Tolimati.cz

Mám moc rád hudebnĂ­ filmy. A pozor, teÄŹ nemyslĂ­m muzikály – to je ĂşplnÄ› jinej žánr. Muzikál má nÄ›jakej dÄ›j a v urÄŤitĂ˝ chvĂ­li jeho postavy pĹ™estanou mluvit a zaÄŤnou zpĂ­vat, nicmĂ©nÄ› příbÄ›h v pĂ­sni normálnÄ› probĂ­há dál, ÄŤasto se dokonce ještÄ› zrychlĂ­ (tedy pĹ™inejmenším by to tak mÄ›lo fungovat, ne vĹľdy se zadaří, viz nedávná neblahá zkušenost s MuĹľem z La Manchy). HudebnĂ­ filmy jsou naproti tomu skuteÄŤnÄ› „o hudbÄ›“, ta v nich na rozdĂ­l od muzikálĹŻ nenĂ­ formou, ale náplnĂ­ ÄŤili obsahem. MnohĂ˝ hudebnĂ­ filmy jsou zároven Ĺľivotopisy slavnĂ˝ch muzikantĹŻ (Ray, Walk the Line etc.), jinĂ˝ ale na nÄ›jakĂ˝ velkĂ˝ vyprávÄ›nĂ­ rovnou rezignujou a soustĹ™edÄ›j se pouze a jedinÄ› na samotnou muziku (klasikou nejvÄ›tší je beatlovina A Hard Day's Night ÄŤili PernĂ˝ den nebo tĹ™eba Pink Floyd v PompejĂ­ch). A do poslednĂ­ kategorie patří i Once s Glenem Hansardem (jinak The Frames) a MarkĂ©tou Irglovou v hlavnĂ­ch rolĂ­ch. O neÄŤekanĂ˝m obřím celosvÄ›tovĂ˝m ĂşspÄ›chu tohohle filmu se psalo všude moĹľnÄ›, takĹľe patrnÄ› vĂ­te, Ĺľe sbĂ­rá ceny hrábÄ›ma, má nominaci na Oscara i Grammy a devatenáctiletá Moravanka Irglová je dĂ­ky nÄ›mu rázem v prvnĂ­ svÄ›tovĂ˝ hudebnĂ­ lize. A sakra zaslouĹľenÄ›.

PříbÄ›h, kterej Once vyprávĂ­, opravdu nestojĂ­ za dlouhĂ˝ rozebĂ­ránĂ­ – odehrává se v Dublinu bÄ›hem nÄ›kolika dnĹŻ, nemá v podstatÄ› žádnej vnitĹ™nĂ­ vĂ˝voj, o nÄ›jakĂ˝m konfliktu nebo sloĹľitÄ›jší zápletce ani nemluvÄ›, vĂ­cemĂ©nÄ› popisuje seznámenĂ­ dvou muzikantĹŻ, jejich sblĂ­ĹľenĂ­ skrze podobnĂ˝ hudebnĂ˝ cĂ­tÄ›nĂ­ a následnĂ˝ natáčenĂ­ demo-CD. No a co? A Hard Day's Night taky nenĂ­ žádnĂ˝ aristotelskĂ˝ drama. Zato hudby je tu od prvnĂ­ch vteĹ™in spousta – v ĂşvodnĂ­ scĂ©nÄ› Hansard coby pouliÄŤnĂ­ muzikant hraje Then the Healing Has Begun od Vana Morrisona a tady i v další skladbÄ›, která následuje vzápÄ›tĂ­, ukazuje, Ĺľe i s obyÄŤejnou španÄ›lou dokáže pĂ­sniÄŤku na 4 akordy fantasticky vygradovat (ostatnÄ› proto jsem mÄ›l vĹľdycky rád Frames). A kdyĹľ ho Irglová poprvĂ© doprovodĂ­ na piano a v prodejnÄ› hudebnĂ­ch nástrojĹŻ si spolu ve dvojhlase stĹ™ihnou nejvÄ›tší hit filmu Falling Slowly, pĹ™ibije vás to do sedadla. Všechno vrcholĂ­ pĹ™i natáčenĂ­ zmĂ­nÄ›nĂ˝ho demosnĂ­mku – o HansardovÄ› schopnosti gradovat zdánlivÄ› jednoduchĂ˝ motivy uĹľ Ĺ™eÄŤ byla, takĹľe si jistÄ› dokážete pĹ™edstavit, co se stane, kdyĹľ mu ve skladbÄ› When Your Mind's Made Up pomáhá slušnÄ› nabroušená rocková kapela. Zkrátka okamĹľitÄ› uhánĂ­m pro soundtrack a doufám, Ĺľe Hansard s Irglovou budou brzo koncertovat i jinde neĹľ v Americe, kde na nÄ› chodÄ›j davy lidĂ­ – tohle se musĂ­ vidÄ›t naĹľivo…

