
CestovnĂ denĂk Ekvádor a Galapágy 2009 - část 1
(následujĂcĂ kapitoly: část 2 – část 3)
ROVNÍK ZE VŠECH STRAN – Ekvádor a Galapágy 2009
NeupravovanĂ˝ a nekrácenĂ˝ pĹ™epis denĂku poĹ™izovanĂ©ho po veÄŤerech bÄ›hem cesty. Pokud je to na vás pĹ™Ăliš dlouhĂ© ÄŤi stylisticky neohrabanĂ©, omlouvám se, šlo mi hlavnÄ› o autenticitu…
Cestu do Ekvádoru jsme pĹŻvodnÄ› zaÄŤali plánovat krátce po návratu z minulĂ˝ expedice do Peru a BolĂvie (denĂk zde) s jejĂmi účastnĂky. JenĹľe pak se zaÄŤaly vÄ›ci mÄ›nit, pĹŻvodnĂ ÄŤlenovĂ© vĂ˝pravy z rĹŻznĂ˝ch dĹŻvodĹŻ ponÄ›kud poodpadali, na jejich mĂsta se hlásili jinĂ, ti poslĂ©ze odpadli rovněž, celĂ© se to pĹ™eskupovalo a pĹ™eskupovalo, aĹľ z toho nakonec vylezla následujĂcĂ ÄŤtveĹ™ice: bodyguard a fundraiser Ada, dĂky nÄ›muĹľ mohla celá cesta vyvrcholit odletem na Galapágy (sehnat sponzorskĂ˝ pĹ™ĂspÄ›vek jsme nikdo jinĂ˝ neumÄ›l), tradiÄŤnĂ parťák na horskĂ˝ch fotoexpedicĂch Karel, jeho sestra Jitka a já. BÄ›hem lĂ©ta jsme poladili formu na vĂ˝pravách do Alp a Tater, Jitka se v zářà ještÄ› stihla vdát, Ada nÄ›kolikrát zmÄ›nil práci a pak uĹľ pĹ™išel
Den prvnà – čtvrtek 22.10.
Je pÄ›t hodin ráno, zvonĂ budĂk a já pootevĹ™enĂ˝m okem sleduju velkej nacpanej bágl vedle postele. Je den D, po dlouhĂ˝ch pĹ™Ăpravách, debatách a personálnĂch zmÄ›nách zaÄŤĂná expedice Ekvádor a Galapágy 2009.
V obĂ˝váku vstávajĂ Karel s Jitkou, co nÄ›kdy pĹ™ed pĹŻlnocĂ pĹ™ijeli z Brna. Pijem ÄŤaj, pĹ™emýšlĂme, co z dĹŻleĹľitĂ˝ch vÄ›cĂ jsme zapomnÄ›li zabalit (teÄŹ uĹľ je to stejnÄ› fuk) a za chvĂli uĹľ nás Jarmila veze na Ruzyñ. Na louÄŤenĂ moc ÄŤasu nezbĂ˝vá, za chvĂli letĂme, ÄŤeká nás ÄŤtyĹ™iadvacetihodinová trasa Curych – Atlanta – Quito. Ada nás uĹľ ÄŤeká v hale. PĹ™i odbavenĂ vznikajĂ trochu zmatky ohlednÄ› sedadel, ale za chvĂli uĹľ se usazujeme v Boeingu a po cca hodinÄ› pĹ™istáváme v Curychu. BÄ›hem dalšà hodiny si nás berou do prádla úřednĂci z Delta Airlines, pĹ™ed letem do Atlanty se vyptávaj na všechno moĹľnĂ˝ i nemoĹľnĂ˝, bohuĹľel ale nevÄ›dĂ to, co zajĂmá nás – jestli si v AtlantÄ› máme znovu odbavovat bágly nebo ne (názory letištnĂho personálu se podezĹ™ele rĹŻznĂ). ĂšdajnÄ› se to dozvĂme aĹľ tam. KoneÄŤnÄ› startujem. Boeing 767 je vĂ˝raznÄ› pohodlnÄ›jšà neĹľ Airbus, kterĂ˝m jsme pĹ™edloni cestovali do Peru, a roznášejĂ v nÄ›m vĂ˝raznÄ› lepšà vÄ›ci k jĂdlu, pĹ™esto to trvá hodnÄ› dlouho (nejsa tehdejšĂm Ĺ™editelem vĂ˝pravy Markem, neumĂm ukecat letušky k volnĂ©mu pouĹľitĂ lahviÄŤek whisky a tudĂĹľ cesta ubĂhá podstatnÄ› pomaleji). NicmĂ©nÄ› po cca 10 hodinách pĹ™istáváme. Trochu mÄ› pĹ™ekvapuje, Ĺľe i v pouhĂ˝m tranzitu absolvujem kompletnĂ imigraÄŤnĂ proceduru, ale co, aspoñ vĂme, jak to vypadá (v podstatÄ› žádnej problĂ©m). A bágly prĂ˝ skuteÄŤnÄ› poletĂ aĹľ do Quita bez našà účasti. No, snad se s nimi brzo shledáme. Po cca 2 hodinách v hale nastupujem do dnešnĂho poslednĂho stroje a ÄŤekáme na start. Je hezky a na rozdĂl od pĹ™edchozĂho letu sedĂme u okĂ˝nka, takĹľe koukáme ven a hele, po pásu do bĹ™icha letadla mĂřà AdĹŻv batoh. No sláva, aspoñ jeden. Startujem. Roviny Georgie stĹ™ĂdajĂ roviny Floridy, pak pĹ™elĂ©táme Key West (Jitka nám vyprávĂ, jak tam pĹ™ed lety jezdila autem), stmĂvá se a jsme nad Karibikem. Kuba je temná, ani Havana moc nesvĂtĂ, zato KajmanskĂ© ostrovy zářà jak ohñostroj. Na cca hodinu usĂnám a budĂm se aĹľ chvilku pĹ™ed pĹ™istánĂm. Quito vypadá seshora krásnÄ› – spousta svÄ›tel mezi horami, uvidĂme, jakĂ˝ bude zevnitĹ™. Na letišti jde všechno raz dva a pĹ™icházĂ velká Ăşleva – bágly jsou tu všechny, hurá. Za chvĂli uĹľ sedĂme v taxĂku a mĂĹ™Ăme do hotelu Interamericano, kde máme rezervovanĂ˝ dva pokoje. Taxikář cestou zjišťuje defekt gumy, tak ještÄ› mÄ›nĂme stroj, ale za chvilku jsme v hotelu, cesta z letištÄ› trvala cca pĹŻlhodinu. ÄŚekajĂ nás dva recepÄŤnĂ, kteřà oÄŤividnÄ› nemajĂ moc páru o tom, co o nich funguje a co ne – Jitka chtÄ›la zprovoznit slibovanĂ˝ Wi-Fi a vyslat novomanĹľelovi populárnĂ táborovou zprávu „Dojeli jsme dobĹ™e“, leÄŤ pánovĂ© netušĂ, která bije. Ale to uĹľ je fuk, vÄ›ci budem Ĺ™ešit ráno. Je jedenáct, tedy u nás doma šest ráno, uĹľ 24 hodin jsme na cestÄ›. Spát!
