Tolimati.cz

Máme za sebou poslední koncert před prázdninama, odehrál se včera (úterý 27.6.) v baroklubu Špajz na Smíchově. Celé to začalo velmi vesele – zpěvák Jenýk, kterej se mimochodem pořád nedokáže zbavit choroby propuknuvší před minulým koncertem ve Škabetě a tak už 3 týdny bere antibiotika, při vstupu zakopl o schody a zcela čistě si amputoval nehet u prstu na noze. Ještě že máme v kapele opravdovýho doktora (Petr Z.), kterej situaci odborně vyřešil septonexem, náplastí a fáčem, nicméně Jenýk celej koncert prokulhal a jeho emotivní bolestný výrazy byly tentokrát víc než autentický . Jinak bych nerad smrděl náschválou, ale docela to hrálo, publikum bylo tentokrát absolutně dokonalý (Špajz je malej a tak praskal ve švech, atmosféra byla vynikající), zvuk skvělej, kapela v příjemný náladě, zkrátka všechno jak má bejt, občasný kiksy zanikly bez povšimnutí. Pohoda. Jen škoda, že si ve Špajzu už asi nezahrajem – jsou tam zvyklí spíš na tišší muziku a naše produkce vzbudila nevoli sousedů. K velký chvále personálu podotýkám, že nás během hraní nechali bejt, údajně jsme se jim velmi líbili .

Teď přes prázdniny máme naplánovaný akorát dvě věci – 15.7. hrajem v Chomutově a 12.8. na zahradních slavnostech někde u Hradce Královýho. Pokud by měl někdo zájem o bližší informace, mailujte nebo volejte (777 667 699), zatím nevím podrobnosti, nicméně zváni jsou všichni. No a v Praze si dáme hraní někdy začátkem podzimu, nejspíš v hospodě Václavka rovněž na Smíchově.

Tak dlouho se Sting dušoval, že se ho všeobjímající vlna nostalgie netýká, až ho dostala naplno. Jinak si neumím vysvětlit, že po poslední šnůře rozpustil dlouhá léta budovanou mnohačlenou kapelu, místo natočení nový desky napsal knížku Broken Music o svým dětství a prvních kapelách a pojmenoval podle ní i nový turné, na kterým hraje s holou rock'n'rollovou partou ve složení 2 kytary, basa a bicí. A navíc hraje písničky, z nichž z posledních dvou desek pochází jedinej přídavek a velká většina skladeb je dávno plnoletá, zejména z doby The Police. Hned jako první si střihli Message in a Bottle a kdybych to slyšel z CD, asi bych se vsadil, že jde o nějakou pirátskou policejní nahrávku, natolik ta podoba byla věrná.

Ale popořádku. Koncert se odehrával na docela hezkým stadiónu na břehu Dunaje, před ním jsme absolvovali příjemnou procházku Bratislavou s fotokamarádem Markem (zdravíme a ještě jednou díky), jediným problémem bylo jako v těchhle dnech pořád příšerný vedro. Začátek byl psanej v 19 h, ve snaze urvat dobrý místo na ploše (podařilo se) jsme dorazili už v šest, ovšem až do osmi se nedělo nic a to bylo na chcípnutí. Pak konečně nastoupila předkapela jménem Fictionplane – docela příjemnej, byť nevyhraněnej britrock, něco jako raný Blur nebo tak, ovšem hodně střihlý právě Police a zpěvák (a kytarista) měl až neuvěřitelně stingovskej hlas a projev. Původně jsme to přičítali oný nostalgii – jako že si pan hlavní hvězda našel mladýho následovatele. Až druhej den jsme z novin zjistili, že to s tím následnictvím sedí ještě mnohem víc. Onen zpěvák se jmenuje Joe Sumner, tedy samozřejmě Stingovo syn.

No a pak to konečně začlo. Již zmíněná Message in a Bottle byla absolutně špičková, kdybych si dělal hitparádu nejlepších otvíráků všech koncertů, který jsem kdy viděl, asi bude hodně vysoko (se stoneovskou Start Me Up ze Strahova 1990 a samozřejmě famózním Dylanovým Jokermanem z roku 1994). Druhá Synchronicity II trošku klopýtala (škoda, patří k mým nejmilejším policovkám), všechno ale zachránila parádní rychlá verze Walking on the Moon a pak už to jelo. Moc příjemně mě překvapila kapela – trochu jsem se toho spartánskýho obsazení bál, předchozí skorobigband (2× klávesy, trombón, trubka, sboristky) se mi líbil velice a říkal jsem si, aby to teď nebylo moc suchý. No, nebylo. Kytarista Dominic Miller, jediná stará páka v sestavě, hraje samozřejmě jako pámbu (a přitom tradičně stíhá balit všechny hezký holky v prvních řadách), druhej kytarista Lyle Workman zajímavě sóloval, ovšem mě nejvíc dostal bubeník Abe Laboriel Jr. Vypadá jako nějaká komická postavička z disneyovek, ovšem hraje fantasticky tvárně. Když je potřeba, zahraje úplně přesně jako Copeland, Hakim nebo Manu Katché, takže dojem byl skutečně autentickej. A k tomu má vlastní ksicht – třeba ne tak výraznej, ale je tam. Tudíž ideální hráč na nostalgický turné.

