Tolimati.cz

(následující kapitoly: část 2 – část 3)

ROVNÍK ZE VŠECH STRAN – Ekvádor a Galapágy 2009

Neupravovaný a nekrácený přepis deníku pořizovaného po večerech během cesty. Pokud je to na vás příliš dlouhé či stylisticky neohrabané, omlouvám se, šlo mi hlavně o autenticitu…

Cestu do Ekvádoru jsme původně začali plánovat krátce po návratu z minulý expedice do Peru a Bolívie (deník zde) s jejími účastníky. Jenže pak se začaly věci měnit, původní členové výpravy z různých důvodů poněkud poodpadali, na jejich místa se hlásili jiní, ti posléze odpadli rovněž, celé se to přeskupovalo a přeskupovalo, až z toho nakonec vylezla následující čtveřice: bodyguard a fundraiser Ada, díky němuž mohla celá cesta vyvrcholit odletem na Galapágy (sehnat sponzorský příspěvek jsme nikdo jiný neuměl), tradiční parťák na horských fotoexpedicích Karel, jeho sestra Jitka a já. Během léta jsme poladili formu na výpravách do Alp a Tater, Jitka se v září ještě stihla vdát, Ada několikrát změnil práci a pak už přišel

Den první – čtvrtek 22.10.

Je pět hodin ráno, zvoní budík a já pootevřeným okem sleduju velkej nacpanej bágl vedle postele. Je den D, po dlouhých přípravách, debatách a personálních změnách začíná expedice Ekvádor a Galapágy 2009.

V obýváku vstávají Karel s Jitkou, co někdy před půlnocí přijeli z Brna. Pijem čaj, přemýšlíme, co z důležitých věcí jsme zapomněli zabalit (teď už je to stejně fuk) a za chvíli už nás Jarmila veze na Ruzyñ. Na loučení moc času nezbývá, za chvíli letíme, čeká nás čtyřiadvaceti­hodinová trasa Curych – Atlanta – Quito. Ada nás už čeká v hale. Při odbavení vznikají trochu zmatky ohledně sedadel, ale za chvíli už se usazujeme v Boeingu a po cca hodině přistáváme v Curychu. Během další hodiny si nás berou do prádla úředníci z Delta Airlines, před letem do Atlanty se vyptávaj na všechno možný i nemožný, bohužel ale nevědí to, co zajímá nás – jestli si v Atlantě máme znovu odbavovat bágly nebo ne (názory letištního personálu se podezřele různí). Údajně se to dozvíme až tam. Konečně startujem. Boeing 767 je výrazně pohodlnější než Airbus, kterým jsme předloni cestovali do Peru, a roznášejí v něm výrazně lepší věci k jídlu, přesto to trvá hodně dlouho (nejsa tehdejším ředitelem výpravy Markem, neumím ukecat letušky k volnému použití lahviček whisky a tudíž cesta ubíhá podstatně pomaleji). Nicméně po cca 10 hodinách přistáváme. Trochu mě překvapuje, že i v pouhým tranzitu absolvujem kompletní imigrační proceduru, ale co, aspoñ víme, jak to vypadá (v podstatě žádnej problém). A bágly prý skutečně poletí až do Quita bez naší účasti. No, snad se s nimi brzo shledáme. Po cca 2 hodinách v hale nastupujem do dnešního posledního stroje a čekáme na start. Je hezky a na rozdíl od předchozího letu sedíme u okýnka, takže koukáme ven a hele, po pásu do břicha letadla míří Adův batoh. No sláva, aspoñ jeden. Startujem. Roviny Georgie střídají roviny Floridy, pak přelétáme Key West (Jitka nám vypráví, jak tam před lety jezdila autem), stmívá se a jsme nad Karibikem. Kuba je temná, ani Havana moc nesvítí, zato Kajmanské ostrovy září jak ohñostroj. Na cca hodinu usínám a budím se až chvilku před přistáním. Quito vypadá seshora krásně – spousta světel mezi horami, uvidíme, jaký bude zevnitř. Na letišti jde všechno raz dva a přichází velká úleva – bágly jsou tu všechny, hurá. Za chvíli už sedíme v taxíku a míříme do hotelu Interamericano, kde máme rezervovaný dva pokoje. Taxikář cestou zjišťuje defekt gumy, tak ještě měníme stroj, ale za chvilku jsme v hotelu, cesta z letiště trvala cca půlhodinu. Čekají nás dva recepční, kteří očividně nemají moc páru o tom, co o nich funguje a co ne – Jitka chtěla zprovoznit slibovaný Wi-Fi a vyslat novomanželovi populární táborovou zprávu „Dojeli jsme dobře“, leč pánové netuší, která bije. Ale to už je fuk, věci budem řešit ráno. Je jedenáct, tedy u nás doma šest ráno, už 24 hodin jsme na cestě. Spát!

