Tolimati.cz

Asi ještÄ› nikdy jsem nebyl v kinÄ› na přímĂ˝m pĹ™enosu divadelnĂ­ho pĹ™edstavenĂ­. NicmĂ©nÄ› londĂ˝nskĂ© NárodnĂ­ zaÄŤalo pĹ™enášet svĂ© premiĂ©ry do vybranĂ˝ch kin po celĂ©m svÄ›tÄ› a kamarádka KarolĂ­na si toho chvályhodnÄ› všimla, toĹľ jsme vyrazili na hru Nation od Terryho Pratchetta v ĂşpravÄ› a reĹľii nemĂ©nÄ› slavnĂ©ho Marka Ravenhilla. Na rozdĂ­l od Jarmily, kterou pĹ™ivábilo uĹľ jmĂ©no autora, jsem nikdy nebyl žádnej velkej fanoušek ZemÄ›plochy, Pratchetta jsem odjinud neznal a tak jsem od hry ÄŤekal jakousi parodickou fantasy s odkazy na popkulturnĂ­ ikony a vĂ­c nic moc. No, skepticismus bĂ˝vá obÄŤas po zásluze potrestán ranou do palice :). Nation je v podstatÄ› klasickĂ˝ postkatastrofickĂ˝ drama typu Cesty od McCarthyho, Dnu TrifidĹŻ nebo tĹ™eba Kingova SvÄ›dectvĂ­, akorát se odehrává v 19. stoletĂ­, ale to je vĂ­cemĂ©nÄ› jedno. ZákladnĂ­ dÄ›j: bohatá šlechtická dcerka po tsunami ztroskotá na tropickĂ˝m ostrovÄ›, na kterĂ˝m stejná pohroma zdecimovala mĂ­stnĂ­ obyvatelstvo, zĹŻstal jedinej dospĂ­vajĂ­cĂ­ kluk a pár domorodcĹŻ z okolnĂ­ch ostrĹŻvkĹŻ a teÄŹ spolu musejĂ­ dát nÄ›jak dohromady základy novĂ˝ civilizace. AĹľ na obÄŤasnĂ˝ tĹ™eskutÄ› vtipnĂ˝ záblesky (mnoho z nich obstarává sleÄŤnin papoušek, kterĂ˝ho vlna taky nedostala) bych v tom Pratchetta nehledal ani náhodou, je to mnohem vážnÄ›jší a – aÄŤ to slovo nemám moc rád – hlubší, kdo chce, mĹŻĹľe za velmi rychle odsĂ˝pajĂ­cĂ­m dÄ›jem a spektakulárnĂ­mi scĂ©nami najĂ­t zajĂ­mavĂ˝ Ăşvahy na tĂ©ma, jak se vlastnÄ› utváří základnĂ­ lidskĂ˝ spoleÄŤenstvĂ­, jakĂ˝mi pravidly by se mÄ›lo řídit a zda jsou ty zásady kulturnÄ› pĹ™enosnĂ˝ ÄŤi nikoli. Snad nejvÄ›tším zážitkem je ale famĂłznĂ­ inscenace – scĂ©na, herci, zvuk, svÄ›tla, to všechno bere dech. Ze začátku jsem mÄ›l dojem, Ĺľe si holt v National Theatre mĹŻĹľou dovolit špiÄŤkovou vĂ˝pravu, na kterou naše divadla nemajĂ­, ale KarolĂ­na mÄ› coby bĂ˝valá produkÄŤnĂ­ vyvedla z omylu, vlastnÄ› na tom nic sloĹľitĂ˝ho nebylo. TeÄŹ se trochu bojĂ­m, aby na mÄ› zdejší „velký“ produkce nepĹŻsobily po tomhle zážitku zoufale amatĂ©rsky – ve ÄŤtvrtek jdeme na Vinohrady na Marii Stuartovnu, tak uvidĂ­me.

