
CestovnĂ denĂk Ekvádor a Galapágy 2009 - část 2
(pĹ™edchozà část – následujĂcà část)
Den devátý – pátek 30.10.
Tedy Ĺ™eknu vám, taková královská snĂdanÄ› (vajĂÄŤka, domácĂ chleba, marmeláda, dĹľus, ovoce apod.) na terase zalitĂ˝ sluncem s horama a vodopádem v pozadĂ, to vše na konci Ĺ™Ăjna, to je zážitek, za kterej stojĂ za to cestovat pĹ™es pĹŻl planety. DobrĂ˝ dojem z Baños se zkrátka nezkalil ani po ránu. Dlouze, dlouze uĹľĂváme pohody a teprve nÄ›kdy hodnÄ› po devátĂ© se zvedáme s tĂm, Ĺľe budem nÄ›co dÄ›lat. Jen Karel ponÄ›kud pobledl, neb si ho po zmĂnÄ›nĂ© snĂdani vybral pro svou pomstu mĂsto uzdravenĂ©ho Ady Montezuma. Zanecháváme ho tedy na chvĂli v hotelu a my zbylĂ tĹ™i jdem na chvĂli obsadit jedno z mnoha zdejšĂch cybercafĂ©, neb je po dlouhĂ© dobÄ› záhodno napsat trochu vĂce zpráv z cest. KdyĹľ po cca hodinÄ› z kavárny vycházĂme, spadnou venku asi ÄŤtyĹ™i kapky deštÄ›, prvnĂ, kterĂ˝ vĹŻbec za celou cestou cestu zaĹľĂváme na vlastnĂ kĹŻĹľi (vÄŤera jsme za Quitem jednou pĹ™eháñkou projeli, ale v autobuse se to nepoÄŤĂtá). Ale za pÄ›t minut uĹľ je zase sucho a teplo. VracĂme se do hotelu pro uzdravenĂ˝ho Karla a bereme taxĂk do vesnice Pondoa na ĂşpatĂ Tungurahuy. Ležà ve 2800 m, tedy o kilák výš neĹľ Baños, a o dalšĂch 1000 m výš se nacházĂ horská chata, na kterou nás vÄŤera lákali na koñskĂ˝ výšlap v cestovce. Ovšem my se jĂ chceme pĹ™iblĂĹľit po vlastnĂch. Taxikář Luis se s námi louÄŤĂ s tĂm, Ĺľe mu máme mezi pátou a šestou zavolat a on pro nás pĹ™ijede, a vyrážĂme vzhĹŻru. Nehodláme za kaĹľdou cenu dorazit aĹľ k chatÄ›, jen chceme trochu pochodit pĹ™ed tĹ™ĂdennĂm trekem a podĂvat se na Tungurahuu z vÄ›tšà blĂzkosti. JenĹľe cesta vede Ăşvozem uprostĹ™ed mlĹľnĂ©ho pralesa (trochu pĹ™ipomĂná ĂşternĂ vĂ˝stup na Pasachou), vrchol vidÄ›t nenĂ a navĂc jsou mraky, takĹľe kdo vĂ, jestli ho vĹŻbec spatĹ™Ăme. A tak jdem a jdem, aĹľ zaÄŤĂná bĂ˝t jasnĂ˝, Ĺľe dojdem aĹľ k chatÄ› (tzv. syndrom Cruz Loma, viz den ÄŤtvrtĂ˝). KoneÄŤnÄ› jsme tam a já se těšĂm, jak si dám ÄŤaj a nÄ›co k jĂdlu. Jo, zlatĂ˝ voÄŤi. Pokud chata nÄ›kdy premávala jako chata, tak moĹľná pĹ™ed deseti lety, dneska je z toho vybydlená ruina. PĹ™ipadám si trochu jako jistá novomanĹľelka hledajĂcĂ na šumavskĂ©m jezeĹ™e Laka stánek s kuĹ™atama (modřà vÄ›dĂ). TakĂ© Adu stav chaty potěšil natolik, Ĺľe chvĂli zvaĹľuje, Ĺľe ji zbořà úplnÄ› :). JeštÄ› Ĺľe aspoñ sourozenci FuÄŤĂci byli dole prozĂravĂ a dĂky jejich sušenĂ©mu masu a ÄŤokoládÄ› hlady nezahyneme. Fotit nenĂ moc co, tak scházĂme dolĹŻ s pocitem, Ĺľe jsme aspoñ potrĂ©novali pĹ™ed trekem. SlĂ©záme do Pondoy a podle dohody volám Luisovi. Obsazeno. Jdem dolĹŻ smÄ›r Baños a zkoušĂm to znovu. OpÄ›t obsazeno. A ještÄ› potĹ™etĂ a pošestĂ©. ZaÄŤĂná nám docházet, Ĺľe pro nás asi nepĹ™ijede, coĹľ je veselĂ©, neb jsme v liduprázdnĂ© krajinÄ› ve vsi s cca 10 prázdnĂ˝mi baráky, kde kojoti nemaj komu dávat dobrou noc, a od civilizace nás dÄ›lĂ slabĂ˝ch 15 km. A padá tma. A nenĂ co jĂst a šilháme hlady. Koho snĂme prvnĂho? Adu nepĹ™eperem, ĹľenskĂ˝ se nejedÄ›j, v Karlovi bychom seĹľrali nejlepšĂho fotografa expedice a já doufám, Ĺľe coby tlumoÄŤnĂk vĂ˝pravy jsem taky vcelku v bezpeÄŤĂ. TakĹľe zbĂ˝vaj jen ty mangovĂ˝ sady rozkládajĂcĂ se okolo cesty. Jeden plod si pĹŻjÄŤujem, je ale ještÄ› nezralej a jeho bráškovĂ© rovněž. Tak co teÄŹ? NaštÄ›stĂ pĹ™icházĂme k obchodu/hospodÄ›, pĹ™ĂjemnÄ› pĹ™ekvapenĂ, Ĺľe tu nÄ›co takovĂ˝ho vĹŻbec je. Majitelka, taková skoro bezzubá babÄŤa, nám ochotnÄ› volá taxĂka a vařà čaj – nastojte – z koky (v Peru a BolĂvii se pije normálnÄ›, v dalšĂch zemĂch vÄŤetnÄ› Ekvádoru je ovšem ilegálnĂ, z ÄŤehoĹľ v horách vÄ›ru nemám radost). Sáčky nejsou nejÄŤerstvÄ›jšĂ, ale lepšà neĹľ drátem do oka. A uĹľ je tu taxĂk a veze nás do Baños, kde berem Ăştokem dalšà skvÄ›lou restauraci (tentokrát provensálskou), sledujeme docela dobrou produkci indiánskĂ˝ kapely Sol de los Andes a těšĂme se, Ĺľe zĂtra koneÄŤnÄ› na pár dnĹŻ vypadneme z civilizace ĂşplnÄ›.
