Tolimati.cz

(předchozí část – následující část)

Den devátý – pátek 30.10.

Tedy řeknu vám, taková královská snídaně (vajíčka, domácí chleba, marmeláda, džus, ovoce apod.) na terase zalitý sluncem s horama a vodopádem v pozadí, to vše na konci října, to je zážitek, za kterej stojí za to cestovat přes půl planety. Dobrý dojem z Baños se zkrátka nezkalil ani po ránu. Dlouze, dlouze užíváme pohody a teprve někdy hodně po deváté se zvedáme s tím, že budem něco dělat. Jen Karel poněkud pobledl, neb si ho po zmíněné snídani vybral pro svou pomstu místo uzdraveného Ady Montezuma. Zanecháváme ho tedy na chvíli v hotelu a my zbylí tři jdem na chvíli obsadit jedno z mnoha zdejších cybercafé, neb je po dlouhé době záhodno napsat trochu více zpráv z cest. Když po cca hodině z kavárny vycházíme, spadnou venku asi čtyři kapky deště, první, který vůbec za celou cestou cestu zažíváme na vlastní kůži (včera jsme za Quitem jednou přeháñkou projeli, ale v autobuse se to nepočítá). Ale za pět minut už je zase sucho a teplo. Vracíme se do hotelu pro uzdravenýho Karla a bereme taxík do vesnice Pondoa na úpatí Tungurahuy. Leží ve 2800 m, tedy o kilák výš než Baños, a o dalších 1000 m výš se nachází horská chata, na kterou nás včera lákali na koñský výšlap v cestovce. Ovšem my se jí chceme přiblížit po vlastních. Taxikář Luis se s námi loučí s tím, že mu máme mezi pátou a šestou zavolat a on pro nás přijede, a vyrážíme vzhůru. Nehodláme za každou cenu dorazit až k chatě, jen chceme trochu pochodit před třídenním trekem a podívat se na Tungurahuu z větší blízkosti. Jenže cesta vede úvozem uprostřed mlžného pralesa (trochu připomíná úterní výstup na Pasachou), vrchol vidět není a navíc jsou mraky, takže kdo ví, jestli ho vůbec spatříme. A tak jdem a jdem, až začíná být jasný, že dojdem až k chatě (tzv. syndrom Cruz Loma, viz den čtvrtý). Konečně jsme tam a já se těším, jak si dám čaj a něco k jídlu. Jo, zlatý voči. Pokud chata někdy premávala jako chata, tak možná před deseti lety, dneska je z toho vybydlená ruina. Připadám si trochu jako jistá novomanželka hledající na šumavském jezeře Laka stánek s kuřatama (modří vědí). Také Adu stav chaty potěšil natolik, že chvíli zvažuje, že ji zboří úplně :). Ještě že aspoñ sourozenci Fučíci byli dole prozíraví a díky jejich sušenému masu a čokoládě hlady nezahyneme. Fotit není moc co, tak scházíme dolů s pocitem, že jsme aspoñ potrénovali před trekem. Slézáme do Pondoy a podle dohody volám Luisovi. Obsazeno. Jdem dolů směr Baños a zkouším to znovu. Opět obsazeno. A ještě potřetí a pošesté. Začíná nám docházet, že pro nás asi nepřijede, což je veselé, neb jsme v liduprázdné krajině ve vsi s cca 10 prázdnými baráky, kde kojoti nemaj komu dávat dobrou noc, a od civilizace nás dělí slabých 15 km. A padá tma. A není co jíst a šilháme hlady. Koho sníme prvního? Adu nepřeperem, ženský se nejeděj, v Karlovi bychom sežrali nejlepšího fotografa expedice a já doufám, že coby tlumočník výpravy jsem taky vcelku v bezpečí. Takže zbývaj jen ty mangový sady rozkládající se okolo cesty. Jeden plod si půjčujem, je ale ještě nezralej a jeho bráškové rovněž. Tak co teď? Naštěstí přicházíme k obchodu/hospodě, příjemně překvapení, že tu něco takovýho vůbec je. Majitelka, taková skoro bezzubá babča, nám ochotně volá taxíka a vaří čaj – nastojte – z koky (v Peru a Bolívii se pije normálně, v dalších zemích včetně Ekvádoru je ovšem ilegální, z čehož v horách věru nemám radost). Sáčky nejsou nejčerstvější, ale lepší než drátem do oka. A už je tu taxík a veze nás do Baños, kde berem útokem další skvělou restauraci (tentokrát provensálskou), sledujeme docela dobrou produkci indiánský kapely Sol de los Andes a těšíme se, že zítra konečně na pár dnů vypadneme z civilizace úplně.

