Tolimati.cz

Den sedmnáctý – pátek 9.11.

Do La Paz dorážíme v ponÄ›kud rozlámanĂ©m stavu okolo osmĂ© ráno. OkamĹľitÄ› z nádraží berem taxĂ­ka do oblĂ­benĂ©ho hotelu Happy Days, teta je ráda, Ĺľe nás vidĂ­ a dokonce (po sĂ©rii MarkovĂ˝ch sugestivnĂ­ch narážek) zlevďż˝?uje ubytovacĂ­ taxu z 80 na 70 Bs, tedy nÄ›jakĂ˝ch 180 KÄŤ na osobu. Jen nemá příliš pochopenĂ­ pro Markovu touhu po samostatnĂ©m bydlenĂ­ v manĹľelskĂ©m pokoji, ve kterĂ©m bÄ›hem jiĹľ vzpomĂ­nanĂ©ho pĹ™evratu v roce 2003 zkysli s Litou, a Marek tak opÄ›t musĂ­ sdĂ­let běžnej dvoulůžák s Martinem. Shazuju desetidennĂ­ pseudovous a jdem do pĹ™ilehlĂ˝ch cestovnĂ­ch kanceláří (ulice Sagarnaga, kde stojĂ­ náš hotel, jich je plná) vymýšlet, co s naÄŤatĂ˝m tĂ˝dnem. V podstatÄ› bez problĂ©mĹŻ se na programu shodujem – napĹ™ed jednodennĂ­ vĂ˝let na horu Chacaltaya, pak třídennĂ­ stanovej trek v horskĂ˝m pásmu Condoriri a nakonec sjezd Cesty smrti aneb Death Road do Coroica a následnĂ˝ dva dny v tropech tamtĂ©Ĺľ. Jdeme se projĂ­t po mÄ›stÄ›, neb je mimo jinĂ© zapotĹ™ebĂ­ potvrdit zpáteÄŤnĂ­ letenky, a to rovnou ve dvou kancelářích (Iberia + Aerosur). V Aerosuru vše probĂ­há bez komplikacĂ­, pak hledáme mĂ­stnĂ­ kancelář Iberie, jeĹľ má ovšem polednĂ­ pauzu. SkvÄ›lĂ©, vykĹ™ikuje Marek a vyhlašuje siestu rovněž, proÄŤeĹľ se vracĂ­me do hotelu. Marek ovšem siestu oÄŤividnÄ› potĹ™ebuje jako sĹŻl, ani po 2 hodinách nenĂ­ k probuzenĂ­ a tak se nakonec vypravujem do Iberie sami, potvrdĂ­me mu letenku v zastoupenĂ­. PotvrzenĂ­ stojĂ­ dohromady nehoráznĂ˝ch 280 Bs, milá sleÄŤna Ximona nás ovšem za to ujišťuje, Ĺľe nás Iberia rozhodnÄ› nenechá ve štychu, ani kdyby Aerosur zklamal (vzhledem k povÄ›sti Aerosuru jsme tomu rádi). Míříme na zmrzlinu (docela dobrou, ale Rodi to nenĂ­) a následnÄ› obligátnÄ› na internet. Po nÄ›jakĂ© dobÄ› u nÄ›j zanecháváme Radima pálĂ­cĂ­ho fotky na DVD a s Martinem míříme do hotelu. V cybercafĂ© ve vedlejším baráku sedĂ­ Marek, dáváme ÄŤaj a vyrážíme do ulic, neb jsem rozhodnut koupit si nÄ›co anglickĂ˝ho na ÄŤtenĂ­. NechytaÄŤka, pokud nechci utratit 50 USD za Danielle Steel. MĂ­sto knih dáváme veÄŤeĹ™i a vracĂ­me se na hlavnĂ­ námÄ›stĂ­ San Francisco pod náš hotel, kde jsou knih plnĂ˝ stánky, ovšem všechny ve španÄ›lštinÄ› a tĂ˝ je okolo vĂ­c neĹľ dost. A hele, ne! U poslednĂ­ho stánku radostnÄ› nacházĂ­m Ordinary People od Judith Guest (pokud znáte film natoÄŤenej podle tĂ˝hle knihy, gratuluju, pokud ne, vÄ›zte, Ĺľe odtud pocházejĂ­ všechny ty AmerickĂ© krásy, OlihnÄ› a velryby, Jako malĂ© dÄ›ti etc.). Mám radost a jdeme do hotelu, kde uĹľ nás netrpÄ›livÄ› ÄŤeká Radim a taky igelitky plnĂ˝ vypranĂ˝ho obleÄŤenĂ­. Sice smrdĂ­ nÄ›jakĂ˝m chemickĂ˝m sajrajtem, ale je zase po nÄ›jakĂ˝ dobÄ› ÄŤistĂ˝. No a to uĹľ je skoro deset a my zalĂ©záme, zĂ­tra se zase podĂ­váme nad 5000 m.

Den osmnáctý – sobota 10.11.

