Tolimati.cz

Mám moc rád hudební filmy. A pozor, teď nemyslím muzikály – to je úplně jinej žánr. Muzikál má nějakej děj a v určitý chvíli jeho postavy přestanou mluvit a začnou zpívat, nicméně příběh v písni normálně probíhá dál, často se dokonce ještě zrychlí (tedy přinejmenším by to tak mělo fungovat, ne vždy se zadaří, viz nedávná neblahá zkušenost s Mužem z La Manchy). Hudební filmy jsou naproti tomu skutečně „o hudbě“, ta v nich na rozdíl od muzikálů není formou, ale náplní čili obsahem. Mnohý hudební filmy jsou zároven životopisy slavných muzikantů (Ray, Walk the Line etc.), jiný ale na nějaký velký vyprávění rovnou rezignujou a soustředěj se pouze a jedině na samotnou muziku (klasikou největší je beatlovina A Hard Day's Night čili Perný den nebo třeba Pink Floyd v Pompejích). A do poslední kategorie patří i Once s Glenem Hansardem (jinak The Frames) a Markétou Irglovou v hlavních rolích. O nečekaným obřím celosvětovým úspěchu tohohle filmu se psalo všude možně, takže patrně víte, že sbírá ceny hráběma, má nominaci na Oscara i Grammy a devatenáctiletá Moravanka Irglová je díky němu rázem v první světový hudební lize. A sakra zaslouženě.

Příběh, kterej Once vypráví, opravdu nestojí za dlouhý rozebírání – odehrává se v Dublinu během několika dnů, nemá v podstatě žádnej vnitřní vývoj, o nějakým konfliktu nebo složitější zápletce ani nemluvě, víceméně popisuje seznámení dvou muzikantů, jejich sblížení skrze podobný hudebný cítění a následný natáčení demo-CD. No a co? A Hard Day's Night taky není žádný aristotelský drama. Zato hudby je tu od prvních vteřin spousta – v úvodní scéně Hansard coby pouliční muzikant hraje Then the Healing Has Begun od Vana Morrisona a tady i v další skladbě, která následuje vzápětí, ukazuje, že i s obyčejnou španělou dokáže písničku na 4 akordy fantasticky vygradovat (ostatně proto jsem měl vždycky rád Frames). A když ho Irglová poprvé doprovodí na piano a v prodejně hudebních nástrojů si spolu ve dvojhlase střihnou největší hit filmu Falling Slowly, přibije vás to do sedadla. Všechno vrcholí při natáčení zmíněnýho demosnímku – o Hansardově schopnosti gradovat zdánlivě jednoduchý motivy už řeč byla, takže si jistě dokážete představit, co se stane, když mu ve skladbě When Your Mind's Made Up pomáhá slušně nabroušená rocková kapela. Zkrátka okamžitě uháním pro soundtrack a doufám, že Hansard s Irglovou budou brzo koncertovat i jinde než v Americe, kde na ně choděj davy lidí – tohle se musí vidět naživo…

Vezmi módní téma svépomocných skupin, okořeñ to postavou jak vystřiženou z Přeletu nad kukaččím hnízdem, vraž do toho hustě ironickou parafrázi Lovce jelenů a pár scén jak z drsnějších románů/povídek Jana Pelce (…a bude hůř), celý to chvíli máchej v ginu, protáhni marihuanovým dýmem, ve finále tónuj do depresivně tlumených barev a namluv v norštině… a máš jeden z nejlepších filmů roku. Anebo jinak: představte si (pokud na něco podobnýho máte chuť a žaludek), že žijete normálním životem „běžnýho spokojenýho blbce“, máte prima ženu a nic vám v zásadě nechybí, až jednoho dne přijde blbá bouračka a bum, jste na vozíku a navíc impotentní. Následnou depresi řešíte permanentním zalezením do pokoje, nasáváním, poslechem Johnnyho Cashe a sledováním válečných filmů, až se na to zmíněná manželka už definitivně nemůže dívat a objedná k vám návštěvu speciální terapeutický skupiny, zabývající se šíření pozitivního myšlení v těžkých situacích. A než se nadějete, zvoní vám u dveří nesnesitelně optimistická zaměstnankyně magistrátu v patách se slušným obludáriem (skoro-kvadriplegik, úplná kvadriplegička, její zdravej, leč neurotickej manžel a depresivní baba po přechodu) a všichni dohromady se vám hodlají nastěhovat do domu a obrátit vás na pozitivní víru, i kdyby jste se na hlavu stavěli. Jenže vy svůj zdravej nihilismus nehodláte obětovat jen tak zadarmo.

