Cestovní deník - Nepál 2011 - část 1
Na návštěvě u obrů – Nepál 2011
Stejně jako u deníků z předchozích expedic si tu přečtete neupravený autentický záznam tak, jak byl napsán průběžně během cesty, často v poněkud náročnějších podmínkách (zima jak sviña). Za veškeré stylistické nebo jiné chyby se tímto omlouvám.
Pokud máte zájem jen o souhrn praktických informací z treku na Gokyo a Cho La (výškový profil, krátký popis cesty den po dni apod.) a přitom se vám nechce číst celý deník, klikněte sem.
Den první – úterý 25.10.
Tak zase po dvou letech trochu dál než za humna. Tentokrát ne jako v předchozích případech do Jižní Ameriky, místo toho jsme se rozhodli obšťastnit svou přítomností Nepál. Aneb, jak pravila Hanka, účastnice výpravy: „Jedeme se podívat, jak se má Everest.“
Když už jsem to nakousl, zde jsou oni účastníci: tradiční spoluputovník po horách a cizích kontinentech Karel, zmíněná fotografka/houslistka Hanka a další horal a kytarista Štěpán. Původně se akce měl zúčastnit i další kolega z předchozí ekvádorské cesty Ada, leč odpadl, neb ho v práci údajně potřebují až příliš.
Vyrážíme z Ruzyně, první zastávkou jsou Helsinky, Finsko. Máme tam skoro 5 hodin pauzu, čehož se rozhodujeme využít návštěvou města (díky, Schenghene). Všichni tu umějí skvěle anglicky, což je nesmírná výhoda, finština totiž nepřipomíná žádnej jazyk na světě. Popravdě mám pocit, že se asi i Finové domlouvají anglicky, když jim na tom záleží. Jedeme busem do centra, chvíli trvá, než se zorientujeme, nakonec ale úspěšně nacházíme přístav, slavnou katedrálu Uspenski a pár dalších pamětihodností. Na víc není čas, musíme zpět na letiště.
Druhá etapa vede do Dillí, letadlo startuje ve 20:15. V Dillí máme dvě hodiny na přestup na poslední letadlo do Káthmándú. Lezem do Airbusu a těšíme se na pohodovej a vcelku krátkej (šestihodinovej) let. 20:30 a nic se neděje. Ve 21:00 se poprvé ozývá hlášení kapitána. Vyskytla se technická chybička s klimatizací, za chvilku odlétáme. Hanka vedle začíná být maličko nervózní, že bychom mohli zmeškat spoj. Světácky ji uklidñuju, že nic takovýho určitě nehrozí. 21:15: nové hlášení, ještě půlhodinka. Hm… pokouším se přesvědčit sám sebe, že se stále nic neděje. 21:45: další hlášení, ještě půlhodina. Sakra, proč maj vždycky pravdu ty druhý? Už je to tak, stíháme kulový a ne letadlo. Nakonec startujem ve 22:30 a já po chvíli usínám s pocitem, že už stejně nic nevyřešíme a nejlepší bude nechat to koñovi a počkat, jak aerolinky tuhle situaci zvládnou.
Den druhý – středa 26. 10.
V Dillí přistáváme těsně před osmou ráno místního času, tedy cca půl hodiny poté, co naše letadlo do Káthmándú odstartovalo. Situaci navíc trochu komplikuje fakt, že až dosud jsme letěli s Finnairem, zatímco dále pokračujeme s Air India. Naše první kroky tedy vedou po kratším bloudění ke stánku této aerolinky, kde se nás ujímá vcelku sympatická, leč mimózní slečna Arja. Aby toho nebylo málo, začíná dnes největší indický svátek Diwali (mají ho i v Nepálu) a většina lidí na letišti vypadá, že chce slavit a ne ztrácet čas s nějakými opozdilými joudy, co se pokoušejí dostat do Káthmándú. Takže asi tak desetkrát vysvětlujem, co se nám přihodilo, ukazujem pasy, řešíme zavazadla apod. A když už to vypadá, že navždy zůstaneme v letištní hale jako Tom Hanks v Terminálu, přichází střídání směny, nová slečna už není tak mimo a za chvíli dostáváme boarding passy na let ve 13:40. Hurá!