Den druhý – pátek 23.10.

Budím se okolo pátý, což mi vzhledem k časovýmu posunu připadá docela OK – předloni v Cuscu jsem měl podstatně větší problémy s adaptací. Quito je navíc níž (2800 m, Cusco má nějakých 3300) a zatím vůbec nemám pocit, že bychom byli v nějaký zaznamenáníhodný výšce. To je na jednu stranu prima (není mi blbě), na druhou stranu by možná bylo lepší, kdyby se tělo aklimatizovalo na hory už obyčejným pobytem ve městě, jako ve zmíněným Cuscu nebo v La Paz. Jedním z cílů cesty je totiž výstup na sopku Cotopaxi (5890 m), případně – dá-li Pacha Mama – i na Chimborazo (6310 m). Ada vedle mě ještě tvrdě zařezává, pročež si čtu, píšu deník a užívám si představu, že jsme zase po dvou letech na cestě a máme to celý před sebou. Okolo sedmý se Ada budí, jdeme do vedlejšího pokoje navštívit Karla s Jitkou a posléze se přesouváme do hotelový restaurace na snídani. Míchaný vajíčka, sendvič se sýrem, bylinkovej čaj, prostě pohoda. Personál v hotelu je nesmírně příjemnej, po snídani se dlouze bavíme o tom, co je v Quitu všechno k vidění, a za nějakou dobu vyrážíme do ulic. Quito se od většiny latinskoamerických měst liší tím, že má dvě centra, historické a moderní, řekněme turistické. My bydlíme přímo uprostřed toho historického, hned vedle hotelu je náměstí Santo Domingo s velikým kostelem, za každým druhým rohem vykoukne další monumentální stavba. Většina z nich je bíle nahozená a Quito tak připomíná spíš Limu než Cusco nebo La Paz, byť je mnohem menší než zmíněná peruánská megametropole. Kouká se na to velmi příjemně, jen je škoda, že všude jezděj mraky aut, z nichž většina by při měření emisí patrně zlikvidovala měřící přístroj. Takže to tu dost smrdí. Snažíme se proto vyhýbat větším ulicím a šplháme do kopců, aby si tělo uvědomilo, co se od něj v následujících dnech očekává. Při přechodu mezi historickým a moderním centrem se chvíli motáme na nějakým staveništi, pak prohlížíme místní parky (Quito je výrazně zelenější než Cusco i La Paz), až nakonec centrum č.2 zdárně nacházíme. Zjištění č.1: Cca 75% zdejších služeb tvoří kadeřnictví. Každý město má asi svou úchylku, pravda je, že Quito v tomhle přece jen nepůsobí tak drsně jako El Alto v La Paz, kde dominovaly hlavně zubní ordinace v těsném sousedství funebráků. Zjištění č.2: Druhou nejsilnější skupinou jsou cestovní kanceláře nabízející cesty na Galapágy, horský treky i jednodenní výlety. Zjištění č.3: Je to drahý. Celkem hodně. S Bolívií občas nesrovnatelný. U Galapág nám to bylo jasný dopředu, ovšem u výstupů na Cotopaxi/Chimborazo cena cca 200 USD na člověka dost nepříjemně překvapí a celodennáky za 50 USD, to si snad dělaj srandu. V Bolívii stály tak čtvrtinu. Tak výlety budem muset vyřešit jinak, teď začínáme kombinovat Galapágy a treky. Co se Galapág týče, celkem rychle nám padne do oka nabídka jedný cestovky, která místo obligátní cruise (5–7 dní na lodi) nabízí tzv. Island Hopping, tj. přejezdy mezi ostrovy a noci v hotelech na pobřeží. Prima, bude se líp fotit a v nabídce je i horskej trek na Isla Isabela, kam cruisy nejezdí. A navíc je to o něco levnější. Co se hor týče, začíná se rýsovat nepříliš příjemná varianta – z kombinace málo času/málo peněz zatím jako nejjednodušší řešení vychází vynechat jeden výšlap, což by asi odneslo Chimborazo. Auvajs. No, uvidíme po Cotopaxi.

