Tolimati.cz

Asi ještě nikdy jsem nebyl v kině na přímým přenosu divadelního představení. Nicméně londýnské Národní začalo přenášet své premiéry do vybraných kin po celém světě a kamarádka Karolína si toho chvályhodně všimla, tož jsme vyrazili na hru Nation od Terryho Pratchetta v úpravě a režii neméně slavného Marka Ravenhilla. Na rozdíl od Jarmily, kterou přivábilo už jméno autora, jsem nikdy nebyl žádnej velkej fanoušek Zeměplochy, Pratchetta jsem odjinud neznal a tak jsem od hry čekal jakousi parodickou fantasy s odkazy na popkulturní ikony a víc nic moc. No, skepticismus bývá občas po zásluze potrestán ranou do palice :). Nation je v podstatě klasický postkatastrofický drama typu Cesty od McCarthyho, Dnu Trifidů nebo třeba Kingova Svědectví, akorát se odehrává v 19. století, ale to je víceméně jedno. Základní děj: bohatá šlechtická dcerka po tsunami ztroskotá na tropickým ostrově, na kterým stejná pohroma zdecimovala místní obyvatelstvo, zůstal jedinej dospívající kluk a pár domorodců z okolních ostrůvků a teď spolu musejí dát nějak dohromady základy nový civilizace. Až na občasný třeskutě vtipný záblesky (mnoho z nich obstarává slečnin papoušek, kterýho vlna taky nedostala) bych v tom Pratchetta nehledal ani náhodou, je to mnohem vážnější a – ač to slovo nemám moc rád – hlubší, kdo chce, může za velmi rychle odsýpajícím dějem a spektakulárními scénami najít zajímavý úvahy na téma, jak se vlastně utváří základní lidský společenství, jakými pravidly by se mělo řídit a zda jsou ty zásady kulturně přenosný či nikoli. Snad největším zážitkem je ale famózní inscenace – scéna, herci, zvuk, světla, to všechno bere dech. Ze začátku jsem měl dojem, že si holt v National Theatre můžou dovolit špičkovou výpravu, na kterou naše divadla nemají, ale Karolína mě coby bývalá produkční vyvedla z omylu, vlastně na tom nic složitýho nebylo. Teď se trochu bojím, aby na mě zdejší „velký“ produkce nepůsobily po tomhle zážitku zoufale amatérsky – ve čtvrtek jdeme na Vinohrady na Marii Stuartovnu, tak uvidíme.

Loñští Van der Graaf Generator patřili ke koncertním událostem sezóny, takže mě velmi potěšila zpráva o sólovým vystoupení jejich šéfa, zpěváka a téměř výhradního autora v Městské knihovně v Praze. Pravda, ještě chvilku před osmou to vypadalo všelijak – v sále pro nějakých 500 lidí byla obsazená tak desetina židlí a atmosféra studeností atakovala Kongresové centrum, pro pamětníky Pakul, takže jsem se trošku strachoval, co s ní ten rozervanej a lehce paranoidní intelektuál udělá. No co by, přišel, sedl za piáno a během pár tónů bylo vymalováno. Hammillovo charisma, byť už vypadá trochu jako Kostěj Nesmrtelný (copyright Ondra T. při pokoncertní debatě), je stále famózní, podobně jako stárnutím takřka nedotčený hlas.

Hammillovy početný sólovky jsem až na výjimky neměl nikdy moc naposlouchaný a nový věci neznám prakticky vůbec, takže jsem identifikoval jednu, maximálně dvě písničky, jinak to pro mě byly samý novinky. Nicméně jeho rukopis je nezaměnitelnej – žádný chytlavý melodie, něco jako sloky a refrény se téměř nekoná, pokud nějakej rytmus trvá dýl než osm taktů, je nejvyšší čas na změnu. Když tohle provozuje celá kapela, lze se snadno nechat okouzlit prostým faktem, že si to vůbec dokážou zapamatovat a bezchybně ustíhat, při sólový hře (Hammill střídal piano a kytaru) tohle odpadá a poslech vyžaduje poměrně velký soustředění. Rozhodně to není žádná oddechovka. Hammillovy skladby v sobě často mají velezajímavou strukturu, ale hledat ji, to je trochu detektivka a trochu kimovka: člověk si musí zapamatovat několik motivů a počkat, až se za minutu za dvě některej z nich vrátí a rozvine do něčeho jinýho. Ale stojí to za to.