DomáckĂ© prostĹ™edĂ­ v Happy Days má magickou moc – nechtÄ›l bych se mĂ˝lit, ale asi je to vĹŻbec poprvĂ©, co jsem se za noc ani jednou nevzbudil a nezvedl mÄ› ani Radimovo budĂ­k, takĹľe mÄ› jmenovanĂ˝ photoloco musel tahat z pelechu v 7 ráno vlastnoruÄŤnÄ›. Jdeme na snĂ­dani do oblĂ­benĂ© restaurace Banais ve vedlejším hotelu a pak nás nakládá dodávka mířícĂ­ na horu Chacaltaya (5400 m a nÄ›jakĂ˝ drobnĂ˝, jinak nejvyšší lyĹľaĹ™skĂ˝ stĹ™edisko na svÄ›tÄ›). Ve vedlejší ulici nabĂ­ráme ještÄ› 4 Izraelce a míříme pĹ™es El Alto do kopcĹŻ. KromÄ› Chacaltayi je hlavnĂ­ dominantou krajiny šestitisĂ­cová Huayna PotosĂ­, kterou jsme s Markem pĹŻvodnÄ› chtÄ›li zkusit, ale kombinace nÄ›kolika faktorĹŻ (vysoká cena, nechuĹĄ nechávat zbylou dvojici 2 dny v základnĂ­m táboĹ™e a taky pocit, Ĺľe Licancabur vcelku staÄŤil) vedl k rozhodnutĂ­, Ĺľe ji holt pro letošek vynecháme. ÄŚili se nám svou zasněženou jiĹľnĂ­ stÄ›nou drze smÄ›je do oÄŤĂ­. No, však se na ni podĂ­váme zblĂ­zka jak dnes, tak bÄ›hem následujĂ­cĂ­ho treku po Condoriri. Auto brzdĂ­ pĹ™ed restauracĂ­ cca 150 výškovĂ˝ch metrĹŻ pod vrcholem Chacaltayi, tj. ĂşplnÄ› bez práce to nebude (coĹľ mÄ› docela těší, po dvou dnech válenĂ­ mám zas chuĹĄ si trochu zašplhat). Dáváme matĂ© de coca a vyrážíme. Vrcholy jsou tĹ™i, na prvnĂ­m z nich je hornĂ­ stanice vleku, teÄŹ tu ovšem po snÄ›hu nenĂ­ mnoho stop a lyĹľovánĂ­ se tudĂ­Ĺľ nekoná. Nejvyšší je druhej vrchol, na nÄ›jĹľ mÄ› ovšem doprovázĂ­ pĹ™ekvapivÄ› pouze Radim, zatĂ­mco Marek s Martinem jdou po vrstevnici na tĹ™etĂ­ hrbol hned vedle Huayny PotosĂ­. VĂ­tám Radima v klubu vrcholovĂ˝ch pÄ›titisĂ­covkařů a užíváme si fantastickej rozhled. Na jednĂ˝ stranÄ› Huayna a Condoriri aĹľ po vysokej štĂ­t Illampu, na druhĂ˝ dominantnĂ­ Illimani, za nĂ­m mraÄŤna halĂ­cĂ­ Amazonii, opaÄŤnĂ˝m smÄ›rem pak La Paz a celá náhornĂ­ plošina aĹľ k jasnÄ› viditelnĂ˝ Titicace (je zajĂ­mavĂ˝, Ĺľe El Alto, kterĂ˝ z centra La Paz vypadá jako na kopci, vlastnÄ› stojĂ­ v ĂşplnĂ˝ rovinÄ› na zmĂ­nÄ›nĂ˝ plošinÄ› táhnoucĂ­ se aĹľ k obzoru, zatĂ­mco samotnĂ˝ La Paz je propadlĂ˝ do hlubokĂ˝ dĂ­ry) a daleko na jihu na nás koukaj hory na chilskĂ˝ hranici. FotĂ­me jak o Ĺľivot, potom pĹ™echázĂ­me za klukama na zmĂ­nÄ›nej tĹ™etĂ­ vrchol a zanedlouho míříme i s nima dolĹŻ k autu, neb tu pekelnÄ› fiÄŤĂ­. KdyĹľ jsme všichni i s Izraelci pohromadÄ›, jedem zas dolĹŻ, coĹľ je taky docela zážitek – serpentiny se zaĹ™ezávaj do hory, dvacet ÄŤĂ­sel od kol padá skála stovky metrĹŻ kolmo dolĹŻ a jen si říkám, Ĺľe pokud je tohle pro mĂ­stnĂ­ brnkaÄŤka, jak asi vypadá slavná Death Road, na kterou se chystáme za pár dnĹŻ na kolech. Ale v autÄ› mám po tĂ˝dnu se Serapiem pocit, Ĺľe bolivijštĂ­ Ĺ™idiÄŤi zvládnou vše a necĂ­tĂ­m vĹŻbec žádnej strach. VracĂ­me se do centra, definitivnÄ› v cestovce domlouváme Condoriri a zmĂ­nÄ›nej cyklovĂ˝let a zapadáme do nejbližší hospody, šilhajĂ­ce hlady. Tak dobrej hovÄ›zĂ­ steak s pikantnĂ­ omáčkou jsem dlouho nemÄ›l. Po kafi (ÄŤtvrtĂ˝ za 16 dnĂ­, trháme rekordy) jdeme prozkoumat další ze zdejších atrakcĂ­ – ÄŤarodÄ›jnickej trh. Teda to je taky vÄ›c. VycpanĂ˝ žáby, netopýři nebo pštrosĂ­ hlavy (všechno má samozĹ™ejmÄ› svou symboliku), ĂşdajnÄ› magickĂ˝ ingredience k přípravÄ› lektvarĹŻ všeho druhu, voodoo panenky a vrchol všeho – vysušenĂ˝ lamĂ­ plody. Ptám se prodavaÄŤe na účel a dovĂ­dám se, Ĺľe se pĹ™i stavbÄ› domu má plod zazdĂ­t do základĹŻ, tĂ­m se nakrmĂ­ Pachamama a poĹľehná domu, aby se v nÄ›m nestalo neštÄ›stĂ­. PokraÄŤujeme normálnĂ­m trhem, na kterĂ˝m kupuju alpakovĂ˝ svetry pro dÄ›ti, a pak míříme do internetovĂ˝ kavárny pĹ™eÄŤĂ­st/napsat maily a v případÄ› chlapcĹŻ koneÄŤnÄ› spálit fotky z databank/karet na DVD. Já nepálĂ­m a proto jsem hotov podstatnÄ› dřív, tudĂ­Ĺľ se jdu sám projĂ­t po mÄ›stÄ› (chodĂ­m skoro hodinu, v jednĂ˝ kavárnÄ› dávám ÄŤaj a nikdo se mÄ› nepokusil pĹ™epadnout ani zabĂ­t, povÄ›sti o nebezpeÄŤnosti La Paz budou asi ponÄ›kud pĹ™ehnanĂ©) a pak kupuju sedmiÄŤku vĂ­na, vracĂ­m se do Happy Days, píšu denĂ­k a ÄŤekám na kluky. PĹ™icházejĂ­ zanedlouho, vypĂ­jĂ­me vĂ­no a pĹ™ed jedenáctou jdeme spát, příštĂ­ 3 dny budou nároÄŤnĂ˝.

Den devatenáctý – neděle 11.11.

Auto nám jede aĹľ v 9, proÄŤeĹľ se nijak nehonĂ­me do vstávánĂ­, v klidu snĂ­dáme v Banais a ukecáváme tetu, aby nám v Happy Days nechala vÄ›ci, kterĂ˝ na treku nebudem potĹ™ebovat. PotĹ™ebnĂ˝ vÄ›ci skládáme do 2 velkĂ˝ch báglĹŻ (ponesou je oslĂ­ci) a míříme do kanceláře cestovky Aka-Pacha, která se o nás bude následujĂ­cĂ­ 3 dny starat. Do mikrobusu s náma nastupujou ještÄ› 2 holky – AngliÄŤanka Jane a Irka Fiona. V El Altu je dneska nÄ›jakej svátek, prĹŻjezd je proto ještÄ› pomalejší neĹľ normálnÄ› a mĂ­sty musĂ­me objĂ­ĹľdÄ›t stánky a slavĂ­cĂ­ davy po vedlejších uliÄŤkách, nakonec se ale z mÄ›sta vymotáváme a cca v 11 dorážíme do vesnice Tuni na bĹ™ehu stejnojmennĂ˝ho jezera (cca 4400 m), kde Condoriri Trek zaÄŤĂ­ná. Náš prĹŻvodce Sixto váže bágly a erár na záda oslĹŻm, dostáváme obÄ›d, fotĂ­me mĂ­stnĂ­ drobotinu a okolo poledne vyrážíme. Hned u jezera se zpoza kopce noří ĂşhlavnĂ­ dominanta zdejšího kraje – vrch Condoriri, kterej má tĹ™i špice a vypadá opravdu jako kondor s hlavou a křídly. FotĂ­me (za zmĂ­nku stojĂ­ setkánĂ­ s mĂ­stnĂ­m volnÄ› se pasoucĂ­m bĂ˝kem, kterĂ˝ na mÄ› po chvĂ­li zaÄŤĂ­ná dost vĂ˝raznÄ› funÄ›t, coĹľ ignoruju aĹľ do nesmÄ›lĂ©ho Radimova upozornÄ›nĂ­, Ĺľe moje zářivÄ› ÄŤervená bunda nenĂ­ ĂşplnÄ› to pravĂ© oĹ™echovĂ© – vĹŻbec jsem si neuvÄ›domil, co mám na sobÄ›) a dlouze povĂ­dáme s novĂ˝mi spolucestujĂ­cĂ­mi. Holky jsou vcelku drsnĂ˝, majĂ­ za sebou uĹľ BrazĂ­lii, Argentinu a Chile a hodlajĂ­ se pĹ™es Peru a Ekvádor dostat aĹľ do Kolumbie, odkud se chystajĂ­ domĹŻ, leÄŤ aĹľ v dubnu. No jo, nemĂ­t rodinu, asi bych si to dokázal pĹ™edstavit, ovšem teÄŹ je to zhola nemyslitelnĂ˝. Ale sleÄŤny si to oÄŤividnÄ› užívaj. DÄ›lá mi radost si s nima povĂ­dat a cesta za obÄŤasnĂ©ho focenĂ­ ubĂ­há velmi pohodovÄ› (ostatnÄ› stoupáme jen mĂ­rnÄ› a pozvolna). Pohodu ovšem kazĂ­ pĹ™icmrndávajĂ­cĂ­ se vĂ˝prava mladĂ˝ch IzraelcĹŻ, kteří si nesou nÄ›jakej pĹ™ehrávaÄŤ a do velebnĂ˝ho ticha And z nÄ›j na plnĂ˝ koule chrÄŤej Bryana Adamse. Nic proti nÄ›mu, ale tady probĹŻh ne – mám pocit, Ĺľe je rok 1987, jsem v Tatrách a právÄ› jsem potkal partu vĂ˝chodonÄ›meckĂ˝ch uÄŤďż˝?ĹŻ z Maschinenwerke Schwerin. Rychle je pĹ™edhánĂ­me a mizĂ­me za kopcem, záhy se ovšem od Sixta dozvĂ­dáme nemilou novinu – budeme s nimi sdĂ­let camp. Aspoñ slibuje, Ĺľe naše stany postavĂ­ co nejdál od nich. Cesta stoupá výš a výš a nÄ›kdy okolo ÄŤtvrtĂ˝ dorážíme k jezeru Chiar Khota přímo pod vrcholem Condoriri, u kterĂ˝ho Sixto s kuchaĹ™em stavÄ›j stan a hroznÄ› pĹ™itom brebentÄ›j aymarsky. ChtÄ›lo by to fotit západovky, ale chuĹĄ kecat s holkama je vÄ›tší, takĹľe ÄŤest Photolocos zachraďż˝?uje akorát Marek a my ostatnĂ­ (no, teda my s Radimem, z Martina anglickĂ˝ slovĂ­ÄŤko nevymáčkneš) konverzujem o všem moĹľnĂ˝m od historie a politiky aĹľ po nedávnou premiĂ©ru Hrdiny západu v ÄŚinoheráku, o coĹľ se Fiona coby správná Irka ĹľivÄ› zajĂ­má. Pijem ÄŤaj a koneÄŤnÄ› pĹ™icházĂ­ i Marek a odkládá foťák, neb právÄ› zapadlo slunce. Neodkládá ho ale nadlouho, neb na kamenech za táborem spatĹ™il zvířátka, na kterĂ˝ jsem se těšil snad nejvĂ­c a kterĂ˝ jsme zatĂ­m nepotkali ani zdálky, totiĹľ ÄŤinÄŤily. Dřív jsme jednu chovali a Nika chtÄ›la fotky, takĹľe z nich mám velkou radost. Jsou tĹ™i, skáčou po kamenech a my je v poslednĂ­ch zbytcĂ­ch svÄ›tla lovĂ­me s teleobjektivy jak divĂ­. Holky se nám smÄ›jou, leÄŤ Ăşlovek je skvÄ›lej, dÄ›ti budou spokojenĂ˝. No a pak uĹľ nás Sixto svolává na veÄŤeĹ™i do velkĂ˝ho stanu, coĹľ je dobĹ™e, venku se mezitĂ­m udÄ›lala pekelná zima. Z hor se navĂ­c valej dost masivnĂ­ mraky a blĂ˝ská se, takĹľe se trochu obáváme deštÄ›, leÄŤ Sixto tvrdĂ­, Ĺľe se to rozfouká a ono jo – po veÄŤeĹ™i uĹľ zase svĂ­tÄ›j hvÄ›zdy. JeštÄ› chvĂ­li kecáme a pak zalĂ©záme, noc bude studená a zĂ­tĹ™ejší pochod dlouhej.