Den desátý – sobota 31.10.
Tak tedy tĹ™ĂdennĂ trek. TěšĂme se velice, pĹ™i snĂdani debatujeme o vĂ˝chodovkách a západovkách (koneÄŤnÄ›!) a vĹŻbec máme radost, Ĺľe cesta nabere trochu fotografiÄŤtÄ›jšà rozmÄ›ry. CoĹľ hory, tÄ›ch si od začátku uĹľĂváme vcelku dost, ale foťáky zatĂm vzhledem k pĹ™evládajĂcĂmu oblaÄŤnĂ˝mu poÄŤasĂ se všudypĹ™ĂtomnĂ˝m oparem slušnÄ› zahálejĂ. HázĂme nepotĹ™ebnĂ˝ vÄ›ci do hotelovĂ˝ Ăşschovny, já ještÄ› za 10 USD kupuju jĂ©grovky (jediná vÄ›c, kterou jsem zapomnÄ›l doma) a odcházĂme do kanceláře cestovky Rainforestur. VĂtá nás sám majitel a hned dostáváme studenou sprchu – výšlap na vrchol Altaru nehrozĂ, je to ryze horolezeckej terĂ©n. Nemáme radost a Ĺ™Ăkáme si, proÄŤ nám ten jeho mladej asistent pĹ™edevÄŤĂrem kecal, ale ještÄ› to pĹ™echázĂme bez vÄ›tšĂho komentáře. NavĂc nám majitel sdÄ›luje, Ĺľe se odjezd posouvá o 45 min, coĹľ taky nepotěšĂ, nemuseli jsme tolik spÄ›chat s tradiÄŤnÄ› skvÄ›lou snĂdanĂ. Sedáme na kafe a s dosud veselou tvářà glosujem lehkou nesvĂ©právnost cestovky. Tušit vÄ›ci přÚtĂ, humor by nás pĹ™ešel.
O pĹŻl devátĂ© koneÄŤnÄ› pĹ™ed Rainforesturem stavĂ vyslouĹľilá dodávka, nakládáme a vyrážĂme. PrĹŻvodce Eloy je vcelku sympatickej, byĹĄ teda neumĂ slovo anglicky, coĹľ bylo taky pĹŻvodnÄ› slĂbeno. Zbytek vĂ˝pravy si s nĂm tedy nepokecá, ale nešť. HlavnÄ› Ĺľe se pĹŻjde – podle itineráře máme prvnĂ noc strávit v ubytovnÄ› ve 3600 m, druhou u jezera pĹ™Ămo pod Altarem ve 4800 m. Sláva, koneÄŤnÄ› pořádná výška. PĹŻvodnÄ› jsme u jezera mÄ›li spát ve stanech, majitel Rainforestur nás ale ráno pĹ™ekvapil informacĂ, Ĺľe i tam stojĂ jakási Ăştulna a tudĂĹľ budem pod stĹ™echou. No dobrá, poÄŤĂtali jsme s tÄ›mi stany, ale koneckoncĹŻ proÄŤ ne. Cesta je dlouhá, chvilku pršĂ, stavĂme na ÄŤaj a za Riobambou zaÄŤĂnáme šplhat do hor. Sleduju na hodinkách výškomÄ›r, máme vyjet aĹľ k chatÄ› do tÄ›ch 3600 m a zbytek dne chodit po okolĂ. Ale co to? 3000 m a stavĂme. No nic, projdem se do výšky. Ovšem Eloy oznamuje, Ĺľe dneska spĂme tady, prĂ˝ od začátku nepoÄŤĂtá s niÄŤĂm jinĂ˝m. ÄŚumĂme jak opaĹ™enĂ. Sice jsme vcelku vysoko, ale horskĂ˝ prostĹ™edĂ to nenĂ ani náhodou, klasická vesnice v ĂşdolĂ. K tomu široko daleko žádnĂ osli ÄŤi muly, co nás tu mÄ›li ÄŤekat a nosit erárnĂ batoĹľinu. NenĂ divu – z nejbližšĂho domku vycházĂ babka a divĂ se, co se dÄ›je. Eloy jĂ odpovĂdá, Ĺľe jsme ohlášená vĂ˝prava a shánĂ se po (ĂşdajnÄ›) domluvenĂ˝ch oslech a obÄ›du, ovšem marnÄ›, babka o niÄŤem nevĂ. KdyĹľ se Eloye ptáme, která bije a kde je slĂbená cesta k jezerĹŻm, leze z nÄ›j, Ĺľe u jezera žádná chata nestojĂ, nikdy nestála a Ĺľe mÄ›l instrukce s náma prvnĂ noc pĹ™enocovat tady a druhou v tĂ˝ chatÄ› v tÄ›ch 3600 m. PořádnĂ˝ hory bychom tudĂĹľ ani nelĂzli (ve 3600 m je pořád ještÄ› prales). PĹ™ipadá nám to jako špatnej vtip, pĹ™esto se ale snaĹľĂme v klidu zjistit, zda pĹŻvodnĂ plán nelze zachránit. Odpověď: nelze, musĂme zĹŻstat dole, protoĹľe jsme pĹ™ece odmĂtli spát ve stanech. No to uĹľ je hodnÄ› silnĂ˝ kafe, ale definitivnÄ› nám padaj ÄŤelisti ve chvĂli, kdy zjišťujem, Ĺľe v eráru nenĂ pitná voda (vĂ˝slovnÄ› objednány a domluveny 2 l na ÄŤlovÄ›ka/den) a babka blekotá, Ĺľe ve vesnici je voda OK a Ĺľe ji tam pijou všichni. JednomyslnÄ› velĂme naloĹľit vÄ›ci zpátky do auta a vrátit se do Baños. Eloy bÄ›duje, Ĺľe pĹ™ijde o kšeft. VysvÄ›tlujem mu, Ĺľe