Tolimati.cz

Pokračujeme v zápiscích z cest. Ve druhé části se pohybujeme výhradně po Himálaji – Gokyo Ri, sedlo Chola, nádhernej klášter v Tengboche apod. Koho to zajímá, klikněte sem (stálej odkaz tradičně v sekci Pages vpravo).

K mému velkému překvapení a radosti moje fotky z Galapág zaujaly pořadatele známého cestovatelského festivalu Kolem světa. Pokud byste je tudíž chtěli spatřit ve velkoplošné projekci a poslechnout si k nim nějaké povídání o cestě na ono kouzelné souostroví, jste srdečně zváni v sobotu 20. března v 9:30 do KD Ládví (anotace zde, program celého festivalu tady). Moje vystoupení celý festival otvírá, z čehož jsem poněkud roztřesen, ale snad to vyjde. Jinak program festivalu rozhodně stojí za to, osobně se třeba velice těším na Ondřeje Prosického a jeho falklandské tučñáky. Tak doražte, kdo chcete…

Absolutně neaspiruju na roli food kritika či mediálního gurmána, ale o dnešní zážitek mám chuť se podělit: lidi z redakce svolali novoroční sraz v restauraci Lokál v Dlouhé. Ano, to je ten novej podnik majitele sítě Ambiente, o kterým nedávno nadšeně referovalo mnoho médií včetně neúplatné a megapřísné Laury Baranik, specializovanej na českou kuchyni at its best. Přiznávám se, že jsem si nespojil název a zmíněné články a až uvnitř mi došlo, kde vlastně jsem, o to větší bylo očekávání. A teď to moc nechápu. Prostě standardní docela dobrá hospoda s normálním pitím a jídlem, který rozhodně není šizený, ale u nenápadnýho řezníka na Malvazinkách jsem si onehdy koupil lepší jitrnici. Trochu ratejna, ve který se člověk neslyší, občas dlouhý čekání na objednávku, občas dlouho neslyšená hláška „jídlo u kolegy“ (kdo zažil 80. léta, dobře ji zná – Lokál chce tuhle dobu dekorací evokovat, ale pochybuju, že zmíněná hláška patřila k image :)). Prostě normální podnik, jakých je dost v každým okresním městě, až na tu velikost a nekuřáckou část. Proboha, proč z toho všichni ti recenzenti udělali takovou událost?

Odborná porota se právě usnesla, že vítězství v soutěži o nejlepší překlad svérázného anglického inzerátu získal LUKOKO. Připomínám, že první cenou byla jedna z galapážských fotek ve formátu A3, výběr je na vítězovi. Gratuluju! Pro ostatní: vítězný překlad vypadá takhle .

Dobré odpoledne MAMKY a TATÍCI Rádi byste hledali svoje dítě profesionálně. Nabízíme vám padesátikorunový řád výcviku dítěte na uspořádání výcviku MONTESORI, jógy pro děti. Ty dítě často řveš, abys bylo naštvané. Nabzíme na nás vašim dětem energeticky zprůzračněnou stravu podle způsobu REIKY. Kdo dá tvému dítěti? Zdraví, dítě se stane to je méně podrážděné a my pneumatikou. K tomu učí svět je lepší a je lepší učení. Čekáme na…

Občas sem věším různé angličtinářské perly nalezené na veřejně přístupných místech a inzerát, který jsem objevil dneska, si to opravdu zaslouží – drtivou většinu konkurence překonává tzv. o parník. Objevil jsem ho v Praze na Andělu a pobavil mě natolik, že jsem se rozhodl vyhlásit veřejnou soutěž o nejlepší překlad do češtiny. Myslím, že věty typu „Healt, the child to become it is less irritable and we tyre“ by měly být pro většinu profesionálních i amatérských překladatelů slušnou výzvou, téhle úrovně snad nedosahuje ani legendární All Your Base Are Belong to Us :). První (a jedinou) cenou je libovolná z mých galapážských fotek na papíře ve formátu A3, uzávěrka příští úterý (15. prosince) ve 20:00. Příspěvky posílejte mailem (rani zavináč tolimati tečka cz) nebo třeba sem do komentáře, to je fuk. A pokud se vám nechce překládat, můžete se přihlásit do odborné poroty na hodnocení, ať na to nejsem sám :). Enjoy!

