Tolimati.cz

Je mi jasný, že mě někteří z P.T. zdejších čtenářů právě začali považovat za magora. Zrovna nedávno jsem dostal hned dvě na sobě nezávislý (a oprávněný) mailový výtky, že v poslední době na filmy úplně kašlu, a teď to budu nahánět povídáním o romantickým muzikálu postaveným na skladbách od Abby? Poté, co jsem tu nenechal ani řádku na téma Tahle země není pro starý, Až na krev, The Savages (Divoši), Temný rytíř, případně Venkovský učitel atd., což by mě všechno vzhledem k tradičně oblíbeným žánrům mělo zajímat mnohem víc? Neuvěřitelné.

Ale ne, nezbláznil jsem se a ani vánoční atmosféra se na mně nijak nepodepsala. Všechny jmenovaný filmy se mi líbily nesmírně, ale nějak jsem necítil potřebu o nich psát – už to za mě udělala spousta jiných a jen bych papouškoval cizí názory. Navíc mě vlastně ničím nepřekvapily, čekal jsem zážitek určitýho typu a dostal jsem ho. Ovšem Mamma Mia byla překvapení par excellence. Samozřejmě se o ní taky psalo všude, letní blockbuster je letní blockbuster, milovníci shora jmenovaných titulů by ho ale mohli zasklít a to by byla velká škoda. Tedy aspoñ v případě, že si umíte užít i čistou, žádnou hlubokomyslností nedotčenou zábavu, ovšem na vysokánský úrovni. Famózní hereckej koncert (Meryl Streep, Pierce Brosnan, Colin Firth, Stellan Skarsgaard, ale i mnohem míñ známá jména… see imdb.com :)), až překvapivě zajímavý zpěvácký výkony týchž, spád jak Niagara, naprostá absence hluchých míst. Navíc občas zajímavý převrácení smyslu původních písní v zájmu příběhu (ne tak často a ne tak výrazně jako u Moulin Rouge, ale i tak moc hezky). Hlavně je ale celou dobu jasně vidět, že to všechny zúčastněný nesmírně bavilo a v podstatě si užili hezký prázdniny, což pro celkový vyznění filmu dělá hrozně moc (pokud tomu někdo nevěří, doporučuju si pustit po sobě první Dannyho parťáky a pak The Italian Job s Nortonem a Charlize Theron a rozdíl bude patrnej na první pohled). Že to všechno celou dobu balancuje na hraně absolutního kýče? Jistě, ale právě tohle je na Mamma Mia to nejlepší – kdo má tak jako já rád Neila Younga, Springsteena nebo třeba Mattovy nebo Kamarádovy fotky, ví, o čem mluvím. Pokud dokážete ocenit žánrovou čistotu i v případě, že se nejedná zrovna o váš šálek piva, vřele doporučuju.

Opět si připadám jak Kolumbův pomalejší brácha – objevit film z roku 2003, kterej tu šel normálně v kinech, pak běžnou cestou přišel na DVD a dnes se krčí v zadních místnostech půjčoven společně s dalšíma archiváliema, tomu se říká aktuálnost . Leč člověk nemůže stíhat všechno a já jsem moc rád, že jsem díky Jarmile (která Dívku s perlou viděla už tehdy v kině a teď na ni měla chuť znova) konečně měl s filmem o holandském barokním malíři Vermeerovi a jeho služce/modelce Griet tu čest a teď ho můžu doporučit i ostatním, co ho podobně jako já před lety zasklili.

