h1

Cestovní deník Ekvádor a Galapágy 2009 - část 2

(předchozí částnásledující část)

Den devátý – pátek 30.10.

Tedy Ĺ™eknu vám, taková královská snĂ­danÄ› (vajĂ­ÄŤka, domácĂ­ chleba, marmeláda, dĹľus, ovoce apod.) na terase zalitĂ˝ sluncem s horama a vodopádem v pozadĂ­, to vše na konci října, to je zážitek, za kterej stojĂ­ za to cestovat pĹ™es pĹŻl planety. DobrĂ˝ dojem z Baños se zkrátka nezkalil ani po ránu. Dlouze, dlouze užíváme pohody a teprve nÄ›kdy hodnÄ› po devátĂ© se zvedáme s tĂ­m, Ĺľe budem nÄ›co dÄ›lat. Jen Karel ponÄ›kud pobledl, neb si ho po zmĂ­nÄ›nĂ© snĂ­dani vybral pro svou pomstu mĂ­sto uzdravenĂ©ho Ady Montezuma. Zanecháváme ho tedy na chvĂ­li v hotelu a my zbylĂ­ tĹ™i jdem na chvĂ­li obsadit jedno z mnoha zdejších cybercafĂ©, neb je po dlouhĂ© dobÄ› záhodno napsat trochu vĂ­ce zpráv z cest. KdyĹľ po cca hodinÄ› z kavárny vycházĂ­me, spadnou venku asi ÄŤtyĹ™i kapky deštÄ›, prvnĂ­, kterĂ˝ vĹŻbec za celou cestou cestu zažíváme na vlastnĂ­ kĹŻĹľi (vÄŤera jsme za Quitem jednou pĹ™eháñkou projeli, ale v autobuse se to nepoÄŤĂ­tá). Ale za pÄ›t minut uĹľ je zase sucho a teplo. VracĂ­me se do hotelu pro uzdravenĂ˝ho Karla a bereme taxĂ­k do vesnice Pondoa na ĂşpatĂ­ Tungurahuy. Leží ve 2800 m, tedy o kilák výš neĹľ Baños, a o dalších 1000 m výš se nacházĂ­ horská chata, na kterou nás vÄŤera lákali na koñskĂ˝ výšlap v cestovce. Ovšem my se jĂ­ chceme pĹ™iblĂ­Ĺľit po vlastnĂ­ch. Taxikář Luis se s námi louÄŤĂ­ s tĂ­m, Ĺľe mu máme mezi pátou a šestou zavolat a on pro nás pĹ™ijede, a vyrážíme vzhĹŻru. Nehodláme za kaĹľdou cenu dorazit aĹľ k chatÄ›, jen chceme trochu pochodit pĹ™ed třídennĂ­m trekem a podĂ­vat se na Tungurahuu z vÄ›tší blĂ­zkosti. JenĹľe cesta vede Ăşvozem uprostĹ™ed mlĹľnĂ©ho pralesa (trochu pĹ™ipomĂ­ná ĂşternĂ­ vĂ˝stup na Pasachou), vrchol vidÄ›t nenĂ­ a navĂ­c jsou mraky, takĹľe kdo vĂ­, jestli ho vĹŻbec spatříme. A tak jdem a jdem, aĹľ zaÄŤĂ­ná bĂ˝t jasnĂ˝, Ĺľe dojdem aĹľ k chatÄ› (tzv. syndrom Cruz Loma, viz den ÄŤtvrtĂ˝). KoneÄŤnÄ› jsme tam a já se těším, jak si dám ÄŤaj a nÄ›co k jĂ­dlu. Jo, zlatĂ˝ voÄŤi. Pokud chata nÄ›kdy premávala jako chata, tak moĹľná pĹ™ed deseti lety, dneska je z toho vybydlená ruina. PĹ™ipadám si trochu jako jistá novomanĹľelka hledajĂ­cĂ­ na šumavskĂ©m jezeĹ™e Laka stánek s kuĹ™atama (modří vÄ›dĂ­). TakĂ© Adu stav chaty potěšil natolik, Ĺľe chvĂ­li zvaĹľuje, Ĺľe ji zboří ĂşplnÄ› :). JeštÄ› Ĺľe aspoñ sourozenci FuÄŤĂ­ci byli dole prozĂ­ravĂ­ a dĂ­ky jejich sušenĂ©mu masu a ÄŤokoládÄ› hlady nezahyneme. Fotit nenĂ­ moc co, tak scházĂ­me dolĹŻ s pocitem, Ĺľe jsme aspoñ potrĂ©novali pĹ™ed trekem. SlĂ©záme do Pondoy a podle dohody volám Luisovi. Obsazeno. Jdem dolĹŻ smÄ›r Baños a zkouším to znovu. OpÄ›t obsazeno. A ještÄ› potĹ™etĂ­ a pošestĂ©. ZaÄŤĂ­ná nám docházet, Ĺľe pro nás asi nepĹ™ijede, coĹľ je veselĂ©, neb jsme v liduprázdnĂ© krajinÄ› ve vsi s cca 10 prázdnĂ˝mi baráky, kde kojoti nemaj komu dávat dobrou noc, a od civilizace nás dÄ›lĂ­ slabĂ˝ch 15 km. A padá tma. A nenĂ­ co jĂ­st a šilháme hlady. Koho snĂ­me prvnĂ­ho? Adu nepĹ™eperem, ĹľenskĂ˝ se nejedÄ›j, v Karlovi bychom seĹľrali nejlepšího fotografa expedice a já doufám, Ĺľe coby tlumoÄŤnĂ­k vĂ˝pravy jsem taky vcelku v bezpeÄŤĂ­. TakĹľe zbĂ˝vaj jen ty mangovĂ˝ sady rozkládajĂ­cĂ­ se okolo cesty. Jeden plod si pĹŻjÄŤujem, je ale ještÄ› nezralej a jeho bráškovĂ© rovněž. Tak co teÄŹ? NaštÄ›stĂ­ pĹ™icházĂ­me k obchodu/hospodÄ›, příjemnÄ› pĹ™ekvapenĂ­, Ĺľe tu nÄ›co takovĂ˝ho vĹŻbec je. Majitelka, taková skoro bezzubá babÄŤa, nám ochotnÄ› volá taxĂ­ka a vaří ÄŤaj – nastojte – z koky (v Peru a BolĂ­vii se pije normálnÄ›, v dalších zemĂ­ch vÄŤetnÄ› Ekvádoru je ovšem ilegálnĂ­, z ÄŤehoĹľ v horách vÄ›ru nemám radost). Sáčky nejsou nejÄŤerstvÄ›jší, ale lepší neĹľ drátem do oka. A uĹľ je tu taxĂ­k a veze nás do Baños, kde berem Ăştokem další skvÄ›lou restauraci (tentokrát provensálskou), sledujeme docela dobrou produkci indiánskĂ˝ kapely Sol de los Andes a těšíme se, Ĺľe zĂ­tra koneÄŤnÄ› na pár dnĹŻ vypadneme z civilizace ĂşplnÄ›.