Den dvacátý – pondělí 12.11.

Spacák z Tesca a AlbatrosĂ­ prĹŻprava z ranĂ©ho mládĂ­ budiĹľ pochváleny – v noci jsem se vcelku vyspal na rozdĂ­l od Marka, kterej vedle mÄ› permanentnÄ› cvakal zubama a po ránu tvrdĂ­, Ĺľe mu vÄ›tší kosa v ĹľivotÄ› nebyla. JeštÄ› hĹŻĹ™ je na tom ale Jane, podle vlastnĂ­ch slov celou noc problila a nevypadá, Ĺľe by zvládla další cestu. Situaci zrovna neodlehÄŤuje ani poÄŤasĂ­ – snad poprvĂ˝ máme v BolĂ­vii po ránu zataĹľeno a ruskou zimu tudĂ­Ĺľ žádnĂ˝ slunce nezaĹľene. Carramba. SnĂ­dáme a náladu nám zvedajĂ­ jen ÄŤinÄŤily, kterĂ˝ se vrátily a dovádÄ›jĂ­ snad ještÄ› vĂ­c neĹľ vÄŤera. Nakonec z mrakĹŻ leze i slunce a patrnÄ› pod jeho dojmem se holky rozhodujou, Ĺľe to pĹ™ece jen zkusej, ale ne s námi pĹ™es hory, nĂ˝brĹľ po lehÄŤĂ­ cestÄ› s osly, tj. zpátky do Tuni a pak ĂşdolĂ­m na další táboĹ™ištÄ›. LouÄŤĂ­me se tedy s tĂ­m, Ĺľe se veÄŤer zas uvidĂ­me, a míříme se Sixtem na prvnĂ­ nároÄŤnÄ›jší Ăşsek cesty – z tábora (4700 m) vede ostrĂ˝ stoupánĂ­ do sedla v 5200 m. MnÄ› se jde dobĹ™e, aspoďż˝? mi pĹ™estává bĂ˝t zima, ale Martin s Radimem funÄ›j jak diesellokomotivy a kupodivu ani Marek nevypadá zrovna ÄŤerstvÄ›, asi po tĂ˝ vymrzlĂ˝ noci. Cesta ze sedla vede po ĂşboÄŤĂ­ do hlubokĂ˝ho ĂşdolĂ­ a poÄŤasĂ­ uĹľ se zase mraÄŤĂ­. Z ĂşdolĂ­ bychom mÄ›li jĂ­t do dalšího sedla, jsem ale jedinej, komu se chce do výšky, ostatnĂ­ vyĹľadujou kopec obejĂ­t alternativnĂ­ cestou po vrstevnici. VĹŻbec z toho nemám radost – zvolená cesta se tváří jako delší, zato však horší a kromÄ› toho si říkám, Ĺľe jsme se pĹ™ece vydali na trek po horách a ne po ĂşdolĂ­ch, moje protesty ale utĂ­ná pohled na Radima, jehoĹľ obliÄŤej hraje všemi odstĂ­ny zelenĂ©. RadÄ›ji dáváme obÄ›d a bavĂ­me se myšlenkou, jak se asi majĂ­ Izraelci – zapomnÄ›l jsem napsat, Ĺľe veÄŤer pochopitelnÄ› kalili s kytarou do bĹŻhvĂ­kdy a kdyĹľ jsme ráno odráželi, ještÄ› nevylezli ze stanĹŻ. Po obÄ›dÄ› se Radimova barva pĹ™ece jen zlepšuje a tak pokraÄŤujem dál. Po nÄ›jakĂ© dobÄ› potkáváme stádeÄŤko alpak a pak uĹľ se na obzoru objevuje Huayna PotosĂ­ a pod nĂ­ ĂşdolĂ­, v nÄ›mĹľ stojĂ­ dnešnĂ­ kemp. JenĹľe jak známo zdejší vzdálenosti zkreslujou a je to ještÄ› pÄ›knej flák cesty. PovĂ­dám si se Sixtem o všem moĹľnĂ˝m a dÄ›lá mi radost, Ĺľe je má španÄ›lština provozuschopná, a po nÄ›jakĂ˝ dobÄ› za obÄŤasnĂ˝ho focenĂ­ dorážíme do tábora. Je naÄŤase, uĹľ bylo pÄ›t. KuchynÄ› uĹľ stojĂ­ a pánovĂ© Sixto a kuchaĹ™ se dávajĂ­ do stavÄ›nĂ­ našich stanĹŻ, leÄŤ ouha – holky nikde, v Tuni potkaly auto vracejĂ­cĂ­ se do La Paz a touha po teplĂ˝ posteli zvĂ­tÄ›zila. Co nadÄ›láš. PoÄŤasĂ­ uĹľ je lepší a veÄŤernĂ­ paprsky krásnÄ› osvÄ›tlujou monumentálnĂ­ stÄ›nu Huayna PotosĂ­ nad náma a tak fotĂ­me, pijem ÄŤaj a sledujeme polomrtvĂ˝ Izraelce pomalu se sunoucĂ­ do tábora. VĹŻbec nejsme škodolibĂ­. Po nezbytnĂ©m ÄŤajovánĂ­ pĹ™ipravuje kuchaĹ™ veÄŤeĹ™i, já píšu ve stanu denĂ­k, Marek vedle mÄ› polospĂ­, mám hlad a jsem zvÄ›davej, jak si unavenĂ˝ tÄ›lo poradĂ­ s dnešnĂ­ zimou – osobnÄ› doufám, Ĺľe ji pokud moĹľno ĂşplnÄ› zaspĂ­.

