Sade jsem hodně poslouchal kdysi na střednà škole (tehdy
měla venku prvnà dvě desky, Diamond Life a Promise) a pak mi
nÄ›jak sešla z ušĂ, byĹĄ se mi to pořád
lĂbilo. Jarmila ji má nicmĂ©nÄ› ráda velmi, poslouchá ji
ÄŤasto a právÄ› dĂky nĂ jsme se minulou sobotu vypravili
do VysoÄŤan. ÄŚekal jsem pĹ™Ăjemnej veÄŤer plnej
vzpomĂnek na mládĂ a doufal jsem, Ĺľe to nebude
„ušlechtilá nuda“ (copyright tehdejšĂ
skorospolužák Ondra Bezr).
Všechno začala předkapela Jolly Boys z Jamajky, která sice
hrála do hodně studený atmosféry (hala se teprve plnila), ale
muzikantĹŻm to oÄŤividnÄ› vĹŻbec nevadilo. A my jen zĂrali.
Dědové s dready i bez vypadali jak staršà a
vypitějšà braši Keithe Richardse (hned po návratu jsem
zapátral, jestli někdo fakt nehrál ve Wingless Angels…
nehrál) a šlo jim to parádně. Kytara, banjo, maracas, taková
divná ostrunÄ›ná krabice mĂsto basy a bicĂ, k tomu
repertoár dĂlem vlastnĂ, dĂlem klasiky typu Perfect Day
nebo Passenger, to vše v krásně uvolněným stylu mento
(trochu jako cajun, ale ještÄ› ležérnÄ›jšĂ). Paráda.
Jestli fakt přijedou na samostatnej koncert, jak slibovali, rozhodně to
stojà za návštěvu.
No a po pauze se otevřelo několik dveřà v podlaze
pĂłdia a zespodu vyjela Sade z kapelou. A od prvnĂch
tónů bylo jasný, že tohle tedy žádnej soft-pop nebude –
takhle vibrujĂcĂ podlahu od basĹŻ jsem dlouho necĂtil.
UĹľ pĹ™i prvnĂ pĂsni (Soldier of Love z poslednĂ
stejnojmenný desky) bylo jasný, jak bude koncert vypadat – dvoje
vcelku tvrdý a razantnà bicà a basa zněly jak stroje a
hodnÄ› mi tĂm pĹ™ipomnÄ›ly rytmiku Petera Gabriela, nad
tĂm jednoduchĂ˝ piano, dvÄ› kytary, vynikajĂcĂ
jazzovej saxofon, obÄŤas flĂ©tna a sbory. A nad tĂm
všĂm suverĂ©nnĂ zpÄ›v Sade, která je v padesáti
snad lepšà než v pětadvaceti. Nikdo se nikam necpal,
pánové muzikanti si vzájemně dávali prostor a skvěle se
vyĹľĂvali v dynamickĂ˝ch zvratech – ševelenĂ
v pianissimu stĹ™Ădaly hardrockovĂ˝ kytarovĂ˝ riffy, za
který by se nemusel stydět ani Jimmy Page. A až na občasný
zjemnÄ›nĂ v tiššĂch skladbách (tÄ›ch ale moc
nebylo) se kapela tohohle schématu držela celej koncert, čili kdo
přišel na barovej pop, asi dost koukal. Já teda koukal taky, ale
nadšeně – tohle jsem fakt nečekal.
Co se setlistu týče, hrála Sade v podstatě
největšà hity, takže se vcelku chytal i nesystematickej
posluchaÄŤ jako já. KromÄ› vĂ˝bornĂ˝ho Ăşvodu bych vypĂchl
dynamicky mimořádně povedenou Is It a Crime, skvělou Smooth
Operator s perfektnà jazzovou vložkou se změnou tempa,
zpěvaččinu exhibici v Jezebel, nářez Nothing Can Come
Between Us a tak. Vše vygradovalo před závěrem s Pearls (tady
si kapela dala pauzu a Sade zpĂvala na halfplayback, ale fantasticky,
takže to nevadilo), No Ordinary Love a By Your Side – asi
nejlepšà tři věci koncertu, aspoñ pro mě. Vše
dotvářela uměřená, ale překvapivě propracovaná
vizuálnĂ show – nejzajĂmavÄ›jšà byla
poloprůsvitná opona, která se občas spustila před pódium,
takĹľe kapela pĹ™ipomĂnala stĂnovĂ˝ divadlo. Moc
hezkĂ˝.
ÄŚekal jsem „jen“ pĹ™Ăjemnej veÄŤer a doÄŤkal se
jednoho z nejlepšĂch koncertĹŻ poslednĂch let. Snad jen
texty byly trochu prostšà – co začali Beatles
s “Love, love me do, you know I love you…“, to Sade
vĂcemĂ©nÄ› dokonÄŤila. Ale co, aspoñ bylo vĂc prostoru
na poslouchánĂ muziky. O to vĂc mÄ› pĹ™ekvapilo, jak
jednotvárně o koncertě psaly domácà noviny –
podle recenzentů či recenzentek šlo hlavně o romantický
zážitek (už ty titulky: Hynku, Viléme, Jarmilo, Sade,
pĹ™ĂpadnÄ› Láska na ÄŤtyĹ™i ÄŤi
Pražské ženy své Sade rozuměly, romantika hrála prim
– uf) a nejdĹŻleĹľitÄ›jšà bylo, kolikrát se Sade za
večer převlékla. O muzice se nepsalo skoro nikde, jako kdyby
novináře ani nezajĂmala. No nevĂm – já vidÄ›l
nadupanou kapelu se skvÄ›lĂ˝mi muzikanty a famĂłznĂ
zpěvačkou a jsem tomu rád.