Den desátý – sobota 31.10.

Tak tedy třídennĂ­ trek. Těšíme se velice, pĹ™i snĂ­dani debatujeme o vĂ˝chodovkách a západovkách (koneÄŤnÄ›!) a vĹŻbec máme radost, Ĺľe cesta nabere trochu fotografiÄŤtÄ›jší rozmÄ›ry. CoĹľ hory, tÄ›ch si od začátku užíváme vcelku dost, ale foťáky zatĂ­m vzhledem k pĹ™evládajĂ­cĂ­mu oblaÄŤnĂ˝mu poÄŤasĂ­ se všudypřítomnĂ˝m oparem slušnÄ› zahálejĂ­. HázĂ­me nepotĹ™ebnĂ˝ vÄ›ci do hotelovĂ˝ Ăşschovny, já ještÄ› za 10 USD kupuju jĂ©grovky (jediná vÄ›c, kterou jsem zapomnÄ›l doma) a odcházĂ­me do kanceláře cestovky Rainforestur. VĂ­tá nás sám majitel a hned dostáváme studenou sprchu – výšlap na vrchol Altaru nehrozĂ­, je to ryze horolezeckej terĂ©n. Nemáme radost a říkáme si, proÄŤ nám ten jeho mladej asistent pĹ™edevÄŤĂ­rem kecal, ale ještÄ› to pĹ™echázĂ­me bez vÄ›tšího komentáře. NavĂ­c nám majitel sdÄ›luje, Ĺľe se odjezd posouvá o 45 min, coĹľ taky nepotěší, nemuseli jsme tolik spÄ›chat s tradiÄŤnÄ› skvÄ›lou snĂ­danĂ­. Sedáme na kafe a s dosud veselou tváří glosujem lehkou nesvĂ©právnost cestovky. Tušit vÄ›ci příštĂ­, humor by nás pĹ™ešel.

O pĹŻl devátĂ© koneÄŤnÄ› pĹ™ed Rainforesturem stavĂ­ vyslouĹľilá dodávka, nakládáme a vyrážíme. PrĹŻvodce Eloy je vcelku sympatickej, byĹĄ teda neumĂ­ slovo anglicky, coĹľ bylo taky pĹŻvodnÄ› slĂ­beno. Zbytek vĂ˝pravy si s nĂ­m tedy nepokecá, ale nešť. HlavnÄ› Ĺľe se pĹŻjde – podle itineráře máme prvnĂ­ noc strávit v ubytovnÄ› ve 3600 m, druhou u jezera přímo pod Altarem ve 4800 m. Sláva, koneÄŤnÄ› pořádná výška. PĹŻvodnÄ› jsme u jezera mÄ›li spát ve stanech, majitel Rainforestur nás ale ráno pĹ™ekvapil informacĂ­, Ĺľe i tam stojĂ­ jakási Ăştulna a tudĂ­Ĺľ budem pod stĹ™echou. No dobrá, poÄŤĂ­tali jsme s tÄ›mi stany, ale koneckoncĹŻ proÄŤ ne. Cesta je dlouhá, chvilku prší, stavĂ­me na ÄŤaj a za Riobambou zaÄŤĂ­náme šplhat do hor. Sleduju na hodinkách výškomÄ›r, máme vyjet aĹľ k chatÄ› do tÄ›ch 3600 m a zbytek dne chodit po okolĂ­. Ale co to? 3000 m a stavĂ­me. No nic, projdem se do výšky. Ovšem Eloy oznamuje, Ĺľe dneska spĂ­me tady, prĂ˝ od začátku nepoÄŤĂ­tá s niÄŤĂ­m jinĂ˝m. ÄŚumĂ­me jak opaĹ™enĂ­. Sice jsme vcelku vysoko, ale horskĂ˝ prostĹ™edĂ­ to nenĂ­ ani náhodou, klasická vesnice v ĂşdolĂ­. K tomu široko daleko žádnĂ­ osli ÄŤi muly, co nás tu mÄ›li ÄŤekat a nosit erárnĂ­ batoĹľinu. NenĂ­ divu – z nejbližšího domku vycházĂ­ babka a divĂ­ se, co se dÄ›je. Eloy jĂ­ odpovĂ­dá, Ĺľe jsme ohlášená vĂ˝prava a shánĂ­ se po (ĂşdajnÄ›) domluvenĂ˝ch oslech a obÄ›du, ovšem marnÄ›, babka o niÄŤem nevĂ­. KdyĹľ se Eloye ptáme, která bije a kde je slĂ­bená cesta k jezerĹŻm, leze z nÄ›j, Ĺľe u jezera žádná chata nestojĂ­, nikdy nestála a Ĺľe mÄ›l instrukce s náma prvnĂ­ noc pĹ™enocovat tady a druhou v tĂ˝ chatÄ› v tÄ›ch 3600 m. PořádnĂ˝ hory bychom tudĂ­Ĺľ ani nelĂ­zli (ve 3600 m je pořád ještÄ› prales). PĹ™ipadá nám to jako špatnej vtip, pĹ™esto se ale snažíme v klidu zjistit, zda pĹŻvodnĂ­ plán nelze zachránit. Odpověď: nelze, musĂ­me zĹŻstat dole, protoĹľe jsme pĹ™ece odmĂ­tli spát ve stanech. No to uĹľ je hodnÄ› silnĂ˝ kafe, ale definitivnÄ› nám padaj ÄŤelisti ve chvĂ­li, kdy zjišťujem, Ĺľe v eráru nenĂ­ pitná voda (vĂ˝slovnÄ› objednány a domluveny 2 l na ÄŤlovÄ›ka/den) a babka blekotá, Ĺľe ve vesnici je voda OK a Ĺľe ji tam pijou všichni. JednomyslnÄ› velĂ­me naloĹľit vÄ›ci zpátky do auta a vrátit se do Baños. Eloy bÄ›duje, Ĺľe pĹ™ijde o kšeft. VysvÄ›tlujem mu, Ĺľe jsme si zaplatili ĂşplnÄ› jinej program, a on souhlasĂ­, Ĺľe je to průšvih agentury slibujĂ­cĂ­ nesmysly. Prima, vrátĂ­me se spoleÄŤnÄ› a ubijeme majitele argumenty. Cesta zpÄ›t probĂ­há v nervĂłznĂ­ náladÄ›, neb majitel Eloyovi neustále telefonuje, vzteká se a slibuje nejrĹŻznÄ›jší kouzla od bleskurychlĂ˝ spojky s proviantem a vodou aĹľ po bizarnosti typu pĹ™esunu celĂ˝ho treku pod Cotopaxi. Jen ÄŤekáme, kdy slĂ­bĂ­, Ĺľe do zĂ­tĹ™ka postavĂ­ tu chatu u jezera. BohuĹľel, dĹŻvÄ›ra v Rainforestur je v ÄŤudu a bez nĂ­ se trek v 5000 metrech dÄ›lat nedá. TakĹľe chcem prachy zpátky, 180 USD na osobu fakt nenĂ­ málo. Dorážíme do Baños a pĹ™icházĂ­ zatĂ­m suverĂ©nnÄ› nejnepříjemnÄ›jší hodinka celĂ˝ cesty, kdy si s tĂ­m ichtylem snažíme vyříkat, kde se stala chyba (mezi highlights patří jeho argument, Ĺľe 600 m pĹ™evýšenĂ­ na trek pĹ™ece staÄŤĂ­ a jen jsme si trochu nerozumÄ›li s nadmoĹ™skou výškou). ZkrátĂ­m to: po hodinÄ›, do nĂ­Ĺľ se nenapodobitelnĂ˝m zpĹŻsobem vloĹľil Ada v roli „zlĂ©ho policajta“, opouštĂ­me Rainforestur se 130 USD na osobu, tj. dostali jsme zpÄ›t 2/3 zaplacenĂ˝ ceny. Lepší neĹľ nic, jasnÄ›. NicmĂ©nÄ› pokud nÄ›kdy zavĂ­táte do Baños, tĂ˝hle cestovce se fakt radÄ›ji vyhnÄ›te.