Den druhý – pátek 23.10.
BudĂm se okolo pátĂ˝, coĹľ mi vzhledem k ÄŤasovĂ˝mu posunu pĹ™ipadá docela OK – pĹ™edloni v Cuscu jsem mÄ›l podstatnÄ› vÄ›tšà problĂ©my s adaptacĂ. Quito je navĂc nĂĹľ (2800 m, Cusco má nÄ›jakĂ˝ch 3300) a zatĂm vĹŻbec nemám pocit, Ĺľe bychom byli v nÄ›jakĂ˝ zaznamenánĂhodnĂ˝ výšce. To je na jednu stranu prima (nenĂ mi blbÄ›), na druhou stranu by moĹľná bylo lepšĂ, kdyby se tÄ›lo aklimatizovalo na hory uĹľ obyÄŤejnĂ˝m pobytem ve mÄ›stÄ›, jako ve zmĂnÄ›nĂ˝m Cuscu nebo v La Paz. JednĂm z cĂlĹŻ cesty je totiĹľ vĂ˝stup na sopku Cotopaxi (5890 m), pĹ™ĂpadnÄ› – dá-li Pacha Mama – i na Chimborazo (6310 m). Ada vedle mÄ› ještÄ› tvrdÄ› zaĹ™ezává, proÄŤeĹľ si ÄŤtu, pĂšu denĂk a uĹľĂvám si pĹ™edstavu, Ĺľe jsme zase po dvou letech na cestÄ› a máme to celĂ˝ pĹ™ed sebou. Okolo sedmĂ˝ se Ada budĂ, jdeme do vedlejšĂho pokoje navštĂvit Karla s Jitkou a poslĂ©ze se pĹ™esouváme do hotelovĂ˝ restaurace na snĂdani. MĂchanĂ˝ vajĂÄŤka, sendviÄŤ se sĂ˝rem, bylinkovej ÄŤaj, prostÄ› pohoda. Personál v hotelu je nesmĂrnÄ› pĹ™Ăjemnej, po snĂdani se dlouze bavĂme o tom, co je v Quitu všechno k vidÄ›nĂ, a za nÄ›jakou dobu vyrážĂme do ulic. Quito se od vÄ›tšiny latinskoamerickĂ˝ch mÄ›st lišà tĂm, Ĺľe má dvÄ› centra, historickĂ© a modernĂ, Ĺ™eknÄ›me turistickĂ©. My bydlĂme pĹ™Ămo uprostĹ™ed toho historickĂ©ho, hned vedle hotelu je námÄ›stĂ Santo Domingo s velikĂ˝m kostelem, za kaĹľdĂ˝m druhĂ˝m rohem vykoukne dalšà monumentálnĂ stavba. VÄ›tšina z nich je bĂle nahozená a Quito tak pĹ™ipomĂná spĂš Limu neĹľ Cusco nebo La Paz, byĹĄ je mnohem menšà neĹľ zmĂnÄ›ná peruánská megametropole. Kouká se na to velmi pĹ™ĂjemnÄ›, jen je škoda, Ĺľe všude jezdÄ›j mraky aut, z nichĹľ vÄ›tšina by pĹ™i měřenĂ emisĂ patrnÄ› zlikvidovala měřĂcĂ pĹ™Ăstroj. TakĹľe to tu dost smrdĂ. SnaĹľĂme se proto vyhĂ˝bat vÄ›tšĂm ulicĂm a šplháme do kopcĹŻ, aby si tÄ›lo uvÄ›domilo, co se od nÄ›j v následujĂcĂch dnech oÄŤekává. PĹ™i pĹ™echodu mezi historickĂ˝m a modernĂm centrem se chvĂli motáme na nÄ›jakĂ˝m staveništi, pak prohlĂĹľĂme mĂstnĂ parky (Quito je vĂ˝raznÄ› zelenÄ›jšà neĹľ Cusco i La Paz), aĹľ nakonec centrum ÄŤ.2 zdárnÄ› nacházĂme. ZjištÄ›nĂ ÄŤ.1: Cca 75% zdejšĂch sluĹľeb tvořà kadeĹ™nictvĂ. KaĹľdĂ˝ mÄ›sto má asi svou Ăşchylku, pravda je, Ĺľe Quito v tomhle pĹ™ece jen nepĹŻsobĂ tak drsnÄ› jako El Alto v La Paz, kde dominovaly hlavnÄ› zubnĂ ordinace v tÄ›snĂ©m sousedstvĂ funebrákĹŻ. ZjištÄ›nĂ ÄŤ.2: Druhou nejsilnÄ›jšà skupinou jsou cestovnĂ kanceláře nabĂzejĂcĂ cesty na Galapágy, horskĂ˝ treky i jednodennĂ vĂ˝lety. ZjištÄ›nĂ ÄŤ.3: Je to drahĂ˝. Celkem hodnÄ›. S BolĂviĂ obÄŤas nesrovnatelnĂ˝. U Galapág nám to bylo jasnĂ˝ dopĹ™edu, ovšem u vĂ˝stupĹŻ na Cotopaxi/Chimborazo cena cca 200 USD na ÄŤlovÄ›ka dost nepĹ™ĂjemnÄ› pĹ™ekvapĂ a celodennáky za 50 USD, to si snad dÄ›laj srandu. V BolĂvii stály tak ÄŤtvrtinu. Tak vĂ˝lety budem muset vyĹ™ešit jinak, teÄŹ zaÄŤĂnáme kombinovat Galapágy a treky. Co se Galapág týče, celkem rychle nám padne do oka nabĂdka jednĂ˝ cestovky, která mĂsto obligátnĂ cruise (5–7 dnĂ na lodi) nabĂzĂ tzv. Island Hopping, tj. pĹ™ejezdy mezi ostrovy a noci v hotelech na pobĹ™eĹľĂ. Prima, bude se lĂp fotit a v nabĂdce je i horskej trek na Isla Isabela, kam cruisy nejezdĂ. A navĂc je to o nÄ›co levnÄ›jšĂ. Co se hor týče, zaÄŤĂná se rĂ˝sovat nepĹ™Ăliš pĹ™Ăjemná varianta – z kombinace málo ÄŤasu/málo penÄ›z zatĂm jako nejjednoduššà řešenĂ vycházĂ vynechat jeden výšlap, coĹľ by asi odneslo Chimborazo. Auvajs. No, uvidĂme po Cotopaxi.