Důvod zmíněného zasklení si ostatně si docela dobře pamatuju doteď – v recenzích se tehdy o Dívce psalo coby o historický kostýmový romanci a na to jsem nějak neměl chuť, Jarmila na film tudíž vyrazila se Stáñou a pak buď nestihla informace z recenzí uvést na pravou míru, nebo jsem ke své škodě neposlouchal. Chyba, recenze se mýlily – jistě, film se odehrává v roce 1665 a romantický motivy v něm jistě určitou roli hrajou, ovšem pod tímhle povrchem se skrývá velezajímavej příběh o tvoření. Velmi, velmi se to celé podobá nedávnému fenoménu jménem Once, akorát že tady nejde o hudbu, ale o malování. Podobně jako v Once tvoří děj filmu jen vnější, vcelku předvídatelnou a skutečně nijak objevnou slupku – Griet přichází do Vermeerovic rodiny coby vykulené, nicméně vnímavé a výtvarně po čertech nadané mládě ze sousedství, malíř se do ní postupně zamilovává, zbytek rodiny ji o to víc nesnáší, do toho se rozvíjí náznak „přirozenýho“ vztahu s obyčejným klukem z trhu, zkrátka nic, co by člověk neviděl x-krát. Ty fascinující momenty přicházejí ve chvíli, kdy se dostane na malování – když se Griet učí míchat barvy, když společně s Vermeerem objevujou optimální světlo a samozřejmě když Vermeer přijde na to, jak dodat jejímu portrétu správnou pointu (jistě, perlovou náušnicí ze šperkovnice vlastní manželky), vibrovalo to se mnou úplně stejně, jako když Hansard s Irglovou zalezli do jistého dublinského obchodu s nástroji a poprvé si zahráli Falling Slowly. Jistě není náhoda, že film nekončí nějakým dějovým vyvrcholením (byť i na jeho náznak dojde), ale dlouhatánským záběrem na hotovej obraz (tenhle). Pokud se vám z výše uvedených důvodů líbilo třeba zmíněný Once a zajímá vás malování, vřele doporučuju…

Pokud vám psaní o rok a půl starým filmu připadá jako objevování Ameriky, máte asi pravdu, ale on se po úspěchu ve Varech 2006 tuším vůbec nedostal do normální distribuce, pak najednou běžel asi tak 3 týdny v kinech a teprve přednedávnem ho začali půjčovat, takže jsme se k němu zkrátka dřív nedostali. Nicméně lepší pozdě než vůbec. Děj je jednoduchej – bývalá zlodějka a narkomanka Sherry se vrací na podmínku z vězení, nějak si potřebuje srovnat život a dát se dohromady se svou cca čtyřletou dcerou. To ale samozřejmě není snadný, režim podmínečnýho propuštění je vcelku přísnej, práce se se škraloupem shání hodně těžko a dceřina náhradní rodina (Sherryin bratr s manželkou) nejsou zrovna nadšený z toho, že by se o holku měl zase začít starat někdo, kdo má za sebou tolik průšvihů. V tuhle chvíli by se to mohlo zhoupnout do melodramatu o tom, jak napravená hříšnice bojuje se zlým světem, ale k tomu naštěstí nedojde – naopak se postupně ukazuje, že kolem Sherry žádní vyložení záporáci nejsou a jejím hlavním problémem je v podstatě jen ona sama, resp. její asi dost ulítlá rodina (viz silná scéna, ve který rodiče nutěj dospělou Sherry zpívat na rodinný oslavě jako malou holku, načež dojde i na horší věci – nebudu prozrazovat, to bych to mohl rovnou odvyprávět celý). V poslední třetině mi film trochu připomínal výbornou a podobně nedoceněnou 25. hodinu s Edwardem Nortonem, nakonec to končí aspon částečně dobře, byť tedy na šťastnou budoucnost všech zúčastněných bych si fakt nevsadil. Každopádně pokud vám podobný filmy vyhovujou a máte tak jako já slabost pro Maggie Gyllenhall (90 minut nesleze z plátna a je úžasná), resp. Dannyho Treja (stráví na plátně asi 10 minut, ale je snad ještě úžasnější :)), určitě si to půjčte.

