Tolimati.cz

Ještě jsme si ani nestačili vyčistit hlavu od nářezu jménem The Proposition (viz níže) a absolvovali jsme, tentokrát v kině, další velmi optimistickej a pozitivní vánoční film. Tentokrát se odehrává (podobně jako další letošní perla V for Vendetta) v nepříliš vzdálený budoucnosti v Anglii a stejně jako Vendetta tu budoucnost předvádí v takových barvách, že se jí skutečně nemůžu dočkat.

Novinářům se Potomci lidí většinou dost líbili a tak jste asi v nějakým časopise zaregistrovali recenzi a jste tudíž v obraze, nicméně pro připomenutí: Rok 2027, svět je víceméně v rozkladu, jen Británie je jakžtakž stabilní – ovšem za cenu toho, že se změnila ve fašistickou diktaturu (opět analogie s Vendettou), ve který se s přistěhovalci zachází dost podobně jako s Židy v nacistickým Německu. Důvodů celosvětový krize je víc, ovšem jeden je zcela zásadní – už 18 let se na celý planetě nenarodilo jediný dítě a lidstvo chápe, že vymírá. Jednoho dne se ale v jedný poněkud zmatený spirituálně-teroristický komunitě objeví mladá černoška Kee (pochopitelně ilegálka) v osmým měsíci. Vůdkyně komunity se obrátí na bývalýho manžela Thea, dnes státního úředníka, s prosbou, aby holce pomohl ze země do bezpečí. Jenže se to celý sepsuje a Theo, ač v podstatě proti svý vůli, nakonec musí Kee zachranovat nejen před policií a armádou, ale i před bývalými kámoši.

Hlavní motiv (pár bezbranných proti všem) sám o sobě tedy není nijak dvakrát originální, jenže tenhle film točil geniální Mexičan Alfonso Cuarón a je to vidět. Fantasticky se tu pracuje hlavně s atmosférou a detaily. U filmů z budoucnosti, antiutopie typu Minority Report nevyjímaje, bývá zvykem předvádět nejrůznější dechberoucí technologie, jenže Cuarónova Anglie 2027 je špinavá, ošuntělá a zanedbaná (jako v Orwellově 1984) a nebýt futurologických elektronických hraček (navigace v autě, herní konzole etc.), vypadá jak Mostecko z 80. let. Taky se těším, až film přijde na DVD a budu si moct zastavit scénu s výstřižky z novin na zdi – i z těch pár vteřin na plátně je jasný, že v nich jsou celý dějiny od současnosti až do doby děje filmu (všiml jsem si třeba, že Rusko vyzkoušelo novou atomovku a tím zmizel z mapy Kazachstán). Hodně hustá je scéna příjezdu do sběrnýho lágru uprchlíků – nádraží připomíná osvětimskou rampu ze Sophiiny volby nebo Schindlerova seznamu, ovšem s přesně reprodukovanými výjevy z Guantanáma nebo Abu Ghraibu. A předzávěrečná bojová scéna má sílu úvodních 20 minut Vojína Ryana, jen s tím rozdílem, že dvě ústřední postavy jsou ozbrojený pouze novorozeným miminem.

Zkrátka a dobře výtečnej film. Pokud vám tenhle temnej žánr vyhovuje, jděte na něj co nejrychleji, než zmizí z kin – v sále pro cca 250 lidí nás bylo asi 20. Minimálně poslední půlhodina si fakt zasluhuje velký plátno…

Po dvou poměrně bizarních zážitcích s vysokoškolskou mládeží (viz předchozí report) se celá Žába těšila jak malá žába na normální koncert před normálním publikem, tj. na poslední letošní hraní na Slamníku. A rovnou řeknu, že se zadařilo. Naposled jsem tam hrál s Rychlým koncem někdy v roce 2000, od tý doby se ovšem legendární bubenečská hospoda moc nezměnila – jen pódium v sále stojí na opačný straně u východu do zahrady a personál je o něco příjemnější. První půlku večera hrála dvojkapela Blues Jade/X Files, tedy parta okolo našeho soundmastera Carlose, v prvním případě doplněná bývalým rychlokonečníkem Kolouchem. Vesměs velmi příjemná muzika, spousta převzatin od Dylana přes staršího Garyho Moora až – ehm – po Doorsí Hyacinth House, Carlos hraje na kytaru skvěle, celý to šlape jak hodiny a finální Dancing Barefoot mě přinutila skákat 1/2 metru do vejšky a řvát jako v roce 1996, když si na ni v Pakulu přizvala Patti Smith předskakujícího Ivana Krále (pokud někdo neví, jakej je vztah mezi Dancing Barefoot, Patti S. a Ivanem K., zkuste Google. Jen ten text byses moh' naučit pořádně, Carlosi… )

