Tolimati.cz

Patti Smith už jsme v Praze viděli, když tu hrála poprvé – před třinácti lety v Pakulu. Tehdy se vrátila do muziky po dlouhý pauze se skvělou, ale hodně protrpěnou deskou Gone Again (věnovanou manželovi a bratrovi, který krátce po sobě pár měsíců předtím umřeli) a na koncertě bylo vidět, že toho ze sebe potřebuje dostat opravdu dost – tý hromadě energie z pódia neodolaly ani plyšový sedačky v tom totálně neatmosférickým sále. Fantastickej koncert, moc rád na něj vzpomínám. Pak tu Patti hrála ještě minimálně jednou, ale to nám nějak uniklo a tak nás zpráva o vystoupení v Arše velmi potěšila, jenže den po začátku předprodeje už nebyl v kase jedinej lístek. Naštěstí se do věci vložil Milan Ž. a silou vůle ukecal slečnu z 10:15 na novinářský passy, takže vše dobře dopadlo a my mohli nastoupit.

I když Archu našlapete po střechu, je to pořád jenom větší klub, což náladě koncertu pochopitelně velmi prospívá. Patti Smith Group začala s reggae Redondo Beach z desky Easter a během první sloky to na pódiu začalo jiskřit tak, jak si to z posledních let vybavuju snad jen z Gabriela a jeho party. Není divu, PSG už toho má spolu odehráno hodně – z původní sestavy zůstal kytarista Lenny Kaye a bubeník Jay Lee Daugherty, na basu už spoustu let hraje Tony Shanahan a na steelku a druhou kytaru Tom Verlaine původně z Television. Dohromady je to kapela snů – nikdo neexhibuje, všichni hrajou přesně a účelně, ke komunikaci stačej náznaky a jejich muzika má neskutečnej tah. Jako druhá v pořadí přišla jediná převzatina Paint It Black (po poslední desce jsem toho čekal víc, ale je dobře, že se Patti rozhodla věnovat hlavně vlastním věcem) a pak první vrchol jménem Birdland. Daugherty hrál místo na bubny na basu, Shanahan na piáno a ač nemám rád klišé o „kapesních symfoniích“, na tohle to sedí. No a pak už to jelo: fantastickej Ghost Song (ta ženská je vážně šamanka), Beneath the Southern Cross nebo třeba We Three coby krásný zvolnění. Please don't take my hope away from me… no ano, byl jsem fakt naměkko. Výtečně vygradovaný Ain't It Strange a Pissing in the River, tu jsem ze začátku skoro nepoznal. Výborně do toho zapadla jedna mála novějších věcí Peacable Kingdom, věnovaná dětem z Palestiny.

V první půlce koncertu se střídaly lyričtější věci a vypalovačky, přičemž paradoxně převažovaly ty tišší. Po hodině a kus ovšem přišly i starý známý novovlnný pecky – Dancing Barefoot, má milovaná Because the Night a závěrečná směs Land/Gloria, to vše v čím dál tím zběsilejším rytmu. A v přídavcích pak People Have the Power a samozřejmě Rock'n'Roll Nigger. Ve finále Patti vypadala jako olympionik právě doběhnuvší maratón, ale zpívala pořád fantasticky a vůbec, energie má ve třišedesáti tolik, že by jí mohli závidět mnohý životem unavený dvacátníci. Samozřejmě, svět je plnej muzikantů v důchodovým věku, který jezděj jedno turné za druhým a lépe či hůře hrajou třicet let starý pecky prostě proto, že na lepší způsob obživy nepřišli. Ale troufám si tvrdit, že v PSG (tohle byl koncert celý kapely, nikoli hvězdy a jejího křoví) to mají jinak, že je prostě pořád baví hrát v klubech a dráždit, slovy klasika, „rock'n'roll animal“. Už hodně dlouho jsem nedostal takovouhle pecku energie a muzikantský radosti. Fantastickej zážitek, díky za něj.

Jarmila budiž pochválena – na rozdíl ode mě pozorně čte kulturní přehledy a informace o týhle výstavě jí neunikla, já o ní vůbec neměl tušení. Labyrint světla je součást projektu Orbis Pictus, k vidění je v Ekotechnickém muzeu neboli starý čističce odpadních vod ve Stromovce a je to nádhera. V přízemí, prvním patře i podzemí krásně zachovalý budovy jsou instalovaný objekty všeho druhu, nějakým způsobem pracující se světlem. Je to hodně interaktivní, takže můžete promítat na zdi nebo na různý projekční plochy a koule vlastní obrazy, zjistíte, jak skutečně funguje lom světla v hranolu (ano, taková ta věc z obalu Dark Side of the Moon), podíváte se do ručně ovládanýho velekrasohledu, promítnete si na kulatou cihlovou zeď měnící se kruhovej obrazec (opět jako na Floydech nebo Gabrielovi), ale taky si můžete zahrát na moc povedený šlapací varhany s převodem z kola. Nejlepší je ale způsob, jakým je výstava instalovaná v tom nezvyklým prostoru – jednotlivý instalace jsou občas propojený z patra do patra, v klenutých místnostech krásně rezonujou zvuky a v podzemí vytváří minimálně polovinu dojmu fantastický zrcadlení světla na hladině vody (no ano, vždyť je to bývalá čistička). Fantastická věc. Jedinej problém je, že už pozítří (tj. v úterý) celá akce končí, ovšem pokud se můžete takhle narychlo utrhnout z práce a vyrazit na to, udělejte to, rozhodně nebudete litovat.

(Jako druhej chod jsme si dali Ladislava Kamaráda na Staroměstský radnici. O tom se nemá smysl moc rozepisovat – buď ho znáte a chystáte se/byli jste tam, nebo vás krajinářská fotografie nezajímá :). Takže velmi stručně: fantastický jako vždy, některý věci známý už z předchozí cca 5 let starý výstavy u Panny Marie Sněžný, většina je nová. Tentokrát překvapivě hodně fotek z Česka, ale samozřejmě přibyly i další destinace, mě nepřekvapivě nejvíc potěšilo bolivijský Altiplano :). Tomu říkám prima strávené nedělní odpoledne…)

Má čtyři roky stará fotogalerie si o major upgrade říkala už nějakou dobu, ale nějak mi nebylo jasný, jak na to – jestli něco nejsem, tak grafik nebo webdesigner. Až mě napadlo požádat o „producentství“ Karla F., který toho naopak má v týhle oblasti na triku už spoustu, navíc jsme spolu už něco nafotili a nachodili po horách a některý věci vidíme dost podobně. Nad lahví něčeho dobrýho na Malý Fatře jsme se onehdy dohodli, že mu do toho nebudu pokudmožno vůbec mluvit a uvidíme, jak se trefí. No a trefil se tak, že mi spadla čelist . Dnes tedy slavnostně otvíráme, upoutávkou budiž pár novinek z nedávné Velké Fatry a Watzmanna (viz zápisy dole), jinak klikejte a pište dle libosti, je to celý vaše :). Adresa se nemění, vstup tradičně zde.