jsme si zaplatili ĂşplnÄ› jinej program, a on souhlasĂ, Ĺľe je to průšvih agentury slibujĂcĂ nesmysly. Prima, vrátĂme se spoleÄŤnÄ› a ubijeme majitele argumenty. Cesta zpÄ›t probĂhá v nervĂłznĂ náladÄ›, neb majitel Eloyovi neustále telefonuje, vzteká se a slibuje nejrĹŻznÄ›jšà kouzla od bleskurychlĂ˝ spojky s proviantem a vodou aĹľ po bizarnosti typu pĹ™esunu celĂ˝ho treku pod Cotopaxi. Jen ÄŤekáme, kdy slĂbĂ, Ĺľe do zĂtĹ™ka postavĂ tu chatu u jezera. BohuĹľel, dĹŻvÄ›ra v Rainforestur je v ÄŤudu a bez nĂ se trek v 5000 metrech dÄ›lat nedá. TakĹľe chcem prachy zpátky, 180 USD na osobu fakt nenĂ málo. DorážĂme do Baños a pĹ™icházĂ zatĂm suverĂ©nnÄ› nejnepĹ™ĂjemnÄ›jšà hodinka celĂ˝ cesty, kdy si s tĂm ichtylem snaĹľĂme vyĹ™Ăkat, kde se stala chyba (mezi highlights patřà jeho argument, Ĺľe 600 m pĹ™evýšenĂ na trek pĹ™ece staÄŤĂ a jen jsme si trochu nerozumÄ›li s nadmoĹ™skou výškou). ZkrátĂm to: po hodinÄ›, do nĂĹľ se nenapodobitelnĂ˝m zpĹŻsobem vloĹľil Ada v roli „zlĂ©ho policajta“, opouštĂme Rainforestur se 130 USD na osobu, tj. dostali jsme zpÄ›t 2/3 zaplacenĂ˝ ceny. Lepšà neĹľ nic, jasnÄ›. NicmĂ©nÄ› pokud nÄ›kdy zavĂtáte do Baños, tĂ˝hle cestovce se fakt radÄ›ji vyhnÄ›te.
Jinak zbytek dne probĂhá vĂcemĂ©nÄ› v pohodÄ› – naše pokoje v Plantas y Blanco jsou naštÄ›stĂ volnĂ˝, takĹľe musĂme jen vyĹ™ešit náhradnĂ program a hory to zjevnÄ› nebudou. Nakonec po veÄŤeĹ™i a váleÄŤnĂ© poradÄ› domlouváme v cestovce hned pod hotelem zĂtĹ™ejšà rafting (30 USD na ÄŤlovÄ›ka) a pak 2 dny v dĹľungli (80 USD). Jsem hodnÄ› ostraĹľitej a vysvÄ›tluju, Ĺľe máme špatnou zkušenost s konkurencĂ. PanĂ se ptá, s kĂ˝m, já odpovĂdám, Ĺľe nechci jmenovat, a ona mÄ› dokonale uzemñuje pĹ™Ămou otázkou: „NenĂ to náhodou Rainforestur?“ PrĂ˝ zdaleka nejsme prvnĂ. Ach jo. Kurte, Kurte, kohos nám to doporuÄŤil… Pomalu se louÄŤĂme s pĹ™edstavou vydaĹ™enĂ˝ch horskĂ˝ch fotek, na druhou stranu i cesta je cĂl, na nenadálĂ˝ zvraty je tĹ™eba bĂ˝t pĹ™ipraven a novej program na prvnĂ pohled rozhodnÄ› nenĂ k zahozenĂ. Tak uvidĂme.
Den jedenáctý – neděle 1.11.
Hezká shoda v ÄŤĂslech :). Tak tedy po ránu balĂme pár vÄ›cĂ na rafting, pasy s penÄ›zma neprodyšnÄ› zamykáme do Karlova fotobáglu a po snĂdani utĂkáme do cestovky, s nĂĹľ budem sjĂĹľdÄ›t peĹ™eje Ĺ™eky Pastaza. Fasujem neopreny a boty do vody a autobusem plnĂ˝m ekvádorskĂ© mládeĹľe (vÄ›kovĂ˝ prĹŻmÄ›r zvedáme nad 20 let jen my geronti) vyrážĂme za stálĂ©ho dunÄ›nĂ hardrocku podĂ©l Ĺ™eky na vĂ˝chod od Baños. Cca po 45 minutách stavĂme a dostáváme pádla, pĹ™ilby, vesty a instruktáž, jak se v peĹ™ejĂch neutopit. HroznÄ› tu Ĺľere hmyz. Coby kormidelnĂk nás dostává na starost anglicky hovoĹ™ĂcĂ vodák jmĂ©nem Fabricio. PĹ™i nácviku tahánĂ utopencĹŻ z vody si coby figurantku vybĂrá Jitku a táže se jĂ na jmĂ©no. Jitka se mu pĹ™edstavĂ a Fabricio se ujišťuje: „Your name is Ĺ iška?