Den desátý – sobota 31.10.

Tak tedy třídenní trek. Těšíme se velice, při snídani debatujeme o východovkách a západovkách (konečně!) a vůbec máme radost, že cesta nabere trochu fotografičtější rozměry. Což hory, těch si od začátku užíváme vcelku dost, ale foťáky zatím vzhledem k převládajícímu oblačnýmu počasí se všudypřítomným oparem slušně zahálejí. Házíme nepotřebný věci do hotelový úschovny, já ještě za 10 USD kupuju jégrovky (jediná věc, kterou jsem zapomněl doma) a odcházíme do kanceláře cestovky Rainforestur. Vítá nás sám majitel a hned dostáváme studenou sprchu – výšlap na vrchol Altaru nehrozí, je to ryze horolezeckej terén. Nemáme radost a říkáme si, proč nám ten jeho mladej asistent předevčírem kecal, ale ještě to přecházíme bez většího komentáře. Navíc nám majitel sděluje, že se odjezd posouvá o 45 min, což taky nepotěší, nemuseli jsme tolik spěchat s tradičně skvělou snídaní. Sedáme na kafe a s dosud veselou tváří glosujem lehkou nesvéprávnost cestovky. Tušit věci příští, humor by nás přešel.

O půl deváté konečně před Rainforesturem staví vysloužilá dodávka, nakládáme a vyrážíme. Průvodce Eloy je vcelku sympatickej, byť teda neumí slovo anglicky, což bylo taky původně slíbeno. Zbytek výpravy si s ním tedy nepokecá, ale nešť. Hlavně že se půjde – podle itineráře máme první noc strávit v ubytovně ve 3600 m, druhou u jezera přímo pod Altarem ve 4800 m. Sláva, konečně pořádná výška. Původně jsme u jezera měli spát ve stanech, majitel Rainforestur nás ale ráno překvapil informací, že i tam stojí jakási útulna a tudíž budem pod střechou. No dobrá, počítali jsme s těmi stany, ale koneckonců proč ne. Cesta je dlouhá, chvilku prší, stavíme na čaj a za Riobambou začínáme šplhat do hor. Sleduju na hodinkách výškoměr, máme vyjet až k chatě do těch 3600 m a zbytek dne chodit po okolí. Ale co to? 3000 m a stavíme. No nic, projdem se do výšky. Ovšem Eloy oznamuje, že dneska spíme tady, prý od začátku nepočítá s ničím jiným. Čumíme jak opaření. Sice jsme vcelku vysoko, ale horský prostředí to není ani náhodou, klasická vesnice v údolí. K tomu široko daleko žádní osli či muly, co nás tu měli čekat a nosit erární batožinu. Není divu – z nejbližšího domku vychází babka a diví se, co se děje. Eloy jí odpovídá, že jsme ohlášená výprava a shání se po (údajně) domluvených oslech a obědu, ovšem marně, babka o ničem neví. Když se Eloye ptáme, která bije a kde je slíbená cesta k jezerům, leze z něj, že u jezera žádná chata nestojí, nikdy nestála a že měl instrukce s náma první noc přenocovat tady a druhou v tý chatě v těch 3600 m. Pořádný hory bychom tudíž ani nelízli (ve 3600 m je pořád ještě prales). Připadá nám to jako špatnej vtip, přesto se ale snažíme v klidu zjistit, zda původní plán nelze zachránit. Odpověď: nelze, musíme zůstat dole, protože jsme přece odmítli spát ve stanech. No to už je hodně silný kafe, ale definitivně nám padaj čelisti ve chvíli, kdy zjišťujem, že v eráru není pitná voda (výslovně objednány a domluveny 2 l na člověka/den) a babka blekotá, že ve vesnici je voda OK a že ji tam pijou všichni. Jednomyslně velíme naložit věci zpátky do auta a vrátit se do Baños. Eloy běduje, že přijde o kšeft. Vysvětlujem mu, že jsme si zaplatili úplně jinej program, a on souhlasí, že je to průšvih agentury slibující nesmysly. Prima, vrátíme se společně a ubijeme majitele argumenty. Cesta zpět probíhá v nervózní náladě, neb majitel Eloyovi neustále telefonuje, vzteká se a slibuje nejrůznější kouzla od bleskurychlý spojky s proviantem a vodou až po bizarnosti typu přesunu celýho treku pod Cotopaxi. Jen čekáme, kdy slíbí, že do zítřka postaví tu chatu u jezera. Bohužel, důvěra v Rainforestur je v čudu a bez ní se trek v 5000 metrech dělat nedá. Takže chcem prachy zpátky, 180 USD na osobu fakt není málo. Dorážíme do Baños a přichází zatím suverénně nejnepříjemnější hodinka celý cesty, kdy si s tím ichtylem snažíme vyříkat, kde se stala chyba (mezi highlights patří jeho argument, že 600 m převýšení na trek přece stačí a jen jsme si trochu nerozuměli s nadmořskou výškou). Zkrátím to: po hodině, do níž se nenapodobitelným způsobem vložil Ada v roli „zlého policajta“, opouštíme Rainforestur se 130 USD na osobu, tj. dostali jsme zpět 2/3 zaplacený ceny. Lepší než nic, jasně. Nicméně pokud někdy zavítáte do Baños, týhle cestovce se fakt raději vyhněte.