No a co se našeho vystoupení týče, zaslouží díky hlavně Jenýk, kterej celej koncert odzpíval s hnusnou, antibiotiky postupně (leč ne zcela) likvidovanou bakterií v krku ve stavu, kdy by si většina lidí šla lehnout do pelechu. Během prvních dvou písniček to vypadalo, že na pódiu chcípne, pak se rozezpíval. Všichni jsme si užili skvělej zvuk, publikum bylo ze začátku tužší, ale zhruba ve dvou třetinách se konečně naplnil kotel pod pódiem a končili jsme málem ve stejný atmosféře jako nedávno v chomutovský Kotelně. A taky my jsme se skvěle bavili – tak dík moc a příště přijďte znova…

Člověk se i po definitivním překonání poloviční sedmdesátky (zdravím Danielu :)) neustále učí a zažívá nové věci. Peace Frog v minulých dnech absolvovala dvě akce, které dosud neznala – totiž školní besídky. Tedy, abych byl přesnej, šlo o besídky univerzitní. A vskutku se jednalo o zdroj mimořádných zážitků.

První akce se konala v neděli v PM klubu v Trojický, slavili tam medici dr. Zacha. A pojali to ve velkým stylu – už dopředu jsme byli bombardováni zprávami, že tam bude 500 lidí, všichni jsou natěšený na písničky Doors se svým oblíbeným docentem za pianem apod. Trošku nás zarazilo, že si na tu slávu nedokázali zajednat zvukaře s pořádným aparátem – klub je opravdu hodně velkej, těch 500 lidí se tam v klidu narve. Ale nešť, řekli jsme si, zavolali našemu milému soundmanovi Carlosovi z X-Files a Vítkáčů a jali se zvuk nějak flikovat pomocí dostupných zdrojů. Ty sice stačej cca na 3× menší prostor, ale na zvukaře s PA holt prachy od mediků nebyly, tak nešlo nic jinýho dělat.

No, a dopadlo to samozřejmě blbě. Zvuk vyhulenej jak rozhlas po drátě, při sebemenším pokusu s tím něco udělat to z beden začalo příšerně houkat, na pódiu jsem si během hraní připadal, jako když mlátím do bubnů pod frekventovaným železničním mostem. A reakce publika byly taky velmi zajímavý – první cca hodinu a čtvrt stálo asi tak 100 lidí na druhý straně u baru a snažili se nás přeřvat konverzací, resp. opileckými zpěvy. Po písničce se většinou ozvaly tak 3 tlesky a konec. Jak se vyjádřil Honza, bylo to na hození Morrisona do ringu . Poslední čtvrthodinu se lidi trochu chytli a konec už jakž takž šel, ale to už na celkovým průšvihu moc neměnilo. Nějakou dobu po našem odchodu z pódia začala diskotéka (Sladké mámení a tak) a dav mediků začal řádit ve velkým, řka, že konečně přišla nějaká zábava. Pádili jsme pryč, brumlajíce něco o never more. (Tento zápis patrně nevyjadřuje názor dr. Zacha, který coby součást fakultní společnosti viděl vše jinak a podle všeho se velmi bavil, což mu budiž ze srdce přáno, aspon někdo – ale na výše zmíněných věcech to nic nemění.)

A za tři dny jsme do podobný akce šli znova – tentokrát slavili budoucí zemědělci z ČZU v Suchdole. Jestli byl PM klub nenazvučitelnej, tak suchdolskej Kruháč je na tom ještě podstatně hůř, ačkoli byl tentokrát na místě zvukař s kompletním PA systémem. Taky to znělo o trochu líp, ale jen o trochu. Zato s publikem byla docela zábava – dvacetiletý študáci Doors pochopitelně až na výjimky vůbec neznali a zpočátku to vypadalo na podobně chladný přijetí jako u mediků, ale kupodivu se postupně chytli a většina koncertu probíhala ve velmi příjemný atmosféře. Po nás hrála cikánská kapela Bengas, snažili se skvěle, ale bohužel akustický nástroje neměly v tý zvukový kouli nejmenší šanci. Nicméně tentokrát byly dojmy docela OK – přesto se ale nemůžeme dočkat normálního koncertu v normálním prostředí, tj. příští pátek (22.12.) na Slamníku…

