Tolimati.cz

Ĺ˝abiÄŤka se nám budĂ­ z kratšího zimnĂ­ho spánku a hlásĂ­ další koncerty. ZahřívacĂ­ kolo probÄ›hne uĹľ příštĂ­ sobotu v ChomutovÄ›, coĹľ je mÄ›sto, na něž mám v souvislosti s muzikou opravdu bujarĂ© vzpomĂ­nky – cca pĹ™ed 6 lety se tam odehrál mĹŻj poslednĂ­ koncert s RychlĂ˝m koncem, kterej se vyznaÄŤoval zejmĂ©na tĂ­m, Ĺľe nám majitelka hospody (šlo o open-air akci) vypnula po 3 pĂ­sniÄŤkách proud s tĂ­m, Ĺľe pĹ™išel pan starosta a ta hudba se mu nelĂ­bĂ­ a ona nechce mĂ­t problĂ©my. Lepší návrat do 80. let si ÄŤlovÄ›k jen tak neuĹľije, chybÄ›li jen policajti s pendrekama. Tak jsem zvÄ›davej, jak to dopadne tentokrát. Onen starosta (jmenuje se Novák) uĹľ sedĂ­ v senátu, souÄŤasná honorace uĹľ doufejme nÄ›kde zaslechla nÄ›co o roce 1989 a konci komunismu.

No a 27. dubna (ÄŤtvrtek, pár dnĹŻ po Värttinä v Akropoli) si dáme tradiÄŤnÄ› ÄŚernĂ˝ho Petra na Ĺ˝iĹľkovÄ›. PrĂ˝ tam je nová aparatura, tak by to mÄ›lo pořádnÄ› dunÄ›t, proÄŤeĹľ doufáme v hojnou účast. Pokud vše dobĹ™e vyjde, dojde i na jistĂ© pĹ™ekvápko v podobÄ› dosud nehranĂ˝ch vÄ›cĂ­.

Kdyby náhodou nÄ›kdo chtÄ›l, zde je plakátek na praĹľskej koncert, urÄŤenej tĹ™eba k rozesĂ­lánĂ­ e-mailem.

Nechci to zakĹ™iknout, ale podle tohohle obrázku uĹľ to vypadá, Ĺľe to zima pomalu vzdává. Ale Ĺľe se letos drĹľela, mrcha… (Za obrázek dĂ­ky Martinu Ĺ evÄŤĂ­kovi z fĂłra na fotografovani.cz.)

LetošnĂ­ koncertnĂ­ sezĂłna je fakt našlapaná, to dlouho nepamatuju. Otázka, zda jezdit za Värttinä na Slovensko, se zdá bĂ˝ti ĂşspěšnÄ› vyĹ™ešena – Finky a FinovĂ© to rozbalĂ­ uĹľ za mÄ›sĂ­c, konkrĂ©tnÄ› 24. dubna, a to přímo v Akropoli. Loni na jaĹ™e tam zahráli senzaÄŤnÄ›, mezitĂ­m vydali další desku Miero (poprvĂ˝ u Gabrielova labelu Real World, slyšel jsem zatĂ­m jen pár ukázek a lĂ­bily se mi, aĹľ se trošku vzpamatujem z placenĂ­ danĂ­ – grrrrr – tak ji urÄŤitÄ› koupĂ­m) a pevnÄ› doufám, Ĺľe letošnĂ­ koncert bude aspoďż˝? stejnÄ› dobrej.

JenĹľe na vĂ˝pravu k sousedĹŻm do Bratislavy to pĹ™esto vypadá – nejspíš tam oslavĂ­me letnĂ­ slunovrat se Stingem. Na letošnĂ­ Broken Music Tour (podle autobiografickĂ˝ knĂ­Ĺľky, popisujĂ­cĂ­ pomÄ›rnÄ› zajĂ­mavÄ› tĹ™eba začátky The Police) vyjĂ­ĹľdĂ­ jen s dvÄ›ma kytarama, basou a bubny, coĹľ si vzhledem k aranžím poslednĂ­ch desek dokážu pĹ™edstavit pomÄ›rnÄ› ztuha, rozhodnÄ› jsem na to ale zvÄ›davej. Jednu kytaru hraje samozĹ™ejmÄ› Dominic Miller, druhou Lyle Workman od Becka, bubny Abe Laboriel Jr. (Paul McCartney, Meshell N'degeocello – na fotkách vypadá docela strašidelnÄ› …). Podle poslednĂ­ch zpráv letos Sting ÄŚesko vynechá, takĹľe vzhĹŻru k bratrom…