Zbylý tři hodiny do odletu vyplñujeme couráním a posedáváním v novém terminálu T3 – aspoñ víme, jak to tu vypadá, na zpáteční cestě tu budem celou noc. No a pak už startujem na poslední etapu. Trvá jen hodinu a už jsme v Káthmándú. Letiště po supermoderním Dillí vypadá jak rekvizita ze starýho filmu, nicméně nákup víz za 40 USD netrvá dlouho a za chvilku už lezem před halu. Tam si nás vyzvedá člověk z cestovky Green Horizon, co pro nás připravila trek pod Everest, a jedem do města.
Teda, viděl jsem v posledních letech třeba Quito, Limu, La Paz a další dopravně hodně chaotická místa, ale Káthmándú je v tomhle ohledu ještě vyšší liga. Tady už neplatí ani náznak pravidel, prostě jede, kdo se kam nacpe. Například skutečnost, že se tu oficiálně jezdí vlevo, jsem odvodil až od pozice volantu napravo, z provozu to v podstatě nepoznáte. Během večera ovšem zjistíme, že na rozdíl např. od zmíněnýho Quita tu chodec není nepřítel a kupodivu tu funguje něco jako normální soužití aut a lidí – řidič prostě považuje chodce za legitimní součást provozu a narve se na jeho místo teprve poté, co pěšák zareaguje na troubení a dobrovolně uhne. V Jižní Americe by vás v podobný situaci rozmázli na kaši.
Leč nepředbíhejme. První kroky vedou do kanceláře Green Horizon, ležící velmi příhodně dva vchody od námi vybraného hotelu Potala v turistům nakloněné čtvrti Thamel. Setkáváme se s velkým šéfem Govindou, působí velmi sympaticky a dokonce nás ukecává i na doplatek za dražšího šerpu, než původně domluveno (snad nebudem litovat). Domlouváme podrobnosti a pak se odcházíme ubytovat. Pokoje v hotelu jsou vcelku slušný, sprcha funguje, na terase je hospoda a na střeše se dá sedět do noci, personál příjemnej, ceny v pohodě (6 USD na osobu/noc), co víc chtít. Po zcivilizování se vracíme ke Govindovi, neb nás pozval v souvislosti se zmíněným svátkem na pivo. Jsou u něj i další turisti z Čech, neb Govinda se našim krajům věnuje přednostně, kecáme, popíjíme a za nějakou dobu vyrážíme do města užít si ty slavnosti. Všude to děsně žije, tance, kapely, lampióny, chodíme sem a tam a nastává nevyhnutelné – dokonale se ztrácíme. Navíc zjišťujeme, že známá píseñ U2 Where the Streets Have No Name vznikla patrně zde, neb přesně tohle pro Káthmándú platí. A stejně by nám jména ulic nebyla k ničemu, neb jsme si od Govindy zapomněli vyžádat mapu. Je cca 10 večer, tma jako v pytli a my absolutně nevíme, kudy kam, což mi začíná dosti připomínat zabloudění v nebezpečné čtvrti v Quitu. Jenže tady působí lidi tak přátelsky a pohodově, že absolutně nemám strach. Přesto po chvíli začínáme hledat taxíka. Nikde ale žádnej není a místo toho se nabízí dlouhovlasej kluk Rahul, že nás do hotelu dovede. No paráda. Po cestě ještě míjíme nádhernou pětimetrovou thangku (pouliční mozaiku, nejznámější jsou mandaly, ale tohle zrovna mandala není) fotíme ji i další věci v ulicích a za chvíli jsme s Rahulovou pomocí doma. Ještě jedna runda piv na terase a spát, to byl ale dlouhej dvouden.
Den třetí – čtvrtek 27.10.
