Tolimati.cz

Den sedmnáctý – pátek 9.11.

Do La Paz dorážíme v poněkud rozlámaném stavu okolo osmé ráno. Okamžitě z nádraží berem taxíka do oblíbeného hotelu Happy Days, teta je ráda, že nás vidí a dokonce (po sérii Markových sugestivních narážek) zlev�?uje ubytovací taxu z 80 na 70 Bs, tedy nějakých 180 Kč na osobu. Jen nemá příliš pochopení pro Markovu touhu po samostatném bydlení v manželském pokoji, ve kterém během již vzpomínaného převratu v roce 2003 zkysli s Litou, a Marek tak opět musí sdílet běžnej dvoulůžák s Martinem. Shazuju desetidenní pseudovous a jdem do přilehlých cestovních kanceláří (ulice Sagarnaga, kde stojí náš hotel, jich je plná) vymýšlet, co s načatým týdnem. V podstatě bez problémů se na programu shodujem – napřed jednodenní výlet na horu Chacaltaya, pak třídenní stanovej trek v horským pásmu Condoriri a nakonec sjezd Cesty smrti aneb Death Road do Coroica a následný dva dny v tropech tamtéž. Jdeme se projít po městě, neb je mimo jiné zapotřebí potvrdit zpáteční letenky, a to rovnou ve dvou kancelářích (Iberia + Aerosur). V Aerosuru vše probíhá bez komplikací, pak hledáme místní kancelář Iberie, jež má ovšem polední pauzu. Skvělé, vykřikuje Marek a vyhlašuje siestu rovněž, pročež se vracíme do hotelu. Marek ovšem siestu očividně potřebuje jako sůl, ani po 2 hodinách není k probuzení a tak se nakonec vypravujem do Iberie sami, potvrdíme mu letenku v zastoupení. Potvrzení stojí dohromady nehorázných 280 Bs, milá slečna Ximona nás ovšem za to ujišťuje, že nás Iberia rozhodně nenechá ve štychu, ani kdyby Aerosur zklamal (vzhledem k pověsti Aerosuru jsme tomu rádi). Míříme na zmrzlinu (docela dobrou, ale Rodi to není) a následně obligátně na internet. Po nějaké době u něj zanecháváme Radima pálícího fotky na DVD a s Martinem míříme do hotelu. V cybercafé ve vedlejším baráku sedí Marek, dáváme čaj a vyrážíme do ulic, neb jsem rozhodnut koupit si něco anglickýho na čtení. Nechytačka, pokud nechci utratit 50 USD za Danielle Steel. Místo knih dáváme večeři a vracíme se na hlavní náměstí San Francisco pod náš hotel, kde jsou knih plný stánky, ovšem všechny ve španělštině a tý je okolo víc než dost. A hele, ne! U posledního stánku radostně nacházím Ordinary People od Judith Guest (pokud znáte film natočenej podle týhle knihy, gratuluju, pokud ne, vězte, že odtud pocházejí všechny ty Americké krásy, Olihně a velryby, Jako malé děti etc.). Mám radost a jdeme do hotelu, kde už nás netrpělivě čeká Radim a taky igelitky plný vypranýho oblečení. Sice smrdí nějakým chemickým sajrajtem, ale je zase po nějaký době čistý. No a to už je skoro deset a my zalézáme, zítra se zase podíváme nad 5000 m.

Den osmnáctý – sobota 10.11.

