Tolimati.cz

Žabička se nám budí z kratšího zimního spánku a hlásí další koncerty. Zahřívací kolo proběhne už příští sobotu v Chomutově, což je město, na něž mám v souvislosti s muzikou opravdu bujaré vzpomínky – cca před 6 lety se tam odehrál můj poslední koncert s Rychlým koncem, kterej se vyznačoval zejména tím, že nám majitelka hospody (šlo o open-air akci) vypnula po 3 písničkách proud s tím, že přišel pan starosta a ta hudba se mu nelíbí a ona nechce mít problémy. Lepší návrat do 80. let si člověk jen tak neužije, chyběli jen policajti s pendrekama. Tak jsem zvědavej, jak to dopadne tentokrát. Onen starosta (jmenuje se Novák) už sedí v senátu, současná honorace už doufejme někde zaslechla něco o roce 1989 a konci komunismu.

No a 27. dubna (čtvrtek, pár dnů po Värttinä v Akropoli) si dáme tradičně Černýho Petra na Žižkově. Prý tam je nová aparatura, tak by to mělo pořádně dunět, pročež doufáme v hojnou účast. Pokud vše dobře vyjde, dojde i na jisté překvápko v podobě dosud nehraných věcí.

Kdyby náhodou někdo chtěl, zde je plakátek na pražskej koncert, určenej třeba k rozesílání e-mailem.

Nechci to zakřiknout, ale podle tohohle obrázku už to vypadá, že to zima pomalu vzdává. Ale že se letos držela, mrcha… (Za obrázek díky Martinu Ševčíkovi z fóra na fotografovani.cz.)

Letošní koncertní sezóna je fakt našlapaná, to dlouho nepamatuju. Otázka, zda jezdit za Värttinä na Slovensko, se zdá býti úspěšně vyřešena – Finky a Finové to rozbalí už za měsíc, konkrétně 24. dubna, a to přímo v Akropoli. Loni na jaře tam zahráli senzačně, mezitím vydali další desku Miero (poprvý u Gabrielova labelu Real World, slyšel jsem zatím jen pár ukázek a líbily se mi, až se trošku vzpamatujem z placení daní – grrrrr – tak ji určitě koupím) a pevně doufám, že letošní koncert bude aspo�? stejně dobrej.

Jenže na výpravu k sousedům do Bratislavy to přesto vypadá – nejspíš tam oslavíme letní slunovrat se Stingem. Na letošní Broken Music Tour (podle autobiografický knížky, popisující poměrně zajímavě třeba začátky The Police) vyjíždí jen s dvěma kytarama, basou a bubny, což si vzhledem k aranžím posledních desek dokážu představit poměrně ztuha, rozhodně jsem na to ale zvědavej. Jednu kytaru hraje samozřejmě Dominic Miller, druhou Lyle Workman od Becka, bubny Abe Laboriel Jr. (Paul McCartney, Meshell N'degeocello – na fotkách vypadá docela strašidelně …). Podle posledních zpráv letos Sting Česko vynechá, takže vzhůru k bratrom…

Začíná mi pomalu hrabat z nekončící zimy, takže jsem šel na vytouženýho Reeda (poprvý, já ostuda, ač už tu hrál mockrát) s chutí slyšet nějakej pořádnej nářez, nejlépe Metal Machine Music :). A na základě živáku z roku 1998 (Perfect Night) jsem měl takovej nejasnej strach, že to bude spíš šanson než bigbít a že budu zklamanej. Kdybych věděl, jak to dopadne, strach by odpadl.

Ale po pořádku. Asi je mi souzený, že když už vyrazím někam na tzv. velkej koncert, začíná to nějakým organizačním vopruzem. Tentokrát se nehrálo v Hušákově tichu a tak nebyly trable s pouštěči, ale zato jsem do Pakulu vyrazil s představou, že si koupím lístek až na místě. Na tom by nebylo nic tak divnýho – podle zpráv bylo lístků dost, tak jsem vlez ke kase a řek si o něj. Jenže ouha. Prodavač zmateně zazíral do PC, párkrát kliknul a pak prohlásil, že to má smazaný. Jak se ukázalo, myslel tím, že se mu podělal soft na prodávání lupenů a nemůže načíst volný místa na Reedův koncert. Během chvilky bylo u kasy asi 30 lístkuchtivých lidí a chlapec vypadal stále smutněji, netuše, co má dělat. Někdo mu poradil, ať se jde zeptat šéfa. Chlapec odpověděl, že to asi k ničemu nebude a že asi lístky nebudou, neboť to má smazaný. Nakonec ho naše výhrůžné pohledy donutily zavolat nějakýho operátora, kterej přišel, restartoval počítač a spustil program znova a najednou to smazaný nebylo. Lístky se dostaly na všechny a koncert mohl začít.