“ Pak uĹľ jĂ jinak neĹ™ekne. PotlaÄŤujem smĂch a potajĂ si Ĺ™Ăkáme, Ĺľe by naše vĂ˝prava mohla zĂskat novĂ˝ název – co tĹ™eba Ĺ iška Expedition? Ze zábavnĂ˝ch vytrhává povel hodit loÄŹ na vodu. HázĂme a jedem. Je to slušnej hukot, nÄ›co jako hustšà StvoĹ™idla pĹ™i hodnÄ› velkĂ˝ vodÄ›. Ovšem Fabricio na mÄ› od prvnĂch metrĹŻ dÄ›lá skvÄ›lej dojem, raft ho poslouchá na slovo, hraje si s vracáky, do jazykĹŻ najĂĹľdĂ popĹ™edu pozadu, ale vĹľdycky pĹ™esnÄ›, šutrĹŻm zvĂci menšà skály se vyhĂ˝bá na pÄ›tnĂku. ProfĂk. SedĂme s Adou na háčcĂch, za náma Karel s Ĺ iš… ehm, Jitkou, a vzadu máme tĹ™i mĂstnĂ holky, kterĂ˝ mĂsto pádlovánĂ koukaj oÄŤima vyděšenĂ˝ch lanĂ po okolĂ a zjevnÄ› by chtÄ›ly bĂ˝t nÄ›kde ĂşplnÄ› jinde. PeĹ™ej stĂhá peĹ™ej, po chvĂli dáváme pauzu a zkoušĂme základy canyoningu v pĹ™ilehlĂ˝m pĹ™Ătoku, pak zas pokraÄŤujem dál. ParádnĂ zážitek z vody (nÄ›co tak divokĂ˝ho u nás na volnÄ› pĹ™ĂstupnĂ˝ch ĂşsecĂch neexistuje) umocñuje majestátnĂ krajina, uĹľ jsme zase v pralese. U jednĂ˝ z nejtěžšĂch peĹ™ejĂ sedĂ/kroužà rodinka supĹŻ a já ĂşplnÄ› slyšĂm, jak si zpĂvajà „StĹŻl, prostĹ™enĂ˝ stĹŻl…“ (pĹ™ed Ekvádorem u nás doma hodnÄ› jela Doba ledová :)). Všechno má ale svĹŻj konec a tak cca po 1,5 h pĹ™irážĂme ke bĹ™ehu, svlĂ©káme neopreny a za chvĂli uĹľ nás bus veze na obÄ›d. Do Baños se vracĂme asi v pĹŻl druhĂ˝, je horko a my lezem na terasu a chválĂme dnešnĂ zážitek. Otázkou ovšem zĹŻstává, co s naÄŤatĂ˝m dnem. Jdem na kafe a s Jitkou se domlouváme, Ĺľe koneÄŤnÄ› navštĂvĂme mĂstnĂ baños, tedy láznÄ›. Za pár dolarĹŻ máme k dispozici bazĂ©n, vĂĹ™ivku a saunu, coĹľ je naprosto dokonalĂ˝ zpĹŻsob, jak strávit odpoledne. Okolo pátĂ© vylĂ©záme, vracĂme se pro Karla a Adu do hotelu a jdem na veÄŤeĹ™i k jiĹľ vyzkoušenĂ˝m a osvÄ›dÄŤenĂ˝m Ĺ vĂ˝carĹŻm. Pak vyrážĂme fotit noÄŤnĂ Baños. Je tu neuvěřitelnÄ› našlapáno – zĂtra je DĂa de los Muertos aneb Den mrtvĂ˝ch, po našem DušiÄŤky, nejvÄ›tšà svátek v LatinskĂ© Americe vĹŻbec. V pondÄ›lĂ a v ĂşterĂ˝ jsou v Ekvádoru prázdniny a vypadá to, Ĺľe se je vÄ›tšina zemÄ› rozhodla strávit právÄ› v Baños. V hotelĂch je beznadÄ›jnÄ› plno, v ulicĂch taky, kaĹľdej volnej metr vyplñujou stánky… prostÄ› fiesta. VeÄŤer konÄŤĂme dlouhĂ˝m posezenĂm na terase s vĂ˝bornĂ˝m chilskĂ˝m vĂnem. Tak ještÄ› aby zĂtĹ™ejšà dĹľungle dopadla stejnÄ› dobĹ™e jako dnešek a tĹ™eba budem rádi, Ĺľe ten trek na Altar nevyšel…
Den dvanáctý – pondělà 2.11.
UĹľ pĹ™ed šestou mÄ› budĂ přÚernej bordel z ulice, vydávanej jakĂ˝msi hroznÄ› velkĂ˝m a těžkĂ˝m vozidlem. UsĂnat uĹľ nemá cenu, tak se jdu podĂvat na hotelovej internet, jestli dnes plánovaná dĹľungle pĹ™ece jen neležà v malarickĂ˝ oblasti (vÄŤera veÄŤer o tom šla Ĺ™eÄŤ a Karel mÄ› svĂ˝mi obavami maliÄŤko nahlodal). NeleĹľĂ. Po chvĂli se budĂ i Ada a mĂĹ™Ăme tradiÄŤnÄ› na snĂdani na terasu, po nĂ balĂme pár nezbytnostĂ do fotobáglĹŻ a hurá na sraz do cestovky pod barákem. ÄŚeká nás tam známá panà šéfová a s nĂ ponÄ›kud ošuntÄ›le pĹŻsobĂcĂ Ĺ™idiÄŤ/prĹŻvodce jmĂ©nem Manuel. Tomu patřà rozhrkaná dodávka pĹ™ed cestovkou, v nĂĹľ uĹľ sedĂ pátĂ˝ ÄŤlen vĂ˝pravy, KanaÄŹan Rowan. Manuel popojĂĹľdĂ po mÄ›stÄ›, tu fasujem holĂnky, tu pláštÄ›nky, onde nÄ›co nakupuje a pĹŻsobĂ ponÄ›kud zmatenÄ›, coĹľ po zkušenostech s Rainforesturem radÄ›ji nekomentuju. KoneÄŤnÄ› opouštĂme mÄ›sto. Jedem po stejnĂ˝ silnici jako vÄŤera na rafting, akorát stavĂme u vodopádĹŻ, na jinĂ˝m mĂstÄ› sledujeme bungee jumpery skákajĂcĂ z mostu a cca po hodinÄ› cesty dÄ›láme delšà zastávku v jakĂ˝si zahradÄ› plnĂ˝ orchidejĂ a dalšĂch kytek. ChvĂli potom dorážĂme do vÄ›tšĂho mÄ›sta jmĂ©nem Puyo, v nÄ›mĹľ Manuel – opÄ›t ponÄ›kud nesvĂ©právnÄ› – dokupuje zásoby. Je přÚernĂ˝ vedro, podle mĂ˝ho pĹ™ĂruÄŤnĂho teplomÄ›ru v hodinkách pĹ™es 35 stupñů. Po odjezdu z Puya pĹ™icházĂ prvnĂ velká atrakce – opiÄŤĂ rezervace, v nĂĹľ malĂ˝ opiÄŤky (giboni, makakovĂ©, chápani