Den dvacátý první – úterý 13.11.

Sláva, tÄ›lo posĂ­lenĂ© skvÄ›lou veÄŤeří (zeleninová polĂ­vka + kuĹ™e s bramborovou kaší) zimu skuteÄŤnÄ› zaspalo bez problĂ©mĹŻ, navĂ­c mÄ› nebudilo ani cvakánĂ­ MarkovĂ˝ch zubĹŻ, neb zdÄ›dil deku po holkách a tak i jemu bylo teplĂ­ÄŤko. Taky nebe po ránu se tváří podstatnÄ› přívÄ›tivÄ›ji neĹľ vÄŤera a tak snĂ­dáme ve veselĂ© náladÄ› a těšíme se, jak nás slunko bÄ›hem dne hezky ohĹ™eje. Po snĂ­dani ještÄ› fotĂ­me skupinovku s Huaynou PototĂ­ v pozadĂ­ a pak uĹľ zaÄŤĂ­náme stoupat do sedla nad táborem, kterĂ˝ má podobnÄ› jako to vÄŤerejší nÄ›jakĂ˝ch 5100 m. Ĺ plháme do kopce a v sedle jsme podstatnÄ› dřív, neĹľ bychom pĹ™i pohledu zdola ÄŤekali. A Ĺľe jsme plnĂ­ kuráže, tak to ze sedla berem ještÄ› na blĂ­zkej vrcholek, ze kterĂ˝ho je vĂ˝bornej vĂ˝hled na celĂ˝ pásmo Condoriri (vrcholy IllusiĂłn, Austria, MarĂ­a Lloco, Alpamayo… nemĹŻĹľu si pamatovat všechno), na Huaynu PotosĂ­, Chacaltayu i Titicaku na opaÄŤnĂ˝ stranÄ›. Mimochodem musĂ­m vyjádĹ™it velikĂ˝ uznánĂ­ Radimovi a Martinovi, kteří, aÄŤ horám nikdy nepropadli tak jako my s Markem, šlapou jak švĂ˝carskĂ˝ hodinky, pokrok oproti trápenĂ­ na Waynapicchu (viz den pátĂ˝) je ohromnej a jestli ÄŤerstvÄ› nabytou fyziÄŤku udrĹľej, budou bÄ›hem plánovanĂ˝ho ÄŤervnovĂ˝ho vĂ˝stupu na Watzmanna (Alpy) případnĂ© opozdilce kopat pĹ™ed sebou. JenĹľe ne vše je tak dokonalĂ© – za Huyanou se objevujou mraky ÄŤerďż˝?áky a zaÄŤĂ­ná fuÄŤet ledovej vĂ­tr, takĹľe rychle oblĂ­káme mikiny a já lituju, Ĺľe jsem zabalil rukavice do velkĂ˝ho báglu, kterej se nÄ›kde hluboko pod náma veze na oslovi. Rychle scházĂ­me dolĹŻ – uĹľ nás ÄŤeká jen jedinĂ˝ ĂşdolĂ­ a na jeho konci osli, obÄ›d a vĂ˝hledovÄ› i auto do La Paz. JenĹľe poÄŤasĂ­ se horší rychleji, neĹľ stĂ­háme klesat. KdyĹľ se koneÄŤnÄ› dostáváme ke kuchaĹ™ovi a oslĹŻm, nenĂ­ Huayna v mracĂ­ch skoro vidÄ›t, z vÄ›tru je fujavice a ve vzduchu zaÄŤĂ­naj poletovat prvnĂ­ snÄ›hovĂ˝ vloÄŤky. A kdyĹľ se pouštĂ­me do tÄ›stovin k obÄ›du, regulĂ©rnÄ› sněží. CvakajĂ­ce zuby obÄ›dváme a od smrti umrznutĂ­m nás zachraďż˝?uje jen pĹ™ijĂ­ĹľdÄ›jĂ­cĂ­ auto – sláva mu. Nakládáme, nalĂ©záme, louÄŤĂ­me se se Sixtem (další z Ĺ™ady skvÄ›lĂ˝ch prĹŻvodcĹŻ, máme na nÄ› fakt kliku) a sjĂ­ĹľdĂ­me do La Paz, kde je sice oblaÄŤno, ale teplo a v zásadÄ› standardnÄ› hezky, coĹľ vypadá vzhledem k blĂ­zkosti hor skoro neuvěřitelnÄ›. Happy Days ÄŤekajĂ­ jen na nás, Marek opÄ›t sráží cenu (z pĹŻvodnĂ­ch osmi pÄ›tek je teÄŹ 65 Bs) a horkou sprchu si po 3 dnech vážnÄ› vychutnávám. Po krátkĂ© regeneraci vyrážíme do ulic, v cestovce DigiTravel pod hotelem platĂ­me zĂ­tĹ™ejší cyklovĂ˝let na Death Road a poslĂ©ze míříme na obvyklou procházku po centru. V jednĂ˝ hospodÄ› na hlavnĂ­ třídÄ› dáváme kuĹ™e a vĂ˝bornĂ˝ kafe a těžce se bavĂ­me, neb mezi obrázky na stÄ›nÄ› nechybĂ­ ani historická rytina Brna (číšnice ovšem nemá ahnung, co to je). Pak klasicky zalĂ©záme do internetovĂ˝ kavárny, komunikujeme s domovy a vybĂ­ráme hotel v Coroicu, no a to uĹľ je veÄŤer a tudĂ­Ĺľ ÄŤas na ÄŤajĂ­k a pĹ™esun do hotelu. JeštÄ› s Radimem píšem FionÄ› a Jane, jestli nemaj chuĹĄ nÄ›kam v pátek veÄŤer nebo v sobotu zajĂ­t, a pomalu se pĹ™esouváme svĂ­tĂ­cĂ­m a ĹľivĂ˝m centrem La Paz (tohle mÄ›sto se mi vážnÄ› lĂ­bĂ­ ÄŤĂ­m dál vĂ­c) smÄ›r Calle Sagarnaga. No, tak dneska se do pořádnĂ˝ postele opravdu těším…

Den dvacátý druhý – středa 14.11.