Jinak zbytek dne probíhá víceméně v pohodě – naše pokoje v Plantas y Blanco jsou naštěstí volný, takže musíme jen vyřešit náhradní program a hory to zjevně nebudou. Nakonec po večeři a válečné poradě domlouváme v cestovce hned pod hotelem zítřejší rafting (30 USD na člověka) a pak 2 dny v džungli (80 USD). Jsem hodně ostražitej a vysvětluju, že máme špatnou zkušenost s konkurencí. Paní se ptá, s kým, já odpovídám, že nechci jmenovat, a ona mě dokonale uzemñuje přímou otázkou: „Není to náhodou Rainforestur?“ Prý zdaleka nejsme první. Ach jo. Kurte, Kurte, kohos nám to doporučil… Pomalu se loučíme s představou vydařených horských fotek, na druhou stranu i cesta je cíl, na nenadálý zvraty je třeba být připraven a novej program na první pohled rozhodně není k zahození. Tak uvidíme.

Den jedenáctý – neděle 1.11.

Hezká shoda v číslech :). Tak tedy po ránu balíme pár věcí na rafting, pasy s penězma neprodyšně zamykáme do Karlova fotobáglu a po snídani utíkáme do cestovky, s níž budem sjíždět peřeje řeky Pastaza. Fasujem neopreny a boty do vody a autobusem plným ekvádorské mládeže (věkový průměr zvedáme nad 20 let jen my geronti) vyrážíme za stálého dunění hardrocku podél řeky na východ od Baños. Cca po 45 minutách stavíme a dostáváme pádla, přilby, vesty a instruktáž, jak se v peřejích neutopit. Hrozně tu žere hmyz. Coby kormidelník nás dostává na starost anglicky hovořící vodák jménem Fabricio. Při nácviku tahání utopenců z vody si coby figurantku vybírá Jitku a táže se jí na jméno. Jitka se mu představí a Fabricio se ujišťuje: „Your name is Šiška?“ Pak už jí jinak neřekne. Potlačujem smích a potají si říkáme, že by naše výprava mohla získat nový název – co třeba Šiška Expedition? Ze zábavných vytrhává povel hodit loď na vodu. Házíme a jedem. Je to slušnej hukot, něco jako hustší Stvořidla při hodně velký vodě. Ovšem Fabricio na mě od prvních metrů dělá skvělej dojem, raft ho poslouchá na slovo, hraje si s vracáky, do jazyků najíždí popředu pozadu, ale vždycky přesně, šutrům zvíci menší skály se vyhýbá na pětníku. Profík. Sedíme s Adou na háčcích, za náma Karel s Šiš… ehm, Jitkou, a vzadu máme tři místní holky, který místo pádlování koukaj očima vyděšených laní po okolí a zjevně by chtěly být někde úplně jinde. Peřej stíhá peřej, po chvíli dáváme pauzu a zkoušíme základy canyoningu v přilehlým přítoku, pak zas pokračujem dál. Parádní zážitek z vody (něco tak divokýho u nás na volně přístupných úsecích neexistuje) umocñuje majestátní krajina, už jsme zase v pralese. U jedný z nejtěžších peřejí sedí/krouží rodinka supů a já úplně slyším, jak si zpívají „Stůl, prostřený stůl…“ (před Ekvádorem u nás doma hodně jela Doba ledová :)). Všechno má ale svůj konec a tak cca po 1,5 h přirážíme ke břehu, svlékáme neopreny a za chvíli už nás bus veze na oběd. Do Baños se vracíme asi v půl druhý, je horko a my lezem na terasu a chválíme dnešní zážitek. Otázkou ovšem zůstává, co s načatým dnem. Jdem na kafe a s Jitkou se domlouváme, že konečně navštívíme místní baños, tedy lázně. Za pár dolarů máme k dispozici bazén, vířivku a saunu, což je naprosto dokonalý způsob, jak strávit odpoledne. Okolo páté vylézáme, vracíme se pro Karla a Adu do hotelu a jdem na večeři k již vyzkoušeným a osvědčeným Švýcarům. Pak vyrážíme fotit noční Baños. Je tu neuvěřitelně našlapáno – zítra je Día de los Muertos aneb Den mrtvých, po našem Dušičky, největší svátek v Latinské Americe vůbec. V pondělí a v úterý jsou v Ekvádoru prázdniny a vypadá to, že se je většina země rozhodla strávit právě v Baños. V hotelích je beznadějně plno, v ulicích taky, každej volnej metr vyplñujou stánky… prostě fiesta. Večer končíme dlouhým posezením na terase s výborným chilským vínem. Tak ještě aby zítřejší džungle dopadla stejně dobře jako dnešek a třeba budem rádi, že ten trek na Altar nevyšel…

Den dvanáctý – pondělí 2.11.