No nic, rychle k příjemnějším věcem. V jednom baru dáváme čerstvej ananasovej džus, po kterým se mi dva roky stýskalo, a pak obědváme kuřecí rizoto s pečeným banánem (dtto). Pak ještě chvíli chodíme a já si všímám, že v porovnání s Cuscem/La Paz působí Quito až evropsky, skoro žádní lidi ve venkovským oblečení, naopak spousta klasických kancelářských typů, moderní obchody, mrakodrapy apod. Proč ne, ale na druhou stranu už se těším třeba do Riobamby nebo Baños, který by měly vypadat podle všeho trochu latinskoameričtěji. Ovšem historický centrum Quita je jiný kafe, vypadá to tu nádherně (večer ještě o něco líp než přes den), hned za rohem od hotelu máme fantastickou uličku Calle Ronda plnou restaurací a galerií, to se to bude za tmy fotit. Ale ne dneska, dneska už zvládáme tak maximálně večeři s živou hudební produkcí v jedný z hospod a následnej přesun do pelechů. Zítra se z Quita vydáme na první výlet, teď už mě zajímá jen a jen postel.

Den třetí – sobota 24.10.

Budím se někdy před sedmou čilej jak rybička, po cca 10 h spánku ostatně není divu. Jdem na snídani a pak u stále stejně příjemných paní z personálu zjišťujem, jak můžem případně vyřešit ty výlety a neplatit dlouhý prachy cestovkám. Rada je jednoduchá – použít normální veřejný autobusy, prý jich na místa okolo Quita jezdí spousty a určitě se všude dostanem. Dneska máme naplánovanou „povinnou“ návštěvu Mitad del Mundo (španělsky Střed světa) aneb městečka kousek severně od Quita přímo na rovníku. Takže ty busy vyzkoušíme. Jeden chlapík z personálu jde s náma na stanici kousek od hotelu a radí, kam jet – čeká nás cesta přes město místní MHD, poté přestoupíme na linkovej bus. Městskej autobus je nacpanej a trvá mu to v zácpě dlouho, to by ale trvalo i taxíku nebo pronajatýmu autu a bus má velkou výhodu v tom, že skutečně stojí asi 40 centů. Po nějaký době přestupujem a hned chytáme linkáč na Mitad del Mundo, cena je podobně nicotná a za chvíli jsme tam. No, je to tu opravdu hodně turistický, ale na druhou stranu to mají udělaný vcelku hezky. Centrem všeho je velikej památník se zeměkoulí navrchu, jímž prochází rovník (byť někdo tvrdí, že je o pár metrů dál, ale nebuďme hnidopichy). Chvíli se fotíme v klasických pozicích „teď jsem na severní polokouli a teď už na jižní“, pak obcházíme místní krámky, sledujeme důmyslný sluneční hodiny a nakonec zalézáme do hospody na oběd. Po něm se hodláme přesunout ještě k nedalekýmu velikýmu kráteru Pululahua a těší nás, že skutečně stačí pár minut čekat a bus je tu. Kráter vypadá spíš jako obydlený údolí, takže na pohled žádná velká rarita, ale procházka přírodou potěší – vlastně je to tady poprvé, doteď jsme byli jenom ve městech. Už je pomalu čas na návrat, takže se opět přesouváme na stanici busu a skutečně, ani ne za 5 minut jeden přijíždí a vezeme se do Quita. V buse hrajou příjemný ekvádorský písničky a cesta ubíhá hezky všem kromě Jitky, která před nástupem do busu na cosi zapomněla a teď se kroutí na sedadle a střídavě modrá a zelená. Když už jedeme asi hodinu, definitivně to nevydrží a na jedný zastávce tygřím skokem opouští bus, následována zbytkem výpravy. Po chvilce se noří z jedný restaurace a už zase září jako sluníčko. Zjišťujem, že jsme už skoro v centru čtvrthodinu chůze od hotelu, takže pokračujem pěšky. Cestou stavíme na chvilku na internetu a pak na večeři v Texas Chicken, už je tma a my plánujem večerní focení Quita. Nefotící Ada zůstává v hotelu, my ostatní vyrážíme do ulic. Nejspíš se tu koná nějakej festival, protože Quito fantasticky žije, na Calle Ronda je lidí jak psů, hned na dvou náměstích se živě hraje – jedna skvělá latinskoamerická klasika, jeden zdejší poprock typu Lucie či Kryštofa. Zpěvák pumpuje dav z pódia a pod ním adekvátně ječí patnáctiletá mládež. Showbusiness je zkrátka stejnej všude na světě, ale hraje jim to dobře. Zhruba v 10 se vracíme velmi spokojený do hotelu, kecáme, píšem deníky a cca o půlnoci zalézáme. Zítra nás čeká první pořádná hora – Volcán Cruz Loma nad Quitem. Pravda, jen lanovkou, ale zato do 4100 m a nahoře se údajně dá docela i chodit.

Den čtvrtý – neděle 25.10.