Vezmi mĂłdnĂ­ tĂ©ma svĂ©pomocnĂ˝ch skupin, okoĹ™eñ to postavou jak vystĹ™iĹľenou z PĹ™eletu nad kukaÄŤÄŤĂ­m hnĂ­zdem, vraĹľ do toho hustÄ› ironickou parafrázi Lovce jelenĹŻ a pár scĂ©n jak z drsnÄ›jších románĹŻ/povĂ­dek Jana Pelce (…a bude hĹŻĹ™), celĂ˝ to chvĂ­li máchej v ginu, protáhni marihuanovĂ˝m dĂ˝mem, ve finále tĂłnuj do depresivnÄ› tlumenĂ˝ch barev a namluv v norštinÄ›… a máš jeden z nejlepších filmĹŻ roku. Anebo jinak: pĹ™edstavte si (pokud na nÄ›co podobnĂ˝ho máte chuĹĄ a Ĺľaludek), Ĺľe Ĺľijete normálnĂ­m Ĺľivotem „běžnĂ˝ho spokojenĂ˝ho blbce“, máte prima Ĺľenu a nic vám v zásadÄ› nechybĂ­, aĹľ jednoho dne pĹ™ijde blbá bouraÄŤka a bum, jste na vozĂ­ku a navĂ­c impotentnĂ­. Následnou depresi Ĺ™ešíte permanentnĂ­m zalezenĂ­m do pokoje, nasávánĂ­m, poslechem Johnnyho Cashe a sledovánĂ­m váleÄŤnĂ˝ch filmĹŻ, aĹľ se na to zmĂ­nÄ›ná manĹľelka uĹľ definitivnÄ› nemĹŻĹľe dĂ­vat a objedná k vám návštÄ›vu speciálnĂ­ terapeutickĂ˝ skupiny, zabĂ˝vajĂ­cĂ­ se šířenĂ­ pozitivnĂ­ho myšlenĂ­ v těžkĂ˝ch situacĂ­ch. A neĹľ se nadÄ›jete, zvonĂ­ vám u dveří nesnesitelnÄ› optimistická zamÄ›stnankynÄ› magistrátu v patách se slušnĂ˝m obludáriem (skoro-kvadriplegik, Ăşplná kvadriplegiÄŤka, jejĂ­ zdravej, leÄŤ neurotickej manĹľel a depresivnĂ­ baba po pĹ™echodu) a všichni dohromady se vám hodlajĂ­ nastÄ›hovat do domu a obrátit vás na pozitivnĂ­ vĂ­ru, i kdyby jste se na hlavu stavÄ›li. JenĹľe vy svĹŻj zdravej nihilismus nehodláte obÄ›tovat jen tak zadarmo.

