli naživo (vždycky mi do toho něco vlezlo, většinou jsme někde hráli). Včerejší návštěva Sportovní haly v Holešovicích (nebo jak se teď jmenuje) byla tudíž víceméně povinná.

První půlhodinu obstarala velmi zajímavá předkapela – její jméno během produkce vůbec nezaznělo, takže jím nemohu sloužit, nicméně byli pouze dva – kytarista a bubeník, oba vypadali trochu jak postavy z The Proposition a já jen čuměl, kolik zvuku jde na ty dva nástroje vyloudit. Místy bych přísahal, že tam slyším přinejmenším basu a závěrečná píseñ sklouzla až kamsi k noise-core, jinak šlo ovšem o celkem normální písničky, žádnej experimentální hluk. Místy to bylo trochu jednotvárný, ale jak prohlásila Handa Z., „každý přítel Nicka Cavea je i můj přítel“ a předkapela nakonec sklidila až netradiční aplaus.

A pak už pódium zaplnili Bad Seeds v plný síle – dvoje bicí, basa, klávesy, kytara/klávesy (vynikající, přesnej a nenápadnej Mick Harvey), divous Warren Ellis na všechno možný a sám Cave, dnes často coby kytarista. Začátek obstaraly věci z nový desky Dig Lazarus Dig, titulní písnička přišla hned jako druhá v pořadí a patřila k nejlepším vůbec. Z nový desky se hrálo vcelku hodně, kromě toho ale Cave samozřejmě sahal pro spoustu starších věcí – hned po Lazarovi došlo na klasiku Tupelo a pak se to víceméně střídalo, jedna nová na jednu starou známou. Cave v poslední době na deskách (Lazarus, ale i vedlejší projekt Grinderman) dost přitvrdil a koncert tomu odpovídal – hrálo se většinou rychle, ostře a nahlas. Zvolnění a ztišení bylo spíš výjimkou (výtečnej Ship Song a paradoxně i Mercy Seat v téměř folkový verzi – vidět při týhle písni mávat romantický slečny zapalovačema byl skutečně zážitek), jinak byl koncert jeden velkej nářez a pokud se na něj přišel člověk vyřádit, určitě byl nadmíru spokojenej. Pokud ale máte (jako já) na Caveovi nejradši právě to střídání rachotu s tiššími lyričtějšími věcmi a poetiku „murder ballads“ (zdaleka nejen na stejnojmenný desce), mohl vám koncert (jako mně) připadat trochu jednorozměrnej. Trochu mě mrzelo, že v těch nabroušenejch novinkách (More News from Nowhere, Lie Down Here and Be My Girl, i třeba Get Ready for Love z předchozí desky) zněli Bad Seeds občas až zaměnitelně, třeba jako Stooges nebo nějaká novější garážová kapela, a těšil jsem se, jak to oživí třeba námořnickej sbor v John Finn's Wife, Do You Love Me nebo The Good Son – marně. A marně jsem se radoval i ve chvíli, kdy Cave v přídavcích sedl za piáno a spustil mou milou Into My Arms – snad jako jediná věc z playlistu mu příliš nesedla, zpočátku marně chytal tóninu a napětí a tah originálu to nemělo ani zdálky.

To ale probůh neznamená, že by se mi koncert nelíbil – nářez k Bad Seeds ostatně patřil vždycky a taková Deanna, Papa Won't Leave You Henry, zmíněný Tupelo nebo poslední přídavek Stagger Lee byly jednoznačně skvělý, stejně jako některý novinky. Kapela hrála jak o život (bylo skvělý pozorovat třeba kytarovou souhru decentního Harveyho a šílenýho Ellise), Caveovi to zpívá fantasticky a navíc se podle všeho dobře bavil, nepamatuju, kdy jsem na velkým koncertě slyšel sedm přídavků. Jen je mi trochu líto, že jsem neviděl spíš minulý pražský vystoupení před půldruhým rokem – podle Handina popisu mělo přesně to, co tomu včerejšímu (aspoñ pro mě) chybělo.

Taková to mohla být skvělá zpráva. Už dva roky tu píšu, že mi v seznamu navštívených koncertů chybí do sbírky už jen pár jmen a jedním z těch nejmilejších je Tom Waits, kterej ovšem mimo Ameriku koncertuje jen hodně zřídka. A světe zboř se, on sem přijede, a bude tu hrát dokonce hned dvakrát, 21. a 22. července. Jak říkám, byla by to zpráva sezóny, kdyby… kdybychom den předtím neodlítali na dovolenou. Nic proti dovoleným, ale tohle je teda zatraceně špatnej timing… takže tu jen se skřípěním zubů plním zpravodajskou povinnost (tuhle mě někdo potěšil mailem, že tyhle stránky čte coby informační servis o chystaných koncertech, což je sice hodně přehnaný, ale i tak dík) a odcházím si s kyselým ksichtem pustit Mule Variations. O jeden blbej den…

Děti odjely na výpravu s oddílem, takže jsme měli volnej sobotní večer a velmi nás proto potěšilo zjištění, že v Dejvicích výjimečně nemají vyprodáno a tak se můžem vypravit na tamější verzi Hamleta. A dobře jsme udělali – podle recenzí, který jsem onehdy četl a matně si je pamatoval, nemělo jít o žádnou pietní inscenaci ctící původní text v každý scéně, ovšem na to, co s kralevicem dánským provedl Miroslav Krobot a spol., jsem rozhodně připravenej nebyl.