Reed začal písní Paranoia Key of E z alba Ecstasy (2000) a obavy z malý razance se vcelku rychle rozplynuly, ba co víc, už během první skladby jsem zíral jak puk. Tradiční doprovodná kapela (Mike Rathke – kytara, Fernando Saunders – basa, Tony Smith – bubny plus druhej basák, snad Bob Watson, pokud jsem jméno chytil správně) jela jak tank, žádný zbytečný kudrlinky, rytmickej nářez jako prase. Vynikající Mike Rathke hrál beglajty jak rozjetej vlak, když se jedinkrát za celej koncert dostal k sólu, zahrál spíš stoupající a zase klesající sekvenci akordů a moc mi tím připomněl Jirku Křivku v Půlnoci na začátku 90. let (a našeho kapelního Štěpána, kterej něco podobnýho hraje na konci Five to One). O skutečný sóla, pokud vůbec byly, se staral většinou sám Reed a trochu mi u toho připomínal Neila Younga – jednoduchý vyhrávky a ohýbaný tóny opakoval třeba desetkrát, než se dostal přesně k tomu tvaru, kterej chtěl. A když jsme u Younga, tak jsem si během koncertu několikrát vybavil jeho koncert s Pearl Jam před jedenácti lety – hlasitější vystoupení jsem od tý doby neabsolvoval, až dneska. Pankáč, kterej seděl na sedadle cca 2 metry ode mě, to v půlce nevydržel a narval si nějaký špunty do uší. Blahořečena budiž moje bubenická hluchota, já jsem si užíval.

A propos, sedadla. Je hodně nezvyklý sedět na takovýhle muzice v kongresovejch křesílkách a zprvu mi to dost vadilo, pak jsem si ale zvyknul a možná to bylo dobře. Jednak bylo z křesla (měl jsem 5. řadu) vidět mnohem líp než z kterýkoli plochy, druhak se člověk mohl soustředit na texty. Místy jsem měl pocit, že Reed vybíral skladby hlavně podle nich – konalo se klasický vyprávění příběhů zoufalců z New Yorku, ale taky pár hořkejch útoků na všechno okolo a mnoho osobních výpovědí založených na známém heslu „optimismus je nedostatek informací“. Celej koncert tak po textový stránce působil hodně kompaktně.

K vrcholům vystoupení určitě patřila dylanovitá záležitost The Day John Kennedy Died, taky ploužáček Tell It to Your Heart (nebyla jediná, ve který si Saunders vyšvihl pěvecký sólo naprosto dokonalou fistulkou – ten by snad mohl zastat Clare Tory ve floydí The Great Gig in the Sky. No dobře, přeháním, ale jenom trošku…), Rock Minuet s výbornou rytmickou pasáží pro dvě basy a bubny, případně rychlovka My Red Joystick nebo finální předpřídavková Who Am I? z projektu Raven. Reed hrál novější i starší věci, ale vybíral si spíš ty mín známý a většinou hodně, hodně přitvrzoval. Mě snad nejvíc dostala Why Do You Talk, jednak kvůli geniálně hnusnýmu textu („Why do you talk, why do you waste time? / Saying the same old things, it should be a crime / You never listen, instead you stammer / As though you're interesting, and full of glamour“), ale snad ještě víc kvůli už popisovanýmu důrazu na kapelní rytmickej nářez, ve kterým nikdo neexhiboval, ale písnička jela snad deset minut silou tankový brigády u Kurska. Žádná soft verze jako na živáku Perfect Night, tady se hrálo, jak říká Kateřina Neumannová, na krev.