apod.) chodÄ›j mezi lidma, berou si od nich Ĺľrádlo, tahaj je za vlasy, lezou po autech, vybĂraj blechy psĹŻm apod. Je s nima hrozná sranda. FotĂme jak o Ĺľivot, u opic má ĂşspÄ›ch hlavnÄ› Jitka, kterĂ˝ se jeden exemplář usazuje na hlavÄ› a v jednu chvĂli má na sobÄ› hned dva kusy. Cca po hodinÄ› a pĹŻl to balĂme, neb máme hlad. Manuel na druhĂ˝ pokus nacházĂ vhodnou restauraci a zrovna kdyĹľ se pouštĂme do dobrĂ˝ho hovÄ›zĂho a ještÄ› lĂ©pe vypadajĂcĂ tilápie (zdejšà oblĂbená ryba), spouštĂ se pravá tropická bouĹ™ka, tj. pĹ™es provazy vody nenĂ vidÄ›t. Liják se nás držà i po odjezdu z hospody, po nĂĹľ nás ÄŤeká procházka selvou neboli dĹľunglĂ. TakĹľe skuteÄŤnÄ› dojde na holĂnky. Obouváme je a mĂĹ™Ăme za Manuelem do pralesa. A hele, dosud nekñubĂłznĂ Manuel bere do ruky maÄŤetu a rázem se proměñuje v drsnĂ©ho dĹľunglana, zjevnÄ› je ve svĂ©m Ĺľivlu. KrokodĂ˝l Dundee, Ĺ™Ăká o tom Jitka a sedĂ to pĹ™esnÄ›. Ukazuje nám mj. termitištÄ› plnĂ˝ termitĹŻ, coĹľ jsem na vlastnĂ oÄŤi ještÄ› nevidÄ›l, podobnÄ› mÄ› fascinujou mravenÄŤĂ stezky, na kterĂ˝ch jeden mravenec za druhĂ˝m nosĂ na zádech zelenĂ˝ listy jednotnĂ˝ velikosti a stĹ™ihu. SlĂ©záme selvou po bambusovĂ˝ch ĹľebĹ™ĂÄŤcĂch a za chvĂli jsme u Ĺ™eky. Po dalšĂch cca 200 metrech pĹ™icházĂme k vodopádu, pod kterĂ˝m je velká tůñ a v nĂ se dá koupat. Manuel tam skáče hned, já chci napĹ™ed fotit, ale pak mÄ› i ostatnĂ Jitka vyhecuje a nakonec se ve vodopádu cachtáme všichni. Pořád trochu pršĂ, ale voda je nádhernÄ› teplá a vzduch taky. Za nÄ›jakou dobu vylĂ©záme a vracĂme se po ĹľebĹ™ĂcĂch zpátky nahoru, coĹľ zpestĹ™uje obřà pavouk, i s nohama snad dvaceticentimetrovej, co okolo nás leze po bambusu. Ještěže netrpĂm arachnofobiĂ. OpÄ›t lezem do auta a silnice se mÄ›nĂ v nesilnici, po kterĂ˝ jedem ještÄ› cca hodinu a pĹŻl. Furt pršĂ. Nakonec, uĹľ potmÄ›, dorážĂme do osady Puyopungo, tedy do dnešnĂho nocleĹľištÄ›. StojĂ pĹ™Ămo na soutoku dvou burácejĂcĂch Ĺ™ek – jak se poslĂ©ze dozvĂdáme, je to stará známá Pastaza a Rio Puyo. OkamĹľitÄ› nás napadá, Ĺľe pokud v noci mraky zmizej, bude to vĂ˝chodovka jako svinÄ›. Usazujem se na verandÄ› nejvÄ›tšĂho dĹ™evÄ›nĂ˝ho baráku v osadÄ›, vĂtáme se s mĂstnĂmi Indiány a s ÄŤelovkama na hlavách se jdem podĂvat na spacĂ chatu, kde na rozdĂl od „spoleÄŤenskĂ˝ho“ baráku nenĂ elektĹ™ina a spĂ se v postelĂch s moskytiĂ©rami. Vypadá to nádhernÄ›. VracĂme se do „jĂdelny“ (Karel málem padá do Ĺ™eky z dobĹ™e maskovanĂ˝ho mostu) a za chvĂli nám mĂstnĂ osazenstvo servĂruje veÄŤeĹ™i (moc dobrĂ˝ maso, u kterĂ˝ho akorát chvĂli pĹ™emýšlĂme, z jakĂ˝ho zvĂĹ™ete to asi tak mĹŻĹľe bĂ˝t, a napadaj nás rĹŻznĂ˝ divokosti, aĹľ se nakonec ke svĂ© ĂşlevÄ› dozvĂdáme, Ĺľe jde o obyÄŤejnĂ˝ hovÄ›zĂ). Pořád pršà a my doufáme, Ĺľe pĹ™estane, tu vĂ˝chodovku bychom potĹ™ebovali jako sĹŻl. Okolo desátĂ˝ ještÄ› Manuel vymýšlĂ dalšà chuĹĄovku – jdeme na mĂstnĂ jezĂrka sledovat kajmany. Jsou z nich vidÄ›t jen svĂtĂcĂ oÄŤi, ale kaĹľdopádnÄ› je to dost zajĂmavĂ˝. Na zpáteÄŤnĂ cestÄ› ještÄ› sledujeme jedovatou žábu a pak uĹľ jen sedĂme, kecáme o všem moĹľnĂ˝m (velice mÄ› bavĂ, Ĺľe domácĂ Indián ĹľdĂme z Ady všechny myslitelnĂ˝ informace o Renaultech :)), Jitka s Adou hrajou s Rowanem Hangmana, já pĂšu denĂk a zaklĂnám déšť, aĹĄ do rána vysmahne a my koneÄŤnÄ› udÄ›láme nÄ›jakĂ˝ pořádnĂ˝ fotky.
Den třináctý – úterý 3.11.