No nic, rychle k pĹ™ĂjemnÄ›jšĂm vÄ›cem. V jednom baru dáváme ÄŤerstvej ananasovej dĹľus, po kterĂ˝m se mi dva roky stĂ˝skalo, a pak obÄ›dváme kuĹ™ecĂ rizoto s peÄŤenĂ˝m banánem (dtto). Pak ještÄ› chvĂli chodĂme a já si všĂmám, Ĺľe v porovnánĂ s Cuscem/La Paz pĹŻsobĂ Quito aĹľ evropsky, skoro žádnĂ lidi ve venkovskĂ˝m obleÄŤenĂ, naopak spousta klasickĂ˝ch kancelářskĂ˝ch typĹŻ, modernĂ obchody, mrakodrapy apod. ProÄŤ ne, ale na druhou stranu uĹľ se těšĂm tĹ™eba do Riobamby nebo Baños, kterĂ˝ by mÄ›ly vypadat podle všeho trochu latinskoameriÄŤtÄ›ji. Ovšem historickĂ˝ centrum Quita je jinĂ˝ kafe, vypadá to tu nádhernÄ› (veÄŤer ještÄ› o nÄ›co lĂp neĹľ pĹ™es den), hned za rohem od hotelu máme fantastickou uliÄŤku Calle Ronda plnou restauracĂ a galeriĂ, to se to bude za tmy fotit. Ale ne dneska, dneska uĹľ zvládáme tak maximálnÄ› veÄŤeĹ™i s Ĺľivou hudebnĂ produkcĂ v jednĂ˝ z hospod a následnej pĹ™esun do pelechĹŻ. ZĂtra se z Quita vydáme na prvnĂ vĂ˝let, teÄŹ uĹľ mÄ› zajĂmá jen a jen postel.
Den třetà – sobota 24.10.
BudĂm se nÄ›kdy pĹ™ed sedmou ÄŤilej jak rybiÄŤka, po cca 10 h spánku ostatnÄ› nenĂ divu. Jdem na snĂdani a pak u stále stejnÄ› pĹ™ĂjemnĂ˝ch panĂ z personálu zjišťujem, jak mĹŻĹľem pĹ™ĂpadnÄ› vyĹ™ešit ty vĂ˝lety a neplatit dlouhĂ˝ prachy cestovkám. Rada je jednoduchá – pouĹľĂt normálnĂ veĹ™ejnĂ˝ autobusy, prĂ˝ jich na mĂsta okolo Quita jezdĂ spousty a urÄŤitÄ› se všude dostanem. Dneska máme naplánovanou „povinnou“ návštÄ›vu Mitad del Mundo (španÄ›lsky StĹ™ed svÄ›ta) aneb mÄ›steÄŤka kousek severnÄ› od Quita pĹ™Ămo na rovnĂku. TakĹľe ty busy vyzkoušĂme. Jeden chlapĂk z personálu jde s náma na stanici kousek od hotelu a radĂ, kam jet – ÄŤeká nás cesta pĹ™es mÄ›sto mĂstnĂ MHD, potĂ© pĹ™estoupĂme na linkovej bus. MÄ›stskej autobus je nacpanej a trvá mu to v zácpÄ› dlouho, to by ale trvalo i taxĂku nebo pronajatĂ˝mu autu a bus má velkou vĂ˝hodu v tom, Ĺľe skuteÄŤnÄ› stojĂ asi 40 centĹŻ. Po nÄ›jakĂ˝ dobÄ› pĹ™estupujem a hned chytáme linkáč na Mitad del Mundo, cena je podobnÄ› nicotná a za chvĂli jsme tam. No, je to tu opravdu hodnÄ› turistickĂ˝, ale na druhou stranu to majĂ udÄ›lanĂ˝ vcelku hezky. Centrem všeho je velikej památnĂk se zemÄ›koulĂ navrchu, jĂmĹľ procházĂ rovnĂk (byĹĄ nÄ›kdo tvrdĂ, Ĺľe je o pár metrĹŻ dál, ale nebuÄŹme hnidopichy). ChvĂli se fotĂme v klasickĂ˝ch pozicĂch „teÄŹ jsem na severnĂ polokouli a teÄŹ uĹľ na jiĹľnĂ“, pak obcházĂme mĂstnĂ krámky, sledujeme dĹŻmyslnĂ˝ sluneÄŤnĂ hodiny a nakonec zalĂ©záme do hospody na obÄ›d. Po nÄ›m se hodláme pĹ™esunout ještÄ› k nedalekĂ˝mu velikĂ˝mu kráteru Pululahua a těšà nás, Ĺľe skuteÄŤnÄ› staÄŤĂ pár minut ÄŤekat a bus je tu. Kráter vypadá spĂš jako obydlenĂ˝ ĂşdolĂ, takĹľe na pohled žádná velká rarita, ale procházka pĹ™Ărodou potěšà – vlastnÄ› je to tady poprvĂ©, doteÄŹ jsme byli jenom ve mÄ›stech. UĹľ je pomalu ÄŤas na návrat, takĹľe se opÄ›t pĹ™esouváme na stanici busu a skuteÄŤnÄ›, ani ne za 5 minut jeden pĹ™ijĂĹľdĂ a vezeme se do Quita. V buse hrajou pĹ™ĂjemnĂ˝ ekvádorskĂ˝ pĂsniÄŤky a cesta ubĂhá hezky všem kromÄ› Jitky, která pĹ™ed nástupem do busu na cosi zapomnÄ›la a teÄŹ se kroutĂ na sedadle a stĹ™ĂdavÄ› modrá a zelená. KdyĹľ uĹľ jedeme asi hodinu, definitivnÄ› to nevydržà a na jednĂ˝ zastávce tygĹ™Ăm skokem opouštĂ bus, následována zbytkem vĂ˝pravy. Po chvilce se nořà z jednĂ˝ restaurace a uĹľ zase zářà jako slunĂÄŤko. Zjišťujem, Ĺľe jsme uĹľ skoro v centru ÄŤtvrthodinu chĹŻze od hotelu, takĹľe pokraÄŤujem pěšky. Cestou stavĂme na chvilku na internetu a pak na veÄŤeĹ™i v Texas Chicken, uĹľ je tma a my plánujem veÄŤernĂ focenĂ Quita. NefotĂcĂ Ada zĹŻstává v hotelu, my ostatnĂ vyrážĂme do ulic. NejspĂš se tu koná nÄ›jakej festival, protoĹľe Quito fantasticky Ĺľije, na Calle Ronda je lidĂ jak psĹŻ, hned na dvou námÄ›stĂch se ĹľivÄ› hraje – jedna skvÄ›lá latinskoamerická klasika, jeden zdejšà poprock typu Lucie ÄŤi Kryštofa. ZpÄ›vák pumpuje dav z pĂłdia a pod nĂm adekvátnÄ› jeÄŤĂ patnáctiletá mládeĹľ. Showbusiness je zkrátka stejnej všude na svÄ›tÄ›, ale hraje jim to dobĹ™e. Zhruba v 10 se vracĂme velmi spokojenĂ˝ do hotelu, kecáme, pĂšem denĂky a cca o pĹŻlnoci zalĂ©záme. ZĂtra nás ÄŤeká prvnĂ pořádná hora – Volcán Cruz Loma nad Quitem. Pravda, jen lanovkou, ale zato do 4100 m a nahoĹ™e se ĂşdajnÄ› dá docela i chodit.
Den čtvrtý – neděle 25.10.