Máme sraz v 9 na snídani, ale budíme se až v půl desátý – inu, jetlag. Snídáme na terase, píšem první maily domů, ještě ladíme s Govindou podrobnosti treku a hurá do města. První dojmy za denního světla: teplo na triko a kraťasy, i ve dne je tu neskutečně živo, v soutěži čistoty by Káthmándú zrovna neobstálo a kontrola emisí z výfuků tu patrně není ani předmětem vášnivých debat v anarchistických kroužcích, přátelská tvář ale zůstává. Zároveñ je však poněkud nečitelná, už sice máme mapu, přesto se ale motáme po okolí jak nudle v bandě a ne a ne se zorientovat. Thamel je ráj batůžkářů, ve skladbě zdejších obchodů vítězí outdoorový zboží následováno klasickými turistickými tretkami. Po nějaké době, kterou Hanka tráví kupováním kalhot, konečně získávám od jednoho krámkaře nakreslenou mapu okolí a konečně trochu cílevědomě vyrážíme směr hlavní káthmándské náměstí Durbar Square. Po cestě potkáváme několik chrámů čili stúp, některé jsou vskutku překrásné. A za chvíli už jsme na hledaném náměstí. Vévodí mu bývalý královský neboli Hanumanův palác, kolem kterého stojí snad dvacet chrámů od malých až po obrovské. Celek působí až nezvykle monumentálně, křesťanský kostely nebývají v takovým počtu koncentrovaný na jednom místě. Nezvykle se jeví i způsob využití – ač jde o sakrální stavby, sloužej schody a podesty chrámů především jako místo pro odpočinek lidí, krav (těch je tu dost a protože jsme v Nepálu, tak po nich nikdo nic nechce a normálně tu vegetěj) a mimo jiné i opic. Opět se potvrzuje ten první dojem pohodovosti a ležérnosti, v této podobě velmi sympatickej. Durbar Square bývalo centrem celýho nepálskýho království a dodnes je srdcem celý země, což mi dochází, když se z jednoho poměrně nenápadnýho paláce na kraji náměstí vyklube dům žijící bohyně Kumari (ochránkyně země, momentálně sedmiletá holka, „ve funkci“ vždy do první menstruace, pak ji nahradí jiná, legenda třeba zde). Se Štěpánem si nás odchytí místní průvodce a zhruba půl hodiny posloucháme velmi zajímavej výklad, klidně bych si dal i víc, ale druhá část výpravy dává najevo chuť pokračovat. No tak jo. Jdem na oběd (smažený nudle s kuřetem, už jsem měl lepší) a pak pokračujem na další památný místo – Opičí chrám (nepálsky Swayambhunath). Cestou přecházíme řeku a Káthmándú má u mě první významnější minus, protože to není řeka, ale stoka, hnus a tuny odpadků. S tím by to chtělo něco udělat. Za řekou jdem chvíli po rovině a pak dlouze stoupáme do schodů ke chrámu, přičemž na nás neustále útočí prodejci nejrůznějšího zboží (tibetským mísám jsme neodolali). Samotnej chrám je obrovskej a jeho jméno skutečně nelže, ač je tu hodně turistů, opic ještě podstatně víc. Trávíme tu zhruba hodinu, sledujem západ slunce nad Káthmándú (je opar, ale světlo tu maj stejně docela hezký) a já si tak říkám, jestli při nás ty všudypřítomný vyšší síly budou stát i na nadcházejícím treku. Když začíná padat soumrak, scházíme dolů a pomalu míříme do Thamelu. Na jeho kraji jen tak ze zvyku nahlížíme do jednoho z obchodů s outdoor výbavou a nakouknutí se po chvíli mění v nákupní záchvat, neb tu mají ceny 2×-5× nižší než u nás a tomu fakt neodoláš (já například po 10 letech upgradoval spacák, protože Marmot do –10 stupñů, u nás za 7 litrů, tu stojí 1700 Kč a bude se fakt hodit). No a pak už míříme do hotelu, večeře, pivo, sprcha a tak. Zítra nás čekají hory, ale už teď najisto vím, že se do Káthmándú ohromně rád vrátím (katastrofický líčení z některých blogů se teda u mě rozhodně nepotvrdilo). Město se s náma loučí skvělým vystoupením břišních tanečnic na terase protějšího hotelu a tradičně skvělou atmosférou, kterou si za čas s chutí zopakuju. Teď ale do výšek…
Den čtvrtý – pátek 28.10.