Sting klasicky střídal vypalovačky s klidnějšíma věcma, z těch prvních byla snad nejlepší hodně nabroušená verze Driven to Tears (v prvních taktech si hoši ocitovali Demolition Mana, škoda že ho nedali celýho) a If You Love Somebody Set Them Free (tentýž vtip s pár takty Soul Cages), z klidnějších věcí se mi snad nejvíc líbila Why Should I Cry for You, která mi trochu připomněla Dead Man's Rope z poslední šnůry – nenápadná věc, ale s obrovským vnitřním tahem (hlavně díky Laborielovi). Jo, a nesmím zapomenout na Spirits in the Material World, ta mě potěšila nesmírně. Samotnýmu Stingovi to zpívá pořád perfektně, i pekelně těžký věci (If I Ever Lose My Faith in You, kupříkladu) zvládá hlasově s naprostým přehledem – a to už mu bude 55 nebo kolik. (Cestou z koncertu jsme si v týhle souvislosti vzpomněli na příšernej pražskej koncert Jethro Tull před pár lety – možná by Sting mohl dát leckterejm starejm rockerům kontakt na svýho foniatra, třeba by tolik nepřipomínali parodii na vlastní minulost.)

Pokud bych hledal chybky, asi bych kromě zmíněný Synchronicity II zmínil nepříliš přesvědčivou beatlovku A Day in the Life a hlavně předpřídavkovou Roxanne, která sice začala správně nabroušeně, ale pak v ní Sting podobně jako na všech koncertech v poslední době začal předlouze obcovat s motivy z jiných věcí (tentokrát to odnesla hlavně So Lonely) a výsledkem byla dost nudná desetiminutovka. Zato přídavky stály zato – Desert Rose, ve který Sting zastal vcelku mile i part Cheba Maniho, Every Breath You Take v původní policajtský úpravě a překvápko největší, punkovka Next to You z první desky Police. Úplnej závěr obstarala jako vždycky Fragile (aneb i nejvyšší umí kytarový sóla a přece nenechá všechnu slávu Dominikovi M.).

Ne že bych se netěšil na Stingovu novou desku a další koncert normálnějšího střihu, ale tenhle výlet do minulosti mě potěšil. Jsou muzikanti a kapely, který jedou Greatest Hits Tour už spoustu let a nový desky vydávaj jen proto, že se to sluší (že, milí Stones? o vykopávkách jako Deep Purple apod. nemluvě), nicméně u Stinga to beru spíš jako takový příjemný vybočení z běžný práce. Za cestu do Bratislavy, která se navíc ukázala jako moc pěkný a živý město (a ten Dunaj jim vážně závidím) to určitě stálo.

Zmasírováni nadšenými recenzemi v Cinemě, na Filmpubu a jinde jsme si půjčili Dějiny násilí aneb nejnovější film Davida Cronenberga (např. Pavouk nebo Crash, ale ne ten Crash s Oscarem). A když to skončilo, tak jsme se shodli na tom, že existujou jen 2 možnosti – a) viděli jsme jinej film než recenzenti, b) recenzenti ulítávají na modrých očích Vigga Mortensena a to jim mlží úsudek. Místo slibovanýho dramatu s bezmála existenciálním přesahem, o kterým se často píše, jde o běžnou rodinně-gangsterskou historku o tom, že jak se jednou zapleteš, osudu neunikneš. Příběh přímočarej, vzhledem k poměrně značným logickým dírám lehce nevěrohodnej, nicméně vše v rámci hollywoodskýho standardu. Trochu mi to připomínalo Road to Perdition, ovšem s jedním podstatným rozdílem – ta byla mnohem líp zahraná. Viggo je zkrátka tuhej jako prkno, což modří vědí už od Pána Prstenů, jenže tam se schoval za armádu herců a hereček z první ligy – vedle McKellena, Serkise, Weavinga, Beana, Astina, Hilla, Mirandy Otto a koneckonců i Liv Tyler nebo Elijaha Wooda se ztratí lecjakej matnej výkon. Tady ne – a Mortensen je většinu filmu tak zoufale bezradnej, že mu člověk nevěří ani jednu z jeho poloh, ani rodinnou, ani gangsterskou. Velmi dobře ho v tom dopl�?uje snad ještě prkennější zbytek rodiny, zejména děti (na Dakotu Fanning asi v rozpočtu nezbylo). A jedinej dobrej Ed Harris toho moc nevytrhne…