Poměrně dost skladeb (Undone, The Mercy, Stumbled a možná ještě něco jinýho) pocházelo z poslední a podle všeho výborný desky Thin Air, mně se moc líbily i starší věci třeba z alba Fireships (Curtains a „skorohitovka“ I Will Find You). Vynikající byla i poslední věc normálního programu Still Stranger… a vlastně všechno, koncert neměl slabý místo. Co mě ale překvapilo nejvíc, byla pohoda, vyrovnanost a jednoznačně pozitivní energie, která z toho jedenašedesáti­letýho pána čišela. Ještě před rokem jsem měl při takový Still Life pocit, že je to pořád stejnej pankáč jako v pětadvaceti, dneska mi připadal úplně jinej. Když člověk, kterej by kdysi svý deprese a úzkosti mohl prodávat Caveovi i všem Radiohead dohromady a na všechny by se dostalo, končí celej koncert veršem „I'll never find a better time to be alive than now“, mám z toho ryze osobní radost – přesně tohle si myslím taky… :)

Absolutně neaspiruju na roli food kritika či mediálního gurmána, ale o dnešní zážitek mám chuť se podělit: lidi z redakce svolali novoroční sraz v restauraci Lokál v Dlouhé. Ano, to je ten novej podnik majitele sítě Ambiente, o kterým nedávno nadšeně referovalo mnoho médií včetně neúplatné a megapřísné Laury Baranik, specializovanej na českou kuchyni at its best. Přiznávám se, že jsem si nespojil název a zmíněné články a až uvnitř mi došlo, kde vlastně jsem, o to větší bylo očekávání. A teď to moc nechápu. Prostě standardní docela dobrá hospoda s normálním pitím a jídlem, který rozhodně není šizený, ale u nenápadnýho řezníka na Malvazinkách jsem si onehdy koupil lepší jitrnici. Trochu ratejna, ve který se člověk neslyší, občas dlouhý čekání na objednávku, občas dlouho neslyšená hláška „jídlo u kolegy“ (kdo zažil 80. léta, dobře ji zná – Lokál chce tuhle dobu dekorací evokovat, ale pochybuju, že zmíněná hláška patřila k image :)). Prostě normální podnik, jakých je dost v každým okresním městě, až na tu velikost a nekuřáckou část. Proboha, proč z toho všichni ti recenzenti udělali takovou událost?

Opět se omlouvám za delší mrtvo tady – tentokrát v tom hrála velkou roli technika, domácí/pracovní notebook se mi na nějakou dobu odebral do servisu a s ním i mail s přístupovými údaji k blogu (ano, už je mám přepsané :)). Možná sem tudíž ještě dodatečně hodím pár slov o věcech, které mě v poslední době zaujaly (během Vánoc domů přibyly mnohé filmy, knížky a další příjemnosti a taky bylo dost času se tomu všemu náležitě věnovat), ale teď chci hlavně zmínit nedávný koncert Peace Frog na Slamníku, kde takhle s lednem hrajeme už asi tři roky po sobě. Nadrženost na hraní byla veliká, od říjnovýho koncertu kdesi pod Orlickými horami jsme se na pódiu nesešli, tak jsme před Slamníkem dokonce i několikrát zkoušeli a snad to bylo znát – přinejmenším já měl pocit, že všechno proběhlo OK. Přes relativně vysokou účast nás trochu zarazila jistá studenost publika, což se objasnilo po koncertě – v sále byla pekelná zima. Ale hlavně: mezi dvorní fotografy Peace Frog přibyl nový přírůstek, a není to nikdo jiný než Lukoko. Hned první pokus se mu podle mého velice povedl, což ostatně můžete posoudit i sami zde.