Ajaj, tak aklimatizace má nejspíš ještě mouchy – budím se cca ve 4 po čtyřech hodinách spánku a už neusínám, což mě nijak zvlášť netěší. Ostatní spěj v pohodě jak rybičky, časovej posun s nima zjevně tolik jako se mnou nedělá. Když se všichni exhumujou, jdem na snídaní, leč ouha – restaurace je zavřená a chlapík v recepci hlásí, že paní domácí onemocněla a jídlo se tudíž nekoná. No co naděláš, kavárna na blízkém náměstí Santo Domingo to jistí. Po návratu do hotelu se v recepci ptáme na cestu k lanovce na Cruz Loma a dozvídáme se, že máme jet trolejbusem na blízký autobusový nádraží a dál minibusem. Dorážíme na nádraží, ale bus nikde, pročež po cca 20 minutách berem taxíka. Blížíme se ke Cruz Loma a já si říkám, to je divný, ty lanovky vypadaj, jako kdyby stály. Asi optickej klam, v hotelu nám přece říkali, že na 100% jede. Jenže při parkování se tušení mění v jistotu – lanovka nepremává kvůli údržbě. Hergot, co s tím? Je cca 10:30, na plánování dalšího výletu není čas a představa, že strávíme další den v Quitu, skutečně není příjemná. Od lanovky vede cesta nahoru, tak si říkáme, že se aspoñ projdem, vrchol sice zaručeně nedáme, ale přinejmenším se dostanem do hor. Jenže po pár krocích nás staví policajt, že nahoru po cestě pod lanovkou nelze, že je to moc nebezpečný. Hm. Ptám se na alternativní trasu, prý někde vedle nějaká vede, ale přesně neví. Zkouším se zeptat přilehlého taxíkáře, rovněž neví a paní v kase na parkovišti taky ne. Chytám se až u řidiče jednoho ze vzpomínaných minibusů, kterej radí popojít cca kilák po silnici a pak se vydat vzhůru přes vesničku, co leží na úpatí. No tak to zkusíme. Když se vydáváme na cestu, připojuje se k nám osamělá Němka Simona, dávají se s Jitkou do řeči a dohadují se, že půjde s námi. Cesta po krajnici vedle svištících aut je úporná, ale naštěstí netrvá dlouho, skutečně nacházíme zmíněnou vesničku a vydáváme se na blind do kopce. Je to fakt dobrodružný, napřed procházíme mezi chatrčemi k velkému obveselení (z velké části ožralých) domorodců a k zlosti jejich psů, pak stoupáme do prudkého kopce stezičkami nestezičkami, které místy mizí v podrostu, poté se zase objevují, znovu mizí… ale statečně stoupáme. Aleniny hodinky s výškoměrem dole ukazovaly 2840 m, vyšli jsme zhruba v 11. Vrchol je v nedohlednu, na něj nemyslíme, prostě zkoušíme vylézt co nejvýš, co stezička dá. A ono to kupodivu pořád jde. Ale ouha! Přicházíme k domku, kde stezka končí u vrat a za nimi štěká pes. Co dál? Za psem vykukuje chlap a velkoryse nás nechává projít zahradou. Nad domem konečně vidíme, jak se stezka pár desítek metrů napojuje na zmíněnou velkou cestu od lanovky, z níž nás vyhodil ten policajt. Že by? Jenže v cestě stojí další barák s třemi psy, lidi nikde a čokli dávaj velmi důrazně najevo, že gringos neprojdou. Ada to na ně zkouší s profi cvičitelskými grify, leč marně. Nakonec barák krkolomně obcházíme a konečně stojíme na cestě hodné toho jména, podle všeho vedoucí až na vrchol. Začínají v nás klíčit kacířské myšlenky. Máme asi 12 h, 3300 m a jde se dobře… fakt to nezkusíme? Není to zrovna předpisově podle pravidel aklimatizace, ale… Jdem do toho. Akorát Adovi začíná být blbě. Po dalších 200 výškových metrech se cesta opět mění ve stezku skrz jakousi zdejší obdobu deštného pralesa a Ada definitivně odpadá, klasická výškovka. Trvá na tom, že se vrátí sám, což nakonec s těžkým srdcem přijímáme, byť to není úplně dobrej postup. Na druhou stranu je to po cestě do města kousek a do hotelu pak taxíkem taky. Pokračujem v cestě. Okolo 3700 m přichází finální ostrý stoupání, už taky funíme, ale cca ve 3 jsme nahoře. 4100 m po 1200 m převýšení, v podstatě bez jídla (počítali jsme se stánky u lanovky), to celý čtvrtej den cesty, ty jo. Chápe se nás euforie a jsme rádi, že lanovka nejela. Do toho Ada píše, že v pohodě dorazil dolů, takže je radost dvojnásobná. Fotíme, sledujeme okolní vrcholy (vévodí Pichincha s nějakými 5700 m) a užíváme si. Na jihovýchodě na chvilku leze z oparu i Cotopaxi, nad jehož mohutností se skutečně tají dech – jakoby se mezi psí smečkou najednou objevil slon. Už je ale čas na sestup. Pochopitelně kašleme na zákazy a scházíme pod lanovkou po cestě, dole jsme za necelý 2 h a policajti nás sice viděj, ale nic neříkaj. Domlouváme se se Simonou, že bychom případně zkusili Cotopaxi spolu (je fakt dobrá, přiletěla totiž teprve včera) a lezem do příhodně čekajícího minibusu, kterej nás veze až domů. Nabíráme zotavenýho Adu, jdeme na večeři, pak v jednom krámku kupujem sedmičku bílýho a slavíme úspěšnej den. Teda tohle bychom do sebe neřekli…