Domácké prostředí v Happy Days má magickou moc – nechtěl bych se mýlit, ale asi je to vůbec poprvé, co jsem se za noc ani jednou nevzbudil a nezvedl mě ani Radimovo budík, takže mě jmenovaný photoloco musel tahat z pelechu v 7 ráno vlastnoručně. Jdeme na snídani do oblíbené restaurace Banais ve vedlejším hotelu a pak nás nakládá dodávka mířící na horu Chacaltaya (5400 m a nějaký drobný, jinak nejvyšší lyžařský středisko na světě). Ve vedlejší ulici nabíráme ještě 4 Izraelce a míříme přes El Alto do kopců. Kromě Chacaltayi je hlavní dominantou krajiny šestitisícová Huayna Potosí, kterou jsme s Markem původně chtěli zkusit, ale kombinace několika faktorů (vysoká cena, nechuť nechávat zbylou dvojici 2 dny v základním táboře a taky pocit, že Licancabur vcelku stačil) vedl k rozhodnutí, že ji holt pro letošek vynecháme. Čili se nám svou zasněženou jižní stěnou drze směje do očí. No, však se na ni podíváme zblízka jak dnes, tak během následujícího treku po Condoriri. Auto brzdí před restaurací cca 150 výškových metrů pod vrcholem Chacaltayi, tj. úplně bez práce to nebude (což mě docela těší, po dvou dnech válení mám zas chuť si trochu zašplhat). Dáváme maté de coca a vyrážíme. Vrcholy jsou tři, na prvním z nich je horní stanice vleku, teď tu ovšem po sněhu není mnoho stop a lyžování se tudíž nekoná. Nejvyšší je druhej vrchol, na nějž mě ovšem doprovází překvapivě pouze Radim, zatímco Marek s Martinem jdou po vrstevnici na třetí hrbol hned vedle Huayny Potosí. Vítám Radima v klubu vrcholových pětitisícovkařů a užíváme si fantastickej rozhled. Na jedný straně Huayna a Condoriri až po vysokej štít Illampu, na druhý dominantní Illimani, za ním mračna halící Amazonii, opačným směrem pak La Paz a celá náhorní plošina až k jasně viditelný Titicace (je zajímavý, že El Alto, který z centra La Paz vypadá jako na kopci, vlastně stojí v úplný rovině na zmíněný plošině táhnoucí se až k obzoru, zatímco samotný La Paz je propadlý do hluboký díry) a daleko na jihu na nás koukaj hory na chilský hranici. Fotíme jak o život, potom přecházíme za klukama na zmíněnej třetí vrchol a zanedlouho míříme i s nima dolů k autu, neb tu pekelně fičí. Když jsme všichni i s Izraelci pohromadě, jedem zas dolů, což je taky docela zážitek – serpentiny se zařezávaj do hory, dvacet čísel od kol padá skála stovky metrů kolmo dolů a jen si říkám, že pokud je tohle pro místní brnkačka, jak asi vypadá slavná Death Road, na kterou se chystáme za pár dnů na kolech. Ale v autě mám po týdnu se Serapiem pocit, že bolivijští řidiči zvládnou vše a necítím vůbec žádnej strach. Vracíme se do centra, definitivně v cestovce domlouváme Condoriri a zmíněnej cyklovýlet a zapadáme do nejbližší hospody, šilhajíce hlady. Tak dobrej hovězí steak s pikantní omáčkou jsem dlouho neměl. Po kafi (čtvrtý za 16 dní, trháme rekordy) jdeme prozkoumat další ze zdejších atrakcí – čarodějnickej trh. Teda to je taky věc. Vycpaný žáby, netopýři nebo pštrosí hlavy (všechno má samozřejmě svou symboliku), údajně magický ingredience k přípravě lektvarů všeho druhu, voodoo panenky a vrchol všeho – vysušený lamí plody. Ptám se prodavače na účel a dovídám se, že se při stavbě domu má plod zazdít do základů, tím se nakrmí Pachamama a požehná domu, aby se v něm nestalo neštěstí. Pokračujeme normálním trhem, na kterým kupuju alpakový svetry pro děti, a pak míříme do internetový kavárny přečíst/napsat maily a v případě chlapců konečně spálit fotky z databank/karet na DVD. Já nepálím a proto jsem hotov podstatně dřív, tudíž se jdu sám projít po městě (chodím skoro hodinu, v jedný kavárně dávám čaj a nikdo se mě nepokusil přepadnout ani zabít, pověsti o nebezpečnosti La Paz budou asi poněkud přehnané) a pak kupuju sedmičku vína, vracím se do Happy Days, píšu deník a čekám na kluky. Přicházejí zanedlouho, vypíjíme víno a před jedenáctou jdeme spát, příští 3 dny budou náročný.

Den devatenáctý – neděle 11.11.

Auto nám jede až v 9, pročež se nijak nehoníme do vstávání, v klidu snídáme v Banais a ukecáváme tetu, aby nám v Happy Days nechala věci, který na treku nebudem potřebovat. Potřebný věci skládáme do 2 velkých báglů (ponesou je oslíci) a míříme do kanceláře cestovky Aka-Pacha, která se o nás bude následující 3 dny starat. Do mikrobusu s náma nastupujou ještě 2 holky – Angličanka Jane a Irka Fiona. V El Altu je dneska nějakej svátek, průjezd je proto ještě pomalejší než normálně a místy musíme objíždět stánky a slavící davy po vedlejších uličkách, nakonec se ale z města vymotáváme a cca v 11 dorážíme do vesnice Tuni na břehu stejnojmennýho jezera (cca 4400 m), kde Condoriri Trek začíná. Náš průvodce Sixto váže bágly a erár na záda oslům, dostáváme oběd, fotíme místní drobotinu a okolo poledne vyrážíme. Hned u jezera se zpoza kopce noří úhlavní dominanta zdejšího kraje – vrch Condoriri, kterej má tři špice a vypadá opravdu jako kondor s hlavou a křídly. Fotíme (za zmínku stojí setkání s místním volně se pasoucím býkem, který na mě po chvíli začíná dost výrazně funět, což ignoruju až do nesmělého Radimova upozornění, že moje zářivě červená bunda není úplně to pravé ořechové – vůbec jsem si neuvědomil, co mám na sobě) a dlouze povídáme s novými spolucestujícími. Holky jsou vcelku drsný, mají za sebou už Brazílii, Argentinu a Chile a hodlají se přes Peru a Ekvádor dostat až do Kolumbie, odkud se chystají domů, leč až v dubnu. No jo, nemít rodinu, asi bych si to dokázal představit, ovšem teď je to zhola nemyslitelný. Ale slečny si to očividně užívaj. Dělá mi radost si s nima povídat a cesta za občasného focení ubíhá velmi pohodově (ostatně stoupáme jen mírně a pozvolna). Pohodu ovšem kazí přicmrndávající se výprava mladých Izraelců, kteří si nesou nějakej přehrávač a do velebnýho ticha And z něj na plný koule chrčej Bryana Adamse. Nic proti němu, ale tady probůh ne – mám pocit, že je rok 1987, jsem v Tatrách a právě jsem potkal partu východoněmeckých uč�?ů z Maschinenwerke Schwerin. Rychle je předháníme a mizíme za kopcem, záhy se ovšem od Sixta dozvídáme nemilou novinu – budeme s nimi sdílet camp. Aspoñ slibuje, že naše stany postaví co nejdál od nich. Cesta stoupá výš a výš a někdy okolo čtvrtý dorážíme k jezeru Chiar Khota přímo pod vrcholem Condoriri, u kterýho Sixto s kuchařem stavěj stan a hrozně přitom brebentěj aymarsky. Chtělo by to fotit západovky, ale chuť kecat s holkama je větší, takže čest Photolocos zachra�?uje akorát Marek a my ostatní (no, teda my s Radimem, z Martina anglický slovíčko nevymáčkneš) konverzujem o všem možným od historie a politiky až po nedávnou premiéru Hrdiny západu v Činoheráku, o což se Fiona coby správná Irka živě zajímá. Pijem čaj a konečně přichází i Marek a odkládá foťák, neb právě zapadlo slunce. Neodkládá ho ale nadlouho, neb na kamenech za táborem spatřil zvířátka, na který jsem se těšil snad nejvíc a který jsme zatím nepotkali ani zdálky, totiž činčily. Dřív jsme jednu chovali a Nika chtěla fotky, takže z nich mám velkou radost. Jsou tři, skáčou po kamenech a my je v posledních zbytcích světla lovíme s teleobjektivy jak diví. Holky se nám smějou, leč úlovek je skvělej, děti budou spokojený. No a pak už nás Sixto svolává na večeři do velkýho stanu, což je dobře, venku se mezitím udělala pekelná zima. Z hor se navíc valej dost masivní mraky a blýská se, takže se trochu obáváme deště, leč Sixto tvrdí, že se to rozfouká a ono jo – po večeři už zase svítěj hvězdy. Ještě chvíli kecáme a pak zalézáme, noc bude studená a zítřejší pochod dlouhej.