ZaÄŤĂ­ná mi pomalu hrabat z nekonÄŤĂ­cĂ­ zimy, takĹľe jsem šel na vytouĹľenĂ˝ho Reeda (poprvĂ˝, já ostuda, aÄŤ uĹľ tu hrál mockrát) s chutĂ­ slyšet nÄ›jakej pořádnej nářez, nejlĂ©pe Metal Machine Music :). A na základÄ› Ĺľiváku z roku 1998 (Perfect Night) jsem mÄ›l takovej nejasnej strach, Ĺľe to bude spíš šanson neĹľ bigbĂ­t a Ĺľe budu zklamanej. Kdybych vÄ›dÄ›l, jak to dopadne, strach by odpadl.

Ale po pořádku. Asi je mi souzenĂ˝, Ĺľe kdyĹľ uĹľ vyrazĂ­m nÄ›kam na tzv. velkej koncert, zaÄŤĂ­ná to nÄ›jakĂ˝m organizaÄŤnĂ­m vopruzem. Tentokrát se nehrálo v HušákovÄ› tichu a tak nebyly trable s pouštěči, ale zato jsem do Pakulu vyrazil s pĹ™edstavou, Ĺľe si koupĂ­m lĂ­stek aĹľ na mĂ­stÄ›. Na tom by nebylo nic tak divnĂ˝ho – podle zpráv bylo lĂ­stkĹŻ dost, tak jsem vlez ke kase a Ĺ™ek si o nÄ›j. JenĹľe ouha. ProdavaÄŤ zmatenÄ› zazĂ­ral do PC, párkrát kliknul a pak prohlásil, Ĺľe to má smazanĂ˝. Jak se ukázalo, myslel tĂ­m, Ĺľe se mu podÄ›lal soft na prodávánĂ­ lupenĹŻ a nemĹŻĹľe naÄŤĂ­st volnĂ˝ mĂ­sta na ReedĹŻv koncert. BÄ›hem chvilky bylo u kasy asi 30 lĂ­stkuchtivĂ˝ch lidĂ­ a chlapec vypadal stále smutnÄ›ji, netuše, co má dÄ›lat. NÄ›kdo mu poradil, aĹĄ se jde zeptat šéfa. Chlapec odpovÄ›dÄ›l, Ĺľe to asi k niÄŤemu nebude a Ĺľe asi lĂ­stky nebudou, neboĹĄ to má smazanĂ˝. Nakonec ho naše vĂ˝hrĹŻĹľnĂ© pohledy donutily zavolat nÄ›jakĂ˝ho operátora, kterej pĹ™išel, restartoval poÄŤĂ­taÄŤ a spustil program znova a najednou to smazanĂ˝ nebylo. LĂ­stky se dostaly na všechny a koncert mohl zaÄŤĂ­t.

Reed zaÄŤal pĂ­snĂ­ Paranoia Key of E z alba Ecstasy (2000) a obavy z malĂ˝ razance se vcelku rychle rozplynuly, ba co vĂ­c, uĹľ bÄ›hem prvnĂ­ skladby jsem zĂ­ral jak puk. TradiÄŤnĂ­ doprovodná kapela (Mike Rathke – kytara, Fernando Saunders – basa, Tony Smith – bubny plus druhej basák, snad Bob Watson, pokud jsem jmĂ©no chytil správnÄ›) jela jak tank, žádnĂ˝ zbyteÄŤnĂ˝ kudrlinky, rytmickej nářez jako prase. VynikajĂ­cĂ­ Mike Rathke hrál beglajty jak rozjetej vlak, kdyĹľ se jedinkrát za celej koncert dostal k sĂłlu, zahrál spíš stoupajĂ­cĂ­ a zase klesajĂ­cĂ­ sekvenci akordĹŻ a moc mi tĂ­m pĹ™ipomnÄ›l Jirku KĹ™ivku v PĹŻlnoci na začátku 90. let (a našeho kapelnĂ­ho Ĺ tÄ›pána, kterej nÄ›co podobnĂ˝ho hraje na konci Five to One). O skuteÄŤnĂ˝ sĂłla, pokud vĹŻbec byly, se staral vÄ›tšinou sám Reed a trochu mi u toho pĹ™ipomĂ­nal Neila Younga – jednoduchĂ˝ vyhrávky a ohĂ˝banĂ˝ tĂłny opakoval tĹ™eba desetkrát, neĹľ se dostal pĹ™esnÄ› k tomu tvaru, kterej chtÄ›l. A kdyĹľ jsme u Younga, tak jsem si bÄ›hem koncertu nÄ›kolikrát vybavil jeho koncert s Pearl Jam pĹ™ed jedenácti lety – hlasitÄ›jší vystoupenĂ­ jsem od tĂ˝ doby neabsolvoval, aĹľ dneska. Pankáč, kterej sedÄ›l na sedadle cca 2 metry ode mÄ›, to v pĹŻlce nevydrĹľel a narval si nÄ›jakĂ˝ špunty do uší. BlahoĹ™eÄŤena budiĹľ moje bubenická hluchota, já jsem si užíval.

