Tolimati.cz

Sestry Steinovy už jsem tu jednou chválil, teď jsme vyrazili na jejich samostatnej koncert do klubu Kaštan. A to hned ve třech i s Dominikou – ta si Sestry už před nějakou dobou zamilovala z CD a teď nás přesvědčila, že ji máme vzít s sebou. Večer začal milým překvapením – celá akce byla víceméně narozeninovým mejdanem dávný kamarádky Martiny P., kterou jsme neviděli asi čtyři roky a měli jsme z ní radost. Oběma dámám to hrálo výborně, už minule jsem psal, jaká je jejich muzika akustickej nářez, oproti Rubínu byl ovšem v Kaštanu od první chvíle skvělej zvuk a tak bylo konečně pořádně slyšet všechny ty buckleyovský kytarový vyhrávky a riffy a opravdu to stojí za to. „Sólovější“ kytaristka Lucie navíc pracovala s moc zajímavou krabičkou, která po sešlápnutí snižovala tóny o oktávu a z kytary tím dělala basu – výtečná věc. Většina písniček chvályhodně pocházela z výborný poslední desky, opět byli skvělí třeba Vlci a Moje jméno, taky V pořádku nebo Krajina šera, ze starších se ohromně povedl například Můj tanec, zkrátka pohoda. Ale jeden rejpanec si přece jenom neodpustím – kdyby se mezi písničkama tolik nemluvilo, bylo by to ještě o hodně lepší. Jednak tak koncertu místy padal řemen, druhak jsem se nemohl zbavit dojmu, že se sestry snaží publikum spíš ukecat než uzpívat, což by byla škoda, zpívá jim to podstatně líp.

Divadelní představení, ve kterým tři (no, většinu času spíš dva) herci hrají úhrnem asi tak 40 postav od jilmů a gumovníků přes krocany a umírající telátka až po lidi nejrůznějších barev a charakterů, to celý na ploše cca 3 metrů čtverečních s dřevěnou stoličkou, lavicí a štafličkama – to nezní zrovna jako lehkej úkol. Nicméně Iveta Dušková, Pierre Lachaise (jinak muzikant a člen divadla Vizita) a Petra Bílková to v divadle Lávka zvládají skvěle. Představení Škola Malého stromu podle knížky Foresta Cartera vypráví o vyrůstání malýho Čerokíze v Tennessee ve 30. letech 20. století, kdy Indiáni rozhodně nebyli populární menšinou a tehdejší křesťanská Amerika jim jejich „sociální zaostalost“ dávala pořádně sežrat. Vše se ale vypráví důsledně očima malýho dítěte a výsledek je tak místy mile a místy hodně mrazivě naivní – nejen tím mi hra silně připomínala film Rabbitproof Fence. Jenže na rozdíl od něj je Škola vlastně dětský představení, takže má spád a poměrně svižnej rytmus, člověk se vlastně (skoro) pořád směje a ty mrazivý věci přicházej až v druhým plánu. Nejvíc se mi ale líbil způsob, jakým je celá hra inscenovaná – za devadesát minut se na pódiu neodehraje jedinej zbytečnej pohyb, každý gesto/grimasa/slovo je absolutně účelný a scény, kdy 2 herci během půl minuty vystřídají třeba šest postav (zkuste si to představit!) jsou natolik srozumitelně podaný, že je pochopí celkem bez problémů i šestiletý dítě (testováno na Tomovi). A pro takhle malý děti je celej příběh – kromě toho, že se skvěle bavěj – navíc docela prima výchozí bod k povídání o toleranci či netoleranci odlišností všeho druhu. Zastáncům šíření křesťanských hodnot a pseudohodnot za jakoukoli cenu se tedy Strom asi líbit nebude, ostatním ho vřele doporučuju…

Čtvrteční, dlouho očekávaný koncert v klubu Vagón na Národní třídě kdosi překřtil na CarlosFest – a v podstatě měl recht, neb náš oblíbený soundmaster naplnil program hned třemi svými kapelami (k tradičním X-Files a Jade přibyl navíc Faust). Vše začala parta holek jménem Reskata, vcelku příjemná „osmdesátková“ záležitost trochu připomínající starý Zuby Nehty. My šli po nich. Vzhledem k počtu účinkujících na sebe každá kapela měla jenom tři čtvrtě hodiny, na což nejsme moc zvyklí a přiznám se, že mi to přišlo docela líto – koncert se vcelku povedl, lidí přišlo neúrekom (bylo prima hrát v Praze po několika víceméně soukromých večírcích zase jednou před narvaným klubem), jenže když jsme se začínali pořádně rozjíždět, přišel Alabama Song a nazdar. No ale co, aspo�? jsme mohli v klidu sledovat Carlosovy metamorfózy. Upřímně řečeno jsem nikdy moc nechápal, jaký je mezi jeho kapelama rozdíl, ale to je úplně jedno, protože to všechno hraje skvěle, Karlík si svůj večer užil jak náleží a až se konečně naučí v Dancing Barefoot pořádně text, bude to v jeho podání lepší než originál .

No a v pátek jsme vyrazili do kraje Žábě zaslíbeného, tedy na severozápad. Tentokrát ovšem místo obvyklého Chomutova do vedlejší Kadaně. Má cenu se tu rozepisovat o tom, že jakmile člověk vytáhne paty z Prahy, není problém naplnit jakejkoli prostor, zatímco v matičce stověžatý to jde akorát tak ve Vagónu a asi tak třech dalších klubech? Nemá, bylo by to ohraný jak sólo v Light My Fire (který se v Kadani Štěpánovi na rozdíl od Vagónu vcelku vyvedlo :)). Zkrátka a dobře: hráli jsme ve venkovní hospodě Pohoda, název 100% sedí. Měli jsme trochu obavy z počasí – zákopčaníci hlásili 15 stup�?ů a déšť, naštěstí se předpovědi nevyplnily a bylo teplo a hezky. Lidí cca 150, navíc přišli poslouchat a bavit se a při první písničce bylo jasný, že se akce povede. Po úsporným programu ve Vagónu jsme tentokrát zahráli všechno, co od Doors umíme, tedy třeba i Maggii M'Gill, na kterou normálně moc nedochází, publikum jásalo a řádilo a nemůžu si pomoct, lepší koncert jsme ještě neodehráli. Čili díky díky na sever a v září prý nashle, už se těšíme…