Den pátý – pondělí 26.10.

Mám ho skoro čtyřicet let a furt mu nerozumím. Čemu? Svýmu tělu. Včera probdím půlku noci, ve dne neplánovaně vylezu nad 4000 m, usnu vteřinu po klapnutí víček a pak řach – v půl druhý ráno, tedy opět po nějakých třech hodinách spánku, se vzbudím a do rána nezaberu. Časovej posun se mnou mává slušně, ale už by toho mohl nechat, takhle budu za chvíli průhlednej… Snídani tudíž příliš nevnímám (vůbec jsme prima parta, Ada má problémy s výškou, Jitku bolí v krku, já insomniak, jen Karel je v pohodě a děsí se, co zbyde na něj :)) a na cestu do Otavala se již uzdravené tety hoteliérky ptám asi taky dost nesouvisle, ale nakonec snad zjišťuju vše potřebné a vyrážíme. Trolejbusem na velký autobusový nádraží na severu Quita, pak busem ještě na další terminál na hranicích města a těsně před ním si nás na křižovatce vtipně přebírá linkáč do Otavala. Cesta trvá cca 2 h a vede nádhernými sopečnými údolími s hlubokými roklemi a divokou řekou dole. Je krásně, bohužel chvilku po příjezdu do cíle se nebe začíná kabonit. Otavalo je prastarý incký město a představoval jsem si ho bohatší na starou architekturu, ovšem kromě jedný barokní katedrály a radnice vypadá jak z půlky minulýho století. Ale na druhou stranu z něj po pár dnech po skoroevropským Quitu cítím takovou tu poctivou jihoamerickou atmosféru, jak ji znám z Peru/Bolívie. Proslulý trhy, o kterých se píše v každý příručce, se dnes zjevně nekonaj, pročež město po chvíli opouštíme a vracíme se na autobusák sehnat dopravu na blízký jezero Cuiqocha. Půl cca půlhodinový cesty nás veze školní bus plnej hihnajících se třináctek (okamžitě mi zaletí myšlenky domů a konstatuju, že některý věci neznají rozdílů, polokoule nepolokoule), po vysazení si nás přebírá chlápek v pickupu a svištíme dál – Jitka na sedadle spolujezdce, my pánové na otevřený korbě. Chlap jede jak dráha a s náma to slušně nadskakuje, ale je to sranda. Záhy dorážíme k jezeru. Je krásný, leskne se na dně kráteru sopky (jak jinak taky) v cca 3000 m, po okolních kopcích vede okružní stezka. No jo, ale začíná nás pronásledovat myšlenka, že takhle na výstup na skoro šestitisícový Cotopaxi moc nenatrénujem. Chtělo by to aspoñ třikrát nad 4000 m a to se nám ne a ne podařit. Jak si tak kráčím okolo jezera a koukám na hladinu, napadá mě kacířská myšlenka Cotopaxi úplně vypustit. Zní to jako magořina, vždyť šlo původně o základní cíl výpravy a já se na to těším dva roky, ale na druhou stranu by se nám tak expedice nutně musela změnit spíš ve sportovní výkon než v cestování – pokud ten výšlap dáme, zbudou nám na zbytek země do odletu na Galapágy cca 3 dny a to je tak na variantu „Japonci objevují Jižní Ameriku“. Fuj, to jsou dilemata. Na jednu stranu je mi to hrozně proti srsti, na druhou si říkám, že by to mělo aspoñ zaznít k posouzení. Nad čajem a džusem se tedy se svými úvahami svěřuju ostatním a kupodivu mě neposílají do řiti (což mě překvapuje, počítal jsem s tím, že kacířskej nápad bude okamžitě smeten se stolu a bude pokoj). Ale už není čas na debaty, venku přešlapuje řidič pickupu a jede se zpět do Otavala. Špatná zpráva: Adovi začíná být slušně blbě a vypadá to na akutní Pomstu velkého Montezumy aneb cestovatelskej průjem. O důvod víc přemítat o tý zmíněný variantě. Cesta domů je dlouhá a očividně přemýšlíme všichni o tomtéž, po návratu berem dráhu na večeři a stále řešíme, co s načatým Ekvádorem. A pak už se nám zavíraj víka a pomalu mizíme do pelechu, ty dny jsou teď nějak dlouhý.