Po tĂ˝hle expozici to vypadá, Ĺľe hlavnĂ­m tĂ©matem bude mentálnĂ­ souboj mezi hlavnĂ­m hrdinou Geirem a onou nesnesitelnou pozitivnĂ­ fanatiÄŤkou Tori, jenĹľe ten skonÄŤĂ­ vcelku brzo jednou z nejzaslouĹľenÄ›jších ran pÄ›stĂ­ v dÄ›jinách svÄ›tovĂ˝ho filmu a ve zbytku filmu si to rozdává uĹľ jen ĂşstĹ™ednĂ­ manĹľelská dvojice a pozĹŻstalĂ­ pozitivci, kteří se, jak uĹľ to bĂ˝vá, po ztrátÄ› ideovĂ© vĹŻdkynÄ› vybarvujĂ­ ponÄ›kud jinak, neĹľ jak se povinnÄ› stylizovali v rámci skupiny. A zaplaĹĄpámbu za to – druhá část filmu zdaleka nenĂ­ tak prvoplánovÄ› zábavná a sympatie se v nĂ­ pĹ™elĂ©vajĂ­ ze strany na stranu (s vĂ˝jimkou manĹľela kvadriplegiÄŤky, kterej je na zabitĂ­ furt), nicmĂ©nÄ› vybarvovánĂ­ charakterĹŻ s postupnÄ› klesajĂ­cĂ­ hladinou ginu v láhvĂ­ch a stoupajĂ­cĂ­m mnoĹľstvĂ­m THC v krvi je ještÄ› podstatnÄ› zajĂ­mavÄ›jší. VĂ­c o dÄ›ji nemá cenu prozrazovat, pĹŻvodnĂ­ ÄŤernohumorná ironická komedie nicmĂ©nÄ› ve finále nabere trochu hlubší tĂłny a kdo chce, mĹŻĹľe v tom vidÄ›t vcelku pĹŻsobivej příbÄ›h o smĂ­Ĺ™enĂ­ a snad i něčem jako nadÄ›ji, i kdyĹľ za tuhle charakteristiku bych od Geira moĹľná dostal flaškou po hlavÄ›. Ale v příštĂ­m okamĹľiku by mi zase nalil panáka a zazpĂ­vali bychom si Folsom Prison Blues…

A ještÄ› jedna poznámka: aĹľ z tohohle filmu nÄ›kde uvidĂ­m soundtrack, tak si ho pořídĂ­m. Filmovou muziku doplñuje skvÄ›lej vĂ˝bÄ›r pĂ­sniÄŤek (kromÄ› Cashe a nÄ›jakĂ˝ch mnÄ› neznámĂ˝ch, leÄŤ zajĂ­mavĂ˝ch NorĹŻ tĹ™eba Steppenwolf, jejichĹľ Pusher celej film otvĂ­rá – ano, stejná pĂ­sniÄŤka znĂ­ i v Ăşvodu legendárnĂ­ BezstarostnĂ˝ jĂ­zdy) a vrchol je finálová dylanovka I'll Keep It With Mine v podánĂ­ Fairport Convention, která se mi lĂ­bila ještÄ› vĂ­c neĹľ samotná Dylanova verze. Nádhera.