Ajaj, tak aklimatizace má nejspĂš ještÄ› mouchy – budĂm se cca ve 4 po ÄŤtyĹ™ech hodinách spánku a uĹľ neusĂnám, coĹľ mÄ› nijak zvlášť netěšĂ. OstatnĂ spÄ›j v pohodÄ› jak rybiÄŤky, ÄŤasovej posun s nima zjevnÄ› tolik jako se mnou nedÄ›lá. KdyĹľ se všichni exhumujou, jdem na snĂdanĂ, leÄŤ ouha – restaurace je zavĹ™ená a chlapĂk v recepci hlásĂ, Ĺľe panĂ domácĂ onemocnÄ›la a jĂdlo se tudĂĹľ nekoná. No co nadÄ›láš, kavárna na blĂzkĂ©m námÄ›stĂ Santo Domingo to jistĂ. Po návratu do hotelu se v recepci ptáme na cestu k lanovce na Cruz Loma a dozvĂdáme se, Ĺľe máme jet trolejbusem na blĂzkĂ˝ autobusovĂ˝ nádražà a dál minibusem. DorážĂme na nádraĹľĂ, ale bus nikde, proÄŤeĹľ po cca 20 minutách berem taxĂka. BlĂĹľĂme se ke Cruz Loma a já si Ĺ™Ăkám, to je divnĂ˝, ty lanovky vypadaj, jako kdyby stály. Asi optickej klam, v hotelu nám pĹ™ece Ĺ™Ăkali, Ĺľe na 100% jede. JenĹľe pĹ™i parkovánĂ se tušenĂ mÄ›nĂ v jistotu – lanovka nepremává kvĹŻli ĂşdrĹľbÄ›. Hergot, co s tĂm? Je cca 10:30, na plánovánĂ dalšĂho vĂ˝letu nenĂ ÄŤas a pĹ™edstava, Ĺľe strávĂme dalšà den v Quitu, skuteÄŤnÄ› nenĂ pĹ™Ăjemná. Od lanovky vede cesta nahoru, tak si Ĺ™Ăkáme, Ĺľe se aspoñ projdem, vrchol sice zaruÄŤenÄ› nedáme, ale pĹ™inejmenšĂm se dostanem do hor. JenĹľe po pár krocĂch nás stavĂ policajt, Ĺľe nahoru po cestÄ› pod lanovkou nelze, Ĺľe je to moc nebezpeÄŤnĂ˝. Hm. Ptám se na alternativnĂ trasu, prĂ˝ nÄ›kde vedle nÄ›jaká vede, ale pĹ™esnÄ› nevĂ. ZkoušĂm se zeptat pĹ™ilehlĂ©ho taxĂkáře, rovněž nevĂ a panĂ v kase na parkovišti taky ne. Chytám se aĹľ u Ĺ™idiÄŤe jednoho ze vzpomĂnanĂ˝ch minibusĹŻ, kterej radĂ popojĂt cca kilák po silnici a pak se vydat vzhĹŻru pĹ™es vesniÄŤku, co ležà na ĂşpatĂ. No tak to zkusĂme. KdyĹľ se vydáváme na cestu, pĹ™ipojuje se k nám osamÄ›lá NÄ›mka Simona, dávajĂ se s Jitkou do Ĺ™eÄŤi a dohadujĂ se, Ĺľe pĹŻjde s námi. Cesta po krajnici vedle svištĂcĂch aut je Ăşporná, ale naštÄ›stĂ netrvá dlouho, skuteÄŤnÄ› nacházĂme zmĂnÄ›nou vesniÄŤku a vydáváme se na blind do kopce. Je to fakt dobrodruĹľnĂ˝, napĹ™ed procházĂme mezi chatrÄŤemi k velkĂ©mu obveselenĂ (z velkĂ© části oĹľralĂ˝ch) domorodcĹŻ a k zlosti jejich psĹŻ, pak stoupáme do prudkĂ©ho kopce steziÄŤkami nesteziÄŤkami, kterĂ© mĂsty mizĂ v podrostu, potĂ© se zase objevujĂ, znovu mizĂ… ale stateÄŤnÄ› stoupáme. Aleniny hodinky s výškomÄ›rem dole ukazovaly 2840 m, vyšli jsme zhruba v 11. Vrchol je v nedohlednu, na nÄ›j nemyslĂme, prostÄ› zkoušĂme vylĂ©zt co nejvýš, co steziÄŤka dá. A ono to kupodivu pořád jde. Ale ouha! PĹ™icházĂme k domku, kde stezka konÄŤĂ u vrat a za nimi štÄ›ká pes. Co dál? Za psem vykukuje chlap a velkoryse nás nechává projĂt zahradou. Nad domem koneÄŤnÄ› vidĂme, jak se stezka pár desĂtek metrĹŻ napojuje na zmĂnÄ›nou velkou cestu od lanovky, z nĂĹľ nás vyhodil ten policajt. Ĺ˝e by? JenĹľe v cestÄ› stojĂ dalšà barák s tĹ™emi psy, lidi nikde a ÄŤokli dávaj velmi dĹŻraznÄ› najevo, Ĺľe gringos neprojdou. Ada to na nÄ› zkoušà s profi cviÄŤitelskĂ˝mi grify, leÄŤ marnÄ›. Nakonec barák krkolomnÄ› obcházĂme a koneÄŤnÄ› stojĂme na cestÄ› hodnĂ© toho jmĂ©na, podle všeho vedoucĂ aĹľ na vrchol. ZaÄŤĂnajĂ v nás klĂÄŤit kacĂĹ™skĂ© myšlenky. Máme asi 12 h, 3300 m a jde se dobĹ™e… fakt to nezkusĂme? NenĂ to zrovna pĹ™edpisovÄ› podle pravidel aklimatizace, ale… Jdem do toho. Akorát Adovi zaÄŤĂná bĂ˝t blbÄ›. Po dalšĂch 200 výškovĂ˝ch metrech se cesta opÄ›t mÄ›nĂ ve stezku skrz jakousi zdejšà obdobu deštnĂ©ho pralesa a Ada definitivnÄ› odpadá, klasická výškovka. Trvá na tom, Ĺľe se vrátĂ sám, coĹľ nakonec s těžkĂ˝m srdcem pĹ™ijĂmáme, byĹĄ to nenĂ ĂşplnÄ› dobrej postup. Na druhou stranu je to po cestÄ› do mÄ›sta kousek a do hotelu pak taxĂkem taky. PokraÄŤujem v cestÄ›. Okolo 3700 m pĹ™icházĂ finálnĂ ostrĂ˝ stoupánĂ, uĹľ taky funĂme, ale cca ve 3 jsme nahoĹ™e. 4100 m po 1200 m pĹ™evýšenĂ, v podstatÄ› bez jĂdla (poÄŤĂtali jsme se stánky u lanovky), to celĂ˝ ÄŤtvrtej den cesty, ty jo. Chápe se nás euforie a jsme rádi, Ĺľe lanovka nejela. Do toho Ada pĂše, Ĺľe v pohodÄ› dorazil dolĹŻ, takĹľe je radost dvojnásobná. FotĂme, sledujeme okolnĂ vrcholy (vĂ©vodĂ Pichincha s nÄ›jakĂ˝mi 5700 m) a uĹľĂváme si. Na jihovĂ˝chodÄ› na chvilku leze z oparu i Cotopaxi, nad jehoĹľ mohutnostĂ se skuteÄŤnÄ› tajĂ dech – jakoby se mezi psĂ smeÄŤkou najednou objevil slon. UĹľ je ale ÄŤas na sestup. PochopitelnÄ› kašleme na zákazy a scházĂme pod lanovkou po cestÄ›, dole jsme za necelĂ˝ 2 h a policajti nás sice vidÄ›j, ale nic neĹ™Ăkaj. Domlouváme se se Simonou, Ĺľe bychom pĹ™ĂpadnÄ› zkusili Cotopaxi spolu (je fakt dobrá, pĹ™iletÄ›la totiĹľ teprve vÄŤera) a lezem do pĹ™ĂhodnÄ› ÄŤekajĂcĂho minibusu, kterej nás veze aĹľ domĹŻ. NabĂráme zotavenĂ˝ho Adu, jdeme na veÄŤeĹ™i, pak v jednom krámku kupujem sedmiÄŤku bĂlĂ˝ho a slavĂme Ăşspěšnej den. Teda tohle bychom do sebe neĹ™ekli…
Den pátý – pondělà 26.10.
