
Patti Smith, Archa 15.7.
Thursday, July 16th, 2009
Patti Smith už jsme v Praze viděli, když tu hrála poprvé
– pĹ™ed tĹ™inácti lety v Pakulu. Tehdy se vrátila do
muziky po dlouhý pauze se skvělou, ale hodně protrpěnou deskou
Gone Again (věnovanou manželovi a bratrovi, který krátce po
sobÄ› pár mÄ›sĂcĹŻ pĹ™edtĂm umĹ™eli) a na
koncertě bylo vidět, že toho ze sebe potřebuje dostat opravdu
dost – tĂ˝ hromadÄ› energie z pĂłdia neodolaly ani
plyšový sedačky v tom totálně neatmosférickým
sále. Fantastickej koncert, moc rád na nÄ›j vzpomĂnám. Pak tu
Patti hrála ještě minimálně jednou, ale to nám nějak
uniklo a tak nás zpráva o vystoupenà v Arše velmi
potěšila, jenže den po začátku předprodeje už nebyl
v kase jedinej lĂstek. NaštÄ›stĂ se do vÄ›ci
vloĹľil Milan Ĺ˝. a silou vĹŻle ukecal sleÄŤnu z 10:15 na
novinářský passy, takže vše dobře dopadlo a my mohli
nastoupit.
I když Archu našlapete po střechu, je to pořád jenom
většà klub, což náladě koncertu pochopitelně velmi
prospĂvá. Patti Smith Group zaÄŤala s reggae Redondo Beach
z desky Easter a během prvnà sloky to na pódiu začalo
jiskĹ™it tak, jak si to z poslednĂch let vybavuju snad jen
z Gabriela a jeho party. Nenà divu, PSG už toho má spolu
odehráno hodnÄ› – z pĹŻvodnĂ sestavy zĹŻstal
kytarista Lenny Kaye a bubenĂk Jay Lee Daugherty, na basu uĹľ spoustu
let hraje Tony Shanahan a na steelku a druhou kytaru Tom Verlaine pĹŻvodnÄ›
z Television. Dohromady je to kapela snĹŻ – nikdo neexhibuje,
všichni hrajou přesně a účelně, ke komunikaci stačej
náznaky a jejich muzika má neskutečnej tah. Jako druhá
v pořadà přišla jediná převzatina Paint It Black
(po poslednĂ desce jsem toho ÄŤekal vĂc, ale je dobĹ™e, Ĺľe
se Patti rozhodla vÄ›novat hlavnÄ› vlastnĂm vÄ›cem) a pak
prvnĂ vrchol jmĂ©nem Birdland. Daugherty hrál mĂsto na bubny
na basu, Shanahan na piáno a ač nemám rád klišé o
„kapesnĂch symfoniĂch“, na tohle to sedĂ. No a
pak už to jelo: fantastickej Ghost Song (ta ženská je vážně
šamanka), Beneath the Southern Cross nebo třeba We Three coby
krásnĂ˝ zvolnÄ›nĂ. Please don't take my hope away from me…
no ano, byl jsem fakt naměkko. Výtečně vygradovaný Ain't It
Strange a Pissing in the River, tu jsem ze začátku skoro nepoznal.
VĂ˝bornÄ› do toho zapadla jedna mála novÄ›jšĂch
věcà Peacable Kingdom, věnovaná dětem
z Palestiny.
V prvnĂ pĹŻlce koncertu se stĹ™Ădaly
lyričtějšà věci a vypalovačky, přičemž
paradoxnÄ› pĹ™evaĹľovaly ty tiššĂ. Po hodinÄ› a kus
ovšem pĹ™išly i starĂ˝ známĂ˝ novovlnnĂ˝ pecky –
Dancing Barefoot, má milovaná Because the Night a závěrečná
smÄ›s Land/Gloria, to vše v ÄŤĂm dál tĂm
zbÄ›silejšĂm rytmu. A v pĹ™ĂdavcĂch pak
People Have the Power a samozřejmě Rock'n'Roll Nigger. Ve finále
Patti vypadala jako olympionik právě doběhnuvšà maratón,
ale zpĂvala pořád fantasticky a vĹŻbec, energie má ve
třišedesáti tolik, že by jà mohli závidět mnohý
Ĺľivotem unavenĂ˝ dvacátnĂci. SamozĹ™ejmÄ›, svÄ›t je
plnej muzikantů v důchodovým věku, který jezděj jedno
turné za druhým a lépe či hůře hrajou třicet let starý
pecky prostě proto, že na lepšà způsob obživy
nepřišli. Ale troufám si tvrdit, že v PSG (tohle byl koncert
celĂ˝ kapely, nikoli hvÄ›zdy a jejĂho kĹ™ovĂ) to
majà jinak, že je prostě pořád bavà hrát
v klubech a dráždit, slovy klasika, „rock'n'roll animal“.
UĹľ hodnÄ› dlouho jsem nedostal takovouhle pecku energie a muzikantskĂ˝
radosti. Fantastickej zážitek, dĂky za nÄ›j.