Po týhle expozici to vypadá, že hlavním tématem bude mentální souboj mezi hlavním hrdinou Geirem a onou nesnesitelnou pozitivní fanatičkou Tori, jenže ten skončí vcelku brzo jednou z nejzaslouže­nějších ran pěstí v dějinách světovýho filmu a ve zbytku filmu si to rozdává už jen ústřední manželská dvojice a pozůstalí pozitivci, kteří se, jak už to bývá, po ztrátě ideové vůdkyně vybarvují poněkud jinak, než jak se povinně stylizovali v rámci skupiny. A zaplaťpámbu za to – druhá část filmu zdaleka není tak prvoplánově zábavná a sympatie se v ní přelévají ze strany na stranu (s výjimkou manžela kvadriplegičky, kterej je na zabití furt), nicméně vybarvování charakterů s postupně klesající hladinou ginu v láhvích a stoupajícím množstvím THC v krvi je ještě podstatně zajímavější. Víc o ději nemá cenu prozrazovat, původní černohumorná ironická komedie nicméně ve finále nabere trochu hlubší tóny a kdo chce, může v tom vidět vcelku působivej příběh o smíření a snad i něčem jako naději, i když za tuhle charakteristiku bych od Geira možná dostal flaškou po hlavě. Ale v příštím okamžiku by mi zase nalil panáka a zazpívali bychom si Folsom Prison Blues…

A ještě jedna poznámka: až z tohohle filmu někde uvidím soundtrack, tak si ho pořídím. Filmovou muziku doplñuje skvělej výběr písniček (kromě Cashe a nějakých mně neznámých, leč zajímavých Norů třeba Steppenwolf, jejichž Pusher celej film otvírá – ano, stejná písnička zní i v úvodu legendární Bezstarostný jízdy) a vrchol je finálová dylanovka I'll Keep It With Mine v podání Fairport Convention, která se mi líbila ještě víc než samotná Dylanova verze. Nádhera.

Dobře ti tak, ignorante, máš si zjistit předem, na co a kam vlastně jdeš, říkal jsem si celou druhou půlku Muže z La Manchy v Divadle na Fidlovačce. Dneska odpoledne nás tam s Jarmilou vytáhla její máma se vstupenkami získanými zdarma v práci – a rozpaky jsme nakonec sdíleli všichni, neb představení skutečně připomínalo spíš ospalejší vánoční firemní večírek. Pravda, kdybych byl vzdělanejší a věděl, že tohle zpracování Dona Quijota je ve skutečnosti vcelku známej muzikál z půlky 60. let, asi bych si účast výrazně rozmýšlel, ale koneckonců v tý době vznikaly věci jako West Side Story nebo Hair a slovo muzikál ještě neznamenalo pompézní zábavu v dnešním stylu. Jenže verze z Fidlovačky měla jeden zásadní problém. Když v dobrým muzikálu (viz výše) přijde po mluveným výstupu písnička, většinou nakopne děj někam dál a často dokáže příběh výrazně vygradovat. V Muži z La Manchy ale kuplety fungovaly spíš jako spolehlivá brzda, přicházely zásadně ve chvíli, kdy se děj konečně rozbíhal, a spolehlivě ho utnuly. A bohužel se tak stávalo cca každých 5 minut, z čehož vyplývá, že cca polovinu hry jsem v kapse podvědomě hledal dálkový ovládání a na něm tlačítko „skip forward“ .

Kdyby ty písničky za něco stály aspo�? hudebně, tak neřeknu ani slovo, ale tak kýčovitý aranžmá se jen tak nevidí a zpěv většiny herců taky za moc nestál (čekal jsem, že to zachrání Ondřej Brousek z Monkey Business v jedný z hlavních rolí, ale ten neměl snad ani jeden sólovej pěveckej výstup – možná si nechtěl zadat). Děj přitom není nezajímavej – celej příběh se odehrává ve španělským vězení, v němž se za popouzení církve ocitne autor Dona Quijota Cervantes a aby se vyhnul šikaně spoluvěz�?ů, inscenuje svou hru přímo v přeplněný kobce. Cervantese/Quijota ovšem hraje Petr Rychlý a Dulcineu Tereza Bebarová, oba furt příšerně tlačej na pilu a maj celou dobu v podstatě jedinej výraz a (mně dosud neznámej) Václav Svoboda coby Sancho Panza hraje sice výborně a leccos zachrání, ale přece jen nemá takovej prostor a navíc zpívá vážně pekelně, takže dobrej dojem zase o něco hořkne. A přitom prvních 10 minut je výborných a ke konci se to zase trochu vylepší, ale ten prostor mezi tím je fakt plnej hlušiny. Škoda.