Už před šestou mě budí příšernej bordel z ulice, vydávanej jakýmsi hrozně velkým a těžkým vozidlem. Usínat už nemá cenu, tak se jdu podívat na hotelovej internet, jestli dnes plánovaná džungle přece jen neleží v malarický oblasti (včera večer o tom šla řeč a Karel mě svými obavami maličko nahlodal). Neleží. Po chvíli se budí i Ada a míříme tradičně na snídani na terasu, po ní balíme pár nezbytností do fotobáglů a hurá na sraz do cestovky pod barákem. Čeká nás tam známá paní šéfová a s ní poněkud ošuntěle působící řidič/průvodce jménem Manuel. Tomu patří rozhrkaná dodávka před cestovkou, v níž už sedí pátý člen výpravy, Kanaďan Rowan. Manuel popojíždí po městě, tu fasujem holínky, tu pláštěnky, onde něco nakupuje a působí poněkud zmateně, což po zkušenostech s Rainforesturem raději nekomentuju. Konečně opouštíme město. Jedem po stejný silnici jako včera na rafting, akorát stavíme u vodopádů, na jiným místě sledujeme bungee jumpery skákající z mostu a cca po hodině cesty děláme delší zastávku v jakýsi zahradě plný orchidejí a dalších kytek. Chvíli potom dorážíme do většího města jménem Puyo, v němž Manuel – opět poněkud nesvéprávně – dokupuje zásoby. Je příšerný vedro, podle mýho příručního teploměru v hodinkách přes 35 stupñů. Po odjezdu z Puya přichází první velká atrakce – opičí rezervace, v níž malý opičky (giboni, makakové, chápani apod.) choděj mezi lidma, berou si od nich žrádlo, tahaj je za vlasy, lezou po autech, vybíraj blechy psům apod. Je s nima hrozná sranda. Fotíme jak o život, u opic má úspěch hlavně Jitka, který se jeden exemplář usazuje na hlavě a v jednu chvíli má na sobě hned dva kusy. Cca po hodině a půl to balíme, neb máme hlad. Manuel na druhý pokus nachází vhodnou restauraci a zrovna když se pouštíme do dobrýho hovězího a ještě lépe vypadající tilápie (zdejší oblíbená ryba), spouští se pravá tropická bouřka, tj. přes provazy vody není vidět. Liják se nás drží i po odjezdu z hospody, po níž nás čeká procházka selvou neboli džunglí. Takže skutečně dojde na holínky. Obouváme je a míříme za Manuelem do pralesa. A hele, dosud nekñubózní Manuel bere do ruky mačetu a rázem se proměñuje v drsného džunglana, zjevně je ve svém živlu. Krokodýl Dundee, říká o tom Jitka a sedí to přesně. Ukazuje nám mj. termitiště