Omlouvám se všem, kteří mají (oprávněný) pocit, že to tady už definitivně chcíplo. Ne že by se neděly zajímavý věci, ale teď jsme měli takový trochu nestandardní období – během minulýho měsíce jsme poněkud přestavěli a dostavěli naše rodinné půdní sídlo, což zabralo hodně času a energie, a kromě toho mi značně zhoustla práce z důvodů, ke kterým se dostanu za okamžik. Takže jsem nestihl napsat o pár věcech, který by za to jistě stály. Třeba o tom, že mě poprvé v životě zklamalo Dejvické divadlo, protože z jakéhosi důvodu zrušili představení Krajiny se zbraní a místo toho dávali Pitínského adaptaci Goethovy hry Spřízněni volbou, což bylo dost ukecaný a moc mi to nesedlo. Taky jsem zcela opomenul jiný divadlo, který se mi naopak (s výhradami) líbilo – konkrétně Nože a růže Miloše Urbana (jinak Hastrman, Mrtvý holky apod.) v divadle Kámen v Karlíně, hrála v tom Jarmilina spolupracovnice Karolína Dušková a byl to zajímavej příběh o předsudcích a stereotypech, kterej kalilo jen poněkud ochotnický herectví (kromě Karolíny a ještě jednoho herce, jehož jméno si bohužel nepamatuju, ale byl výbornej). Dál jsem zazdil popis dobrodružné výpravy Peace Frog kamsi k Ústí nad Orlicí, kde to chvíli vypadalo, že budeme hrát leda tak usínajícím jezevcům, ale nakonec z toho byl skvělej koncert. A úplně nejhorší je vynechání tradiční reportáže z letošní Lhota Trophy. Outlandos se pochopitelně zúčastnili v plné sestavě, nebylo to špatný, na druhou stranu lonský pořadatelky nasadily takovou laťku, že ji těžko někdo překoná a letošek bohužel nebyl zcela prost organizačních lapsů, což nás zhýčkance úplně nepotěšilo. Náš výkon byl takovej proměnlivej, napřed to nešlo, pak naopak velmi ano, celkově 14. místo z cca 55, nic o čem by se dlouho mluvilo, ale taky žádnej průšvih, z druhý půlky jsem měl skvělej pocit. A proč že jsem měl tolik práce, že mi nezbyl čas na popis toho všeho? Nuže, po dvou letech zase s pár lidma míříme kamsi dál než normálně. Pokud vše vyjde, snad bude na co koukat a o čem číst, zhruba za měsíc se tu snad objeví víc, teď mi v tom brání vrozená pověrčivost… :)

Jak někteří z vás pravděpodobně vědí, po dlouhém zvažování a přesvědčování ze strany mladších členů tolimatího týmu jsme se rozhodli posílit rodinné řady. Nový člen sestavy se jmenuje Fred z Vinice, jsou mu tři měsíce a je to krásnej hnědej labrador. První dojmy jsou úžasný, je učenlivej, veselej a zábavnej a my věříme, že se mu u nás bude líbit stejně, jako se on líbí nám. Pokud si chcete prohlídnout první fotky (ctihodné fotokolegy bych prosil o shovívavost při hodnocení kvality, světlo venku teď stojí za starou belu, časem bude lépe), kuk sem a sem.

Aktualizace 4.1.: chcete-li vidět prvních pár fotek, kuk sem.

…nemůže pocházet od nikoho jiného než od vrchního vyslance mimozemských civilizací na zemi, doc. MUDr. Petra Zacha, původně z jisté předaleké galaxie, nyní mj. z Peace Frog. Na hromadný rozesílání mailů mě neužije, ale tady ho s autorovým svolením přetiskuji v kompletní podobě (v původním znění a bez titulků, neanglofonním se omlouvám, ale o svátcích nepracuji :)).