Den šestý – úterý 27.10.

Tak a dost. Když se opět po 3,5 h spánku budím ve dvě ráno a tělo má pocit, že už bude vstávat, odmítám s ním další noc diskutovat a po cca půlhodině chroustám Adou darovanej Kinedryl. Následně spím jako špalek až do půl osmý, kdy se na nás dobývá Karel. Tak doufám, že tělo pochopilo, kde se nachází a co se od něj očekává, a napříště se obejde bez chemie. Zato Ada má nějak dost, Montezuma se stále mstí. K snídani dává jen suchý housky a pak se rozhoduje, že se dnešního programu neúčastní. Po snídani s ním a Karlem jdeme do turistickýho centra zjistit, jak se dostat do národního parku u vulkánu Pasachoa (další z místních atrakcí nabízených za těžký prachy cestovkami). Rada je jasná, autobusem z „našeho“ nádraží La Marin do Valle de los Chillos, pak mikrobus či pickup. Přejem Adovi blízké uzdravení (chudák, je mi ho fakt líto) a razíme na bus. No jo, ale on tu žádnej není a slečna prodávající lístky není zrovna komunikativní typ. Ukazuje nějakej směr, my ji poslechnem, ale kde nic tu nic. Po nějaké době stavíme taxíka, už je dost pozdě. Taxikář se dušuje, že udanou destinaci zná, zanedlouho je nám ale jasný, že kecal. Motá se s náma cestou necestou, pořád se někoho vyptává na správnej směr a nakonec nás veze kamsi do řiti v polích, kde navrhuje, abychom vystoupili. Docela důrazně mu vysvětluju, že nás měl dovízt na konkrétní místo a to zcela podělal. Tváří se kysele, ale odváží nás zpět na silnici, z který zahnul do těch kotárů. Tam raději vystupujem, aby se ještě někam nerozjel, a po chvíli u nás staví pickup a řidič se ptá, jestli náhodou nechceme na Pasachou. Náhodou chceme. Za 7 USD nás veze ke vstupu do parku a slibuje, že pro nás v 5 večer přijede. Trochu nás zaráží vlezné 10 USD na hlavu, ale prý to má být hodně spektakulární záležitost, tak uvidíme. No, je fakt, že turisticky to mají ošetřený dost dobře – několik okruhů s barevným značením podle délky/obtížnosti, výborně vyvedenej obrázkovej průvodce, rozcestníky apod. Celá hora je v podstatě samostatnej biotop – mlžnej prales, což je v okolní krajině dost zajímavá rarita. Pochopitelně dáváme nejdelší variantu až pod vrcholovej hřeben a nadáváme na debila taxikáře – nebýt jeho neschopnosti, snad bychom to stihli až nahoru. Prales je fakt majestátní, bambusy, orchideje, křičej ptáci, ve výšce přes 3000 m to působí fakt zvláštně. Za nějakej čas vylézáme nad hranici lesa do trávy a křovin, který ze všeho nejvíc připomínaj Malou Fatru (stejnej pocit jsme ostatně měli už na Cruz Loma). Dojmy se násobí po spatření dvou babek, který sbíraj do kyblíků… borůvky (po fatransku čučoriedky, zde mostriños). Ochutnáváme a jsou trochu trpký, ale ujdou. Rozhlížíme se po krajině – kus od nás by mělo být Cotopaxi, ale je hodně zamračeno (jako skoro každý odpoledne) a vidíme stěží vrchol Pasachoy. Přesto se snažíme fotit, aby se neřeklo, ale za moc to nestojí. Už musíme dolů, řidič bude čekat. Cestou pozorujeme párek supů a trochu fotíme prales, ale spíš dokumentačně, času málo. No a pak už scházíme dolů (stejně máme hodinu zpoždění), řidič nás veze do vsi Amaguaña, odkud chytáme bus do Quita, a cestou v nás definitivně uzrává rozhodnutí – zdejší výlety do okolí už nám stačily, ani dnes jsme se nedostali ani na 4000 m, ještě zítra dáme už objednanou a zaplacenou lagunu Quilotoa a tradá na jih. Cotopaxi tedy vážně nebude. Kdyby mi to někdo řekl před týdnem, pošlu ho s tím nesmyslem kamsi, ale teď to i mně připadá jako ta lepší varianta. Po večeři a návratu do hotelu to konzultujem s Adou, který podle očekávání neprotestuje. Dobrá zpráva: už je mu líp, takže zítra na Quilotou jede s náma.