Den dvacátý – pondělí 12.11.

Spacák z Tesca a Albatrosí průprava z raného mládí budiž pochváleny – v noci jsem se vcelku vyspal na rozdíl od Marka, kterej vedle mě permanentně cvakal zubama a po ránu tvrdí, že mu větší kosa v životě nebyla. Ještě hůř je na tom ale Jane, podle vlastních slov celou noc problila a nevypadá, že by zvládla další cestu. Situaci zrovna neodlehčuje ani počasí – snad poprvý máme v Bolívii po ránu zataženo a ruskou zimu tudíž žádný slunce nezažene. Carramba. Snídáme a náladu nám zvedají jen činčily, který se vrátily a dovádějí snad ještě víc než včera. Nakonec z mraků leze i slunce a patrně pod jeho dojmem se holky rozhodujou, že to přece jen zkusej, ale ne s námi přes hory, nýbrž po lehčí cestě s osly, tj. zpátky do Tuni a pak údolím na další tábořiště. Loučíme se tedy s tím, že se večer zas uvidíme, a míříme se Sixtem na první náročnější úsek cesty – z tábora (4700 m) vede ostrý stoupání do sedla v 5200 m. Mně se jde dobře, aspo�? mi přestává být zima, ale Martin s Radimem funěj jak diesellokomotivy a kupodivu ani Marek nevypadá zrovna čerstvě, asi po tý vymrzlý noci. Cesta ze sedla vede po úbočí do hlubokýho údolí a počasí už se zase mračí. Z údolí bychom měli jít do dalšího sedla, jsem ale jedinej, komu se chce do výšky, ostatní vyžadujou kopec obejít alternativní cestou po vrstevnici. Vůbec z toho nemám radost – zvolená cesta se tváří jako delší, zato však horší a kromě toho si říkám, že jsme se přece vydali na trek po horách a ne po údolích, moje protesty ale utíná pohled na Radima, jehož obličej hraje všemi odstíny zelené. Raději dáváme oběd a bavíme se myšlenkou, jak se asi mají Izraelci – zapomněl jsem napsat, že večer pochopitelně kalili s kytarou do bůhvíkdy a když jsme ráno odráželi, ještě nevylezli ze stanů. Po obědě se Radimova barva přece jen zlepšuje a tak pokračujem dál. Po nějaké době potkáváme stádečko alpak a pak už se na obzoru objevuje Huayna Potosí a pod ní údolí, v němž stojí dnešní kemp. Jenže jak známo zdejší vzdálenosti zkreslujou a je to ještě pěknej flák cesty. Povídám si se Sixtem o všem možným a dělá mi radost, že je má španělština provozuschopná, a po nějaký době za občasnýho focení dorážíme do tábora. Je načase, už bylo pět. Kuchyně už stojí a pánové Sixto a kuchař se dávají do stavění našich stanů, leč ouha – holky nikde, v Tuni potkaly auto vracející se do La Paz a touha po teplý posteli zvítězila. Co naděláš. Počasí už je lepší a večerní paprsky krásně osvětlujou monumentální stěnu Huayna Potosí nad náma a tak fotíme, pijem čaj a sledujeme polomrtvý Izraelce pomalu se sunoucí do tábora. Vůbec nejsme škodolibí. Po nezbytném čajování připravuje kuchař večeři, já píšu ve stanu deník, Marek vedle mě polospí, mám hlad a jsem zvědavej, jak si unavený tělo poradí s dnešní zimou – osobně doufám, že ji pokud možno úplně zaspí.