plný termitů, což jsem na vlastní oči ještě neviděl, podobně mě fascinujou mravenčí stezky, na kterých jeden mravenec za druhým nosí na zádech zelený listy jednotný velikosti a střihu. Slézáme selvou po bambusových žebříčcích a za chvíli jsme u řeky. Po dalších cca 200 metrech přicházíme k vodopádu, pod kterým je velká tůñ a v ní se dá koupat. Manuel tam skáče hned, já chci napřed fotit, ale pak mě i ostatní Jitka vyhecuje a nakonec se ve vodopádu cachtáme všichni. Pořád trochu prší, ale voda je nádherně teplá a vzduch taky. Za nějakou dobu vylézáme a vracíme se po žebřících zpátky nahoru, což zpestřuje obří pavouk, i s nohama snad dvaceticentime­trovej, co okolo nás leze po bambusu. Ještěže netrpím arachnofobií. Opět lezem do auta a silnice se mění v nesilnici, po který jedem ještě cca hodinu a půl. Furt prší. Nakonec, už potmě, dorážíme do osady Puyopungo, tedy do dnešního nocležiště. Stojí přímo na soutoku dvou burácejících řek – jak se posléze dozvídáme, je to stará známá Pastaza a Rio Puyo. Okamžitě nás napadá, že pokud v noci mraky zmizej, bude to východovka jako svině. Usazujem se na verandě největšího dřevěnýho baráku v osadě, vítáme se s místními Indiány a s čelovkama na hlavách se jdem podívat na spací chatu, kde na rozdíl od „společenskýho“ baráku není elektřina a spí se v postelích s moskytiérami. Vypadá to nádherně. Vracíme se do „jídelny“ (Karel málem padá do řeky z dobře maskovanýho mostu) a za chvíli nám místní osazenstvo servíruje večeři (moc dobrý maso, u kterýho akorát chvíli přemýšlíme, z jakýho zvířete to asi tak může být, a napadaj nás různý divokosti, až se nakonec ke své úlevě dozvídáme, že jde o obyčejný hovězí). Pořád prší a my doufáme, že přestane, tu východovku bychom potřebovali jako sůl. Okolo desátý ještě Manuel vymýšlí další chuťovku – jdeme na místní jezírka sledovat kajmany. Jsou z nich vidět jen svítící oči, ale každopádně je to dost zajímavý. Na zpáteční cestě ještě sledujeme jedovatou žábu a pak už jen sedíme, kecáme o všem možným (velice mě baví, že domácí Indián ždíme z Ady všechny myslitelný informace o Renaultech :)), Jitka s Adou hrajou s Rowanem Hangmana, já píšu deník a zaklínám déšť, ať do rána vysmahne a my konečně uděláme nějaký pořádný fotky.

Den třináctý – úterý 3.11.

