Sade jsem hodně poslouchal kdysi na střední škole (tehdy měla venku
první dvě desky, Diamond Life a Promise) a pak mi nějak sešla z uší,
byť se mi to pořád líbilo. Jarmila ji má nicméně ráda velmi, poslouchá
ji často a právě díky ní jsme se minulou sobotu vypravili do Vysočan.
Čekal jsem příjemnej večer plnej vzpomínek na mládí a doufal jsem, že to
nebude „ušlechtilá nuda“ (copyright tehdejší skorospolužák Ondra
Bezr).
Všechno začala předkapela Jolly Boys z Jamajky, která sice hrála do
hodně studený atmosféry (hala se teprve plnila), ale muzikantům to
očividně vůbec nevadilo. A my jen zírali. Dědové s dready
i bez vypadali jak starší a vypitější braši Keithe Richardse (hned po
návratu jsem zapátral, jestli někdo fakt nehrál ve Wingless Angels…
nehrál) a šlo jim to parádně. Kytara, banjo, maracas, taková divná
ostruněná krabice místo basy a bicí, k tomu repertoár dílem vlastní,
dílem klasiky typu Perfect Day nebo Passenger, to vše v krásně
uvolněným stylu mento (trochu jako cajun, ale ještě ležérnější).
Paráda. Jestli fakt přijedou na samostatnej koncert, jak slibovali, rozhodně
to stojí za návštěvu.
No a po pauze se otevřelo několik dveří v podlaze pódia a zespodu
vyjela Sade z kapelou. A od prvních tónů bylo jasný, že tohle
tedy žádnej soft-pop nebude – takhle vibrující podlahu od basů jsem
dlouho necítil. Už při první písni (Soldier of Love z poslední
stejnojmenný desky) bylo jasný, jak bude koncert vypadat – dvoje vcelku
tvrdý a razantní bicí a basa zněly jak stroje a hodně mi tím připomněly
rytmiku Petera Gabriela, nad tím jednoduchý piano, dvě kytary, vynikající
jazzovej saxofon, občas flétna a sbory. A nad tím vším suverénní
zpěv Sade, která je v padesáti snad lepší než v pětadvaceti.
Nikdo se nikam necpal, pánové muzikanti si vzájemně dávali prostor a
skvěle se vyžívali v dynamických zvratech – ševelení
v pianissimu střídaly hardrockový kytarový riffy, za který by se
nemusel stydět ani Jimmy Page. A až na občasný zjemnění
v tišších skladbách (těch ale moc nebylo) se kapela tohohle schématu
držela celej koncert, čili kdo přišel na barovej pop, asi dost koukal. Já
teda koukal taky, ale nadšeně – tohle jsem fakt nečekal.
Co se setlistu týče, hrála Sade v podstatě největší hity, takže
se vcelku chytal i nesystematickej posluchač jako já. Kromě výbornýho
úvodu bych vypíchl dynamicky mimořádně povedenou Is It a Crime, skvělou
Smooth Operator s perfektní jazzovou vložkou se změnou tempa,
zpěvaččinu exhibici v Jezebel, nářez Nothing Can Come Between Us a
tak. Vše vygradovalo před závěrem s Pearls (tady si kapela dala pauzu a
Sade zpívala na halfplayback, ale fantasticky, takže to nevadilo), No Ordinary
Love a By Your Side – asi nejlepší tři věci koncertu, aspoñ pro mě. Vše
dotvářela uměřená, ale překvapivě propracovaná vizuální show –
nejzajímavější byla poloprůsvitná opona, která se občas spustila před
pódium, takže kapela připomínala stínový divadlo. Moc hezký.
Čekal jsem „jen“ příjemnej večer a dočkal se jednoho
z nejlepších koncertů posledních let. Snad jen texty byly trochu
prostší – co začali Beatles s “Love, love me do, you know
I love you…“, to Sade víceméně dokončila. Ale co, aspoñ bylo víc
prostoru na poslouchání muziky. O to víc mě překvapilo, jak
jednotvárně o koncertě psaly domácí noviny – podle recenzentů či
recenzentek šlo hlavně o romantický zážitek (už ty titulky:
Hynku, Viléme, Jarmilo, Sade, případně Láska na čtyři
či Pražské ženy své Sade rozuměly, romantika hrála prim
– uf) a nejdůležitější bylo, kolikrát se Sade za večer převlékla.
O muzice se nepsalo skoro nikde, jako kdyby novináře ani nezajímala. No
nevím – já viděl nadupanou kapelu se skvělými muzikanty a famózní
zpěvačkou a jsem tomu rád.
