Tolimati.cz

Máme za sebou poslednĂ­ koncert pĹ™ed prázdninama, odehrál se vÄŤera (ĂşterĂ˝ 27.6.) v baroklubu Ĺ pajz na SmĂ­chovÄ›. CelĂ© to zaÄŤalo velmi vesele – zpÄ›vák JenĂ˝k, kterej se mimochodem pořád nedokáže zbavit choroby propuknuvší pĹ™ed minulĂ˝m koncertem ve Ĺ kabetÄ› a tak uĹľ 3 tĂ˝dny bere antibiotika, pĹ™i vstupu zakopl o schody a zcela ÄŤistÄ› si amputoval nehet u prstu na noze. JeštÄ› Ĺľe máme v kapele opravdovĂ˝ho doktora (Petr Z.), kterej situaci odbornÄ› vyĹ™ešil septonexem, náplastĂ­ a fáčem, nicmĂ©nÄ› JenĂ˝k celej koncert prokulhal a jeho emotivnĂ­ bolestnĂ˝ vĂ˝razy byly tentokrát vĂ­c neĹľ autentickĂ˝ . Jinak bych nerad smrdÄ›l náschválou, ale docela to hrálo, publikum bylo tentokrát absolutnÄ› dokonalĂ˝ (Ĺ pajz je malej a tak praskal ve švech, atmosfĂ©ra byla vynikajĂ­cĂ­), zvuk skvÄ›lej, kapela v příjemnĂ˝ náladÄ›, zkrátka všechno jak má bejt, obÄŤasnĂ˝ kiksy zanikly bez povšimnutĂ­. Pohoda. Jen škoda, Ĺľe si ve Ĺ pajzu uĹľ asi nezahrajem – jsou tam zvyklĂ­ spíš na tišší muziku a naše produkce vzbudila nevoli sousedĹŻ. K velkĂ˝ chvále personálu podotĂ˝kám, Ĺľe nás bÄ›hem hranĂ­ nechali bejt, ĂşdajnÄ› jsme se jim velmi lĂ­bili .

TeÄŹ pĹ™es prázdniny máme naplánovanĂ˝ akorát dvÄ› vÄ›ci – 15.7. hrajem v ChomutovÄ› a 12.8. na zahradnĂ­ch slavnostech nÄ›kde u Hradce KrálovĂ˝ho. Pokud by mÄ›l nÄ›kdo zájem o bližší informace, mailujte nebo volejte (777 667 699), zatĂ­m nevĂ­m podrobnosti, nicmĂ©nÄ› zváni jsou všichni. No a v Praze si dáme hranĂ­ nÄ›kdy začátkem podzimu, nejspíš v hospodÄ› Václavka rovněž na SmĂ­chovÄ›.

Tak dlouho se Sting dušoval, Ĺľe se ho všeobjĂ­majĂ­cĂ­ vlna nostalgie netĂ˝ká, aĹľ ho dostala naplno. Jinak si neumĂ­m vysvÄ›tlit, Ĺľe po poslednĂ­ šnĹŻĹ™e rozpustil dlouhá lĂ©ta budovanou mnohaÄŤlenou kapelu, mĂ­sto natoÄŤenĂ­ novĂ˝ desky napsal knĂ­Ĺľku Broken Music o svĂ˝m dÄ›tstvĂ­ a prvnĂ­ch kapelách a pojmenoval podle nĂ­ i novĂ˝ turnĂ©, na kterĂ˝m hraje s holou rock'n'rollovou partou ve sloĹľenĂ­ 2 kytary, basa a bicĂ­. A navĂ­c hraje pĂ­sniÄŤky, z nichĹľ z poslednĂ­ch dvou desek pocházĂ­ jedinej přídavek a velká vÄ›tšina skladeb je dávno plnoletá, zejmĂ©na z doby The Police. Hned jako prvnĂ­ si stĹ™ihli Message in a Bottle a kdybych to slyšel z CD, asi bych se vsadil, Ĺľe jde o nÄ›jakou pirátskou policejnĂ­ nahrávku, natolik ta podoba byla vÄ›rná.