A ještě jednu věc si neodpustím: překlad názvu. Když se řekne Dějiny násilí, tak si člověk představí něco opravdu monumentálního, osobně jsem čekal cosi na úrovni famózních Gangů z New Yorku (aneb i Leonardo di Caprio umí hrát, když chce). Tohle s tím nemá nic společnýho, ovšem autor je v tom nevinně – „history of violence“ totiž s dějinami nijak nesouvisí, zjevně se tím myslí „personal history“ čili něco jako „(osobní) minulost plná násilí“. Ano, je to záměrnej dvojsmysl, překlad není jednoduchej a asi bych si nad tím dlouho lámal hlavu, ovšem od toho je člověk překladatel, ne od toho, aby od boku vypálil doslovnej převod a s významem se nepáral. Pak nemá mít neinformovanej divák přehnaný očekávání.

Jak bylo ohlášeno, Žabička se vrátila na místo svého koncertního zrodu, tedy do smíchovské Škabetky. Chvíli před koncertem to vypadalo spíš na žabí stehýnka v marinádě – takovou pakárnu jsme si ještě nikdy nezpůsobili, no řekněte: Petr M. po vybalení basy z futrálu zjistil, že má ulomenej ladící kolík, já dostal ke svýmu doprovodnýmu krákorání od bubnů stojan na mikrofon s gumovou objímkou, takže mi mikrofon celej koncert poněkud impotentně blembal před obličejem, Štěpán neměl baterku v kvákadle a vrcholem všeho byla Honzova počínající angína, jejíž vinou zněl asi jako nebožtík Suchařípa. Monty Python hadr. Nicméně všechno se nějak povedlo vyřešit a koncert jsme docela odehráli, Honza podal nadlidskej výkon, zvuk OK, zkrátka pohoda. Podle plánu došlo na dvě novinky, I Looked at You a zejména pak Spanish Caravan, protože když máte v kapele mistra kytaristického z konzervatoře, musí se to využít. Mistr byl mohutně chválen (nejen) přítomnými kolegy konzervatoristy, celkově byla nálada velmi příjemná, ačkoli publikum bylo tentokrát trochu studenější a obdoba řádění z listopadovýho koncertu ve Škabetě se nekonala – ale dobře tak.

Do prázdnin hrajem v Praze ještě jednou – v úterý 27. června v klubu Špajz opět na Smíchově, adresa je Na Březince 16. Kdo chcete, určitě doražte, začínáme ve 20:00, přijďte včas, musí se tam v deset končit, takže se začátkem moc nečekáme . Plakátek tady. Těšíme se!

Kdysi jsem se zařekl, že si tu na Tolimatech nebudu všímat politiky – nechci dělat stránku, na který se bude jenom nadávat (a jinak by to asi nedopadlo). Nicméně teď si fakt jednu poznámku neodpustím. Když jsem včera večer, pár minut po vyhlášení volebních výsledků, nevěřícně zíral na televizní extempore onoho vzteky rudýho člověka s bradavicí na tváři, vybavil se mi jeden zážitek z doby, kdy jsem dělal hlavního vedoucího dětskýho tábora.

Měli jsme tehdy mezi dětma jednoho kluka, cca 10 let, vypadal na víc. Byl trochu nervóznější. Jednou jsme měli sportovní den a tým tohohle hošíka prohrál po těžkým boji v nějaký disciplíně. A on vcelku normálně odešel ze hřiště, zamíchal se mezi ostatní děti a najednou vší silou nakopl zezadu holku z druhýho týmu, o 2 roky mladší a 2 hlavy menší, kamsi mezi lopatky. S výrazem v obličeji hodně podobným tomu, kterej včera předvedl vysokoctěný pan premiér. Naštěstí se nic vážnýho nestalo, holku jsme utišili, kluka docela výrazně potrestali, nicméně další rok jsme ho po zralé úvaze vzali znova a už byl v pohodě, podobný stavy ho přešly.

Jako vedoucí na táboře to asi dokážu pochopit (i když samozřejmě ne tolerovat), děti jsou děti a časem z toho vyrostou. Nicméně při představě, že by mě mělo něco podobnýho zastupovat ve světě a vládnout doma, se mi dělá fyzicky nevolno. Dál asi nemám co dodat…