S cestovkou Chacaltaya Tours, která nás dneska veze na Death Road, jsme domluvenĂ­, Ĺľe nás v hotelu vyzvednou mezi 6,45 a 7,15, coĹľ podle mĂ­stnĂ­ch zvyklostĂ­ znamená tak 7,30. proto pĹ™ekvapĂ­, kdyĹľ nám prĹŻvodce buší na dveĹ™e uĹľ pĹ™ed tĹ™i ÄŤtvrtÄ› na sedm a vyĹľaduje okamĹľitej odjezd. PrĂ˝ se na dnešek chystá v La Paz stávka dopravcĹŻ a budou zablokovanĂ˝ ulice, takĹľe bychom se nemuseli dostat z mÄ›sta. A sakra – snad to dopravci omezej fakt jen na dnešek, taky bychom se sem potĹ™ebovali v pátek vrátit a v nedÄ›li odletÄ›t. TeÄŹ ale rychle házĂ­me nepotĹ™ebnĂ˝ vÄ›ci k tetÄ› do tĹ™etĂ­ho patra a vybĂ­háme na ulici. UĹľ na nás ÄŤeká mikrobus a v nÄ›m nÄ›kolik – kdo by to byl Ĺ™ekl – IzraelcĹŻ. ProjĂ­ĹľdĂ­me mÄ›stem, kterĂ˝ zatĂ­m nejevĂ­ žádnĂ˝ známky stávek ani blokád ani niÄŤeho takovĂ˝ho, dostáváme snĂ­dani a záhy uĹľ šplháme do kopcĹŻ severovĂ˝chodnÄ› od La Paz. Zastavujeme na mĂ­stÄ› nazvanĂ©m lakonicky Cumbre (Vrchol) a fasujeme šusťákovĂ˝ kalhoty a bundy. Je vcelku teplo, tak si pod bundou nechávám jen triko. PĹ™ebĂ­ráme kola a je nám Ĺ™eÄŤeno, Ĺľe prvnĂ­ch 20 km pojedeme po asfaltce a pak zaÄŤne samotná Death Road (30 km). Asfaltka klesá v ÄŹĂˇbelskĂ˝m tempu a po pár desĂ­tkách metrĹŻ se do mÄ› dává neskuteÄŤná zima – jsme cca ve 4600 m a vĂ­tr vzniklej jĂ­zdou je ledovej. VÄ›tší kosa mi tu ještÄ› nebyla, kam se hrabe Condoriri. NaštÄ›stĂ­ zhruba po 20 minutách stavĂ­me a ÄŤekáme na doprovodnĂ˝ auto, ze kterĂ˝ho si beru fleecovku a rázem je svÄ›t veselejší. Z IzraelcĹŻ jedou jen dvÄ› holky, zbytek (2 kluci a holka) zĹŻstává v autÄ›. JeštÄ› chvĂ­li jedem po asfaltu, pak nás cca 5 km veze auto (do kopce) a pak uĹľ z asfaltky odboÄŤuje povÄ›domÄ› vyhlĂ­ĹľejĂ­cĂ­ štÄ›rková cesta necesta – Death Road. No, kdyĹľ si pĹ™edstavĂ­m, Ĺľe to ještÄ› pĹ™ed 5 lety byla hlavnĂ­ vĂ˝padovka z La Paz na severovĂ˝chod BolĂ­vie, jĂ­má mÄ› posvátná hrĹŻza. Ĺ Ă­Ĺ™ka cca 2 m, z jednĂ˝ strany skála, z druhĂ˝ sráz desĂ­tky metrĹŻ dolĹŻ. NavĂ­c jsme bÄ›hem jĂ­zdy po asfaltce klesli do pásma mlĹľnĂ˝ho pralesa a pod srázem se tedy nacházĂ­ neproniknutelná dĹľungle. Povrch: chvĂ­li štÄ›rk, chvĂ­li klouzavĂ˝ šutry. MoĹľnost vyhĂ˝bánĂ­ prakticky jen v zatáčkách. A mĂ­sto patnĂ­kĹŻ tu mají… křížky. NecĂ­tĂ­m se na kole zrovna nejjistÄ›ji a tak sjĂ­ĹľdĂ­m pomalu za stálĂ˝ho brĹľdÄ›nĂ­, zato Martin a Radim si adrenalinu oÄŤividnÄ› užívajĂ­ – zejmĂ©na druhĂ˝ jmenovanĂ˝ jede jak drak. Cesta klesá hodnÄ› rychle, uĹľ na asfaltce jsme projeli mraky, teÄŹ zaÄŤĂ­ná svĂ­tit slunce a sláva, otepluje se. Zrovna kdyĹľ mi Death Road zaÄŤĂ­ná pĹ™ipadat docela bezpeÄŤná, dorážíme k mĂ­stu, kterĂ© nás pĹ™esvÄ›dÄŤuje o opaku – na cestÄ› stojĂ­ mikrobus, okolo zamlklá skupinka cyklistĹŻ, hluboko dole v dĹľungli pohozenĂ˝ kolo a ještÄ› pod nĂ­m mizĂ­ v pralese lano, na kterĂ˝m se parta prĹŻvodcĹŻ a záchranářů snaží cosi vytáhnout. NavĂ­c mÄ› stavĂ­ jeden z prĹŻvodcĹŻ na cestÄ› – ucházĂ­ mi zadnĂ­ guma a bude se spravovat, takĹľe nezbĂ˝vá neĹľ sledovat, co se dÄ›je. Jedna holka nevybrala zatáčku a zřítila se cca 50 m po srázu do dĹľungle. Je naĹľivu a komunikuje, coĹľ je podle prĹŻvodcĹŻ zázrak, 90% podobnĂ˝ch pádĹŻ je podle nich smrtelnĂ˝ch. UĹľ jsou u nĂ­ záchranáři a za chvĂ­li ji vytahujou, je potluÄŤená a krvavá, drží se za bĹ™icho a moc nevnĂ­má, nicmĂ©nÄ› do mikrobusu nastupuje po svĂ˝ch. Ufff. Snad bude v pohodÄ›. KoneÄŤnÄ› fasuju opravenĂ˝ kolo a jede se dál, v mĂ©m případÄ› ještÄ› pomaleji neĹľ pĹ™edtĂ­m – ten pohled jen tak z hlavy nevyĹľenu. JeštÄ› Ĺľe je hezky a krajina okolo je natolik dechberoucĂ­, Ĺľe po nÄ›jakĂ˝ dobÄ› pĹ™ece jen pĹ™icházĂ­m na jinĂ˝ myšlenky. Cestu kĹ™iĹľujou vodopády, obÄŤas se jede korytem potoka a ÄŤĂ­m vĂ­c klesáme, tĂ­m vÄ›tší je vedro – inu, tropy. JeštÄ› chvĂ­li a na protÄ›jším kopci se objevuje náš dnešnĂ­ cĂ­l, mÄ›steÄŤko Coroico. Cesta konÄŤĂ­ v ĂşdolĂ­ pod nĂ­m ve vesnici Yolosa ve výšce pouhĂ˝ch 1100 m – bÄ›hem 60 km jsme klesli o 3500 m, coĹľ je sĂ­la. Takhle nĂ­zko jsme nebyli 3 tĂ˝dny. VracĂ­me kola, pĹ™evlĂ­káme se (zlatĂ˝ kraĹĄasy) a mikrobus nás veze do Coroica. Je tu asi 30 stupñů, vlhkej vzduch a totálnĂ­ lĂ©to, coĹľ je paráda, má to ale i jednu nevĂ˝hodu – okamĹľitÄ› se na nás vrhá asi tak tuna hmyzákĹŻ a snaĹľej se nás seĹľrat. Ještěže nejsme v malarickĂ˝ oblasti. ObÄ›dváme v hotelu Esmeralda (placeno cestovkou) a potĂ© kráčíme do kopce nad mÄ›sto do hotelu Sol y Luna, kde máme rezervovanĂ˝ apartmá. Je to fantazie – velikej pokoj, kuchyďż˝?, WC, sprcha, terasa, venkovnĂ­ bazĂ©n, vše naprosto komfortnĂ­ a vcelku levnĂ˝ (55 Bs). OkamĹľitÄ› skáčem do bazĂ©nu a rochnĂ­me se. Po nÄ›jakĂ˝ dobÄ› oblĂ­káme nejletnÄ›jší vÄ›ci a vyrážíme do mÄ›sta. S Radimem se jdem podĂ­vat na internet (tak pomalĂ˝ pĹ™ipojenĂ­ nebylo ani v Uyuni), Marek s Martinem zatĂ­m kupujou zásoby na veÄŤeĹ™i – dneska si uvaříme sami. Po nÄ›jakĂ˝ dobÄ› se taxĂ­kem vracĂ­me, Marek vaří kung-pao, dÄ›láme si k nÄ›mu rýži a salát, po veÄŤeĹ™i dlouze sedĂ­me na terase s vĂ­nem, užíváme tepla a vĹŻbec vegetĂ­me. JeštÄ› aby se horkĂ˝ hlavy v La Paz vykašlaly na ty blokády…

Den dvacátý třetí – čtvrtek 15.11.