Mám moc rád hudební filmy. A pozor, teď nemyslím muzikály – to je úplně jinej žánr. Muzikál má nějakej děj a v určitý chvíli jeho postavy přestanou mluvit a začnou zpívat, nicméně příběh v písni normálně probíhá dál, často se dokonce ještě zrychlí (tedy přinejmenším by to tak mělo fungovat, ne vždy se zadaří, viz nedávná neblahá zkušenost s Mužem z La Manchy). Hudební filmy jsou naproti tomu skutečně „o hudbě“, ta v nich na rozdíl od muzikálů není formou, ale náplní čili obsahem. Mnohý hudební filmy jsou zároven životopisy slavných muzikantů (Ray, Walk the Line etc.), jiný ale na nějaký velký vyprávění rovnou rezignujou a soustředěj se pouze a jedině na samotnou muziku (klasikou největší je beatlovina A Hard Day's Night čili Perný den nebo třeba Pink Floyd v Pompejích). A do poslední kategorie patří i Once s Glenem Hansardem (jinak The Frames) a Markétou Irglovou v hlavních rolích. O nečekaným obřím celosvětovým úspěchu tohohle filmu se psalo všude možně, takže patrně víte, že sbírá ceny hráběma, má nominaci na Oscara i Grammy a devatenáctiletá Moravanka Irglová je díky němu rázem v první světový hudební lize. A sakra zaslouženě.

Příběh, kterej Once vypráví, opravdu nestojí za dlouhý rozebírání – odehrává se v Dublinu během několika dnů, nemá v podstatě žádnej vnitřní vývoj, o nějakým konfliktu nebo složitější zápletce ani nemluvě, víceméně popisuje seznámení dvou muzikantů, jejich sblížení skrze podobný hudebný cítění a následný natáčení demo-CD. No a co? A Hard Day's Night taky není žádný aristotelský drama. Zato hudby je tu od prvních vteřin spousta – v úvodní scéně Hansard coby pouliční muzikant hraje Then the Healing Has Begun od Vana Morrisona a tady i v další skladbě, která následuje vzápětí, ukazuje, že i s obyčejnou španělou dokáže písničku na 4 akordy fantasticky vygradovat (ostatně proto jsem měl vždycky rád Frames). A když ho Irglová poprvé doprovodí na piano a v prodejně hudebních nástrojů si spolu ve dvojhlase střihnou největší hit filmu Falling Slowly, přibije vás to do sedadla. Všechno vrcholí při natáčení zmíněnýho demosnímku – o Hansardově schopnosti gradovat zdánlivě jednoduchý motivy už řeč byla, takže si jistě dokážete představit, co se stane, když mu ve skladbě When Your Mind's Made Up pomáhá slušně nabroušená rocková kapela. Zkrátka okamžitě uháním pro soundtrack a doufám, že Hansard s Irglovou budou brzo koncertovat i jinde než v Americe, kde na ně choděj davy lidí – tohle se musí vidět naživo…

Vezmi módní téma svépomocných skupin, okořeñ to postavou jak vystřiženou z Přeletu nad kukaččím hnízdem, vraž do toho hustě ironickou parafrázi Lovce jelenů a pár scén jak z drsnějších románů/povídek Jana Pelce (…a bude hůř), celý to chvíli máchej v ginu, protáhni marihuanovým dýmem, ve finále tónuj do depresivně tlumených barev a namluv v norštině… a máš jeden z nejlepších filmů roku. Anebo jinak: představte si (pokud na něco podobnýho máte chuť a žaludek), že žijete normálním životem „běžnýho spokojenýho blbce“, máte prima ženu a nic vám v zásadě nechybí, až jednoho dne přijde blbá bouračka a bum, jste na vozíku a navíc impotentní. Následnou depresi řešíte permanentním zalezením do pokoje, nasáváním, poslechem Johnnyho Cashe a sledováním válečných filmů, až se na to zmíněná manželka už definitivně nemůže dívat a objedná k vám návštěvu speciální terapeutický skupiny, zabývající se šíření pozitivního myšlení v těžkých situacích. A než se nadějete, zvoní vám u dveří nesnesitelně optimistická zaměstnankyně magistrátu v patách se slušným obludáriem (skoro-kvadriplegik, úplná kvadriplegička, její zdravej, leč neurotickej manžel a depresivní baba po přechodu) a všichni dohromady se vám hodlají nastěhovat do domu a obrátit vás na pozitivní víru, i kdyby jste se na hlavu stavěli. Jenže vy svůj zdravej nihilismus nehodláte obětovat jen tak zadarmo.