Ale popořádku. Koncert se odehrával na docela hezkĂ˝m stadiĂłnu na bĹ™ehu Dunaje, pĹ™ed nĂ­m jsme absolvovali příjemnou procházku Bratislavou s fotokamarádem Markem (zdravĂ­me a ještÄ› jednou dĂ­ky), jedinĂ˝m problĂ©mem bylo jako v tÄ›chhle dnech pořád příšernĂ˝ vedro. Začátek byl psanej v 19 h, ve snaze urvat dobrĂ˝ mĂ­sto na ploše (podaĹ™ilo se) jsme dorazili uĹľ v Ĺˇest, ovšem aĹľ do osmi se nedÄ›lo nic a to bylo na chcĂ­pnutĂ­. Pak koneÄŤnÄ› nastoupila pĹ™edkapela jmĂ©nem Fictionplane – docela příjemnej, byĹĄ nevyhranÄ›nej britrock, nÄ›co jako ranĂ˝ Blur nebo tak, ovšem hodnÄ› stĹ™ihlĂ˝ právÄ› Police a zpÄ›vák (a kytarista) mÄ›l aĹľ neuvěřitelnÄ› stingovskej hlas a projev. PĹŻvodnÄ› jsme to pĹ™iÄŤĂ­tali onĂ˝ nostalgii – jako Ĺľe si pan hlavnĂ­ hvÄ›zda našel mladĂ˝ho následovatele. AĹľ druhej den jsme z novin zjistili, Ĺľe to s tĂ­m následnictvĂ­m sedĂ­ ještÄ› mnohem vĂ­c. Onen zpÄ›vák se jmenuje Joe Sumner, tedy samozĹ™ejmÄ› Stingovo syn.

No a pak to koneÄŤnÄ› zaÄŤlo. JiĹľ zmĂ­nÄ›ná Message in a Bottle byla absolutnÄ› špiÄŤková, kdybych si dÄ›lal hitparádu nejlepších otvĂ­rákĹŻ všech koncertĹŻ, kterĂ˝ jsem kdy vidÄ›l, asi bude hodnÄ› vysoko (se stoneovskou Start Me Up ze Strahova 1990 a samozĹ™ejmÄ› famĂłznĂ­m DylanovĂ˝m Jokermanem z roku 1994). Druhá Synchronicity II trošku klopĂ˝tala (škoda, patří k mĂ˝m nejmilejším policovkám), všechno ale zachránila parádnĂ­ rychlá verze Walking on the Moon a pak uĹľ to jelo. Moc příjemnÄ› mÄ› pĹ™ekvapila kapela – trochu jsem se toho spartánskĂ˝ho obsazenĂ­ bál, pĹ™edchozĂ­ skorobigband (2× klávesy, trombĂłn, trubka, sboristky) se mi lĂ­bil velice a říkal jsem si, aby to teÄŹ nebylo moc suchĂ˝. No, nebylo. Kytarista Dominic Miller, jediná stará páka v sestavÄ›, hraje samozĹ™ejmÄ› jako pámbu (a pĹ™itom tradiÄŤnÄ› stĂ­há balit všechny hezkĂ˝ holky v prvnĂ­ch Ĺ™adách), druhej kytarista Lyle Workman zajĂ­mavÄ› sĂłloval, ovšem mÄ› nejvĂ­c dostal bubenĂ­k Abe Laboriel Jr. Vypadá jako nÄ›jaká komická postaviÄŤka z disneyovek, ovšem hraje fantasticky tvárnÄ›. KdyĹľ je potĹ™eba, zahraje ĂşplnÄ› pĹ™esnÄ› jako Copeland, Hakim nebo Manu KatchĂ©, takĹľe dojem byl skuteÄŤnÄ› autentickej. A k tomu má vlastnĂ­ ksicht – tĹ™eba ne tak vĂ˝raznej, ale je tam. TudĂ­Ĺľ ideálnĂ­ hráč na nostalgickĂ˝ turnĂ©.