Na to, že je Reedovi nějakejch 65, podal naprosto fantastickej výkon. Na rozdíl od spousty jinejch koncertů jsem neměl ani chvíli pocit, že hraje člověk žijící tak jako mnoho starejch písničkářů hlavně z minulosti. Naopak, na pódiu stál nadupanej muzikant, kterej má pořád co říct. Přitom se královsky bavil, dělal srandičky všude okolo, nebyl zdaleka tak studenej, jak se o něm někdy píše.

Na známý věci došlo až v přídavkách a Reed s kapelou při nich Pakul definitivně zbořili. Lidi se narvali dopředu před sedačky a začali řádit jak v klasickým klubu, hrála se Sweet Jane, Walk on the Wild Side a nakonec, po hodně dlouhý pauze, Dirty Boulevard, čímž došlo i na mý milovaný album New York (1989). Pak jsem vypad z Pakulu do zimy a už mi nepřipadala tak hnusná, resp. měl jsem pocit, že na mě nemá. Koncert byl úžasnej – pokud ho má Clapton, Papričky nebo Värtinää v mý soukromý koncertparádě za rok 2006 překonat, musej se hodně snažit.

Ten film je starší, k nám na DVD doputoval ale až před pár dny a vzhledem k tomu, že se mi o něm od tý doby snad každou noc zdálo, tak se o zážitek podělím. Pokud je to pro někoho tedy už stará vesta, sorry. O euthanasii se toho v poslední době natočilo vcelku hodně (Invaze barbarů, Million Dollar Baby). Tahle španělská záležitost z nich na první pohled působí nejméně nápadně – žádnej hollywoodskej příběh, postavy nejsou černobílý, film v podstatě neformuluje (na rozdíl od těch druhých dvou) jednoznačný stanovisko, jestli tedy euthanasie jo nebo ne. Hlavní postava, kvadriplegik Ramón, už několik desetiletí hýbe jen hlavou a tak potřebuje, aby mu k vytoužený smrti někdo pomohl. Ve filmu jde (aspon já jsem to tak vnímal) hlavně o to, jak se k tomu staví jeho okolí, jak se lidi, který maj někoho rádi, dokážou nebo nedokážou porovnat s myšlenkou, že jejich blízká postava touží jen po tom konečně umřít, jak je těžký v podobný situaci přestat myslet na sebe a zahodit to oblíbený klišé, že se přece vždycky dá bojovat atd. Nikdo není ani čistě kladnej ani čistě zápornej, ani nesympatickej kněz, kterej přes televizi sděluje Ramónovi, že tohle tedy ne, není úplnej padouch, jakýho by z něj jistě s chutí udělal Hollywood. Totéž platí o Ramónově starším bratrovi, kterej se s myšlenkou euthanasie taky nemůže smířit, ale postupně z něj leze, že by to vnímal hlavně jako svý osobní selhání coby hlavy rodiny. Odhlídnutí od vlastního osobního pohledu, nutně zatěžkanýho spoustou předsudků všeho druhu, se nakonec ukazuje být těžší než leckterý hrdinský kousky a docela mě překvapilo, kdo nakonec obstál a kdo selhal… Jinak má film fantastickou hudbu (skládal sám režisér Alejandro Amenábar, jinak též scénárista a producent – očividně šlo o hodně osobní film a opravdu mě překvapilo, když jsem se až dodatečně dozvěděl, že před tím režíroval např. duchařinu Ti druzí, tohle je o 100000 světelných let mimo) a kameru, přes pomalý tempo rozhodně nenudí a pokud nemáte zrovna chuť na rychlou akci bez nutnosti zvláštního přemýšlení, určitě si ho půjčte.

Tolimati a lyžovačka, to tu dlouho nebylo. Popravdě řečeno jsme něco podobného absolvovali naposled předtím, než se narodil Tom, a to ještě tehdy Nika jezdila jenom na bobech a bobcích. Na dovolenou v Jizerkách, do níž nás někdy před Vánoci uvrtala nezničitelná Stána Z.-K., jsme se proto chystali se směskou natěšení a obav – týden s lidmi, který jsme nikdy neviděli, do toho nejistota, jak se dětem bude líbit na lyžích, nutnost zápůjčky celý výbavy, navíc začátek března, kdy často už nebývá sníh, zkrátka docela dost neznámejch. Nicméně natěšení samozřejmě převládlo.