A propos, sedadla. Je hodnÄ› nezvyklĂ˝ sedÄ›t na takovĂ˝hle muzice v kongresovejch kĹ™esĂ­lkách a zprvu mi to dost vadilo, pak jsem si ale zvyknul a moĹľná to bylo dobĹ™e. Jednak bylo z kĹ™esla (mÄ›l jsem 5. Ĺ™adu) vidÄ›t mnohem lĂ­p neĹľ z kterĂ˝koli plochy, druhak se ÄŤlovÄ›k mohl soustĹ™edit na texty. MĂ­sty jsem mÄ›l pocit, Ĺľe Reed vybĂ­ral skladby hlavnÄ› podle nich – konalo se klasickĂ˝ vyprávÄ›nĂ­ příbÄ›hĹŻ zoufalcĹŻ z New Yorku, ale taky pár hoĹ™kejch ĂştokĹŻ na všechno okolo a mnoho osobnĂ­ch vĂ˝povÄ›dĂ­ zaloĹľenĂ˝ch na známĂ©m heslu „optimismus je nedostatek informacĂ­“. Celej koncert tak po textovĂ˝ stránce pĹŻsobil hodnÄ› kompaktnÄ›.

K vrcholĹŻm vystoupenĂ­ urÄŤitÄ› patĹ™ila dylanovitá záleĹľitost The Day John Kennedy Died, taky ploužáček Tell It to Your Heart (nebyla jediná, ve kterĂ˝ si Saunders vyšvihl pÄ›veckĂ˝ sĂłlo naprosto dokonalou fistulkou – ten by snad mohl zastat Clare Tory ve floydĂ­ The Great Gig in the Sky. No dobĹ™e, pĹ™ehánĂ­m, ale jenom trošku…), Rock Minuet s vĂ˝bornou rytmickou pasáží pro dvÄ› basy a bubny, případnÄ› rychlovka My Red Joystick nebo finálnĂ­ pĹ™edpřídavková Who Am I? z projektu Raven. Reed hrál novÄ›jší i starší vÄ›ci, ale vybĂ­ral si spíš ty mĂ­n známĂ˝ a vÄ›tšinou hodnÄ›, hodnÄ› pĹ™itvrzoval. MÄ› snad nejvĂ­c dostala Why Do You Talk, jednak kvĹŻli geniálnÄ› hnusnĂ˝mu textu („Why do you talk, why do you waste time? / Saying the same old things, it should be a crime / You never listen, instead you stammer / As though you're interesting, and full of glamour“), ale snad ještÄ› vĂ­c kvĹŻli uĹľ popisovanĂ˝mu dĹŻrazu na kapelnĂ­ rytmickej nářez, ve kterĂ˝m nikdo neexhiboval, ale pĂ­sniÄŤka jela snad deset minut silou tankovĂ˝ brigády u Kurska. Žádná soft verze jako na Ĺľiváku Perfect Night, tady se hrálo, jak říká KateĹ™ina Neumannová, na krev.

Na to, Ĺľe je Reedovi nÄ›jakejch 65, podal naprosto fantastickej vĂ˝kon. Na rozdĂ­l od spousty jinejch koncertĹŻ jsem nemÄ›l ani chvĂ­li pocit, Ĺľe hraje ÄŤlovÄ›k ĹľijĂ­cĂ­ tak jako mnoho starejch pĂ­sniÄŤkářů hlavnÄ› z minulosti. Naopak, na pĂłdiu stál nadupanej muzikant, kterej má pořád co říct. PĹ™itom se královsky bavil, dÄ›lal srandiÄŤky všude okolo, nebyl zdaleka tak studenej, jak se o nÄ›m nÄ›kdy píše.