LoñštĂ­ Van der Graaf Generator patĹ™ili ke koncertnĂ­m událostem sezĂłny, takĹľe mÄ› velmi potěšila zpráva o sĂłlovĂ˝m vystoupenĂ­ jejich šéfa, zpÄ›váka a tĂ©měř vĂ˝hradnĂ­ho autora v MÄ›stskĂ© knihovnÄ› v Praze. Pravda, ještÄ› chvilku pĹ™ed osmou to vypadalo všelijak – v sále pro nÄ›jakĂ˝ch 500 lidĂ­ byla obsazená tak desetina ĹľidlĂ­ a atmosfĂ©ra studenostĂ­ atakovala KongresovĂ© centrum, pro pamÄ›tnĂ­ky Pakul, takĹľe jsem se trošku strachoval, co s nĂ­ ten rozervanej a lehce paranoidnĂ­ intelektuál udÄ›lá. No co by, pĹ™išel, sedl za piáno a bÄ›hem pár tĂłnĹŻ bylo vymalováno. Hammillovo charisma, byĹĄ uĹľ vypadá trochu jako KostÄ›j NesmrtelnĂ˝ (copyright Ondra T. pĹ™i pokoncertnĂ­ debatÄ›), je stále famĂłznĂ­, podobnÄ› jako stárnutĂ­m takĹ™ka nedotÄŤenĂ˝ hlas.

Hammillovy poÄŤetnĂ˝ sĂłlovky jsem aĹľ na vĂ˝jimky nemÄ›l nikdy moc naposlouchanĂ˝ a novĂ˝ vÄ›ci neznám prakticky vĹŻbec, takĹľe jsem identifikoval jednu, maximálnÄ› dvÄ› pĂ­sniÄŤky, jinak to pro mÄ› byly samĂ˝ novinky. NicmĂ©nÄ› jeho rukopis je nezamÄ›nitelnej – žádnĂ˝ chytlavĂ˝ melodie, nÄ›co jako sloky a refrĂ©ny se tĂ©měř nekoná, pokud nÄ›jakej rytmus trvá dĂ˝l neĹľ osm taktĹŻ, je nejvyšší ÄŤas na zmÄ›nu. KdyĹľ tohle provozuje celá kapela, lze se snadno nechat okouzlit prostĂ˝m faktem, Ĺľe si to vĹŻbec dokážou zapamatovat a bezchybnÄ› ustĂ­hat, pĹ™i sĂłlovĂ˝ hĹ™e (Hammill střídal piano a kytaru) tohle odpadá a poslech vyĹľaduje pomÄ›rnÄ› velkĂ˝ soustĹ™edÄ›nĂ­. RozhodnÄ› to nenĂ­ žádná oddechovka. Hammillovy skladby v sobÄ› ÄŤasto majĂ­ velezajĂ­mavou strukturu, ale hledat ji, to je trochu detektivka a trochu kimovka: ÄŤlovÄ›k si musĂ­ zapamatovat nÄ›kolik motivĹŻ a poÄŤkat, aĹľ se za minutu za dvÄ› nÄ›kterej z nich vrátĂ­ a rozvine do něčeho jinĂ˝ho. Ale stojĂ­ to za to.

PomÄ›rnÄ› dost skladeb (Undone, The Mercy, Stumbled a moĹľná ještÄ› nÄ›co jinĂ˝ho) pocházelo z poslednĂ­ a podle všeho vĂ˝bornĂ˝ desky Thin Air, mnÄ› se moc lĂ­bily i starší vÄ›ci tĹ™eba z alba Fireships (Curtains a „skorohitovka“ I Will Find You). VynikajĂ­cĂ­ byla i poslednĂ­ vÄ›c normálnĂ­ho programu Still Stranger… a vlastnÄ› všechno, koncert nemÄ›l slabĂ˝ mĂ­sto. Co mÄ› ale pĹ™ekvapilo nejvĂ­c, byla pohoda, vyrovnanost a jednoznaÄŤnÄ› pozitivnĂ­ energie, která z toho jedenašedesáti­letĂ˝ho pána ÄŤišela. JeštÄ› pĹ™ed rokem jsem mÄ›l pĹ™i takovĂ˝ Still Life pocit, Ĺľe je to pořád stejnej pankáč jako v pÄ›tadvaceti, dneska mi pĹ™ipadal ĂşplnÄ› jinej. KdyĹľ ÄŤlovÄ›k, kterej by kdysi svĂ˝ deprese a Ăşzkosti mohl prodávat Caveovi i všem Radiohead dohromady a na všechny by se dostalo, konÄŤĂ­ celej koncert veršem „I'll never find a better time to be alive than now“, mám z toho ryze osobnĂ­ radost – pĹ™esnÄ› tohle si myslĂ­m taky… :)