Den dvacátý první – úterý 13.11.

Sláva, tělo posílené skvělou večeří (zeleninová polívka + kuře s bramborovou kaší) zimu skutečně zaspalo bez problémů, navíc mě nebudilo ani cvakání Markových zubů, neb zdědil deku po holkách a tak i jemu bylo teplíčko. Taky nebe po ránu se tváří podstatně přívětivěji než včera a tak snídáme ve veselé náladě a těšíme se, jak nás slunko během dne hezky ohřeje. Po snídani ještě fotíme skupinovku s Huaynou Pototí v pozadí a pak už začínáme stoupat do sedla nad táborem, který má podobně jako to včerejší nějakých 5100 m. Šplháme do kopce a v sedle jsme podstatně dřív, než bychom při pohledu zdola čekali. A že jsme plní kuráže, tak to ze sedla berem ještě na blízkej vrcholek, ze kterýho je výbornej výhled na celý pásmo Condoriri (vrcholy Illusión, Austria, María Lloco, Alpamayo… nemůžu si pamatovat všechno), na Huaynu Potosí, Chacaltayu i Titicaku na opačný straně. Mimochodem musím vyjádřit veliký uznání Radimovi a Martinovi, kteří, ač horám nikdy nepropadli tak jako my s Markem, šlapou jak švýcarský hodinky, pokrok oproti trápení na Waynapicchu (viz den pátý) je ohromnej a jestli čerstvě nabytou fyzičku udržej, budou během plánovanýho červnovýho výstupu na Watzmanna (Alpy) případné opozdilce kopat před sebou. Jenže ne vše je tak dokonalé – za Huyanou se objevujou mraky čer�?áky a začíná fučet ledovej vítr, takže rychle oblíkáme mikiny a já lituju, že jsem zabalil rukavice do velkýho báglu, kterej se někde hluboko pod náma veze na oslovi. Rychle scházíme dolů – už nás čeká jen jediný údolí a na jeho konci osli, oběd a výhledově i auto do La Paz. Jenže počasí se horší rychleji, než stíháme klesat. Když se konečně dostáváme ke kuchařovi a oslům, není Huayna v mracích skoro vidět, z větru je fujavice a ve vzduchu začínaj poletovat první sněhový vločky. A když se pouštíme do těstovin k obědu, regulérně sněží. Cvakajíce zuby obědváme a od smrti umrznutím nás zachra�?uje jen přijíždějící auto – sláva mu. Nakládáme, nalézáme, loučíme se se Sixtem (další z řady skvělých průvodců, máme na ně fakt kliku) a sjíždíme do La Paz, kde je sice oblačno, ale teplo a v zásadě standardně hezky, což vypadá vzhledem k blízkosti hor skoro neuvěřitelně. Happy Days čekají jen na nás, Marek opět sráží cenu (z původních osmi pětek je teď 65 Bs) a horkou sprchu si po 3 dnech vážně vychutnávám. Po krátké regeneraci vyrážíme do ulic, v cestovce DigiTravel pod hotelem platíme zítřejší cyklovýlet na Death Road a posléze míříme na obvyklou procházku po centru. V jedný hospodě na hlavní třídě dáváme kuře a výborný kafe a těžce se bavíme, neb mezi obrázky na stěně nechybí ani historická rytina Brna (číšnice ovšem nemá ahnung, co to je). Pak klasicky zalézáme do internetový kavárny, komunikujeme s domovy a vybíráme hotel v Coroicu, no a to už je večer a tudíž čas na čajík a přesun do hotelu. Ještě s Radimem píšem Fioně a Jane, jestli nemaj chuť někam v pátek večer nebo v sobotu zajít, a pomalu se přesouváme svítícím a živým centrem La Paz (tohle město se mi vážně líbí čím dál víc) směr Calle Sagarnaga. No, tak dneska se do pořádný postele opravdu těším…

Den dvacátý druhý – středa 14.11.