NÄ›kdy okolo sedmĂ˝ nás budĂ­ strašlivej Ĺ™ev – všichni ptáci hnĂ­zdĂ­cĂ­ v okolnĂ­ch stromech maj oÄŤividnÄ› budĂ­ky nastavenĂ˝ na stejnou hodinu a všichni dohromady maj ve zvyku hlasitÄ› vĂ­tat novej den. Inu, prales. OtvĂ­ráme oÄŤi a zjišťujem celkem nemilou vÄ›c – venku lije jak z konve, nenĂ­ vidÄ›t na pÄ›t metrĹŻ a vĹŻbec, tropy se nám zjevnÄ› rozhodly ukázat i svou odvrácenou stranu. No nic, říkám si, ještěže nebyla volná ta otevĹ™ená chata bez stÄ›n, o niĹľ Marek dĂ­ky jistĂ˝m romantickĂ˝m zkušenostem z r. 2003 pĹŻvodnÄ› usiloval. Kdosi (tuším zrovna Marek) dÄ›lá vajĂ­ÄŤka k snĂ­dani, ÄŤajujem a pĹ™emýšlĂ­me, co s naÄŤatĂ˝m dnem. Rozhodujem se pro pěší cestu do Coroica a následnĂ˝ vĂ˝let k asi 20 km vzdálenĂ˝m vodopádĹŻm v pralese. Za drobnĂ©ho mrholenĂ­ scházĂ­me kopec do mÄ›sta a cca v pĹŻlce cesty se necháváme zlákat cedulĂ­ zvoucĂ­ k projížďce na koni, ovšem jen na malou chvĂ­li, neb projížďka stojĂ­ 50 Bs na jednoho a to nám vzhledem k tenÄŤĂ­cĂ­m se financĂ­m pĹ™ipadá moc. PokraÄŤujeme tedy po svĂ˝ch a pĹŻvodnĂ­ cca kilometrová procházka se mÄ›nĂ­ zhruba ve trojnásobek. To nám ale vĹŻbec nevadĂ­, je na co se dĂ­vat – kopce okolo Coroica lemujĂ­ polĂ­ÄŤka koky, kolem nich rostou ananasovĂ˝ palmy, banánovnĂ­ky a cukrová tĹ™tina a vrcholem je zahrada jednoho z mĂ­stnĂ­ch hotelĹŻ, obĂ˝vaná hned tĹ™emi velkĂ˝mi amazonskĂ˝mi papouchy (ara jakĂ˝si, tvrdĂ­ Marek). PĹ™estalo pršet, závÄ›rky cvakajĂ­, dokonce i Martin pĹ™estal s věčnĂ˝m rejpánĂ­m :) a užívá si vysnÄ›nĂ© dĹľungle plnĂ© kytek a bzuÄŤivĂ˝ch potvor. V dobrĂ© náladÄ› dorážíme do Coroica a míříme do pizzerie na obÄ›d. SedĂ­ tu 3 ÄŚeši, kterĂ© Marek s Martinem potkali uĹľ vÄŤera – jsou na cestÄ› uĹľ 3 mÄ›sĂ­ce a akorát jedou do La Paz, odkud odlĂ©taj den pĹ™ed námi. NicmĂ©nÄ› trochu strašej informacĂ­, Ĺľe na letišti v Santa Cruz, kde máme mezipĹ™istánĂ­, opÄ›t probĂ­hal nÄ›jakej bordel a aerolinky proto masovÄ› rušily lety. Jsem moĹľná paranoidnĂ­, ale rozhodnÄ› se mi nechce konÄŤit senzaÄŤnĂ­ 4tĂ˝dennĂ­ cestu nÄ›jakĂ˝m opruzem s blokádami, zrušenĂ˝mi lety apod., proÄŤeĹľ mÄ› informace od krajanĹŻ zrovna netěší. Taky mÄ› netěší, Ĺľe ÄŤekáme na pizzu snad 2 hodiny, aÄŤ jsme v hospodÄ› sami. Po obÄ›dÄ› jdeme koupit lĂ­stky na zĂ­tĹ™ejší bus do La Paz a pak se chystáme na ony vodopády, leÄŤ ouha – zaÄŤĂ­ná zase pršet a navĂ­c se dÄ›lá dost netropická zima. ZalĂ©záme tedy do internetovĂ© kavárny a já se uklidďż˝?uju zjištÄ›nĂ­m, Ĺľe se poslednĂ­ bordel v Santa Cruz odehrál zhruba pĹ™ed mÄ›sĂ­cem (viz den prvnĂ­) a ti ÄŚeši si to oÄŤividnÄ› nÄ›jak popletli. Pršet ale nepĹ™estává a Martin s Radimem se rozhodujou pro návrat do hotelu. Kupujem vÄ›ci na veÄŤeĹ™i a nakládáme je i s klukama do taxĂ­ku, s Markem totiĹľ hodláme vodopády pĹ™ece jen zdolat. OdhodlánĂ­ ale netrvá dlouho, neb zjišťujeme, Ĺľe bychom tam asi dorazili aĹľ za tmy a tak to taky otáčíme k domovu. Dáváme kafe a taxĂ­k, v Sol y Luna dÄ›lám chilli con carne, pijem ÄŤaj, potĂ© stejnÄ› jako vÄŤera sedmiÄŤku vĂ­na, v těžkĂ˝ pohodÄ› kecáme o všem moĹľnĂ˝m a kolem desátĂ˝ zalĂ©záme s pocitem, Ĺľe zĂ­tra by ty tropy mohly bĂ˝t zase o nÄ›co tropiÄŤtÄ›jší…

Den dvacátý čtvrtý – pátek 16.11.

Ptáci Ĺ™vou stejnÄ› jako vÄŤera a na prvnĂ­ pohled to vypadá, Ĺľe i poÄŤasĂ­ bude podobnĂ˝, ale chvilku po ránu se nebe trhá, z mrakĹŻ vykukuje slunĂ­ÄŤko a venku se dÄ›lá velmi slušnĂ˝ vedro. PĹŻvodnÄ› jsme mÄ›li v plánu jet na ty vodopády, ale snĂ­danÄ› se vĂ˝raznÄ› protahuje a záhy zjišťujem, Ĺľe máme všichni spíš chuĹĄ pobĂ­hat s foťákem po zahradÄ› neĹľ se nÄ›kde trmácet džípem. NásledujĂ­cĂ­ cca 2 h proto lovĂ­me nejlepší zábÄ›ry kytek a (M&M) broukĹŻ, vyhříváme se na slunĂ­ÄŤku a vĹŻbec užíváme lĂ©ta, letos velmi pravdÄ›podobnÄ› naposledy. UĹľ je zase asi 30 stupñů a hned bych to zalomil do bazĂ©nu, ovšem hodiny tikajĂ­ neĂşprosnÄ› a musĂ­me balit, v 1 odpoledne nám jede bus do La Paz a uĹľ je poledne. V kuchyni zanechávám svĹŻj dlouhosloužícĂ­ stativ Velbon, kterĂ˝mu uĹľ se nevysouvá 1 noha, nefungujou stavÄ›cĂ­ šrouby a zkrátka uĹľ je na odpis, tĹ™eba ho tu najde nÄ›kdo, kdo ho ještÄ› vyuĹľije, ale já se s nĂ­m tĂ­mto louÄŤĂ­m, dĂ­k za vÄ›rnĂ© sluĹľby. ScházĂ­me z kopce do Coroica a vedro sĂ­lĂ­. Na nádraží nastupujeme do minibusu a cesta probĂ­há v duchu nejlepších bolivijskĂ˝ch tradic – sebemenší mĂ­steÄŤko je nutno okamĹľitÄ› ucpat nejbližším vhodnĂ˝m pasažérem (i kdyby to mÄ›l bĂ˝t stopaĹ™), proÄŤeĹľ ve vozidle záhy nenĂ­ k hnutĂ­, ale hlavnÄ› Ĺľe to jede. Stokilometrová cesta po novĂ˝ a vcelku komfortnĂ­ asfaltce (po Death Road bych to tedy fakt jet nechtÄ›l) trvá zhruba 3 hodiny, coĹľ je vzhledem k obřímu pĹ™evýšenĂ­ odpovĂ­dajĂ­cĂ­ – bus šplhá do mrakĹŻ a kdyĹľ prošplhá aĹľ nad nÄ›, je sice o nÄ›co chladnÄ›ji neĹľ dole, ale svĂ­tĂ­ slunce a na obzoru nás vĂ­tajĂ­ známĂ© stĹ™echy El Alta. Vystupujeme ve ÄŤtvrti Fátima na severovĂ˝chodÄ› La Paz, berem taxĂ­ka do centra, v Happy Days se vĂ­táme s tetou (Marek se jako vĹľdy pokouší srazit cenu za ubytovánĂ­, leÄŤ marnÄ›, 65 Bs je oÄŤividnÄ› koneÄŤná) a záhy vyrážíme do ulic, neb jsme neobÄ›dvali a máme hlad (zejmĂ©na Martin ĂşpĂ­ jak zvĂ­Ĺ™e, na coĹľ uĹľ jsme si ostatnÄ› zvykli). PrvnĂ­ zastávkou je nicmĂ©nÄ› Aerosur, kde je nutnĂ© definitivnÄ› potvrdit pozĂ­tĹ™ejší let, pak uĹľ míříme do restaurace Dumbo na hlavnĂ­ třídÄ›. Zde se pĹ™ežíráme obřími porcemi masa všeho druhu a vĂ­tÄ›zĂ­ pochopitelnÄ› Martin, kterĂ˝ si objednal obří talĂ­Ĺ™ příznaÄŤnÄ› nazvanĂ˝ Pique Macho. U vedlejšího stolu si to dali taky, ale tam to staÄŤilo 4 lidem, zatĂ­mco MarĹĄas to zbaštil sám :). MĂ­rnÄ› odkrveni dáváme klasickou zastávku na internetu, pak se ještÄ› dorážíme zmrzlinou (OK, ale jihoitalská kvalita to fakt nenĂ­) a vracĂ­me se do hotelu. ZĂ­tra nás ÄŤeká poslednĂ­ den v La Paz.