Mám ho skoro ÄŤtyĹ™icet let a furt mu nerozumĂm. ÄŚemu? SvĂ˝mu tÄ›lu. VÄŤera probdĂm pĹŻlku noci, ve dne neplánovanÄ› vylezu nad 4000 m, usnu vteĹ™inu po klapnutĂ vĂÄŤek a pak Ĺ™ach – v pĹŻl druhĂ˝ ráno, tedy opÄ›t po nÄ›jakĂ˝ch tĹ™ech hodinách spánku, se vzbudĂm a do rána nezaberu. ÄŚasovej posun se mnou mává slušnÄ›, ale uĹľ by toho mohl nechat, takhle budu za chvĂli prĹŻhlednej… SnĂdani tudĂĹľ pĹ™Ăliš nevnĂmám (vĹŻbec jsme prima parta, Ada má problĂ©my s výškou, Jitku bolĂ v krku, já insomniak, jen Karel je v pohodÄ› a dÄ›sĂ se, co zbyde na nÄ›j :)) a na cestu do Otavala se jiĹľ uzdravenĂ© tety hoteliĂ©rky ptám asi taky dost nesouvisle, ale nakonec snad zjišťuju vše potĹ™ebnĂ© a vyrážĂme. Trolejbusem na velkĂ˝ autobusovĂ˝ nádražà na severu Quita, pak busem ještÄ› na dalšà terminál na hranicĂch mÄ›sta a tÄ›snÄ› pĹ™ed nĂm si nás na kĹ™iĹľovatce vtipnÄ› pĹ™ebĂrá linkáč do Otavala. Cesta trvá cca 2 h a vede nádhernĂ˝mi sopeÄŤnĂ˝mi ĂşdolĂmi s hlubokĂ˝mi roklemi a divokou Ĺ™ekou dole. Je krásnÄ›, bohuĹľel chvilku po pĹ™Ăjezdu do cĂle se nebe zaÄŤĂná kabonit. Otavalo je prastarĂ˝ inckĂ˝ mÄ›sto a pĹ™edstavoval jsem si ho bohatšà na starou architekturu, ovšem kromÄ› jednĂ˝ baroknĂ katedrály a radnice vypadá jak z pĹŻlky minulĂ˝ho stoletĂ. Ale na druhou stranu z nÄ›j po pár dnech po skoroevropskĂ˝m Quitu cĂtĂm takovou tu poctivou jihoamerickou atmosfĂ©ru, jak ji znám z Peru/BolĂvie. ProslulĂ˝ trhy, o kterĂ˝ch se pĂše v kaĹľdĂ˝ pĹ™ĂruÄŤce, se dnes zjevnÄ› nekonaj, proÄŤeĹľ mÄ›sto po chvĂli opouštĂme a vracĂme se na autobusák sehnat dopravu na blĂzkĂ˝ jezero Cuiqocha. PĹŻl cca pĹŻlhodinovĂ˝ cesty nás veze školnĂ bus plnej hihnajĂcĂch se tĹ™ináctek (okamĹľitÄ› mi zaletĂ myšlenky domĹŻ a konstatuju, Ĺľe nÄ›kterĂ˝ vÄ›ci neznajĂ rozdĂlĹŻ, polokoule nepolokoule), po vysazenĂ si nás pĹ™ebĂrá chlápek v pickupu a svištĂme dál – Jitka na sedadle spolujezdce, my pánovĂ© na otevĹ™enĂ˝ korbÄ›. Chlap jede jak dráha a s náma to slušnÄ› nadskakuje, ale je to sranda. Záhy dorážĂme k jezeru. Je krásnĂ˝, leskne se na dnÄ› kráteru sopky (jak jinak taky) v cca 3000 m, po okolnĂch kopcĂch vede okruĹľnĂ stezka. No jo, ale zaÄŤĂná nás pronásledovat myšlenka, Ĺľe takhle na vĂ˝stup na skoro šestitisĂcovĂ˝ Cotopaxi moc nenatrĂ©nujem. ChtÄ›lo by to aspoñ tĹ™ikrát nad 4000 m a to se nám ne a ne podaĹ™it. Jak si tak kráčĂm okolo jezera a koukám na hladinu, napadá mÄ› kacĂĹ™ská myšlenka Cotopaxi ĂşplnÄ› vypustit. ZnĂ to jako magoĹ™ina, vĹľdyĹĄ šlo pĹŻvodnÄ› o základnĂ cĂl vĂ˝pravy a já se na to těšĂm dva roky, ale na druhou stranu by se nám tak expedice nutnÄ› musela zmÄ›nit spĂš ve sportovnĂ vĂ˝kon neĹľ v cestovánà – pokud ten výšlap dáme, zbudou nám na zbytek zemÄ› do odletu na Galapágy cca 3 dny a to je tak na variantu „Japonci objevujĂ JiĹľnĂ Ameriku“. Fuj, to jsou dilemata. Na jednu stranu je mi to hroznÄ› proti srsti, na druhou si Ĺ™Ăkám, Ĺľe by to mÄ›lo aspoñ zaznĂt k posouzenĂ. Nad ÄŤajem a dĹľusem se tedy se svĂ˝mi Ăşvahami svěřuju ostatnĂm a kupodivu mÄ› neposĂlajĂ do Ĺ™iti (coĹľ mÄ› pĹ™ekvapuje, poÄŤĂtal jsem s tĂm, Ĺľe kacĂĹ™skej nápad bude okamĹľitÄ› smeten se stolu a bude pokoj). Ale uĹľ nenĂ ÄŤas na debaty, venku pĹ™ešlapuje Ĺ™idiÄŤ pickupu a jede se zpÄ›t do Otavala. Ĺ patná zpráva: Adovi zaÄŤĂná bĂ˝t slušnÄ› blbÄ› a vypadá to na akutnĂ Pomstu velkĂ©ho Montezumy aneb cestovatelskej prĹŻjem. O dĹŻvod vĂc pĹ™emĂtat o tĂ˝ zmĂnÄ›nĂ˝ variantÄ›. Cesta domĹŻ je dlouhá a oÄŤividnÄ› pĹ™emýšlĂme všichni o tomtéž, po návratu berem dráhu na veÄŤeĹ™i a stále Ĺ™ešĂme, co s naÄŤatĂ˝m Ekvádorem. A pak uĹľ se nám zavĂraj vĂka a pomalu mizĂme do pelechu, ty dny jsou teÄŹ nÄ›jak dlouhĂ˝.