Na známĂ˝ vÄ›ci došlo aĹľ v přídavkách a Reed s kapelou pĹ™i nich Pakul definitivnÄ› zboĹ™ili. Lidi se narvali dopĹ™edu pĹ™ed sedaÄŤky a zaÄŤali řádit jak v klasickĂ˝m klubu, hrála se Sweet Jane, Walk on the Wild Side a nakonec, po hodnÄ› dlouhĂ˝ pauze, Dirty Boulevard, ÄŤĂ­mĹľ došlo i na mĂ˝ milovanĂ˝ album New York (1989). Pak jsem vypad z Pakulu do zimy a uĹľ mi nepĹ™ipadala tak hnusná, resp. mÄ›l jsem pocit, Ĺľe na mÄ› nemá. Koncert byl úžasnej – pokud ho má Clapton, PapriÄŤky nebo Värtinää v mĂ˝ soukromĂ˝ koncertparádÄ› za rok 2006 pĹ™ekonat, musej se hodnÄ› snaĹľit.

Ten film je starší, k nám na DVD doputoval ale aĹľ pĹ™ed pár dny a vzhledem k tomu, Ĺľe se mi o nÄ›m od tĂ˝ doby snad kaĹľdou noc zdálo, tak se o zážitek podÄ›lĂ­m. Pokud je to pro nÄ›koho tedy uĹľ stará vesta, sorry. O euthanasii se toho v poslednĂ­ dobÄ› natoÄŤilo vcelku hodnÄ› (Invaze barbarĹŻ, Million Dollar Baby). Tahle španÄ›lská záleĹľitost z nich na prvnĂ­ pohled pĹŻsobĂ­ nejmĂ©nÄ› nápadnÄ› – žádnej hollywoodskej příbÄ›h, postavy nejsou ÄŤernobĂ­lĂ˝, film v podstatÄ› neformuluje (na rozdĂ­l od tÄ›ch druhĂ˝ch dvou) jednoznaÄŤnĂ˝ stanovisko, jestli tedy euthanasie jo nebo ne. HlavnĂ­ postava, kvadriplegik RamĂłn, uĹľ nÄ›kolik desetiletĂ­ hĂ˝be jen hlavou a tak potĹ™ebuje, aby mu k vytouĹľenĂ˝ smrti nÄ›kdo pomohl. Ve filmu jde (aspon já jsem to tak vnĂ­mal) hlavnÄ› o to, jak se k tomu stavĂ­ jeho okolĂ­, jak se lidi, kterĂ˝ maj nÄ›koho rádi, dokážou nebo nedokážou porovnat s myšlenkou, Ĺľe jejich blĂ­zká postava touží jen po tom koneÄŤnÄ› umřít, jak je těžkĂ˝ v podobnĂ˝ situaci pĹ™estat myslet na sebe a zahodit to oblĂ­benĂ˝ klišé, Ĺľe se pĹ™ece vĹľdycky dá bojovat atd. Nikdo nenĂ­ ani ÄŤistÄ› kladnej ani ÄŤistÄ› zápornej, ani nesympatickej knÄ›z, kterej pĹ™es televizi sdÄ›luje RamĂłnovi, Ĺľe tohle tedy ne, nenĂ­ Ăşplnej padouch, jakĂ˝ho by z nÄ›j jistÄ› s chutĂ­ udÄ›lal Hollywood. TotĂ©Ĺľ platĂ­ o RamĂłnovÄ› starším bratrovi, kterej se s myšlenkou euthanasie taky nemĹŻĹľe smĂ­Ĺ™it, ale postupnÄ› z nÄ›j leze, Ĺľe by to vnĂ­mal hlavnÄ› jako svĂ˝ osobnĂ­ selhánĂ­ coby hlavy rodiny. OdhlĂ­dnutĂ­ od vlastnĂ­ho osobnĂ­ho pohledu, nutnÄ› zatěžkanĂ˝ho spoustou pĹ™edsudkĹŻ všeho druhu, se nakonec ukazuje bĂ˝t těžší neĹľ leckterĂ˝ hrdinskĂ˝ kousky a docela mÄ› pĹ™ekvapilo, kdo nakonec obstál a kdo selhal… Jinak má film fantastickou hudbu (skládal sám reĹľisĂ©r Alejandro Amenábar, jinak tĂ©Ĺľ scĂ©nárista a producent – oÄŤividnÄ› šlo o hodnÄ› osobnĂ­ film a opravdu mÄ› pĹ™ekvapilo, kdyĹľ jsem se aĹľ dodateÄŤnÄ› dozvÄ›dÄ›l, Ĺľe pĹ™ed tĂ­m režíroval napĹ™. duchaĹ™inu Ti druzĂ­, tohle je o 100000 svÄ›­telnĂ˝ch let mimo) a kameru, pĹ™es pomalĂ˝ tempo rozhodnÄ› nenudĂ­ a pokud nemáte zrovna chuĹĄ na rychlou akci bez nutnosti zvláštnĂ­ho pĹ™emýšlenĂ­, urÄŤitÄ› si ho pĹŻjÄŤte.