S cestovkou Chacaltaya Tours, která nás dneska veze na Death Road, jsme domluvení, že nás v hotelu vyzvednou mezi 6,45 a 7,15, což podle místních zvyklostí znamená tak 7,30. proto překvapí, když nám průvodce buší na dveře už před tři čtvrtě na sedm a vyžaduje okamžitej odjezd. Prý se na dnešek chystá v La Paz stávka dopravců a budou zablokovaný ulice, takže bychom se nemuseli dostat z města. A sakra – snad to dopravci omezej fakt jen na dnešek, taky bychom se sem potřebovali v pátek vrátit a v neděli odletět. Teď ale rychle házíme nepotřebný věci k tetě do třetího patra a vybíháme na ulici. Už na nás čeká mikrobus a v něm několik – kdo by to byl řekl – Izraelců. Projíždíme městem, který zatím nejeví žádný známky stávek ani blokád ani ničeho takovýho, dostáváme snídani a záhy už šplháme do kopců severovýchodně od La Paz. Zastavujeme na místě nazvaném lakonicky Cumbre (Vrchol) a fasujeme šusťákový kalhoty a bundy. Je vcelku teplo, tak si pod bundou nechávám jen triko. Přebíráme kola a je nám řečeno, že prvních 20 km pojedeme po asfaltce a pak začne samotná Death Road (30 km). Asfaltka klesá v ďábelským tempu a po pár desítkách metrů se do mě dává neskutečná zima – jsme cca ve 4600 m a vítr vzniklej jízdou je ledovej. Větší kosa mi tu ještě nebyla, kam se hrabe Condoriri. Naštěstí zhruba po 20 minutách stavíme a čekáme na doprovodný auto, ze kterýho si beru fleecovku a rázem je svět veselejší. Z Izraelců jedou jen dvě holky, zbytek (2 kluci a holka) zůstává v autě. Ještě chvíli jedem po asfaltu, pak nás cca 5 km veze auto (do kopce) a pak už z asfaltky odbočuje povědomě vyhlížející štěrková cesta necesta – Death Road. No, když si představím, že to ještě před 5 lety byla hlavní výpadovka z La Paz na severovýchod Bolívie, jímá mě posvátná hrůza. Šířka cca 2 m, z jedný strany skála, z druhý sráz desítky metrů dolů. Navíc jsme během jízdy po asfaltce klesli do pásma mlžnýho pralesa a pod srázem se tedy nachází neproniknutelná džungle. Povrch: chvíli štěrk, chvíli klouzavý šutry. Možnost vyhýbání prakticky jen v zatáčkách. A místo patníků tu mají… křížky. Necítím se na kole zrovna nejjistěji a tak sjíždím pomalu za stálýho brždění, zato Martin a Radim si adrenalinu očividně užívají – zejména druhý jmenovaný jede jak drak. Cesta klesá hodně rychle, už na asfaltce jsme projeli mraky, teď začíná svítit slunce a sláva, otepluje se. Zrovna když mi Death Road začíná připadat docela bezpečná, dorážíme k místu, které nás přesvědčuje o opaku – na cestě stojí mikrobus, okolo zamlklá skupinka cyklistů, hluboko dole v džungli pohozený kolo a ještě pod ním mizí v pralese lano, na kterým se parta průvodců a záchranářů snaží cosi vytáhnout. Navíc mě staví jeden z průvodců na cestě – uchází mi zadní guma a bude se spravovat, takže nezbývá než sledovat, co se děje. Jedna holka nevybrala zatáčku a zřítila se cca 50 m po srázu do džungle. Je naživu a komunikuje, což je podle průvodců zázrak, 90% podobných pádů je podle nich smrtelných. Už jsou u ní záchranáři a za chvíli ji vytahujou, je potlučená a krvavá, drží se za břicho a moc nevnímá, nicméně do mikrobusu nastupuje po svých. Ufff. Snad bude v pohodě. Konečně fasuju opravený kolo a jede se dál, v mém případě ještě pomaleji než předtím – ten pohled jen tak z hlavy nevyženu. Ještě že je hezky a krajina okolo je natolik dechberoucí, že po nějaký době přece jen přicházím na jiný myšlenky. Cestu křižujou vodopády, občas se jede korytem potoka a čím víc klesáme, tím větší je vedro – inu, tropy. Ještě chvíli a na protějším kopci se objevuje náš dnešní cíl, městečko Coroico. Cesta končí v údolí pod ním ve vesnici Yolosa ve výšce pouhých 1100 m – během 60 km jsme klesli o 3500 m, což je síla. Takhle nízko jsme nebyli 3 týdny. Vracíme kola, převlíkáme se (zlatý kraťasy) a mikrobus nás veze do Coroica. Je tu asi 30 stupñů, vlhkej vzduch a totální léto, což je paráda, má to ale i jednu nevýhodu – okamžitě se na nás vrhá asi tak tuna hmyzáků a snažej se nás sežrat. Ještěže nejsme v malarický oblasti. Obědváme v hotelu Esmeralda (placeno cestovkou) a poté kráčíme do kopce nad město do hotelu Sol y Luna, kde máme rezervovaný apartmá. Je to fantazie – velikej pokoj, kuchy�?, WC, sprcha, terasa, venkovní bazén, vše naprosto komfortní a vcelku levný (55 Bs). Okamžitě skáčem do bazénu a rochníme se. Po nějaký době oblíkáme nejletnější věci a vyrážíme do města. S Radimem se jdem podívat na internet (tak pomalý připojení nebylo ani v Uyuni), Marek s Martinem zatím kupujou zásoby na večeři – dneska si uvaříme sami. Po nějaký době se taxíkem vracíme, Marek vaří kung-pao, děláme si k němu rýži a salát, po večeři dlouze sedíme na terase s vínem, užíváme tepla a vůbec vegetíme. Ještě aby se horký hlavy v La Paz vykašlaly na ty blokády…

Den dvacátý třetí – čtvrtek 15.11.