Den sedmý – středa 28.10.

Anděl strážný na kopci nad naším hotelem budiž pochválen, první noc po nějaký době bez delšího probuzení i podpůrných prostředků. To se hodí, v 7 máme být nastoupeni před hotelem a čeká nás zatím nejdelší výlet na lagunu Quilotoa jihovýchodně od Quita. Jedeme s toutéž cestovkou Nomadtours, co se o nás bude starat na Galapágách, a průvodce nám bude dělat sám šéf firmy Kurt. Je to starší sympatickej a povídavej chlapík, mluví výborně anglicky (to jsme ještě nezažili), od začátku cesty neustále vykládá o všem okolo a jízda tak příjemně ubíhá. Míříme na jih po dálnici Panamericana, je krásně a Kurt povídá, že takhle dlouhý období bez kapky deště v okolí Quita v říjnu nepamatuje (tolik pro nejmenované jedince tvrdící, že mé jméno je přesmyčkou slova rain a kdekoli se objevím, tam do dvou hodin začne lejt). Zanedlouho se na obzoru objevuje známá (z fotek) silueta Cotopaxi. Dívám se na ni se smíšenými pocity, ale kupodivu převažujou ty pozitivní – už se těším na další cestování a hodlám Kurta vyzpovídat, co ví o možnostech treků okolo Baños či Riobamby. Po cca 2 hodinách jízdy, během nichž se párkrát dost radikálně změnilo počasí, odbočujem v Lacatunze z Panamericany a vzápětí stavíme v městečku Pujilí, kde každou středu probíhají veliký trhy. No konečně jedno pořádný jihoamerický mraveniště, asi jako v Cuscu. Chodíme od stánku ke stánku, dáváme k snídani děsně dobrý kukuřičný placky se sýrem (chudák Ada na dietě na nás smutně zahlíží, pusu plnou suchýcho rohlíku) a neméně skvělý banány (i s Adou) a s Kurtovým požehnáním fotíme, což má za následek spršku nějakejch lusků od jedný trhovkyně, vyhlížející ovšem spíš pobaveně než vážně nasraně (doufám, nerad bych někomu ubližoval). Kurt kupuje pro všechny oběd a jedem dál fantastickou krajinou, trochu připomínající hory okolo Cusca (i ve 4000 m je každej myslitelnej kus země obdělanej), ale podstatně zelenější. Za chvíli dorážíme do Quilotoy, tj. vesničky na okraji kráteru, v němž leží stejnojmenný jezero. Vesnice má 3900 m, jezero cca 3400. Nádhernej pohled znám už z mnoha fotek, ale v reálu je to mnohem lepší. Navíc nám fakt přeje počasí – na 90% fotek z Quilotoy je zataženo, ale nám krásně svítí slunce, po nebi se honěj bílý mraky a podobně jako na Altiplanu v Bolívii vypadaj barvy krajiny skvěle i v poledne. Rychle do sebe házíme housky s avokádem a hurá dolů. Cesta je prach a štěrk a občas slušně klouže, ale statečně fotíme a sestupujem. Konečně mám po týdnu pocit, že jsem na fotoexpedici, některý úlovky fakt stojej za to. Pobíháme po břehu a cvakáme jak o život, až už je pomalu čas na přesun zpět. Škoda, ale na druhou stranu se zrovna zatahuje, takže o nic podstatnýho nepřijdem. Cestou zpátky stavíme ještě na focení lam a oslíka na poli u cesty (lam tu zdaleka není tolik co v Bolívii), pak nám Kurt kupuje výbornou zmrzlinu, opět sledujem Cotopaxi (teď už na něj koukám s čistou radostí a bez hořkosti, skutečnost, že ho nevylezem, mě úplně přestala trápit poté, co nám Kurt u oběda předestřel možnosti Baños) a okolo šestý dorážíme do Quita, kde mezitím pršelo, ale bez nás. U Kurta v kanceláři definitivně platíme Galapágy, loučíme se a jedem domů narvaným trolejbusem, v němž vynalézavě performují místní rappeři. Takže na nějakou dobu poslední večer v Quitu…

Den osmý – čtvrtek 29.10.