Po týhle expozici to vypadá, že hlavním tématem bude mentální souboj mezi hlavním hrdinou Geirem a onou nesnesitelnou pozitivní fanatičkou Tori, jenže ten skončí vcelku brzo jednou z nejzaslouže­nějších ran pěstí v dějinách světovýho filmu a ve zbytku filmu si to rozdává už jen ústřední manželská dvojice a pozůstalí pozitivci, kteří se, jak už to bývá, po ztrátě ideové vůdkyně vybarvují poněkud jinak, než jak se povinně stylizovali v rámci skupiny. A zaplaťpámbu za to – druhá část filmu zdaleka není tak prvoplánově zábavná a sympatie se v ní přelévají ze strany na stranu (s výjimkou manžela kvadriplegičky, kterej je na zabití furt), nicméně vybarvování charakterů s postupně klesající hladinou ginu v láhvích a stoupajícím množstvím THC v krvi je ještě podstatně zajímavější. Víc o ději nemá cenu prozrazovat, původní černohumorná ironická komedie nicméně ve finále nabere trochu hlubší tóny a kdo chce, může v tom vidět vcelku působivej příběh o smíření a snad i něčem jako naději, i když za tuhle charakteristiku bych od Geira možná dostal flaškou po hlavě. Ale v příštím okamžiku by mi zase nalil panáka a zazpívali bychom si Folsom Prison Blues…

A ještě jedna poznámka: až z tohohle filmu někde uvidím soundtrack, tak si ho pořídím. Filmovou muziku doplñuje skvělej výběr písniček (kromě Cashe a nějakých mně neznámých, leč zajímavých Norů třeba Steppenwolf, jejichž Pusher celej film otvírá – ano, stejná písnička zní i v úvodu legendární Bezstarostný jízdy) a vrchol je finálová dylanovka I'll Keep It With Mine v podání Fairport Convention, která se mi líbila ještě víc než samotná Dylanova verze. Nádhera.

Tibetský filmy člověk moc často nevidí, tuhle věc ovšem Jarmila nedávno zhlídla kdesi na pracovním výjezdu a tak jí učarovala, že ji pořídila domů. A dobře udělala – jestli se v Himálaji a okolí točí podobný záležitosti častěji, tak tamější produkci asi začnu sledovat, Karavana jednoznačně patří do mý dosavadní letošní Top 5. Film má jednoduchej a vcelku klasickej motiv – stařec a nadějnej mladej horal se přou o vůdcovství v komunitě, resp. o to, kdo povede karavanu jaků a spolužijících vesničanů po nebezpečný cestě přes hory za obchodem. Na jedný straně mraky zkušeností a zárove�? obavy ze změn a obecná stařecká naštvanost, na druhý odvaha, nápřah, pohrdání iracionálníma tradicema a pocit, že starší generace dojela a měla by vyklidit scénu. Banální moralita? Na první pohled možná, jenže ono je to natočený tak fantasticky, že člověk pomalu nedýchá, je mu střídavě horko a zima (podle toho, jestli zrovna pálí horský slunce nebo padá sníh) a když se pod karavanou propadne cesta nad stometrovou propastí, dostává závrať. (Těžko říct, nakolik se na mým nadšení podepsala skutečnost, že tibetský hory na pohled hodně připomínají ty bolivijský, o kterých se mi týden po návratu ještě každou noc zdá, ale Jarmila nikde nebyla a taky byla nadšená . Vynikající herci, skvělá hudba. A nebojte se, nakonec to jako laciná moralita rozhodně nekončí…