Někdy okolo sedmý nás budí strašlivej řev – všichni ptáci hnízdící v okolních stromech maj očividně budíky nastavený na stejnou hodinu a všichni dohromady maj ve zvyku hlasitě vítat novej den. Inu, prales. Otvíráme oči a zjišťujem celkem nemilou věc – venku lije jak z konve, není vidět na pět metrů a vůbec, tropy se nám zjevně rozhodly ukázat i svou odvrácenou stranu. No nic, říkám si, ještěže nebyla volná ta otevřená chata bez stěn, o niž Marek díky jistým romantickým zkušenostem z r. 2003 původně usiloval. Kdosi (tuším zrovna Marek) dělá vajíčka k snídani, čajujem a přemýšlíme, co s načatým dnem. Rozhodujem se pro pěší cestu do Coroica a následný výlet k asi 20 km vzdáleným vodopádům v pralese. Za drobného mrholení scházíme kopec do města a cca v půlce cesty se necháváme zlákat cedulí zvoucí k projížďce na koni, ovšem jen na malou chvíli, neb projížďka stojí 50 Bs na jednoho a to nám vzhledem k tenčícím se financím připadá moc. Pokračujeme tedy po svých a původní cca kilometrová procházka se mění zhruba ve trojnásobek. To nám ale vůbec nevadí, je na co se dívat – kopce okolo Coroica lemují políčka koky, kolem nich rostou ananasový palmy, banánovníky a cukrová třtina a vrcholem je zahrada jednoho z místních hotelů, obývaná hned třemi velkými amazonskými papouchy (ara jakýsi, tvrdí Marek). Přestalo pršet, závěrky cvakají, dokonce i Martin přestal s věčným rejpáním :) a užívá si vysněné džungle plné kytek a bzučivých potvor. V dobré náladě dorážíme do Coroica a míříme do pizzerie na oběd. Sedí tu 3 Češi, které Marek s Martinem potkali už včera – jsou na cestě už 3 měsíce a akorát jedou do La Paz, odkud odlétaj den před námi. Nicméně trochu strašej informací, že na letišti v Santa Cruz, kde máme mezipřistání, opět probíhal nějakej bordel a aerolinky proto masově rušily lety. Jsem možná paranoidní, ale rozhodně se mi nechce končit senzační 4týdenní cestu nějakým opruzem s blokádami, zrušenými lety apod., pročež mě informace od krajanů zrovna netěší. Taky mě netěší, že čekáme na pizzu snad 2 hodiny, ač jsme v hospodě sami. Po obědě jdeme koupit lístky na zítřejší bus do La Paz a pak se chystáme na ony vodopády, leč ouha – začíná zase pršet a navíc se dělá dost netropická zima. Zalézáme tedy do internetové kavárny a já se uklid�?uju zjištěním, že se poslední bordel v Santa Cruz odehrál zhruba před měsícem (viz den první) a ti Češi si to očividně nějak popletli. Pršet ale nepřestává a Martin s Radimem se rozhodujou pro návrat do hotelu. Kupujem věci na večeři a nakládáme je i s klukama do taxíku, s Markem totiž hodláme vodopády přece jen zdolat. Odhodlání ale netrvá dlouho, neb zjišťujeme, že bychom tam asi dorazili až za tmy a tak to taky otáčíme k domovu. Dáváme kafe a taxík, v Sol y Luna dělám chilli con carne, pijem čaj, poté stejně jako včera sedmičku vína, v těžký pohodě kecáme o všem možným a kolem desátý zalézáme s pocitem, že zítra by ty tropy mohly být zase o něco tropičtější…

Den dvacátý čtvrtý – pátek 16.11.

Ptáci řvou stejně jako včera a na první pohled to vypadá, že i počasí bude podobný, ale chvilku po ránu se nebe trhá, z mraků vykukuje sluníčko a venku se dělá velmi slušný vedro. Původně jsme měli v plánu jet na ty vodopády, ale snídaně se výrazně protahuje a záhy zjišťujem, že máme všichni spíš chuť pobíhat s foťákem po zahradě než se někde trmácet džípem. Následující cca 2 h proto lovíme nejlepší záběry kytek a (M&M) brouků, vyhříváme se na sluníčku a vůbec užíváme léta, letos velmi pravděpodobně naposledy. Už je zase asi 30 stupñů a hned bych to zalomil do bazénu, ovšem hodiny tikají neúprosně a musíme balit, v 1 odpoledne nám jede bus do La Paz a už je poledne. V kuchyni zanechávám svůj dlouhosloužící stativ Velbon, kterýmu už se nevysouvá 1 noha, nefungujou stavěcí šrouby a zkrátka už je na odpis, třeba ho tu najde někdo, kdo ho ještě využije, ale já se s ním tímto loučím, dík za věrné služby. Scházíme z kopce do Coroica a vedro sílí. Na nádraží nastupujeme do minibusu a cesta probíhá v duchu nejlepších bolivijských tradic – sebemenší místečko je nutno okamžitě ucpat nejbližším vhodným pasažérem (i kdyby to měl být stopař), pročež ve vozidle záhy není k hnutí, ale hlavně že to jede. Stokilometrová cesta po nový a vcelku komfortní asfaltce (po Death Road bych to tedy fakt jet nechtěl) trvá zhruba 3 hodiny, což je vzhledem k obřímu převýšení odpovídající – bus šplhá do mraků a když prošplhá až nad ně, je sice o něco chladněji než dole, ale svítí slunce a na obzoru nás vítají známé střechy El Alta. Vystupujeme ve čtvrti Fátima na severovýchodě La Paz, berem taxíka do centra, v Happy Days se vítáme s tetou (Marek se jako vždy pokouší srazit cenu za ubytování, leč marně, 65 Bs je očividně konečná) a záhy vyrážíme do ulic, neb jsme neobědvali a máme hlad (zejména Martin úpí jak zvíře, na což už jsme si ostatně zvykli). První zastávkou je nicméně Aerosur, kde je nutné definitivně potvrdit pozítřejší let, pak už míříme do restaurace Dumbo na hlavní třídě. Zde se přežíráme obřími porcemi masa všeho druhu a vítězí pochopitelně Martin, který si objednal obří talíř příznačně nazvaný Pique Macho. U vedlejšího stolu si to dali taky, ale tam to stačilo 4 lidem, zatímco Marťas to zbaštil sám :). Mírně odkrveni dáváme klasickou zastávku na internetu, pak se ještě dorážíme zmrzlinou (OK, ale jihoitalská kvalita to fakt není) a vracíme se do hotelu. Zítra nás čeká poslední den v La Paz.