Ne, nebojte, žádná laciná aktualizace se nekonala, milovníci muzikálů a estrádních show si mohou nadále vychutnávat Hamleta v podání Janka Ledeckého etc. v Kalichu (jestli se teda ještě hraje), tady se hýbalo spíše s pojetím jednotlivých postav. Taky jste měli vždycky titulní postavu zažitou coby depresivního zoufalce pronášejícího patetický monology typu „Být či nebýt“? Zapomeñte, Hamlet v podání Jaroslava Plesla je výbušnej maniak, místy tak trochu UFO a často hodně velkej cynik, především ale neustálej hybatel děje. Zmíněnej slavnej monolog zazní částečně až v parodický formě, skvostná je scéna s najatými herci, kdy Hamlet funguje jako náročnej a poněkud zpruzenej režisér. Ani Ofélie (Vanda Hybnerová) není žádná křehotinka, pálí jedno cigáro za druhým, dopíjí po ostatních panáky a občas působí až vulgárně, což je skvělý. Zato Claudius (Jiří Langmajer) je nevídaně civilní, působí trochu jako politik, kterej si uvědomil, že s morálkou nedojedeš vůbec nikam a heslo o účelu světícím prostředky se pro něj stalo životní mantrou (scéna, ve který se přiznává Hamletovi k vraždě jeho otce a zároveñ naznačuje, že přece nejde o žádnou převratnou věc a že by Hamlet udělal nejlíp, kdyby se přestal vztekat a užíval si vzniklých příležitostí, patří k nejlepším „novým“ momentům – skoro jsem tam čekal něco ve smyslu „son, come over to the dark side“ :)). Jen královna Gertruda je celou dobu trochu mimo, vypadá, že vůbec nevnímá realitu a asi by působila věrohodněji, kdyby byla třeba permanentně opilá nebo tak něco – takhle vypadá ještě podstatně ufonštěji než její syn.

Vzhledem k výše řečenému snad ani nepřekvapí, že celá hra končí naprosto netradičně – nechci prozrazovat jak, ale každopádně zapomeñte na jednoduchý řešení a připravte se na dlouhou debatu cestou z divadla o tom, jak to vlastně celý bylo a jestli náhodou Krobot nezměnil Shakespeara víc, než by se na první pohled zdálo. Možná jo a možná se jeho pojetí nebude líbit puristům, ale pro ty hra ani není dělaná. My byli velmi spokojení.

Opět si připadám jak Kolumbův pomalejší brácha – objevit film z roku 2003, kterej tu šel normálně v kinech, pak běžnou cestou přišel na DVD a dnes se krčí v zadních místnostech půjčoven společně s dalšíma archiváliema, tomu se říká aktuálnost . Leč člověk nemůže stíhat všechno a já jsem moc rád, že jsem díky Jarmile (která Dívku s perlou viděla už tehdy v kině a teď na ni měla chuť znova) konečně měl s filmem o holandském barokním malíři Vermeerovi a jeho služce/modelce Griet tu čest a teď ho můžu doporučit i ostatním, co ho podobně jako já před lety zasklili.

Důvod zmíněného zasklení si ostatně si docela dobře pamatuju doteď – v recenzích se tehdy o Dívce psalo coby o historický kostýmový romanci a na to jsem nějak neměl chuť, Jarmila na film tudíž vyrazila se Stáñou a pak buď nestihla informace z recenzí uvést na pravou míru, nebo jsem ke své škodě neposlouchal. Chyba, recenze se mýlily – jistě, film se odehrává v roce 1665 a romantický motivy v něm jistě určitou roli hrajou, ovšem pod tímhle povrchem se skrývá velezajímavej příběh o tvoření. Velmi, velmi se to celé podobá nedávnému fenoménu jménem Once, akorát že tady nejde o hudbu, ale o malování. Podobně jako v Once tvoří děj filmu jen vnější, vcelku předvídatelnou a skutečně nijak objevnou slupku – Griet přichází do Vermeerovic rodiny coby vykulené, nicméně vnímavé a výtvarně po čertech nadané mládě ze sousedství, malíř se do ní postupně zamilovává, zbytek rodiny ji o to víc nesnáší, do toho se rozvíjí náznak „přirozenýho“ vztahu s obyčejným klukem z trhu, zkrátka nic, co by člověk neviděl x-krát. Ty fascinující momenty přicházejí ve chvíli, kdy se dostane na malování – když se Griet učí míchat barvy, když společně s Vermeerem objevujou optimální světlo a samozřejmě když Vermeer přijde na to, jak dodat jejímu portrétu správnou pointu (jistě, perlovou náušnicí ze šperkovnice vlastní manželky), vibrovalo to se mnou úplně stejně, jako když Hansard s Irglovou zalezli do jistého dublinského obchodu s nástroji a poprvé si zahráli Falling Slowly. Jistě není náhoda, že film nekončí nějakým dějovým vyvrcholením (byť i na jeho náznak dojde), ale dlouhatánským záběrem na hotovej obraz (tenhle). Pokud se vám z výše uvedených důvodů líbilo třeba zmíněný Once a zajímá vás malování, vřele doporučuju…