Den šestý – úterý 27.10.
Tak a dost. KdyĹľ se opÄ›t po 3,5 h spánku budĂm ve dvÄ› ráno a tÄ›lo má pocit, Ĺľe uĹľ bude vstávat, odmĂtám s nĂm dalšà noc diskutovat a po cca pĹŻlhodinÄ› chroustám Adou darovanej Kinedryl. NáslednÄ› spĂm jako špalek aĹľ do pĹŻl osmĂ˝, kdy se na nás dobĂ˝vá Karel. Tak doufám, Ĺľe tÄ›lo pochopilo, kde se nacházĂ a co se od nÄ›j oÄŤekává, a napřÚtÄ› se obejde bez chemie. Zato Ada má nÄ›jak dost, Montezuma se stále mstĂ. K snĂdani dává jen suchĂ˝ housky a pak se rozhoduje, Ĺľe se dnešnĂho programu neúčastnĂ. Po snĂdani s nĂm a Karlem jdeme do turistickĂ˝ho centra zjistit, jak se dostat do národnĂho parku u vulkánu Pasachoa (dalšà z mĂstnĂch atrakcĂ nabĂzenĂ˝ch za těžkĂ˝ prachy cestovkami). Rada je jasná, autobusem z „našeho“ nádražà La Marin do Valle de los Chillos, pak mikrobus ÄŤi pickup. PĹ™ejem Adovi blĂzkĂ© uzdravenĂ (chudák, je mi ho fakt lĂto) a razĂme na bus. No jo, ale on tu žádnej nenĂ a sleÄŤna prodávajĂcĂ lĂstky nenĂ zrovna komunikativnĂ typ. Ukazuje nÄ›jakej smÄ›r, my ji poslechnem, ale kde nic tu nic. Po nÄ›jakĂ© dobÄ› stavĂme taxĂka, uĹľ je dost pozdÄ›. Taxikář se dušuje, Ĺľe udanou destinaci zná, zanedlouho je nám ale jasnĂ˝, Ĺľe kecal. Motá se s náma cestou necestou, pořád se nÄ›koho vyptává na správnej smÄ›r a nakonec nás veze kamsi do Ĺ™iti v polĂch, kde navrhuje, abychom vystoupili. Docela dĹŻraznÄ› mu vysvÄ›tluju, Ĺľe nás mÄ›l dovĂzt na konkrĂ©tnĂ mĂsto a to zcela podÄ›lal. Tvářà se kysele, ale odvážà nás zpÄ›t na silnici, z kterĂ˝ zahnul do tÄ›ch kotárĹŻ. Tam radÄ›ji vystupujem, aby se ještÄ› nÄ›kam nerozjel, a po chvĂli u nás stavĂ pickup a Ĺ™idiÄŤ se ptá, jestli náhodou nechceme na Pasachou. Náhodou chceme. Za 7 USD nás veze ke vstupu do parku a slibuje, Ĺľe pro nás v 5 veÄŤer pĹ™ijede. Trochu nás zarážà vleznĂ© 10 USD na hlavu, ale prĂ˝ to má bĂ˝t hodnÄ› spektakulárnĂ záleĹľitost, tak uvidĂme. No, je fakt, Ĺľe turisticky to majĂ ošetĹ™enĂ˝ dost dobĹ™e – nÄ›kolik okruhĹŻ s barevnĂ˝m znaÄŤenĂm podle dĂ©lky/obtĂĹľnosti, vĂ˝bornÄ› vyvedenej obrázkovej prĹŻvodce, rozcestnĂky apod. Celá hora je v podstatÄ› samostatnej biotop – mlĹľnej prales, coĹľ je v okolnĂ krajinÄ› dost zajĂmavá rarita. PochopitelnÄ› dáváme nejdelšà variantu aĹľ pod vrcholovej hĹ™eben a nadáváme na debila taxikáře – nebĂ˝t jeho neschopnosti, snad bychom to stihli aĹľ nahoru. Prales je fakt majestátnĂ, bambusy, orchideje, kĹ™iÄŤej ptáci, ve výšce pĹ™es 3000 m to pĹŻsobĂ fakt zvláštnÄ›. Za nÄ›jakej ÄŤas vylĂ©záme nad hranici lesa do trávy a kĹ™ovin, kterĂ˝ ze všeho nejvĂc pĹ™ipomĂnaj Malou Fatru (stejnej pocit jsme ostatnÄ› mÄ›li uĹľ na Cruz Loma). Dojmy se násobĂ po spatĹ™enĂ dvou babek, kterĂ˝ sbĂraj do kyblĂkĹŻ… borĹŻvky (po fatransku ÄŤuÄŤoriedky, zde mostriños). Ochutnáváme a jsou trochu trpkĂ˝, ale ujdou. RozhlĂĹľĂme se po krajinÄ› – kus od nás by mÄ›lo bĂ˝t Cotopaxi, ale je hodnÄ› zamraÄŤeno (jako skoro kaĹľdĂ˝ odpoledne) a vidĂme stěžà vrchol Pasachoy. PĹ™esto se snaĹľĂme fotit, aby se neĹ™eklo, ale za moc to nestojĂ. UĹľ musĂme dolĹŻ, Ĺ™idiÄŤ bude ÄŤekat. Cestou pozorujeme párek supĹŻ a trochu fotĂme prales, ale spĂš dokumentaÄŤnÄ›, ÄŤasu málo. No a pak uĹľ scházĂme dolĹŻ (stejnÄ› máme hodinu zpoĹľdÄ›nĂ), Ĺ™idiÄŤ nás veze do vsi Amaguaña, odkud chytáme bus do Quita, a cestou v nás definitivnÄ› uzrává rozhodnutà – zdejšà vĂ˝lety do okolĂ uĹľ nám staÄŤily, ani dnes jsme se nedostali ani na 4000 m, ještÄ› zĂtra dáme uĹľ objednanou a zaplacenou lagunu Quilotoa a tradá na jih. Cotopaxi tedy vážnÄ› nebude. Kdyby mi to nÄ›kdo Ĺ™ekl pĹ™ed tĂ˝dnem, pošlu ho s tĂm nesmyslem kamsi, ale teÄŹ to i mnÄ› pĹ™ipadá jako ta lepšà varianta. Po veÄŤeĹ™i a návratu do hotelu to konzultujem s Adou, kterĂ˝ podle oÄŤekávánĂ neprotestuje. Dobrá zpráva: uĹľ je mu lĂp, takĹľe zĂtra na Quilotou jede s náma.
Den sedmý – středa 28.10.