INTERNATIONAL CHAMPIONSHIP IN „LETTING GO“

Dear friends,

with the end of year 2008, we are proud to announce, that Czech republic is organizing championship in pre-mortal and final „letting go“. Championship is being co-organized by UFOs friends from solar system Ceta Perseid, 120 AU far away. In order to participate, one is required to stay at home in between 24th December – 31th December. During this time aliens would slowly capture all your property and valuables using –273°C vacuum cleaning pump. The goal is to stay really cool during this process and not fall into the major trap of sadness being witness as your favourite TV set, forks, clothings, thoughts, emotions and other nice stuff slowly vanish. Whole process would be monitored by emotional plakodsTM, dispatched into random locations over whole Czech republic. The best three „let goers“ would receive intergalactic gift of terminal nakedness plus above mentioned –273°C vacuum cleaning pump. Results of championship are private, so if you do not receive any notice, you have been awarded 4th or lower score.

Behalf of organization committee, Petr Zach

P.T. čtenáři tohoto deníku patrně vědí, že se tu prakticky vůbec nepíše o tzv. causách veřejných, neb názory lidu obecného na politiku etc. lze najít už na tolika blozích, že by další podobnej k ničemu nebyl (a navíc považuju za důležitější jiný témata). Dokonce ani poslední volební výsledky z minulýho týdne mě k reakci nedohnaly, byť mě dlouho nic tak nezprudilo. Leč všechno má svůj strop a dneska jsem v listování narazil na takovou šílenost, že mi to nedá…

Žilo, bylo kdysi Radio Wave. Popravdě spíš bylo a už moc není, protože někomu asi vadilo, takže ho pánové bdící nad frekvencemi vykázali z éteru na internet, ale o tom tenhle příběh nevypráví. Vypráví o instituci jménem Rada Českého rozhlasu, která dohlíží na to, aby stanice ČRo (i Wave) vysílaly hezky česky korektně vyváženě blabla. I stalo se, že na Radiu Wave kdosi pustil skladbu Swastika Eyes od Primal Scream (aneb velkej, dosti protibushovsky zaměřenej hit anglický kapely, dávno hranej všude po světě, v podstatě téměř mainstream). A začaly se dít věci – Rada ČRo patrně zaznamenala podezřelé slovo a nenapadlo ji nic lepšího než obvinit Wave… z propagace fašismu. Jako podklad sloužil následující „překlad“ (uvozovky jsou nutné, přece jen nehodlám poplivat své řemeslo, mám ho vcelku rád :)).

Originál: Your soul don’t burn, You dark the sun / You rain down fire on everyone / Scabs police government thieves / Venal psychic amputees, your parasitic, your syphilitic / Swastika eyes, she got swastika eyes / I’ll vent my spleen / I’ll keep my dreams.

„Překlad“: Vaše duše hoří / Ať sype ohen na každého / Stávkokaze, policii, vládní zloděje / Parazitický syfilitiky / Máš oči hákového kříže / Vyliji si svou sklíčenost / Udržuji si svou touhu.

Šéf oné chytré instituce pak vše komentoval slovy: ""Tahle mimořádná tolerantnost nás už vede k fašismu. Jestliže tady už narážíme na problémy hákových křížů a podobný věci, tak tady končí veškerá trpělivost." A já přestal číst, protože mě najednou chytila časová smyčka a vyplivla mě až v hloubi 80.let, kdy jsem něco podobnýho čítal o Jasný páce a Pražským výběru. Kam se hrabe Rudý právo, to se nedá srovnat. Proboha, kdo těm lidem dal do ruky razítka?

(Velmi výživný originální přepis celé záležitosti najdete tady. Kdo na to má žaludek, přečtěte si to celý, pak se podívejte na legendární článek Nová vlna se starým obsahem z bolševický Tribuny z r. 1983 a hledejte 12 rozdílů. Já nenašel.)