AbsolutnÄ› neaspiruju na roli food kritika ÄŤi mediálnĂ­ho gurmána, ale o dnešnĂ­ zážitek mám chuĹĄ se podÄ›lit: lidi z redakce svolali novoroÄŤnĂ­ sraz v restauraci Lokál v DlouhĂ©. Ano, to je ten novej podnik majitele sĂ­tÄ› Ambiente, o kterĂ˝m nedávno nadšenÄ› referovalo mnoho mĂ©diĂ­ vÄŤetnÄ› neĂşplatnĂ© a megapřísnĂ© Laury Baranik, specializovanej na ÄŤeskou kuchyni at its best. PĹ™iznávám se, Ĺľe jsem si nespojil název a zmĂ­nÄ›nĂ© ÄŤlánky a aĹľ uvnitĹ™ mi došlo, kde vlastnÄ› jsem, o to vÄ›tší bylo oÄŤekávánĂ­. A teÄŹ to moc nechápu. ProstÄ› standardnĂ­ docela dobrá hospoda s normálnĂ­m pitĂ­m a jĂ­dlem, kterĂ˝ rozhodnÄ› nenĂ­ šizenĂ˝, ale u nenápadnĂ˝ho Ĺ™eznĂ­ka na Malvazinkách jsem si onehdy koupil lepší jitrnici. Trochu ratejna, ve kterĂ˝ se ÄŤlovÄ›k neslyší, obÄŤas dlouhĂ˝ ÄŤekánĂ­ na objednávku, obÄŤas dlouho neslyšená hláška „jĂ­dlo u kolegy“ (kdo zaĹľil 80. lĂ©ta, dobĹ™e ji zná – Lokál chce tuhle dobu dekoracĂ­ evokovat, ale pochybuju, Ĺľe zmĂ­nÄ›ná hláška patĹ™ila k image :)). ProstÄ› normálnĂ­ podnik, jakĂ˝ch je dost v kaĹľdĂ˝m okresnĂ­m mÄ›stÄ›, aĹľ na tu velikost a nekuřáckou část. Proboha, proÄŤ z toho všichni ti recenzenti udÄ›lali takovou událost?

OpÄ›t se omlouvám za delší mrtvo tady – tentokrát v tom hrála velkou roli technika, domácĂ­/pracovnĂ­ notebook se mi na nÄ›jakou dobu odebral do servisu a s nĂ­m i mail s přístupovĂ˝mi Ăşdaji k blogu (ano, uĹľ je mám pĹ™epsanĂ© :)). MoĹľná sem tudĂ­Ĺľ ještÄ› dodateÄŤnÄ› hodĂ­m pár slov o vÄ›cech, kterĂ© mÄ› v poslednĂ­ dobÄ› zaujaly (bÄ›hem Vánoc domĹŻ pĹ™ibyly mnohĂ© filmy, knĂ­Ĺľky a další příjemnosti a taky bylo dost ÄŤasu se tomu všemu náleĹľitÄ› vÄ›novat), ale teÄŹ chci hlavnÄ› zmĂ­nit nedávnĂ˝ koncert Peace Frog na SlamnĂ­ku, kde takhle s lednem hrajeme uĹľ asi tĹ™i roky po sobÄ›. NadrĹľenost na hranĂ­ byla veliká, od říjnovĂ˝ho koncertu kdesi pod OrlickĂ˝mi horami jsme se na pĂłdiu nesešli, tak jsme pĹ™ed SlamnĂ­kem dokonce i nÄ›kolikrát zkoušeli a snad to bylo znát – pĹ™inejmenším já mÄ›l pocit, Ĺľe všechno probÄ›hlo OK. PĹ™es relativnÄ› vysokou účast nás trochu zarazila jistá studenost publika, coĹľ se objasnilo po koncertÄ› – v sále byla pekelná zima. Ale hlavnÄ›: mezi dvornĂ­ fotografy Peace Frog pĹ™ibyl novĂ˝ přírĹŻstek, a nenĂ­ to nikdo jinĂ˝ neĹľ Lukoko. Hned prvnĂ­ pokus se mu podle mĂ©ho velice povedl, coĹľ ostatnÄ› mĹŻĹľete posoudit i sami zde.