DobĹ™e ti tak, ignorante, máš si zjistit pĹ™edem, na co a kam vlastnÄ› jdeš, říkal jsem si celou druhou pĹŻlku MuĹľe z La Manchy v Divadle na FidlovaÄŤce. Dneska odpoledne nás tam s Jarmilou vytáhla jejĂ­ máma se vstupenkami zĂ­skanĂ˝mi zdarma v práci – a rozpaky jsme nakonec sdĂ­leli všichni, neb pĹ™edstavenĂ­ skuteÄŤnÄ› pĹ™ipomĂ­nalo spíš ospalejší vánoÄŤnĂ­ firemnĂ­ veÄŤĂ­rek. Pravda, kdybych byl vzdÄ›lanejší a vÄ›dÄ›l, Ĺľe tohle zpracovánĂ­ Dona Quijota je ve skuteÄŤnosti vcelku známej muzikál z pĹŻlky 60. let, asi bych si účast vĂ˝raznÄ› rozmýšlel, ale koneckoncĹŻ v tĂ˝ dobÄ› vznikaly vÄ›ci jako West Side Story nebo Hair a slovo muzikál ještÄ› neznamenalo pompĂ©znĂ­ zábavu v dnešnĂ­m stylu. JenĹľe verze z FidlovaÄŤky mÄ›la jeden zásadnĂ­ problĂ©m. KdyĹľ v dobrĂ˝m muzikálu (viz výše) pĹ™ijde po mluvenĂ˝m vĂ˝stupu pĂ­sniÄŤka, vÄ›tšinou nakopne dÄ›j nÄ›kam dál a ÄŤasto dokáže příbÄ›h vĂ˝raznÄ› vygradovat. V MuĹľi z La Manchy ale kuplety fungovaly spíš jako spolehlivá brzda, pĹ™icházely zásadnÄ› ve chvĂ­li, kdy se dÄ›j koneÄŤnÄ› rozbĂ­hal, a spolehlivÄ› ho utnuly. A bohuĹľel se tak stávalo cca kaĹľdĂ˝ch 5 minut, z ÄŤehoĹľ vyplĂ˝vá, Ĺľe cca polovinu hry jsem v kapse podvÄ›domÄ› hledal dálkovĂ˝ ovládánĂ­ a na nÄ›m tlaÄŤĂ­tko „skip forward“ .

Kdyby ty pĂ­sniÄŤky za nÄ›co stály aspoďż˝? hudebnÄ›, tak neĹ™eknu ani slovo, ale tak kýčovitĂ˝ aranĹľmá se jen tak nevidĂ­ a zpÄ›v vÄ›tšiny hercĹŻ taky za moc nestál (ÄŤekal jsem, Ĺľe to zachránĂ­ OndĹ™ej Brousek z Monkey Business v jednĂ˝ z hlavnĂ­ch rolĂ­, ale ten nemÄ›l snad ani jeden sĂłlovej pÄ›veckej vĂ˝stup – moĹľná si nechtÄ›l zadat). DÄ›j pĹ™itom nenĂ­ nezajĂ­mavej – celej příbÄ›h se odehrává ve španÄ›lskĂ˝m vÄ›zenĂ­, v nÄ›mĹľ se za popouzenĂ­ cĂ­rkve ocitne autor Dona Quijota Cervantes a aby se vyhnul šikanÄ› spoluvÄ›zďż˝?ĹŻ, inscenuje svou hru přímo v pĹ™eplnÄ›nĂ˝ kobce. Cervantese/Quijota ovšem hraje Petr RychlĂ˝ a Dulcineu Tereza Bebarová, oba furt příšernÄ› tlaÄŤej na pilu a maj celou dobu v podstatÄ› jedinej vĂ˝raz a (mnÄ› dosud neznámej) Václav Svoboda coby Sancho Panza hraje sice vĂ˝bornÄ› a leccos zachránĂ­, ale pĹ™ece jen nemá takovej prostor a navĂ­c zpĂ­vá vážnÄ› pekelnÄ›, takĹľe dobrej dojem zase o nÄ›co hoĹ™kne. A pĹ™itom prvnĂ­ch 10 minut je vĂ˝bornĂ˝ch a ke konci se to zase trochu vylepší, ale ten prostor mezi tĂ­m je fakt plnej hlušiny. Ĺ koda.