Den dvacátý pátý – sobota 17.11.

Snad poprvĂ© v La Paz nemusĂ­me vstávat na konkrĂ©tnĂ­ hodinu, proto se s Radimem budĂ­me střídavÄ› nanÄ›kolikrát a nakonec se z postelĂ­ vykopáváme aĹľ nÄ›kdy okolo devátĂ˝. A pořád mi nÄ›jak ne a ne dojĂ­t, Ĺľe to je fakt poslednĂ­ den a my musĂ­me veÄŤer zabalit a zĂ­tra hned brzo ráno zmizet na letištÄ›. S La Paz se ovšem musĂ­me patĹ™iÄŤnÄ› rozlouÄŤit hned od rána, tak bušíme na dveĹ™e vedlejšího pokoje a vyzĂ˝váme hochy k odchodu na snĂ­dani. Chytá se pouze Martin, Marek má ĂşdajnÄ› ještÄ› dost od veÄŤeĹ™e. SnĂ­dáme jako vĹľdy v Banais a kdyĹľ se vracĂ­me, Marek nikde, vyrazil do ulic bez nás. Co nadÄ›láš, vyrážíme tĂ©Ĺľ. Kluci majĂ­ v Ăşmyslu dnes utratit hromadu zbylĂ˝ch bolivianos za dárky a suvenĂ˝ry, já tak uÄŤinil z velkĂ© části uĹľ dřív, takĹľe je hodlám vĂ­cemĂ©nÄ› hlavnÄ› doprovázet a eventuelnÄ› zaskoÄŤit za Marka pĹ™i konverzaci/smlou­vánĂ­ s domorodci. Dopoledne trávĂ­me v uliÄŤkách starĂ˝ho La Paz, opÄ›t procházĂ­me trh ÄŤarodÄ›jnic a další krámky a stánky, nakupujem, u dĹľusovĂ˝ho stánku zkušenÄ› radĂ­me dvÄ›ma do La Paz novÄ› pĹ™ibyvším AngliÄŤanĹŻm, jak si poradit s výškovou nemocĂ­, a v neposlednĂ­ Ĺ™adÄ› pravidelnÄ› zalĂ©záme dovnitĹ™ do krámkĹŻ schovat se pĹ™ed deštÄ›m, neboĹĄ do La Paz oÄŤividnÄ› dorazilo ošklivÄ›jší poÄŤasĂ­ a vĹŻbec poprvĂ© tu prší, a to hned kaĹľdou chvĂ­li. Trochu mÄ› to štve, protoĹľe jsem klasicky na poslednĂ­ chvĂ­li odkládal focenĂ­ mÄ›sta a s foťákem jsem do ulic hodlal vyrazit dneska, ovšem svÄ›tlo vypadá dost bĂ­dnÄ›. No, co se dá dÄ›lat. Okolo polednĂ­ho házĂ­me Ăşlovky do hotelu a narážíme tu na Marka, kterĂ˝ se k nám pĹ™idává a dál chodĂ­me spolu. HlavnĂ­m cĂ­lem chlapcĹŻ je obchod s chlastem, kde berou hrábÄ›ma láhve mĂ­stnĂ­ho rumu – mÄ› to nechává vcelku chladnĂ˝m, domácĂ­ bar je navzdory letnĂ­ Ĺ tÄ›pánovÄ› invazi ještÄ› plnej dost. MĂ­sto toho trochu fotĂ­m, ale svÄ›tlo je fakt nanic a tak pĹ™i následujĂ­cĂ­ zastávce v Happy Days (ty hromady lahvĂ­ je nutno nÄ›kde sloĹľit) nechávám foťák na pokoji. UĹľ je cca 5 odpoledne a máme hlad jak vlci, od snĂ­danÄ› jsme nejedli. BrzdĂ­me proto v jiĹľ jednou vyzkoušenĂ© hospodÄ› s obrázkem Brna (krycĂ­ název U Radima). VeÄŤeĹ™e je ponÄ›kud narušena faktem, Ĺľe Markova porce obsahuje na jĂ­delnĂ­ÄŤku utajenĂ© Ĺľampiony, kterĂ© zmĂ­nÄ›nĂ˝ jedinec nesnáší v jakĂ©koli formÄ›, tudĂ­Ĺľ je prozatĂ­m o hladu a to mu na náladÄ› nepĹ™idá. Nese to ale vcelku stateÄŤnÄ› a míří s Martinem koupit ještÄ› nÄ›jakĂ˝ ÄŤokolády nebo jakou havěť. My s Radimem mezitĂ­m sedáme k internetu a prohlížíme fotky z Death Road, jeĹľ nám odpoledne pĹ™inesla agentka cestovky do hotelu. No nic moc, naše fotky snad dopadnou lĂ­p :). No a venku uĹľ je tma a tudĂ­Ĺľ se naposled pĹ™esouváme do Happy Days, dáváme sprchu, balĂ­me, sledujeme v TV Matrix a pomalu nám docházĂ­, Ĺľe jako všechno i naše cesta konÄŤĂ­ a ráno na nás na El Altu ÄŤeká letadlo domů…

Den dvacátý šestý – neděle 18.11.