Na nejnovější Kohoutově hře jsme ve Stavovským divadle s Jarmilou patřili k nejmladším, což skutečně nebývá zvykem – vypadá to, že tenhle autor už současnou generaci příliš netáhne, což je vzhledem k jeho zaťatosti v nejrůznějších traumatech dějin 20. století vcelku pochopitelný. Jenže Kohoutovy exkurze do historie přitom kolikrát fungujou líp než četba odborný literatury (nedá mi to nevzpomenout na skvělej román Ta dlouhá vlna za kýlem, kterej o problematice Sudet v roce 1945 prozradí na 200 stranách snad víc než roční seminář na VŠ) a Machtmusik se navíc zabývá jeho vůbec nejosobnějším tématem, totiž schopností moci korumpovat leckoho a umělce především. (Pro zmíněnou mladší generaci: Kohout coby mladej naivka v 50. letech patřil k nejtlačenějším komunistickým autorům a páchal jednu příšernost za druhou, pak postupně pochopil, obrátil a po roce 1968 za to poměrně tvrdě zaplatil, přičemž se v podstatě celej život se svým selháním z mládí vyrovnává.)

Mozartovská parafráze má poměrně jednoduchej děj – mladej dirigent patří v 80. letech ve Vídni k salónní levici, což ho zavede do východního Berlína, tam narazí na bolševickou realitu, ta ho v jeho tupý naivitě samozřejmě dokonale vyděsí, párkrát se zachová jako pěkná svině, provede několik osudových chyb a ty ho v dalších letech (děj symbolicky končí s koncem století) postupně doháněj a vynořujou se v nejneočekáva­nějších a nejnepříjemnějších chvílích. Příběh hodně oživuje velkolepá režie s multimediálními prvky, místy si člověk připadá jak na filmovým představení, někomu to může připadat zbytečně bombastický, mně se to líbilo. Jak je u Kohouta obvyklý, záleží na každým detailu a všechno do sebe perfektně logicky zapadá, ani jedna postava není zbytečná a je dobrý sledovat děj opravdu pozorně. Přes historickou zatíženost tématu je příběh navíc v mnohým velmi zábavnej, při znalosti reálií se člověk každou chvíli zasměje (umakartová skřín se samolepkama ve východním Berlíně, důstojník Stasi Strauss s krycím jménem Wagner, akustickej remix Internacionály s tehdy kultovním německým hitem Da-da-da apod.). Jenže tohle je taky hlavní problém hry – ta znalost reálií mi připadala naprosto nutná, vůbec si nedokážu představit, co by mi příběh řekl, kdybych neznal praktiky tajnejch z konce komunismu, nevěděl, kdo byl Kurt Waldheim, neznal cynickej termín „užiteční idioti“ apod. Ale třeba to celý funguje i tak coby nadčasovej příběh o tom, jakých kravin se člověk dopustí v mládí a jak ho ty kraviny potom dohánějí v dalším životě, což skutečně není závislý na konkrétním prostředí, tím méně na politice :). Každopádně by mě zajímal názor někoho, kdo Machtmusik viděl a přitom onu dobu nezažil a příslušný informace nemá.

Skvělej výkon podali herci – nejen Jan Dolanský v hlavní roli (po Pleslovi coby Hrdinovi západu další mladej herec, co dvě hodiny nesleze z pódia a celou tu dobu je skvělej), ale i David Prachař, František Němec a další. Snad ze všech nejvíc se mi líbila Petra Špalková, která je na pódiu sice dohromady asi deset minut, ale její role je pro příběh veledůležitá a ona podává fantastickej výkon. Lidi, který nedávná minulost zajímá, by Eine Kleine Machtmusik minout neměli, mladším ji lze doporučit coby alternativu k návštěvě Muzea dějin komunismu či jak se ta instituce jmenuje…

Pokud vás zaujaly předchozí části deníku z Peru a Bolívie, můžete si přečíst jeho dokončení. Poslední týden byl snad nejrozmanitější – zažili jsme mj. třídenní trek s oslí karavanou v horách okolo 5000 m nebo cyklosjezd tzv. Death Road aneb údajně nejnebezpečnější cesty na světě. Přímej odkaz zde, stálej tradičně napravo v sekci Pages.

Koho zajímá pokračování zážitků z Peru a Bolívie, může se podívat na druhou ze tří částí cestovního deníku (tady, permanentní odkaz je vpravo v rubrice Pages). Prostřední etapa cesty začala přesunem z peruánského Cusca do Copacabany v Bolívii, nějakou dobu jsme strávili na jezeře Titicaca a pak jsme se přes La Paz přesunuli na jihozápad země do fantastický krajiny sopek, jezer a gejzírů zvaný Altiplano…

Dalo to práci, ale fotky z Peru a Bolívie jsou hotový. Pokud vás zajímají, najdete je v galerii (konkrétně zde). A kdyby někoho zajímal přepis cestovního deníku vznikajícího průběžně přímo po cestě, najde první část tady (jinak stálej odkaz visí v rubrice Pages napravo). Enjoy!