Sting klasicky střídal vypalovaÄŤky s klidnÄ›jšíma vÄ›cma, z tÄ›ch prvnĂ­ch byla snad nejlepší hodnÄ› nabroušená verze Driven to Tears (v prvnĂ­ch taktech si hoši ocitovali Demolition Mana, škoda Ĺľe ho nedali celĂ˝ho) a If You Love Somebody Set Them Free (tentýž vtip s pár takty Soul Cages), z klidnÄ›jších vÄ›cĂ­ se mi snad nejvĂ­c lĂ­bila Why Should I Cry for You, která mi trochu pĹ™ipomnÄ›la Dead Man's Rope z poslednĂ­ šnĹŻry – nenápadná vÄ›c, ale s obrovskĂ˝m vnitĹ™nĂ­m tahem (hlavnÄ› dĂ­ky Laborielovi). Jo, a nesmĂ­m zapomenout na Spirits in the Material World, ta mÄ› potěšila nesmĂ­rnÄ›. SamotnĂ˝mu Stingovi to zpĂ­vá pořád perfektnÄ›, i pekelnÄ› těžkĂ˝ vÄ›ci (If I Ever Lose My Faith in You, kupříkladu) zvládá hlasovÄ› s naprostĂ˝m pĹ™ehledem – a to uĹľ mu bude 55 nebo kolik. (Cestou z koncertu jsme si v tĂ˝hle souvislosti vzpomnÄ›li na příšernej praĹľskej koncert Jethro Tull pĹ™ed pár lety – moĹľná by Sting mohl dát leckterejm starejm rockerĹŻm kontakt na svĂ˝ho foniatra, tĹ™eba by tolik nepĹ™ipomĂ­nali parodii na vlastnĂ­ minulost.)

Pokud bych hledal chybky, asi bych kromÄ› zmĂ­nÄ›nĂ˝ Synchronicity II zmĂ­nil nepříliš pĹ™esvÄ›dÄŤivou beatlovku A Day in the Life a hlavnÄ› pĹ™edpřídavkovou Roxanne, která sice zaÄŤala správnÄ› nabroušenÄ›, ale pak v nĂ­ Sting podobnÄ› jako na všech koncertech v poslednĂ­ dobÄ› zaÄŤal pĹ™edlouze obcovat s motivy z jinĂ˝ch vÄ›cĂ­ (tentokrát to odnesla hlavnÄ› So Lonely) a vĂ˝sledkem byla dost nudná desetiminutovka. Zato přídavky stály zato – Desert Rose, ve kterĂ˝ Sting zastal vcelku mile i part Cheba Maniho, Every Breath You Take v pĹŻvodnĂ­ policajtskĂ˝ ĂşpravÄ› a pĹ™ekvápko nejvÄ›tší, punkovka Next to You z prvnĂ­ desky Police. Ăšplnej závÄ›r obstarala jako vĹľdycky Fragile (aneb i nejvyšší umĂ­ kytarovĂ˝ sĂłla a pĹ™ece nenechá všechnu slávu Dominikovi M.).

Ne Ĺľe bych se netěšil na Stingovu novou desku a další koncert normálnÄ›jšího stĹ™ihu, ale tenhle vĂ˝let do minulosti mÄ› potěšil. Jsou muzikanti a kapely, kterĂ˝ jedou Greatest Hits Tour uĹľ spoustu let a novĂ˝ desky vydávaj jen proto, Ĺľe se to sluší (Ĺľe, milĂ­ Stones? o vykopávkách jako Deep Purple apod. nemluvÄ›), nicmĂ©nÄ› u Stinga to beru spíš jako takovĂ˝ příjemnĂ˝ vyboÄŤenĂ­ z běžnĂ˝ práce. Za cestu do Bratislavy, která se navĂ­c ukázala jako moc pÄ›knĂ˝ a ĹľivĂ˝ mÄ›sto (a ten Dunaj jim vážnÄ› závidĂ­m) to urÄŤitÄ› stálo.