Na film, ke kterýmu psal hudbu i scénář Nick Cave, jsem se chystal už do kina, ovšem marně – dva nebo tři týdny po premiéře už po něm až na občasný promítání v klubech nebylo ani památky a dohromady ho vidělo asi tak pět a půl člověka. Jenže on je to dost drtivej zážitek i na DVD. The Proposition (česky v prvním plánu Návrh, ale to slovo má trochu širší význam ve smyslu myšlenky, teze, náhledu – sedí oba významy a možná je dobře, že to nepřeložili) je v podstatě čistej western, kterej ovšem připomíná spíš depresivní filmy Sama Peckinpaha než morality typu Tenkrát na Západě nebo V pravé poledne. A kromě Pata Garretta a Billyho Kida mi v mnohém připomínal Coppolovu Apokalypsu, což o jeho vyznění vypovídá vcelku dost.

Oč jde? Na australským venkově na konci 19. století řádí banda tří bráchů banditů, který jezděj krajem, kradou, zabíjej, znásil�?ujou a tak, jak už desperáti dělávají. Časem se ten nejstarší a nejhorší z nich stáhne do hor, kde si mezi domorodci vybuduje reputaci nedotknutelnýho poločlověka-polodémona (to mi připomnělo tu Apokalypsu) a zbylý dva jednoho dne padnou do zajetí místního šerifa. A ten vymyslí onen titulní návrh – nejmladší brácha Mikey zůstane pod zámkem, zatímco prostřední Charlie vyjede do hor a nejstaršího Arthura zabije. Pokud se podaří, dostanou Charlie i Mikey druhou šanci. Pokud ne, bude Mikey (stylově na Boží hod) viset. Charlie v bezvýchodný situaci přijímá…

Víc z děje nemá cenu prozrazovat, je ale jasný, že podobný nápady nikdy nemůžou dopadnout dobře. Příběh hodně pomalu teče k nevyhnutelný tragédii, zapojí se do něj poměrně hodně lidí – a každej z nich dostane příležitost ukázat to nejhorší, co v sobě má. Film nemá ani jednu kladnou postavu, ačkoli se zprvu zdá, že jediná pro příběh důležitá žena – šerifova manželka – by týhle kategorii vyhovovat mohla. Jenže právě ona má lví podíl na události, která jakýkoli naděje na aspo�? trochu přijatelný vyústění defïnitivně zdusí.

Po filmařský stránce nemá Proposition chybu – kamera, geniální hudba (a text ústřední básně/písně, která se filmem táhne), herci, to všechno je vynikající, jednoduchý a stylově čistý jako Caveovy nejlepší mordýřský balady (kdykoli odteď uslyším Mercy Seat, uvidím vychrtlýho fousatýho Guye Pearce – ačkoli žádná známá skladba ve filmu pochopitelně nezazní, Cave nemá ve zvyku vykrádat sám sebe). Mrazivý vyznění je tak ještě silnější – když se v jedný scéně Charlie potká s ožralým intelektuálem-lovcem lidí a ten mu vykládá o (tehdy čerstvý) Darwinově teorii přirozenýho výběru, napadlo asi nejen mě, že ten evoluční fotbal taky mohli vyhrát delfíni nebo kosatky nebo nějakej jinej inteligentní, ale mí�? hnusnej živočišnej druh než homo sapiens. Což z Proposition dělá, společně se stylovou závěrečnou vánoční scénou, ideální adventní film pro ty, které nechává chladnými všudypřítomné cinkání koled a řádění Santa Clausů…

Seriózních zážitků se v poslední době nějak nedostává (ledaže bych tu psal o práci, což by bylo asi stejně záživný jako jízdní řád dráhy Zdice – Protivín z roku 1986), tak dám zase jednu ptákovinu (za nepřímé nasměrování budiž díky Lukokovi). Ocení ji především znalci Pána prstenů – ukázalo se, že Tolkien (a po něm Peter Jackson) hrubě zkreslili vývoj jednání v Roklince, který původně vypadalo úplně jinak . (Mimochodem, opět se potvrzuje, že Jack Black je skutečně génius – já to tvrdím minimálně od High Fidelity…) Kuk sem…