V půjčovně DVD tentokrát vybírala Jarmila a měla šťastnou ruku – já bych ten film asi přehlídl, nějak jsem ho v kinech ani v časopisech nezaregistroval. A to by byla škoda. Pomalý atmosférický vyprávění se poměrně otevřeně inspiruje Vesmírnou odysseou a Solaris, ovšem nám v jistým smyslu připomnělo i nedávno viděnou nádheru jménem Sunshine. I tady jde o hodně komorní příběh, trochu škodolibě maskovanej matoucí formou (tentokrát kombinace sci-fi a módní prolínačky současnosti se středověkem, to celý švihlý mayskou mystikou). Ovšem na rozdíl od Sunshine, který v podstatě říká, že ani v zoufalý situaci nelze ztrácet naději (ten záběr Michelle Yeoh s čerstvě vyrašeným stonkem kytky v závěru se mi vrací doteď), je Fontána víceméně o smíření se smrtí a o tom, že v určitý situaci je vítězstvím přestat se snažit o nápravu nenapravitelnýho. (Teda přinejmenším na mě to tak působilo, možná to někdo cítí jinak, ten film asi připouští víc interpretací.) Není to zrovna povzbuzující závěr a kdyby mi bylo dvacet, asi bych Fontánu nenáviděl stejně jako tehdy Tarkovskýho Stalkera, kterej mi podobným náhledem na svět přivodil asi tak čtrnáctidenní chmuru, ale dneska už to cítím jinak a ten film mi zkrátka sedl…

Na nejnovější Formanův film čekali novináři ve frontě a pak ho kolektivně (až na výjimky) roztrhali na kusy, což, přiznám se, vůbec nechápu. Ano, Přízraky jsou do jistý míry „neformanovský“ – pokud někdo čekal tradiční příběh na téma „boj nekonformního individua se světem“ ve stylu Kukaččího hnízda, Amadea, Hair (jasně, tady byla místo individua celá subkultura, ale námět je stejnej) Larryho Flynta a koneckonců i Muže na Měsíci, asi byl zklamanej, ale kde je proboha psáno, že se autor musí držet jedinýho tématu? Tenhle film není o vzpouře a už vůbec nejde o nějakou životopisnou záležitost, slavnej malíř je v něm použitej v podstatě jako kulisa, nepopiratelně dobrej, ale na druhou stranu poněkud bezpáteřnej kumštýř, kterej se v podstatě omylem připletl do důležitejch dějin, pozorně sleduje cvrkot okolo, občas se veze na vlně a občas ho to málem spláchne, nicméně za všech okolností dokáže přežít a udržet se v kategorii elity. Pokud vám tenhle popis připomíná všechny ty Gotty, Kainary, Páraly, Otakary Vávry a tak, vnímáme to velmi podobně (otázka je, jestli si to skutečnej historickej Goya zaslouží, ale to fakt netuším, tolik o něm nevím). Mnohem větší roli než jednotlivý postavy hrajou ve filmu dějiny jako takový a příběh rozhodně nevyznívá nijak optimisticky – jakákoli, byť původně pozitivní společenská změna nakonec dopadne blbě, protože nový pořádky do sebe nasajou to nejhorší z předchozího režimu a přidají k tomu vlastní zvěrstva, spolehlivě ubíjející vše dobrý. Jistě, inkvizitorskýmu režimu ve Španělsku v končícím 18. století nemůže fandit fakt nikdo – tehdy už opravdu nebylo v Evropě zvykem vymlacovat z lidí mučením nesmyslný přiznání k judaismu a na jeho základě je pak na doživotí věznit, o tom žádná. Jenže i „osvobození“ francouzskou Napoleonovou armádou smrdí od začátku do konce svinstvem a závěrečný svržení napoleonskýho režimu Angličany taky moc šancí na zlepšení nedává, vzhledem k tomu, že se starý hajzli opět vrátili na svý místa. A „lidská“ linie nevinně odsouzený Inez a následně její dcery tenhle historickej pesimismus jen podporuje. Pokud se vám film líbil, doporučuju přečíst Srpnovské pány Vladimíra Neffa – odehrávají se ve středověku, nicméně vyprávějí v podstatě o tomtéž a že mají cca 400 stran, tak jsou možná ještě o něco působivější. Nicméně Formanova skeptická vize mě taky velmi zaujala.

Vždycky znova mě dostane, když někdo vezme nějaký totální stokrát provařený klišé, v podstatě bez nějakejch zásadních úprav ho zpracuje… a vznikne výborná věc dokazující, že žádná forma není předem ztracená, když se naplní slušným obsahem. Neil Young, country a deska Harvest Moon. Marian Matta, západy slunce a série horských panoramat. A teď taky Danny Boyle, sci-fi a Sunshine.