Na nejnovÄ›jší KohoutovÄ› hĹ™e jsme ve StavovskĂ˝m divadle s Jarmilou patĹ™ili k nejmladším, coĹľ skuteÄŤnÄ› nebĂ˝vá zvykem – vypadá to, Ĺľe tenhle autor uĹľ souÄŤasnou generaci příliš netáhne, coĹľ je vzhledem k jeho zaĹĄatosti v nejrĹŻznÄ›jších traumatech dÄ›jin 20. stoletĂ­ vcelku pochopitelnĂ˝. JenĹľe Kohoutovy exkurze do historie pĹ™itom kolikrát fungujou lĂ­p neĹľ ÄŤetba odbornĂ˝ literatury (nedá mi to nevzpomenout na skvÄ›lej román Ta dlouhá vlna za kĂ˝lem, kterej o problematice Sudet v roce 1945 prozradĂ­ na 200 stranách snad vĂ­c neĹľ roÄŤnĂ­ seminář na VĹ ) a Machtmusik se navĂ­c zabĂ˝vá jeho vĹŻbec nejosobnÄ›jším tĂ©matem, totiĹľ schopnostĂ­ moci korumpovat leckoho a umÄ›lce pĹ™edevším. (Pro zmĂ­nÄ›nou mladší generaci: Kohout coby mladej naivka v 50. letech patĹ™il k nejtlaÄŤenÄ›jším komunistickĂ˝m autorĹŻm a páchal jednu příšernost za druhou, pak postupnÄ› pochopil, obrátil a po roce 1968 za to pomÄ›rnÄ› tvrdÄ› zaplatil, pĹ™iÄŤemĹľ se v podstatÄ› celej Ĺľivot se svĂ˝m selhánĂ­m z mládĂ­ vyrovnává.)

Mozartovská parafráze má pomÄ›rnÄ› jednoduchej dÄ›j – mladej dirigent patří v 80. letech ve VĂ­dni k salĂłnnĂ­ levici, coĹľ ho zavede do vĂ˝chodnĂ­ho BerlĂ­na, tam narazĂ­ na bolševickou realitu, ta ho v jeho tupĂ˝ naivitÄ› samozĹ™ejmÄ› dokonale vydÄ›sĂ­, párkrát se zachová jako pÄ›kná svinÄ›, provede nÄ›kolik osudovĂ˝ch chyb a ty ho v dalších letech (dÄ›j symbolicky konÄŤĂ­ s koncem stoletĂ­) postupnÄ› dohánÄ›j a vynoĹ™ujou se v nejneoÄŤekávanÄ›j­ĹˇĂ­ch a nejnepříjemnÄ›jších chvĂ­lĂ­ch. PříbÄ›h hodnÄ› oĹľivuje velkolepá reĹľie s multimediálnĂ­mi prvky, mĂ­sty si ÄŤlovÄ›k pĹ™ipadá jak na filmovĂ˝m pĹ™edstavenĂ­, nÄ›komu to mĹŻĹľe pĹ™ipadat zbyteÄŤnÄ› bombastickĂ˝, mnÄ› se to lĂ­bilo. Jak je u Kohouta obvyklĂ˝, záleží na kaĹľdĂ˝m detailu a všechno do sebe perfektnÄ› logicky zapadá, ani jedna postava nenĂ­ zbyteÄŤná a je dobrĂ˝ sledovat dÄ›j opravdu pozornÄ›. PĹ™es historickou zatĂ­Ĺľenost tĂ©matu je příbÄ›h navĂ­c v mnohĂ˝m velmi zábavnej, pĹ™i znalosti reáliĂ­ se ÄŤlovÄ›k kaĹľdou chvĂ­li zasmÄ›je (umakartová skřín se samolepkama ve vĂ˝chodnĂ­m BerlĂ­nÄ›, dĹŻstojnĂ­k Stasi Strauss s krycĂ­m jmĂ©nem Wagner, akustickej remix Internacionály s tehdy kultovnĂ­m nÄ›meckĂ˝m hitem Da-da-da apod.). JenĹľe tohle je taky hlavnĂ­ problĂ©m hry – ta znalost reáliĂ­ mi pĹ™ipadala naprosto nutná, vĹŻbec si nedokážu pĹ™edstavit, co by mi příbÄ›h Ĺ™ekl, kdybych neznal praktiky tajnejch z konce komunismu, nevÄ›dÄ›l, kdo byl Kurt Waldheim, neznal cynickej termĂ­n „uĹľiteÄŤnĂ­ idioti“ apod. Ale tĹ™eba to celĂ˝ funguje i tak coby nadÄŤasovej příbÄ›h o tom, jakĂ˝ch kravin se ÄŤlovÄ›k dopustĂ­ v mládĂ­ a jak ho ty kraviny potom dohánÄ›jĂ­ v dalším ĹľivotÄ›, coĹľ skuteÄŤnÄ› nenĂ­ závislĂ˝ na konkrĂ©tnĂ­m prostĹ™edĂ­, tĂ­m mĂ©nÄ› na politice :). KaĹľdopádnÄ› by mÄ› zajĂ­mal názor nÄ›koho, kdo Machtmusik vidÄ›l a pĹ™itom onu dobu nezaĹľil a příslušnĂ˝ informace nemá.