Jinak zbytek dne probĂ­há vĂ­cemĂ©nÄ› v pohodÄ› – naše pokoje v Plantas y Blanco jsou naštÄ›stĂ­ volnĂ˝, takĹľe musĂ­me jen vyĹ™ešit náhradnĂ­ program a hory to zjevnÄ› nebudou. Nakonec po veÄŤeĹ™i a váleÄŤnĂ© poradÄ› domlouváme v cestovce hned pod hotelem zĂ­tĹ™ejší rafting (30 USD na ÄŤlovÄ›ka) a pak 2 dny v dĹľungli (80 USD). Jsem hodnÄ› ostraĹľitej a vysvÄ›tluju, Ĺľe máme špatnou zkušenost s konkurencĂ­. PanĂ­ se ptá, s kĂ˝m, já odpovĂ­dám, Ĺľe nechci jmenovat, a ona mÄ› dokonale uzemñuje přímou otázkou: „NenĂ­ to náhodou Rainforestur?“ PrĂ˝ zdaleka nejsme prvnĂ­. Ach jo. Kurte, Kurte, kohos nám to doporuÄŤil… Pomalu se louÄŤĂ­me s pĹ™edstavou vydaĹ™enĂ˝ch horskĂ˝ch fotek, na druhou stranu i cesta je cĂ­l, na nenadálĂ˝ zvraty je tĹ™eba bĂ˝t pĹ™ipraven a novej program na prvnĂ­ pohled rozhodnÄ› nenĂ­ k zahozenĂ­. Tak uvidĂ­me.

Den jedenáctý – neděle 1.11.