V 6:45 nás před hotelem čeká nevysokej, ale od pohledu silnej a usměvavej šerpa Kamal, se kterým (snad) strávíme příštích 17 dní mezi štíty. Vezeme se na letiště, kde se na nás podobně jako předevčírem vrhá hromada místních supů – nosičů báglů na vzdálenost 10 m od auta do haly. Dost agresivně si za to říkaj o tip a lezou mi na nervy, protože to je přesně taková ta vekslácká vyžraná partička zneužívající materiální rozdíly mezi turisty a místními, asi jako pražský taxikáři. Navíc na ně mám zcela osobní pifku, protože ve středu si mně i Karlovi řekli každýmu o 10 USD a jak jsme byli zblblí z den a půl trvající cesty, tak jsme jim je dali proti ujištění, že je v tom i cena taxíku. Nebyla. Pouliční prodavači na Durbar Square nebo žebráci na schodech k Opičímu chrámu by z toho vyšli několik dnů a dal bych jim to stokrát raději. Čili dneska už jsme připravený a supi dostávaj kulový. V hale je chaos, leč Kamal se vyzná a je velmi akční, letadla naštěstí lítaj bez problémů, za chvíli odbavujem bágly a po cca hodinovým čekání lezem do maličkýho letadla pro cca 12 lidí směr Lukla. Tamější přistávací dráha nic většího nepojme a i tak je to světová rarita. Navíc nás příjemná letuška usazuje hned za piloty a jejich kabinu neoddělují žádné dveře, takže koukám přímo na přístroje a čelním sklem ven před letadlo. Startujem a je to zážitek k nevypovědění – let trvá nějakých 40 minut, občas prolétáme pár metrů nad horským hřebenem (na palubce, na kterou vidím kromě pilotů z celýho letadla jen já, se v tu chvíli objevuje velmi povzbudivej nápis Terrain Alert) a nakonec se před námi zjevuje ono letiště, z výšky vypadající fakt jako cosi z lega. A přistání je ze všeho nejlepší. V euforii vycházíme z letadla a trek může začít.
Ze všeho nejdřív dáváme brunch v podobě dhalbhatu, resp. čapátí v místní hospodě, a vítáme nového člena výpravy. Je jím šerpa č.2, šestnáctiletej Megandrahírí (dále jen Megan), pro kterýho je trek brigáda během školních prázdnin. Zpočátku vypadá, že se nás spíš bojí, nicméně si s Kamalem rozebírají každej 2 naše velký bágly, my chytáme fotobatohy a můžeme vyrazit. Je vedro, takže stejně jako v Káthmándú triko a kraťasy. Cesta se táhne údolím nahoru dolů, start i cíl jsou dnes zhruba ve stejný výšce 2800 m, ale mezitím poměrně intenzivně stoupáme a klesáme. Lidí je okolo vcelku dost, ale zas ne tolik, aby to připomínalo tatranskou magistrálu, čehož jsem se vcelku obával. Cestu ozvláštñují časté stúpy, matrami pomalované kameny mani a ještě častější stádečka jaků, které proti nám ženou pastevci či nosiči. Obzvlášť vypečené je potkat se s nimi na mostě přes řeku Dudh Koshi Nadi (mosty jsou visuté a mají na šířku cca metr, tedy o nějakých 10 cm víc než běžný jak). Postupně se zatahuje a fouká, ale pořád to jde. Pochod trvá cca 5 h, nakonec dorážíme do vesnice Monjo v hlubokém a úzkém údolí u řeky. Ubytováváme se v lodgi Top Hill, máme pro sebe 2 dvoulůžáky, vcelku komfort, ale po západu slunce nás překvapuje hodně lezavá zima. Jdem na večeři, v jídelně jsou sice kamna, ale moc nehřejou. Nicméně dhalbhat je dobrej, pak Štěpán zalézá, já ještě učím Karla a Hanku mariáš, chvíli kecáme s Kamalem a už před desátou zalézáme, na první den pochodu toho bylo dost.
Den pátý – sobota 29.10.