V 5:15 mi u hlavy zaÄŤne bublat telefon, nedoÄŤkavÄ› rozbaluju kokon moskytiĂ©ry a… zase nic. Nebe halĂ tlustá vrstva mrakĹŻ a svÄ›tlo je fotograficky atraktivnĂ asi jako ohrada z vlnitĂ˝ho plechu u továrnĂ haly ve VysoÄŤanech. (JistÄ›, existujĂ lidĂ©, kteřà fotografujĂ vlnitĂ© plechy u továrnĂch hal a pĹ™ipadá jim to atraktivnĂ, ale to sem netahejme.) Zkrátka uĹľ se pomalu smiĹ™ujeme s tĂm, Ĺľe expedice Ecuador je sice na zážitky bohatá, leÄŤ fotograficky ponÄ›kud na houby. TĹ™eba se to ještÄ› zmÄ›nĂ. Po tomto konstatovánĂ zalĂ©záme z Karlem zpÄ›t do moskytiĂ©r (ostatnĂ jsme radÄ›ji ani nebudili) a já se zaposlouchávám do zvukĹŻ probouzejĂcĂ se dĹľungle, coĹľ mÄ› opÄ›t dokonale a pĹ™ĂjemnÄ› uspává. PodruhĂ© se budĂme chvilku po osmĂ˝, tedy akorát na ohlášenou snĂdani, a já koukám, Ĺľe se mezitĂm samozĹ™ejmÄ› udÄ›lalo modro a pálĂ slunce. RadÄ›ji se zdrĹľuju komentáře a tahám foťák, aspoñ pro dokumentaÄŤnà účely. V jĂdelnÄ› nás ÄŤeká snĂdanÄ›, po nĂ Manuel velĂ k odjezdu a následnĂ© procházce v dĹľungli. A opÄ›t pĹ™icházĂ efekt krokodĂ˝la Dundeeho – jakmile zmizĂme z civilizace, je jak vymÄ›nÄ›nej a celej rozkvĂ©tá. KreslĂ nám na obliÄŤej ÄŤervenou hlinkou obrazce posilujĂcĂ pozitivnĂ energii, pak nás uÄŤĂ plĂ©st tradiÄŤnĂ indiánskĂ˝ ÄŤelenky z trávy (Jitka s rohy, pánovĂ© bez) a nakonec si mÄ› vybĂrá coby testera a pomazává mi obliÄŤej jakousi hlĂnou, po nĂĹľ vypadám jako v pleĹĄovĂ˝ masce (ne Ĺľe bych na sobÄ› nÄ›co takovĂ˝ho nÄ›kdy mÄ›l :)) a Manuel slibuje blahodárnĂ© účinky na kĹŻĹľi. Stoupáme okolo potoka a najednou jsme u obřà tĹŻnÄ› s vodopádem podobnÄ› jako vÄŤera, akorát Ĺľe tenhle je ještÄ› mnohem vÄ›tšĂ. A nepršà a je vedro, takĹľe tu zdaleka nejsme sami, ale co – kompoziÄŤnĂ cviÄŤenà „jak se fotĂ tůñ plná lidĂ bez lidĂ“ taky nenĂ k zahozenĂ. SamozĹ™ejmÄ› pak do vodopádu lezeme rovněž a je to fakt skvÄ›le osvěžujĂcĂ. A Manuel nekecal, ta hlĂna fakt funguje. Po nÄ›jakĂ˝ dobÄ› vodopád opouštĂme a posouváme se do osady Hola Vida k našà domovskĂ© Ĺ™ece Pastaze, kde nás uĹľ ÄŤeká kanoe. Teda vlastnÄ› dvÄ›, z masivnĂho dĹ™eva vydlabanĂ˝. UĹľ od vÄŤerejška vĂme, Ĺľe jeden ÄŤlun vyrábĂ dvojice lidĂ dva tĂ˝dny a vydržà rok, teÄŹ tedy vyzkoušĂme, jak fungujou v praxi. ChvĂli pĹ™emýšlĂm, zda do lodi vĹŻbec brát foťák (Karel ho radÄ›ji nechává v autÄ›), ale nakonec to riskuju a vyplácĂ se, bÄ›hem plavby lze obÄŤas ulovit zajĂmavĂ˝ zábÄ›ry, pĹ™inejmenšĂm dokumentaÄŤnĂ. A taky schytávám nÄ›kolik slušnĂ˝ch spršek, kdyĹľ kormidelnĂk – mladej vysmátej Indián – Ĺ™Ăzne obÄŤas peĹ™eje pĹ™Ămo do kohouta. Nakonec jsem mokrej aĹľ na kĹŻĹľi, ale foťák pĹ™eĹľĂvá bez Ăşhony a v tomhle horku je namoÄŤenĂ spĂš pĹ™ĂjemnĂ˝. Po cca 45minutovĂ˝ plavbÄ› pĹ™irážĂme ke bĹ™ehu, kde uĹľ na nás ÄŤeká Manuel s autem. Dalšà zastávkou je vyhlĂdka na vysokĂ©m kopci, z nĂĹľ je vidÄ›t pĹŻlka Ekvádoru (teda byla by, kdyby nebyl opar) aĹľ nÄ›kam do hloubi Amazonie k peruánskĂ˝m hranicĂm. FotĂme, uĹľĂváme, s Rowanem se houpem na lanovĂ˝ houpaÄŤce nad selvou, akorát tu dÄ›snÄ› Ĺľerou rĹŻznĂ˝ potvory. Jo a mnohokrát dĂky Adovi a Jitce za záchranu krouĹľku na držák filtrĹŻ, rozbÄ›hl se najednou do hloubi dĹľungle (ten krouĹľek). UĹľ jsou asi dvÄ› a máme hlad, proÄŤeĹľ scházĂme s kopce zpÄ›t k autu a Manuel nás veze do Puyopunga na obÄ›d. Po nÄ›m ještÄ› od mĂstnĂch kupujem podomácku vyrábÄ›nĂ˝ amulety a pomalu je ÄŤas zmizet. Bylo to tu skvÄ›lĂ˝, dĂky. Po cestÄ› ještÄ› stavĂme v jednĂ˝ keÄŤuánskĂ˝ vesnici, sledujem mĂstnĂ hrnÄŤĂĹ™ku vyrábÄ›t dokonale kulatĂ˝ obřà amfory bez kruhu, Manuel si povĂdá s jejĂm manĹľelem šamanem a vše korunuje procházka po krásnÄ› rozhoupanĂ˝m visutĂ˝m mostÄ› (bohuĹľel nikoli z lián, nĂ˝brĹľ ze dĹ™eva a plechu. Pak uĹľ následuje ponÄ›kud Ăşmorná cesta domĹŻ do Baños, v autÄ› je minimálnÄ› 30 stupñů a nedá se v nÄ›m dĂ˝chat, ale s rostoucĂ nadmoĹ™skou výškou se vše zlepšuje a pĹ™ed hotelem se nakonec s Manuelem i Rowanem louÄŤĂme ve velkĂ© pohodÄ› s pocitem, Ĺľe se vĂ˝let velmi vydaĹ™il.