Desátý ročník oblíbené hry Lhota Trophy (o dvou předchozích si můžete přečíst tady a tady) se odehrál v sobotu 20.9. Tradice si žádá zápis formou kroniky…

Před akcí: Zní to skoro neuvěřitelně, ale letos snad úplně poprvé nedošlo během příprav k žádným zádrhelům, nikdo neonemocněl, nerozbilo se nám auto, dokonce jsme v den akce ani nezaspali. Po třech letech se tak Outlandos účastní v kompletním původním složení – captain Lukoko, chodící počítač Jana, teamový psycholog Jarmila, gumový muž Štěpán a volant já. Letos vypadá Lhota velmi slibně, poprvé v dějinách ji připravujou samý holky (loñský ročník vyhrála posádka Mobilní ženy), moc se nám líbily originální webový stránky, tradiční prolog (ukrytí informace o místu startu do vzdělávacího pořadu na ČT2 bylo fakt vtipný :)) i minimalisticky pojatá povinná výbava, díky níž jsme na rozdíl od loñska nemuseli týden dopředu tahat z kamarádů nezbytnosti typu nafukovacího člunu, plynové masky apod. :) V předvečer akce se v pohodě scházíme u nás doma a vesele ladíme formu.

4:00 Je tma jako v pytli, z autorádia duní Get a Grip od Aerosmith (tradice je tradice) a Outlandos směřují v Polárce po dálnici na Plzeñ a následně do Lhoty k Boru u Tachova. Dobrou náladu lehce kalí snad jen zima jak v psírně – loñská opalovačka se letos patrně konat nebude.

6:00 Na startu je 50 posádek, což je rekord Lhoty, zároveñ to ale působí až hrozivě – pokud se holkám tohle podaří organizačně zvládnout bez zádrhelů na jednotlivých stanovištích, bude to opravdu úctyhodnej výkon. Pár minut po šestý trháme první obálky a vrháme se na šifry. Buď jsou oproti loñsku o hodně náročnější, nebo jsme my o hodně tupější, každopádně tehdejší drtivej počáteční nástup se tentokrát nekonýá, ještě po půlhodině čučíme do většiny papírů jako husy do flašek a chytá se jen Jarmila se Štěpánem, úspěšně skládající fotku prošlou skartovačkou. Okolo půl osmý tedy vyrážíme za stálého lámání hlav na první stanoviště.

10:00 Pomalu, ale jistě se za občasné výpomoci kamarádů na telefonu (díky Karolíno, Stáño, Petře, Danielo, Báro, Míšo, Zdeñku, Ajo… zapomněl jsem na někoho?) a bohužel i první tržené nápovědy začínají rýsovat obrysy trasy. Ve chvíli, kdy jakž takž stanovujeme plán cesty a vyrážíme, ovšem dochází k nepříjemné patálii – Janina Nokia N95 zůstala na střeše auta, odkud se během jízdy odebrala do příkopu. Naštěstí to zjišťujeme záhy, nicméně místo odjezdu na stanoviště běháme mezi poli a hledáme telefon. Jarmila s Lukášem ho po nějaké době kupodivu (bez krytu baterky, ale aspon tak) nacházejí, přesto musíme změnit plán – půlka týmu sleduje Štěpána skotačícího na lanové stezce, já s Janou vyrážíme na další stanoviště, který je časově omezený a pak už bychom to nestihli. Musíme se tedy pro zbytek party vrátit, což znamená nepříjemný zdržení a spoustu kilometrů navíc. Ugh.

14:00 Není to úplně ideální, ale vcelku to jde. Štěpán si užívá svou kaskadérskou roli – po sjezdu na laně se na hradě Gutštejn noří do temný sklepní kobky zn. klaustrofobův sen a úspěšně zde zjišťuje kód umístěný na břiše živého švába. Jarmila zase oprašuje své dávné přírodovědecké znalosti a s pomocí doc. Petra Z. na telefonu se Štěpánem dolují kód z levé komory původně mraženého kuřecího srdce. Oč víc se nám líbí až překvapivě stylová atmosféra šifer i úkolů, o to víc nás mrzí, že děláme zbytečný chyby – trhli jsme zatím dvě nápovědy a poobakrát zjistili, že jsme byli na správný cestě, ale někde jsme to popletli. No nic, jedem dál.

