Tolimati.cz

Jestli mám v něčem kliku, jsou to fotovýpravy na Slovensko. S lidma z fotografovani.cz jsme po roce opět naplánovali víkendový chození (resp. výpady lanovkou) po Tatrách a začátek byl úplně stejnej jako loni – v pátek po cestě hnus, humus, bahno ve vzduchu, viditelnost cca 5 m a neutěšenej pocit, že k focení budou akorát tak sklenice s grogem. A pak sobota ráno, na nebi ani mráček, modro, slunce, sníh a paráda. Na rozdíl od minulýho roku nikdo nepodnikal zmatený pokusy o focení východu slunce a s pár lidmi jsme se hned po ránu rozjeli do Tatranský Lomnice za účelem pokoření Lomnickýho štítu. Byl jsem na něm jednou v životě cca před 25 lety, od tý doby se leccos změnilo – nahoře je vybudovanej chodníček přes celej vrchol, ze kterýho jsou komplet Tatry jak na dlani. A bylo na co dívat, pohled zcela srovnatelnej s červnovým Watzmannem. Skvělý počasí vydrželo až do nedělního odpoledne, v sobotu jsme prochodili stráně okolo Popradskýho plesa, v neděli následoval přesun do Roháčů, část výpravy fotila závody psích spřežení okolo Zuberce, jedním slovem paráda. Kdo chcete vidět fotky, mrkněte sem (odshora až po Vánici 2 je to z letoška, zbytek ze zmíněný lonský výpravy). Do Roháčů se s Markem, Litou a dalšími plánujeme vrátit v červnu, jsem zvědavej, jestli počasí opět vyjde…

Málokdy se stane, že koncertu předchází divadelní představení, ovšem Sestry Steinovy, jejichž poslední CD dostala Jarmila na podzim k narozeninám a od tý doby se v přehrávači poměrně zabydlely, měly v Rubínu místo předkapely soubor Antonín a jeho čtyřicetiminutovou aktovku Dítě! (s vykřičníkem). Podtitul zněl nějak jako „příběh lidí, kteří po třicítce podlehli baby-boomu“, nebo jak to bylo. No, my měli dvě děti už před třicítkou, takže mě konkrétně tohle téma až tak neoslovuje, ale bylo to vcelku zábavný – hra v podstatě neměla děj, hrátky na téma výměny typickejch gender-rolí ale porodily spoustu vtipných gagů a hlášek, takže jsme se nenudili. Zejména výjev dvou tatíků-zapřísáhlých vegetariánů chroupajících syrovou brokolici a diskutujících o nezdravé životosprávě masožravých drahých poloviček stojí za zapamatování.

Tou důležitější částí večera byl nicméně koncert. V mnoha recenzích jsou Sestry Steinovy cpaný do folkový škatulky – asi proto, že hrajou na dvě akustický kytary, jenže jejich muzika s folkem ve většině případů moc společnýho nemá. Za riffy by se nemusela stydět leckterá hardrocková kapela, zvuk sestry ženou přes poměrně účinný krabičky a výsledek zní tu jako PJ Harvey (víc už to pochválit neumím :)), onde jako Jeff Buckley nebo klidně Pearl Jam (vyhrávka v jedný věci mi přišla jako variace na Of a Girl). Mluvím o nástrojích, ne o zpěvu – ten s tím temným spodkem výrazně kontrastuje. Hlasy obou sester totiž působěj optimisticky a šťastně až (místy) rozjásaně, což je dost znepokojivý nejen vzhledem ke zvuku kytar, ale taky pro často až mrazivý texty. Zkrátka hodně rozmanitá a překvapivá muzika, která se těžko zařazuje (kdysi jsem měl podobnej pocit ze slovenský kapely Tornádo Lou, ovšem kde těm je konec…). Bohužel koncert trošku utrpěl horším zvukem – muzikantky se na pódiu podle vlastních slov moc neslyšely a do sálu to lezlo hodně placatě, takže se místy zdálo, že třeba s vyhrávkou ve výškách padá písničce řemen. Nepadal, jen ty vyšší tóny nebyly pořádně slyšet.