Den čtrnáctý – středa 4.11.
To to letĂ… Máme pĹ™ed sebou poslednĂ den v Baños, kterĂ© mi skuteÄŤnÄ› pĹ™irostly k srdci, na druhou stranu jsme ovšem uĹľ zdejšà moĹľnosti (aĹľ na ten nešťastnej Altar) docela slušnÄ› vyÄŤerpali. Dneska se hodláme rozlouÄŤit s horami a vyšlápnout na vrcholek naproti mÄ›stu (Ĺ™Ăká se mu Antennas, neboĹĄ ho zdobĂ les rozliÄŤnĂ˝ch komunikaÄŤnĂch zaĹ™ĂzenĂ), slibujĂcĂ hezkej pohled na mÄ›sto i na Tungurahuu. PoÄŤasĂ se tvářà celkem pĹ™ĂvÄ›tivÄ›, nÄ›co by mohlo bĂ˝t i vidÄ›t. Ada má nateklej kotnĂk po Ăştoku nÄ›jakĂ˝ho hmyzáka v dĹľungli a ani se mu moc chodit nechce, tudĂĹľ ho zanecháváme v hotelu a vyrážĂme ve tĹ™ech. PĹ™echázĂme 100 m vysokej most, z nÄ›jĹľ je nádhernej pohled na divokĂ˝ peĹ™eje Pastazy hluboko dole, a stoupáme vzhĹŻru po prašnĂ˝ cestÄ›, obÄŤas ponÄ›kud pĹ™idušeni kolemjedoucĂm autem. A hele, ona to nebude aĹľ taková procházka na dvÄ› hodinky, jak se pĹŻvodnÄ› zdálo – kdyĹľ dorážĂme k antĂ©nám, máme v nohách podle mĂstnĂho znaÄŤenĂ pĹ™es osm kilákĹŻ a kilometr pĹ™evýšenĂ (vrchol má 2800 m). JenĹľe to zas aĹľ takovej vrchol nenà – hĹ™eben pokraÄŤuje normálnÄ› dál, navĂc cestu lemujou ploty pastvin s odpoÄŤĂvajĂcĂmi krávami a jinou zvěřĂ. Tungurahua vidÄ›t je, ale samozĹ™ejmÄ› v oparu zn. Ecuador Clásico. NacházĂme travnatĂ˝ palouÄŤek a likvidujeme zásoby tatranek, mĂĽsli tyÄŤek a dalšĂch z domovy dovezenĂ˝ch pochutin urÄŤenĂ˝ch pĹŻvodnÄ› pro dobĂ˝vánĂ Cotopaxi etc., pak se s Karlem dlouze bavĂme JitÄŤinĂ˝m fotografovánĂm spektakulárnĂho, leÄŤ ponÄ›kud mrtvĂ©ho brouka v nejrĹŻznÄ›jšĂch pozicĂch. Jitce se (zajistĂ© chránÄ›nĂ˝) brouk velmi lĂbĂ a zvaĹľuje, zda ho proveze do Prahy, na coĹľ reagujeme barvitĂ˝m lĂÄŤenĂm krás jihoamerickĂ˝ch vÄ›znic dle Polibku pavouÄŤĂ Ĺľeny, ProkletĂ© Argentiny, Domu duchĹŻ, NezvÄ›stnĂ©ho a dalšĂch osvÄ›dÄŤenĂ˝ch pramenĹŻ. StejnÄ› by mÄ› zajĂmalo, zda jsme na ni udÄ›lali dostateÄŤnĂ˝ dojem a brouk nadále odpoÄŤĂvá v trávÄ› pod antĂ©nami, ÄŤi zda ho Jitka má nÄ›kde v hloubi fotobáglu. Pak uĹľ mĂĹ™Ăme dolĹŻ, v Baños na autobusáku kupujeme jĂzdenky na zĂtĹ™ek do Guayaquilu (pĹ™Ămá linka od 9 do 4 odpoledne, tedy strávĂme vÄ›tšinu dne v buse, ale je to furt lepšà neĹľ se nÄ›kde harcovat s bágly po pĹ™estupech), na chvĂli sedám na internet a s ostatnĂmi se scházĂm pĹ™ed pátou v Plantas y Blanco, odkud se s Karlem chystáme na focenĂ západovky s kopce nad hotelem. V hotelu nás ÄŤeká ÄŤerstvÄ› vypranĂ˝ prádlo, jen mÄ› pĹ™ekvapuje, Ĺľe mám najednou cca o 8 triÄŤek vĂc, zato Jitce ĂşdajnÄ› cosi chybĂ (pak se ukáže, Ĺľe nechybÄ›lo, jen prohledala špatnou tašku :)). VracĂm pĹ™ebyteÄŤnĂ© svršky do prádelny (neznámĂ˝ cestovatel o svá trika urÄŤitÄ› nechce pĹ™ijĂt) a stoupáme ke kĹ™ĂĹľku nad mÄ›stem. OpÄ›t to vypadá jako procházka a opÄ›t je to docela slušnej výšlap, ale odmÄ›nou je nám na mĂstnĂ pomÄ›ry docela obstojnej západ slunce (tj. v mracĂch jsou aspoñ nÄ›jakĂ˝ barvy a ostrĂ˝ obrysy se nerozpĂjejĂ v oparu, sláva). No a po cca hodinÄ› focenĂ scházĂme dolĹŻ (zapomnÄ›l jsem si ÄŤelovku, tudĂĹľ Karlovi dÄ›kuju za záchranu Ĺľivota na pĹ™ĂkrĂ˝ cestÄ›) s jedinou myšlenkou na pořádnej steak u Ĺ vĂ˝carĹŻ a následnÄ› pĹ™ĂjemnĂ˝ posezenĂ na terase.