Den dvacátý pátý – sobota 17.11.

Snad poprvé v La Paz nemusíme vstávat na konkrétní hodinu, proto se s Radimem budíme střídavě naněkolikrát a nakonec se z postelí vykopáváme až někdy okolo devátý. A pořád mi nějak ne a ne dojít, že to je fakt poslední den a my musíme večer zabalit a zítra hned brzo ráno zmizet na letiště. S La Paz se ovšem musíme patřičně rozloučit hned od rána, tak bušíme na dveře vedlejšího pokoje a vyzýváme hochy k odchodu na snídani. Chytá se pouze Martin, Marek má údajně ještě dost od večeře. Snídáme jako vždy v Banais a když se vracíme, Marek nikde, vyrazil do ulic bez nás. Co naděláš, vyrážíme též. Kluci mají v úmyslu dnes utratit hromadu zbylých bolivianos za dárky a suvenýry, já tak učinil z velké části už dřív, takže je hodlám víceméně hlavně doprovázet a eventuelně zaskočit za Marka při konverzaci/smlou­vání s domorodci. Dopoledne trávíme v uličkách starýho La Paz, opět procházíme trh čarodějnic a další krámky a stánky, nakupujem, u džusovýho stánku zkušeně radíme dvěma do La Paz nově přibyvším Angličanům, jak si poradit s výškovou nemocí, a v neposlední řadě pravidelně zalézáme dovnitř do krámků schovat se před deštěm, neboť do La Paz očividně dorazilo ošklivější počasí a vůbec poprvé tu prší, a to hned každou chvíli. Trochu mě to štve, protože jsem klasicky na poslední chvíli odkládal focení města a s foťákem jsem do ulic hodlal vyrazit dneska, ovšem světlo vypadá dost bídně. No, co se dá dělat. Okolo poledního házíme úlovky do hotelu a narážíme tu na Marka, který se k nám přidává a dál chodíme spolu. Hlavním cílem chlapců je obchod s chlastem, kde berou hráběma láhve místního rumu – mě to nechává vcelku chladným, domácí bar je navzdory letní Štěpánově invazi ještě plnej dost. Místo toho trochu fotím, ale světlo je fakt nanic a tak při následující zastávce v Happy Days (ty hromady lahví je nutno někde složit) nechávám foťák na pokoji. Už je cca 5 odpoledne a máme hlad jak vlci, od snídaně jsme nejedli. Brzdíme proto v již jednou vyzkoušené hospodě s obrázkem Brna (krycí název U Radima). Večeře je poněkud narušena faktem, že Markova porce obsahuje na jídelníčku utajené žampiony, které zmíněný jedinec nesnáší v jakékoli formě, tudíž je prozatím o hladu a to mu na náladě nepřidá. Nese to ale vcelku statečně a míří s Martinem koupit ještě nějaký čokolády nebo jakou havěť. My s Radimem mezitím sedáme k internetu a prohlížíme fotky z Death Road, jež nám odpoledne přinesla agentka cestovky do hotelu. No nic moc, naše fotky snad dopadnou líp :). No a venku už je tma a tudíž se naposled přesouváme do Happy Days, dáváme sprchu, balíme, sledujeme v TV Matrix a pomalu nám dochází, že jako všechno i naše cesta končí a ráno na nás na El Altu čeká letadlo domů…

Den dvacátý šestý – neděle 18.11.