ZmasĂ­rováni nadšenĂ˝mi recenzemi v CinemÄ›, na Filmpubu a jinde jsme si pĹŻjÄŤili DÄ›jiny násilĂ­ aneb nejnovÄ›jší film Davida Cronenberga (napĹ™. Pavouk nebo Crash, ale ne ten Crash s Oscarem). A kdyĹľ to skonÄŤilo, tak jsme se shodli na tom, Ĺľe existujou jen 2 moĹľnosti – a) vidÄ›li jsme jinej film neĹľ recenzenti, b) recenzenti ulĂ­távajĂ­ na modrĂ˝ch oÄŤĂ­ch Vigga Mortensena a to jim mlží Ăşsudek. MĂ­sto slibovanĂ˝ho dramatu s bezmála existenciálnĂ­m pĹ™esahem, o kterĂ˝m se ÄŤasto píše, jde o běžnou rodinnÄ›-gangsterskou historku o tom, Ĺľe jak se jednou zapleteš, osudu neunikneš. PříbÄ›h přímoÄŤarej, vzhledem k pomÄ›rnÄ› znaÄŤnĂ˝m logickĂ˝m dĂ­rám lehce nevÄ›rohodnej, nicmĂ©nÄ› vše v rámci hollywoodskĂ˝ho standardu. Trochu mi to pĹ™ipomĂ­nalo Road to Perdition, ovšem s jednĂ­m podstatnĂ˝m rozdĂ­lem – ta byla mnohem lĂ­p zahraná. Viggo je zkrátka tuhej jako prkno, coĹľ modří vÄ›dĂ­ uĹľ od Pána PrstenĹŻ, jenĹľe tam se schoval za armádu hercĹŻ a hereÄŤek z prvnĂ­ ligy – vedle McKellena, Serkise, Weavinga, Beana, Astina, Hilla, Mirandy Otto a koneckoncĹŻ i Liv Tyler nebo Elijaha Wooda se ztratĂ­ lecjakej matnej vĂ˝kon. Tady ne – a Mortensen je vÄ›tšinu filmu tak zoufale bezradnej, Ĺľe mu ÄŤlovÄ›k nevěří ani jednu z jeho poloh, ani rodinnou, ani gangsterskou. Velmi dobĹ™e ho v tom doplďż˝?uje snad ještÄ› prkennÄ›jší zbytek rodiny, zejmĂ©na dÄ›ti (na Dakotu Fanning asi v rozpoÄŤtu nezbylo). A jedinej dobrej Ed Harris toho moc nevytrhne…

A ještÄ› jednu vÄ›c si neodpustĂ­m: pĹ™eklad názvu. KdyĹľ se Ĺ™ekne DÄ›jiny násilĂ­, tak si ÄŤlovÄ›k pĹ™edstavĂ­ nÄ›co opravdu monumentálnĂ­ho, osobnÄ› jsem ÄŤekal cosi na Ăşrovni famĂłznĂ­ch GangĹŻ z New Yorku (aneb i Leonardo di Caprio umĂ­ hrát, kdyĹľ chce). Tohle s tĂ­m nemá nic spoleÄŤnĂ˝ho, ovšem autor je v tom nevinnÄ› – „history of violence“ totiĹľ s dÄ›jinami nijak nesouvisĂ­, zjevnÄ› se tĂ­m myslĂ­ „personal history“ ÄŤili nÄ›co jako „(osobnĂ­) minulost plná násilĂ­“. Ano, je to zámÄ›rnej dvojsmysl, pĹ™eklad nenĂ­ jednoduchej a asi bych si nad tĂ­m dlouho lámal hlavu, ovšem od toho je ÄŤlovÄ›k pĹ™ekladatel, ne od toho, aby od boku vypálil doslovnej pĹ™evod a s vĂ˝znamem se nepáral. Pak nemá mĂ­t neinformovanej divák pĹ™ehnanĂ˝ oÄŤekávánĂ­.

Jak bylo ohlášeno, Ĺ˝abiÄŤka se vrátila na mĂ­sto svĂ©ho koncertnĂ­ho zrodu, tedy do smĂ­chovskĂ© Ĺ kabetky. ChvĂ­li pĹ™ed koncertem to vypadalo spíš na ĹľabĂ­ stehĂ˝nka v marinádÄ› – takovou pakárnu jsme si ještÄ› nikdy nezpĹŻsobili, no Ĺ™eknÄ›te: Petr M. po vybalenĂ­ basy z futrálu zjistil, Ĺľe má ulomenej ladĂ­cĂ­ kolĂ­k, já dostal ke svĂ˝mu doprovodnĂ˝mu krákoránĂ­ od bubnĹŻ stojan na mikrofon s gumovou objĂ­mkou, takĹľe mi mikrofon celej koncert ponÄ›kud impotentnÄ› blembal pĹ™ed obliÄŤejem, Ĺ tÄ›pán nemÄ›l baterku v kvákadle a vrcholem všeho byla Honzova poÄŤĂ­najĂ­cĂ­ angĂ­na, jejĂ­Ĺľ vinou znÄ›l asi jako neboĹľtĂ­k Suchařípa. Monty Python hadr. NicmĂ©nÄ› všechno se nÄ›jak povedlo vyĹ™ešit a koncert jsme docela odehráli, Honza podal nadlidskej vĂ˝kon, zvuk OK, zkrátka pohoda. Podle plánu došlo na dvÄ› novinky, I Looked at You a zejmĂ©na pak Spanish Caravan, protoĹľe kdyĹľ máte v kapele mistra kytaristickĂ©ho z konzervatoĹ™e, musĂ­ se to využít. Mistr byl mohutnÄ› chválen (nejen) přítomnĂ˝mi kolegy konzervatoristy, celkovÄ› byla nálada velmi příjemná, aÄŤkoli publikum bylo tentokrát trochu studenÄ›jší a obdoba řádÄ›nĂ­ z listopadovĂ˝ho koncertu ve Ĺ kabetÄ› se nekonala – ale dobĹ™e tak.