Den patnáctý – čtvrtek 5.11.
SnĂdanÄ› na terase Plantas y Blanco má dnes ponÄ›kud nostalgickou pĹ™ĂchuĹĄ, fakt jsme si tu docela zvykli. Ale vše jednou konÄŤĂ a to, co nás ÄŤeká od zĂtĹ™ka, bude jistÄ› stát i za dnešnĂ CCO (celodennĂ cestovatelskej opruz) aneb mnoho hodin v buse do Guayaquilu. OdjĂĹľdĂme na minutu pĹ™esnÄ›, uĹľ v nedalekĂ©m Ambatu ale nabĂráme desĂtky minut zpoĹľdÄ›nà – mÄ›sto je totálnÄ› zasekanĂ˝. Po nekoneÄŤnÄ› dlouhĂ©m stánĂ ve vedru na autobusáku vyrážĂme smÄ›r Riobamba a vypadá to, Ĺľe se s námi Andy hodlajĂ rozlouÄŤit posměšnou pĹ™ehlĂdkou greatest hits (v našem pĹ™ĂpadÄ› spĂš misses). PoprvĂ© za celĂ© dva tĂ˝dny je naprosto dokonalá viditelnost a tak pĹ™ed námi defiluje Cotopaxi, Tungurahua, Altar i Chimborazo jak na pĹ™ehlĂdce. LĂtost? Ani ne, uĹľ jsem definitivnÄ› smĂĹ™enej. Jen se pokoušĂm zhypnotizovat Ĺ™idĂÄŤe, aby zastavil na ÄŤĹŻrpauzu, dokud projĂĹľdĂme okolo Chimboraza, je fakt vyvalenĂ˝ v celĂ˝ kráse a pár fotek s podhĹŻĹ™Ăm v popĹ™edĂ by se sneslo. Ale hypnĂłza nefunguje, bus po nÄ›jakĂ© dobÄ› pĹ™ejĂĹľdĂ sedlo ve 3800 m a definitivnÄ› mĂřà k nĂĹľinám a oceánu. Cesta je vcelku Ăşmorná (silnice se kaĹľdou chvĂli opravuje a silničáři pouštÄ›j dopravu kyvadlovÄ›, takĹľe nabĂráme dalšà a dalšà zpoĹľdÄ›nĂ) a tak mám spoustu ÄŤasu k bilancovánĂ dosavadnĂch, Ĺ™eknÄ›me pevninskĂ˝ch etap vĂ˝pravy. CelkovÄ› jednoznaÄŤnÄ› pĹ™evaĹľujou dobrĂ˝ pocity – spousta zážitkĹŻ, paradoxnÄ› jsme toho i hodnÄ› nachodili (vĂc neĹľ pĹ™edloni v Peru a BolĂvii, byĹĄ to tak nevypadá, protoĹľe tehdy jsme se vesmÄ›s pohybovali ve vÄ›tšĂch výškách a mnohem spektakulárnÄ›jšà krajinÄ›). LetošnĂ program je vcelku rozmanitej, na druhou stranu horskĂ˝ plány dostaly samozĹ™ejmÄ› řádnÄ› na frak a fotografickĂ˝ pĹ™edstavy ještÄ› vĂc, poÄŤet opravdu povedenĂ˝ch fotek bych zatĂm spoÄŤĂtal na prstech. PrvnĂ jmenovanou vÄ›c uĹľ nenapravĂme, druhou doufám ještÄ› ano. Z Ăşvah mÄ› vytrhuje skuteÄŤnost, Ĺľe uĹľ jsme definitivnÄ› sjeli z hor a blĂžà se Guayaquil. Parkujeme na terminálu hned vedle letištÄ› (aspoñ o nÄ›m vĂme) cca v pĹŻl šestĂ©, hned si nás odchytává majitel pickupu coby nákladnĂho taxĂku, na krytĂ˝ korbÄ› svištĂme osmiproudou silnicĂ a chlapĂk na naše přánĂ doporuÄŤuje hotel Sander v centru. Dvoulůžák stojĂ 22 USD, tak neváháme a berem. HázĂme bágly do pokojĹŻ a jdem do ulic. Je teplo a od Ĺ™eky/oceánu vane pĹ™Ăjemnej vÄ›tĹ™Ăk. Guayaquil ještÄ› mnohem vĂc neĹľ Quito pĹŻsobĂ dojmem západnĂho velkomÄ›sta – širokĂ˝ bulváry, obchody plnĂ˝ nejmodernÄ›jšà elektroniky, mrakodrapy etc. Akorát normálnĂ hospody tu nÄ›jak nemaj, tak po chvĂli hledánĂ berem zavdÄ›k Burger Kingem. Pak pokraÄŤujem dál k Ĺ™ece Guayas, která je tu tak široká, Ĺľe uĹľ je to dost moĹľná záliv oceánu, a pohĹ™Ăchu pÄ›knÄ› špinavá. FotĂme moc pÄ›knĂ˝ nasvĂcenĂ˝ nábĹ™ežà El MalecĂłn, procházĂme pobĹ™eĹľnĂm parkem a nakonec dorážĂme k historickĂ˝ ÄŤtvrti na kopci, která vypadá jako libovolnĂ˝ mÄ›sto ve StĹ™edomoĹ™Ă. Akorát pod atraktivnĂm povrchem to ponÄ›kud drhne – chcem si dát kafe/ÄŤaj, leÄŤ v prvnĂ kavárnÄ› nemaj nic teplĂ˝ho (na kavárnu zajĂmavej Ăşkaz), nÄ›kolik dalšĂch cafeteriĂ jsou spĂš karaoke bary a kdyĹľ se koneÄŤnÄ› chytnem, dostáváme pitĂ v polystyrĂ©novĂ˝ch minikelĂmcĂch jak v letadle. Navrch huj, vespod…? No nic, uĹľ je deset pryÄŤ, tak mĂĹ™Ăme do hotelu, ještÄ› chvĂli kecáme na FuÄŤĂkovic pokoji a pak zalĂ©záme s pocitem, Ĺľe jeden veÄŤer v Guayaquilu bohatÄ› staÄŤĂ. UĹľ proto, Ĺľe od zĂtĹ™ka nás ÄŤeká jiná planeta jmĂ©nem Galapágy…