Hezká shoda v ÄŤĂ­slech :). Tak tedy po ránu balĂ­me pár vÄ›cĂ­ na rafting, pasy s penÄ›zma neprodyšnÄ› zamykáme do Karlova fotobáglu a po snĂ­dani utĂ­káme do cestovky, s nĂ­Ĺľ budem sjĂ­ĹľdÄ›t peĹ™eje Ĺ™eky Pastaza. Fasujem neopreny a boty do vody a autobusem plnĂ˝m ekvádorskĂ© mládeĹľe (vÄ›kovĂ˝ prĹŻmÄ›r zvedáme nad 20 let jen my geronti) vyrážíme za stálĂ©ho dunÄ›nĂ­ hardrocku podĂ©l Ĺ™eky na vĂ˝chod od Baños. Cca po 45 minutách stavĂ­me a dostáváme pádla, pĹ™ilby, vesty a instruktáž, jak se v peĹ™ejĂ­ch neutopit. HroznÄ› tu Ĺľere hmyz. Coby kormidelnĂ­k nás dostává na starost anglicky hovořícĂ­ vodák jmĂ©nem Fabricio. PĹ™i nácviku tahánĂ­ utopencĹŻ z vody si coby figurantku vybĂ­rá Jitku a táže se jĂ­ na jmĂ©no. Jitka se mu pĹ™edstavĂ­ a Fabricio se ujišťuje: „Your name is Ĺ iška?“ Pak uĹľ jĂ­ jinak neĹ™ekne. PotlaÄŤujem smĂ­ch a potajĂ­ si říkáme, Ĺľe by naše vĂ˝prava mohla zĂ­skat novĂ˝ název – co tĹ™eba Ĺ iška Expedition? Ze zábavnĂ˝ch vytrhává povel hodit loÄŹ na vodu. HázĂ­me a jedem. Je to slušnej hukot, nÄ›co jako hustší StvoĹ™idla pĹ™i hodnÄ› velkĂ˝ vodÄ›. Ovšem Fabricio na mÄ› od prvnĂ­ch metrĹŻ dÄ›lá skvÄ›lej dojem, raft ho poslouchá na slovo, hraje si s vracáky, do jazykĹŻ najĂ­ĹľdĂ­ popĹ™edu pozadu, ale vĹľdycky pĹ™esnÄ›, šutrĹŻm zvĂ­ci menší skály se vyhĂ˝bá na pÄ›tnĂ­ku. ProfĂ­k. SedĂ­me s Adou na háčcĂ­ch, za náma Karel s Ĺ iš… ehm, Jitkou, a vzadu máme tĹ™i mĂ­stnĂ­ holky, kterĂ˝ mĂ­sto pádlovánĂ­ koukaj oÄŤima vyděšenĂ˝ch lanĂ­ po okolĂ­ a zjevnÄ› by chtÄ›ly bĂ˝t nÄ›kde ĂşplnÄ› jinde. PeĹ™ej stĂ­há peĹ™ej, po chvĂ­li dáváme pauzu a zkoušíme základy canyoningu v pĹ™ilehlĂ˝m přítoku, pak zas pokraÄŤujem dál. ParádnĂ­ zážitek z vody (nÄ›co tak divokĂ˝ho u nás na volnÄ› přístupnĂ˝ch ĂşsecĂ­ch neexistuje) umocñuje majestátnĂ­ krajina, uĹľ jsme zase v pralese. U jednĂ˝ z nejtěžších peĹ™ejĂ­ sedĂ­/krouží rodinka supĹŻ a já ĂşplnÄ› slyším, jak si zpĂ­vajĂ­ „StĹŻl, prostĹ™enĂ˝ stĹŻl…“ (pĹ™ed Ekvádorem u nás doma hodnÄ› jela Doba ledová :)). Všechno má ale svĹŻj konec a tak cca po 1,5 h pĹ™irážíme ke bĹ™ehu, svlĂ©káme neopreny a za chvĂ­li uĹľ nás bus veze na obÄ›d. Do Baños se vracĂ­me asi v pĹŻl druhĂ˝, je horko a my lezem na terasu a chválĂ­me dnešnĂ­ zážitek. Otázkou ovšem zĹŻstává, co s naÄŤatĂ˝m dnem. Jdem na kafe a s Jitkou se domlouváme, Ĺľe koneÄŤnÄ› navštĂ­vĂ­me mĂ­stnĂ­ baños, tedy láznÄ›. Za pár dolarĹŻ máme k dispozici bazĂ©n, vĂ­Ĺ™ivku a saunu, coĹľ je naprosto dokonalĂ˝ zpĹŻsob, jak strávit odpoledne. Okolo pátĂ© vylĂ©záme, vracĂ­me se pro Karla a Adu do hotelu a jdem na veÄŤeĹ™i k jiĹľ vyzkoušenĂ˝m a osvÄ›dÄŤenĂ˝m Ĺ vĂ˝carĹŻm. Pak vyrážíme fotit noÄŤnĂ­ Baños. Je tu neuvěřitelnÄ› našlapáno – zĂ­tra je DĂ­a de los Muertos aneb Den mrtvĂ˝ch, po našem DušiÄŤky, nejvÄ›tší svátek v LatinskĂ© Americe vĹŻbec. V pondÄ›lĂ­ a v ĂşterĂ˝ jsou v Ekvádoru prázdniny a vypadá to, Ĺľe se je vÄ›tšina zemÄ› rozhodla strávit právÄ› v Baños. V hotelĂ­ch je beznadÄ›jnÄ› plno, v ulicĂ­ch taky, kaĹľdej volnej metr vyplñujou stánky… prostÄ› fiesta. VeÄŤer konÄŤĂ­me dlouhĂ˝m posezenĂ­m na terase s vĂ˝bornĂ˝m chilskĂ˝m vĂ­nem. Tak ještÄ› aby zĂ­tĹ™ejší dĹľungle dopadla stejnÄ› dobĹ™e jako dnešek a tĹ™eba budem rádi, Ĺľe ten trek na Altar nevyšel…

Den dvanáctý – pondělí 2.11.

