Tolimati.cz

Když jsem poprvý zaregistroval informaci o koncertě obnovených Van der Graaf Generator, jásal jsem – další kultovní záležitost z mládí na vlastní oči, tomu se říká klika. Pak jsem se ale dočetl, že z kapely odešel dechař Dave Jackson, a trochu se do mě daly obavy. VdGG bez saxofonu? Není to náhodou něco jako Rolling Stones bez Keithe Richardse? Obstojej písničky z nový desky Trisector (poprvý jsem ji slyšel až pár dní před koncertem) vedle klasických kusů? Nebude to celý jen tak trochu trapný vyvolávání duchů z dávný minulosti, něco jako Jethro Tull apod.?

No, ani náhodou, naštěstí. Důvod je nasnadě – Generátoři nikdy nebyli zrovna komerčně úspěšná kapela a ani současný klubový turné jim nejspíš milióny na konta nepřinese, tudíž lze předpokládat, že za comebackem byla spíš chuť do muziky než potřeba další vily v Karibiku. A že jim to hraje pořád parádně, to bylo jasný už od prvních tónů jedný z novinek v natřískaný Akropoli. V nových skladbách sice není tolik nápadů jako v těch peckách z předchozí éry, rozhodně ale nejsou špatný a taková Lifetime působila se svou křehkostí vedle řekněme Scorched Earth z Godbluffu jako zajímavý ozvláštnění/oddech. Trojice muzikantů z nejslavnější sestavy (Peter Hammill – kytara, klávesy, zpěv, Hugh Banton – klávesy, Guy Evans – bicí) je až neskutečně sehraná, taková porce virtuozity se jen tak nevidí – a to se u VdGG nikdy moc nehrálo na dlouhý efektní sóla jako u jiných kapel artrockový vlny (do který Generátoři stejně nikdy moc nepatřili). Místo toho stačilo chvíli poslouchat, co se vlastně hraje za rytmy v takový Man Erg (původně z Pawn Hearts), a člověku se zatočila hlava – tohle by snad nespočítal ani sám Stephen Hawking.

Zmíněnej chybějící saxofon se pánové příliš nesnažili nijak nahradit, spíš vybírali skladby, v nichž jeho absence tolik nevadí. Bohužel tak nedošlo ani na jednu píseñ z legendární „trojky“ H to He Who Am the Only One, což mě mrzelo, aspoñ Killera jsem čekal stoprocentně. Zato mý asi nejoblíbenější album Still Life bylo zastoupený hned dvakrát a La Rossa (aneb ďábelská jízda od téměř naprostýho ticha k extatickýmu řevu několikrát tam a zpět) byla z celýho koncertu snad nejlepší. Coby přídavek pak pánové dali titulní skladbu a já se velmi bavil – v roce 1976 se v ní tehdy ani ne třicetiletej Hammill vypsal ze strachu ze stárnutí a fotrovatění. Dnes je mu přes šedesát a zní v tý písni nabroušeněji a naštvaněji než dřív… :)

Celý to mělo jen jeden háček – problémy se zvukem, tedy konkrétně s jednou bednou, která si občas nepříjemně zadrnčela. Nás se Štěpánem se to zas tak netýkalo, byli jsme hodně vepředu a rezonance tu byly slyšet jen ojediněle, zato Roman C. z Kouře a další známí stojící vzadu v sále po koncertě trochu prskali. Jinak paráda, hned bych šel zas…

Nějakou dobu jsem o tom z pověrčivosti nechtěl moc mluvit, ale teď už to musím provalit: od příštího týdne až do 25. ledna máte možnost vidět moje fotky z cesty do hor v Bolívii (listopad 2007) v galerii a kavárně Rehoře Samsy v pasáži Lucerny/U Nováků v Praze. Možná už je někdo znáte z webový galerie, ale ve formátu 50×70 cm vypadají fakt o něco líp… Všechny zájemce tímto zvu zejména na vernisáž ve čtvrtek 8. ledna v 19 hodin, kde na vás čeká mj. Štěpánova kytarová produkce, víno, nachos a jiné dobrůtky a další obvyklé vernisážové příjemnosti. Já se těším nesmírně, poprvé je poprvé… Obrazová pozvánka zde.

Aktualizace po vernisáži: Díky všem, kteří dorazili, udělali jste mi fakt nesmírnou radost. Kdo tam nebyl, přišel o leccos, klukům (Štěpána přišel podpořit kolega Rosťa) to hrálo jak o život, Daniela S. se postarala o jídlo i milý slova na úvod, potkala se spousta starých známých, zkrátka všechno jak má být. Momentálně fotky vesele visej a čekaj na další diváky, u Samsy je otevřeno od 9 do 21 h, jen bacha, v neděli je zavřeno.