Jak to zaÄŤalo, tak to taky konÄŤĂ­ – je 5 ráno, venku je vcelku zima (byĹĄ zdaleka ne tolik jako pĹ™ed 25 dny v BrnÄ›) a my lezem na ulici pĹ™ed hotelem do taxĂ­ka smÄ›r El Alto. Na letišti nás ponÄ›kud mate informaÄŤnĂ­ tabule, na nĂ­Ĺľ zcela chybĂ­ Ăşdaj o našem letu, sleÄŤna v informacĂ­ch nicmĂ©nÄ› na MarkĹŻv dotaz odpovĂ­dá, Ĺľe prostÄ› jen zapomnÄ›li aktualizovat vĂ˝pis a Ĺľe s tĂ­m nÄ›co udÄ›lá. A skuteÄŤnÄ›, neĹľ stihneme vystát frontu na odbavenĂ­, uĹľ je let v seznamu a zdá se, Ĺľe ho nehodlajĂ­ zrušit, zpozdit ani nic podobnĂ©ho. Pijem kafe (uĹľ se pomalu vracĂ­m k normálu), hoši utrácejĂ­ poslednĂ­ boliviany za ÄŤaje a ÄŤokolády (moje poslednĂ­ pÄ›tka padla na to kafe) a po osmĂ© lezeme zase po vĂ­c neĹľ 3 tĂ˝dnech do Boeingu. Cesta do Buenos Aires probĂ­há ve dvou etapách, v tĂ© prvnĂ­ se pĹ™esouváme do Santa Cruz, kde na nás zase po 3 dnech dĂ˝chne tropickĂ˝ vedro, následnÄ› po cca hodinovĂ˝ pauze pokraÄŤujeme do Argentiny. Dorážíme cca ve 14.30 mĂ­stnĂ­ho ÄŤasu (je tu o hodinu vĂ­c neĹľ v Bolivii), okamĹľitÄ› se nás ujĂ­má ÄŤlovÄ›k z Iberie a bez problĂ©mĹŻ vybavuje palubnĂ­ lĂ­stky do Madridu i VĂ­dnÄ›, ovšem aĹľ do 10 veÄŤer musĂ­me zĹŻstat v tranzitu, coĹľ smrdĂ­ těžkou nudou. NavĂ­c je tu citelnÄ› dráž neĹľ v BolĂ­vii a já mám poslednĂ­ch pár dolarĹŻ, takĹľe nÄ›jakĂ˝ nákupy moc nehrozej. Plácáme se po letišti, okukujem mĂ­stnĂ­ krámy a záhy objevujem příjemnĂ© osvěženĂ­ v podobÄ› reklamnĂ­ho stánku Ballantines, kde se opakovanÄ› osvěžujeme zdarma. No, tĹ™i panáky whisky rychle za sebou jsem vypil naposled nÄ›kdy pĹ™ed rokem a říkám si, co to se mnou po 3 tĂ˝dnech vĂ­cemĂ©nÄ› kompletnĂ­ abstinence (nepoÄŤĂ­tám-li obÄŤasnou sklenku veÄŤernĂ­ vĂ­na, vĂ­c neĹľ sedmiÄŤku ve 4 lidech jsme ale za celou dobu nemÄ›li) udÄ›lá, leÄŤ vše je OK – to bude tĂ­m, Ĺľe jsme zase po takovĂ˝ dobÄ› v nulovĂ˝ výšce a tÄ›lo nevĂ­, co si se vším tĂ­m kyslĂ­kem poÄŤĂ­t. Po svaÄŤinÄ› v podobÄ› sendviÄŤe si jdou Radim s Martinem zakouĹ™it (taky vĂ­cemĂ©nÄ› abstinovali a teÄŹ se vracejĂ­ do normálnĂ­ho stavu) a objevujou pĹ™itom doutnĂ­kovej salĂłnek, kde vzápÄ›tĂ­ dostáváme pro zmÄ›nu koďż˝?ak Remy Martin. No paneÄŤku. Marek klĂ­má, já si ÄŤtu, kluci kuřáci vedou odbornou debatu o doutnĂ­cĂ­ch a ÄŤas ubĂ­há rychleji, neĹľ jsme ÄŤekali. K veÄŤeru objevujeme v dalším křídle letištÄ› hezkou restauraci a Marek, kterej má jedinej ještÄ› nÄ›jakĂ˝ prachy, nás všechny zve na pravĂ˝ argentinskĂ˝ steaky, ÄŤĂ­mĹľ nám dÄ›lá velikou radost. UĹľ je skoro noc, sedĂ­me v odletovĂ˝ hale a ÄŤekáme, aĹľ otevĹ™ou bránu a pustÄ›j nás do Airbusu. KdyĹľ se tak koneÄŤnÄ› stane, okamĹľitÄ› usĂ­nám a budĂ­m se aĹľ nÄ›kde nad KanárskĂ˝mi ostrovy. UĹľ je

Den dvacátý sedmý – pondělí 19.11.

a povĂ­dánĂ­ se pomalu chĂ˝lĂ­ ke konci. Za zmĂ­nku stojĂ­ snad jen sprint mezi jednotlivĂ˝mi terminály na Barajas v Madridu (na pĹ™estup do VĂ­dnÄ› máme hodinu), krásnej pohled na Alpy a Ĺ˝enevskĂ˝ jezero v záři zapadajĂ­cĂ­ho slunce a taky prvnĂ­ ztracenej bágl po cestÄ› – ve VĂ­dni nám vyjĂ­ĹľdĂ­ z pásu batoĹľina všem, aĹľ na Radima. Ale Ĺľe v nÄ›m kromÄ› pár lahvĂ­ rumu má jen špinavĂ˝ hadry, tak mu to snad aĹľ tak nevadĂ­, Iberia se dušuje, Ĺľe mu ho dovezou aĹľ domĹŻ do Brna. Marka si vyzvedává Lita a směřujĂ­ do Bratislavy, na nás ostatnĂ­ ÄŤeká RadimĹŻv kamarád s autem a jedem do Brna, tam si mÄ› pĹ™ebĂ­rá brácha stylovÄ› ve sluĹľebnĂ­m BMW a nÄ›kdy okolo jedenáctĂ˝ veÄŤer jsem po ÄŤtyĹ™ech tĂ˝dnech zase doma na SmĂ­chovÄ›. StrašnÄ› moc se těším na Jarmilu, dÄ›ti a další vÄ›ci spojenĂ˝ s domovem, ovšem Peru a BolĂ­vii uĹľ ze mÄ› nikdo nikdy nevyĹľene. Je to fráze, ale kus ze mÄ› zĹŻstal na Altiplanu… I’ll be back.

Poděkování

Na závÄ›r se sluší podÄ›kovat tÄ›m, kdo si to zaslouží. V mĂ©m případÄ› to slĂ­znou následujĂ­cĂ­ osoby:

• Jarda, Vašek, Honza a PepÄŤok za laskavĂ© pĹŻjÄŤenĂ­ paměťovĂ˝ch karet. DĂ­ky nim jsem nemusel pálit fotky na DVD, coĹľ ostatnĂ­m klukĹŻm zabralo jeden veÄŤer v La Paz.

• Dr. Musilová z Arthrocentra ve VršovicĂ­ch za opravu porouchanĂ©ho kolena. Na jaĹ™e v Tatrách pĹ™i sestupech dost protestovalo a kdyby v tom stavu vidÄ›lo cestu z Licancaburu, asi by rovnou upadlo. TeÄŹ bylo vše OK.

• Photolocos se vesmÄ›s rekrutujĂ­ z party seznámenĂ© na diskusnĂ­m fĂłru ?/…grafovani.cz. Na mĂ­stÄ› je tedy dĂ­k Janu BĹ™ezinovi a dalším, kteří příslušnĂ© fĂłrum provozujĂ­, stejnÄ› jako PetĹ™e SlámovĂ© – Danger, zakladatelce jednĂ© diskusnĂ­ skupiny, kde se následnÄ› zaÄŤaly vymýšlet srazy v rĹŻznĂ˝ch ÄŤeskĂ˝ch/slo­venskĂ˝ch horách a odtud uĹľ bylo k nápadu na delší cestu blĂ­zko…

• Daniela Sluková za to, Ĺľe do mÄ› trpÄ›livÄ› a s nadšenĂ­m pumpovala pĹŻl roku španÄ›lštinu, následkem ÄŤehoĹľ jsem snad nebyl ĂşplnÄ› nemohoucĂ­ konverzace.

• Celá rodina Pazovic z Cusca za skvÄ›lĂ© zázemĂ­ tam i v pĹ™ilehlĂ˝ch mĂ­stech, vozenĂ­ autem po okolĂ­, provádÄ›nĂ­ po Machu Picchu… viz denĂ­k. Jen poÄŤkejte, aĹľ pĹ™ijedete do Evropy…

• OtÄŤĂ­m Bonny za cennĂ© rady přímo z diplomatickĂ˝ch kruhĹŻ tĂ˝kajĂ­cĂ­ se situace v BolĂ­vii v mĂ©nÄ› jistĂ˝ch chvĂ­lĂ­ch; bratr Kristián za závÄ›reÄŤnej pĹ™evoz z Brna do Prahy, protoĹľe po devátĂ˝ veÄŤer mezi tÄ›mahle mÄ›sty žádná veĹ™ejná doprava aĹľ do ÄŤasnĂ˝ho rána nejezdĂ­.

• Marek. Asi se shodnu s ostatnĂ­mi dvÄ›ma gringo-Photolocos, Ĺľe byl celou dobu fantastickej a bez nÄ›j bychom to ani náhodou nezvládli – žádnej problĂ©m pro nÄ›j nebyl problĂ©m, žádná cena dost nĂ­zká, žádná vÄ›c nezvladatelná a žádná naše otázka dost tupá, aby nás za ni poslal nÄ›kam. S nĂ­m fakt tĹ™eba do pekla.

• A je to moĹľná omletĂ˝, ale mĂ˝ nejvÄ›tší dĂ­ky patĹ™ej Jarmile, Dominice a Tomovi. VysvÄ›tlovat netĹ™eba…