Jak to začalo, tak to taky končí – je 5 ráno, venku je vcelku zima (byť zdaleka ne tolik jako před 25 dny v Brně) a my lezem na ulici před hotelem do taxíka směr El Alto. Na letišti nás poněkud mate informační tabule, na níž zcela chybí údaj o našem letu, slečna v informacích nicméně na Markův dotaz odpovídá, že prostě jen zapomněli aktualizovat výpis a že s tím něco udělá. A skutečně, než stihneme vystát frontu na odbavení, už je let v seznamu a zdá se, že ho nehodlají zrušit, zpozdit ani nic podobného. Pijem kafe (už se pomalu vracím k normálu), hoši utrácejí poslední boliviany za čaje a čokolády (moje poslední pětka padla na to kafe) a po osmé lezeme zase po víc než 3 týdnech do Boeingu. Cesta do Buenos Aires probíhá ve dvou etapách, v té první se přesouváme do Santa Cruz, kde na nás zase po 3 dnech dýchne tropický vedro, následně po cca hodinový pauze pokračujeme do Argentiny. Dorážíme cca ve 14.30 místního času (je tu o hodinu víc než v Bolivii), okamžitě se nás ujímá člověk z Iberie a bez problémů vybavuje palubní lístky do Madridu i Vídně, ovšem až do 10 večer musíme zůstat v tranzitu, což smrdí těžkou nudou. Navíc je tu citelně dráž než v Bolívii a já mám posledních pár dolarů, takže nějaký nákupy moc nehrozej. Plácáme se po letišti, okukujem místní krámy a záhy objevujem příjemné osvěžení v podobě reklamního stánku Ballantines, kde se opakovaně osvěžujeme zdarma. No, tři panáky whisky rychle za sebou jsem vypil naposled někdy před rokem a říkám si, co to se mnou po 3 týdnech víceméně kompletní abstinence (nepočítám-li občasnou sklenku večerní vína, víc než sedmičku ve 4 lidech jsme ale za celou dobu neměli) udělá, leč vše je OK – to bude tím, že jsme zase po takový době v nulový výšce a tělo neví, co si se vším tím kyslíkem počít. Po svačině v podobě sendviče si jdou Radim s Martinem zakouřit (taky víceméně abstinovali a teď se vracejí do normálního stavu) a objevujou přitom doutníkovej salónek, kde vzápětí dostáváme pro změnu ko�?ak Remy Martin. No panečku. Marek klímá, já si čtu, kluci kuřáci vedou odbornou debatu o doutnících a čas ubíhá rychleji, než jsme čekali. K večeru objevujeme v dalším křídle letiště hezkou restauraci a Marek, kterej má jedinej ještě nějaký prachy, nás všechny zve na pravý argentinský steaky, čímž nám dělá velikou radost. Už je skoro noc, sedíme v odletový hale a čekáme, až otevřou bránu a pustěj nás do Airbusu. Když se tak konečně stane, okamžitě usínám a budím se až někde nad Kanárskými ostrovy. Už je

Den dvacátý sedmý – pondělí 19.11.

a povídání se pomalu chýlí ke konci. Za zmínku stojí snad jen sprint mezi jednotlivými terminály na Barajas v Madridu (na přestup do Vídně máme hodinu), krásnej pohled na Alpy a Ženevský jezero v záři zapadajícího slunce a taky první ztracenej bágl po cestě – ve Vídni nám vyjíždí z pásu batožina všem, až na Radima. Ale že v něm kromě pár lahví rumu má jen špinavý hadry, tak mu to snad až tak nevadí, Iberia se dušuje, že mu ho dovezou až domů do Brna. Marka si vyzvedává Lita a směřují do Bratislavy, na nás ostatní čeká Radimův kamarád s autem a jedem do Brna, tam si mě přebírá brácha stylově ve služebním BMW a někdy okolo jedenáctý večer jsem po čtyřech týdnech zase doma na Smíchově. Strašně moc se těším na Jarmilu, děti a další věci spojený s domovem, ovšem Peru a Bolívii už ze mě nikdo nikdy nevyžene. Je to fráze, ale kus ze mě zůstal na Altiplanu… I’ll be back.

Poděkování

Na závěr se sluší poděkovat těm, kdo si to zaslouží. V mém případě to slíznou následující osoby:

• Jarda, Vašek, Honza a Pepčok za laskavé půjčení paměťových karet. Díky nim jsem nemusel pálit fotky na DVD, což ostatním klukům zabralo jeden večer v La Paz.

• Dr. Musilová z Arthrocentra ve Vršovicích za opravu porouchaného kolena. Na jaře v Tatrách při sestupech dost protestovalo a kdyby v tom stavu vidělo cestu z Licancaburu, asi by rovnou upadlo. Teď bylo vše OK.

• Photolocos se vesměs rekrutují z party seznámené na diskusním fóru ?/…grafovani.cz. Na místě je tedy dík Janu Březinovi a dalším, kteří příslušné fórum provozují, stejně jako Petře Slámové – Danger, zakladatelce jedné diskusní skupiny, kde se následně začaly vymýšlet srazy v různých českých/slovenských horách a odtud už bylo k nápadu na delší cestu blízko…

• Daniela Sluková za to, že do mě trpělivě a s nadšením pumpovala půl roku španělštinu, následkem čehož jsem snad nebyl úplně nemohoucí konverzace.

• Celá rodina Pazovic z Cusca za skvělé zázemí tam i v přilehlých místech, vození autem po okolí, provádění po Machu Picchu… viz deník. Jen počkejte, až přijedete do Evropy…

• Otčím Bonny za cenné rady přímo z diplomatických kruhů týkající se situace v Bolívii v méně jistých chvílích; bratr Kristián za závěrečnej převoz z Brna do Prahy, protože po devátý večer mezi těmahle městy žádná veřejná doprava až do časnýho rána nejezdí.

• Marek. Asi se shodnu s ostatními dvěma gringo-Photolocos, že byl celou dobu fantastickej a bez něj bychom to ani náhodou nezvládli – žádnej problém pro něj nebyl problém, žádná cena dost nízká, žádná věc nezvladatelná a žádná naše otázka dost tupá, aby nás za ni poslal někam. S ním fakt třeba do pekla.

• A je to možná omletý, ale mý největší díky patřej Jarmile, Dominice a Tomovi. Vysvětlovat netřeba…