UĹľ pĹ™ed šestou mÄ› budĂ­ příšernej bordel z ulice, vydávanej jakĂ˝msi hroznÄ› velkĂ˝m a těžkĂ˝m vozidlem. UsĂ­nat uĹľ nemá cenu, tak se jdu podĂ­vat na hotelovej internet, jestli dnes plánovaná dĹľungle pĹ™ece jen neleží v malarickĂ˝ oblasti (vÄŤera veÄŤer o tom šla Ĺ™eÄŤ a Karel mÄ› svĂ˝mi obavami maliÄŤko nahlodal). Neleží. Po chvĂ­li se budĂ­ i Ada a míříme tradiÄŤnÄ› na snĂ­dani na terasu, po nĂ­ balĂ­me pár nezbytnostĂ­ do fotobáglĹŻ a hurá na sraz do cestovky pod barákem. ÄŚeká nás tam známá panĂ­ šéfová a s nĂ­ ponÄ›kud ošuntÄ›le pĹŻsobĂ­cĂ­ Ĺ™idiÄŤ/prĹŻvodce jmĂ©nem Manuel. Tomu patří rozhrkaná dodávka pĹ™ed cestovkou, v nĂ­Ĺľ uĹľ sedĂ­ pátĂ˝ ÄŤlen vĂ˝pravy, KanaÄŹan Rowan. Manuel popojĂ­ĹľdĂ­ po mÄ›stÄ›, tu fasujem holĂ­nky, tu pláštÄ›nky, onde nÄ›co nakupuje a pĹŻsobĂ­ ponÄ›kud zmatenÄ›, coĹľ po zkušenostech s Rainforesturem radÄ›ji nekomentuju. KoneÄŤnÄ› opouštĂ­me mÄ›sto. Jedem po stejnĂ˝ silnici jako vÄŤera na rafting, akorát stavĂ­me u vodopádĹŻ, na jinĂ˝m mĂ­stÄ› sledujeme bungee jumpery skákajĂ­cĂ­ z mostu a cca po hodinÄ› cesty dÄ›láme delší zastávku v jakĂ˝si zahradÄ› plnĂ˝ orchidejĂ­ a dalších kytek. ChvĂ­li potom dorážíme do vÄ›tšího mÄ›sta jmĂ©nem Puyo, v nÄ›mĹľ Manuel – opÄ›t ponÄ›kud nesvĂ©právnÄ› – dokupuje zásoby. Je příšernĂ˝ vedro, podle mĂ˝ho příruÄŤnĂ­ho teplomÄ›ru v hodinkách pĹ™es 35 stupñů. Po odjezdu z Puya pĹ™icházĂ­ prvnĂ­ velká atrakce – opiÄŤĂ­ rezervace, v nĂ­Ĺľ malĂ˝ opiÄŤky (giboni, makakovĂ©, chápani apod.) chodÄ›j mezi lidma, berou si od nich Ĺľrádlo, tahaj je za vlasy, lezou po autech, vybĂ­raj blechy psĹŻm apod. Je s nima hrozná sranda. FotĂ­me jak o Ĺľivot, u opic má ĂşspÄ›ch hlavnÄ› Jitka, kterĂ˝ se jeden exemplář usazuje na hlavÄ› a v jednu chvĂ­li má na sobÄ› hned dva kusy. Cca po hodinÄ› a pĹŻl to balĂ­me, neb máme hlad. Manuel na druhĂ˝ pokus nacházĂ­ vhodnou restauraci a zrovna kdyĹľ se pouštĂ­me do dobrĂ˝ho hovÄ›zĂ­ho a ještÄ› lĂ©pe vypadajĂ­cĂ­ tilápie (zdejší oblĂ­bená ryba), spouštĂ­ se pravá tropická bouĹ™ka, tj. pĹ™es provazy vody nenĂ­ vidÄ›t. Liják se nás drží i po odjezdu z hospody, po nĂ­Ĺľ nás ÄŤeká procházka selvou neboli dĹľunglĂ­. TakĹľe skuteÄŤnÄ› dojde na holĂ­nky. Obouváme je a míříme za Manuelem do pralesa. A hele, dosud nekñubĂłznĂ­ Manuel bere do ruky maÄŤetu a rázem se proměñuje v drsnĂ©ho dĹľunglana, zjevnÄ› je ve svĂ©m Ĺľivlu. KrokodĂ˝l Dundee, říká o tom Jitka a sedĂ­ to pĹ™esnÄ›. Ukazuje nám mj. termitištÄ› plnĂ˝ termitĹŻ, coĹľ jsem na vlastnĂ­ oÄŤi ještÄ› nevidÄ›l, podobnÄ› mÄ› fascinujou mravenÄŤĂ­ stezky, na kterĂ˝ch jeden mravenec za druhĂ˝m nosĂ­ na zádech zelenĂ˝ listy jednotnĂ˝ velikosti a stĹ™ihu. SlĂ©záme selvou po bambusovĂ˝ch ĹľebříčcĂ­ch a za chvĂ­li jsme u Ĺ™eky. Po dalších cca 200 metrech pĹ™icházĂ­me k vodopádu, pod kterĂ˝m je velká tůñ a v nĂ­ se dá koupat. Manuel tam skáče hned, já chci napĹ™ed fotit, ale pak mÄ› i ostatnĂ­ Jitka vyhecuje a nakonec se ve vodopádu cachtáme všichni. Pořád trochu prší, ale voda je nádhernÄ› teplá a vzduch taky. Za nÄ›jakou dobu vylĂ©záme a vracĂ­me se po ĹľebřícĂ­ch zpátky nahoru, coĹľ zpestĹ™uje obří pavouk, i s nohama snad dvaceticentime­trovej, co okolo nás leze po bambusu. Ještěže netrpĂ­m arachnofobiĂ­. OpÄ›t lezem do auta a silnice se mÄ›nĂ­ v nesilnici, po kterĂ˝ jedem ještÄ› cca hodinu a pĹŻl. Furt prší. Nakonec, uĹľ potmÄ›, dorážíme do osady Puyopungo, tedy do dnešnĂ­ho nocleĹľištÄ›. StojĂ­ přímo na soutoku dvou burácejĂ­cĂ­ch Ĺ™ek – jak se poslĂ©ze dozvĂ­dáme, je to stará známá Pastaza a Rio Puyo. OkamĹľitÄ› nás napadá, Ĺľe pokud v noci mraky zmizej, bude to vĂ˝chodovka jako svinÄ›. Usazujem se na verandÄ› nejvÄ›tšího dĹ™evÄ›nĂ˝ho baráku v osadÄ›, vĂ­táme se s mĂ­stnĂ­mi Indiány a s ÄŤelovkama na hlavách se jdem podĂ­vat na spacĂ­ chatu, kde na rozdĂ­l od „spoleÄŤenskĂ˝ho­â€ś baráku nenĂ­ elektĹ™ina a spĂ­ se v postelĂ­ch s moskytiĂ©rami. Vypadá to nádhernÄ›. VracĂ­me se do „jĂ­delny“ (Karel málem padá do Ĺ™eky z dobĹ™e maskovanĂ˝ho mostu) a za chvĂ­li nám mĂ­stnĂ­ osazenstvo servĂ­ruje veÄŤeĹ™i (moc dobrĂ˝ maso, u kterĂ˝ho akorát chvĂ­li pĹ™emýšlĂ­me, z jakĂ˝ho zvĂ­Ĺ™ete to asi tak mĹŻĹľe bĂ˝t, a napadaj nás rĹŻznĂ˝ divokosti, aĹľ se nakonec ke svĂ© ĂşlevÄ› dozvĂ­dáme, Ĺľe jde o obyÄŤejnĂ˝ hovÄ›zĂ­). Pořád prší a my doufáme, Ĺľe pĹ™estane, tu vĂ˝chodovku bychom potĹ™ebovali jako sĹŻl. Okolo desátĂ˝ ještÄ› Manuel vymýšlĂ­ další chuĹĄovku – jdeme na mĂ­stnĂ­ jezĂ­rka sledovat kajmany. Jsou z nich vidÄ›t jen svĂ­tĂ­cĂ­ oÄŤi, ale kaĹľdopádnÄ› je to dost zajĂ­mavĂ˝. Na zpáteÄŤnĂ­ cestÄ› ještÄ› sledujeme jedovatou žábu a pak uĹľ jen sedĂ­me, kecáme o všem moĹľnĂ˝m (velice mÄ› bavĂ­, Ĺľe domácĂ­ Indián ĹľdĂ­me z Ady všechny myslitelnĂ˝ informace o Renaultech :)), Jitka s Adou hrajou s Rowanem Hangmana, já píšu denĂ­k a zaklĂ­nám déšť, aĹĄ do rána vysmahne a my koneÄŤnÄ› udÄ›láme nÄ›jakĂ˝ pořádnĂ˝ fotky.

Den třináctý – úterý 3.11.