Stupidnější námět by nedokázali vymyslet ani autoři Armageddonu nebo Jádra. Vzdálená budoucnost, Slunce vyhasíná, na Zemi je proto věčná zima a pokud se nepovede milé sluníčko znova nakopnout k životu, sbohem a šáteček. I najde se parta hrdinů, kteří sednou do rakety vybavené atomovkou zvíci Manhattanu a vydají se ke Slunci, aby ho řetězovou reakcí probudili. Potud story, která by fakt slušela céčkovýmu filmu vysílanýmu na Primě někdy v 11 dopoledne ve všední den (předpokládám, že tam v tý době choděj takový věci, pokud ne, sorry).

Tímto chci poděkovat Reflexu – kdyby v něm nevyšla nadšená recenze, určitě bychom na Sunshine nešli a přišli bychom tak o skvělej zážitek. Ne že by film z výše popsanýho klišé nějak vybočil po dějový stránce – ta se v podstatě od zmíněnýho Jádra zas tak neliší, včetně toho, že celej film odpadá postava za postavou jak v 10 malých černoušcích. Ovšem způsob, jakým je to natočený, bere dech. Dokážete si představit, jaký to může bejt, když vás zavřou do cca půltunovýho skafandru s průzorem pro oči, vidíte v minimálním úhlu a blbě se vám dýchá, a v tomhle monstru vás vykopnou do kosmickýho vzduchoprázdna, kde se musíte krýt za lodí, protože jakmile na dvě vteřiny vyplujete z jejího stínu, shoříte jako sirka? Po zhlédnutí Sunshine to budete vědět naprosto přesně. Virtuální realita hadr. A takových scén je tam mnohem víc. Kromě toho celá posádka vypadá tak trochu nepřípadně – žádný supermani, žádnej Bruce Willis, Zemi letí spasit parta nervově lehce labilních třicátníků. Tím líp, celý to působí zcela realisticky. A navíc zdaleka nejde jen o vizuální orgie – z těch charakterovejch střípků, který jsou na omezeným prostoru k dispozici, se podařilo sestavit velmi zajímavej příběh, přirovnání k Solaris rozhodně není nijak zcestný. Akorát se to špatně vysvětluje, tak se o to ani nebudu pokoušet.

Zkrátka na to jděte, nejlépe do kina – některý scény, pokud doma nemáte třímetrovou plazmu, budou na televizní obrazovce stát na prd. Jen doporučuju pospíchat – když jsme na tom byli před týdnem my, bylo nás v kině dohromady tak 20…

Podle těch cca dvou recenzí, na který jsme před časem narazili v časopisech, jsme od tohohle filmu čekali temnou depresivní antiutopii – co taky chtít od zfilmovaný povídky Philipa K. Dicka (Blade Runner, Minority Report aj.). O to větší překvapení nás čekalo, když se po cca pětiminutovým drsným úvodu, kdy si navíc oči zvykaly na nezvyklý provedení (film byl natočenej normálně živě a pak převedenej do takový tý pseudokreslenosti, jako když to ve Photoshopu přeženete s filtrem Liquify), příběh zhoupl do dlouhý nesmírně zábavný pasáže, připomínající tu Pulp Fiction, tu Lock, Stock and Two Smoking Barrels (česky Sbal prachy a vypadni, grrrr…) apod. Ne, opravdu to není žádná komedie, námět je naopak velmi aktuální – v blízký budoucnosti bude nejen každej na drogách, ale navíc budete mít v bytě zabudovaných asi tak dvacet kamer snímajících každej váš pohyb a úřady vám budou tvrdit, že je to pro vaše bezpečí (podobnost s Minority Report není náhodná). Jen si to celý nějakou dobu na komedii velmi úspěšně hraje. A když už si začnete říkat, že autoři ten škleb dotáhnou až do závěrečných titulků, přijde ostrej střih a poslední čtvrtina je v podstatě klasická detektivka s několika zvraty v ději, byť s lehce deziluzivním koncem. Každopádně to stojí za vidění.