Tolimati.cz

Na přechod Watzmanna (2715 m, dominanta Berchtesgadenských Alp a druhá nejvyšší hora Německa) jsem se těšil od června 2006, kdy jsme tam strávili famózní prodlouženej víkend s Jarmilou (ale hřeben jsme vinou sněhu nepřešli). Letos jsme tam vyrazili se zajímavou partou tvořenou několika fotomagory a pár dalšími kamarády. Současné počasí ovšem dělá průšvihy a trable tu i onde, tak proč by mělo šetřit bandu photolocos et al. někde na alpským hřebeni, že. Ještě v pátek odpoledne, při dlouhém výstupu z Königssee (600 m) na chatu Watzmannhaus (1930 m), bylo občas mezi mraky vidět modré nebe, pořádně se rozpršelo až ve finální fázi výstupu a já psal od půllitru Radleru Jarmile optimistickou zprávu, že jsme Watzmannhaus dobyli téměř suchou nohou (při zmíněném prvovýstupu v r. 2006 nás promáčela jedna z největších průtrží mračen, co jsem zažil). Ještě jsem stihl spokojeně kvitovat, že se tým chatařů na Watzmannhausu víceméně nezměnil, tím ovšem podobnost s předchozí akcí víceméně končila – tehdy se druhý den mraky roztrhaly a od té doby od rána do večera pálilo slunce, teď se naopak nad Watzmannem zatáhlo, mraky se točily ze všech stran a počasí střídalo jen dvě polohy – hnusně a hodně hnusně. Výsledky na první pohled nejsou příliš povzbuzující – plánovaný přechod všech tří vrcholů se (opět) nezdařil kvůli půlmetru čerstvě napadanýho sněhu, na již částečně zaplacenou chatu Kärlingerhaus jsme se tak nedostali a z focení taky nic moc nebylo, neb jsme oba dny za úsvitu jen zachmuřeně sledovali hustý mraky všude. Jedinou výjimkou bylo cca 5 minut v sobotu večer, z nichž pochází toto – jindy standard, teď zlatem vyvážená vzácnost. Navzdory všemu to ale byl skvělej víkend – dobytí Hochecku (2650 m, první z Watzmannových vrcholů) rozhodně není špatnej výkon, prošli jsme se parádně a zase se potvrdilo, že drsnější podmínky utužej společnost a aspoñ bude na co vzpomínat. Oč méně fotek, o to víc srandy… Takže Ado, Jitko, Karle, Lukoko a Pepe díky moc, užili jsme si to a příště holt líp objednáme to počasí.

Hrát během jednoho týdne hned na dvou oblíbených a osvědčených místech, tomu Žába říká prima začátek léta. Nejbližší koncert se koná v pondělí 29.6. na Slamníku (Wolkerova 12, Praha 6, ale to sem píšu jen pro formu, stejně to tam všichni znáte), kdo chce stihnout začátek, doražte do osmi. No a v pátek 3.7. vyjedeme do nově zrekonstruované a údajně též zastřešené Pohody v Kadani. Tam bylo dobře vždycky a teď už na rozdíl od minulých koncertů díky zmíněnému zastřešení nebudeme závislí ani na počasí. Tak Pražáci a Severočeši, doražte, těšíme se…

A zase uběhly dva měsíce, tudíž nastal čas pro další víkend na Slovensku. Tentokrát jsme si vybrali Velkou Fatru, komorní akce se kromě obvyklých dvou fotohoralů Karla a Martina účastnila i Irena L. Bez foťáku, zato s nadšením, hory údajně neviděla spoustu let. Chudák asi nevěřila, když oba dny vstávala okolo druhý ráno a hnala se s třemi magory ďábelským tempem do výšek, aby tam následující dvě hodiny bezmocně mrzla a sledovala, jak zmínění magoři poskakují okolo stativů, vykřikují na sebe nesrozumitelné hlášky o clonách, filtrech a přepalech a vůbec působí jako uprchlé osazenstvo nějakého ústavu s dlouhým jménem, ale to už je úděl nefotografů . Ale jinak byla velmi statečná a nezastavila ji ani dvacetikilometrová hřebenovka v sobotu přes den, ani neustálá tušená přítomnost medvědí rodinky (blízkej i vzdálenej řev + stopy nalezený v bahně na cestě). Celkově se akce velmi podařila, ranní kosy byly sice fakt příšerný (podobný počasí v červnu nepamatuju), ale přes den sluníčko hřálo, chata pod Borišovom (sobotní nocležiště) stojí na dokonalým místě přímo na hřebeni, zkrátka jsme si to užili horsky i fotograficky (zejména Karel, kterýmu se tentokrát fakt dařilo). Už se těším na příští akci, která by měla proběhnout vcelku brzy, ale z vrozený pověrčivosti zatím nic bližšího nenapíšu…

(Svoje fotky tentokrát nevěším hlavně proto, že se chystá velká změna galerie – až to přijde, dám pochopitelně vědět…)