AndÄ›l strážnĂ˝ na kopci nad našĂm hotelem budiĹľ pochválen, prvnĂ noc po nÄ›jakĂ˝ dobÄ› bez delšĂho probuzenĂ i podpĹŻrnĂ˝ch prostĹ™edkĹŻ. To se hodĂ, v 7 máme bĂ˝t nastoupeni pĹ™ed hotelem a ÄŤeká nás zatĂm nejdelšà vĂ˝let na lagunu Quilotoa jihovĂ˝chodnÄ› od Quita. Jedeme s toutéž cestovkou Nomadtours, co se o nás bude starat na Galapágách, a prĹŻvodce nám bude dÄ›lat sám šéf firmy Kurt. Je to staršà sympatickej a povĂdavej chlapĂk, mluvĂ vĂ˝bornÄ› anglicky (to jsme ještÄ› nezaĹľili), od začátku cesty neustále vykládá o všem okolo a jĂzda tak pĹ™ĂjemnÄ› ubĂhá. MĂĹ™Ăme na jih po dálnici Panamericana, je krásnÄ› a Kurt povĂdá, Ĺľe takhle dlouhĂ˝ obdobĂ bez kapky deštÄ› v okolĂ Quita v Ĺ™Ăjnu nepamatuje (tolik pro nejmenovanĂ© jedince tvrdĂcĂ, Ĺľe mĂ© jmĂ©no je pĹ™esmyÄŤkou slova rain a kdekoli se objevĂm, tam do dvou hodin zaÄŤne lejt). Zanedlouho se na obzoru objevuje známá (z fotek) silueta Cotopaxi. DĂvám se na ni se smĂšenĂ˝mi pocity, ale kupodivu pĹ™evaĹľujou ty pozitivnà – uĹľ se těšĂm na dalšà cestovánĂ a hodlám Kurta vyzpovĂdat, co vĂ o moĹľnostech trekĹŻ okolo Baños ÄŤi Riobamby. Po cca 2 hodinách jĂzdy, bÄ›hem nichĹľ se párkrát dost radikálnÄ› zmÄ›nilo poÄŤasĂ, odboÄŤujem v Lacatunze z Panamericany a vzápÄ›tĂ stavĂme v mÄ›steÄŤku PujilĂ, kde kaĹľdou stĹ™edu probĂhajĂ velikĂ˝ trhy. No koneÄŤnÄ› jedno pořádnĂ˝ jihoamerickĂ˝ mraveništÄ›, asi jako v Cuscu. ChodĂme od stánku ke stánku, dáváme k snĂdani dÄ›snÄ› dobrĂ˝ kukuĹ™iÄŤnĂ˝ placky se sĂ˝rem (chudák Ada na dietÄ› na nás smutnÄ› zahlĂĹľĂ, pusu plnou suchĂ˝cho rohlĂku) a nemĂ©nÄ› skvÄ›lĂ˝ banány (i s Adou) a s KurtovĂ˝m poĹľehnánĂm fotĂme, coĹľ má za následek spršku nÄ›jakejch luskĹŻ od jednĂ˝ trhovkynÄ›, vyhlĂĹľejĂcĂ ovšem spĂš pobavenÄ› neĹľ vážnÄ› nasranÄ› (doufám, nerad bych nÄ›komu ubliĹľoval). Kurt kupuje pro všechny obÄ›d a jedem dál fantastickou krajinou, trochu pĹ™ipomĂnajĂcĂ hory okolo Cusca (i ve 4000 m je kaĹľdej myslitelnej kus zemÄ› obdÄ›lanej), ale podstatnÄ› zelenÄ›jšĂ. Za chvĂli dorážĂme do Quilotoy, tj. vesniÄŤky na okraji kráteru, v nÄ›mĹľ ležà stejnojmennĂ˝ jezero. Vesnice má 3900 m, jezero cca 3400. Nádhernej pohled znám uĹľ z mnoha fotek, ale v reálu je to mnohem lepšĂ. NavĂc nám fakt pĹ™eje poÄŤasà – na 90% fotek z Quilotoy je zataĹľeno, ale nám krásnÄ› svĂtĂ slunce, po nebi se honÄ›j bĂlĂ˝ mraky a podobnÄ› jako na Altiplanu v BolĂvii vypadaj barvy krajiny skvÄ›le i v poledne. Rychle do sebe házĂme housky s avokádem a hurá dolĹŻ. Cesta je prach a štÄ›rk a obÄŤas slušnÄ› klouĹľe, ale stateÄŤnÄ› fotĂme a sestupujem. KoneÄŤnÄ› mám po tĂ˝dnu pocit, Ĺľe jsem na fotoexpedici, nÄ›kterĂ˝ Ăşlovky fakt stojej za to. PobĂháme po bĹ™ehu a cvakáme jak o Ĺľivot, aĹľ uĹľ je pomalu ÄŤas na pĹ™esun zpÄ›t. Ĺ koda, ale na druhou stranu se zrovna zatahuje, takĹľe o nic podstatnĂ˝ho nepĹ™ijdem. Cestou zpátky stavĂme ještÄ› na focenĂ lam a oslĂka na poli u cesty (lam tu zdaleka nenĂ tolik co v BolĂvii), pak nám Kurt kupuje vĂ˝bornou zmrzlinu, opÄ›t sledujem Cotopaxi (teÄŹ uĹľ na nÄ›j koukám s ÄŤistou radostĂ a bez hoĹ™kosti, skuteÄŤnost, Ĺľe ho nevylezem, mÄ› ĂşplnÄ› pĹ™estala trápit potĂ©, co nám Kurt u obÄ›da pĹ™edestĹ™el moĹľnosti Baños) a okolo šestĂ˝ dorážĂme do Quita, kde mezitĂm pršelo, ale bez nás. U Kurta v kanceláři definitivnÄ› platĂme Galapágy, louÄŤĂme se a jedem domĹŻ narvanĂ˝m trolejbusem, v nÄ›mĹľ vynalĂ©zavÄ› performujĂ mĂstnĂ rappeĹ™i. TakĹľe na nÄ›jakou dobu poslednĂ veÄŤer v Quitu…
Den osmý – čtvrtek 29.10.