Sláva, sláva, sláva, nápad s nákupem spacáku byl fakt dobrej. Nevím, jestli jsem tolik vyměkl nebo jestli třeba v Bolívii před 4 lety nebyla zima taková, ale se svým starým šlupkáčem bych tu asi klepal kosu jak strejda Smrťák. Teď v pohodě. Snídáme ve vymrzlý jídelně, venku ovšem začíná svítit slunce a krásně hřeje, takže na další etapu opět vyrážíme v kombinaci kraťasy/triko. Pokračujeme dál včerejším údolím, každou chvíli přecházíme řeku sem a tam a cca po půl hodině vstupujem do národního parku Sagarnatha. Permity máme zařízené od Govindy, takže s tím není žádný problém. Ještě pár mostů a pak cesta začíná stoupat do ostrýho kopce. Docela funíme, předbíháme se se stádem jaků a po chvíli se v dáli objevuje charakteristickej trojúhelníkovej štít – tak už jsme asi opravdu v Himálaji, právě jsme poprvý viděli Everest. A zase něco stoupání a na vysokým kopci se objevuje náš dnešní (a zítřejší) cíl Namche Bazaar, 3450 m, správní sídlo a hlavní město celý oblasti Khumbu. Kamal pro nás vybral lodgi Buddha, trochu podezíravě zahlížíme na jídelnu bez kamen, ale pokoje vypadaj dobře a nic jinýho asi hledat nebudem. Je tu internet, na kterej sedáme vzápětí, a údajně i horká sprcha – tu necháme na zítřek. Ještě něco lehkýho obědváme, dáváme čaj a vyrážíme na obhlídku města. Jde s náma Megan, ačkoli mu říkáme, že nemusí, a začíná nás trochu prudit – neustále zdůrazñuje, že má málo oblečení a že je mu zima, ale na nabídku, ať se tedy vrátí do lodge, nereaguje. Asi by rád nějaký prachy, ale to má teda smůlu – zaplatili jsme za něj víc než dost a spropitné dostane až na konci. Procházíme městem (zdolali jsme dalších 100 m převýšení, hurá), nahlížíme do místních krámů (podobnej sortiment jako v Thamelu) a mimo jiné se dozvídáme, že od 19:30 dávaj v jednom z místních barů film Into the Thin Air o jedný hodně nepovedený výpravě na Everest. Proč ne, jdem se tam hned podívat a je tam teplo, pročež je o programu rozhodnuto. Ještě se vracíme k nám do Buddhy a z výše uvedených důvodů dáváme s Kamalem řeč o Meganovi. Prý za něj Kamal plně zodpovídá a kdyby byl problém (protože si nějak neumíme představit, že s náma zvládne celou cestu), vyřeší ho sám. No dobrá. Už je večer a tak jdeme do toho kina. V baru je vážně teplíčko a kdyby si Karel nenarazil nohu o sloup, byl by večer zcela bezproblémový. Film je skutečně poučnej, etuda na téma „jak se nechovat v horách“. Nebudem. Ještě partička mariáše a někdy okolo půlnoci zalézáme, zítra je sice odpočinkovej den, ale stejně je dobrý se vyspat.
Den šestý – neděle 30.10.
Máme se Štěpánem hodně vymrzlej rohovej pokoj, takže se střídavě budím zimou a vedrem, to když se zapnu i s hlavou do spacáku a ještě přes sebe přehodím deku (součást výbavy pokoje). A ráno tudíž spím jak dudek a Štěpán taky, až nás musí Hanka budit. Po snídani vyrážíme na okružní trek podívat se na Everest a další Himálaj, navštívit Hillaryho oblíbenou vesnici Khumjung a vůbec trochu pochodit, neb aklimatizace má být aktivní. Stoupáme nad Namche, svítí slunce a je teplo, leč ve výšce přes 3600 slušně fouká. No, aspoñ vidíme, co nás čeká v dalších dnech. Hned po vyšplhání na hřeben nad městem na sebe strhává pozornost nádherná šestitisícovka Ama Dablam, místní posvátná hora (jméno znamená „matka s náhrdelníkem“) a pochopitelně i Lho-tse a Everest, mizící v mracích daleko za ní. Už se těšíme, až to všechno bude blíž. Jo, a taky fotit se samozřejmě musí, říkáme tomu „první kontakt“. Procházíme kolem luxusního hotelu Everest View pro Japonce (dnes většinou zeje prázdnotou, už sem asi tolik masñáků nejezdí) a kousek před Khumjungem se s Hankou a Karlem zbytku výpravy ztrácíme, neb fotíme Amu Dablam s blízkou stúpou v popředí a oni nám nějak mizí. Tudíž se na rozdíl od Štěpána nepodíváme do místní školy, zato procházíme kolem nemocnice, kterou taky založil Hillary. Zhruba v jednu se začíná zatahovat, což tu vypadá na pravidlo, a dává se do nás slušná kosa – ostatně jsme vystoupali skoro do 3900 m a na sobě máme jen trika a bundy, fleecovky (aspoñ teda ta moje) zůstaly v lodgi. Jinak je ale kupodivu všem docela dobře, žádný zásadní problémy. Se Štěpánem a nosiči se potkáváme až nad Namche, který už definitivně halí mlha. Vzájemně si vypravujem zážitky a míříme do nejbližší hospody, neb máme hlad. No a to už jsou nějaký čtyři odpoledne a nás čeká praktický loučení s civilizací – sprcha po 3 dnech (no, hotel to není, ale i ta trubka ze zdi s lehce vlažným slabým čůrkem se dá přežít a kdoví, kdy uvidíme tu příští), poslední internet na dlouhou dobu, dobíjení baterek a opět kino, ve stejným baru dávají další horolezeckou lahůdku Touching the Void. Do Namche bychom se měli vrátit příští pátek, tedy cca za 12 dní. Do tý doby to asi bude divočina.
