Tolimati.cz

Tolimati a lyžovačka, to tu dlouho nebylo. Popravdě řečeno jsme něco podobného absolvovali naposled předtím, než se narodil Tom, a to ještě tehdy Nika jezdila jenom na bobech a bobcích. Na dovolenou v Jizerkách, do níž nás někdy před Vánoci uvrtala nezničitelná Stána Z.-K., jsme se proto chystali se směskou natěšení a obav – týden s lidmi, který jsme nikdy neviděli, do toho nejistota, jak se dětem bude líbit na lyžích, nutnost zápůjčky celý výbavy, navíc začátek března, kdy často už nebývá sníh, zkrátka docela dost neznámejch. Nicméně natěšení samozřejmě převládlo.

Nedostatek sněhu v letošní ladovské zimě opravdu nehrozí, takže jsme do penzionu Semerink skrze závěje málem nedojeli. Taky případné obavy, že bychom si s nám dosud neznámými spoluúčastníky výpravy nerozuměli, se rozplynuly poměrně záhy. Postarala se o to vskutku svérázná majitelka penzionu, paní D., kterou budu nadále nazývat přiléhavým Stániným termínem Mordbaba. Podobnej případ jako hospodskej z Cimrmanovy Mýtinky („jen jedna věc mu na jeho hospůdce vadila – chodili mu tam lidi…“). Během první půlhodiny po příjezdu jsme zjistili, že každému příchozímu okamžitě sdělila, že z nás vůbec nemá radost, je nás moc, máme s sebou hlučný a zlobivý děti, určitě budem dělat bordel, nic na nás nevydělá a její syn tvrdí, že je blázen, že si nás tam brala. Tímto citlivým psychologickým přístupem se Mordbaba ideálně postarala o tání počátečních ledů (okamžitě jsme se shodli, že společný nepřítel utužuje partu) a hned první večer proběhl ve velmi příjemné atmosféře, kterou do konce pobytu nedokázalo zkalit vůbec nic, dokonce ani Mordbabin parádní kousek – pálení pokaděnejch plín v kotli vytápějícím celej barák vždycky při snídani. Kdo to nezažil, neví, co je smrad, ovšem nás tím už rozhodit nemohla .

No a všechno ostatní probíhalo v podobný pohodě, až jsme tomu často nevěřili. S půjčením lyží, bot a další výbavy není na Severáku absolutně žádnej problém, kdo nebyl pět let na horách a pamatuje si tehdejší úrove�? služeb, patrně podobně jako my nevěří, jak se věci změnily. Sportovci zvyklí na Val d'Isere nebo Dachstein by nad obtížností jizerských sjezdovek asi zeširoka zívali, jenže pro děti je to naprosto dokonalý, terén začíná mírným svážkem s jezdícím pásem, kterej zvládnou i mimina, a pokračuje přes dětský vleky až po dvě modrý a jednu červenou sjezdovku s kotvou, kterou nakonec v pohodě sjížděla i Dominika (na lyžích podruhý). Tom viděl lyže poprvý, druhej den (po dvou lekcích v místní škole – zejména učiteli Mírovi tímto děkujeme) už v pohodě vyjel sám dětskou pomu, končil na dospělý pomě a modrý sjezdovce a všichni dohromady jsme si to parádně užívali. Děti se okamžitě skamarádily a na baráku vesele brnkaly na nervíky paní domácí, o utužených vztazích dospělých už řeč byla, v garáži stál sud piva a spousta dobrýho vína, prostě absolutní paráda. Na poslední den dorazil i sám velký UFON Zach, který se předtím bohužel netrhl od vzděláníchtivých studentů, no a vrcholem celé akce se stal bezkonkurenční tatarák kolegy Ady T. během poslední noci – ještě teď ho cejtím, jak byl skvělej.

Zachům, Knopům, Knopům, Trachtům, Preissům i Selicharům tímto děkujeme za výbornou dovolenou. Na závěrečným obědě v hospodě Yetti v Horním Maxově (vřele doporučuju, takový steaky nedělaj ani v Pravěku) jsme se jednomyslně shodli, že si ji zopakujem – už se těším.

Foťák tentokrát trochu zahálel, jednak jsem půjčil Miskinhovi na výlet do Anglie teleobjektiv a za druhý jsem pro samý lyžování neměl na focení skoro čas, nicméně nějaké fotky samozřejmě jsou – konkrétně tady.