Po ránu domlouváme s majitelkou hotelu, Ĺľe u nĂ necháme vÄ›ci, kterĂ© přÚtĂch 14 dnĂ nebudeme potĹ™ebovat (pĹ™edevšĂm dárky, kterĂ© hodláme dopoledne nakoupit) a vyrážĂme do turistickĂ©ho centra na trh. KvĹŻli ĂşspoĹ™e ÄŤasu tentokrát nechcem jĂt pěšky, ale trolejbusem. Cca tĹ™i busy si necháváme ujet, protoĹľe jsou hroznÄ› narvanĂ˝. Do ÄŤtvrtĂ˝ho stateÄŤnÄ› lezem. Sakra, proÄŤ je tu po ránu taková tlaÄŤenice a proÄŤ se na mÄ› ten chlápek tak lepĂ? Jen co se stihnu ujistit, Ĺľe mám všechny vÄ›ci bezpeÄŤnÄ› pod trikem ÄŤi dalšĂma vrstvama obleÄŤenĂ, se chlap zaÄŤne rvát ven, protáhne se okolo Ady a vyskoÄŤĂ ze zavĂrajĂcĂch se dveĹ™Ă. A mÄ›l to naÄŤasovanĂ˝ tak šikovnÄ›, Ĺľe po AdovÄ› nevěřĂcnĂ˝m vĂ˝kĹ™iku „ty vole, já nemám telefon“ prováháme právÄ› ty dvÄ› desetiny vteĹ™iny, kdy jsme ho ještÄ› teoreticky mohli ÄŤapnout za lĂmec. TakĹľe nám zĹŻstávajĂ spadlĂ˝ ÄŤelisti a Ada právÄ› pĹ™išel nejen o zánovnĂ iPhone, ale taky o kontakt s domovem, fotky a pĹ™edevšĂm cestovnĂ denĂk, kterej si na rozdĂl od nás psal elektronicky. To snad nenĂ pravda. Vystupujem v centru jak spaĹ™enĂ˝ myši. Z Karlova telefonu (mĹŻj má v Quitu problĂ©my se signálem) ještÄ› P.T. zlodÄ›jovi pĂšu SMS, Ĺľe za vrácenĂ stroje dostane 100 USD odmÄ›ny, ale je nám jasnĂ˝, Ĺľe je to dost zoufalej pokus. Urrrgh. Sedáme na snĂdani, pokoušĂme se Adu rozveselit, ale moc to z pochopitelnĂ˝ch dĹŻvodĹŻ nejde. Trochu pookřává aĹľ na trhu se spoustou hezkĂ˝ch vÄ›cĂ mĂstnĂ provenience. Kupujem hromadu vÄ›cĂ pro naše nejdražšà i tak všeobecnÄ› domĹŻ (uĹľ se těšĂm, jak si mezi trámy do obĂ˝váku zase po tĹ™ech letech zavÄ›sĂme houpacĂ sĂĹĄ :)) a pak se pĹ™esouváme do Kurtovy cestovky pro letenky na Galapágy, kterĂ˝ ještÄ› vÄŤera nestihli vystavit. Všichni v Nomadtours Adu litujĂ, ale pĹ™itom se shodujĂ, Ĺľe uĹľ se opravdu nedá nic dÄ›lat, iPhone uĹľ je v nenávratnu. Berem letenky a vracĂme se taxĂkem do hotelu. No jo, tak zase po tĂ˝dnu zabalit na cestu, uĹľ se těšĂm. LouÄŤĂme se s personálem, skládáme objemnou batoĹľinu do taxĂku a za chvĂli uĹľ odjĂĹľdĂme z modernĂho jiĹľnĂho terminálu smÄ›r Baños. ĂšdajnÄ› jedeme pĹ™Ămou linkou bez zastávek, stejnÄ› ale stavĂ na kaĹľdĂ˝m rohu, nabĂrá cestujĂcĂ i prodejce všeho moĹľnĂ˝ho od zmrzliny aĹľ po peÄŤenĂ˝ maso a vĹŻbec, cestovánĂ má ryze latinskoamerickĂ© rozmÄ›ry. Cca po tĹ™ech hodinách se za oknem zjevuje mohutná dĂ˝majĂcĂ sopka Tungurahua a za chvĂli uĹľ vystupujem. PrvnĂ dojmy jsou mĂrnÄ› Ĺ™eÄŤeno rozpaÄŤitĂ˝ – autobusovĂ˝ nádražà je obklopenĂ˝ dost nevzhlednĂ˝mi baráky (levnĂ˝ hotely, autoservis, benzĂnka), všude je špĂna a já si Ĺ™Ăkám, jestli je opravdu tohle ten ráj batĹŻĹľkářů a cestovatelĹŻ obecnÄ›, o kterĂ˝m v Quitu všichni mluvili. RozhodnÄ› jsme si to pĹ™edstavovali jinak. NabĂráme nÄ›jakej smÄ›r, odrážĂme hromadu mládeĹľe nabĂzejĂcĂ ubytovánĂ v nejbližšĂch špelunĂch (atraktivnĂch asi jako nádraĹľnĂ ÄŤekárna) a nÄ›jakej chlápek nás smÄ›ruje do ĂşdajnĂ˝ho centra. A hele, za pár blokĹŻ uĹľ to zaÄŤĂná vypadat k svÄ›tu. ZkoušĂme pár hotelĹŻ, vyhlĂĹľej docela dobĹ™e, ale všude nÄ›co chybĂ (buÄŹ pokoj nemá okno, nebo postel pro dva mĹŻĹľe vyhovovat tak novomanĹľelĹŻm na svatebnĂ cestÄ›, ale ne Karlovi s Jitkou, pĹ™ĂpadnÄ› jde o klasickou blechárnu se záclonami pranĂ˝mi naposledy nÄ›kdy v minulĂ˝m stoletĂ). Tak jeden hotel za druhĂ˝m opouštĂme a s kaĹľdou dalšà ulicĂ se nám Baños mÄ›nĂ pĹ™ed oÄŤima – teÄŹ uĹľ opravdu pĹŻsobĂ jako to ĹľivĂ˝ a pĹ™ĂjemnĂ˝ mÄ›sto, na kterĂ˝ jsme se těšili. KdyĹľ uĹľ opravdu netouĹľĂme po niÄŤem jinĂ˝m neĹľ po shozenĂ báglĹŻ, abychom mohli vyrazit prozkoumat Baños zblĂzka, doporuÄŤuje nám nÄ›kdo hotel Plantas y Blanco a na prvnĂ pohled je jasnĂ˝, Ĺľe je to ono. PÄ›knĂ˝ pokoje, přátelskej kluk v recepci, bar na terase na stĹ™eše, internet na dvou PC zadarmo, knihovna, spousta batĹŻĹľkářů a to celĂ© za 9,50 USD za osobu a noc. Paráda. Shazujeme bágly, gratulujem si a vyrážĂme do ulic. V cestovce Rainforestur doporuÄŤenĂ© Kurtem domlouváme tĹ™ĂdennĂ trek na horu Altar (nÄ›co pĹ™es 5000 m, hurá!), kromÄ› toho zjišťujem, Ĺľe se tu dá chodit, raftovat, jezdit na kole… je toho spousta, nÄ›co si jistÄ› vyberem. OkolĂ je skuteÄŤnÄ› fantastickĂ˝, Baños ležà v hlubokĂ˝m ĂşdolĂ mezi horama, na kterĂ˝ch se trhajĂ mraky, vĂ˝hledy jsou nádhernĂ˝, škoda jen nĂzkĂ˝ nadmoĹ™skĂ˝ výšky (1850 m), ale snad si tÄ›lo nÄ›co pamatuje. Ada vybĂrá velmi pĹ™Ăjemnou švĂ˝carskou restauraci na veÄŤeĹ™i, po nĂ se ještÄ› nÄ›jakou dobu procházĂme, pak dlouze kecáme na hotelovĂ˝ terase a radujem se, jak jsme si prima vybrali. Snad nás Baños nezklamou ani v dalšĂch dnech.