Do prázdnin hrajem v Praze ještÄ› jednou – v ĂşterĂ˝ 27. ÄŤervna v klubu Ĺ pajz opÄ›t na SmĂ­chovÄ›, adresa je Na BĹ™ezince 16. Kdo chcete, urÄŤitÄ› doraĹľte, zaÄŤĂ­náme ve 20:00, pĹ™ijÄŹte vÄŤas, musĂ­ se tam v deset konÄŤit, takĹľe se začátkem moc neÄŤekáme . Plakátek tady. Těšíme se!

Kdysi jsem se zaĹ™ekl, Ĺľe si tu na Tolimatech nebudu všímat politiky – nechci dÄ›lat stránku, na kterĂ˝ se bude jenom nadávat (a jinak by to asi nedopadlo). NicmĂ©nÄ› teÄŹ si fakt jednu poznámku neodpustĂ­m. KdyĹľ jsem vÄŤera veÄŤer, pár minut po vyhlášenĂ­ volebnĂ­ch vĂ˝sledkĹŻ, nevěřícnÄ› zĂ­ral na televiznĂ­ extempore onoho vzteky rudĂ˝ho ÄŤlovÄ›ka s bradavicĂ­ na tváři, vybavil se mi jeden zážitek z doby, kdy jsem dÄ›lal hlavnĂ­ho vedoucĂ­ho dÄ›tskĂ˝ho tábora.

MÄ›li jsme tehdy mezi dÄ›tma jednoho kluka, cca 10 let, vypadal na vĂ­c. Byl trochu nervĂłznÄ›jší. Jednou jsme mÄ›li sportovnĂ­ den a tĂ˝m tohohle hošíka prohrál po těžkĂ˝m boji v nÄ›jakĂ˝ disciplĂ­nÄ›. A on vcelku normálnÄ› odešel ze hĹ™ištÄ›, zamĂ­chal se mezi ostatnĂ­ dÄ›ti a najednou vší silou nakopl zezadu holku z druhĂ˝ho tĂ˝mu, o 2 roky mladší a 2 hlavy menší, kamsi mezi lopatky. S vĂ˝razem v obliÄŤeji hodnÄ› podobnĂ˝m tomu, kterej vÄŤera pĹ™edvedl vysokoctÄ›nĂ˝ pan premiĂ©r. NaštÄ›stĂ­ se nic vážnĂ˝ho nestalo, holku jsme utišili, kluka docela vĂ˝raznÄ› potrestali, nicmĂ©nÄ› další rok jsme ho po zralĂ© Ăşvaze vzali znova a uĹľ byl v pohodÄ›, podobnĂ˝ stavy ho pĹ™ešly.

Jako vedoucĂ­ na táboĹ™e to asi dokážu pochopit (i kdyĹľ samozĹ™ejmÄ› ne tolerovat), dÄ›ti jsou dÄ›ti a ÄŤasem z toho vyrostou. NicmĂ©nÄ› pĹ™i pĹ™edstavÄ›, Ĺľe by mÄ› mÄ›lo nÄ›co podobnĂ˝ho zastupovat ve svÄ›tÄ› a vládnout doma, se mi dÄ›lá fyzicky nevolno. Dál asi nemám co dodat…