V 5:15 mi u hlavy zaÄŤne bublat telefon, nedoÄŤkavÄ› rozbaluju kokon moskytiĂ©ry a… zase nic. Nebe halĂ­ tlustá vrstva mrakĹŻ a svÄ›tlo je fotograficky atraktivnĂ­ asi jako ohrada z vlnitĂ˝ho plechu u továrnĂ­ haly ve VysoÄŤanech. (JistÄ›, existujĂ­ lidĂ©, kteří fotografujĂ­ vlnitĂ© plechy u továrnĂ­ch hal a pĹ™ipadá jim to atraktivnĂ­, ale to sem netahejme.) Zkrátka uĹľ se pomalu smiĹ™ujeme s tĂ­m, Ĺľe expedice Ecuador je sice na zážitky bohatá, leÄŤ fotograficky ponÄ›kud na houby. TĹ™eba se to ještÄ› zmÄ›nĂ­. Po tomto konstatovánĂ­ zalĂ©záme z Karlem zpÄ›t do moskytiĂ©r (ostatnĂ­ jsme radÄ›ji ani nebudili) a já se zaposlouchávám do zvukĹŻ probouzejĂ­cĂ­ se dĹľungle, coĹľ mÄ› opÄ›t dokonale a příjemnÄ› uspává. PodruhĂ© se budĂ­me chvilku po osmĂ˝, tedy akorát na ohlášenou snĂ­dani, a já koukám, Ĺľe se mezitĂ­m samozĹ™ejmÄ› udÄ›lalo modro a pálĂ­ slunce. RadÄ›ji se zdrĹľuju komentáře a tahám foťák, aspoñ pro dokumentaÄŤnĂ­ účely. V jĂ­delnÄ› nás ÄŤeká snĂ­danÄ›, po nĂ­ Manuel velĂ­ k odjezdu a následnĂ© procházce v dĹľungli. A opÄ›t pĹ™icházĂ­ efekt krokodĂ˝la Dundeeho – jakmile zmizĂ­me z civilizace, je jak vymÄ›nÄ›nej a celej rozkvĂ©tá. KreslĂ­ nám na obliÄŤej ÄŤervenou hlinkou obrazce posilujĂ­cĂ­ pozitivnĂ­ energii, pak nás uÄŤĂ­ plĂ©st tradiÄŤnĂ­ indiánskĂ˝ ÄŤelenky z trávy (Jitka s rohy, pánovĂ© bez) a nakonec si mÄ› vybĂ­rá coby testera a pomazává mi obliÄŤej jakousi hlĂ­nou, po nĂ­Ĺľ vypadám jako v pleĹĄovĂ˝ masce (ne Ĺľe bych na sobÄ› nÄ›co takovĂ˝ho nÄ›kdy mÄ›l :)) a Manuel slibuje blahodárnĂ© účinky na kĹŻĹľi. Stoupáme okolo potoka a najednou jsme u obří tĹŻnÄ› s vodopádem podobnÄ› jako vÄŤera, akorát Ĺľe tenhle je ještÄ› mnohem vÄ›tší. A neprší a je vedro, takĹľe tu zdaleka nejsme sami, ale co – kompoziÄŤnĂ­ cviÄŤenĂ­ „jak se fotĂ­ tůñ plná lidĂ­ bez lidí“ taky nenĂ­ k zahozenĂ­. SamozĹ™ejmÄ› pak do vodopádu lezeme rovněž a je to fakt skvÄ›le osvěžujĂ­cĂ­. A Manuel nekecal, ta hlĂ­na fakt funguje. Po nÄ›jakĂ˝ dobÄ› vodopád opouštĂ­me a posouváme se do osady Hola Vida k naší domovskĂ© Ĺ™ece Pastaze, kde nás uĹľ ÄŤeká kanoe. Teda vlastnÄ› dvÄ›, z masivnĂ­ho dĹ™eva vydlabanĂ˝. UĹľ od vÄŤerejška vĂ­me, Ĺľe jeden ÄŤlun vyrábĂ­ dvojice lidĂ­ dva tĂ˝dny a vydrží rok, teÄŹ tedy vyzkoušíme, jak fungujou v praxi. ChvĂ­li pĹ™emýšlĂ­m, zda do lodi vĹŻbec brát foťák (Karel ho radÄ›ji nechává v autÄ›), ale nakonec to riskuju a vyplácĂ­ se, bÄ›hem plavby lze obÄŤas ulovit zajĂ­mavĂ˝ zábÄ›ry, pĹ™inejmenším dokumentaÄŤnĂ­. A taky schytávám nÄ›kolik slušnĂ˝ch spršek, kdyĹľ kormidelnĂ­k – mladej vysmátej Indián – řízne obÄŤas peĹ™eje přímo do kohouta. Nakonec jsem mokrej aĹľ na kĹŻĹľi, ale foťák pĹ™ežívá bez Ăşhony a v tomhle horku je namoÄŤenĂ­ spíš příjemnĂ˝. Po cca 45minutovĂ˝ plavbÄ› pĹ™irážíme ke bĹ™ehu, kde uĹľ na nás ÄŤeká Manuel s autem. Další zastávkou je vyhlĂ­dka na vysokĂ©m kopci, z nĂ­Ĺľ je vidÄ›t pĹŻlka Ekvádoru (teda byla by, kdyby nebyl opar) aĹľ nÄ›kam do hloubi Amazonie k peruánskĂ˝m hranicĂ­m. FotĂ­me, užíváme, s Rowanem se houpem na lanovĂ˝ houpaÄŤce nad selvou, akorát tu dÄ›snÄ› Ĺľerou rĹŻznĂ˝ potvory. Jo a mnohokrát dĂ­ky Adovi a Jitce za záchranu krouĹľku na držák filtrĹŻ, rozbÄ›hl se najednou do hloubi dĹľungle (ten krouĹľek). UĹľ jsou asi dvÄ› a máme hlad, proÄŤeĹľ scházĂ­me s kopce zpÄ›t k autu a Manuel nás veze do Puyopunga na obÄ›d. Po nÄ›m ještÄ› od mĂ­stnĂ­ch kupujem podomácku vyrábÄ›nĂ˝ amulety a pomalu je ÄŤas zmizet. Bylo to tu skvÄ›lĂ˝, dĂ­ky. Po cestÄ› ještÄ› stavĂ­me v jednĂ˝ keÄŤuánskĂ˝ vesnici, sledujem mĂ­stnĂ­ hrnÄŤĂ­Ĺ™ku vyrábÄ›t dokonale kulatĂ˝ obří amfory bez kruhu, Manuel si povĂ­dá s jejĂ­m manĹľelem šamanem a vše korunuje procházka po krásnÄ› rozhoupanĂ˝m visutĂ˝m mostÄ› (bohuĹľel nikoli z lián, nĂ˝brĹľ ze dĹ™eva a plechu. Pak uĹľ následuje ponÄ›kud Ăşmorná cesta domĹŻ do Baños, v autÄ› je minimálnÄ› 30 stupñů a nedá se v nÄ›m dĂ˝chat, ale s rostoucĂ­ nadmoĹ™skou výškou se vše zlepšuje a pĹ™ed hotelem se nakonec s Manuelem i Rowanem louÄŤĂ­me ve velkĂ© pohodÄ› s pocitem, Ĺľe se vĂ˝let velmi vydaĹ™il.

