Tolimati.cz

Divadlo s poněkud paradoxním názvem (nejvíc komediálních prvků jsem v něm zatím viděl asi v Kafkově Procesu, což věru není žádná řachanda) se pustilo do adaptace klasického románu Josepha Conrada, který stejně všichni znají hlavně coby film Apocalypse Now od Coppoly. Jde o jeden z posledních počinů současnýho souboru před letním rozpuštěním a pokud vám nevadí těžší podívaná, utíkejte na to.

Pro ty, kdo to neznají, rychlej úvod do děje: voják Marlowe dostane úkol proniknout do africký (u Coppoly vietnamský) džungle a odchytit tam zběhlýho plukovníka Kurtze, kterej si tam vybudoval soukromý impérium a stal se pro domorodce něčím mezi králem a bohem. Úkol je to poněkud nestandardní a všem z toho postupně začíná více či méně, ale spíš více, hrabat.

Co je dobrý vědět: režisér David Jařab se rozhodně nepustil do pietního oprášení původního románu, tím méně filmu. Ono by to ani moc nešlo. V Conradově originálu z roku 1899 je Srdce temnoty hlavně drsná výpověď o střetu západní civilizace a africký divočiny v době, kdy na mapách byla ještě spousta lvů a výprava do džungle v Kongu byla skutečně o tělesný i duševní zdraví. Coppola přenesl děj do války ve Vietnamu a spojil tak exotický prostředí se situací, která je už z podstaty mezní a leckterým úchylkám se v ní velmi dobře daří. To je sice efektní a silný, ale taky dosti nepřenosný. Pokud Jařab chtěl, aby jeho hra oslovila lidi i jinak než jako vzpomínka na knihu/film, nemohl využít ani jedno z těchhle pojetí – válka v džungli tu není relevantní a exotika už v dnešním světě skoro neexistuje, v sebedivočejší zemi třetího světa vás do půl hodiny ubytujou v hotelu s teplou sprchou a nabídnou kulturní program. Co s tím? Inu, stačí obrátit celej příběh introvertně dovnitř a zbyde vám po čertech silná výpověď o šílenství z odloučení od společnosti a odtržení od hodnot, který všichni okolo vás sdílí. K tomu ovšem může dojít úplně stejně v činžáku na Žižkově jako v Kongu. Exotický prostředí je proto u Jařaba jen zlehka a nenásilně nahozená kulisa, to důležitý z příběhu se může stát komukoli kdekoli. Jařab dokonce oslabil i leitmotiv původní verze, tj. to, že si Kurtz podmanil domorodce z cizí kultury – tady sice občas vystupuje nemluvící černoch, ale hlavní patolízalská dvojka jsou „normální“ běloši poněkud úřednický, leč standardní vizáže a projevu. A co teda hra vlastně říká? 1) Z pocitu vlastní důležitosti a výjimečnosti se lze zbláznit velmi snadno. 2) Je snadný a zároveñ nebezpečný podlehnout něčímu charismatu, zapomenout na vlastní kritickej rozum a následovat onu autoritu bez přemýšlení. Nebezpečný proto, že člověku dřív nebo později spadnou klapky z očí a pak většinou následuje nějaká vypjatá (až krvavá) reakce. Obě informace jsou sakra cenný i tady a teď, Kongo nekongo.

A ještě jedna věc: hrozně se mi líbí, jak v Komedii pracujou s fyzickým herectvím na pódiu. Nějak jsme se po představení shodli, že jiný pražský divadla, do kterých chodíme (Činoherák, Dejvice, Švanda, Dlouhá atd.) mají výraz postavenej hlavně na konverzaci, tady se ovšem nebojí hrát všemi údy (v případě Romana Zacha alias Kurtze opravdu všemi). Odvážné a sympatické. Tohohle divadla bude škoda.

Hlavním důvodem, proč vyrazit na putovní akci jménem Rock Meets Classic do Berlína, je účast kamarádky Hanky (znáte např. z nepálských deníků) v orchestru. Přiznám se, že jinak by mě to asi moc nechytlo – jediným zajímavým jménem mezi hlavními hvězdami pro mě byl Ian Gillan z Deep Purple. Kromě něj byl na seznamu Steve Lukather z Toto, který mě nikdy moc nebrali, a pak pár mně neznámých jmen (Google prozradil, že jeden ze zpěváků má na svědomí všudypřitomnej hit Eye of the Tiger, což by mě k návštěvě Berlína opravdu neponouklo). Nicméně volñásky od Hanky byly příjemný, Nika na koncert chtěla a připojil se i Štěpán, tak jsme vyrazili, aspoñ Nice ukážu kousek Berlína.

Zpočátku koncert připomínal spíš cirkus ve stylu Ein Kessel Buntes (mládeži, UTFG), navíc s pocitem, že některé hvězdy jejich práce baví asi jako prodavačku z Tesca v pátek v 9 večer. Oč míñ investovaný energie, o to víc rádobyrockerských gest naučených z televize – zejména Jimi Jamison, onen autor Eye of the Tiger, v tom vynikal.

Ovšem po přestávce bylo všechno úplně jinak, naštěstí. Začal Lukather, jako zpěvák nic moc, ale naštěstí to o sobě ví a tak se nechal zastupovat doprovodnými vokalisty a o to líp hrál na kytaru. Jak říkám, Toto moc nemusím, ale tady se mi Africa i Hold the Line docela líbily. A pak přišel Gillan a já čuměl jak puk – ani cirkus ve stylu první půlky, ani živá mrtvola podle některých záznamů na YouTube. Místo toho křehkej, ale nesmírně sympatickej a živej děda, kterej se sice v Highway Star chvíli musel rozezpívávat, ale pak se chytil a šlo mu to i v těch letech parádně. Milej, rozesmátej, neuvěřitelně vtipnej v průpovídkách mezi písněmi (některý by mohly jít klidně na mehe blog). Navíc se během Gillanova bloku výrazně vylepšilo aranžmá orchestru – žádný laciný doprovodný nytí v nejjednodušší harmonii, naopak výborný a občas velmi originální nápady. Takže nakonec velmi dobrá akce nejen díky návštěvě toho prima města, ale i hudebně. Díky, Hanko.