Nedostatek sněhu v letošní ladovské zimě opravdu nehrozí, takže jsme do penzionu Semerink skrze závěje málem nedojeli. Taky případné obavy, že bychom si s nám dosud neznámými spoluúčastníky výpravy nerozuměli, se rozplynuly poměrně záhy. Postarala se o to vskutku svérázná majitelka penzionu, paní D., kterou budu nadále nazývat přiléhavým Stániným termínem Mordbaba. Podobnej případ jako hospodskej z Cimrmanovy Mýtinky („jen jedna věc mu na jeho hospůdce vadila – chodili mu tam lidi…“). Během první půlhodiny po příjezdu jsme zjistili, že každému příchozímu okamžitě sdělila, že z nás vůbec nemá radost, je nás moc, máme s sebou hlučný a zlobivý děti, určitě budem dělat bordel, nic na nás nevydělá a její syn tvrdí, že je blázen, že si nás tam brala. Tímto citlivým psychologickým přístupem se Mordbaba ideálně postarala o tání počátečních ledů (okamžitě jsme se shodli, že společný nepřítel utužuje partu) a hned první večer proběhl ve velmi příjemné atmosféře, kterou do konce pobytu nedokázalo zkalit vůbec nic, dokonce ani Mordbabin parádní kousek – pálení pokaděnejch plín v kotli vytápějícím celej barák vždycky při snídani. Kdo to nezažil, neví, co je smrad, ovšem nás tím už rozhodit nemohla .

No a všechno ostatní probíhalo v podobný pohodě, až jsme tomu často nevěřili. S půjčením lyží, bot a další výbavy není na Severáku absolutně žádnej problém, kdo nebyl pět let na horách a pamatuje si tehdejší úrove�? služeb, patrně podobně jako my nevěří, jak se věci změnily. Sportovci zvyklí na Val d'Isere nebo Dachstein by nad obtížností jizerských sjezdovek asi zeširoka zívali, jenže pro děti je to naprosto dokonalý, terén začíná mírným svážkem s jezdícím pásem, kterej zvládnou i mimina, a pokračuje přes dětský vleky až po dvě modrý a jednu červenou sjezdovku s kotvou, kterou nakonec v pohodě sjížděla i Dominika (na lyžích podruhý). Tom viděl lyže poprvý, druhej den (po dvou lekcích v místní škole – zejména učiteli Mírovi tímto děkujeme) už v pohodě vyjel sám dětskou pomu, končil na dospělý pomě a modrý sjezdovce a všichni dohromady jsme si to parádně užívali. Děti se okamžitě skamarádily a na baráku vesele brnkaly na nervíky paní domácí, o utužených vztazích dospělých už řeč byla, v garáži stál sud piva a spousta dobrýho vína, prostě absolutní paráda. Na poslední den dorazil i sám velký UFON Zach, který se předtím bohužel netrhl od vzděláníchtivých studentů, no a vrcholem celé akce se stal bezkonkurenční tatarák kolegy Ady T. během poslední noci – ještě teď ho cejtím, jak byl skvělej.

Zachům, Knopům, Knopům, Trachtům, Preissům i Selicharům tímto děkujeme za výbornou dovolenou. Na závěrečným obědě v hospodě Yetti v Horním Maxově (vřele doporučuju, takový steaky nedělaj ani v Pravěku) jsme se jednomyslně shodli, že si ji zopakujem – už se těším.

Foťák tentokrát trochu zahálel, jednak jsem půjčil Miskinhovi na výlet do Anglie teleobjektiv a za druhý jsem pro samý lyžování neměl na focení skoro čas, nicméně nějaké fotky samozřejmě jsou – konkrétně tady.

Teda, tohle jaro/léto bude koncertně fakt docela nabušený… Ke Claptonovi, Reedovi, Caleovi, McLaughlinovi, Stones a snad i Värtinää se tímto slavnostně přidávají Red Hot Chili Peppers, valící se do Prahy 14. června (nevídáno, MF Dnes to stálo dokonce za půlstránku). Před 10 lety jsem je neviděl (doteď si pamatuju, že jsme hráli s Rychlým koncem na Klamovce), takže umažeme další dluh. Akorát to místo mě ničí – hádáte správně, vysočanskej dekl u Rokytky, známej kilometrovými frontami na cokoli, arogantními pouštěči a názvem Sazka Arena…