Tolimati.cz

V poslední době jsem deník trochu (no, spíš dost) zanedbával. Vinou pracovního šrumce jsem sem nestihl napsat pár věcí, co jsem chtěl – například že Verhoevenova Černá kniha je fakt hodně dobrej, byť depresivní film, vyzněním trochu připomínající The Proposition (lidi jsou v jádru příšerný svině a každý rozhodnutí vede ke špatným koncům). Taky jsem se tu chtěl zmínit o nádherný knížce Poslední rodina v Anglii od Matta Haiga, což je na první pohled takovej trochu groteskní příběh vyprávěnej psem (konkrétně labradorem), na druhej vcelku zajímavá detektivka a na třetí víc než zajímavej román o slepým dodržování povinností, kladech a záporech lpění na starejch hodnotách apod. A nestihl jsem, já ostuda, napsat ani o velmi podařeným koncertu Peace Frog ve Vejprtech, kterej sice začal docela dobrodružnou jízdou v čerstvě zasněžených Krušných horách, ale nakonec se velmi zadařil (od červencovýho Slamníku jsme si tak dobře nezahráli). A teď nějakou dobu opět nebudu stíhat, ale z úplně jinýho důvodu – viz titulek, víc zatím z vrozený pověrčivosti psát nechci (znám se, jakmile něco moc rozkecávám, tak to nevyjde), každopádně dám vědět cca za měsíc…

Zase po nějaký době jsme byli v divadle, tentokrát na Hrdinovi západu (John Millington Synge) v Činoherním klubu. Nedávno jsem to četl v novým vydání, který spáchal Ondra P. s lidma z anglistiky z FF UK, takže jsem byl dostatečně natěšenej. Hra je stará přesně 100 let a ve svý době vzbudila doma v Irsku velikej rozruch, ostatně není divu – titulním „hrdinou západu“ je kluk, kterýmu po cca 20 letech totálně nanicovatý ušláplý existence rupnou nervy a řachne svýho ožrale-despotickýho tatíka rýčem po hlavě, načež se o pár vesnic dál stane velkou celebritou podle hesla, že „potřebujeme kurážný chlapy a člověk, kterej rozpůlí svýho tátu rejčem, má kuráže za deset jiných“ (omluvte nepřesnou citaci, nechce se mi to hledat, ale smysl zůstal stejnej). Z tohohle dost provokativního základu udělal Synge nesmírně vtipnou černou komedii, která ani po tom století nepůsobí zastarale. V podání Činoheráku má hra hodně svižný tempo, překvapěj hodně zajímavý inscenační nápady (vsadím se, že jste v divadle ještě v životě neviděli naprosto věrnej ragbyovej zápas:)) a především je to nesmírnej hereckej koncert. Obsazení nemá slabý místo, ovšem všemu kraluje Jaroslav Plesl v titulní roli. Od cca desátý minuty v podstatě nesleze z pódia, přerod zoufalýho uprchlýho nemrcoucha ve falešnou celebritu zvládá zcela famózně a tak trochu mi připomínal Ralpha Fiennese v Pavoukovi. No jen se běžte přesvědčit sami…

Když se chci podívat na hezký fotky mořskýho pobřeží, otevřu si stránky Philipa Plissona, Guye Edwardese… a teď už i Radima Spitzera. Ani ne třicetiletej fotograf původem z Čech žije a fotí v Austrálii (hlavně Sydney a okolí) a pokud občas chodíte na veřejný fotoservery u nás i jinde, možná ho znáte pod nickem jammer79. Hrozně se mi líbí, jak chytá moře v pohybu v každým světle – málokterýho fotografa napadne nasadit na objektiv několik ND filtrů najednou a získat tak čtvrtvteřinový pohybový rozostření ve chvíli, kdy za normálních okolností nic podobnýho není možný. Kdo Radima nezná, koukněte sem.