Den čtrnáctý – středa 4.11.

To to letĂ­… Máme pĹ™ed sebou poslednĂ­ den v Baños, kterĂ© mi skuteÄŤnÄ› pĹ™irostly k srdci, na druhou stranu jsme ovšem uĹľ zdejší moĹľnosti (aĹľ na ten nešťastnej Altar) docela slušnÄ› vyÄŤerpali. Dneska se hodláme rozlouÄŤit s horami a vyšlápnout na vrcholek naproti mÄ›stu (říká se mu Antennas, neboĹĄ ho zdobĂ­ les rozliÄŤnĂ˝ch komunikaÄŤnĂ­ch zařízenĂ­), slibujĂ­cĂ­ hezkej pohled na mÄ›sto i na Tungurahuu. PoÄŤasĂ­ se tváří celkem přívÄ›tivÄ›, nÄ›co by mohlo bĂ˝t i vidÄ›t. Ada má nateklej kotnĂ­k po Ăştoku nÄ›jakĂ˝ho hmyzáka v dĹľungli a ani se mu moc chodit nechce, tudĂ­Ĺľ ho zanecháváme v hotelu a vyrážíme ve tĹ™ech. PĹ™echázĂ­me 100 m vysokej most, z nÄ›jĹľ je nádhernej pohled na divokĂ˝ peĹ™eje Pastazy hluboko dole, a stoupáme vzhĹŻru po prašnĂ˝ cestÄ›, obÄŤas ponÄ›kud pĹ™idušeni kolemjedoucĂ­m autem. A hele, ona to nebude aĹľ taková procházka na dvÄ› hodinky, jak se pĹŻvodnÄ› zdálo – kdyĹľ dorážíme k antĂ©nám, máme v nohách podle mĂ­stnĂ­ho znaÄŤenĂ­ pĹ™es osm kilákĹŻ a kilometr pĹ™evýšenĂ­ (vrchol má 2800 m). JenĹľe to zas aĹľ takovej vrchol nenĂ­ – hĹ™eben pokraÄŤuje normálnÄ› dál, navĂ­c cestu lemujou ploty pastvin s odpoÄŤĂ­vajĂ­cĂ­mi krávami a jinou zvěří. Tungurahua vidÄ›t je, ale samozĹ™ejmÄ› v oparu zn. Ecuador Clásico. NacházĂ­me travnatĂ˝ palouÄŤek a likvidujeme zásoby tatranek, mĂĽsli tyÄŤek a dalších z domovy dovezenĂ˝ch pochutin urÄŤenĂ˝ch pĹŻvodnÄ› pro dobĂ˝vánĂ­ Cotopaxi etc., pak se s Karlem dlouze bavĂ­me JitÄŤinĂ˝m fotografovánĂ­m spektakulárnĂ­ho, leÄŤ ponÄ›kud mrtvĂ©ho brouka v nejrĹŻznÄ›jších pozicĂ­ch. Jitce se (zajistĂ© chránÄ›nĂ˝) brouk velmi lĂ­bĂ­ a zvaĹľuje, zda ho proveze do Prahy, na coĹľ reagujeme barvitĂ˝m lĂ­ÄŤenĂ­m krás jihoamerickĂ˝ch vÄ›znic dle Polibku pavouÄŤĂ­ Ĺľeny, ProkletĂ© Argentiny, Domu duchĹŻ, NezvÄ›stnĂ©ho a dalších osvÄ›dÄŤenĂ˝ch pramenĹŻ. StejnÄ› by mÄ› zajĂ­malo, zda jsme na ni udÄ›lali dostateÄŤnĂ˝ dojem a brouk nadále odpoÄŤĂ­vá v trávÄ› pod antĂ©nami, ÄŤi zda ho Jitka má nÄ›kde v hloubi fotobáglu. Pak uĹľ míříme dolĹŻ, v Baños na autobusáku kupujeme jĂ­zdenky na zĂ­tĹ™ek do Guayaquilu (přímá linka od 9 do 4 odpoledne, tedy strávĂ­me vÄ›tšinu dne v buse, ale je to furt lepší neĹľ se nÄ›kde harcovat s bágly po pĹ™estupech), na chvĂ­li sedám na internet a s ostatnĂ­mi se scházĂ­m pĹ™ed pátou v Plantas y Blanco, odkud se s Karlem chystáme na focenĂ­ západovky s kopce nad hotelem. V hotelu nás ÄŤeká ÄŤerstvÄ› vypranĂ˝ prádlo, jen mÄ› pĹ™ekvapuje, Ĺľe mám najednou cca o 8 triÄŤek vĂ­c, zato Jitce ĂşdajnÄ› cosi chybĂ­ (pak se ukáže, Ĺľe nechybÄ›lo, jen prohledala špatnou tašku :)). VracĂ­m pĹ™ebyteÄŤnĂ© svršky do prádelny (neznámĂ˝ cestovatel o svá trika urÄŤitÄ› nechce pĹ™ijĂ­t) a stoupáme ke křížku nad mÄ›stem. OpÄ›t to vypadá jako procházka a opÄ›t je to docela slušnej výšlap, ale odmÄ›nou je nám na mĂ­stnĂ­ pomÄ›ry docela obstojnej západ slunce (tj. v mracĂ­ch jsou aspoñ nÄ›jakĂ˝ barvy a ostrĂ˝ obrysy se nerozpĂ­jejĂ­ v oparu, sláva). No a po cca hodinÄ› focenĂ­ scházĂ­me dolĹŻ (zapomnÄ›l jsem si ÄŤelovku, tudĂ­Ĺľ Karlovi dÄ›kuju za záchranu Ĺľivota na příkrĂ˝ cestÄ›) s jedinou myšlenkou na pořádnej steak u Ĺ vĂ˝carĹŻ a následnÄ› příjemnĂ˝ posezenĂ­ na terase.