Patti Smith uĹľ jsme v Praze vidÄ›li, kdyĹľ tu hrála poprvĂ© – pĹ™ed tĹ™inácti lety v Pakulu. Tehdy se vrátila do muziky po dlouhĂ˝ pauze se skvÄ›lou, ale hodnÄ› protrpÄ›nou deskou Gone Again (vÄ›novanou manĹľelovi a bratrovi, kterĂ˝ krátce po sobÄ› pár mÄ›sĂcĹŻ pĹ™edtĂm umĹ™eli) a na koncertÄ› bylo vidÄ›t, Ĺľe toho ze sebe potĹ™ebuje dostat opravdu dost – tĂ˝ hromadÄ› energie z pĂłdia neodolaly ani plyšovĂ˝ sedaÄŤky v tom totálnÄ› neatmosfĂ©rickĂ˝m sále. Fantastickej koncert, moc rád na nÄ›j vzpomĂnám. Pak tu Patti hrála ještÄ› minimálnÄ› jednou, ale to nám nÄ›jak uniklo a tak nás zpráva o vystoupenĂ v Arše velmi potěšila, jenĹľe den po začátku pĹ™edprodeje uĹľ nebyl v kase jedinej lĂstek. NaštÄ›stĂ se do vÄ›ci vloĹľil Milan Ĺ˝. a silou vĹŻle ukecal sleÄŤnu z 10:15 na novinářskĂ˝ passy, takĹľe vše dobĹ™e dopadlo a my mohli nastoupit.
I kdyĹľ Archu našlapete po stĹ™echu, je to pořád jenom vÄ›tšà klub, coĹľ náladÄ› koncertu pochopitelnÄ› velmi prospĂvá. Patti Smith Group zaÄŤala s reggae Redondo Beach z desky Easter a bÄ›hem prvnĂ sloky to na pĂłdiu zaÄŤalo jiskĹ™it tak, jak si to z poslednĂch let vybavuju snad jen z Gabriela a jeho party. NenĂ divu, PSG uĹľ toho má spolu odehráno hodnÄ› – z pĹŻvodnĂ sestavy zĹŻstal kytarista Lenny Kaye a bubenĂk Jay Lee Daugherty, na basu uĹľ spoustu let hraje Tony Shanahan a na steelku a druhou kytaru Tom Verlaine pĹŻvodnÄ› z Television. Dohromady je to kapela snĹŻ – nikdo neexhibuje, všichni hrajou pĹ™esnÄ› a účelnÄ›, ke komunikaci staÄŤej náznaky a jejich muzika má neskuteÄŤnej tah. Jako druhá v poĹ™adĂ pĹ™išla jediná pĹ™evzatina Paint It Black (po poslednĂ desce jsem toho ÄŤekal vĂc, ale je dobĹ™e, Ĺľe se Patti rozhodla vÄ›novat hlavnÄ› vlastnĂm vÄ›cem) a pak prvnĂ vrchol jmĂ©nem Birdland. Daugherty hrál mĂsto na bubny na basu, Shanahan na piáno a aÄŤ nemám rád klišé o „kapesnĂch symfoniĂch“, na tohle to sedĂ. No a pak uĹľ to jelo: fantastickej Ghost Song (ta Ĺľenská je vážnÄ› šamanka), Beneath the Southern Cross nebo tĹ™eba We Three coby krásnĂ˝ zvolnÄ›nĂ. Please don't take my hope away from me… no ano, byl jsem fakt namÄ›kko. VĂ˝teÄŤnÄ› vygradovanĂ˝ Ain't It Strange a Pissing in the River, tu jsem ze začátku skoro nepoznal. VĂ˝bornÄ› do toho zapadla jedna mála novÄ›jšĂch vÄ›cĂ Peacable Kingdom, vÄ›novaná dÄ›tem z Palestiny.
V prvnĂ pĹŻlce koncertu se stĹ™Ădaly lyriÄŤtÄ›jšà vÄ›ci a vypalovaÄŤky, pĹ™iÄŤemĹľ paradoxnÄ› pĹ™evaĹľovaly ty tiššĂ. Po hodinÄ› a kus ovšem pĹ™išly i starĂ˝ známĂ˝ novovlnnĂ˝ pecky – Dancing Barefoot, má milovaná Because the Night a závÄ›reÄŤná smÄ›s Land/Gloria, to vše v ÄŤĂm dál tĂm zbÄ›silejšĂm rytmu. A v pĹ™ĂdavcĂch pak People Have the Power a samozĹ™ejmÄ› Rock'n'Roll Nigger. Ve finále Patti vypadala jako olympionik právÄ› dobÄ›hnuvšà maratĂłn, ale zpĂvala pořád fantasticky a vĹŻbec, energie má ve tĹ™išedesáti tolik, Ĺľe by jĂ mohli závidÄ›t mnohĂ˝ Ĺľivotem unavenĂ˝ dvacátnĂci. SamozĹ™ejmÄ›, svÄ›t je plnej muzikantĹŻ v dĹŻchodovĂ˝m vÄ›ku, kterĂ˝ jezdÄ›j jedno turnĂ© za druhĂ˝m a lĂ©pe ÄŤi hĹŻĹ™e hrajou tĹ™icet let starĂ˝ pecky prostÄ› proto, Ĺľe na lepšà zpĹŻsob obĹľivy nepĹ™išli. Ale troufám si tvrdit, Ĺľe v PSG (tohle byl koncert celĂ˝ kapely, nikoli hvÄ›zdy a jejĂho kĹ™ovĂ) to majĂ jinak, Ĺľe je prostÄ› pořád bavĂ hrát v klubech a dráždit, slovy klasika, „rock'n'roll animal“. UĹľ hodnÄ› dlouho jsem nedostal takovouhle pecku energie a muzikantskĂ˝ radosti. Fantastickej zážitek, dĂky za nÄ›j.