SkvÄ›lej vĂ˝kon podali herci – nejen Jan DolanskĂ˝ v hlavnĂ­ roli (po Pleslovi coby Hrdinovi západu další mladej herec, co dvÄ› hodiny nesleze z pĂłdia a celou tu dobu je skvÄ›lej), ale i David PrachaĹ™, František NÄ›mec a další. Snad ze všech nejvĂ­c se mi lĂ­bila Petra Ĺ palková, která je na pĂłdiu sice dohromady asi deset minut, ale jejĂ­ role je pro příbÄ›h veledĹŻleĹľitá a ona podává fantastickej vĂ˝kon. Lidi, kterĂ˝ nedávná minulost zajĂ­má, by Eine Kleine Machtmusik minout nemÄ›li, mladším ji lze doporuÄŤit coby alternativu k návštÄ›vÄ› Muzea dÄ›jin komunismu ÄŤi jak se ta instituce jmenuje…

Pokud vás zaujaly pĹ™edchozĂ­ části denĂ­ku z Peru a BolĂ­vie, mĹŻĹľete si pĹ™eÄŤĂ­st jeho dokonÄŤenĂ­. PoslednĂ­ tĂ˝den byl snad nejrozmanitÄ›jší – zaĹľili jsme mj. třídennĂ­ trek s oslĂ­ karavanou v horách okolo 5000 m nebo cyklosjezd tzv. Death Road aneb ĂşdajnÄ› nejnebezpeÄŤnÄ›jší cesty na svÄ›tÄ›. Přímej odkaz zde, stálej tradiÄŤnÄ› napravo v sekci Pages.

Koho zajĂ­má pokraÄŤovánĂ­ zážitkĹŻ z Peru a BolĂ­vie, mĹŻĹľe se podĂ­vat na druhou ze tří částĂ­ cestovnĂ­ho denĂ­ku (tady, permanentnĂ­ odkaz je vpravo v rubrice Pages). ProstĹ™ednĂ­ etapa cesty zaÄŤala pĹ™esunem z peruánskĂ©ho Cusca do Copacabany v BolĂ­vii, nÄ›jakou dobu jsme strávili na jezeĹ™e Titicaca a pak jsme se pĹ™es La Paz pĹ™esunuli na jihozápad zemÄ› do fantastickĂ˝ krajiny sopek, jezer a gejzĂ­rĹŻ zvanĂ˝ Altiplano…

Dalo to práci, ale fotky z Peru a BolĂ­vie jsou hotovĂ˝. Pokud vás zajĂ­majĂ­, najdete je v galerii (konkrĂ©tnÄ› zde). A kdyby nÄ›koho zajĂ­mal pĹ™epis cestovnĂ­ho denĂ­ku vznikajĂ­cĂ­ho prĹŻběžnÄ› přímo po cestÄ›, najde prvnĂ­ část tady (jinak stálej odkaz visĂ­ v rubrice Pages napravo). Enjoy!