Den patnáctý – čtvrtek 5.11.

SnĂ­danÄ› na terase Plantas y Blanco má dnes ponÄ›kud nostalgickou příchuĹĄ, fakt jsme si tu docela zvykli. Ale vše jednou konÄŤĂ­ a to, co nás ÄŤeká od zĂ­tĹ™ka, bude jistÄ› stát i za dnešnĂ­ CCO (celodennĂ­ cestovatelskej opruz) aneb mnoho hodin v buse do Guayaquilu. OdjĂ­ĹľdĂ­me na minutu pĹ™esnÄ›, uĹľ v nedalekĂ©m Ambatu ale nabĂ­ráme desĂ­tky minut zpoĹľdÄ›nĂ­ – mÄ›sto je totálnÄ› zasekanĂ˝. Po nekoneÄŤnÄ› dlouhĂ©m stánĂ­ ve vedru na autobusáku vyrážíme smÄ›r Riobamba a vypadá to, Ĺľe se s námi Andy hodlajĂ­ rozlouÄŤit posměšnou pĹ™ehlĂ­dkou greatest hits (v našem případÄ› spíš misses). PoprvĂ© za celĂ© dva tĂ˝dny je naprosto dokonalá viditelnost a tak pĹ™ed námi defiluje Cotopaxi, Tungurahua, Altar i Chimborazo jak na pĹ™ehlĂ­dce. LĂ­tost? Ani ne, uĹľ jsem definitivnÄ› smĂ­Ĺ™enej. Jen se pokouším zhypnotizovat Ĺ™idĂ­ÄŤe, aby zastavil na ÄŤĹŻrpauzu, dokud projĂ­ĹľdĂ­me okolo Chimboraza, je fakt vyvalenĂ˝ v celĂ˝ kráse a pár fotek s podhůřím v popĹ™edĂ­ by se sneslo. Ale hypnĂłza nefunguje, bus po nÄ›jakĂ© dobÄ› pĹ™ejĂ­ĹľdĂ­ sedlo ve 3800 m a definitivnÄ› míří k nĂ­Ĺľinám a oceánu. Cesta je vcelku Ăşmorná (silnice se kaĹľdou chvĂ­li opravuje a silničáři pouštÄ›j dopravu kyvadlovÄ›, takĹľe nabĂ­ráme další a další zpoĹľdÄ›nĂ­) a tak mám spoustu ÄŤasu k bilancovánĂ­ dosavadnĂ­ch, Ĺ™eknÄ›me pevninskĂ˝ch etap vĂ˝pravy. CelkovÄ› jednoznaÄŤnÄ› pĹ™evaĹľujou dobrĂ˝ pocity – spousta zážitkĹŻ, paradoxnÄ› jsme toho i hodnÄ› nachodili (vĂ­c neĹľ pĹ™edloni v Peru a BolĂ­vii, byĹĄ to tak nevypadá, protoĹľe tehdy jsme se vesmÄ›s pohybovali ve vÄ›tších výškách a mnohem spektakulárnÄ›jší krajinÄ›). LetošnĂ­ program je vcelku rozmanitej, na druhou stranu horskĂ˝ plány dostaly samozĹ™ejmÄ› řádnÄ› na frak a fotografickĂ˝ pĹ™edstavy ještÄ› vĂ­c, poÄŤet opravdu povedenĂ˝ch fotek bych zatĂ­m spoÄŤĂ­tal na prstech. PrvnĂ­ jmenovanou vÄ›c uĹľ nenapravĂ­me, druhou doufám ještÄ› ano. Z Ăşvah mÄ› vytrhuje skuteÄŤnost, Ĺľe uĹľ jsme definitivnÄ› sjeli z hor a blíží se Guayaquil. Parkujeme na terminálu hned vedle letištÄ› (aspoñ o nÄ›m vĂ­me) cca v pĹŻl šestĂ©, hned si nás odchytává majitel pickupu coby nákladnĂ­ho taxĂ­ku, na krytĂ˝ korbÄ› svištĂ­me osmiproudou silnicĂ­ a chlapĂ­k na naše přánĂ­ doporuÄŤuje hotel Sander v centru. Dvoulůžák stojĂ­ 22 USD, tak neváháme a berem. HázĂ­me bágly do pokojĹŻ a jdem do ulic. Je teplo a od Ĺ™eky/oceánu vane příjemnej vÄ›třík. Guayaquil ještÄ› mnohem vĂ­c neĹľ Quito pĹŻsobĂ­ dojmem západnĂ­ho velkomÄ›sta – širokĂ˝ bulváry, obchody plnĂ˝ nejmodernÄ›jší elektroniky, mrakodrapy etc. Akorát normálnĂ­ hospody tu nÄ›jak nemaj, tak po chvĂ­li hledánĂ­ berem zavdÄ›k Burger Kingem. Pak pokraÄŤujem dál k Ĺ™ece Guayas, která je tu tak široká, Ĺľe uĹľ je to dost moĹľná záliv oceánu, a pohříchu pÄ›knÄ› špinavá. FotĂ­me moc pÄ›knĂ˝ nasvĂ­cenĂ˝ nábĹ™eží El MalecĂłn, procházĂ­me pobĹ™eĹľnĂ­m parkem a nakonec dorážíme k historickĂ˝ ÄŤtvrti na kopci, která vypadá jako libovolnĂ˝ mÄ›sto ve StĹ™edomoří. Akorát pod atraktivnĂ­m povrchem to ponÄ›kud drhne – chcem si dát kafe/ÄŤaj, leÄŤ v prvnĂ­ kavárnÄ› nemaj nic teplĂ˝ho (na kavárnu zajĂ­mavej Ăşkaz), nÄ›kolik dalších cafeteriĂ­ jsou spíš karaoke bary a kdyĹľ se koneÄŤnÄ› chytnem, dostáváme pitĂ­ v polystyrĂ©novĂ˝ch minikelĂ­mcĂ­ch jak v letadle. Navrch huj, vespod…? No nic, uĹľ je deset pryÄŤ, tak míříme do hotelu, ještÄ› chvĂ­li kecáme na FuÄŤĂ­kovic pokoji a pak zalĂ©záme s pocitem, Ĺľe jeden veÄŤer v Guayaquilu bohatÄ› staÄŤĂ­. UĹľ proto, Ĺľe od zĂ­tĹ™ka nás ÄŤeká jiná planeta jmĂ©nem Galapágy…

(předchozí částnásledující část)