Tolimati a lyĹľovaÄŤka, to tu dlouho nebylo. PopravdÄ› Ĺ™eÄŤeno jsme nÄ›co podobnĂ©ho absolvovali naposled pĹ™edtĂ­m, neĹľ se narodil Tom, a to ještÄ› tehdy Nika jezdila jenom na bobech a bobcĂ­ch. Na dovolenou v Jizerkách, do nĂ­Ĺľ nás nÄ›kdy pĹ™ed Vánoci uvrtala nezniÄŤitelná Stána Z.-K., jsme se proto chystali se smÄ›skou natěšenĂ­ a obav – tĂ˝den s lidmi, kterĂ˝ jsme nikdy nevidÄ›li, do toho nejistota, jak se dÄ›tem bude lĂ­bit na lyžích, nutnost zápĹŻjÄŤky celĂ˝ vĂ˝bavy, navĂ­c začátek bĹ™ezna, kdy ÄŤasto uĹľ nebĂ˝vá snĂ­h, zkrátka docela dost neznámejch. NicmĂ©nÄ› natěšenĂ­ samozĹ™ejmÄ› pĹ™evládlo.

Nedostatek snÄ›hu v letošnĂ­ ladovskĂ© zimÄ› opravdu nehrozĂ­, takĹľe jsme do penzionu Semerink skrze závÄ›je málem nedojeli. Taky případnĂ© obavy, Ĺľe bychom si s nám dosud neznámĂ˝mi spoluúčastnĂ­ky vĂ˝pravy nerozumÄ›li, se rozplynuly pomÄ›rnÄ› záhy. Postarala se o to vskutku svĂ©rázná majitelka penzionu, panĂ­ D., kterou budu nadále nazĂ˝vat pĹ™ilĂ©havĂ˝m StáninĂ˝m termĂ­nem Mordbaba. Podobnej případ jako hospodskej z Cimrmanovy MĂ˝tinky („jen jedna vÄ›c mu na jeho hospĹŻdce vadila – chodili mu tam lidi…“). BÄ›hem prvnĂ­ pĹŻlhodiny po příjezdu jsme zjistili, Ĺľe kaĹľdĂ©mu příchozĂ­mu okamĹľitÄ› sdÄ›lila, Ĺľe z nás vĹŻbec nemá radost, je nás moc, máme s sebou hluÄŤnĂ˝ a zlobivĂ˝ dÄ›ti, urÄŤitÄ› budem dÄ›lat bordel, nic na nás nevydÄ›lá a jejĂ­ syn tvrdĂ­, Ĺľe je blázen, Ĺľe si nás tam brala. TĂ­mto citlivĂ˝m psychologickĂ˝m přístupem se Mordbaba ideálnÄ› postarala o tánĂ­ počáteÄŤnĂ­ch ledĹŻ (okamĹľitÄ› jsme se shodli, Ĺľe spoleÄŤnĂ˝ nepřítel utuĹľuje partu) a hned prvnĂ­ veÄŤer probÄ›hl ve velmi příjemnĂ© atmosfĂ©Ĺ™e, kterou do konce pobytu nedokázalo zkalit vĹŻbec nic, dokonce ani Mordbabin parádnĂ­ kousek – pálenĂ­ pokadÄ›nejch plĂ­n v kotli vytápÄ›jĂ­cĂ­m celej barák vĹľdycky pĹ™i snĂ­dani. Kdo to nezaĹľil, nevĂ­, co je smrad, ovšem nás tĂ­m uĹľ rozhodit nemohla .