16:00 Další kiks – vinou numerický chyby v jednom výpočtu jsme se při zadání GPS souřadnic sekli o nějakých 30 km, což znamená jediný – musíme objet, co se dá, a kašlat na úkoly (za prošvihnutí celýho stanoviště je mnohem horší penalizace než za nesplnění úkolu na něm). Což je strašná škoda, protože tím zkracujeme na nezbytný minimum posezení v nádherný pivovarský hospodě v Chodový Planý a úplně přicházíme o cachtání v bazénu v Kynžvartu – to se mi snad zdá, poprvý v životě se na Lhotě místo boje o život v peřejích nebo na skále můžem válet v sauně a my to nestihnem. Hlavně že Štěpán mohl obcovat se šváby . Carramba. Na poslední chvíli dorážíme aspoñ na okraj Mariánských Lázní, v tamější aleji je poslední stanoviště, který máme šanci stíhat. Příjezd po limitu znamená diskvalifikaci.

18:30 Zmíněný stanoviště se nacházelo v místě nazvaném „Alej svobody“ kousek od hotelovýho komplexu. Nevím jak vám, ale mně tahle představa evokuje lehkou odpolední procházku mezi babičkami s kočárky. Zlatý voči. „Alej“ je ve skutečnosti 2 km dlouhá lesní cesta vedoucí nahoru dolů jak na horský dráze (na mapě dýlka vypadala poloviční, neb mě nenapadlo se kouknout na vrstevnice). Jedinej způsob, jak to stíhat, je permanentní čtyřkilometrovej terénní běh – zlatej trénink ze smíchovskejch kopců. Přesto málem se Štěpánem vypouštíme duši. Jana s Jarmilou mezitím zjišťujou cíl a když na pokraji chcípnutí dorážíme s kódem k autu, zjišťujem, že podle navigace přijedeme cca 10 minut po limitu. NEVER! Události následující půlhodiny nechci blíže komentovat (nevím, zda tenhle deník nečte dopravní policie, a pokud ano, pak předesílám, že řídila osoba blízká, nebo osoba úplně jiná, nebo mé horší já, případně auto jelo tou stočtyřicítkou po okresce samo hnáno vůlí po vítězství), nicméně minutu po minutě stahujeme. Totální krize přichází cca 500 m před cílem, neb najednou na poslední křižovatce nevíme kudy. Zbývá snad minuta. Nakonec na kapitánův rozkaz riskujem jeden směr a je to tam, cíl se noří ze soumraku a těsně před diskvalifikací odevzdáváme cílovou kartu. UGH!

20:30 Sedíme v hospodě, večeříme (furt se mi klepou ruce a adrenalin stále stříká z uší po tom závěru) a bilancujem. Organizace: podtržená jednička s šesti hvězdičkama, best Lhota ever, jednoznačně. Stylový, nepřekomplikovaný, dokonce i víceméně s tematickou atmosférou, žádný prostoje, žádný chyby, žádný zádrhele, byť to celý bylo o dost náročnější než loni. I cílový místo je pěkný, navíc v sále začíná hrát živá kapela (The Showers, příjemnej revival 60's všeho druhu). Náš výkon: to už je slabší, viz výše. Na druhou stranu jsme nakonec fakt leccos nahnali. Tak uvidíme – teď záleží hodně na tom, co ostatní. Podle prvních průzkumů měl skoro každej svý problémy, tak si počkáme…

22:30 Začíná vyhlašování. 12 posádek dojelo po limitu, maj smůlu. Držíme si palce na první dvacítku. Jo! Sedmnáct… patnáct… třináct… pořád ani stopa po Outlandos. Adrenalin stoupá jak v serpentinách před cílem. Deset! Pořád nic. 9… 8… 7… to už je divný, začínáme po sobě vyděšeně koukat, jestli jsme nevypadli z pořadí. JOOO! Jsme pátý!!! Teda to by nás nenapadlo ani ve snu. Totální výbuch nadšení, snad ještě větší než po loñským stříbru. Tam jsme věděli, že jsme na tom hodně dobře, tady to taky mohla být třicítka. Fantazie!!! Vyhrává tradičně Aurora Petra Halíka (ten byl mimochodem jmenován jako první člověk do nově zřízené Síně slávy LT) s obrovským náskokem před druhou posádkou, ale to vnímám skrz závoj euforie. Panáky, tanec, divoký oslavy. A po čase přesun do zaslouženýho pelechu, byla to fakt síla. Ne že bychom neměli napříště co zlepšovat, ale na druhou stranu – až se tak stane, těš se, Lhoto č. 11… Outlandos tam pochopitelně budou.