Po ránu domlouváme s majitelkou hotelu, že u ní necháme věci, které příštích 14 dní nebudeme potřebovat (především dárky, které hodláme dopoledne nakoupit) a vyrážíme do turistického centra na trh. Kvůli úspoře času tentokrát nechcem jít pěšky, ale trolejbusem. Cca tři busy si necháváme ujet, protože jsou hrozně narvaný. Do čtvrtýho statečně lezem. Sakra, proč je tu po ránu taková tlačenice a proč se na mě ten chlápek tak lepí? Jen co se stihnu ujistit, že mám všechny věci bezpečně pod trikem či dalšíma vrstvama oblečení, se chlap začne rvát ven, protáhne se okolo Ady a vyskočí ze zavírajících se dveří. A měl to načasovaný tak šikovně, že po Adově nevěřícným výkřiku „ty vole, já nemám telefon“ prováháme právě ty dvě desetiny vteřiny, kdy jsme ho ještě teoreticky mohli čapnout za límec. Takže nám zůstávají spadlý čelisti a Ada právě přišel nejen o zánovní iPhone, ale taky o kontakt s domovem, fotky a především cestovní deník, kterej si na rozdíl od nás psal elektronicky. To snad není pravda. Vystupujem v centru jak spařený myši. Z Karlova telefonu (můj má v Quitu problémy se signálem) ještě P.T. zlodějovi píšu SMS, že za vrácení stroje dostane 100 USD odměny, ale je nám jasný, že je to dost zoufalej pokus. Urrrgh. Sedáme na snídani, pokoušíme se Adu rozveselit, ale moc to z pochopitelných důvodů nejde. Trochu pookřává až na trhu se spoustou hezkých věcí místní provenience. Kupujem hromadu věcí pro naše nejdražší i tak všeobecně domů (už se těším, jak si mezi trámy do obýváku zase po třech letech zavěsíme houpací síť :)) a pak se přesouváme do Kurtovy cestovky pro letenky na Galapágy, který ještě včera nestihli vystavit. Všichni v Nomadtours Adu litují, ale přitom se shodují, že už se opravdu nedá nic dělat, iPhone už je v nenávratnu. Berem letenky a vracíme se taxíkem do hotelu. No jo, tak zase po týdnu zabalit na cestu, už se těším. Loučíme se s personálem, skládáme objemnou batožinu do taxíku a za chvíli už odjíždíme z moderního jižního terminálu směr Baños. Údajně jedeme přímou linkou bez zastávek, stejně ale staví na každým rohu, nabírá cestující i prodejce všeho možnýho od zmrzliny až po pečený maso a vůbec, cestování má ryze latinskoamerické rozměry. Cca po třech hodinách se za oknem zjevuje mohutná dýmající sopka Tungurahua a za chvíli už vystupujem. První dojmy jsou mírně řečeno rozpačitý – autobusový nádraží je obklopený dost nevzhlednými baráky (levný hotely, autoservis, benzínka), všude je špína a já si říkám, jestli je opravdu tohle ten ráj batůžkářů a cestovatelů obecně, o kterým v Quitu všichni mluvili. Rozhodně jsme si to představovali jinak. Nabíráme nějakej směr, odrážíme hromadu mládeže nabízející ubytování v nejbližších špeluních (atraktivních asi jako nádražní čekárna) a nějakej chlápek nás směruje do údajnýho centra. A hele, za pár bloků už to začíná vypadat k světu. Zkoušíme pár hotelů, vyhlížej docela dobře, ale všude něco chybí (buď pokoj nemá okno, nebo postel pro dva může vyhovovat tak novomanželům na svatební cestě, ale ne Karlovi s Jitkou, případně jde o klasickou blechárnu se záclonami pranými naposledy někdy v minulým století). Tak jeden hotel za druhým opouštíme a s každou další ulicí se nám Baños mění před očima – teď už opravdu působí jako to živý a příjemný město, na který jsme se těšili. Když už opravdu netoužíme po ničem jiným než po shození báglů, abychom mohli vyrazit prozkoumat Baños zblízka, doporučuje nám někdo hotel Plantas y Blanco a na první pohled je jasný, že je to ono. Pěkný pokoje, přátelskej kluk v recepci, bar na terase na střeše, internet na dvou PC zadarmo, knihovna, spousta batůžkářů a to celé za 9,50 USD za osobu a noc. Paráda. Shazujeme bágly, gratulujem si a vyrážíme do ulic. V cestovce Rainforestur doporučené Kurtem domlouváme třídenní trek na horu Altar (něco přes 5000 m, hurá!), kromě toho zjišťujem, že se tu dá chodit, raftovat, jezdit na kole… je toho spousta, něco si jistě vyberem. Okolí je skutečně fantastický, Baños leží v hlubokým údolí mezi horama, na kterých se trhají mraky, výhledy jsou nádherný, škoda jen nízký nadmořský výšky (1850 m), ale snad si tělo něco pamatuje. Ada vybírá velmi příjemnou švýcarskou restauraci na večeři, po ní se ještě nějakou dobu procházíme, pak dlouze kecáme na hotelový terase a radujem se, jak jsme si prima vybrali. Snad nás Baños nezklamou ani v dalších dnech.

(následující kapitoly: část 2 – část 3)