V 5:15 mi u hlavy začne bublat telefon, nedočkavě rozbaluju kokon moskytiéry a… zase nic. Nebe halí tlustá vrstva mraků a světlo je fotograficky atraktivní asi jako ohrada z vlnitýho plechu u tovární haly ve Vysočanech. (Jistě, existují lidé, kteří fotografují vlnité plechy u továrních hal a připadá jim to atraktivní, ale to sem netahejme.) Zkrátka už se pomalu smiřujeme s tím, že expedice Ecuador je sice na zážitky bohatá, leč fotograficky poněkud na houby. Třeba se to ještě změní. Po tomto konstatování zalézáme z Karlem zpět do moskytiér (ostatní jsme raději ani nebudili) a já se zaposlouchávám do zvuků probouzející se džungle, což mě opět dokonale a příjemně uspává. Podruhé se budíme chvilku po osmý, tedy akorát na ohlášenou snídani, a já koukám, že se mezitím samozřejmě udělalo modro a pálí slunce. Raději se zdržuju komentáře a tahám foťák, aspoñ pro dokumentační účely. V jídelně nás čeká snídaně, po ní Manuel velí k odjezdu a následné procházce v džungli. A opět přichází efekt krokodýla Dundeeho – jakmile zmizíme z civilizace, je jak vyměněnej a celej rozkvétá. Kreslí nám na obličej červenou hlinkou obrazce posilující pozitivní energii, pak nás učí plést tradiční indiánský čelenky z trávy (Jitka s rohy, pánové bez) a nakonec si mě vybírá coby testera a pomazává mi obličej jakousi hlínou, po níž vypadám jako v pleťový masce (ne že bych na sobě něco takovýho někdy měl :)) a Manuel slibuje blahodárné účinky na kůži. Stoupáme okolo potoka a najednou jsme u obří tůně s vodopádem podobně jako včera, akorát že tenhle je ještě mnohem větší. A neprší a je vedro, takže tu zdaleka nejsme sami, ale co – kompoziční cvičení „jak se fotí tůñ plná lidí bez lidí“ taky není k zahození. Samozřejmě pak do vodopádu lezeme rovněž a je to fakt skvěle osvěžující. A Manuel nekecal, ta hlína fakt funguje. Po nějaký době vodopád opouštíme a posouváme se do osady Hola Vida k naší domovské řece Pastaze, kde nás už čeká kanoe. Teda vlastně dvě, z masivního dřeva vydlabaný. Už od včerejška víme, že jeden člun vyrábí dvojice lidí dva týdny a vydrží rok, teď tedy vyzkoušíme, jak fungujou v praxi. Chvíli přemýšlím, zda do lodi vůbec brát foťák (Karel ho raději nechává v autě), ale nakonec to riskuju a vyplácí se, během plavby lze občas ulovit zajímavý záběry, přinejmenším dokumentační. A taky schytávám několik slušných spršek, když kormidelník – mladej vysmátej Indián – řízne občas peřeje přímo do kohouta. Nakonec jsem mokrej až na kůži, ale foťák přežívá bez úhony a v tomhle horku je namočení spíš příjemný. Po cca 45minutový plavbě přirážíme ke břehu, kde už na nás čeká Manuel s autem. Další zastávkou je vyhlídka na vysokém kopci, z níž je vidět půlka Ekvádoru (teda byla by, kdyby nebyl opar) až někam do hloubi Amazonie k peruánským hranicím. Fotíme, užíváme, s Rowanem se houpem na lanový houpačce nad selvou, akorát tu děsně žerou různý potvory. Jo a mnohokrát díky Adovi a Jitce za záchranu kroužku na držák filtrů, rozběhl se najednou do hloubi džungle (ten kroužek). Už jsou asi dvě a máme hlad, pročež scházíme s kopce zpět k autu a Manuel nás veze do Puyopunga na oběd. Po něm ještě od místních kupujem podomácku vyráběný amulety a pomalu je čas zmizet. Bylo to tu skvělý, díky. Po cestě ještě stavíme v jedný kečuánský vesnici, sledujem místní hrnčířku vyrábět dokonale kulatý obří amfory bez kruhu, Manuel si povídá s jejím manželem šamanem a vše korunuje procházka po krásně rozhoupaným visutým mostě (bohužel nikoli z lián, nýbrž ze dřeva a plechu. Pak už následuje poněkud úmorná cesta domů do Baños, v autě je minimálně 30 stupñů a nedá se v něm dýchat, ale s rostoucí nadmořskou výškou se vše zlepšuje a před hotelem se nakonec s Manuelem i Rowanem loučíme ve velké pohodě s pocitem, že se výlet velmi vydařil.