Den sedmý – pondělí 31.10.
Večer jsme se domluvili s Hankou a Karlem, že dáme v 6:30 masñáckou východovku z oken lodge, ovšem pohled na nebe nám poněkud kazí plány – poprvé v Nepálu máme po ránu zcela zataženo. Hm, neříkala včerejší internetová předpověď náhodou něco o stálém slunečnu? Navíc je venku citelně chladněji než v předchozích dnech (rozuměj zima jak v Rusku). Tudíž jsme docela rádi, že nás dnes čeká delší pochod – zahřejem se chůzí. Cíl je Dole, ale název klame, ve skutečnosti ona vesnice leží sakra nahoře (4100 m). Před barákem potkávám Kamala, kterej se chudák tváří hrozně provinile, neb se včera poněkud ožral s kamarádem z Káthmándú dočasně bydlícím tu v Namche, a slibuje, že se mraky určitě roztrhaj. No uvidíme. Přichází i Megan a opět nás lehce nasírá – má na nohou žabky naboso a do toho běduje, že ho zebou nožičky. Navrhujem lepší obuv, ale nezdá se, že by to nějak moc chápal. Vůbec je takovej trochu pomalejší. To jsem na něj za pár dní v opravdových horách zvědavej. Naštěstí se za chvíli zjevuje v ponožkách a normálních botách (no dobře, v takových polobotkách, ale aspoñ to nejsou žabky). Asi Kamalovo působení. Poslední snídaně v Namche a jdem. A hele, mraky se fakt trhaj a mezi nima vychází slunce. Krása. Pokud budou Kamalovy optimistický předpovědi (jiný očividně neumí, mezi jeho nejčastější reakce na cokoli patří no problem, maybe better a hlavně speciální copyrightovaná fráze good thinking, jejíž význam sice často úplně přesně nechápu, ale rozhodně je pozitivní) vycházet i nadále tímhle způsobem, bude celej trek hračka. Shazujeme vrstvy a pomalu stoupáme výš a výš. Občas se na hodně úzký cestičce vyhýbáme stádům jaků. Jsou to nesmírně důstojná zvířata, nicméně když se takovej jak rozejde, nepůsobí dojmem, že by příliš vnímal okolí, tedy ani kolemjdoucí turisty. No a jačí bodyček na exponovaným místě vás v pohodě pošle o pár desítek metrů do údolí, což by nebyl úplně ideální způsob pohybu v horách. Karel přichází s teorií, že podle místních silničních pravidel je jakovi nutno uhýbat směrem do svahu, nikoli ze srázu dolů. Něco na tom bude, ale ono zároveñ bohužel platí i pravidlo č. 2, že totiž směr vyhýbání určuje pouze a jedině jak, takže Karlův zákon kontaktu s jaky často nelze použít. Stoupáme a Hanku potkávají první příznaky horské slabosti, naštěstí stačí hodně pít a za chvíli je vše OK. Ve výšce 3975 m čeká sedlo Mong La s hospodou a my tu stavíme na oběd, během něhož se ovšem opět totálně zatahuje. Na to už jsme tu po poledni zvyklí, teď ale zjišťujeme ještě jednu nepříliš příjemnou věc – ač jsme pouhou stovku výškových metrů od cíle, čeká nás slez o 300 m a pak zas totéž hore. Ouvej. A navíc se venku nejen zatahuje, ale rovnou začíná i sněžit. No, s tímhle jsme tedy vážně nepočítali. Klesáme do toho zatr… údolí, pak to zas celý lezeme nahoru a regulérně na nás chumelí. Je to škoda, cesta je totiž moc pěkná, vede rododendronovým lesem (zážitek poněkud jinej než v botanický zahradě), zpod stromů na nás vykukujou srnky a bažanti, ale v tomhle počasí si jich fakt moc neužíváme a navíc je to celý docela únavný. Když už toho máme fakt dost, konečně překonáváme magickou hranici 4000 m a za chvilku přicházíme mezi baráky – jsme v Dole (4100 m). Kamal ráno dostal jasnou instrukci – sehnat lodgi s topením, v Namche silně chybělo. Jenže kluci s báglama jsou kdesi za náma a my nevíme, kde to telefonicky domluvil, takže lezem do první hospody na čaj a čekáme na ně. Po chvíli se Kamal objevuje, bydlíme hned vedle a sláva, topení je tu a slušně hřeje (tj. vevnitř se dá po chvíli sedět i bez čepice a rukavic). No dobrý, nicméně zítra by to chtělo zase slunečno – hned několik šerpů včetně Kamala se vyjádřilo, že v tomhle počasí zamýšlený přechod sedla Cho La nedáme, což by byla fakt škoda a hodně by nám to rozhodilo plán. Inkriminovaná událost má nastat za 5 dní.