No a všechno ostatnĂ­ probĂ­halo v podobnĂ˝ pohodÄ›, aĹľ jsme tomu ÄŤasto nevěřili. S pĹŻjÄŤenĂ­m lyží, bot a další vĂ˝bavy nenĂ­ na Severáku absolutnÄ› žádnej problĂ©m, kdo nebyl pÄ›t let na horách a pamatuje si tehdejší Ăşroveďż˝? sluĹľeb, patrnÄ› podobnÄ› jako my nevěří, jak se vÄ›ci zmÄ›nily. Sportovci zvyklĂ­ na Val d'Isere nebo Dachstein by nad obtĂ­ĹľnostĂ­ jizerskĂ˝ch sjezdovek asi zeširoka zĂ­vali, jenĹľe pro dÄ›ti je to naprosto dokonalĂ˝, terĂ©n zaÄŤĂ­ná mĂ­rnĂ˝m svážkem s jezdĂ­cĂ­m pásem, kterej zvládnou i mimina, a pokraÄŤuje pĹ™es dÄ›tskĂ˝ vleky aĹľ po dvÄ› modrĂ˝ a jednu ÄŤervenou sjezdovku s kotvou, kterou nakonec v pohodÄ› sjĂ­ĹľdÄ›la i Dominika (na lyžích podruhĂ˝). Tom vidÄ›l lyĹľe poprvĂ˝, druhej den (po dvou lekcĂ­ch v mĂ­stnĂ­ škole – zejmĂ©na uÄŤiteli MĂ­rovi tĂ­mto dÄ›kujeme) uĹľ v pohodÄ› vyjel sám dÄ›tskou pomu, konÄŤil na dospÄ›lĂ˝ pomÄ› a modrĂ˝ sjezdovce a všichni dohromady jsme si to parádnÄ› užívali. DÄ›ti se okamĹľitÄ› skamarádily a na baráku vesele brnkaly na nervĂ­ky panĂ­ domácĂ­, o utuĹľenĂ˝ch vztazĂ­ch dospÄ›lĂ˝ch uĹľ Ĺ™eÄŤ byla, v garáži stál sud piva a spousta dobrĂ˝ho vĂ­na, prostÄ› absolutnĂ­ paráda. Na poslednĂ­ den dorazil i sám velkĂ˝ UFON Zach, kterĂ˝ se pĹ™edtĂ­m bohuĹľel netrhl od vzdÄ›lánĂ­chtivĂ˝ch studentĹŻ, no a vrcholem celĂ© akce se stal bezkonkurenÄŤnĂ­ tatarák kolegy Ady T. bÄ›hem poslednĂ­ noci – ještÄ› teÄŹ ho cejtĂ­m, jak byl skvÄ›lej.

ZachĹŻm, KnopĹŻm, KnopĹŻm, TrachtĹŻm, PreissĹŻm i SelicharĹŻm tĂ­mto dÄ›kujeme za vĂ˝bornou dovolenou. Na závÄ›reÄŤnĂ˝m obÄ›dÄ› v hospodÄ› Yetti v HornĂ­m MaxovÄ› (vĹ™ele doporuÄŤuju, takovĂ˝ steaky nedÄ›laj ani v PravÄ›ku) jsme se jednomyslnÄ› shodli, Ĺľe si ji zopakujem – uĹľ se těším.

Foťák tentokrát trochu zahálel, jednak jsem pĹŻjÄŤil Miskinhovi na vĂ˝let do Anglie teleobjektiv a za druhĂ˝ jsem pro samĂ˝ lyĹľovánĂ­ nemÄ›l na focenĂ­ skoro ÄŤas, nicmĂ©nÄ› nÄ›jakĂ© fotky samozĹ™ejmÄ› jsou – konkrĂ©tnÄ› tady.

Teda, tohle jaro/lĂ©to bude koncertnÄ› fakt docela nabušenĂ˝… Ke Claptonovi, Reedovi, Caleovi, McLaughlinovi, Stones a snad i Värtinää se tĂ­mto slavnostnÄ› pĹ™idávajĂ­ Red Hot Chili Peppers, valĂ­cĂ­ se do Prahy 14. ÄŤervna (nevĂ­dáno, MF Dnes to stálo dokonce za pĹŻlstránku). PĹ™ed 10 lety jsem je nevidÄ›l (doteÄŹ si pamatuju, Ĺľe jsme hráli s RychlĂ˝m koncem na Klamovce), takĹľe umaĹľeme další dluh. Akorát to mĂ­sto mÄ› niÄŤĂ­ – hádáte správnÄ›, vysoÄŤanskej dekl u Rokytky, známej kilometrovĂ˝mi frontami na cokoli, arogantnĂ­mi pouštěči a názvem Sazka Arena…