Den čtrnáctý – středa 4.11.

To to letí… Máme před sebou poslední den v Baños, které mi skutečně přirostly k srdci, na druhou stranu jsme ovšem už zdejší možnosti (až na ten nešťastnej Altar) docela slušně vyčerpali. Dneska se hodláme rozloučit s horami a vyšlápnout na vrcholek naproti městu (říká se mu Antennas, neboť ho zdobí les rozličných komunikačních zařízení), slibující hezkej pohled na město i na Tungurahuu. Počasí se tváří celkem přívětivě, něco by mohlo být i vidět. Ada má nateklej kotník po útoku nějakýho hmyzáka v džungli a ani se mu moc chodit nechce, tudíž ho zanecháváme v hotelu a vyrážíme ve třech. Přecházíme 100 m vysokej most, z nějž je nádhernej pohled na divoký peřeje Pastazy hluboko dole, a stoupáme vzhůru po prašný cestě, občas poněkud přidušeni kolemjedoucím autem. A hele, ona to nebude až taková procházka na dvě hodinky, jak se původně zdálo – když dorážíme k anténám, máme v nohách podle místního značení přes osm kiláků a kilometr převýšení (vrchol má 2800 m). Jenže to zas až takovej vrchol není – hřeben pokračuje normálně dál, navíc cestu lemujou ploty pastvin s odpočívajícími krávami a jinou zvěří. Tungurahua vidět je, ale samozřejmě v oparu zn. Ecuador Clásico. Nacházíme travnatý palouček a likvidujeme zásoby tatranek, müsli tyček a dalších z domovy dovezených pochutin určených původně pro dobývání Cotopaxi etc., pak se s Karlem dlouze bavíme Jitčiným fotografováním spektakulárního, leč poněkud mrtvého brouka v nejrůznějších pozicích. Jitce se (zajisté chráněný) brouk velmi líbí a zvažuje, zda ho proveze do Prahy, na což reagujeme barvitým líčením krás jihoamerických věznic dle Polibku pavoučí ženy, Prokleté Argentiny, Domu duchů, Nezvěstného a dalších osvědčených pramenů. Stejně by mě zajímalo, zda jsme na ni udělali dostatečný dojem a brouk nadále odpočívá v trávě pod anténami, či zda ho Jitka má někde v hloubi fotobáglu. Pak už míříme dolů, v Baños na autobusáku kupujeme jízdenky na zítřek do Guayaquilu (přímá linka od 9 do 4 odpoledne, tedy strávíme většinu dne v buse, ale je to furt lepší než se někde harcovat s bágly po přestupech), na chvíli sedám na internet a s ostatními se scházím před pátou v Plantas y Blanco, odkud se s Karlem chystáme na focení západovky s kopce nad hotelem. V hotelu nás čeká čerstvě vypraný prádlo, jen mě překvapuje, že mám najednou cca o 8 triček víc, zato Jitce údajně cosi chybí (pak se ukáže, že nechybělo, jen prohledala špatnou tašku :)). Vracím přebytečné svršky do prádelny (neznámý cestovatel o svá trika určitě nechce přijít) a stoupáme ke křížku nad městem. Opět to vypadá jako procházka a opět je to docela slušnej výšlap, ale odměnou je nám na místní poměry docela obstojnej západ slunce (tj. v mracích jsou aspoñ nějaký barvy a ostrý obrysy se nerozpíjejí v oparu, sláva). No a po cca hodině focení scházíme dolů (zapomněl jsem si čelovku, tudíž Karlovi děkuju za záchranu života na příkrý cestě) s jedinou myšlenkou na pořádnej steak u Švýcarů a následně příjemný posezení na terase.