Den osmý – úterý 1.11.
Budík nastavený na 5:45 značí východovku, stačí ovšem jediný pohled z okna a naděje hasnou – zamračeno, zataženo, venku pět čísel čerstvýho sněhu. Ach jo. Kamal sice tvrdí, že „maybe sunsajn“ (sunshine), ale moc mu nevěříme, tváří se u toho úplně jinak než u good thinking. Dnes nás čeká relativně nenáročnej den, jen 300 m převýšení a 2,5 h cesty do osady Machermo. Dál to ale nejde, musíme stoupat pozvolna. Cesta vede napřed do prudšího kopce a pak víceméně po vrstevnici, viditelnost ovšem dosahuje asi tak dvou metrů, takže okolí jen odhadujem. Za chvíli ovšem přichází aspoñ nějaké zlepšení – přece jen se trochu vyjasñuje, na nebi se sem tam objevují modré fleky a sem tam propagačně zasvítí i slunce. Hurá. Najednou je vidět i dál než na vlastní boty a my jen koukáme, co nás to obklopuje za nádheru. Hergot, jak to, že nesvítí slunce furt, když v tuhle roční dobu má? No hlavně že vysvitlo aspoñ na chvíli. Na obzoru se objevuje nádherná a majestátní osmitisícovka Cho Oju a ač ji částečně halí bílej závoj, vznikaj z toho přinejmenším dokumentačně použitelný fotky. Po nějaký době docházíme k osamělý lodgi a rozhodujeme se pro oběd v tradiční kombinaci čaj – polívka (ještě jsme se v těch výškách tolik nerozežrali, kromě Hanky, která má až neuvěřitelnej apetit na svých 45 kg i s báglem a botama). Sedí tu větry ošlehaný Američan a dělá nám radost zprávou, že včera přešel Cho La a šlo to v pohodě. No to by byla paráda. Menší radost nám ovšem dělá další vývoj počasí – než vylezem z hospody, už je zase hnusně a sněží. Machermo je odtud slabou hodinku, Kamal zajednal velmi dobře vypadající lodgi s kamny v jídelně a tak jsme spokojení a vzhledem k brzké hodině (13:00) optimisticky vyrážíme hledat místo na zítřejší východovku. S výběrem není problém (kopec nad vesnicí – Machermo má 4400 m, kopec 4500), zato počasí fakt zlobí. Fučí vítr, že by do něj psa nevyhnal, viditelnost opět klesla na pět metrů a do toho ta sibiřská kosa. Ach jo, začínám z toho bejt maličko psychicky rozhozenej – tohle jsou Himaláje a ne Velká Fatra, sakra, sem už se možná nikdy nepodívám, nechci vidět jenom mlhu! No nic, snad to zítra bude lepší. Od tří odpoledne máme program – přednášku o AMS (horská/výšková nemoc) a dalších velehorských záležitostech, vede ji sympatickej mladej doktor-dobrovolník (podle přízvuku Angličan) z místního lékařskýho centra. Víceméně potvrzuje, co už o nástrahách hor víme, ale je dobře, že to máme z první ruky od nejpovolanějších. Akorát Karel je trochu znepokojen, protože jsme si nechali udělat test kyslíku v krvi (nebo čeho vlastně) a zatímco my s Hankou dosahujeme průměrných hodnot okolo 85% (v porovnání s normálním stavem na hladině moře), on se 71% poněkud vypadává z tabulek. Asi je mimozemšťan. Vracíme se do – hurá – příjemně vyhřátý jídelny, dá se tu sedět v triku a v mikině, což jsme na treku večer ještě nezažili. Večeře, deníky, několik kotlů čaje, mariáš, prostě klasickej večerní program, a já už mám fakt jediný přání – návrat ke slunečnu a k pořádný viditelnosti. Prosím.