Moc se mi líbilo hned první Moje jméno, výborný byli Vlci a snad nejvíc mě dostala Půlnoc horečná, vše z poslední desky. Nemusel bych mít pseudolidovku hranou jako poslední přídavek, ale jinak mě Sestry potěšily nesmírně – koncert v podstatě neměl slabý místo. Tudíž doporučuju sledovat jejich web a najmě pak dorazit 17.5. ke Kaštanu, kde podle jejich vlastních slov bývá zvuk bez chyb. My tam budem…

Že The Doors neměli nijak vřelý vztahy ke květinovým dětem, je vcelku známá věc (pochybovačům doporučuju k poslechu text Five to One, kde to Morrison podal vcelku jasně). Ani s motorkářskou komunitou neměli nikdy nic společnýho. Jenže postmoderní mlejn semele vše a tak není nic divnýho na tom, když si klub motorkářů uspořádá maškarní večírek v hippie stylu a pozve na něj mimo jiné i kvákající Žábu. Stalo se v sobotu v Besední restauraci Hlubočepy. (Před nějakou dobou jsem tu psal, že pro nás akce odpadá, za což se teď dodatečně omlouvám – jenže okolo naší účasti bylo do poslední chvíle dost nejasností a nechtěl jsem sem lepit denně jinou informaci.)

Účastníci v hippie-oblečení měli vstup zdarma, což si motorkáři vzali k srdci velmi svědomitě a sál tak vypadal skutečně jak nějaká knajpa na Haight-Ashbury v roce 1967. Všemu vévodil námi oblíbený Michael ze Špajzu, jinak pro tento večer dokonalá replika Lt. Dana z Forresta Gumpa včetně invalidního vozejku (a za svou kreaci zaslouženě obdržel první cenu v podobě pětilitrový láhve rumu). Společně s náma hrály kapely Fastbirds a Second Band, střídající se zhruba po 20minutových setech, což bylo trošku naprd, protože jakmile se lidi začali dostávat pořádně do ráže, byl konec a pět deset minut pauzy, takže nálada zase spolehlivě ochladla. Ještě že jsme si dopředu vymínili, že budem hrát náš blok v kuse.

Obě kapely hrály mix věcí ze 60.-70. let, čímž nám připomněly společný hraní s Basement na Vlkstocku – ti by se v Hlubočepích taky chytili. Fastbirds mě moc nebavili, sice jim to šlapalo, ale kytarista se i v písničkách typu Proud Mary, All Right Now nebo Start Me Up snažil o překonání galaktickýho rekordu v počtu not narvaných do kytarovýho sóla a já mám radši blues než Yngwie Malmsteena. Zato Second Band byli dokonalí – živá dechová sekce, dvě kytary, basa, bicí, vynikající zpěvák a výtečně vymakaný trojhlasy, vše na naprosto profesionální úrovni, něco tak dobrýho jsem už dlouho neslyšel. (Ono není divu, skupinu skutečně dali dohromady profíci z různých jiných kapel a projektů typu Stardance – odtud název Second Band, zpívá Michal Cerman známej hlavně z muzikálů). Nastupovali jsme po jejich setu a asi se nám po tý jízdě trochu třásly kolínka, takže začátek byl takovej rozpačitější, ale pak se snad vše srovnalo. Zajímavej výkon podal v závěru především Štěpán, kterej s nástupem do svýho dlouhýho sóla v Light My Fire trhnul éčko a dost si tak zkomplikoval situaci, nakonec se z toho ale vylhal vcelku statečně .

Jinak se večer odbyl vcelku v pohodě s občas velmi komickými momenty – to když třeba na pódiu duněla jižanská hymna Sweet Home Alabama, ke květinové generaci ještě mnohem kritičtější než celí Doors, a dav hippies na place juchal nadšením, ale to je holt ta postmoderna. Takže nakonec své účasti snad nelitoval ani Petr Z., který statečně přijel až z Mnichova (ne Hradiště) a na pódium se přenesl rovnou ze své oblíbené buddhistické meditace…