A zase polární výprava aneb Chopok dobyt
Wednesday, February 25th, 2009
Prosincová polární fotovýprava na Ďumbier (Nízké Tatry, Slovensko)
byla natolik skvělá, že si vyžádala rychlé repete, tentokrát ve
vedlejším údolí pod Chopkem. Bydleli jsme v chatě Kosodrevina, což
bylo snad jediné slabé místo akce – stojí u horní stanice
lanovky, takže se do ní dostanou i absolutní nehoralové, a zevnitř
vypadá, jako by se účastnila soutěže o nejlepší nápodobu zotavovny
ROH z roku 1979 (pokud taková soutěž existuje, asi by měla Kosodrevina
velkou šanci na vítězství). Ale konec mrmlání, jinak to byla jako již
tradičně velká paráda. Na počasí se opět projevil tzv. tatranský
syndrom, tj. v pátek po cestě hnus, šedo a pocit, že jsme mohli
foťáky klidně nechat doma, následně rychlé zlepšení a v tomto
konkrétním případě vrchol v podobě famózního nedělního rána
– tak skvělou východovku jsem v horách ještě nezažil.
20 stupñů pod nulou, ledovej vítr, mraky hvězd na vymeteným nebi,
barvy jak z Turnerova obrazu a viditelnost málem až někam do Maďarska.
Dokonce i můj stárnoucí foťák byl z toho pohledu tak vedle, že
přestal stávkovat při každým čtvrtým stisku spouště, což jinak
v poslední době dělá nepříjemně často. A na rozdíl od
prosince nedošlo ani k pokusům o zřícení z hřebene . Díky Tatrám za počasí a vlídný přijetí, Markovi a všem
ostatním za skvělou akci, Pepemu a Martinovi V. za souputnictví při
východovce a v neposlední řadě i Jirkovi K. za laskavé
zapůjčení sněžnic (fakt se šikly). Koho zajímají fotky, kuk sem (odshora po fotku
Prancing, pak následujou snímky z prosincovýho Ďumbieru).
Prosincová polární fotovýprava na Ďumbier (Nízké Tatry, Slovensko) byla natolik skvělá, že si vyžádala rychlé repete, tentokrát ve vedlejším údolí pod Chopkem. Bydleli jsme v chatě Kosodrevina, což bylo snad jediné slabé místo akce – stojí u horní stanice lanovky, takže se do ní dostanou i absolutní nehoralové, a zevnitř vypadá, jako by se účastnila soutěže o nejlepší nápodobu zotavovny ROH z roku 1979 (pokud taková soutěž existuje, asi by měla Kosodrevina velkou šanci na vítězství). Ale konec mrmlání, jinak to byla jako již tradičně velká paráda. Na počasí se opět projevil tzv. tatranský syndrom, tj. v pátek po cestě hnus, šedo a pocit, že jsme mohli foťáky klidně nechat doma, následně rychlé zlepšení a v tomto konkrétním případě vrchol v podobě famózního nedělního rána – tak skvělou východovku jsem v horách ještě nezažil. 20 stupñů pod nulou, ledovej vítr, mraky hvězd na vymeteným nebi, barvy jak z Turnerova obrazu a viditelnost málem až někam do Maďarska. Dokonce i můj stárnoucí foťák byl z toho pohledu tak vedle, že přestal stávkovat při každým čtvrtým stisku spouště, což jinak v poslední době dělá nepříjemně často. A na rozdíl od prosince nedošlo ani k pokusům o zřícení z hřebene . Díky Tatrám za počasí a vlídný přijetí, Markovi a všem ostatním za skvělou akci, Pepemu a Martinovi V. za souputnictví při východovce a v neposlední řadě i Jirkovi K. za laskavé zapůjčení sněžnic (fakt se šikly). Koho zajímají fotky, kuk sem (odshora po fotku Prancing, pak následujou snímky z prosincovýho Ďumbieru).