Den patnáctý – čtvrtek 5.11.

Snídaně na terase Plantas y Blanco má dnes poněkud nostalgickou příchuť, fakt jsme si tu docela zvykli. Ale vše jednou končí a to, co nás čeká od zítřka, bude jistě stát i za dnešní CCO (celodenní cestovatelskej opruz) aneb mnoho hodin v buse do Guayaquilu. Odjíždíme na minutu přesně, už v nedalekém Ambatu ale nabíráme desítky minut zpoždění – město je totálně zasekaný. Po nekonečně dlouhém stání ve vedru na autobusáku vyrážíme směr Riobamba a vypadá to, že se s námi Andy hodlají rozloučit posměšnou přehlídkou greatest hits (v našem případě spíš misses). Poprvé za celé dva týdny je naprosto dokonalá viditelnost a tak před námi defiluje Cotopaxi, Tungurahua, Altar i Chimborazo jak na přehlídce. Lítost? Ani ne, už jsem definitivně smířenej. Jen se pokouším zhypnotizovat řidíče, aby zastavil na čůrpauzu, dokud projíždíme okolo Chimboraza, je fakt vyvalený v celý kráse a pár fotek s podhůřím v popředí by se sneslo. Ale hypnóza nefunguje, bus po nějaké době přejíždí sedlo ve 3800 m a definitivně míří k nížinám a oceánu. Cesta je vcelku úmorná (silnice se každou chvíli opravuje a silničáři pouštěj dopravu kyvadlově, takže nabíráme další a další zpoždění) a tak mám spoustu času k bilancování dosavadních, řekněme pevninských etap výpravy. Celkově jednoznačně převažujou dobrý pocity – spousta zážitků, paradoxně jsme toho i hodně nachodili (víc než předloni v Peru a Bolívii, byť to tak nevypadá, protože tehdy jsme se vesměs pohybovali ve větších výškách a mnohem spektakulárnější krajině). Letošní program je vcelku rozmanitej, na druhou stranu horský plány dostaly samozřejmě řádně na frak a fotografický představy ještě víc, počet opravdu povedených fotek bych zatím spočítal na prstech. První jmenovanou věc už nenapravíme, druhou doufám ještě ano. Z úvah mě vytrhuje skutečnost, že už jsme definitivně sjeli z hor a blíží se Guayaquil. Parkujeme na terminálu hned vedle letiště (aspoñ o něm víme) cca v půl šesté, hned si nás odchytává majitel pickupu coby nákladního taxíku, na krytý korbě svištíme osmiproudou silnicí a chlapík na naše přání doporučuje hotel Sander v centru. Dvoulůžák stojí 22 USD, tak neváháme a berem. Házíme bágly do pokojů a jdem do ulic. Je teplo a od řeky/oceánu vane příjemnej větřík. Guayaquil ještě mnohem víc než Quito působí dojmem západního velkoměsta – široký bulváry, obchody plný nejmodernější elektroniky, mrakodrapy etc. Akorát normální hospody tu nějak nemaj, tak po chvíli hledání berem zavděk Burger Kingem. Pak pokračujem dál k řece Guayas, která je tu tak široká, že už je to dost možná záliv oceánu, a pohříchu pěkně špinavá. Fotíme moc pěkný nasvícený nábřeží El Malecón, procházíme pobřežním parkem a nakonec dorážíme k historický čtvrti na kopci, která vypadá jako libovolný město ve Středomoří. Akorát pod atraktivním povrchem to poněkud drhne – chcem si dát kafe/čaj, leč v první kavárně nemaj nic teplýho (na kavárnu zajímavej úkaz), několik dalších cafeterií jsou spíš karaoke bary a když se konečně chytnem, dostáváme pití v polystyrénových minikelímcích jak v letadle. Navrch huj, vespod…? No nic, už je deset pryč, tak míříme do hotelu, ještě chvíli kecáme na Fučíkovic pokoji a pak zalézáme s pocitem, že jeden večer v Guayaquilu bohatě stačí. Už proto, že od zítřka nás čeká jiná planeta jménem Galapágy…

(předchozí část – následující část)